Nejsvětějšímu a nejurozenějšímu vládci všech věřících, sultánu Mehmedu IV., od jeho pokorného služebníka a vyslance Rüstema Agy z Üsküdaru.

Jeho milost, nejšlechetnější sultán Mehmed, vyslal nás, dne dvacátého čtvrtého měsíce Rabi al-Awwal roku tisícího padesátého šestého hidžry, jako posla do Vídně, na dvůr rakouského císaře. Po několika dnech cesty dorazili jsme do bosenského města Kalesija, kde jsme se dozvěděli, že cesta dál by byla velice obtížná, neb pohraničí je zmítáno nepokoji a sužováno loupeživými bandami. Boží milostí naskytla se nám však příležitost odcestovat rychle až do země rakouské. Setkali jsme se totiž s jistým starcem bogomilské víry, který nám nabídl cestovati za použití prastarého portálu, jenž v kopcích nedaleko města stojí již od dob helénských. Abychom nezklamali důvěru milostivého sultána, svolili jsme a za starcova odříkávání starodávných formulí vstoupili jsme do portálu. Magická síla nás ochromila a my jsme omdleli. Když jsme přišli znovu k vědomí, nacházeli jsme se v neznámém obrovském městě.

Mezi davy lidí, nevěřícně si nás prohlížejícími, objevil se muž, jenž jal se s námi hovořiti jejich jazykem. Nerozuměli jsme mu, ale když jsme na něj promluvili jazykem alemánským, i on jím s námi začal hovořiti. Jeho jazyk zdál se býti velmi primitivním oproti tomu, jenž jsme se, před vstoupením do služeb urozeného sultána, učili. Avšak díky slitování Božímu jsme si vzájemně rozuměli a onen muž se tak stal naším průvodcem. Dozvěděli jsme se od něj, že jsme se přemístili do města jménem Brno, ležícího asi sto mil od Vídně. Rovněž nás seznámil se zcela nečekanými událostmi, o nichž jsme v Istanbulu dosud netušili. Rod habsburský, jenž zemím rakouským i uherským vládl, byl podle mého průvodce sesazen a nyní zemi ovládá jakýsi despota, jménem Prezident, za pomoci poradního sboru hašteřivých urozených pánů, kteří prý dusí lid a na jeho úkor se krutě obohacují. I vládcem mnoha dalších zemí je podle mého průvodce Prezident a země tyto spojily se v mocnou říši zvanou Evropská unie. Jen v několika málo královstvích zachovaly se místní panovnické rody, i ony jsou však vazaly této říše.

Nejsem schopný určiti, který den podle našeho měření času je, neboť se změnou panovníka zřejmě ve zdejších zemích došlo i k vytvoření jiného kalendáře. Podle mého průvodce je rok dvoutisící desátý, což by ale v našem kalendáři odpovídalo roku tisícímu čtyřstému třicátému prvnímu hidžry, a to není možné.

Náš průvodce nás zavedl k jistému zdejšímu obchodníkovi jménem Numismaticus, který nám za naše mince dal mnoho zdejších peněz, a můžeme se tedy v brzké době vypraviti na cestu do Vídně, abychom předali list jeho sultánské milosti, onomu Prezidentovi.

Prohlédli jsme si  ono město, jež se nazývá Brno, a jeho velikostí a krásou jsme byli zcela ohromeni. Zdá se býti velké a lidnaté jako samotný Istanbul a podle mého průvodce je Vídeň ještě mnohokráte větší. Jsou tu rovné a čisté ulice, velká náměstí, množství kašen a obchody kam až oko dohlédne. Můj průvodce mne zavedl do místní krčmy, kde jsem, jakožto zbožný věřící, odmítl zdejší národní nápoj, který způsobuje opilství, avšak ochutnal jsem jinou, prazvláštní tekutinu. Vypadá jako velmi silné rize, neb jeho barva je černá, avšak podává se za studena ve velkých skleněných nádobách. Ač tento čaj vypadá silný, není tomu tak. Má sladkou chuť a nazývají jej Kofola. 

Ve zdejší zemi jsme však viděli mnohem zvláštnější věci, které nás až naplňují hrůzou. V tomto městě jezdí kočáry, jež nepotřebují býti taženy koňmi či jinými zvířaty. Poháněny jsou snad nějakou ďábelskou silou, která je v nich skryta, neboť jezdí velmi rychle. Některé z nich jsou tak poblázněny mocí ďáblovou, že se vymykají moci kočího a stávají se hrozbou pro kolemjdoucí či pro jiné kočáry. Viděli jsme, jak jeden tento ďábelský kočár skolil nic netušící ženu. Můj průvodce mi řekl, že se to stává, a také hovořil něco o prasatech. Snad dotyčnou ztrestal všemocný Bůh, že požívala vepřového, ale možná se jen satan bavil šířením hrůzy na zemi.

Také jsme viděli obrovské ptáky, kteří za letu nemávají křídly a v jejichž útrobách prý cestují lidé. Podle mého průvodce se těmito ptáky lze za pouhé tři hodiny dostat z Vídně až do samotného Istanbulu. Ve své komnatě, kterou jsme si pronajali ve zdejším karavan seraji, jsme také objevili prazvláštní bedničku, do níž satan uvěznil mnoho lidí, a můžete sledovat jejich život v tomto ďábelském díle. Prý jsou obětí nějaké neznámé zlé moci jménem šoubyznys. Vůbec je tu množství nepředstavitelných věcí, jako by Gog a Magog zahájili zde své pozemské kralování a jen čekám, kdy slunce vyjde na západě a nastane konec pozemského světa.

Prazvláštní je rovněž zdejší víra. Lidé tu už nejsou uctívači Ježíšovými, jako tomu bývalo dříve. Uprostřed náměstí tu stojí prazvláštní černý sloup, který připomíná mužský pyj, a kolem něj se srocují hloučky uctívačů, které jej s posvátnou bázní sledují. Vystavět jej nechal zdejší šaman jménem Onderka a nová víra rychle pobláznila zdejší lid.

Nejzajímavější věcí, kterou jsme však zde spatřili a jež by mohla býti i inspirací pro nás, jsou pojízdná vězení, která jsou nazývána tramvaj či šalina. Ani ony nepotřebují býti taženy zvířaty či lidmi. Jezdí po městě, v noci jsou osvětleny a v nich jsou uvězněni trestanci, vystavení zrakům slušných lidí a jejich posměchu. Často tato vězení zastavují, zločinci, kteří si odpykali svůj trest, z nich vystoupí a další jsou do nich vehnáni, aby byli potrestáni veřejným zostuzením a sloužili jako varování pro jiné.

Ještě mnohé bychom mohli o tomto prazvláštním městě vyprávěti a jistě tak učiníme po návratu k trůnu jeho milosti. Nyní se musíme připravit na cestu do Vídně, odkud jeho sultánské milosti odešleme co nejdříve další list s novými zprávami.

Dne dvacátého druhého měsíce listopadu roku dvoutisícího desátého podle pohanského kalendáře ve městě Brno v zemi snad ještě rakouské

Rüstem Aga z Üsküdaru

Nejsvětějšímu a nejurozenějšímu vládci všech věřících, sultánu Mehmedu IV., od jeho pokorného služebníka a vyslance Rüstema Agy z Üsküdaru.

Jak jsme jeho milost, nejšlechetnějšího sultána Mehmeda, informovali v předchozím listě, ocitli jsme se na naší cestě v podivném městě zvaném Brno. Avšak nezalekli jsme se ďábelských nástrah a snaže se naplniti poslání, jímž nás jeho milost pověřila, vyrazili jsme na další cestu. Podle rady našeho průvodce, jenž nás obeznámil s děním v této oblasti, nevydali jsme se do města Vídně, ale zamířili jsme do města dávných králů a císařů, jež zove se Praha, v němž dnes prý sídlí onen Prezident, jenž vládne zemím západním.

S pomocí našeho průvodce pronajali jsme si jeden z oněch kočárů, jež nejsou taženy koňmi, ale poháněny jsou podivnými silami pekla. Drožkař, jenž zván jest Jančura, usadil nás do jednoho ze svých žlutých kočárů, kde však tísniti jsme se museli s mnoha dalšími lidmi. Po asi dvou hodinách cesty dorazili jsme do města Prahy, jež zdá se býti ještě větší než město Brno a je plné ďábelských kočárů, jimiž cesty do města i ve městě jsou obsypány. Nějakou dobu, nyní již bez průvodce, strávili jsme blouděním ulicemi onoho ohromného města. I zde setkali jsme se s pojízdnými věznicemi, o nichž jsme jeho milost informovali dříve. Co nás však udivilo více, bylo množství lidí z cizích zemí, ze zemí španělských a italských, francouzských i dalších, a dokonce i malých mužíčků z dalekého východu, kteří zaplavili staré části města. Tito nájezdníci obsadili mnohé ulice, pobíhají po nich s podivnými malými zbraněmi, jež metají blesky a snaží se jejich pomocí zničit starobylé stavby. V některých chrámem ještě místní lidé bojují proti nájezdníkům a metače blesků vyhánějí, avšak zastavit množství útočníků v ulicích je nad jejich síly, a tak jen přihlížejí ničitelským snahám cizáků, které přirovnat lze snad k řádění tatarských barbarů v naší říši v dobách velikého sultána Bayezida zvaného Yildirim.

Naším poslaním jest však předati zprávu jeho milosti zdejšímu vládci a vydali jsme se tedy hledati palác, v němž sídlí. Zdejší lidé, zřejmě pod vlivem cizáků, naštěstí ovládají jazyk alemánský i jazyk francouzský, takže se nám rychle podařilo zjistiti, kde se nachází hrad onoho Prezidenta. Obyvatelé města Prahy doporučili mi jíti na tento hrad cestou, kterou nazývají metro. Poslali mne do jakési štoly, sestoupili jsme tedy do podzemí a s údivem jsme zde spatřili velký sál plný lidí. Vede do něj podivné schodiště, které je, stejně jako ďábelské kočáry, poháněno jakousi nadpřirozenou silou, a pohybuje se tak, že člověk na nich sám nemusí udělat ani krok. Avšak pod vší touto udivující krásou skrývá se něco děsivého. Najednou uslyšeli jsme hrozivý lomoz a jednou z šacht, které se zde nacházejí, vřítil se do sálu obrovský děsivý bazilišek. Měl mnoho chřtánů na svých bocích, zastavil se v sálu, otevřel chřtány a začal požírat všechen lid, který byl v jeho dosahu. Ó, jak zlomyslní jsou obyvatelé tohoto města, kteří nebohé cizince vedou do štoly a krmí jimi tuto stvůru. K mému údivu mnozí bláhovci sami vrhali se do chřtánů onoho stvoření, ba dokonce mnozí běželi po pohyblivém schodišti vstříc smrti a skákali do nitra baziliškova.

Mezi lidmi, kráčejícími na smrt, spatřili jsme rodinu naší víry, alespoň soudě podle závoje, jímž žena halila své vnady před zraky okolí. Ač zděšeni výjevem, který se nám naskytl, rozhodli jsme se naše souvěrce zachrániti. Vrhli jsme se do davu lidí a ženu naší víry, vstupující do chřtánu baziliškova, strhli jsme v poslední chvíli zpět do sálu. Vděku jsme se ale nedočkali. V tu chvíli vyskočil z nitra té bestie její manžel, kterého stvůra ještě nestrávila, a nás, urozeného starce, nehledě našich šedin, ztloukl křiče na nás jazykem arabským. Potom oba vstoupili do baziliška a stali se jeho potravou. Když se stvůra nasytila, zavřela své chřtány a zmizela opět v šachtě.

Když jsme se vzpamatovali, jali jsme se rychle opustiti sál, slyše, že z jiné šachty blíží se další ďábelské stvoření. Schodiště však snažilo se nám v tom zabránit a museli jsme tak vynaložiti mnoho sil, abychom jeho pohyb dolů do sálu překonali.

Bloudili jsme opět ulicemi, až se nám podařilo najíti místo, na němž stály kočáry k pronájmu. Tyto však taženy byly koňmi, a tak jsme si po všech ďábelských nástrahách mohli na chvíli oddechnouti a nechali jsme se zavésti až na hrad. I zde bylo mnoho nájezdníků metajících blesky na starobylé stavby a k mému úžasu stráže, jež se zde nacházely, nechávaly toto dění bez povšimnutí.

Přistoupili jsme k bráně a křikli jsme:

„Hej, stráže! Ohlašte u císaře Prezidenta posla, urozeného Rüstema Agu z Üsküdaru, jenž přináší poselstvo nejušlechtilejšího sultána Mehmeda!“

Stráže však nereagovaly. Z této drzosti začala námi cloumati zlost. Křikli jsme na stráže ještě několikrát, avšak ony dělaly, jako by nás neviděly a neslyšely. Na místo však přiběhlo několik biřiců, popadli nás a odvlekli do žaláře.

Žalářníci hovořili na nás cizím jazykem, jenž připomínal nám jazyk křesťanských poddaných jeho sultánské milosti. Nakonec přivedli biřice, jenž ovládal jazyk alemánský, a začali nás vyslýchati, snaže se vyzvěděti, kdo jsme, odkud jsme a co chceme. Odmítali nám však uvěřiti, že jsme poslem jeho sultánské milosti a už vůbec nás nechtěli předvést před Prezidenta. Nakonec nás odvlekli zpět do kobky a poslali za námi ranhojiče, jenž nás rovněž vyslechl a slíbil, že nás k Prezidentovi jistě zavede.

Noc jsme strávili v kobce, avšak druhého dne usmálo se na nás konečně štěstí. Ráno přišel jeden ze žalářníků, ten, jenž vládl jazykem alemánským, a oznámil nám, že Prezident, dozvěděv se o naší přítomnosti, označil nás za zajímavého recesistu, v zdejší mluvě snad nějaký výraz pro významného posla, a přeje si se s námi setkat.

V hodinách odpoledních nás odvedli zpět na hrad a uvedli nás do sálu, kde nás očekával Prezident. Vše, co jsme dosud zažili a jeho milosti popsali, nebylo ničím ve srovnání s děsem, který nás zachvátil při pohledu na onoho Prezidenta. Všechny ďábelské stroje, děsivé stvůry jako bazilišek v podzemí města nebo obří ptáci, byly rázem vysvětleny. Stanuli jsme snad před samým Belzebubem! Děsivý přízrak modré barvy, hrůza, jež muselo stvořit samo peklo, přivítala nás v sále. Představil se nám jako Prezident III. Vladimír zvaný Franz a my jsme se, ochromeni hrůzou, skáceli do jednoho z křesel a rychle opakovali audzu billahi min aš šejtani radžím. Modré monstrum nám nabídlo kávu, a když jsme se trochu vzpamatovali, začalo na nás hovořiti.

Předpokládaje, že Prezident III. Vladimír je, soudě podle jeho přízviska Franz, původu francouzského, počali jsme na něho mluviti jazykem francouzským a i on jal se jím hovořiti. I jeho jazyk zdál se nám však býti primitivní a buranský, dalek jazyku vznešenému, jež jsme se jako diplomat učili. Vysvětlili jsme mu, kdo jsme a že přinášíme poselství od jeho sultánské milosti, načež se Prezident zasmál a pravil, že si jej rád vyslechne. Přednesli jsme mu tedy, co nám jeho milost uložila přednésti, načež Prezident prohlásil, že nabídka jeho milosti je velice zajímavá a dobře si ji promyslí. Poté se nás Prezident zeptal na naši cestu, a tak jsme mu popsali naše útrapy, jež jsme zažili, a on, služebník pekel se usmíval, spokojen zřejmě, jak jeho ďábelská země ohromuje a děsí. Osmělili jsme se zeptati se Prezidenta, jak se dostal k moci a kam se poděli rakouští vládci této země. Sdělil nám, že vyzval na rytířský souboj několik mužů a dokonce i žen usilujících o moc. Na kolbišti nakonec prý zůstal jen tento Belzebub a potomek rakouského rodu, kníže Schwarzenberg, který však v souboji usnul, omámem zřejmě silami pekelnými, a Prezident tak uzurpoval moc. A tak tedy síly ďábelské ovládly tuto zemi. Avšak jak jsme vyzvěděli, je mnoho dalších vládců zde i v dalších krajích západních, zemích, kde rod habsburský vládl, a jelikož chceme naplniti vůli jeho milosti a splniti svoje poslání, čekají nás ještě další cesty, o jejichž průběhu jeho milost obeznámíme v dalších listech.

Dne dvacátého devátého měsíce listopadu roku dvoutisícího čtrnáctého podle pohanského kalendáře ve městě Praze v zemi zvané Česká.

Rüstem Aga z Üsküdaru

Milan Strmiska