To, co sedělo, ke mně přicházelo a znovu ode mne odcházelo jak nadýchané vlny růžového dýmu, zjevovalo se v zatemnění plynulého sledu myšlenek a opět se vypařovalo jak kapka vody, tancující svou jedinečnou vteřinu nádhery na rozpálené plotně.

Jeden okamžik:

Pan zahradník klečí u ohromného glóbu, který z polohy vleže roztáčí smíchem se zalykající portýr. Zahradník klečí a roztaženýma rukama se snaží zachytit alespoň kousku pevniny míhající se šíleným kruhovým pohybem, ručkuje, kývá se, ale nedaří se mu to a bůhvíproč vykřikuje stále stejné – Mít tak pevný bod! Ten bod mít, že pane barone! – ale zeměkoule se točí a ležící portýr se snaží, aby se točila co nejrychleji.

Další okamžik:

Vesmír i se zeměkoulí mlčí, jsou nehybné, propluji mezi sloupořadím dřevěných noh stolu, ten strop je podivně nízký a nejsou na něm zvířata ani rostliny, ani chlapci a dívky v bílých řízách, propluji a po té nekonečné době plavby zjišťuji, že falešný dřevěný strop stolu zmizel a vysoko převysoko se vznáší bílý štukový strop.

Nalezl jsem klidné zákoutí mezi červenou a modrou hvězdou a spočinul na žlutě hebké obloze pohovky. Zhoupla se pode mnou a přijala mě. Jak jsi dobrá a vlídná! Trmácíme se vesmírem bídy a strachu, ptákovci, i toho nejkrásnějšího – svobody – zbavovaní, a ty nám rozevíráš dlaň. Vidíš – a kolika z nás se to podaří? Tisknu se a myslím na vás, ptákovci, mí bratři, volností obdaření, v jakém prostoru padáte, pod jakou oblohou a v jak pozdní noci.

Štukový strop se rozevřel, bomba jej rozervala, škaredě a zubatě, rozevřel se a nad ním se objevil nový, aby se vzápětí zavlnil a splaskl jak mýdlová bublina a uvolnil prostor dalšímu…

Kolik stropů má svět a vesmír a…

Čas zpěvně hýká, nebesky i oslovsky, ale především medově blízce. Hubert… Jde bosý, má modrý šat a kolem pobíhají dívky a hoši v dlouhých bílých řízách, smějí se a Hubert roztáhne ruce a vzlétne, obletí nadýchaná oblaka a zastaví se u mé žlutě hebké oblohy.

Poleť, říká, není to nic těžkého, stačí zapomenout, že je svět, utrpení a bída, zavřeš oči a roztáhneš ruce.

Letíme, cítíš? Jsme přece ptákovci, já z modré, ty ze žluté oblohy, ale máme k sobě blízko.

Najednou jsem se vynořil z kruhů na hladině a zahnal růžovou mlhu. Až po hrdlo jsem byl naplněn tím vším, čemu jsem nerozuměl.

Zpíval jsem. Za sebe a za všechny tuláky, za sebe a za všechny ponížené, za sebe a za všechny toužící, zpíval jsem píseň o velké cestě, jíž není konce, ale ani začátku, zpíval jsem o vůni potu a drsnosti dlaní, o samotě a upřímně podaných rukách.

Zpíval jsem ptákovské sólo a nade mnou zněl chór andělsky oděných hochů a dívek z prostředního oddělení štukového stropu a kdesi vespod basově hýkal Hubert, nejkrásnější ptákovec prostého života.

A když jsme dopěli, a ztichl chór hochů a dívek i Hubert a můj tenor, a zase jen praskal oheň v zázračné proměně, uslyšel jsem vzdálený hlas barona Kahlerberga, tak vzdálený jako by byl z docela jiného vesmíru:

„Život je přece jen krásný, barone…“

Víc jsem neslyšel, víc si nepamatuju.

Hvězdy, gejzíry bílého, modrého, žlutého i načervenalého jasu, padaly a narůstaly.

Chodbami zámku zněl tichý, medový chór. Jakoby pastorále. Mezi mávnutím křídel na mžik proskočil, ale hned uhasl sólový zpěv.

Hřivnáči

Den patřil hřivnáčům.

Zase jich bylo plné nebe, ač slunce stálo za polednem a měli by sedět vprostřed lesíků, odpočívat a probírat se peřím. Ti, kteří táhli nízko, blýskali v mávání bílými páskami napříč letek.

Co jim řeknou hřivnáči z jihu? Usedlíci, kterým minulost nezapsala do rodu neodolatelný pud táhnout a opět se vracet?

Kdesi jsem četl, že pohromou pro holuby na jihu jsou letní bouřky. Když se pak noční živel zklidní a děvčata vejdou ráno do trávy bosá, nacházejí prý desítky mrtvolek holubů.

Jak jim někdy závidím, že se dovedli rvát do posledního úderu větru o křídla, do posledního salta nad blízkou zemí. A ještě ráno, v chladu rosy, vypadají asi bojovně. Zcela určitě, vím to. Znám přece hřivnáče.

Opět přešumělo hejno a od jazyka louky v dálce se po nebi rychle blížily další tmavé tečky. Za chvíli zesvětlají a v odlesku slunce blýsknou všemi barvami. Jako by byla právě doba míru po dešti a země se dotkla oblohy duhou. Odpusťme si: zde je zelená k poctě trávy, tu červená za paměť ohně a modrá dotyku vody, žlutá za zralé klasy…

Leťte! Tento den je váš. Jenom váš. Tak hlavičky kupředu a vzhůru! Směr – jihozápad.

Já nemohu. Léty se někdy člověk odnaučí létat. Zvláště, když nemusí. Pak ani nejsilnější touha nezmůže nic.

Vy musíte. Leťte!