Během jízdy do Bielska-Bialé měla šest hodin na to, aby ještě jednou promyslela každý detail svého milostného příběhu, který v sobě vlastně neměl nic milostného. Přesto ji na několik měsíců zcela pohltil. Jenže v tom příběhu nebylo nic romantického ani radostného. Nic čistého a vůbec nic cudného. Po každém milování byla zničená. Pocit naplnění, který hledala, se jenom více vzdálil a připravil prostor nové, ještě nutkavější touze po jeho blízkosti. Ale ten krásný chlap, který ji okouzlil, zmizel a ona neznala zaklínadlo, kterým by zrušila kletbu. Tolik mu toho chtěla říct, ale on se na nic neptal. Jejich setkávání neotevřelo ani prostor, ani čas pro společné vzpomínky. A nevzešla z něj bohužel ani jedna aspoň trochu dobrá povídka, vhodná k vydání. Necítila už potřebu rozumět, jestli on v těch občasných a povrchních setkáních hledal potěšení nebo se tak mstil ženě, která ho kdysi dávno odmítla; k tomuto vysvětlení došla pokaždé, když se trápila jeho zmizeními. Samozřejmě ji zajímalo, jak reagoval na její dárek. A nebyla si zcela jistá, že mu neodpoví na zprávu, pokud jí ji pošle. Nevěděla, jak to má udělat, aby se měla dostatečně ráda a neupadala do takových pokušení, která v ní smažou i poslední stín dámy. Odcházela raněná a zneuctěná; věděla, že jemu se nebude chtít udělat vůbec nic. Anita by s ním mohla strávit mnoho odpolední, hořce se usmála. Tím spíš, že tušila, že Anita už ordinaci nikdy neotevře.

Před rakousko-českou hranicí ji pak dohnala trapná myšlenka, že možná pouze obyčejně toužila po vzrušení. Že si předtím, než doopravdy zestárne, chtěla ještě jednou vzpomenout, jaké to je chodit po hraně a rozhodovat se podle srdce a ne podle rozumu. Potom si, kousek před Brnem, kde udělala kratší zastávku, musela přiznat, že jenom nebyla dost upřímná sama k sobě. A že vášeň byla jen výmluva, aby opět ucítila. Jaké to je být zamilovaná. Tak nějak pubertálně zblázněná. Ucítit surový oheň a letět bez křídel. Jako Falko, vzpomněla si na draka u lednového moře. Jako Falko, kterému zimní slunce dávno rozdrobilo veliké smutné oči a karamelové srdce na malé bonbonky, kterými se krmily nenasytné rybičky. A k jejímu srdci Marko nechtěl jinak než skrze tělo, hledala ještě Tanja vysvětlení onoho nedokončeného a nemilostného příběhu.

Z něj ji všechno bolelo. Vykořenil ji z okolí, ve kterém by mohla ještě dlouho pohodlně žít, třebaže ji práce už nebavila. Vytrhl ji z rukou muže, který by zřejmě kvůli ní byl připraven se na nějaký čas zříci pletení vrbových košů, ač to nenavrhl. A poslal ji přes dva státy, aby na kraji třetího unikla jemu, který voněl po tabacu. Amourpassion. To věděl už Stendhal. Vtipné, jak se nikdy nikdo nechce nic naučit z románů. Ani učitelka literatury ne. Ironicky se ušklíbla sama sobě a zaparkovala na dvoře před domem pro hostující profesory, který bude na měsíc její nové útočiště.

Překlad ze slovinštiny do češtiny pro časopis připravila Eliška Papcunová.

Norma Bale (1972) absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity v Mariboru moderní slovinskou literaturu. Vyučovala na Gymnáziu France Miklošiče v Ljutomeru, v Rakousku pracovala jako učitelka slovinského jazyka na základních a středních školách v jižním Štýrsku a jako lektorka slovinštiny na Univerzitě ve Štýrském Hradci a na Překladatelském institutu ve Štýrském Hradci. Nyní je ředitelkou Oddělení kultury, propagace a turismu v Kultprotur v Gornji Radgoni a předsedkyně Odboru pro mezinárodní vztahy v obci Gornja Radgona, kromě toho vyučuje slovinský jazyk na gymnáziu v Bad Radkersburg.

Norma Bale však není známá pouze jako sloupkařka a učitelka slovinštiny a němčiny, která významně přispěla k oživení slovinského uvědomění v nejjižnější části rakouského Štýrska kolem města Radgona/Bad Radkersburg a k prezentaci a popularizaci slovinského jazyka mezi německým obyvatelstvem, ale také jako literární tvůrkyně.

Literárně se uvedla na začátku tohoto tisíciletí, když v roce 2002 vyšel román Sekstant (Sextant) – společné dílo Normy Bale, Roberta Titana Felixe a Štefana Kardoše. Román byl roku 2003 zařazen mezi pět finalistů Kresnikovy ceny. V roce 2005 Norma Bale připravila a vydala dvojjazyčnou obrázkovou knížku Rdeči balon /Der rote Ballon (Červený balón), v dalším roce pak vyšlo její monodrama Halka, které bylo i několikrát uvedeno.