Autor originálu: Vladimir Rafejenko

Autor překladu: Eva Reutová

Jazyk originálu: ukrajinština

Není to tak dávno, kdy jsem v jedné dobré společnosti musel vzpomenout na zvláštní jaro a léto čtrnáctého roku. Jistě, každý je prožil po svém, ale patrně bylo i mnoho společného. Mně se například vrylo do paměti, že v centrálním městském parku v Doněcku se na jaře toho roku objevilo tolik slimáků a šneků, kolik jsem jich nikdy předtím v životě neviděl. Po pěšinkách za bílého dne neustále pobíhaly myši, což vyvolávalo zvláštní směs lehkého odporu a údivu. Pardon, ale vždyť je to samotné centrum velkého průmyslového města. Co se to děje?

Jaro bylo toho roku vlahé. Stromy nerozkvétaly postupně, ale rozvinuly květy tak nějak všechny najednou, jako prapory smrti a lásky, až to vhánělo slzy do očí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že když stromy kvetou naráz, znamená to, že bude válka, ale bylo to působivé i bez toho, tak říkajíc, samo o sobě. Při pohledu na to kvetení se mi uvnitř probouzelo cosi tak svíravého, až mi docházel dech i slova.

Padající déšť tvořil souvislou stěnu. Večerní nebe nad městem plynulo v modrých a černých pruzích. Jako únik před depresí jsem každé ráno dělal kolečka kolem rybníků. Pamatuji si, jak na mě křičeli mladí havrani a hnali se za mnou přes vrcholky stromů, jako by mě vyháněli od těch rybníků a těch pěšinek. Špačci prostě zešíleli, stávalo se, že se zničehonic slétali a sedali si mi na ruce. Hrdličky se vrhaly pod nohy. Slavíci zpívali tak sladce, až z toho šla na člověka závrať. Jednou jsem napočítal dvanáct trylků ve zpěvu ptáčka, který jich nikdy nevyloudil víc než pět.

„Co to děláš? Už přestaň, zlatíčko,“ úpěnlivě jsem ho prosil, „nebo mi přivodíš infarkt.“

Ale on zpíval a zpíval.

Kavky, straky, čížci, stehlíci, skřivánci a další ptáci něco věděli a snažili se varovat nás všechny. Všechny, koho mělo smysl varovat.

A právě toho jara jsem v samém centru města uviděl skřivánka. Že to není možné, to vám potvrdí každý příčetný přírodovědec. Ale přísahám, tak to doopravdy bylo. Upřímně řečeno, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem viděl skřivánka v Doněcku. Bylo nedělní ráno. Šel jsem do kostela. No, šel. Něco jsem si brumlal, anebo jsem se možná snažil promlouvat k našemu nebeskému Otci. Teď už si to nepamatuji, a snad to ani není důležité. Důležité je, že jsem šel. Slunce stoupalo, ráno bylo vlahé, voňavé a tak něžné, jako by bylo namalované. Taková rána ve skutečnosti neexistují. Ale ono takové bylo.

Takže, snažil jsem se abstrahovat se od té nezemské krásy, jak říkám, něco jsem si mumlal, nebo naopak pronášel modlitbu. Ale najednou, najednou z malinké oplocené zahrady strmě vylétl skřivánek. Zůstal se vznášet nad mojí hlavou a začal zpívat. Nejdřív jsem nechápal, co se děje. Přirozeně proto, že jsem nikdy ani ve městě, ani nikde v okolí neviděl skřivany. Obvykle žijí v polích, ale rozhodně ne na rohu té a té ulice tři metry od Solovjanenkova operního divadla. To se prostě neděje.

Zkrátka, jak říkám, šel jsem na bohoslužbu. Měl jsem asi patnáct minut zpoždění. Ale když jsem uviděl toho ptáka, už jsem nemohl jít dál. Pořád jsem stál a díval se. Samozřejmě, že pták člověku nenahradí liturgii. Neboť bohoslužba, jak známo, to je vážná věc. Jak by ne. Vrchol liturgického života církve. Společné dílo služby Boha lidem a lidí Bohu. Poslouchal jsem ptáka a ve stejný čas Bůh Otec uváděl farníky mého kostela do plnosti Svého života, tedy obětoval obyvatelům Doněcka Svého Syna. A Syn během bohoslužby obvykle Doněčanům obětoval sebe sama při hostině Těla a Krve. Alespoň tak to u nás na Donbasu chodilo do té doby, než ozbrojenci obsadili město. Co bylo potom, to nevím.

Takže, bohoslužba už dávno začala, ale já jsem stál a poslouchal.

Se skřivánkem jsme upřeně hleděli jeden na druhého a na život, který se nám odhaloval z různých ohnisek Vesmíru. Jemu z jeho a mně z mého. A bůhvíproč jsem celou dobu, co jsem tam stál, cítil, že nás s tím ptáčkem něco pojí. Škoda, že kolem nikdo nebyl, žádný svědek, s nímž bych se mohl podělit o zázrak ptačího zjevení. To ráno se odehrávalo něco, co se mi nepřihodilo ani jednou za celých těch čtyřicet pět let, které jsem do té chvíle prožil ve svém městě.

Jasně, že zpěv a tanec jednoho malinkého ptáčka v povětří vůbec není totéž, co bohoslužba. Však také netvrdím, že je to totéž, ale vybavíte si, jak to probíhá? S prvními tóny své písně tenhle malinký, ale překrásný ptáček rychlým letem vyletí vzhůru, přičemž opisuje jeden kruh za druhým. Jakoby maloval velikou spirálu. Shora se spouští zpočátku pozvolna, ale pak náhle složí křídla a jako kámen padá dolů.

A přesně tak na nás padla válka.

***

Léto sedmnáctého roku je jiné. A jaro, alespoň v Kyjevské oblasti, bylo bohaté na mrazíky. Počty šneků a myší nepřevyšovaly průměr Všehomíra. Ale prý bylo hodně hub, stejně jako tehdy, ve čtrnáctém roce. Čtu noviny a směšné posty na Facebooku o Malorusku jako o tom, co má nahradit Ukrajinu, a v mém srdci zvedá hlavu ledový drak. Přesně před třemi lety se v Doněcku objevily první billboardy propagující takzvané Novorusko. A tehdy, řeknu vám, to bylo divné a směšné. Skoro tak směšné jako teď. Jaké ksakru Novorusko, kde to sebrali? Co to vůbec je? Vypadalo to, že máme co do činění s čirým šílenstvím, v podstatě nezkaleným reflexí, které se, to se ví, nikdy nebude moci stát skutečností. Jenže pak se ukázalo, že ruští političtí marketéři nevymýšlejí zbytečné konstrukty, a ty, které vytvoří, prosazují tvrdošíjně.

Jediné, co mě alespoň trochu uklidňuje, je to, že ptáci se chovají celkem spořádaně – ať už za Kyjevem, kde žiju v posledním roce, nebo ve Vídni, kde pobývám momentálně. Tak snad bude s Evropou všechno v pořádku, kdo ví. Ale přece jen, přece jen občas přemýšlím o tom, že zrovinka ten skřivánek, co vzlétl ve čtrnáctém roce, je pořád ještě na obloze. A dosud zní jeho zpěv. A já stále stojím a poslouchám jej, neschopen udělat další krok.

Trvá třetí léto války. V kostelích se o nedělích víno a chléb mění na Krev a Tělo Kristovo. Skřivánek zeširoka krouží, stojí jako svíčka a neodvratně padá dolů.

Překlad získal první místo ve 3. ročníku (r. 2019) překladatelské soutěže. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením autorky a se svolením pořadatele soutěže – České asociace ukrajinistů.

Mgr. Eva Reutová vystudovala rusistiku a ukrajinistiku na FF MU, v současnosti vyučuje ukrajinský jazyk tamtéž, dlouhodobě se věnuje překladům administrativní a právní dokumentace, beletrii překládá pouze příležitostně.

Kontakt: eva.reutova@centrum.cz