Autor originálu: Kateryna Kalytko

Autor překladu: Veronika Cenková

Jazyk originálu: ukrajinština

„Osm,“ řekl skrček. „Osm.“

U lidí s touhle poruchou se věk odhaduje těžko. Bylo mu třiadvacet a v partě na ulici Háfize Zaripova byl nejstarší. Ostatním ještě teklo mlíko po bradě. Před Hryškou, jak se jmenoval, leželo na stole osm peněženek.

První na řadě byl takový tenoučký vybledlý květovaný váček, na šňůrkách smutně visely rezavé kuličky. Máška zesmutněl, protože mu něčím připomněl matku. Slunce už se rozmrzele začalo sklánět k západu, stékalo do rákosí jako žloutek ze špatně rozkřápnutého vajíčka. Ne, na takový západ slunce byste koupáky neutáhli. Jednou v zimě navštívil Máška seminář o rozvoji regionálního cestovního ruchu, co pořádalo město, a tam říkali, že koupáky je třeba označovat uctivě, přijíždějí sem přece jako „hosté“ nebo „turisté“. Ale co je na slovu koupáci neuctivého? Táta jim říká ještě jinak. Ten je má všechny zaškatulkované, a ty jmenovky by si za rámeček nedali. Tak třeba „socky“ bydlí v levných kempech v překližkových chatkách, které v nočním tichu vržou, jako když střílí z pistole, nebo se do nich už pustila hniloba, která lačně ukusuje sousta z radioaktivního Čeburašky na vnější stěně. Když se jim v noci konečně začnou v břiše mlít ty zkažené ryby, na kterých si pochutnali k obědu, běhávají za svitu baterky přes cestu na společné záchody, a do sprch zamíří poprvé a naposledy až před odjezdem. „Mastňáci“ zase jezdí do drahých penzionů a na ostatní se dívají svrchu. Máška kdysi jednoho viděl, jak si při přecházení silnice po každém kroku znechuceně oklepává nohy. A když přišel do obchodu pro cigarety, zacpával si nos. Táta si stál za tím, že mastňáci nevědí roupama co by. Než mu v doku kus železa natrvalo zchromil pravou nohu, takhle zlý nebyl. Pak už ale jenom bezcílně kulhal sem a tam a vypil všechno, co teklo, i benzín zkusil. A naučil Mášku, že socky ani mastňáci si žádnou úctu nezaslouží.

Kolem se mihnul had s malinkou rybkou v zubech. Rákosí jen nepatrně zašelestilo a hned zase utichlo. Sofka mávala koštětem a vymetala pavučiny ze stříšky nad verandou. Dělala to vždycky ráno i večer, protože na téhle závětrné straně byli pavouci jako utržení ze řetězu – člověk mohl vyjít ráno ven a rovnou se zamotat do husté mokré sítě, kterou stihli utkat přes noc. Na verandě ležel batoh s její barevnou výzbrojí – pouzdry se smotanými draky ve svítivých čínských barvách, se kterými chodila celý den po pláži, tam a zase zpátky, a prodávala je. Uklízela z dobré vůle a taky na důkaz, že patří do rodiny. Chatu kdysi vyměnil bratr za kradenou volhu a ona tady nebývala ráda. Bylo to odsud daleko domů do centra, takže tu bylo třeba přespávat, nad vodou v noci prolétala neproniknutelná oblaka hmyzu a mezi pokoji se zase přesouvaly podezřelé existence, dveře nešlo zamknout zevnitř a z kohoutků tekla rezavá voda, i když bratr každou sezónu uřezal nějaké trubky v lepších chatách a svoje vlastní potrubí, které už bylo solí rozežrané jako řešeto, jimi záplatoval. Ta díra se jí prostě hnusila. V tomhle polodivokém a polohladovém kraji ale víc než kde jinde platí, že rodina je základ, takže zatnula zuby a chodila sem uklízet, občas dokonce po těch pár hostech vyprala zašedlé povlečení označkované inkoustovými razítky. V tomhle polodivokém a polohladovém kraji taky každý přesně ví, jak to vypadá, když přijde podzim a všechno tu osiří. Ústí řeky se uzavře kvůli větru, na přístavních poplatcích se to, co teď za týden, sotva vybere za měsíc, nad písečnou kosou vybíhající do moře budou ve větru poletovat prázdné igelitové sáčky a večerním vzduchem se ponese teskné vytí psů. To už utečou i ty nejotrlejší socky. To pak člověk pozná, jakou hodnotu má rodina. A tady ta parta kolem, to je taky rodina. Máška přišel na Zaripovu ulici ze dvou důvodů: protože nechtěl patřit mezi socky a aby se zblízka podíval, jak Sofka u bratra uklízí.

Vídal ji často, ale vždycky zezadu, zpovzdálí. Bývalo to nepopsatelně krásné. Chodila po linii příboje – pofukuje tam a nohy se neboří do písku – a ve větru nad ní tančilo několik draků, každý den jiných, které si jako reklamu pevně přivázala k batohu. Jak sebou šňůry škubaly, cukalo to i s ním – vždycky se zdálo, že draci už už zvednou Sofku ze země a odnesou na moře. Ona při tom nebude trapně ječet jako koupáci, když na padáku plachtí za motorovým člunem, ale bude jenom zlehka houpat štíhlýma opálenýma nohama, jako by plavala. Ale to se nikdy nestalo. Draci ji poslouchají na slovo. Ti, kterým přikázala létat, létají, a ti, kteří sedí v batohu, se jen lehounce třesou netrpělivostí, jak se nemohou dočkat, až na ně přijde řada. Sofka jde, jistá si sama sebou i silou větru, nerozhlíží se poníženě kolem, neprosí pohledem, aby od ní někdo nakoupil, vlastně si nikoho nevšímá. To celá pláž se sama stahuje jejím směrem, aby si koupili draka nebo nachytali bronz. A Máška jde pomalu za ní, v uctivé vzdálenosti asi tří set metrů, jenom ty tašky mu překážejí, láhve o sebe hnusně cinkají, celé orosené, jak je do toho horka vytáhl z lednice, až tašku postupně promáčí, popruh ho řeže do ramene, k polednímu už je výheň nesnesitelná, začíná vidět dvojmo a za chvíli už se mu zdá, že před ním kráčí ne jedna, ale tři Sofky obklopené celým hejnem barevných draků, které on nikdy nemůže dohnat. Kolikrát už ho ty přeludy tak vyčerpaly, že se neudržel na nohou, zalezl si i s taškami pod rákosové slunečníky vedle mastňáckých hotelů a ve stínu tam schoulený do klubíčka usnul. Pivo mezitím teplalo, mušle se kazily, denní tržby se propadly ještě před tím, než stačily někam vyšplhat, a doma nazrávala strašná hádka, šťavnatá jako jablko a horká jako rozpálená plotna.

Nikdy a nikde se Sofka nezastavila na dlouho, až ten večer, kdy šel za ní a pozoroval ji. Měla ve zvyku dělat dvě technické přestávky. Vedle baru s rákosovou stříškou si dala kelímek piva, kvasu nebo kávy – podle nálady a směru větru – a chvíli, doslova jen několik minut, se dělila o novinky se známými, vždycky věcně, žádné drby. Podruhé se obvykle zastavila pod vysokou trvale navlhlou hliněnou zdí chaty Regina, ze které sálal chlad. Pod ní šustili semínky a navlékali na provázky sušené ryby kápové „plážového byznysu“, kterým bylo nutné ohlásit tržby a zaplatit výpalné. Dělal to i Máška. Ale během každé takové zastávky Sofce nohy pořád tancovaly a draci ji tahali za motouzy a vyzývali k pohybu, aby mohli dál brouzdat po vzdušných proudech, a ona je nakonec poslechla a rozloučila se rázným mávnutím. Toho večera začala zpomalovat ještě asi sto metrů od brány, za jejímiž rozšklebenými ústy se v dálce snášel soumrak. Podívala se na hodinky, pak na vývěsní štít nad vraty, jako by nevěděla, jestli má vejít, chytila provázky, na kterých se vznášeli draci, a rázně je stáhla dolů. Pokorně se snesli, poslední mávnutí křídly jako smutný povzdech a Sofka je svinula, vložila do batohu a vklouzla dovnitř. Byl tam ještě někdo – Máška, který se naklonil do vrat, ho spíš tušil, než viděl v zelené mlze. Stín se přiblížil, pak suše zašramotil rozčilený hovor, hubenější postava – Sofka – se odtrhla a něco zlostně vykřikla a hned potom jako střela vyletěla vraty ven a utírala si oči. To není možné. Sofka nikdy nepláče! Ale přece plakala. Když se Máška vzpamatoval a rozběhl se za ní, jako by se rozplynula v mlze, jako by ji draci zvedli do vzduchu a odnesli pryč.

* * *

Máška to měl doma rád a rád se tam vracel, i když ten pocit nedokázal nikdy dost dobře popsat. To jdeš takhle dolů po vrzajících dřevěných schodech, dolů do jámy, protože za ty roky, co tady dům stojí, dokázaly okolo rostoucí archeologické vrstvy pradědovy budovatelské ambice značně přerůst, ale už z dálky vidíš vybělené stěny a tmavé šindele, vyšisované závěsy jako jazyky, které na tebe v průvanu žertovně vyplazují okna, už z dálky cítíš vůni sluncem rozpálené a rozpraskané letité révy, která se pne na dvoře. Jdeš pořád dál a po cestě potkáš tolik zajímavostí: na sousedním plotě bzučí vosí hnízdo a za plotem u novějšího domku sedí na vysokých schodech dva kluci se sáčkem s vodou. Neznáš je, to sousedi asi vzali na byt koupáky, a těmhle cizím klukům plavou v igelitovém sáčku plném vody dvě stříbřité rybky. Ten mladší sáček propíchne prstem a oba pozorně sledují, jak voda crčí ven a rybky panikaří, a řehtají se tomu na celé kolo. Po schodech dolů funí otylá ženská, prsa se jí ztěžka houpou ze strany na stranu, a hračku chlapcům bere. Možná hodí rybičky kočce, říká si Máška. Skřípy skříp, naříkají schody, skřípy skříp. A už se ti otvírá dvůr, směs písku s jílem a drtí z mušlí, co legračně píchá do chodidel, když jdeš bos, pokroucený svatojánský chléb se sladkými lusky, morušovník sklánějící se nad dřevěným stolkem, a za tím stolkem sedí máma v kvítkované zástěře a krájí na poloviny meruňky, které pak rozkládá na plechovou stříšku nad zápražím – dveře dovnitř a okno do podkroví nad nimi jsou dokořán a vevnitř v posledním paprsku světla víří sloup zlatého prachu. Sušící se půlky meruněk se postupně svrasknou na sluncem rozpáleném kovu a provoní celý dům. Teď to tu voní koprem, to máma zavařovala okurky.

„Marlešo!“ volá z dálky. „V kuchyni je polívka, ještě je teplá!“

Máška se odloudá do kuchyně a z toho pocitu se mu až zatočí hlava: je mu tady dobře, ani se nebojí, že táta přijde ožralý a bude je chtít oba zmlátit. Dokonce někam zmizel ten knedlík v krku, který nemohl spolknout od chvíle, co uviděl uplakanou Sofku. Je doma, tady je v bezpečí, silný, může cokoli změnit, úplně cokoli.

„Kdo nám to tady zas natahuje?“ stojí za ním máma a bere ho za rameno. „Za to může ta tvoje poletucha, Sofka od Serhijevů? Že mám pravdu, Marlene?“

„Odkud to víš, mami?“ nevěří svým uším Máška.

„Máma ví všechno. Takovou si nesmíš nechat zamotat hlavu, od takové cuchty nevzejde nic dobrého, ne, ne, nic dobrého…“

„Mami…“ vyrazí ze sebe Máška na úplně jiné téma, až ho to samotného překvapí: „Tak jsem si říkal… co kdybych prováděl turisty v pevnosti? Ze začátku asi ne jako průvodce, ale třeba jako stážista? Chodí tam různí lidi, třeba bych tam potkal někoho užitečného. Taky je to zajímavé…“

„Turisty?! V pevnosti?! A pracovat bude kdo?! Prodávat bude kdo?! Jak to mám stíhat? To mám v noci péct a přes den prodávat?! Pracuješ stejně jen o prázdninách, potom máš školu a vydělávat bude kdo?! A on si vymyslí, že bude provádět turisty!“

Máma ho honí s utěrkou, jakoby žertem, ale rány do ramen dnes Mášku obzvlášť bolí. Zavře se do komory mezi dvě stěny zavařených okurek, ze kterých ještě pořád sálá teplo a silná vůně kopru, a dlouho pláče. Ne kvůli mámě, prostě to tak na něj přišlo. V tenkém proužku světla za dveřmi komory sedí v kuchyni máma a také pláče a mezi vzlyky dokola opakuje:

„Jak bych tomu nerozuměla? Jak bych tomu nerozuměla? Chceš odsud pryč, jak bych tomu nerozuměla? Ale nic z toho není pro nás, to není pro nás, synku! Na chleba si máme vydělat jak? A žít máme jak? No jak?“

Veronika Cenková je absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci, kde studovala ruštinu a angličtinu. V praxi se věnuje zejména právnímu překladu, v současnosti působí jako vedoucí anglické sekce v překladatelské kanceláři Orange Tree. Její velkou vášní jsou turistika a cestování, právě cesty na Ukrajinu v ní vzbudily hlubší zájem o ukrajinštinu.

Kontakt: Cenkova.V@email.cz