Autor originálu: Anatolij Dnistrovyj

Autor překladu: Petr Ch. Kalina

Jazyk originálu: ukrajinština

DNISTROVYJ, A. B-52. Překlad Petr Ch. Kalina. Brno: Větrné mlýny, 2021, s. 78–90.

Schäfera často napadá, že některým věcem nerozumí a že hlavní problém bude v něm samotném: není schopen komunikovat s lidmi a s děvčaty především. Ke každé z dívek je nutné zvolit specifický přístup, nejdřív poznat její "vnitřní svět", a teprve pak nahodit udici – a to se mu právě nedaří. Často se zlobí sám na sebe, protože za žádnou cenu nedokáže ten zatracený "vnitřní svět" pochopit nebo aspoň nahmatat obrysy jeho existence.

Když už na něm sedí prach starého mládence a začíná smrdět naftalínem vlastní samoty, nečekaně se na obzoru objeví nádherná netuctová dívka – mladá umělkyně Virljana z Akademie výtvarných umění a architektury. Je to poněkud neklidné bohémské děvče vyznávající alternativní kulturu, které se rádo hlasitě směje provokativním vtipům, jež by se běžnému měšťáckému uchu mohly zdát netaktní, ba hrubé. Virljana o sobě ráda mluví v mužském rodě, například: "když jsem ráno vstal", "když jsem večeřel" nebo "když jsem byl úplně malý". Neznámé lidi to šokuje, ale její přátelé z řad umělců si na to brzy zvykli a mužským rodem ji dokonce oslovují.

Seznámili se naprosto banálně a zároveň neobvykle: Virljana nese několik zarámovaných pláten, zastaví se, aby si zapálila, a nedopatřením jí upadne zapalovač. Kolem jde zamyšlený Schäfer, který si vyšel na oběd, a Virljana na něj zavolá: "Hej, kámo, podej mi prosimtě zapalovač." To rafinované "kámo" Schäfera trochu zmate a rozpačitě zamrká. Odpoví, že si nechal zapalovač v práci a ona mu očima ukáže na zapalovač, který jí leží u nohou.

"Aha, nepochopil jsem!" Teprve teď zaregistruje zapalovač a zvedne jej z chodníku, pak si všimne pláten a se zájmem se zeptá:

"Vy jste malířka?"

"Ne, malíř. Ty taky čmáráš?" prohodí Virljana.

"Já?"

"Ne, papež."

"Nevím," odpoví nejistě Schäfer, zčervená a pak něco nesrozumitelného zabručí.

Virljana se na něj tázavě podívá a s nádechem soucitu řekne:

"Jasně."

Pak ji doprovodí do ateliéru, který se nachází o dvě tři ulice dál a nesměle přijme nabídku na kávu. Schäferem cloumá zvědavost: umělkyně, plátna, rámy, ateliér – úplně nový a neznámý svět!

Cestou do ateliéru se Miroslav snaží udržovat hovor:

"Tady kousek žil kdysi Berďajev."

"Co? Kdo? Biliberďajev?" ptá se.

Miroslav upadne do rozpaků a odmlčí se.

Vejdou do starého jednopatrového domu z 19. století, po dřevěných schodech natřených na zeleno vystoupají na půdu a zastaví se před podivnými čtvercovými kovovými dveřmi opatřenými visacím zámkem. Schäfer si přečte několik nápisů vyrytých klíčem do stěn: "Vláďa je datel", "tady nemají trávu" a ještě několik anglických sdělení. Virljana dlouho prohledává kapsy, nakonec najde klíč, odemkne a vejdou spolu do zatuchlé místnosti, v níž jsou cítit barvy a taky staré věci. Schäfer má tu vůni rád, připomíná mu činorodou bohémskou atmosféru a slavné dávné časy naplněné zajímavými příběhy, besedami a tvůrčími okamžiky. Nadšeně si prohlíží její dokončená i nedokončená díla, kunsthistorické knihy a umělecká alba stojící v předpotopních dřevěných regálech s prohnutými poličkami, zkoumá všudypřítomné harampádí: hliněné střepy, sošky, starožitné misky, bronzové svícny, dřevěné kádě a staré tlusté folianty pokryté plísní.

"Toho si nevšímej," říká Virljana. "To je aťas několika lidí, proto je tady takovej bordel. Máme rozdělenej měsíc na týdny, kdy tady můžem pracovat, ale málokdo po sobě uklízí."

"V pohodě."

"Nesnáším domácí práce – rozčilují mě a ubíjejí. Z domácích prací mě svědí kůže po celým těle."

"Byla jsi s tím u doktora?"

Virljana se na něj vyjeveně podívá:

"Kámo, jakej zasranej doktor? Není nic horšího než to věčný pojebaný nádobí. Od pomyšlení na domácí práce mě svědí ruce. Nesnáším, když mě svědí ruce, protože pak nemůžu myslet na nic jinýho. K čemu doktor? To je životní postoj!"

"Chápu. A na čem teď děláš?"

"Mořím se s cyklem obrazů na motivy Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera."

"Dobrý! To bych chtěl mít," řekne upřímně Schäfer.

"Naval prachy a bude to tvoje."

"Vážně? A kolik to může stát?"

Virljana na něj hledí se zájmem:

"Tobě dám slevu. Ty taky čmáráš?"

Schäfer upadne do rozpaků, čehož si dívka všimne a koutky úst se jí pozvednou k úsměvu. Miroslav neví, jak se zachovat, a tak sklopí oči. Pak se osmělí na ni znovu pohlédnout a zeptá se:

"A jakou má ten cyklus základní myšlenku?"

Virljana na něj nedůvěřivě pohlédne:

"Cože?"

"No, má to celé nějakou základní myšlenku?"

"To jsi vzal kde? Základní myšlenka… jak jsi na to přišel? Základní myšlenka je vydělat prachy."

"Chceš říct, že maluješ obrazy bez tvůrčího záměru?"

"Kámo, ty jsi spadl z Marsu? Vždyť je to, sakra, jednoduchý. To hlavní musí být tady," klade si ruku na srdce. "A na všechno ostatní nasrat."

"Takže?"

"Ty budeš asi nějakej šprt. Je to laskavá stylizace starejch dobrejch a jednoduchejch šedesátek. Jaká, sakra, základní myšlenka? To u nás nepoužívají ani zhulenci!" Virljana si ho znovu podezřívavě prohlíží a nahlas se směje.

"To zní dobře," řekne nesměle Schäfer, aby zahladil nepříjemnou situaci.

"Jo," zabručí spokojeně a zapálí si. "A ty máš rád šedesátky?"

"Nevím," Schäfer se znovu dostane do rozpaků a dodá, že v mládí toho z oné doby měl rád hodně.

Virljana zasněně pokračuje:

"Hipíci, drogy, chlast a rockový koncerty v pustinách. Lidi si dřív uměli povyrazit. Dneska si všichni idioti myslí, že stačí kancelář a prachy a seš v ráji."

"Jo, takhle! Já jsem myslel, že ses ptala na naše šedesátky, a ne jejich," Schäfer se cítí ještě trapněji.

Virljana na něj překvapeně vytřeští oči, ale opustí téma, napěchuje trávu do "inhalátoru" vyrobeného z plastové flašky od minerálky, trochu si potáhne a nabídne Miroslavovi.

"K čemu to je?" nedůvěřivě se zeptá Schäfer.

"Já jsem dneska hodný. Potáhni si. Hele, co kdybych ti říkal Základní Myšlenka?"

"Říkej," Schäfer znovu zrozpačití.

"A co jsi vlastně zač? Fakt nejsi proti, že ti budu říkat Základní Myšlenka?" ptá se Virljana, vypouští z pusy kouř a podává mu pomačkanou plastovou flašku.

"Nejsem," odpovídá s úsměvem Schäfer.

"Dej si. Jako doma."

"Díky."

Schäfer se rozkašle a mává rukou, aby rozptýlil kouř. Další už nechce, ale chápe, že odmítnutí by v jejích očích ještě posílilo jeho reputaci šprta. Nejdřív zčervená, pak nemůže ani s maximálním vypětím popadnout dech, protože má sevřené hrdlo a to ho nutí k silnému kašli. Schäfera to nezaujalo. Trávu nikdy nekouřil, dokonce ani na nespoutaných studentských spářkách, kde se málokdo ovládal a pak si máloco pamatoval z toho, co se kolem dělo. V té době se Schäfer coby upravený a vzorný mámin synáček vždycky držel stranou a nedovolil si ani zdaleka takové uvolnění jako jeho okolí. Ostatní si z něj kvůli tomu dělali legraci a za jeho zády si o něm vyprávěli různé urážlivé příhody, ale on si z toho nic nedělal a nadále žil podle svých pravidel, v nichž mu bylo dobře.

"Tak teda co ty? Co děláš?"

"Jsem analytik, no… ekonomický analytik," odpoví.

"Cože?" Virljana vytřeští oči a začne se řehtat jako blázen.

"A co je na tom k smíchu?"

"Poslouchej, takže ty seš vykopávka!"

"To mi ještě nikdy nikdo neřekl," usmívá se Schäfer.

Virljana se ho vyptává na práci, na kolektiv, co tam dělají a jací lidé můžou pracovat v takovýchto kancelářích. Miroslav rozpačitě vykládá, že to jsou normální lidi, takoví jako všude, ani horší ani lepší a že mají tytéž problémy, jako ostatní.

"A jaký jsou tam ženský? Jaký jsou ty ženský z kanceláří? Často je pozoruju, když o přestávce na oběd kouří před barákem. Jsou utrápený, unavený, uzavřený, jenom stojí v hloučku, nic neříkají a kouří."

"Jsou normální. Jako většina žen."

"Fakt? Já si myslím, že nejsou šťastný," Virljana si zapaluje tenkou cigaretu. "Každej den přijdou do práce, hodinu se rozhoupávají, než začnou pracovat, na oběd si dají řízky nebo párky ohřátý v mikrovlnce, pak přes mobil nadávají svým dětem a manželům, a nakonec se hodinu chystají, aby šly dom. A tak je to každej den, každej měsíc, celej rok. To je strašný."

"To je typický banální život, ale tak je to všude," řekne zamyšleně Schäfer.

"Základní Myšlenko, ty to nechápeš. To je prostě úplně strašný, nesnesitelný a jednotvárný, takže beznadějný."

Potom zamykají ateliér. Schäfer Virljanu doprovodí na metro. Ta drze uchopí jeho pravici, aby se rozloučila:

"Tak buď zdráv. Já jdu. Už jsem přepracovanej a unavenej," řekne Virljana komickým a zvýrazněně mužským hlasem a mizí za skleněnými dveřmi metra.

"Čau."

"Hele, Základní Myšlenko," zavolá na něj, "nejseš tak špatnej!"

Na znamení solidarity zvedne Miroslav stisknutou pěst a nemotorně jí zamává.

V následujících dnech myslí na Virljanu, vzpomíná na jejich setkání, snaží se vybavit si co nejvěrněji její obličej, úsměv – prostě se mu hodně zalíbila.

Virljana nečekaně volá a nabízí, aby si někam vyrazili. Schäfer ihned souhlasí, třese se jako lísteček ve větru a deset minut před domluvenou hodinou vchází do restaurace. Sednou si do tmavě višňového salónku, čtou jídelní lístek a poté, co si Virljana konečně vybere, Schäfer objednává. Ale ta si to vzápětí rozmyslí a říká, že by si mohli vyrazit trochu normálněji, a ne sedět jak idioti na první romantické schůzce.

"A co naše večeře?"

"Kravina! Jdem! Ty se bojíš, Základní Myšlenko?"

"Já… já se ničeho nebojím!"

"Tak je to správný. Pionýr je vždy připraven!"

Schäfer rychle zruší objednávku. Rozladěná servírka nazlobeně říká, že ještě chvilku a bylo by na storno pozdě. Schäfer položí na stůl několik bankovek, aby zmírnil napjatou situaci a oba vypadnou ven. Virljana říká, že by těm pitomcům v životě nezaplatila, řehtá se a táhne ho na místo setkávání mladých výtvarníků – do jedné z moderních galerií. Cestou mu šeptá přímo do ucha:

"Základní Myšlenko, bude tam naprostej odpad. Seš připraven?"

"Nevím."

"Co je to za babský nevím? Musíš říct: Vždy připraven!"

"Zkusím být připraven," zažertuje Schäfer.

"Nezkusím, ale jsem!"

"Jsem!"

Vejdou do sympatické hlučné galerie v suterénní místnosti. Virljana nejdřív představí Schäfera několika kamarádkám:

"Čau, vy starý košťata. To je můj kamarád Základní Myšlenka. Je to analytik a kouří trávu."

Schäfera oblévá pot a pozorně se rozhlíží po přítomných, jestli se na něj někdo nedívá, nebo jestli ho, nedej Bože, někdo nepoznal.

"Wow!" stará košťata ožijí, zamrkají a zapředou blahem.

"No no no! Nečumět a nedotýkat se! Základní Myšlenka to nemá rád."

Pak se Virljana točí mezi hosty jako káča, napravo nalevo rozdává a přijímá přátelské polibky, nakonec se nalepí na jednu hlučnou společnost a dává si s nimi vizoura. Schäfer se cítí jako naprostý idiot, protože tady nikoho nezná a Virljana jako by na něj zapomněla. Stále se hlasitě řehtá a beze slova mizí se dvěma mladými černo-fialově obarvenými umělkyněmi ve stylu emo.

Rozčarovaný Schäfer bloumá sám po místnosti, prohlíží si nepochopitelné obrazy a občas zaslechne náhodné útržky rozhovorů neméně náhodných lidí se skleničkami v rukou. Obklopují jej jen neznámé obličeje. Všichni stojí v hloučcích po třech, čtyřech, pijí víno nebo whisky, plácají o ničem, nicméně občas k němu doletí i úryvky poměrně zajímavých hovorů. Jeden plešatý blb se stříbrnou náušnicí v pravém uchu, jemuž se z roláku barvy bordó dme břicho, s vážným výrazem rozčarovaně vykládá dvěma mladým děvám, jež z něj nespouštějí oči, o své poslední výstavě v Moskvě: "Strašná nuda. Pitomci novináři se na to vykašlali, žádná kamera, lidí bylo hrozně málo, ještě že jsem přemluvil několik starých známých a jednoho profesora, aby přišli." Nalevo od něj hlasitě vypráví vyzáblá starší dáma svým přítelkyním o Richardovi, že měl operaci a že už není plnocenným mužem, ani už neštěká, stal se z něj flegmatik, když přijdou neznámí lidé na návštěvu, schovává se pod stůl a odmítá odtud vylézt. "Děvčata, neuvěříte, ale jako by mi ho vyměnili."

Bez Virljany cítí takovou prázdnotu na duši, že se rozhodne z galerie odejít. Zavolá si taxi a jede domů. Mladý černovlasý taxikář ladí rádio, hledá svou oblíbenou hudbu a Schäfer trpí: co udělal tak hrozného, proč Virljana tak lehkovážně a bezdůvodně zmizela a nechala ho tam?

Týden po ní není ani vidu ani slechu. Ale pak Virljana nečekaně volá během ranní porady. Schäfer povzbuzený a rozechvělý jejím telefonátem přeruší na několik minut zasedání a odejde, aby hovor vyřídil. Virljana mu stále říká Základní Myšlenko, radostně štěbetá, že se jí stýskalo a zve ho o víkendu k sobě. Schäfer se chvěje, vypadá to, že půjde o milostné dostaveníčko. Trpělivě odpočítává dny do soboty, středu, čtvrtek i pátek útrpně přežije s myšlenkami na Virljanu a její nepochopitelné obrazy.

Přistihne se, že Virljanu asi miluje stejně jako všechno kolem ní – její bezhlavý a idiotský životní styl, legrační a věčně zhulené kamarádky, umělecké galerie natřískané neznámými cizími lidmi, vůni barev a laku a taky kartony, plátna, rámy, štětce, nemluvě o uměleckých albech a obrazech v muzeích obecně. Schäferovi se zdá, že najednou bezhlavě miluje malířství celého světa: od Japonska po Portugalsko, od tundry po Nový Zéland. "Nikdy bych si nepomyslel, že se mi kartony, rámy, barvy a štětce stanou tak blízké," usmívá se v duchu.

V sobotu si Schäfer na sebe bere jeden ze svých šviháckých obleků, salátovou košili s dlouhými růžky límce a doufá, že se takto bude Virljaně líbit ještě víc. Dívá se na sebe v zrcadle a je spokojen. Zvolil elegantní a zároveň pohodlné oblečení. Ve vinotéce kupuje španělské brut, za něž utratí nemalou částku, a nakonec si nechá udělat skromnou, nicméně originální kytici. Napadne ho, že pojede svou Mazdou, aby mohl Virljanu případně povozit nebo aby mohli třeba zmizet někam za město, ale není si jistý, jak se bude situace vyvíjet a zda nebudou pít alkohol. Takže si raději zavolá taxi.

Veselý tlustý taxikář s řídkým zrzavým plnovousem celou cestu mele o děvčatech ze čtvrti, do níž Schäfer jede. Říká, že jsou výborná a mají uvolněné mravy. Vzpomíná na nějakou Albinu z 80. let, jak tehdy tancovali na italskou hudbu na diskotéce v parku a pak s ní šel stranou – sama si ho odvedla. Tlachá a tlachá, dokud vůz nedorazí na žádanou adresu – před ponurý dvoupatrový oprýskaný dům s vysokými okny ve stylu stalinského empíru. Schäfer si s úlevou oddechne, protože povídačky toho tlusťocha mu nedovolily myslet na Virljanu a těšit se na společně strávený večer. Kvapně zaplatí a nechá deset hřiven spropitného. Vejde do dvora, kde narazí na kovové popelnice přes okraj přeplněné odpadky, jejichž zápach ho přinutí zacpat si nos, a ponoří se do temné chodby.

Slavnostně povznesen stoupá do posledního patra, prohlíží si stěny chodby ozdobené sprostými slovy, graffiti a anglickými výrazy. Ta chodba se mu vlastně líbí, protože je to přece Virljanin prostor. Jeho tělo se chvěje jedinou myšlenkou – že se za okamžik ocitne v objetí své milované, jejich rty se setkají a obě těla se slijí v jedno. Naladěn na takto melancholickou strunu se zastaví před jejími dveřmi a než zazvoní, chvíli nehybně stojí a cítí, jak jeho tělo zachvacuje touha. Nesměle stiskne žluté tlačítko zasazené do plastového červeného čtverce a ustoupí o krok, aby byl lépe vidět špehýrkou. Čeká několik vteřin a pak zazvoní znovu. Za dveřmi je ticho. Schäfer se předkloní, jestli něco nezaslechne, ale ticho se zdá být hluboké. Stiskne žlutý zvonek ještě jednou, nepouští jej vteřinu, dvě, tři a zase o krok odstoupí.

Zdá se mu, že čekání přerůstá ve věčnost. Přede dveřmi doslova znehybní a ztratí pojem o čase. Zazvoní znovu. Za několik dlouhých vteřin, během nichž mu na čele vyrazil pot, je ticho přerušeno rychlými kroky a prásknutím dveřmi v bytě. Slyší neznámý dívčí hlas, pak nezřetelný šepot a mručení. Zámek ostře zavrže a kovové dveře se otevřou. Schäfer se vyděsí: před ním stojí nahá, pomačkaná, popelavá, oteklá, rozcuchaná a jako baba jaga strašidelná Virljana.

"Ahoj!"

"Základní Myšlenko, to seš ty?" vydá ze sebe mrtvolným a vzdáleným hlasem. "Pojď dál."

Bez ohledu na něj Virljana líně odejde do pokoje. Zmatený Schäfer neví, co má dělat, opatrně překročí práh a zavře za sebou dveře. V bytě je tak zatuchlý vzduch, až se mu křiví tvář. Koutkem oka zahlédne v obývacím pokoji dlouhatánské nohy v černých džínách: je to neznámý vousatý muž vysvlečený do půl těla, který klimbá v měkkém křesle. Schäfer zamrzne na prahu pokoje a prohlíží si malý konferenční stolek, který je zasypaný skořápkami od arašídů a zaskládaný prázdnými lahvemi od piva a vodky, rybími kostrami a špinavými talířky s horami nedopalků. Kromě toho je tu strašný smrad. Až teď si všimne, že v levém rohu místnosti leží na rozkládacím gauči ještě jeden muž. Je nahý, leží na břiše a u jeho nohou sedí osiřelá Virljana a přikrývá se světle krémovým prostěradlem. Za svými zády zaslechne ještě jeden hlas – v koupelně si neznámá dívka brouká anglickou písničku.

"Úplně jsem zapomněl, že máš přijít," vzpamatuje se trochu Virljana, nicméně stále na něj hledí neživýma, skelnýma a prázdnýma očima. "Uvař si v kuchyni kafe, já se ještě trochu prospím."

Schäfer vejde do kuchyně, sedne si na taburet, podívá se na svou kytici a lahev brut. Přivoní ke květům, rozhlédne se po místnosti a za potrhanou, kdysi barevnou, teď už však sluncem vybledlou záclonou si na okenním parapetu všimne malé vázy se stébly, která byla dřív květinami. Vezme vázu, její obsah vyhodí do koše, vodu, která odporně smrdí rozkladem a hnilobou, vylije do dřezu, nabere čistou vodu a vázu se svým pugétem postaví vedle lahve brutu na stůl. Z koupelny nadále zní dívčin popěvek. Schäfer se na okamžik zastaví před zamlženým a zakouřeným obývacím pokojem, zdálky si prohlédne spící Virljanu, která vytuhla v tureckém sedu. Kysele se usměje a opustí byt. Seběhne schody a před domem si lačně zapálí cigaretu.

Miroslav je natolik otřesený, že si neuvědomuje, kam jde, jako by se mu tělo pohybovalo bez jeho vědomí. Míjí několik robustních starých domů, odhodí nedopalek a hned si zapálí další cigaretu. Vzpamatuje se, až když se objeví v široké ulici, po níž se prohání řeka aut.

Schäfer se otupěle dívá na okolní shon a nechce se mu žít. Stojí na zastávce, nenastoupí však do žádného autobusu, který před ním zastaví, a sám ani nechce myslet na to, kam by měl jet. Nakonec si všimne starého modrého mercedesu s oranžovým označením taxi.

Srdce ho pálí. Levou rukou se chytne za hrudník, což vyleká řidiče, který mu nabídne tabletu Validolu a minerálku. Schäfer si dá Validol pod jazyk. Je mu viditelně tak zle, že řidič vedle něj spustí okénko. Miroslava napadá, že už je na podobné hry trochu starý a že by měl být v milostných záležitostech a duševním životě opatrnější. Řidič se ho ptá, jestli mu už je lépe a Schäfer děkuje. Opravdu se mu ulevilo: krátkodobé zemětřesení se uklidnilo, zeměkoule je zase na své oběžné dráze, taxík nepadá do vzdušných děr a drží se s jistotou silnice, nebe je tam, kde má být nebe a země tam, kde má být země.

PhDr. Petr Kalina, Ph.D., (* 1978) je garantem studijního programu Ukrajinská studia. Profesně se věnuje především obecným a kulturním dějinám Ukrajiny a překladu ukrajinské prózy i poezie.

Kontakt: kalina@phil.muni.cz