Filip Zrno

Nastal čas pozdního března. Příroda již pomalu probuzena ze zimního spánku roztírá své zamlžené oči a pomalu se probírá k životu, aby ukázala své taje. Líně a nemotorně zkouší obnovit a nastartovat svoje procesy. Louky se vybarvují zelení, slunce probodává unavenou krajinu svými hřejivými paprsky a lidé ze zimních pochmurných nálad opět pozvedají zraky na zázrak jménem příroda.

Při pohledu z okna mého bytu vidím létat červená srdce pod pestrobarevnými stromy, v jemném obalu hemžící se páry z okolních vodních hladin. Červená srdce coby plody lásky jsem bohužel neměl nikdy šanci poznat. Jak chutná pravý lidský vztah mezi mužem a ženou? Je sladké někoho milovat nebo naopak hořké? Jaké je mít spřízněnou bytost, která by znala mou duši? Tak těžko popsatelný je tento div, a právě proto tak neuvěřitelně zajímavý. Avšak na druhou stranu mně nyní odporně cizí.

Pln zamyšlení se jdu připravit na pravidelnou procházku po okolí. Chodit se prý má, pomáhá to zdraví. „Ha, jestli mi to pomůže, tak jsou medici bez práce,“ utrousil jsem si pro sebe. I kdyby to pravda nebyla, tak týden strávený v bytě by dokopal každého k tomu, aby vyšel ze své ulity. Počasí tomu nahrávalo také.

Oči směřují k pohovce, kde se kupí halda špinavých hadrů, na níž trůní starý kabát. Pozůstatek po mém bývalém příteli, který ho tu zapomněl a už se pro něj nikdy nevrátil. Ani ke mně. Ruka mlčky bere onen cár a obléká zbytek těla do jeho útrob. Zamykám dveře a vycházím z hlavního vchodu domu. Sladká vůně čistého vzduchu plného odpoledního slunce mě srazila „k zemi“ jako Bradocckův hák.

Právě tak jako to bývalo každý den, kdy jsem se procházel, potkávám i teď takzvané příznivce světla. Chtějí slunce. Mají povědomé tváře, ale já je neznám. Neupřímně na mě nahlíží z pomyslného oblaku prachu a sesílají mi jako pozdrav bodající jehly. V nepřetržitém bodání do mého chatrného těla chodím raději se sklopeným zrakem, kterým proplouvám kamenitým posypem ležícího na chodníku. „Mám vůbec na výběr? Buď zánik, nebo vyšší řád? Je to vůbec v mé moci?“

Myšlenky se odrážely od jedné strany lebeční dutiny k druhé a odrazy z tak blízké dálky ničily mé „zvukovody“. Opět mě skličuje ten známý pocit. Pocit, můj kamarád. Černý stín, doprovázený závojem strachu a nejistoty, prohlubuje mé úzkostlivé myšlenky z nejhlubšího nitra. Cosi ve mně trhlo. Hlava kvílí, prosí o pomoc. Jenže sám sebe se ptám: ,,Jak? Jak? Jak můžu rozhodnout o tom, zda je výběr v mé moci?“

Tyto dotěrné myšlenky mě zavedly až k mostu, který spojuje dva břehy nad městskou stokou. Rukama jemně přejíždím po dřevěném zábradlí a starý nátěr zanechává barevné stopy na kůži. Kroky nohou zpomalují. Sartrovská nevolnost pohltila mé tělo. Nitky kontrolující údy se přetrhávají a gravitace působí s větší intenzitou než před chvílí. Vím, co se děje, ale je to nezadržitelné…

„Tohle je ten výběr? Když se tělo sesouvá a mozek je bezmocný? Co ti bílí andělé, na kterých je civilizace závislá? Nejde jim jen o prachy, tak jako mnoha profesionálům a expertům? Je vůbec možné věřit lidem? Nemám jim v jejich profesionalitě trochu pomoci? Zatím asi ne.“ Prázdnota a nic přišlo a zaútočilo.

Lítám od nebe k zemi. Tělo se mi vznáší. Lítám od nebe k zemi. Sladký to pocit. Do úst vchází sladkost sama. To není úzkost. Jako bych se viděl jinak. Náhle se proháním na černě zbarvené louce a stonky se úlisně plazí po mých stehnech, stromy mě otravují svými výpary a rudé mouchy dotírají na sluch. Celá scenerie se nese v náladě Wagnerova díla Tristan a Isolda. Svírající pocit střídá fascinaci. Pomalu se chytám prvního konkrétního pohledu z kopce dolů do úžiny, která je obrostlá jehličnany. Pod nimi se proplétají větve keřů v nepřetržitém dějství. Záštitu celého divadelního představení převzaly majestátné hory. „Je to už konec? Kde jsem? Vždyť jsem se ještě nerozhodl, co bude. Vždyť mám na výběr.“

„Ještě ne. Člověk je přece sám svým pánem a pánem přírody. Ještě ne, prosím!“ Dotírající traviny ustoupily a konečně se má bytost dala do pohybu. Srdce mám plné hořkosti, ale tohle jsem nechtěl. Chci kráčet šťastně, ne hořce. Postupně procházím děsivou krajinu, která se občas mění v úžasnou symfonii barev a zvláštně znějících zvuků pravděpodobně od nějakých zvířat. Točím se dokola, celý se točím a padám do hlubin podivné země. Ticho.

Pravidelné klepání a tíživá bolest v mém rameni ... úžas!! Tma...!!!! Rozespalost. Dezorientace. Halucinace? Co? Co? Kdosi nade mnou? Postava v černém klobouku. Tvář nebyla čitelná. Mé oči se rozhlíží kolem. Au! Ruce potřísněné krví, která stéká z tváří. „Pane, jste v pořádku? Víte, kde jste?“ udiveně se otázala postava. „Co? Kde to jsem? Co se stalo?“ zahlaholil jsem v malátném stavu. „Musel jste asi spadnout. Netočí se vám hlava?“ zaznělo reálněji než předtím. „J..j.jo, to bude dobré. Děkuji,“ odvětil jsem. Pomalu jsem se za pomoci neznámého člověka dostal zpět na nohy. Slabost mě opouštěla a síla se vlévala do svalů. „Zase to staré šedivé město a já jsem na tom samém mostu jak předtím,“ pomyslel jsem si pro sebe. „Už zase. Ztráta vědomí.“ Pán mi ještě mlčky oprášil záda a pokračoval svým směrem.

Cestou zpět opět potkávám ty stejné tváře lidí. Ty stejné tváře. Stejné tváře. Tváře. Nyní o to víc to bolí. Ty vpichy. Kdo jsou, kdo jsem já? Nechci je už nikdy vidět, nechci vidět ani sebe. „Jo to jsi zase ty? Ty zákeřnej bastarde! Táhni pryč.“ „-Myslíš tím sebe? Já jsem přeci ty. Chcípneš!“ „Ne to nejsem já, já jsem já a nemám žádný druhý já. Jsi jen má noční můra, má děsivá představa.“ „-To není pravda, to já jsem ty. Tvé pravé ty, tvá pravá volba. Víš, kam míříš, co tě čeká. Jen si nalháváš opak.“ „Ne já tě neslyším, nebudu tě poslouchat. Neexistuješ. Nejsem ty, nejsi já. A konec.“ „-Jak myslíš, stejně přijdeš na to, že jsem měl pravdu. A bude s námi konec!“

Vyčerpaný a doslova rozpolcený jsem dorazil k domovním dveřím. Šmátrám po kapsách kabátu, vytahuji líným pohybem klíče a strkám je do odřeného, rezavého zámku. Je svědkem neúprosné síly času. Tak jako já. Schody mi dávají zabrat. Těžkým dechem oddechuji, táhnu se šerými prostorami a modlím se, abych nikoho nepotkal.

S patřičnou hrdostí zamykám svůj byt a odhazuji kabát na hromadu špinavého oblečení. „Takhle už nemůžu. Bože, rozhodni. Já už nemůžu,“ sesypávám se na zem. „Přenechávám svoji volbu na volbu principu?“ zatímco byt promlouvá svou monotónností. Cítím, jak tiše vzlyká, podlaha skřípe na těch stejných místech. Závoje se táhnout od stopu k zemi a nepravidelnými tvary tančí v proudech nočního větru vanoucího ze tmy. V doprovodu bytových chorálů upoutalo cosi jiného moji pozornost. ,,Jasně, tohle chci! Tohle teď potřebuji“ Víno. Pohyb rukou směřuje přesně k hrdlu láhve. „Nyní jsem pánem. Nyní volím a nebudu váhat ani minutu,“ s hořkou radostí jsem si řekl. V tom již hrdlo letí rychlostí zvuku vstříc mým ústům a rudě zbarvená kapalina dovoluje dechu si na chvíli oddychnout. Slastná chuť uprostřed jícnu začíná ladnou jízdu končící na dně žaludku. Právě se odehrává boj se střízlivostí. Silně nevyvážený. Okamžitě klopím druhý, třetí, čtvrtý, pátý doušek dokud se celý obsah láhve nestane obsahem mým. Mysl pozvolna upadá, hlava se klátí, víčka padají. Ne však jako tam na mostě. Usínám.

Během spánku asi nepřišel žádný sen. Čekal jsem sice v autobusové čekárně na snový autobus, který měl ale nejspíše zpoždění. Ráno bylo bez vzpomínek.

Notnou chvíli ale trvalo, než jsem se vůbec probral. Byl jsem naprosto zesláblý. Možná z celého dne, nebo z toho vína, nebo z obojího. Ale slunce mi přesto tahalo víčka nahoru, jakoby chtělo vytáhnout rolety a dostat mě z postele. „Eh, au,“ spadl jsem na zem. „Proč mi nefungují nohy? Moje břicho, au.“ V křečích jsem se doplazil ke skříni, v níž byly prášky na bolest. Dva by měly zabrat. Právě tak jako každý den. „Kurva, tak jak to je?“ Okamžitě mě přepadla myšlenka, která vytěsňuje všechny ostatní. Neustále stejná. „Volím si nebo je mi voleno? Vzal jsem si přece prášky – moje volba, ale na základě bolesti. Bolest mě donutila si vzít prášky. Sakra.“

Naštěstí prášky za chvíli zabraly a bylo nutné něco sníst. Lednička však zela prázdnotou, a tak si dělám kafe s poslední cigaretou z dosti zmačkané krabičky. Nedá se ani popsat, co jsem vlastně v tuto danou chvíli cítil. Bolest se slastí, prázdnota s naplněním? Od extrému k extrému? Každopádně bych se chtěl opět projít a promyslet si co dál. Nedopíjím ani kávu a ženu se ke skříni. Stará dobrá skříň. Vydlabaná po obvodu, ozdobena zašlými ornamenty s mohutnými dveřmi. Ale pouze jedno křídlo lze otevřít. Druhé totiž vypadává.

S občasným píchnutím v boku a se vší silou beru tu nejčistší košili, včerejší kalhoty a kabát. Pro lepší maskování před tvářemi si nasazuji děravý klobouk. Procházím kolem zrcadla a nejde si nevšimnout mého zjevu. ,,Paráda. Zchudlý mafián. Jen doutník a brokovnici a můžu jít na přehlídku gangsterů nebo rovnou na ulici. No ty vole!“ utrousil jsem s dávkou cynismu.

Odcházím po schodech dolů do přízemí, kde nešťastně potkávám své sousedy. Nejspíše mě pokládají za naprostého hlupáka. Možná kvůli mému vzhledu, možná, že s nimi prostě nemluvím. Nezajímají mě. „Proč bych se měl zabývat zrovna takovejma lidma? Neustále na sebe řvou, možná sem tam padne nějaká facka. Pak sousedka brečí a on se vožere. Lepší bejt podivín, než bejt jako oni,“ řekl mi vnitřní hlas. Tahle poznámka mi vyčarovala široký úsměv na tváři, zatímco jsem už vycházel z domovních dveří.

Uběhlo pár minut a pár metrů cesty, když se blížím k městskému parku pod výškovou budovou. ,,Proboha! Jak někdo může postavit takovej hnus? To si to před tím nenavrhli, aby viděli to monstrum? Pamatuji na to, když tu ta zrůda nestála. Rodiče nás s bratrem a sestrou brávali do cukrárny, která stála na tam místě. Jo, to byly časy.“ Rodiče nejsou a s Herbartem a Sárou si vůbec nemám co říci. Jsou dle mého jinde a já jsem také jinde. Možná. Možná jen kvůli upřímnosti k nim na oslavě otcových narozenin. Nemá smysl to řešit. Zapálil jsem si cigaretu a šel blíže k cukrárně.

Během pár let se cukrárenská ulice i cukrárna změnila k nepoznání. Z malé uličky se stala tříproudová silnice ústící do obří křižovatky. A cukrárna není. I kdyby tam ta cukrárna stála, dnes by to nebylo žádné příjemné místo. V každé zmrzlině by tam byla tuna prachu a olova. Všude přítomný smrad by zničil člověku poslední chuť na ovocné poháry. „Fuj, stop, dál radši nemyslet,“ problesklo mi hlavou.

,,Měl bych si dojít pro cigára!“ napadlo mě, když jsem zíral na tu proměnu. A marně se snažil najít další nikotinovou pochutinu v jedné z mnoha kapes mého ubohého „outfitu“. Naštěstí tu je opodál trafika, do níž si chodím pro kouřovou stravu. Docházím k úzkému okénku zapatlanému od vosku, zpod kterého se line zápach ztuchlotiny novin, tabáku a potu prodavačky.

„Co to bude, panáčku?“ ozvalo se ze štítivých úst místní prodavačky. „Prosím Vás, jedny střední CXka,“ odvětil jsem. „Dvacet peněz.“ Postával jsem tam jen nezbytně potřebnou dobu, strkaje si krabičku do kapsy od kabátu. „Sakra, to je život! Trafikbába tam sedí na svý velký zadnici už tak sto let. Vypadá čím dál hůř. Alespoň v tomhle jsme si podobní. Tyhle lidi prostě miluju a zároveň mě děsí. Být na jednom místě celý život, dělat čtyřicet let stále stejnou práci ve stejným městě, se stále horším xichtem a postavou. Magořina! Bez cíle, bez ideálů. Jen na zadku v trafice prodávat lidem jako jsem já cigára a popřípadě někomu noviny. Ta ženská má sakra tuhej kořen. To se musí nechat.“ Kvapně se ale otáčím od tohoto lidského údělu a mířím svým náhodně zvoleným směrem.

Čerstvý cigaretový dým stoupá vzhůru a rozplývá se o moje přivřená víčka. Jakoby ve filmu, kdy se celý svět pohybuje, jen já stojím v hávu cigaretového kouře a řekl bych po vzoru Marsella Wallace: „Zmizíš z tohodle města, hned teď. Když zmizíš, budeš zmizelej. Nebo tě zmizím já.“ Když je člověk sám, musí těchto okamžiků své slávy využívat kdykoli má příležitost. Sám sobě je obecenstvem a chápe nejlépe kontext, v jakém to dělá. Do své hlavy vidí přeci jen lépe než do nejspřízněnější duše. Je to trochu druh sebeironie. Snad nikdo nechce být v každou minutu svýho mizernýho života skleslý. Musí těžit to, co se dá. I když by smrtka čekala opodál v křoví a brousila si svou symbolickou kosu, alespoň je dobrý se na ni naposledy zasmát a chtít ji zmizet. I když tě stoprocentně zmizí ona. Ale zatím žiju.

Hrozí mi léčba a okamžité nasazení léků pro podporu volby, jak tomu říkám, stále se s tím snažím vypořádat. Chci se rozhodnout. Kéž bych to mohl odhodit z nejvyššího bodu do obrovské propasti věčného zapomnění. ,,Anebo tam mám spadnout sám?“ ,,Zatím žiju. Znova?“ Den se opět nachyluje do zpětného času a nasedá na poslední loďku a já žádám Chárona, aby své veslo ještě odhodil. Jenže tohle nebude jak film či epos vracející se na začátek po přetočení. Toto nikdo neuvidí, šipka času totiž míří dál.

Proč se neříkají samozřejmosti o mě a o okolí? Protože se mi zdá být nepodstatné. Za celé mé dny jsem obešel jen jeden blok krásně monotónního města plného šedivého betonu, který se považuje za ,,vrchol“ světového architektonického umění. Umění, které někdo udělal a někdo přetvořil. Jde jen o spásu individuálního, architektonického ega, které mělo učinit partikulární svět snesitelnějším. Způsobil ale jen vyhlazení „sedláckého“ rozumu a odstranil běžné vnímání. Odcizil se totiž přírodě. Vše má být vědou o....!!

Míjím s těmito myšlenkami naše nefunkční divadlo známé pro svůj letitý úspěch. Hráli v něm významní herci, přičemž byli velice poctěni pouze tím, že stanuli na tak starých dřevech scény. Při těchto divadelních hrách nebyla nouze o vyprodaný sál a bouřlivé potlesky ve stoje. Ale diváci nechápali vůbec nic. Ještě nedávno jsem v jednom z rozbitých oken divadla viděl volně se povalující zbytky plakátů z oné doby. Ale to už „pár set let“ uplynulo.

Už jen nemnoho kroků mě dělí od centrálního sídliště, kde bydlím. Cestu mi jen ztíží mnoho schodů na velkém schodišti lezoucím do příkré meze rozdělující supermarket od přecpaného parkoviště. Většinou po něm lezu jako slimák, ale nyní trápen a sužován překvapivě krutou noční zimou ho téměř vylétnu. Spěšně lovím klíče z kapsy a otevírám hlavní dveře. Světlo na chodbě se rozsvítilo téměř okamžitě.

,,Něco není v pořádku. Co se stalo?“ Přivřené dveře v poryvech slabého nočního vánku se jemně dotýkají zárubní. Sem a tam. Sem a tam. V tempu „sem a tam“ tancují vchodové dveře. Ještě chvíli pátrám ve své paměti, zda jsem je před svým odchodem dostatečně zabouchl a pak i zamkl. ,,Ne! To je hloupost! Jasně že jsem zamkl!“ Nejistota a strach vyvolaný ne tak obvyklou situací vedly k opatrným pohybům. Pravá ruka zašátrala za skříň, kde stiskla vypínač, a světlo ukázalo onu pohromu. ,,Který svině?!“

Obraz, který se mi ukázal, byl děsivý, až mi naběhla husí kůže. Nevím, jestli to bylo vzrušením, anebo strachem z návštěvy nezvaného hosta, avšak jedno bylo více než jasné – celý byt byl zničený. Uprostřed se kupila halda všeho, co mělo dříve své ne úplně specificky určené místo. Nyní to byla pouze součást nepřehledného celku. Směs rozervaných polštářů a kusy skříní po útocích hlodavých páčidel dokreslovalo ,,parádní“ atmosféru.

Nahlédl jsem ihned i do ostatních místností. ,,Nic neušetřili! Hajzlové!“ vytanulo mi hned na mysl. Zpřevrhané vázy. ,,Cože?? Co..c…o? Knihovna! Sbírka knih!“ Starožitná knihovna po mém otci se sbírkou literární klasiky zela prázdnotou. ,,Lupiči-čtenáři.“ Nic jiného jsem „kurva“ neměl. Vedle knihovny zaujala moji pozornost skvrna na zdi utvořená ze zbytků jídel z ledničky. „Asi jejich podpis,“ řekl jsem si se zaťatou pěstí a rudým zákalem v očích. „Co mám jako teď večer dělat? Flojdy nechci. Nechci je. Nechci jim nic vysvětlovat. Mám přeci volbu. Teď kurva ne!“

,,Není však času nazbyt.“ Ruce vylovily z kapsy cigaretu a za dělání si prostoru na gauči jsem si ji zapálil. Stále zatížený nenávistí přemítám, co bude teď. „Co jen mám dělat? Mám vůbec na výběr? Buď zánik, nebo vyšší řád? Je to vůbec v mé moci? Značí to můj postup? Možná můj uděl? Už nemám nic. Jen bordel, který mě předurčuje k tomu, k čemu směřuji. Au!“ Cigareta mi v tom přemýšlení začala pálit článek prstu. Rozhlížím se kolem a pod rozbitou televizí nacházím popelník. Típám cigaretu a usínám.

Ráno jsem cítil neuvěřitelnou kuráž. Zajímavý to pocit po tolika dnech. Dokonce se mi zlepšila celá nálada. Byt se však do rána nezměnil – pořád stejný bordel. ,,Už nebudu čekat!“ říkám si. Poté, co jsem si zapálil další žváro. Při něm sleduju davy z okna, jak chodí sem a tam ve spěchu, aby dosáhly svých cílů dříve než ti ostatní. ,,Takhle ne!“ Jedním skokem se přenáším přes zpřevrhaná křesla a zvolna našlapuji, aby se mi nějaká věc nevrazila do údů.

„Změním se. Musím. Chci totiž žít. Hnedka musím k doktorům, abych jim oznámil novinu. Musel jsem se skácet, musel jsem projít proměnou. Musím jim říci novinu. Musím. Chci se léčit. Chci se vyléčit. Chci podstoupit psychoterapii, radioterapii. Chci ženu. Chci děti. CHCI ŽIVOT!!

Náhlou změnou v mém postoji k životu jsem byl zaskočený. Nic takového se mi doposud nikdy nestalo. Spíše jsem žil od deseti k pěti. Od dvaceti k osmnácti. Nebo od osmnácti ke dvaceti? Pravda, ta léta kolem dvaceti jsem miloval. Formující se člověk na pouti oázou života, plný již trochu střízlivějších ideálů. Zaštítěný nespoutanou energií jsem chtěl nejraději roztáhnout narostlá křídla a pustit se jen tak z hůry dolů a nechat na sebe působit barvy blízkých i vzdálených krajů. Možná i kvůli této vzpomínce se mi udělalo tak dobře. Člověku, který je na svém děsivějším dně, kdy mu jde takřka o „kejhák“, asi vyvstávají ty nejpříjemnější zážitky. Ty mu mohou ukázat směr. Buď aby se dostal ještě do větších srabů, pokud je poměřuje s bídnou situací v přítomnosti, nebo se pohne ze dna dál, vzhůru. Stejně je to zvláštní, když je nám vše jedno, ale pak se dostaneme do bodu, do bifurkčního bodu, a nevíme, zda zanikneme, nebo zda se z našeho současného bodu někam posuneme a dosáhneme tak vyššího stupně bytí.

Odhodlán přežít v prostoru pohlceného civilizací vyrážím hrdinskými kroky a se zvednutou hlavou vstříc zdejšímu koloniálu. Celá tahle moje chůze musela vypadat jako bych byl naprosto mimo sebe. A byl jsem. „LIDÉ, JÁ CHCI ŽÍT.“ Najednou jsem si začal uvědomovat všechny možnosti, které bych chtěl vyplnit. Uvědomil jsem si nesplněné sny. Neochutnaná zákoutí, vše co jsem četl v knihách. UVĚDOMOVAL JSEM ŽIVOT V JEHO PLNOSTI.

Ihned jsem toto plné poznání a odhodlanou vůli chtěl oslavit, proto jsem běžel do nejbližšího koloniálu. Z něj se linula fronta mlčky čekajících lidí. Bylo vidět, jak se jim chce řvát: „Chvátej, ty babo za tim pultem!! Musíme kurva do práce a ty se tam tak ploužíš!“ nebo něco v tom smyslu. Ženská však za pultem lítala a markovala tak obratně, že by ostatní prodavačky mohly jen tiše závidět. „Co to bude?“ optala se, když už řada došla i na mě. „Láhev červeného Musquota, flašku Rama a těžký CXka. To je vše.“ Dostal jsem vše a s naprostou uvolněností a úsměvem na rtech jsem opustil tu přeplněnou prodejnu všeho.

Na lavičce před obchodem jsem si hned zapálil cigaretu a otevřel rovnou Rama. Víno jsem si položil vedle sebe a byl jsem blažený. Obloha se rozzářila sluncem, mraky ustoupily a já zažil souznění s veškerenstvem s antickým kosmem. Byl jsem rozhodnutý k čemukoliv. I podstoupit léčebnou kúru. Začal jsem milovat svět. Začal jsem milovat lidi, začal jsem milovat sebe. Ale začal jsem se najednou ztrácet. Rozum se dostával do oparu, vnímání tmavlo, cit ochaboval a......

Zpráva: Muž neznámé identity kolem 35 let; Nalezen dne 30. března 1998 v 14:30 u obchodu Vespa Janem Budínským.

Doktorská zpráva: Po příjezdu lékaře byl muž v bezvědomí, nebylo možné nahmatat tep. Po 30 minutách resuscitace byl prohlášen za zemřelého.

Pitevní zpráva: Pokročilý stav karcinomu žaludku – dlouhodobě neléčeno.

Filip Zrno je absolventem Filosofické fakulty Univerzity Pardubice z oboru filosofie, ve kterém dále pokračuje na doktorském studiu. Je také absolventem oboru pedagogika na Karlově univerzitě.