Olga Stukalová¹
(upravený překlad Jany Rončkové)

Svět není víc než slovо...²

Bella Achmadulina

Mezery ať napíše osud,
bude to líp než nepopsaný list.
Všechno, co probíhalo dosud
zaškrtnem na okraji, stačí číst.

Boris Pasternak³

Alexej udělal tečku. Opřel se o opěradlo křesla (sice odřeného, ale zato pohodlného) a naznal, že si může odpočinout. V jeho kutlochu to však nebylo právě jednoduché. I k proseděnému divanu se člověk musel protahovat mezi stalagmity starých časopisů a knih.

Kolikrát se jen chystal uklidit… Ale už po deseti minutách ztrácel elán a jablečný ohryzek nadále osychal na podlaze, šálek přirůstal ke stolu, cibulka, strčená do sklenky, poslušně vysílala zelené výhonky, které zase časem uvadaly… A tak dál – přesně podle scénáře zanedbaného obydlí stárnoucího, nikomu nepotřebného někdejšího inženýra.

Sousedka v tom komunálním bytě nebyla o nic lepší. Ta lítostivá ochmelka si vždycky přitáhla z ulice nějaké to opuštěné kotě nebo štěně. Některá mláďata sice pošla či utekla zpátky na svobodu, ale takových osm přátel člověka nejrůznějších ras se vždy toulalo po jejich i tak dost stísněném bytečku v přízemí domu na předměstí Podolska.⁴

V okolí se stavěly výškáče, sem tam jezdily obrovské náklaďáky, jejichž značky Alexej neznal, kolem chodili lidé, mluvící sami se sebou (Alexej teprve nedávno pochopil, že to jsou teď takové telefony), ale čas jako by jejich dům obcházel velikým obloukem. Všechno v něm bylo téměř stejné jako před třiceti lety, kdy se Alexej zabydlel v malém pokojíku s muškáty na oknech a se zarámovanými fotografiemi na stěně. Tady žila teta Paša, která poskytla azyl mladému inženýrovi, když se vrátil z vězení.

Pracovali totiž spolu v jednom z mnoha moskevských výzkumáků, jejichž zkratka bývala oblíbeným terčem vtipů.⁵ (Nynější mládež ani neví, o čem je řeč…)

… Alexej se nakonec probojoval k divanu. Ten tu také zůstal po tetě Paše, stejně jako dvě židle s prohnutými opěrkami a leštěná skříň. Nové bylo otáčecí křeslo, které dali Alexejovi sousedé z druhého patra. Společně s křeslem dostal i to, co ho bavilo nejvíc – počítač. Byl starý a neskladný, ale fungoval. Chlapec ze sousedství jej naučil používat internet a dokonce mu i prozradil heslo své wifi. To všechno jej zaujalo natolik, že neupadl do naprosté apatie. Měl aspoň pocit, že je stále ve spojení se světem, jen ten svět byl poněkud jiný – člověk si na něj nemohl sáhnout ani k němu přičichnout, proto však nebyl o nic horší. Naopak, byl to svět plný vášní, bylo možné se v něm s někým seznámit, dával mnohem více možností než ten neuspořádaný a cizí svět za oknem, fungující podle těžko srozumitelných zákonitostí.

… Když se Alexej vrátil na začátku těch divokých 90. let z vězení, vůbec se nemohl začlenit do života, který se tak strašně změnil.

Někteří z jeho spolužáků či kolegů se zkusili dát na podnikatelskou dráhu. Jiní po nějakou dobu jeli v zaběhnutých kolejích, dokud se jejich institut definitivně nerozklížil. Nakonec se sám zcela zlikvidoval a byl vypuzen nesčetnými soukromými firmami, obchodujícími s kdečím. Další jeli hledat lepší život do tak zvaných civilizovaných zemí. Alexej pociťoval jen nesmírné prázdno, jako by mu někdo promítal podivný, zcela nepochopitelný film. Život byl jako celuloidová páska, i lidé v něm byli celuloidoví, i nebe, i země…

Alexej jednou přišel k ústavu, postával na rohu. Kolem procházeli vesměs neznámí lidé, samé unavené, zamračené tváře, černé a šedé bundy. Některé tváře poznával, ale neodhodlal se, aby na ně zavolal. A on sám se zřejmě změnil k nepoznání.

Ale teta Paša, která Alexeje náhodou zahlédla, se k němu hlásila hned…

Ach teta Paša, teta Paša…

Ta podsaditá, kyprá uklízečka s pěknou vyřídilkou byla stejně neodmyslitelným exponátem výzkumáku jako velká zaprášená palma v hale, jako pach žluklého tuku v jídelně, jako věčně nefungující splachovadlo na záchodě a neslušné nápisy vyškrábané čímsi ostrým do stěn kuřárny. Tetu Pašu znali všichni, jen ona měla přístup všude. Mohla vpadnout k vedení uprostřed jednání a požadovat, aby všichni zvedli nohy, mohla přerušit přátelský zápas ve stolním tenise, protože si vzpomněla, že by měla umýt podlahu pod stoly…

Uklízet se musí všude, proto teta Paša ke vstupu do všelijakých tajných pracoven nepotřebovala žádné zvláštní povolení. Dokonce ani do místnosti, kde stála kopírka.

Teta Paša, kopírka a Alexej se jednou podivně setkali. I poté, co se to všechno událo, drhla teta Paša stejně jako dřív podlahy v tomtéž výzkumném ústavu, kopírka byla za několik let odepsána a zmizela kdoví kam, ale Alexej se ocitl nejdříve ve vězení a potom v jakési kolonii kdesi v zapadákově.

… Před půl rokem teta Paša umřela. Její sestra, se kterou teta Paša v poslední době žila v dřevěném domku nedaleko Rjazaně, vzkázala po svém synovi několik slov: „Paška před smrtí často na Alexeje vzpomínala, nemohla si odpustit, že nechala tak mladého člověka zavřít do vězení, že jeho dcerka vyrůstala bez otce. Ať na ni nevzpomíná ve zlém, ať přijede k jejímu hrobu a chvíli u něho postojí.“

Alexeje ta slova dojala. Na tetu Pašu se vlastně nezlobil. Jak taky mohl, když už mnoho let obýval její pokoj, a navíc zcela legálně.Teta Paša vyzvěděla u sousedů, jak všechno správně zařídit, a připravila Alexejovi dárek – obydlí (navíc nedaleko od Moskvy!), a sama odjela ke své sestře Naděždě, ovdovělé mlčenlivé ženě, která se celý život starala o zahradu a slepice.

Jak tam žily, se už neví. Je jen jisté, že teta Paša nikdy nevolala a už nikdy nepřijela. Telefon v jejich bytě nebyl. Naděždin syn musel k Alexejovi přijet osobně, aby mu ta slova vyřídil. Do pokoje ani nevstoupil, s opovržením zůstal stát na chodbě. Kolem se sem tam prohnal některý z kocourů a toulavé psisko se strašnou spáleninou na boku. Alexej ani nevěděl, co by měl říct. Nezřetelně̌ zamumlal: „Ano…tedy…co naplat…“ Naděždin syn, podsaditý, statný mužský na něj s pohrdáním pohlédl, otočil se a odešel. Alexej si uvědomil, že se ani nezeptal, kde ten hřbitov vlastně je. V noci se tím trápil, ale potom na všechno zapomněl. Avšak asi tak před měsícem najednou uslyšel… jak to přesně říct… jakýsi hlas. Ano, byl to hlas. Ten hlas mu úporně připomínal nejrůznější věci. Neumyté nádobí, špínu v pokoji, nesplněné sliby, propadlou občanku. A taky to, že ani nezašel k hrobu tety Paši, která mu poskytla přístřeší a která s ním měla soucit v nejtěžších chvílích jeho života.

Alexej se pokoušel zapisovat, co mu Hlas říkal. Pak si to po sobě přečetl a líbilo se mu to. Postupně se do toho zcela ponořil a jeden den dokonce nešel ani do „práce“ – dělal totiž na malém tržišti vedle nádraží hlídače, prodavače, popeláře a nosiče – všechno, co bylo právě třeba. Nádraží nebylo daleko a to mu také vyhovovalo. Nemusel utrácet peníze za cestu.

…Text nebyl příliš souvislý. Ledacos za ta léta pozapomněl, ale díky „knize“ (Alexej tak nyní své dílo nazýval, říkal si: „píšu knihu“) se mu mnohé začalo vybavovat, stávalo se stále zřetelnějším a získávalo ztracené obrysy. Zazněl smích, zatřpytil se proud vody v řece Moskvě, kam se jezdil koupat s partou studentů, zapraskala polínka, přihozená do nevelkého táboráku. Někdejší život už najednou nebyl celuloidový, byl plný citů a myšlenek. A jednoho dne si Alexej sám sobě dovolil zapsat něco, na co si dříve zakázal byť jen pomyslet. Lija…

***

…Hebká kůže, modré oči, malá jamka na krku – něžná, tak něžná, až se hrdlo svíralo dojetím a téměř soucitem s touto spíše dívkou než ženou. Křehká, drobná, ale vlasů měla za deset, úplnou hřívu! Kudrnaté kaštanové vlasy se jí vinuly volně přes ramena, a když na ně dopadaly sluneční paprsky, zářily jako koruna. Lija byla ženou jeho nejlepšího kamaráda. Marek Kogan byl hvězdou jejich školy na moskevském předměstí. Premiant, vítěz Olympiád, sportovec, krasavec. Marek bořil všechny stereotypy o premiantech. Skvěle běhal a plaval. Když přišlo do módy karate, sehnal někde ten správný cvičební úbor a jezdil na druhý konec Moskvy do tajného výcviku. Měl ostatně talent nalézt vždycky něco neobvyklého, získávat všechno nedostupné a to vše dělal lehce, radostně a s úsměvem. I ty oči měl modré a zuby bílé.

Alexej žil s Marikem v témže domě, ve stejné části paneláku, na stejném poschodí. Nedá se říct, že by jejich matky byly přítelkyně. Alla Markovna byla až příliš nezávislá a „jiná“: kouřila jakési zahraniční cigarety, a když vyprávěla lechtivé anekdoty, jež zbožňovala, byla schopna použít i velmi neslušný výraz. Vedla podivný život, úplně jiný než ostatní v tom jejich zapadákově u městského obchvatu. Do práce nechodila, zato k ní přicházely ženy se zakrytou tváří, s kapucemi a skloněnou hlavou, co k ní vždycky rychle vklouzly do bytu. Alla Markovna obvykle vyšla na podestu, aby se rozhlédla kolem. Alexej to několikrátt viděl… Je hanba to říct: pozoroval je kukátkem. Tolik ho zajímalo všechno, co bylo spojeno s Koganovými. Ta rodina jej přitahovala svou neobvyklostí, svobodomyslností a hlavně nezávislostí. Na jaře pomáhala Alexejova matka Alle Markovně mýt okna. Ta jí na oplátku dávala francouzské parfémy a odložené oblečení. Obnošené, ale tak krásné! Matka si je vyzkoušela, ale nikdy je nenosila. Ve školce, kde pracovala jako účetní, by zkrátka pro takovou garderobu, jako byl tmavozelený kalhotový kostým nebo blůzka s velmi odhalenými zády, neměli pochopení. Otci se takové polopřátelství hrozně nelíbilo. Nespokojeně mručel, když přišel Marik na návštěvu, a když se stavila na kávičku sama Alla Markovna, demonstrativně z kuchyně odcházel.

Alla Markovna si jej prohlížela pozorně a výsměšně, zvedala tence nakreslené obočí a kroutila hlavou. Matka provinile kmitala kolem plotny a ironicky to komentovala: „Zkrátka mužskej! Polír! Takovej medvěd! Co si na něm vezmeš?“

Jednou, když už Alexej dokončoval školu, ho pustili dřív – musel se připravit na další komsomolskou „tlačenici“ (tak babička říkala různým shromážděním a pochodům, kam Alexeje jako komsomolského vedoucího třídy neustále posílali). Výtah se polámal a on se vláčel s těžkou taškou do jejich dvanáctého poschodí. Když byl v desátém patře, uslyšel, jak práskly dveře a zazněl s trochou koketerie a ironie nízký, hluboký, chraplavý hlas Ally Markovny: „Nech toho! Běž už, nenasyto jeden!“ Pak se ozval smích. A zvuk polibku… Alexej se bůhví proč zarazil, upadl do rozpaků, a když zvedl hlavu, uviděl, jak otec vchází k nim do bytu. Musel si sednout na schody a dlouho se nemohl donutit, aby šel domů. Něco se v něm zlomilo a už nikdy to nebylo jako dřív… na otce se pak nemohl ani podívat a ani on o jeho společnost moc nestál. Svého syna, neohrabaného dlouhána, považoval za maminčina mazánka. Olej do ohně přilévala babička, která zetě nenáviděla; a v jejích zmínkách to byl jen „tamten“.

U nich bylo všechno fádní a nudné. Otec mlčíval. Matka měla věčně plné ruce práce. Babička pořád brblala. Alexej stále častěji vysedal u kamarádů. Zvláště u Marika. Ale někdy to nešlo. V ty dny Marik říkal: „Dneska nemůžeš. Matka pracuje.“

Co vlastně Alla Markovna dělala a co to bylo za ženy, co k ní chodily – to vše zůstávalo tajemstvím, nikdy se o tom nemluvilo, stejně jako o nepřítomnosti Marikova otce. Prostě se o tom nebavili a hotovo! Marik zkrátka uměl nemluvit, o čem nechtěl, neodpovídat na otázky a přitom nikoho neurazit. Měl takový veselý, dobrosrdečný a upřímný úsměv.

Marik zahynul. Alexej se to dozvěděl z internetu. Marikovi američtí přátelé tam uveřejnili nekrolog. Co se vlastně stalo, Alexej pořádně nepochopil – buď ho srazilo auto, nebo v tom autě seděl. Taková pitomá věc. Tolik se snažil, aby se dostal do Ameriky, do Kalifornie. Mluvil o tom, jaké je to tam báječné a snil o tom, že jednou pozve celou jejich partu do svého vlastního domu na břehu oceánu.

Je to už řada let, co tady Marik není. A Alexej žije v malém pokoji s dávno nemytými okny a píše knihu. Knihu o Marikovi, o sobě, o Alle Markovně a ted’, když si to sám sobě dovolil, také o Liji.

… Marik ukončil školu se zlatou medailí. Psal školní eseje, řešil chemické rovnice, odpovídal u tabule na hodinách zeměpisu a dějepisu, rýsoval, zpíval, skákal do dálky, dělal kliky na zemi i na bradlech – a všechno stejně dobře. Dokonce i samopal Kalašnikov uměl na hodinách základního vojenského výcviku rozebrat nejrychleji ze všech. Při maturitě byl zvláště ve formě. Marikovu úsměvu neodolala ani ta nejkrásnější dívka z celé školy a od té doby chodili všude spolu a drželi se za ruce.

Pořád se bavili o přijímačkách. Alexej s Marikem se rozhodli, že se budou hlásit na Moskevskou státní technickou univerzitu radiotechniky, elektroniky a automatizace – tehdy měla reputaci nejmodernější školy. Elektronika! Věda budoucnosti!

Co se stalo u přijímaček, Alexej nepochopil. Marika zkoušeli nezvykle dlouho. Tak dlouho, že Alexej měl dost času, aby hned potom, co dostal výbornou, protože fyziku skutečně ovládal, sešel dolů a procházel se po fakultním dvoře. Venku bylo zataženo, zemi skropil letní déšt’. V kalužích se koupali vrabci. Cítil velkou úlevu a prostoupil jej hřejivý pocit, i když jej samozřejmě čekalo ještě několik zkoušek… Marik měl kliku. Díky zlaté medaili mohl složit jen jednu zkoušku, zato však na výbornou.

Marik vyšel z institutu změněný k nepoznání. Byl to jiný člověk. Sinalý obličej. Propadlé oči. Nepřítomně pohlédl na Alexeje a šel k metru.

Alexej jej následoval. Šli mlčky. Z nějakého důvodu bylo jasné, že mluvit nemá cenu. Zkrátka to nešlo…

Mlčky tak dojeli domů. Vyjeli výtahem. Marik vytáhl klíče a obrátil se na Alexeje: „Tak co? Chceš přece, abych ti to všechno řekl?“ Alexej přikývl.

Doma u Marika pili francouzský koňak a potom Marik vytáhl dokonce kubánské doutníky.

Zkrátka to tenkrát pěkně roztočili. Marikovo vyprávění bylo krátké a stručné. To hlavní bylo, že ho nepřijali. Výbornou mu dali, ale s podmínkou, že na univerzitu nenastoupí.

„Ale proč?“ vyrážel opilým hlasem Alexej. Alkohol obvykle nepil, ale tenkrát nemohl odmítnout. Bylo mu nanic, v hlavě mu hučelo. Marikovu tvář zahalovala mlha, takže chvílemi zcela mizela. Následujícího dne si Alexej vzpomněl, jak ho Marik dotáhl domů a položil do postele. Rodiče odjeli do Voroněže na tetiny narozeniny.

Doma nikdo nebyl. Ráno ho hrozně bolela hlava. S velkou námahou si vybavoval Marikova slova: „Chápeš, řekli mi jenom: jste žid… sem nemůžete…“ Marik zatnul zuby, brečel by, kdyby mohl, ale měl takovou zlost, že ani plakat nemohl.⁶

* * *

Marik na několik měsíců odjel za příbuznými do Oděsy a chystal se na stavební fakultu, kterou nesnášel. Alexej jej náhodou potkal až na podzim. Marik byl tradičně jako ze žurnálu, ale zhubl a nějak se změnil. Byl jako cizí. Přátelili se však jako dřív. Alexej tehdy chodil s krásnou Věrou z Novokuzněcka, jejich svatbě však bránily stísněné bytové podmínky Alexejových rodičů. Marikovi se Věra také líbila, Alexeje však ubezpečil, že s kamarádovou dívkou by si sám nic nezačínal.

Na konci druhého ročníku Marik přerušil studium a odjel do Leningradu. Vrátil se zamlklý a jako cizí. Jednoho dne zavolal Alexejovi a řekl, že si s ním chce promluvit. Bavili se o všem možném, o nové hudbě, o nových lidech. Ale Alexej pochopil, že se Marik zabývá jinými problémy. Když přišli k němu domů, strčil Alexejovi svazek fotografií a upozornil jej, aby je dobře schoval. Alexej měl radost, že se stal součástí nějakého tajemství. Až nyní však pochopil, že se jeho život změnil právě toho večera, že to nebyla teta Paša, kdo tak osudově zasáhl do jeho života. Udělal to sám, když převzal ty fotografie a prohlížel si je pod přikrývkou. Dozvěděl se tehdy o Helsinské smlouvě, ale nic ho neohromilo.

Teď se chtěl soustředit na to nejdůležitější, na svůj osud, pochopit, co se to s ním stalo a proč se mu jeho život zhroutil. Alexej byl jiný než lidé, co se živili odpadky. Hodně přemýšlel a četl. Ale přesto to nebyl život. Dcera s matkou odjely do Německa, bydlely v nějakém městě, na jehož jméno si nemohl vzpomenout. Jednou přijel nějaký známý jeho bývalé manželky s žádostí, aby Alexej cosi podepsal. Nezajímalo ho, co podepisuje. Dcera, manželka, rodina – to všechno bylo nenávratně ztraceno.

… Poslední rok na vysoké byl velmi těžký. Matku přejel příměstský vlak. Babička nevydržela smrt své jediné dcery a zemřela na mozkovou mrtvici. Za půl roku se otec znovu oženil.

… Věra porodila dceru několik měsíců po ukončení studia. Těhotenství proběhlo bez problémů. Díky loajalitě profesorů Věra zvládla závěrečné zkoušky dobře. Diplomovou práci jí napsal Alexej, proto svou vlastní obhájil méně úspěšně, než se očekávalo. O doktorském studiu a práci u zakladatele sovětské kosmonautiky Rešetňova⁷ už nebylo možné snít. Věra si však byla jistá, že si Alexej svůj neúspěch zavinil sám. Kromě toho se přestala dobře chovat k Marikovi a jeho přátelům. Alexej si myslel, že na Marika žárlí, protože jí v poslední době nevěnoval pozornost.

… Věra dala dceři jméno Světlanka. Alexej chtěl, aby se jmenovala na památku jeho nebožky maminky Galina, ale Věra stála na svém. Světlanka špatně spala a pořád plakala. Noci byly pro Alexeje hotové peklo. V práci trpěl trvalými bolestmi hlavy, na poradách usínal, nestíhal včas vyřizovat zakázky, kterými si chtěl přivydělávat.

… Když se vrátil z vězení, bylo Světlance už devět let. Chodila do třetí třídy. Věra se znovu provdala. Narodil se jí chlapeček. Během těch sedmi let, co Alexej nebyl doma, se Věra změnila. Nenapsala mu žádný dopis, jen jednou od ní dostal k narozeninám malý balíček s perníky, sušenkami a teplými ponožkami. Ale nebylo v něm ani slovo…

… Teď se Alexej s bolestí díval na svůj pokoj, zaprášenou záclonu a cibulku ve sklenici a myslel si, že nejlepší roky jeho života už uplynuly.

Poprvé Alexej uviděl Liju v obchodě. Nenáviděl obchody, ale maminka onemocněla a doma nebylo nic k jídlu. Alexeji začínala rýma, chtěl si lehnout do postele a spát pod teplou přikrývkou. Rozzlobený chodil po obchodě. Ale pak náhle uviděl dívku. Měla na sobě zelený kabát, v rukou držela dva bochníky chleba a smutně se dívala kolem sebe. Alexej pochopil, že se jí tady také nic nelíbí, že má mokré nohy a začíná jí rýma. A ještě pochopil, že je to nejkrásnější dívka na světě.

Věra byla hodná holka. Nikdy se ho na nic neptala, nečekala od něho žádné dárky. K Novému roku a k narozeninám jí dával čokoládové bonbóny, zápisníky, propisky a jiné maličkosti a ona měla radost.

Jednou ve druhém ročníku si Alexej přivedl Věru domů. Seděli v kuchyni a pili nechutný čaj. Malá kuchyňka byla vymalována olejovou barvou, na jednom místě nad dřezem se odštípl kousek obkladu. Alexej si toho všeho všiml až teď, dřív si to vůbec neuvědomoval…

Večer ho očekával nepříjemný rozhovor. Maminka se na něho smutně dívala s jakousi výtkou ve tváři. Otec mlčky luštil křížovku. Babička mluvila víc než ostatní. Dotkla se věčného tématu trvalého bydliště v Moskvě, které chtějí získat dívky ze zapadákova. Alexej pochopil, že se jeho rodině Věra nelíbí. Věra to vycítila také, ale jako vždy se ho na nic neptala. Setkávali se nadále v kině, na kolejích, u přátel. Matka a babička však začaly bojovat do Alexejovu pozornost a jeho volný čas. Od té doby měl hodně domácích povinností. Dříve mohl klidně odmítnou jet na venkov kopat brambory. Teď to však babičku urazilo, začínala plakat a užívat valocordin. Bylo jednodušší souhlasit.

S Věrou se Alexej viděl i tak každý den ve škole.

* * *

… Ze vzpomínek začalo být Alexejovi horko. Najednou se mu všechno vybavilo. Lijiny modré oči na něj hleděly vždy důvěřivě a prostě. S Věrou mu bylo dobře, ale s Lijou… s ní mu už vůbec nic nechybělo. Alexej neměl rád verše. Pro něj to byla slova na druhou, ne-li na třetí, pro něho – člověka, který miloval matematiku, slova znamenala velmi málo. Ale od Liji byl ochoten poslouchat i verše. Nezamýšlel se nad jejich významem, jen se díval, jak jí září oči, jak se jí mění dech, jak její hlas utichá, jako kdyby se zaposlouchala do něčeho uvnitř sebe sama.

Rozhodl se, že půjde ven na čerstvý vzduch, aby unikl podivnému hlasu a tlukotu svého srdce. Cožpak nelze na člověka zapomenout? A dokonce i po mnoha letech slyšet, jak se ti hlasitě rozbuší srdce, když si vzpomeneš, jak ten člověk mluvil, jak se díval a usmíval?

Začínalo jaro. Nemohl to období vystát. Venku nikdy nebývalo moc čisto, ale teď tam bylo najednou všechno odporné. Na špinavém sněhu se rozkládala psí hovínka, stromy černaly, obloha zešedla. Lavičky byly studené a vlhké. Neútulnost jeho domova byla ještě depresivnější. Odcházel z toho špinavého, dávno neuklizeného pokoje do stejně špinavého a zanedbaného města. Ale Lija, ta jaro milovala. Jednou, když seděl vedle ní na podlaze toho „jejich“ pokoje, hladila ho po hlavě a tiše, velmi tiše pronášela čísi nádherná slova:

V to jaro, jaro v rozpuku
bylo tak těžké žít,
však v mlhavé tíži, ve smutku
byla jsem šťastná jak nikdy dřív,

když v domě, který miluji,
s těmi, co ráda mám
ztrácel se v oblacích jak nebezpečný dým
i zbytek bolesti a stoupal k výšinám.

Čím byli jsme si navzájem
nevěděl nikdo a co má být –
jak v uzavřeném kruhu jdem,
musíme umět spolu žít.

Bella Achmadulina, 1967⁸

Nevěděl, kdo to napsal. Ostýchal se zeptat, vždycky se bál, aby v jejích očích nevypadal jako nevzdělanec. Ale zapamatoval si to ihned a navždy, stejně jako básně O sovětském pasu, O naší Táně, která hlasitě pláče, a o tom, jak „jednoho chladného zimního dne“⁹. Ty verše se staly součástí jeho duše.

* * *

O Lijině smrti se dozvěděl přesně rok po tom, co mu umřela máma. Po zádušní mši zůstal u otce. Pozdě večer zazvonil telefon. Bylo špatně slyšet. Alexej z počátku nepoznal, že je to Marik. „Kde jsi?“ „V Grodnu.“ Alexej nejdřív nechápal, jak a proč se Marik ocitl v Grodnu. Bylo to Lijino rodné město. Z nějakého důvodu uhodl, že se stalo něco nezvratného. Chtěl rychle zavěsit, aby nemusel vyslechnout tu děsivou, neodvolatelnou zprávu. Ale Marik byl rychlejší: „Veverka se otrávila. Definitivně.“ Znělo to divně. Aspoň pro ostatní. Ale oni dva tomu rozuměli. Před rokem vzkřísili Veverku (to jméno jí přátelé vyloupli z příjmení Veverková), když spolykala nějaké prášky na spaní…

… Alexej se stavil v malém suterénním obchodě, kde mu občas dali chleba a mléko na dluh. Někdy pomáhal jeho majiteli vyložit dodané zboží. Vagif si Alexeje vážil, protože nepil. Ale jinak tento malý podsaditý Ázerbájdžánec ruskými mužskými upřímně pohrdal. On sám úspěšně živil dvě rodiny – jednu kdesi na jihu Ázerbájdžánu, druhou zde v Podolsku. Všechny své čtyři děti (zcela rovnoměrně rozdělené – syna a dceru v Ázerbájdžánu, syna a dceru v Podolsku) upřímně miloval a pomáhal jim „postavit se na vlastní nohy“. Vagif nechápal, jak může Alexej žít bez rodiny, a neustále se ujišťoval, jestli to tak opravdu je. On sám měl kromě rodiny v Podolsku ještě milenku. Životní elán tohoto mrňouse Alexej obdivoval. Neuměl si představit, že by s ním měla žít nějaká „cizí“ ženská. Poté, co poznal Liju, byly pro něho všechny ženy cizí. Věra – to vlastně nebyla žena, ale spíš sestra či přítelkyně. Byl však na ni tak zvyklý. Ale Věra ho zradila. Nezvládla to. A Lija zemřela. Nechtělo se jí žít. Také to nezvládla.

… Marik se vrátil do Moskvy za několik měsíců. Byl strašně hubený. Džíny na něm visely jako pytel. Podle Marikovy verze se Lija otrávila, protože jí znovu zamítli vycestovat do Izraele, a žít v tom „sovětským ráji“ už dál nemohla.

Pokaždé říkal: „To oni, oni ji zabili. To Sofie Vlasjevna (tak Marik pokřtil sovětskou vládu) ji zabila.“

* * *

Poté, co se Alexej dozvěděl o Lijině smrti, jeho život začal postrádat smysl. Vše kolem sebe vnímal jen povrchově, přestal o sebe dbát a ze všeho nejraději utápěl svůj žal ve vzpomínkách na Liju. Vybavoval si detaily z jejich prvních setkání. Věděl sice, že Lija byla i Marikovou přítelkyní, ale nějak si to nepřipouštěl a neustále Liju považoval pouze za svoji.

Často vysedával u Marika a na Liju vzpomínali společně. Marik totiž musel pečovat o svoji matku Allu Markovnu, která si zlomila krček stehenní kosti, a nenašel se nikdo jiný, kdo by se o ni postaral. Nikdo netušil, čím se vlastně Marik živil, jasné však bylo, že z fakulty vypadl nadobro. Přesto neživořil, spíše naopak. Neustále někam jezdil a Alexeje lákal, aby jel s ním.

Ve všední dny při cestě na nákup do krámku přítele Vagifa Alexej vzpomínal na to, jak se s Lijou setkal podruhé v životě. Bylo to v jakémsi obrovském luxusním bytě, kam ho pozval Marik, který však neustále někde poletoval a cosi telefonicky vyřizoval a nakonec se vytratil úplně. Alexej se tehdy v oné společnosti musel zabavit sám. Vešel do obývacího pokoje a tam uviděl Liju. Šel k ní a zapovídali se. Měli si toho dost říct, a tak spolu strávili celý čas až do dvou hodin ráno, kdy se Lija rozhodla, že už půjde domů. Toho dne se Alexej dozvěděl o tom, jak moc měla Lija ráda jaro…

Alexej nejraději vzpomínal, jak ho Lija hladila svýma jemnýma rukama, a na to, jak o něm mluvila. Sice mu říkala, že je nemotora, současně jej však považovala za osobnost, což Alexeji velmi lichotilo. Zbožňoval, jak to říkala svým ráčkujícím hlasem. Ve chvílích, kdy trávil čas s Lijou, jako by pro něj nic ostatního neexistovalo. Lija byla jeho všechno.

Vzpomínal také na malý byteček, ve kterém se s Lijou pravidelně scházeli. Měli ho k dispozici od Lijiny pratety Frídy. Byt patřil sousedovi, ten však sloužil kdesi na severu a domů se nevracel. Lija a Alexej tomu bytečku říkali „náš“. Alexej měl Lijinu tetu rád. Byla velmi sečtělá a o všechno se zajímala. Proto mu vždy kladla podivné otázky, které se týkaly jeho výzkumu telekomunikačních technologií. Několik dní před silvestrem však náhle ve snu skonala. V jejím bytě policie našla zakázanou literaturu. Liju zatkli. Z vězení se vrátila brzy, ale zcela zlomená. Přinutili ji podepsat spolupráci. Poslední náhodné setkání Liji s Alexejem bylo v době, kdy se chystal uzavřít sňatek s Věrou. Rozhovor skončil trapnými dotazy, jak se daří jejich partnerům. Do Alexejova života zasáhla dvojí smrt – nešťastná smrt matky na železničním přechodu a babiččina mrtvice. Svatba nakonec nebyla. S Věrou, která již čekala dítě, se jen úředně zaregistrovali. Místo vědecké kariéry Alexeje čekala rutinní práce v nevýznamném výzkumném ústavu, kde si připadal úplně zbytečný.

* * *

Ten den bylo lehké si zapamatovat. Dlouho jej Alexej považoval za „začátek konce“. Vybavilo se mu, jak vylezl z autobusu, který ho při odjezdu postříkal únorovou břečkou. U ústavu na něj zavolal jakýsi člověk v šedé bundě a pletené čepici, kterou měl naraženou až po obočí: „Alexeji!“

Alexej se na něho zadíval, ale nepoznal ho: „Prosím…“

Mladík řekl, aniž by skoro otevřel ústa: „Pozdravuje vás Marik.“

Srdce se mu zastavilo… O Marikovi nic nevěděl. Alla Markovna náhle zmizela neznámo kam. Na jejich byt několikrát klepali divní lidé a jedenkrát zazvonili i u nich. Otec řekl, že se ho vyptávali na Marika Kogana, ale on nic nevěděl. Víckrát se už nikdo neobjevil. Byt pak zapečetili. Později se do něj nastěhovala mladá rodina a Koganovi jako by v tom domě nikdy ani nebyli.

„Víte,“ řekl mladík na půl pusy, „moc vám toho říct nemůžu. Marik má prosbu. Je nutné něco nakopírovat. Říkal, že u vás máte takový přístroj.“

Když vešel Alexej do vstupní haly ústavu (budova měla několik pater a nacházela se tam řada kanceláří, ale vstupní hala – ponurá, ověšená jakýmisi podivnými obrovskými kovovými panó – byla společná), vypadalo to najednou všechno jinak. Ze zdí neshlížely abstraktní panó, ale výhružné železné tváře. Lidé, tísnící se u šatny, vypadali cize a jakoby ve střehu.

Potom však práce ty tíživé myšlenky zatlačila do pozadí: když se Alexej ponořil do výpočtů, zapomněl na všechno to nové, co jej zavalilo…

„Sosnovský, chtějí tě!“

„Mne?“ Alexej byl opravdu překvapený. Za půl roku, co tu pracoval, mu nikdy nikdo nezavolal.

„Volá nějaká žena!“

Kolegové, sklonění nad rýsovacími prkny a stoly, zvedli hlavy.

„Ano, já… tak… dobře,“ najednou se zajíkal. „To je v pořádku. Dobrá, v sedm.“

Kolem bylo všechno opět plné nenávisti. Vyplulo mu to před očima. Divný a zvláštní byl pohled Lobova, který před chvílí bezostyšně luštil křížovku.

… A dál… Dál se stalo to, co se mělo stát. Nebo snad nemělo?

Večer se Alexej setkal na Komsomolské s hubenou dívkou v těžkých kostěných brýlích. Byla uzavřená a nemluvná. Zadrmolila něco a zmizela v davu cestujících, spěchajících na jedno ze tří nádraží. A Alexej se podrobil… podrobil, ale čemu vlastně? Pocitu závazku? Vůči komu? Pocitu strachu? Ano, právě strach ho měl odvrátit od takového rozhodnutí. Důležité však je, že to přece jen udělal. Šel do úschovny zavazadel na Lenigradském nádraží. Zadal číslo, které mu sdělila přísná dívka, a vytáhl ze skříňky starý odřený kufr.

Dalšího dne přišel do práce s velkou sportovní taškou. „Co v tom je?“ zeptal se přísně vrátný. Měl sto chutí hrubě odpovědět: „To není tvoje věc, otravo jeden.“ Ale pak uslyšel sám sebe, jak říká: „Večer se chystám s přáteli na volejbal.“ …

Tuto verzi pak zopakoval Lobovovi, Sansanyčovi a všem, kteří si přáli vědět, co to má za tašku.

A potom téměř po dva týdny kopíroval knížku, kterou přemístil do spodní zásuvky stolu, stránku po stránce na obrovské kopírce, která zabírala téměř celou suterenní místnost budovy.

Xerox měl na starosti Igor Děďuchin, padesátiletý chlapík tiše propadající alkoholu, kterému všichni říkali Garik. Alexej mu za ty dva týdny tak zevšedněl, že tam ani nechodil, když Alexej kopíroval svůj výkres… Co však s těmi nespočetnými kopiemi jednoho a téhož výkresu? Rozhodl se, že je bude trhat a vyhazovat na záchodě…

Ale celkem vzato, to co dělal, všechno jeho snažení, „geniální“ konspirační postupy, nakonec se ukázalo, jak to všechno bylo dětské a hloupé… Tehdy… Tehdy žil skoro dva týdny jako v horečce. Každý den se na různých místech setkával buď s přísnou dívkou v brýlích, s paní, co vypadala jako jeptiška s popelavým obličejem, v šátku a dlouhé černé sukni, nebo s chlapíkem s hustým plnovousem… Různé tváře, mlčenliví lidé – všichni anonymní. Jenom letmý pohled a čísla časopisu „Junosť“ zabalená do novin. A v nich ty stránky, které s největší opatrností bral ze stolu v polední pauze, zatímco všichni běželi do bufetu, a zasunoval do role svinutého nákresu, určeného ke kopírování…

V pátek večer bylo vše hotové. Zůstala jen obálka. Tu si jako nejméně důležitou část knihy Alexej nechal na konec. Všechno se podařilo. A dostavil se pocit úlevy. Uvědomil si, že za ty dva týdny se ani jednou necítil unavený, nepamatoval si, co jedl, téměř nespal a s Věrou nemluvil.

… Alexej si vzpomněl, že když toho dne vyšel z ústavu, najednou se rozhodl koupit víno, dort a uspořádat malou oslavu. Ve velkém lahůdkářství na rohu však byla u pokladny neskutečná fronta. Alexej se na vše vykašlal a šel na nádraží.

* * *

Alexej stále sedí ve svém pokoji a dál vzpomíná na minulost. Od sousedky se k němu zatoulal velký zrzavý kocour. Alexej ho nakonec přestal odhánět. Byl rád, že má alespoň zvířecího kamaráda.

V myšlenkách se neustále vracel k Lije. Jejich vztah, tak neobyčejný, zvláštní, plný neočekávaných zvratů, má spojený s „jejich“ pokojem, místem, kde se tajně setkávali. Alexej vzpomíná na to, jak Lija kdysi seděla úplně nahá na podlaze a nahlas četla německý překlad erotického románu Julietta markýze de Sada, neočekávaně prolnutý charakteristikou židovské komunity. Ta nesourodost obou textů byla v budoucnu častým zdrojem jejich žertů, kterým rozuměli jenom oni dva.

Vzpomněl si i na to, jaké to bývalo, když se s Lijou setkali ve společnosti i s Marikem, který se mezitím stal Lijiným manželem. Když se to jednou nečekaně dozvěděl, byl rozhodnutý, že je mezi nimi konec. Týden se trápil, pak však našel ve schránce Lijin vzkaz s adresou Alšicevových, jejích blízkých přátel, velmi rozdílných dvojčat, kteří se svou babičkou bydleli na Arbatu. Alšicovi byli nekonvenční a zvláštní, jako všechno, co se týkalo Liji. Alexej dokonce na krasavce Ilju žárlil, dozvěděl se však, že je homosexuál. Marik k Alšicevovým chodíval také. Jednou, když u nich bylo na návštěvě mnoho lidí, zatoužil Alexej po Lije natolik, že se s ní miloval v komoře plné odložených věcí. Když vyšli ven, srazili se s Marikem. Nikdy si neodpustil, že tehdy s Lijou někam neuprchli. Jeho život by se pak určitě vyvíjel úplně jinak. Kdyby to byl udělal, neseděl by teď v tom špinavém pokoji, neztratil by Světlanku, nestrávil by sedm let v lágru. Kdyby měl Liju, nikdy by se nevzdal a nezanevřel na všechno. S Věrou mu sice bylo dobře, ale nebyl šťastný, i když sám nevěděl proč.

* * *

… Když teta Paša s Alexejem mluvila, často na ten den vzpomínala. Trápila se, naříkala, pak si sedla na židli, položila ruce do klína, dlouho tak mlčky setrvala a zírala do prázdna. Trápila ji myšlenka, že přece nechtěla nikomu ublížit, a přece se to stalo – dobrého člověka, manžela, otce ještě úplně malé holčičky kvůli ní poslali do vězení…

Chromčenko, který vedl první oddělení, to on, to všechno on, čert aby ho vzal… Teta Paša přidala hrubý výraz. Chromčenkovo vlastní jméno Genadij změnila tak, aby se plně projevila ohavná podstata toho oplzlého, v ústavu všemi nenáviděného tlusťocha s malými prasečími očky na odulé tváři.¹⁰

Toho dne měla jít teta Paša domů dřív. Její sousedka vdávala dceru. Teta Paša měla pěkně proříznutou pusu, byla veselá, proto ji rádi zvali na různé oslavy a svatby. Zpívala častušky, znala všelijaké staré tradice a zvyky a vždycky hlasitě pobízela novomanžely: „Pusu, pusu!“ v tu chvíli se obvykle všichni přidali a bylo jasné, že se svatba vydařila.

Všechno už domluvila s celým vedením. Věděla, že jestli se jí podaří zmizet ve čtyři, domů se dostane v šest, kdy to tam bude právě začínat. Už se viděla, jak se nastrojí do svých hnědých krimplenových šatů, ke kterým měla vhodné boty, když tu za ní najednou přišel její přímý nadřízený Pavel Sergejevič, málomluvný, klidný člověk, s nímž se vždycky dalo domluvit, a zeptal se: „Pašo, a kdo uklízí v suterénu, kde je kopírka? Ty?“

V tom suterénu neuklízel nikdo. Teta Paša a zrzavá Ljuska, taková holka do větru, se nedomluvily, čí je to území. Jednou týdně odsud vyhazovaly pytle s odpadky, ale že by tam uklízely, to je ani nenapadlo.

Teta Paša tehdy mlčela.

„Zkrátka, ať je to tam dneska uklizený,“ shrnul to Pavel Sergejevič. Řekl to tak, že bylo jasné, že to musí udělat, ať se děje cokoli.

To znamenalo, že se na svatbu nedostane dřív než v devět, kdy už budou všichni opilí a oslava bude pomalu končit. Igor, ten opilec, který po sobě nikdy ani nevysype popelník, nedopalky zháší přímo v květináči nebo mu plavou ve sklenici s čajem, neodchází dřív než v šest. Doma ho nikdo nečeká, nemá kam pospíchat. A uklízet na takovém smetišti, když tam bude, je k ničemu. Jenže ráno přijde kontrola a vedení musí vidět, že byl příkaz vykonán.

Teta Paša byla zlostí bez sebe. Zlobila se na zpropadenýho Igora i na Pavla Sergejeviče a ze všeho nejvíc na sebe, že neodešla o půl hodiny dřív, ale stavila se na kus řeči u kantýnské Tamary. Chtěla se pochlubit, že jde na svatbu.

… Ještě po mnoha letech nemohla zapomenout na tu Tamaru z bufetu. Stále opakovala, kdybych já k ní nešla koupit pěkně vyuzenou klobásu (v bufetě měli vynikající), všechno mohlo být jinak…

… Alexej se zamyslel. Opravdu se to všechno stalo jenom proto, že tam měli dobré uzeniny? Kvůli tomu, že jí chutnaly? … Bože, to je tak hloupé a trapné…

Když na to tak myslel, i vzpomínka na Liju poněkud vybledla. Najednou se začala vzdalovat, zahalila ji mlha, a dokonce i bolest, jež mu svírala srdce, citelně zeslábla. Toužil usnout a nikdy se neprobudit…

Teta Paša uklidila Děďuchinův kamrlík. Vynesla odpadky. Vrátila se pro kartáč a kbelík a rozhodla se, že se podívá, co to je vlastně za přístroj, jehož hlídání umožňuje zdravému mužskému celé dny pít čaj (a poslední dobou i vodku), kouřit a vybavovat se s inženýry, kteří k němu čas od času přišli. Prohlédla si ho. Knoflíky, knoflíky. Jakási skříňka. Čert ví, jak se to vlastně otevírá.

Zdá se, že Děďuchin tady nesedí zbytečně. Aha, nahoře je víko. Nejspíš se taky zvedá pomocí tlačítka… Teta Paša se pokusila víko nadzvednout. Šlo to! To bylo příjemné překvapení. No vida, nakonec si s tou podivnou potvorou přece jen poradila! Pod víkem ležel papír. Teta Paša jej vytáhla. Nejspíš ho tam někdo zapomněl. Rozhodla se, že jej položí na stůl. Ale co když se otevřou dveře a papír někam uletí. Je to nějaká důležitá listina. Jen tak pro nic za nic by ji do přístroje nestrkali.

Chvíli přemýšlela a rozhodla se, že ji dá Pavlovi Sergejeviči. Ten se sám už rozhodne, co s tím důležitým papírem udělá. Když šla teta Paša po schodech, srazila se s Chromčenkem a v duchu se zaradovala. Vždyť může ten papír předat jemu. Je to takový důležitý člověk, člen všech komisí, ten všechno ví. A tak se ten papír ocitl u Chromčenka.

Byl to jen papír. Přebal knihy. Stálo tam černé na bílém: Alexandr Solženicyn: Souostroví GULAG.

… Alexeje sebrali v neděli. Zjistit, kdo byl ten den v místnosti u kopírky, nedalo velkou práci. Garika Děďuchina také pro jistotu zadrželi. Sansanyče Pašinceva propustili. I když na jeho vlastní žádost. Vedoucím oddělení se stal Lobov.

… Když se Alexej vrátil, bylo všechno natolik odlišné, že se to zdálo neuvěřitelné. Časopisy s polonahými děvčaty, které se prodávaly vedle trenek a hraček. Prodejny nábytku v kinech. Dvanáctiletí chlapci živící se prostitucí u restaurace Inturist. Paradoxní bylo, že Souostroví GULAG jste si mohli koupit v každém knihkupectví.

Alexej chodil po městě, nepoznával jej a nechápal, jak v něm bude moci žít – v takovém krutém nepřátelském městě, naježeném a připraveném k útoku na každého, kdo to tu neznal. Teta Paša se ho tehdy ujala. Slitovala se nad ním, byl takový vyhublý, ubohý, neměl vůbec nikoho. Věra se s ním vůbec nechtěla bavit. Byla vdaná. Narodil se jí chlapeček. Tenkrát mu něco neodpustila. Nebyla zlá, ani uražená, jenom chladná a cizí. Po tom setkání na úplném začátku vyšetřování ji už nikdy neviděl. Dopisy mu nepsala, co se s ní děje se dozvídal jen díky Valjušce Ličutinové, vedoucí jejich studijní skupiny. Ještě v institutu kolovaly vtipy o tom, že Valja – ta malá šedá myška, vždycky vážná a zamračená  – je do Alexeje zamilovaná. Pouze jemu nezapisovala absence, když nedonesl potvrzení od lékaře. Pouze jemu tolerovala, když zameškal první hodinu a pouze jeho jednou pozvala domů na oslavu svých narozenin. Alexej přišel. Společně s Lijou. Náhodou to tak vyšlo.

Toho dne se setkali v Kolomenském, foukal vítr a bylo sychravo. Zavtipkoval, že by si teď mohl pochutnávat na narozeninovém dortu, ale že se musí procházet v dešti, protože… Lija mu zakryla ústa dlaní a zeptala se ho: „A co je to za narozeniny? A proč tam ještě nejsme?“ A tak se ocitli v útulném bytě ve velkém stalinském domě kdesi na Autozavodské. Valja bydlela s maminkou, babičkou, tetou a snad ještě se starší sestrou. Byt byl plný žen. Všechny byly mlčenlivé, vážné, trošku zamračené, ale pohostinné a přátelské. Mužské pokolení u nich zastupoval zřejmě jenom kocour. Ano! Přesně tak! Valja měla velkého rezavého kocoura. Lija si ho hned posadila na klín a celý večer ho nepustila. Zbožňovala všechna zvířata. Dokonce ani myší se nebála, jak by se na dívku slušelo. Kocour to hned poznal a jako k jediné z hostí se k ní hned začal lísat.

Valja se tenkrát zaradovala, že Alexej přišel s Lijou. Alexej to tehdy vlastně nepochopil. Až teď mu došlo, že Lija pro Valju, která tajně toužila po tom vytáhlém a ne zrovna pohledném spolužákovi, znamenala pouze jediné: Věra na něj nemá monopol. Což znamená, že je ještě šance.

Jednou s Lijou potkali Valju v metru. Šla se svěšenou hlavou, byla smutná a plná jakéhosi neklidu. Lija na ni zavolala. Zastavili se a upadli do rozpaků. Neměli si co říct. Valja šla dál. Lija s Alexejem spěchali k Alšicovým na Arbat. Najednou se Lija otočila a běžela zpět za Valjou. Dohnala ji a snažila se ji přesvědčit, aby šla na návštěvu společně s nimi. Řekla mu o tom až dodatečně. Valja to rezolutně odmítla.

Do vězení mu Valja psala jen zřídka. Pravidelně mu posílala pozdravy ke všem svátkům. Dokonce i ke Dni ústavy. Psala mu na pohlednice. Jedenkrát od ní na Nový rok dostal velký balík s konzervami. Byl v něm dopis, ve kterém mu Valja napsala, že se Věra znovu vdala…

… Bylo divné, proč ani jednou během těch let Valji nezavolal? Vždyť ona ho tenkrát neposlala pryč…

Listopadový večer byl nepříjemně chladný. Alexej nasedl do metra na Okružní linku a jezdil v ní několik hodin. V jejich bytě bydleli cizí lidé. Když byl Alexej ve vězení, otec si vyměnil byt a přestěhoval se do domku kdesi u Tuly. To mu řekla sousedka u vchodu do domu. O nové otcově ženě hovořila s despektem. Podle jejích slov si opatřila práci u benzinové pumpy, začala pít a flámovat. Otec celý sešel a zestárl. A když se ta benzinová královna ještě stačila zaplést do jakési kriminální aféry, naznal, že bude lepší zmizet, a odjel na vesnici. Otec Alexeji ani jednou nenapsal a hledat ho bylo zbytečné. A ani po tom netoužil. Zůstali mu jen matčini příbuzní ve Voroněži. Někdy od nich dostával do lágru pohlednice. Bylo jich v bytě plno a byli chudí. Ani za mlada s nimi Alexej neudržoval nějaké vztahy a teď by bylo divné, kdyby se u nich zčistajasna objevil.

Zbývalo jen jediné, přihlásit se na nějakou stavbu a jít do ubytovny, dokud neprokáže, že má právo na trvalý pobyt.

Jezdil po Okružní trase v polospánku. Měnily se tváře, kabáty i bundy lidí, kteří před ním stáli. Všechno to bylo jako ve snu nebo ve špatném filmu. Osazenstvo se měnilo, nic jej však nenapadalo.

Dotrmácel se k Valji, protože neměl kam jít. Nikdo z jeho dřívějšího života se nezajímal o jeho osud. Nikoho ani nenapadlo, aby mu napsal alespoň pár slov.

Dveře mu otevřela sama Valja. Krk měla obvázaný šátkem. Sotva mluvila. Mávla rukou a zachraptěla: „Mám angínu! Moc se ke mně nepřibližuj…“

Valjina sestra mu dala polévku a mrkvové karbanátky. Nikdo se ho na nic neptal. Prostě před něj postavili talíř a naložili mu jídlo. V rádiu vysílali jakýsi pořad. Valjina sestra byla celá nesvá a nespokojeně vrtěla hlavou. Valja na něho slabě zavolala z pokoje: „Alexi!“ Alexej si strčil do pusy kousek chleba, karbanátek a bramboru a s plnou pusou vešel do pokoje.

„To je pro tebe,“ řekla Valja a podala mu knížku.

Kniha byla v němčině. Alexej rozeznal jméno autora – de Sad…

Valjin komentář byl stručný a on toužil právě po detailech a podrobnostech. Ale vyptávat se chudáka Valentiny by nebylo ohleduplné. Vždyť se tehdy sotva držela na nohou, teplota jí stoupala a v krku ji hrozně bolelo.

Podrobnosti si nechali na později. Alexeji ustlali v kuchyni. Vlezl si do spacáku a okamžitě usnul.

Ráno ho probudil hlasitý rozhovor. Pochopil, že sestra kvůli němu Valji nadává. Co přesně jí vadilo, nepochopil, ale natáhl si kalhoty, oblékl bundu a odešel. Nikdy se tam už nevrátil…

V kapse měl knížku. Lijinu knížku. Pozdrav z onoho světa…

V knížce byly tenounké listy papíru s jejím rukopisem – něžným, půvabným rukopisem premiantky. Sedl si hned na bulváru. Lavička byla mokrá a studená. Vedle něj bezdomovci popíjeli pivo z lahví, vyhrabaných z popelnic.

Dopis byl určený jemu. Byl skoro devět let starý.

Frída zemřela. Lija byla daleko. Ve Frídině pokoji byly knihy, za které Liju zavřeli. Pak ji pustili.

A to docela brzy. Alexej se s ní již nestýkal – kromě toho náhodného setkání na Novokuzněcké. Chystal se ke svatbě s Věrou. Vybírali restauraci. Rozhodovali se, koho pozvat a koho ne, aby nikoho neurazili.

A Lija v té době žila u Valji a psala mu onen dopis. Psala ho každý den. Jako deník. Mnohé už upadlo do zapomnění. Proto někdy nevěděl, o kom Lija píše. Alexej si zpočátku snažil vzpomenout, ale potom se na to vykašlal a jednoduše listoval těmi tenounkými stránkami a snažil se najít alespoň nějakou zmínku o sobě, o tom, jak je jí po něm smutno, jak ho miluje a jak trpí.

Ale nic takového tam nebylo. Byl tam příběh o tom, co se stalo a jak těžké a otřesné to bylo ve vězení. Poté, co si to všechno sám prožil, to pro něho nebylo nijak zajímavé. Chtěl se jen dočíst, jak moc ho miluje. Ale Lija se o tom vůbec nezmínila. Psala pouze o tom, že pochopila, jak je slabá a hloupá, jak se v životě všechno změnilo. Jak už vůbec není schopna uvažovat, ale ona přesto stále jen myslí a myslí a myslí… na totéž pořád dokola…

Nebylo tam ani slovo o Valji. Ani slovo o tom, proč u ní bydlí. Pouze o tom, že žít dál s „tou myšlenkou“ nechce. A nemůže. Co to však bylo za myšlenku, nemohl pochopit. Zápisky byly čím dál tím kratší a nesouvislejší.

Alexej to ani nedočetl do konce.

Pochopil, že ten dopis nebyl pro něj, i když na začátku stálo: „Ahoj, Tři Ne…!“ Což bylo JEJICH heslo. Tak mu říkala. A pouze on věděl, CO to znamená…

Ale nic víc tam o něm nebylo.

Alexeje unavilo ty papírky číst. Chtělo se mu jíst, spát, chtěl si dát sprchu a jít domů. Ale nic z toho neměl. Jel do ústavu, možná, že tam někoho potká a nějak se to vyřeší. A právě tam potkal tetu Pašu a zabydlel se u ní.

… Zrzavý kocour stále spal. Ani nevěděl proč, ale bylo velmi příjemné se jen tak na něho dívat. Na packách měl bílé „ponožky“, jedna packa mu ledabyle visela ze židle.

Myslím, že jsem kdysi měl telefon na Valju.

Alexej prohrabal věci na stole, pod papíry ležel starý zápisník. Černá obálka, upatlané stránky. Minulý život. Prolistoval jej a našel číslo na Marika. Telefon Alšicových. Číslo Věřina bratrance, který žil kdesi v Zagorsku nebo v Pereslavli Zalesském. Kdysi k němu jezdili na návštěvu.

Alexej nikomu nezavolal. Minulý život byl odstřihnut. A nový život nezačal.

Obraz se rozplynul. Jako kdyby z kaleidoskopu vypadlo to nejdůležitější sklíčko. Ale jaké přesně, to Alexej nemohl pochopit.

Mnoho let žil s vědomím toho, že se stala hrozná nespravedlnost. V té japonské kopírce se našel jeden list zakázané knihy. Našla jej teta Paša a dala ho kágébákovi. Ten jej odnesl tam, kam bylo třeba. Alexeje poslali do lágru.

Ten příběh si přehrával v hlavě po mnoho let. Stal se seismografem jeho minulosti. V té minulosti nebylo místo pro vzpomínky na dětství, na přátelství s Marikem, na lásku k Liji…

Když začal psát svou „knihu“, probudil v sobě démony. Ti ho mučili, drásali mu duši, šeptali mu po nocích děsivé otázky: „Kdy? Proč? Co ho k tomu přinutilo?“

Kde jsem udělal chybný krok? Kdy jsem udělal tu zásadní chybu a sešel jsem z vytyčené cesty? Dcera je daleko a nepřeje si mě poznat. Bývalá žena mě považuje za zrádce (i když v tom osudovém příběhu zradila ona…), milovaná žena ve své zpovědi mě ani jednou nenazvala svým milovaným, přítel zahynul v daleké Americe, ta, která mi poskytla útočiště, leží na hřbitově, a já jsem ji ani jednou nenavštívil, nikdy jsem nepřišel k jejímu hrobu.

V mém životě jsou jen okurky a rajčata, Vagif se svými početnými rodinami, a ano, ještě ten rezavý kocour s bílými tlapkami.

Kocour jako by to uslyšel. Zvedl hlavu. Protáhl se. Alexej si pomyslel, že seskočí ze židle a odejde. Ale kocour na něj dlouho zíral a potom znovu usnul.

Číslo na Valju v zápisníku nebylo.

Možná, že tam nikdy ani nebylo? Ale vždyť jí přece volal, když se vrátil z vězení. Přímo z nádraží. Chtěl vědět Věřino číslo.

Což znamená, že někde to číslo být musí.

Alexej začal vysypávat obsah svých zásuvek. Ze staré krabice vytáhl složky s papíry. V nich byly schované jakési dokumenty tety Páši, dokonce se tam válely i doklady, které ji opravňovaly ke vstupu do ústavu. Ale číslo na Valju Ličutinovou tam nebylo. Mrzelo ho to tak, až se mu chtělo brečet. Řadu let si na tu ženu ani nevzpomněl, ale zrovna teď ji potřeboval jako nitroglycerin.

Snažil se vybavit, kde je ten dům, kde bydlí. Jistě, bylo možné zkusit k ní jednoduše přijet. Ale mohla někam odjet, vyměnit byt, vdát se, mohla taky umřít…

Uplynulo mnoho, mnoho let… Odehnat myšlenku, že by k Valji mohl prostě zajet domů, se Alexeji nepodařilo. Nakonec se tomu nápadu podvolil a rozhodl se, že za několik dní k ní zkusí zajet. Bylo třeba, aby si zvykl na své nové já – člověka s přáními a touhami, kterým vlastně ani on sám moc nerozuměl.

Kocour u něho zůstal nocovat. Nějakou dobu se toulal po pokoji, mňoukal, budil Alexeje, až se mu nakonec usadil v nohách, a tak spolu spali.

Ráno se Alexej sebral a odjel do Moskvy… Valjinu adresu si nepamatoval, ale věřil, že dům i byt najde…

KONEC

Překlad vznikl na semináři translatologie
pod vedením prof. PhDr. Danuše Kšicové, DrSc.

---