Stáhl si bílé vlasy do ohonu a do čela si narazil starý klobouk zanesený prachem. Sesedl a utrhl stéblo trávy, které si zasunul do mezery mezi předními zuby. Roztáhl ústa v širokém úšklebku a odhalil dvě řady zažloutlých zubů.

„ A STOP!“ Z kovboje se rázem stal arogantní chlápek; pořvával na všechny okolo a neodpustil si jedinou kousavou poznámku.

„Ele,“ snažil se ho režisér uklidnit, ale s Elem Hammondem nikdo nic nezmohl. Herec zalezl do šatny, ze které se následně ozvalo několik tupých úderů a zvuk tříštěného skla. Režisér jen pokynul na úklidovou jednotku a s výrazem naprostého podvolení se, opustil natáčecí plochu následován většinou štábu.

Pár hodin trvalo, než se plac úplně vyklidil, ale čekání nakonec vzdala i úklidová četa. V místnosti se rozhostila tma a jen jediné bodové světlo mířilo na židli. Celé to působilo jako kabaretní varieté, do kterého se zapomněla dostavit hlavní hvězda a publikum s tichým nadšením čeká na její příchod.

El Hammond vyšel ze své šatny – bělovlasou paruku nechal kdesi ležet a nyní si rukama přejížděl po krátce zastřižených černých vlasech a pichlavýma očima, které zely jako bezedné tůně do jeho černé duše, kolem sebe těkal a hledal někoho, kdo by se stal terčem jeho hořkosti a jedovatosti. Nenašel nikoho a tak, se zaťatými pěstmi, přešel ke dveřím a otočil klikou. Nic. Otočil znovu. Zámek ani neklapl. Pomalu se jej zmocňoval vztek a on začal dveřmi lomcovat ve snaze donutit je, aby jej propustily na chodbu zalitou světlem (nevěděl proč ,ale předpokládal, že na chodbě bude světlo). Ještě několikrát zkusmo praštil pěstí do dveří, ale ty nepovolily.

„Ele.“ Herec se otočil tak prudce, že na kratičký okamžik ztratil rovnováhu. Očima bloudil po prázdné místnosti a hledal. Pohled mu konečně zabloudil k jedinému světlému bodu. Chvíli měl pocit, že si z něj někdo vystřelil – že mu nastavili zrcadlo, aby se vyděsil sám sebe.

Za osvětlenou židlí stál muž, jehož tvář byla částečně osvětlená a částečně skrytá ve stínu, takže El byl schopen rozeznat pouze dlouhý kožený kabát, vysoké boty s ostruhami a staré džínsy. Když se herec zaměřil na mužův obličej, musel vykřiknout. V těch pár vteřinách, kdy se mu dral z krku výkřik, pochopil, proč mu ten hlas byl tak povědomý.

„Tebe já znám,“ vypravil ze sebe poté, co odezněl první šok. Muž se usmál a usadil se na židli, takže se octl v záři reflektoru. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly po ramenou, klobouk měl zaražený do čela a usmíval se zubama zežloutlýma žvýkáním tabáku. Jeho pohled jakoby říkal: Já tě taky znám, Ele, a víc než si dovedeš představit.

„Ještě, abys mě neznal,“ ušklíbl se kovboj a přehodil si nohu přes nohu, přičemž se odkudsi vydralo zapištění myši. El se pokusil o sebevědomý úsměv, ale kdykoliv se podíval do těch pichlavých očí, měl pocit, že mu jakási neviditelná ruka, krade veškeré sebevědomí.

„Ele, Ele, Ele“ Herec se otřásl. Ještě nikdo si nedovolil vyslovit jeho jméno s takovým pohrdáním. Nikdo a já to tomuhle šaškovi nebudu tolerovat! pomyslel si.

„Uklidni se, Ele, nebo ti ten šašek nakope prdel, ty starý hnusný arogantní idiote!“ vyštěkl kovboj, a popadl Ela Hammonda pod krkem. Herec neměl tušení, jak se k němu ten muž dostal tak blízko, ale kovbojův dech ho omamoval. Z muže táhly doutníky, chlast a nějaká blíže nespecifikovatelná vůně.

„Sundej ze mě tu hnátu a přesuň svůj odporný dech laskavě jiným směrem,“ procedil El skrz zaťaté zuby. Okamžitě pocítil zesílení tlaku ruky na svém krku a náhlé teplo a bolest na tváři.

„Ještě jednou takhle promluv, a bude tě to stát víc než otisk ruky na tváři! Rozuměl, Ele? Máme jasno?“ El na něj pouze ustrašeně pohlédl.

„Tak máme jasno, můj drahý příteli?“ Kovboj přirazil Elovu hlavu ke stěně a herec jen ryhle přikývl.

„To jsem rád, Elíčku, moc rád,“ muž se opět usadil na židli a pokynul Elovi, aby se posadil na zem. Jako hodné malé dítě, pomyslel si herec, když usedal na chladnou podlahu. Jako dítě, kterému otec bude dávat kázání za to, že v obchodě ukradlo lízátko a nechalo se chytit.

„Ele, mohl bys přestat myslet na tebe? Posledních pár měsícu neposlouchám nic jiného a už mi z toho jde hlava šejdrem!“ Hammond se na něj tázavě podíval.

„ Ach ano, známe se už delší dobu, jen ty jsi mě pořád bral jako nějakou věc, masku, kterou musíš mít, abys přežil. A to se mi nelíbilo. Jak by se to líbilo tobě? Být jen nutné zlo? Ach, odpusť, já zapomněl… Ty jsi nutné zlo!“ ušklíbl se kovboj a odkudsi vytáhl tabák a ubalil si cigaretu. Místnost okamžitě naplnil pach kouře.

„Kdo vlastně jsi?“ odvážil se El narušit ticho.

„Mám takové směšné jméno,“ máchl muž rukou, ve které svíral cigaretu, „ ale mohl jsem na tom být hůř. Mnohem hůř. Mohl jsem se jmenovat jako ty, a nebo být jako ty.“ Poprvé v životě zažil El pocit, že se po něm někdo vozí a vůbec se mu to nelíbilo.

„Jsem Audrey, Audrey zvaný Jen další role na seznamu Ela Hammonda!“dodal kovboj a vyšvihl něco, co měla být poklona, ale v jeho podání vypadala spíše jako výsměch.

„Nechápu.“

„Ele, spíš by mne překvapilo, kdybys něco pochopil,“ Audrey uhodil herce do čela.

„Co si k sakru myslíš, že děláš? Můžeš mě nenávidět, ale pořád, pořád už budeš jen takový, jakého tě zahraju!“ vykřikl Hammond, když mu vše došlo.

„Myslíš?“ rozesmál se Audrey.

El Hammond znejistěl. Snažil se na to dívat logicky, ale co je logického na tom, že jste herec a jde po vás postava, kterou hrajete? Na nic nepřišel a klidu mu ubíral i fakt, že Audre je schopen vnímat jeho myšlenky. Tudíž jakýkoli pokus o útěk byl odsouzen k zániku. Ale co takhle útok? Ale útočit na..

.. sebe samého je přeci jen zvláštní, viď?“ dokončil jeho myšlenku kovboj.

„Víš, Ele, za poslední půlhodinu jsi toho namyslel dvakrát více, než za celý svůj dosavadní život,“ pokračoval a prázdnou místností se rozeznělo tleskání, které ovšem působilo značně ponuře.

Bylo evidentní, že Audrey se nastálou situací velice bavil, zatímco El Hammond, ten sebejistý El Hammond, který byl přesvědčen o tom, že ho nic a nikdo nemůže ohrozit, se třásl po celém těle a, i přes svůj ateismus, se modlil. Nastala chvíle ticha.

„No, můj drahý Elíčku, krásně jsem si s tebou popovídal, ale mám povinnosti. Nebudeš se na mne zlobit, když si je splním, že ne?“ Herec prudce zakroutil hlavou.

„Povinnost je důležitá,“ dodal ještě. Těšil se na okamžik, kdy se za nezvaným návštěvnikem zavřou dveře a zmizí mu ze života. To, že dveře jsou zamčené a a že kovboj je součástí jeho samého, mu v ten moment vůbec nepřišlo na mysl. Audrey se škodolibě usmál a sáhl do zadní kapsy svých kalhot.

„To je dobře, Ele, že máme stejný názor. Moc dobře, můj drahý příteli. Dokonce bych ti moc rád sdělil, co že je to za povinnost, ale nevím, zda bys o to stál.“ El byl zmaten. Na jednu stranu chtěl, aby muž odešel, ale na stranu druhou…

„Povídej, prosím,“ zašeptal, přitáhl si kolena k bradě a seděl jako malé dítě, které netrpělivě čeká na pohádku. Kovboj k němu přistoupil a pohladil ho po vlasech. Něžně, ale zároveň s jakousi skrytou nenávistí, která byla patrná ve výrazu jeho tváře. Rukou sjel na hercovu šíji.

„Je to trošku delší příběh, nebude ti to vadit?“ zeptal se medově a zastavil se za Elovými zády.

„Mám rád příběhy.“ Oči, které ještě před 30 minutami byly plné ješitnosti a povýšenosti, nyní byly dychtivé po poznání. Dychtivé a šílené.

„To je moc dobře, Ele,“ opáčil Audrey a prudkým pohybem ruky chytil herce za zátylek. Kovboj nyní dřepěl a přiblížil svá ústa k Elovu uchu.

„Náš příběh začal před pár měsíci, kdy jeden pyšný herec získal roli v připravovaném westernu.

„Ele, nemůžeme z Audreyho udělat hajzla. Má to být kladná postava.“

„To mě nezajímá. Do každé role dávám něco ze sebe, nechci něco dávat do kladných hrdinů. Jsou slabí.“

„Ele, mám už tě plný zuby! Pokud ho chceš hrát, bude kladnej! Pokud o to nemáš zájem, můžeš jít!“ Herec popadl židli a mrštil s ní o stěnu. Nesnášel, když mu někdo mluvil do jeho práce, ale tuhle práci potřeboval. Přikývl. Režisér spokojeně odešel, ikdyž záda se mu trochu třásla vzteky. Tak on si rozbije židli. Prostě jen tak popadne židli a zničí ji. Tohle natáčení bude pro všechny vyčerpávající.

Doma si El otevřel pivo a roztáhl se na pohovku. Stěny jeho bytu lemovaly fotografie z různých Elových filmů. Na krbové římse dokonce stála opřená fotografie jeho nejnovější role. Kovboje Audreyho.

„Tse, stejně do tebe něco ze sebe dám,“ zamumlal a usnul, zmožen sílou piva. Kdyby zůstal vzhůru ještě o několik vteřin déle, viděl by, jak se postava na fotografii pohnula.

„A tehdy jsi mi dal možnost žít,“ rozesmál se kovboj. „Jen tou jednou hloupou větou. A víš proč? Protože jsi jí sám věřil. Celým svým prohnilým srdcem jsi věřil, že mě dokážeš předělat a to mi dalo sílu,“ vysvětloval Audrey. Nyní stál za Elem a rukama mu svíral hlavu.

„Víš, od té doby mi každá tvá jízlivá poznámka, každý tvůj cynismu… To vše mi dávalo stále více života. Ale neboj, nechci ti děkovat. Protože čím více jsem žil, tím více jsem tě nenáviděl. A teď to došlo takhle daleko,“ kovboj vyskočil na židli a rozesmál se.

„Jsem živý, Ele!“ vykřikoval neustále.

„Vždyť jsi mojí součástí,“ ohradil se herec. Připadal si jako ve špatném filmu. Copak někdo, komu dali vzniknout bláznivé ruce spisovatele, může žít? Kovboj seskočil ze židle a chytil Ela pod bradou. „Jsi egoista. Ale že jsi to ty,“ políbil herce na čelo „ povím ti to. Napsali mě hodného. Hodného a milého starého kovboje, co všem rád pomůže. A tys mě předělal. Ne na place. Ale tady,“ praštil Ela do hrudníku. „Tady uvnitř jsi ze mě udělal starýho a světem zničenýho cynickýho kovboje. Pokaždé, když si přišel domů, představoval sis, jaký bych byl, kdyby tě nechali jednat. Toužil si potom. Už pro to, že ti to zakázali. Toužil jsi, aby ze mě byl někdo, jako jsi ty. A tady jsem, Ele, přesně takový, jakého si mě chtěl. Cynický, starý, zlý. Víš, Ele, touha nežene dopředu jen lidi.“ Herec se odtáhl. Kovbojova tvář vyzařovala něco, co ho děsilo. Najednou mu bylo jedno, jestli je nebo není reálný. Bál se.

„Tak, Ele, teď už víš, jak jsem se tady objevil. Uznávám, je to šílené. Ale touhy se občas zhmotní,“ usmíval se Audrey. „A teď, musím splnit, tu svou povinnost. Pamatuješ se přece, že ano?“ El, ochromený hrůzou, přikývl. Začínal tušit, kam tohle všechno vede.

„Je čas platit dluhy, Ele,“ zašeptal kovboj a vytáhl z vysoké boty nůž.

„Ele? Ele? Jsi tady? Zamkli to tu, protože si mysleli, že už tady nikdo není. Tak jsi tady?“

„Jsem tady,“ ozvala se odpověď. El Hamonnd vystoupil ze stínu zadoprovodného cinkání kovbojských ostruh.

„Jen jsem si něco zkoušel,“ vysvětloval, když procházel kolem štábu k východu. „Jen jsem zkoušel.“