Kytice ze samých rýmů

Hroši Hubert a Marcel seděli pod platanem a házeli do vody koule z bláta. /
„Já bych tak rád složil nějakou básničku,“ řekl Marcel. /
„Můžu ti pomoct?“ zeptal se Hubert. /
„A víš, co je to básnička?“ řekl Marcel. /
„No, myslím, že ne,“ odpověděl Hubert. /
Potom dál tiše seděli a házeli do vody koule z bláta. /
„Básnička je taková kytice ze samých rýmů,“ vysvětlil po chvíli Marcel. /
„A co je to rým?“ zeptal se Hubert. /
„Rým je řekněme zelenina – květina,“ odpověděl Marcel. /
„Co je rým, zelenina nebo květina?“ /
„Oboje je rým. Zelenina se rýmuje s květina, rozumíš?“ /
„Aha,“ řekl Hubert, „už rozumím.“ /
V poledne vstali a řekli platanu: „No, tak hodně štěstí a spoustu úspěchů.“ A šli. /
Večer Hubert zaklepal doma u Marcela. /
„Podívej,“ řekl, „nevím, jestli se ti bude líbit, ale mně se podařilo složit jednu takovou básničku.“ /
Hubert v tlapách držel kytici květin s hlávkou kapusty a zelí, dva pórky, tři mrkve a petržel. Všechno svázané do veliké kytice, květinu a zeleninu. /
„Ty jsi opravdový přítel,“ řekl Marcel a pozval Huberta do obývacího pokoje. /
„Nevím, jestli by někdo jiný uměl složit tak dobrou básničku,“ řekl Marcel, když snědli i poslední lístek petržele.

Jak široké je léto

Hubert a Marcel stáli v potoce pod platanem a dívali se na slunce. /
„Co myslíš, jak široké je léto?“ zeptal se Hubert. /
„Copak já vím, hodně,“ odvětil Marcel. /
„Co kdybychom ho změřili?“ zeptal se Hubert. /
„Jakpak bys ho ale změřil?“ ptal se Marcel. /
„Metrem a deštníkem,“ vysvětlil Hubert. /
„Aha,“ řekl Marcel, „ já mám deštník.“ /
„A já metr,“ řekl Hubert. /
Další den u potoka zapíchli deštník a změřili, jak dlouhý je jeho stín. O den později ho opět změřili /
a den na to opět a takto spoustu dní. Měřili dopoledne a měřili odpoledne. Lopotili se a potili. Měřili neustále. /
Potom na deštník spadla kapka. /
„Začalo pršet,“ řekl Marcel, „léta je konec.“ /
„Takže jsme skončili,“ řekl Hubert. /
„Já jsem úplně zničený,“ řekl Marcel. „Teď už můžeme jít odpočívat. Kolik jsme vlastně naměřili?“ /
„Dvě stě sedmnáct metrů a čtyřicet pět centimetrů,“ řekl Hubert. /
„No, teď konečně víš, jak široké je léto,“ řekl Marcel, když pod deštníkem stoupali k domu. „Jsi spokojený?“ /
„Ano,“ řekl Hubert. /
Po chvíli pak ještě dodal: „Co myslíš, jak vysoká je zima?“

Obraz s kamarády

Hroch Hubert stál před ateliérem pelikána Ludvíka. /
„Ludvíku, namaloval bys mi obraz?“ zeptal se ho. /
„Jo,“ řekl Ludvík. „Copak bys chtěl, abych ti namaloval?“ /
„Kamarády,“ odvětil Hubert. /
„A které kamarády?“ zeptal se Ludvík. /
„Všechny,“ odpověděl Hubert. „Všechny, pokud možno. Na jeden obraz.“ /
Po dobrém týdnu měl Ludvík obraz. Všichni kamarádi na něm byli. Hroch Marcel, slonice Karmela, krokodýl Richard, zebra Tanami, žabák Zograf, paviánka Maxmiliána, pelikán Ludvík, opravdu všichni. /
„Jaký krásný obraz,“ řekl Marcel, když přišel k Hubertovi na návštěvu. „Pomůžu ti ho pověsit.“ /
Hubert našel hřebíček a Marcel si natáhl podkovanou rukavici. Je totiž známo, že hroši nezatloukají hřebíčky kladivem, ale podkovanou rukavicí. /
„Kampak?“ zeptal se Marcel. /
„Sem,“ ukázal Hubert. /
Marcel nastavil hřebíček a uhodil. /
Bum! Prorazil stěnu. Vznikla tam velká díra. /
„Jejda!“ řekl Marcel. „Rozbil jsem ti stěnu.“ /
„Hm, další okno,“ řekl Hubert. „Kam je jím vidět?“ /
Hubert strčil hlavu do díry. Uviděl cestu. Po ní kráčela slonice Karmela. /
„Ahoj Huberte,“ řekla a zamávala mu. /
Marcel řekl: „Místo obrazu můžeš mít prostě díru ve zdi. Tak vždycky uvidíš nějakého kamaráda, který jde kolem.“ /
„Ano,“ řekl Hubert. „Vlastně je kamarád, který jde kolem, nejkrásnější obraz.“ /
Obraz pelikána Ludvíka pak postavil na knihovničku.

Pomoc

Byla středa. /
„Pojďme někomu pomoct,“ řekl Hubert. /
„Pojďme, někoho určitě najdeme,“ řekl Marcel. /
A šli. /
Žabák Zograf dumal, jak by skočil na leknín, který se stále více vzdaloval od břehu a na němž zapomněl svůj saxofon. Zrovna v tu chvíli do říčky vstoupili Hubert a Marcel. Hladina se zvedla /
a leknín připlaval skoro až ke břehu. Hop! Žabák Zograf skočil na leknín a zase měl svůj saxofon. Hubert a Marcel byli mezitím už na druhém břehu. /
Paviánka Maxmiliána ten den vařila marmeládu. Obrala už skoro všechny ryngle, jenom na těch nejtenčích a nejvzdálenějších větvích na ně nemohla dosáhnout. Zrovna v tu chvíli kolem pomalu kráčeli Hubert a Marcel. Protože byla cestička úzká, Hubert se omylem otřel o strom. Bum! Bác! spadaly za ním ryngle na zem. „To jsem ale nešika,“ řekl si Hubert. /
Když Maxmiliána přišla z domečku, divila se, jak mohly ryngle samy spadat na zem. Potom uvařila ještě dva hrníčky marmelády. /
A zrovna ten den se kobyly Žofie, Tereza a Rebeka snažily urovnat fotbalové hřiště, aby si mohly kopat s míčem. Ale pořád se jim to nedařilo. Země byla tak měkká, že se jim nohy bořily po kotníky /
a ještě hlouběji. Na takovém hřišti se nedá kopat s míčem. Zrovna v tu chvíli šli kolem Hubert /
a Marcel. Dup dup dup! A odkráčeli dál. /
„Ihahá!“ zařehtaly kobyly. „Hřiště je udusané! Hřiště je udusané!“ /
Hubert a Marcel kráčeli dále kolem říčky a potkali pelikána Ludvíka. Kreslil akrobatické trio volavek. Sledovala je malá kavka Patricie. /
„Ahoj,“ pozdravili Hubert a Marcel. /
„Ahoj,“ odpověděla Patricie. Ludvík a volavky byli příliš zaměstnaní, než aby si někoho všimli. /
Večer Hubert a Marcel seděli pod platanem a házeli do vody koule z bláta. /
„No, není to divné,“ řekl Marcel, „celý den jsme chodili kolem a hledali, komu bychom mohli pomoci, a nic. Ani jednomu jedinému jsme nemohli přiskočit na pomoc.“ /
„Možná jsme pro něco takového příliš nemotorní,“ odpověděl Hubert. /
Vtom přiletěla kavka Izolda. „Neviděli jste někde malou Patricii?“ /
„Ale ano,“ řekl Marcel, „pozoruje Ludvíka, jak maluje támhle u potoka.“ /
„Děkuju! Děkuju!“ zakrákala Izolda a odletěla. /
„No, tak jsme přece jen někomu pomohli,“ řekl Hubert. /
„Někomu přece“, přitakal Marcel. /
Potom si popřáli dobrou noc a spokojeně odešli spát.

Překlad ze slovinštiny do češtiny pro časopis připravila Eliška Papcunová.