Eliška Jiráňová

Povídky: Skakaonica u Lahtiju, s. 46–52; Noć u Ljubljani, s. 70–79; Tito u Cirihu, s. 102–110; Tajno društvo, s. 110–132 ze sbírky Svake noći u drugom gradu. Beograd: Srpska književna zadruga, 2008.

David Albahari je pro české čtenáře spíše neznámý autor (s ohledem na nemnohé překlady jeho děl; přeloženy byly jeho povídky, které vyšly pod názvem Zdi v překladu Jana Pišty), avšak ve své domovině, Srbsku, je tento židovský autor velmi známý, i když v současnosti žije v kanadském Calgary. Jeho tvorba byla odměněna několika cenami, např. cenou Iva Andriće, cenou Vilenica či cenou magazínu NIN. Typické pro jeho tvorbu jsou kratší povídky psané krátkými a jasnými větami a protkané jak mystikou, obsesí smrtí, pocity osamělosti a mnohdy i židovskými motivy. V příbězích je také patrné hledání sebe sama a své podstaty. Jeho texty si vynucují interakci čtenáře, přemýšlení nad smyslem; Albahari ve svých textech, až na výjimky v některých povídkách, neužívá uvozovek pro přímou řeč. Nicméně se jedná, pro mnohé Srby, o kultovního autora, který ovlivnil následující generaci spisovatelů, zejména ty debutující v 90. letech minulého století – mezi ně patří např. Svetislav Basara, jeden z čelních literátů této generace.

SKOKANSKÝ MŮSTEK V LAHTI

Z místa, na kterém muž stál – z nejvyššího místa na lyžařském můstku v Lahti – bylo vidět dívku na trati; směřovala ke vchodu a k výtahům. Z té výšky to vypadalo, že je malá a je baculatá, ale když vyšla z výtahu a přiblížila se k zábradlí, všiml si muž, že se zmýlil. Dívka byla hubená a téměř o hlavu vyšší než on. Zmýlil se také předešlého dne, kdy se mu v hotelu, v době oběda, zdálo, že žena u sousedního stolu, která k němu byla otočená zády, je stará a vetchá. Když ale vstala a procházela směrem k východu, ukázalo se, že je mladá a několik měsíců těhotná. Možná nastal čas, pomyslel si tehdy muž, aby přestal se svou hrou. Když ale z vršku můstku hleděl na dívku, která se opatrně nakláněla přes zábradlí, musel to zkusit ještě jednou. Samozřejmě neúspěšně, ale to už věděl.

Nemohl si vzpomenout, kdy s onou hrou ve svém nitru začal. Myslel si, že ho hra napadla, když zjistil, že to Elizabeta myslí vážně a už se s ním nechce vidět. Zatímco mu povídala to, co mu chtěla říct, a co si očividně nacvičovala, otočila se k němu zády a hleděla z okna na neupravený dvůr. Náhle se mu v hlavě zjevila jednoduchá hra: když viděl ženu otočenou zády, pokoušel se uhádnout, jak vlastně vypadá. Brzy se přesvědčil, že záda vypovídají něco úplně jiného než obličej a přední část těla. Ve skutečnosti bylo téměř nemožné s jistotou stanovit, co vlastně samotná záda vypovídají. Podle všeho široká a silná záda, na základě kterých by člověk očekával širokou a rozložitou horní část těla, patřila drobné ženě s malými prsy a svraštělým obličejem. Mírně shrbená a zkřivená záda zase patřila vysoké dívce s dlouhýma nohama a svůdnýma očima.

Muž nevěděl, co by dělal, kdyby výjimečně při hádání uspěl. Mohl by k ženám přijít a říct jim, že na základě toho, že je viděl otočené zády, uhádnul, jak vypadají. To by ale vypadalo hloupě, jako pokus o kontakt, a ten ho ve většině případů nezajímal. Spokojil se s chvilkovým pocitem triumfu, který si dovolil pocítit. Tak se také pokoušel zmírnit pocit porážky, který jej naplnil, když Elizabeta vyřkla vše, co chtěla říct. Odmlčela se, dál se dívala z okna a potom, po patnácti minutách, se otočila a ulekla se, že muž dál stojí za ní. Zeptala se ho, co tam dělá, a muž jen pokrčil rameny. Jsi blázen, řekla Elizabeta, vážně blázen.

Možná jsem vážně blázen, pomyslel si muž, když tajně sledoval vysokou dívku. Nicméně hádanková hra se dál šířila a brzy se týkala každé ženy, na kterou neviděl dobře kvůli větší vzdálenosti nebo kvůli jakémukoli jinému důvodu. Na ulici, ve vozidle městské dopravy, na vlakovém nádraží nebo na letišti... nedělal nic jiného, než že bloudil pohledem kolem sebe a hledal ženy, které neviděl zpříma. Vyhledával také ty, které mu nabízely pohled na svá záda. Večer, když uléhal do postele, míhaly se mu před zavřenýma očima scény, které se odehrály během dne: viděl sám sebe, jak se probíjí přecpaným autobusem, aby zahlédl tvář ženy, jejíž záda zahlédl během jízdy. Viděl se také, jak chvátá parkem, aby dohnal ženu, o které si kvůli vlnícímu se stínu myslel, že je tmavší pleti. Rozčiloval se, když si uvědomil, jak nekonečně dlouho čeká před nějakým butikem, dokud nevyjde dívka, o které si na základě jejích úzkých beder myslel, že má modré oči a malé zoubky. A ačkoliv téměř nikdy se svým hádáním neuspěl, pokoušel se o to stále znovu, jakoby v tom svém zaujetí a pozdějším přiznání si neúspěchu nacházel sílu, aby v tom pokračoval dál.

Z jeho pohledu nevypadala dívka u zábradlí jinak, než ostatní. Jako obvykle vůbec neuhádnul, jak vypadá, a z jeho pohledu byla hra ukončena. Tentokrát ale, na rozdíl od obyčejného vzdalování se po zjištění porážky, se poprvé blíže setkal s objektem své hry. Pokoušel se lépe vidět, aniž by otočil hlavu, ale dívka se narovnala, vzdálila se od zábradlí a zmizela z jeho zorného pole. V tu chvíli si muž pomohl rukama vstát a otočil se. Dívka stála v rohu vyhlídky a pokoušela se zapálit si cigaretu, ale vítr jí neustále hasil plamen zapalovače, i když se otáčela podle něj.

Možná můžu pomoct, řekl muž anglicky, přiblížil se k ní a roztáhnul své sako. Na chvíli se cítil jako exhibicionista a zrudly mu tváře.

Dívka mu neodpověděla; pootočila hlavou a škrtla zapalovačem. Potáhla si z cigarety tak dlouze a hluboce, až muž zatajil dech a spustil ruce. Dívka se nepohnula, jen vyfoukla oblak kouře. Byla skloněná tak, že to vypadalo, jakoby chtěla přiložit ucho na jeho ústa. Co bych jí řekl, kdyby to udělala?, ptal se muž. Dívka znovu přistoupila k zábradlí a zahleděla se na panorama města. Potáhla si ještě jednou, přiblížila cigaretu k nosu, zachvěla se a odhodila ji.

Muž se nahnul přes zábradlí, aby lépe viděl pád cigarety. Brzy ji už nebylo vidět, ale stále za ní zíral a představoval si, jak dopadá na betonové schody můstku a rozžhavený konec se rozletí na všechny strany. Když se muž narovnal, dívka se na něj podívala. Usmál se, ale její tvář zůstala vážná.

V tu chvíli se ho zeptala, odkud je. Nepochází z Lahti, řekla, protože kdyby byl, nemluvili by spolu anglicky, ale finsky.

Ano, odpověděl muž, nejsem z Lahti. Nechtěl říct víc, ačkoliv si pomyslel, že by se mu líbilo vyprávět jí o celém svém životě a ptal se sám sebe, jak dlouho by takové vyprávění trvalo. Kolik vět by bylo třeba, aby to obsáhlo něčí život?

Dívka už na něj dál neupírala zrak. Jen se zeptala, v jakém znamení je narozen.

Muž odpověděl: Je to důležité? Na světě není důležitějších věcí, odpověděla dívka.

Já jsem narozen ve znamení vah, řekl muž. Nebylo tomu tak, ale zdálo se mu, že je lehčí říct tohle než to, že je narozen ve znamení lva.

Dívka sebou trošku trhnula a zadívala se na něj přivřenýma očima. Jsi si jistý?, zeptala se nakonec. Nevypadáš jako znamení vah.

Muž nic neodpověděl. Když už se zapletl do lži, nemohl se zamotat ještě víc.

Kdesi za jeho zády se ohlásil výtah. Brzy zaslechli hlasy a kroky, které se ozývaly ze schodů. Muže napadlo, že by bylo dobré se schovat, ale neviděl žádný úkryt. Dívka se na něj dívala dál a ani jednou, jak si všimnul, nemrkla. Potom natáhla ruku. Pojď, řekla a muž přišel, zastavil se před ní a pozvedl hlavu, aby viděl její tvář. Něco se s tebou stalo, řekla dívka, ale nevím co. Položila dlaň levé ruky na jeho hruď a muž si uvědomil, že slyší hlasité údery svého srdce. Co jsi zač, zeptal se chraplavým hlasem, kardiolog?

Dívka se usmála; poprvé od chvíle, co vystoupala na vršek můstku. Nejsem, řekla, ale vím mnoho věcí o lidském srdci.

Zvedla ruku a položila si dlaň na tvář, jako by si k ní chtěla přivonět nebo se napít člověkova srdce. Muž opatrně sledoval její pohyb, měl strach z toho, že by mu srdce mohlo zmizet před očima. Na hrudi, na místě, kde nedávno spočinula její ruka, cítil blažené svědění, jakoby zarůstala rána.

Chtěl jsi skočit, řekla dívka.

Ne, řekl muž, nechtěl jsem. V tu chvíli jej napadlo, že lže, a až teď pochopil, proč vystoupal na vrch můstku. Natáhnul ruku, uchopil dívčinu dlaň a přitáhnul ji k sobě. Byl úplně prázdný.

Chceš, abychom skočili naráz, zeptala se dívka, držíce se za ruce?

Muž zavřel oči. Viděl, jak dívka i on padají vzduchem, ale nepočkal si na konec pádu. Otevřel oči a podíval se na nebe.

Tam ti nikdo nemůže pomoci, řekla dívka.

A ty, zeptal se muž, ty mi můžeš pomoct?

Dívka si zkřížila ruce na hrudi. Myslela jsem, že už ti pomáhám, řekla.

Muž se znovu naklonil přes zábradlí. Úplně dole byly vidět dvě ženy, ale nepátral po tom, jak vypadají. Podíval se na dívku a v jejích očích uviděl slzy. To je od větru, pomyslel si, nemá to jiný důvod. Nahmatal její dlaně a pevně je stisknul. Ještě jej napadlo: bez ohledu na počet vět by jí vyprávěl o celém svém životě, od raných dnů až do současnosti; bez přeskakování, bez odpočinku. Vyprávěl by jí všechno, dokud by se nedostal k okamžiku, ve kterém se zrovna nachází. Pojďme, řekl jí.

Jdeme, řekla dívka.

Muž se zeptal: Kudy? Hlas měl znovu pevný.

To je jedno, odpověděla dívka.

Muž se ohlédnul. Kamkoli se podíval, jakýmkoli směrem, všechno bylo stejné. Ukázal rukou na horizont. Jdeme tam, řekl.

Jdeme, odpověděla dívka.

Avšak nešli. Ještě chvíli se na sebe mlčky dívali a pak, když se pohnuli, jich více nebylo.

NOC V LUBLANI

Lublaň je plná osamocených žen. Markus Green opakoval tuto větu jako mantru, i když nevěděl nic o skutečných číslech žen a mužů v Lublani. Netřeba jej kvůli tomu obviňovat, protože se v Lublani vyskytnul souhrou náhod. Cestoval vlakem ze Salzburku a zamýšlel dorazit do Záhřebu, ale během jednoho okamžiku usnul a probral se, až když vlak zastavil na lublaňském vlakovém nádraží. Jako rebel, povzbuzen rozčilenými řečmi stařeny, která s ním seděla v jeho kupé, popadl ranec a vyletěl ven; myslel si, že už dosáhl svého místa určení. Když se rozhlédnul kolem sebe a podíval se na cedule, na kterých stálo Lublaň, bylo pozdě. Vlak už odjel, spěchal směrem na Záhřeb a Bělehrad, možná až do Sofie, kterou chtěl Markus navštívit, protože jedna větev jeho rodiny pocházela z Bulharska. V jeho rodině vždy byly ženy, které používaly parfémy s těžkou vůní růžového oleje, a proto Markus přemýšlel o Sofii jako o městu, které v jakémkoli ročním období, dnem i nocí, voní jako růže.

Mezitím však v Lublani necítil žádnou vůni. Zanechal svůj ranec v úschovně vlakového nádraží a, nahlížeje do turistické mapy, vydal se do centra města. Centrum nebylo daleko, asi tak deset minut chůze, ale bylo dost daleko na to, aby se v Markusově hlavě znovu utvořila, a následně se stále opakovala, již zmíněná věta: Lublaň je plná osamocených žen. Ve skutečnosti Markus na cestě od nádraží do centra zahlédl pouze dvě ženy, které šly samy; ale něco v jejich vzhledu, ve způsobu, kterým se upřeně dívaly před sebe, jej přivedlo k tomu, aby jim připsal osamocenost. Později, v centru, které bylo plné restaurací a kaváren, kde Markus v blažené otupělosti strávil dvě hodiny pitím limonády a kapučína, jeho věta získala nádech proroctví. Zdálo se, že kolem jeho stolu neustále prochází samé dívky. Dosud jim rutinně připisoval osamělost, což občas objasňoval jejich zamračeným čelem, pevně sevřenými rty či rukama stisknutýma v pěst. I když se jedna z nich vrátila v objetí vysokého mladíka oděného v černém, Markus nechtěl přiznat svou chybu, jen o ní přemýšlel jako o dočasném uprchlíkovi, který se, jako všichni neúspěšní uprchlíci, brzy vrátí do svého skutečného světa, světa ohraničeného osaměním.

Na nebi mezi oblaky, které byly podobné zmačkaným listům, se začal objevovat soumrak. Město se pomalu topilo ve stínu, přesto však bylo nadále teplo. Markus nevěděl, kolik má Lublaň obyvatel, ale zdálo se mu, že všichni vyšli do ulic a zaujali místo u stolů restaurací. Město nebylo jen městem, ale úlem; neustávající hukot a šum, mumlání, které hrozilo, že pohltí úplně vše. Ani dívek nebylo tolik jako předtím, avšak pauza mezi tím, než prošly dvě osamělé dívky, byla tak dlouhá, že v jednom okamžiku začal Markus upadat do snu. Potřásl hlavou, štípl se do tváře, ale téměř ve stejnou chvíli začal znovu dřímat. Když otevřel oči, nebe bylo úplně pod mrakem a u sousedního stolu, přímo vedle toho jeho, seděla dívka v riflích a bílé blůzce. Usmála se na Markuse a něco řekla slovinsky, ale když uviděla jeho zmatený obličej, začala mluvit anglicky. Pomalu vyslovujíc slova, jako by čas zesiloval jejich význam, se jej zeptala, zda vždy takto spává na veřejných místech či zda je v Lublani taková nuda, že mu nic jiného nezbývá, než snít.

Markus pokrčil rameny; nic lepšího ho nenapadlo.

Dívka se usmála. Co je, ptala se, cožpak nemáš jazyk?

Ale mám, odpověděl Markus a na důkaz ukázal špičku svého jazyka. Řekl, že se setkal s jedním problémem – možná by mu ho dívka mohla pomoci vyřešit.

Samozřejmě, odpověděla dívka a odhrnovala si z čela vlasy, které jí padaly do očí.

Lublaň je plná osamocených žen, řekl Markus.

Dívčina ruka se zastavila a dívka se zahleděla na Markuse skrz prsty. Zeptala se: Kdo to říká?

Nikdo, odpověděl Markus. Pak vypověděl, jak se ocitnul v Lublani, na vlakovém nádraží, a jak se tato věta, zatímco se procházel centrem, zjevila vtíravě v jeho mysli a jak se jí nemůže zbavit. Nakonec obrátil pozornost na ženy, které prochází městem, a viděl také mnoho dívek a žen, které se procházely ulicemi samy.

Samota není osamění, řekla dívka.

Právě, že není, odpověděl Markus, ale je to její předpoklad.

Ty jsi vážně mudrc, smála se dívka. Nahnula se k Markusovi a poplácala ho po ruce, kterou měl na stole.

Markus, který dotyk neočekával, sebou trhnul a stáhl ruku.

Zdá se mi, že je to někdo jiný, kdo je tu osamělý, řekla dívka, ne já.

Markus cítil, jak mu hoří tváře. Pokoušel se změnit téma rozhovoru a zeptal se: Kolik má Lublaň obyvatel?

Nevím, odpověděla dívka rychle, nepočítala jsem je.

Markus se usmál, potom zvážněl a zahleděl se na nebe plné mraků.

Kde chceš dnes v noci v Lublani spát, zeptala se dívka, nebo plánuješ, že budeš pokračovat dál do Záhřebu?

Markus se pokoušel vyhodnotit, co přesně tato otázka znamenala. Chce ho snad pozvat do svého bytu či mu navrhuje, že by bylo lepší odejít? Ještě jsem se nerozhodnul, řekl nakonec.

Dívka se zamračila. Nejsi jen osamocený, řekla, ale i nerozhodný. Co z tebe ještě vypadne?

Markuse napadlo, že už znovu nechce spát ve vlaku. Mohl se teď nakrásně procházet Záhřebem, jak mu to doporučoval starší pár, Američané, se kterými se seznámil na letišti ve Frankfurtu; místo toho však dopustil, aby s ním nehezky jednala dívka, jejíž jméno ani nezná. Což ho matka nedávno neupozorňovala, aby nemluvil s cizími lidmi? Však i jeho otec, který tehdy ještě žil, to potvrdil pokývnutím hlavy, i když jistě nerozuměl, co matka říkala. Nejsem nerozhodný, odpověděl, jen čekám, zda mne toto město přesvědčí, abych v něm strávil noc. Pokud se objeví nějaký takový náznak, pak zůstanu, řekl.

Dívka jej chvíli beze slova pozorovala, potom pohodila hlavou a řekla: vy všichni ze severu jste blázni. Čím dál na sever, tím větší blázni.

Jak to víš, zeptal se Markus, že jsem ze severu?

Vidím ti to na očích, odpověděla dívka a vstala. Pojď, chci ti něco ukázat. Odcházela nečekajíc na Markuse, než si posbírá své věci, a když ji doběhl, otočila se a prozradila mu, že se jmenuje Maja. Neptala se na jeho jméno, jen zrychlila tempo chůze, zatímco on cupital vedle ní, opakujíc si sám pro sebe svou novou mantru: Jsem Markus, pro přátele pouze Mark.

Nikdy tu větu nahlas nevysloví, což je možná vhodné pro vnitřní mantry – ty, které zahřívají srdce a mysl – ale jsou to jen prázdná slova, když si uvědomil, že ani v jednom okamžiku neprobudilo jeho jméno v Maji zvědavost. Dokud šla před ním, povídala mu, pomalu a zadýchaně, o budovách, kolem kterých procházeli, zmiňovala různé letopočty a jména architektů; ani jedno z nich mu nic neříkalo. Mezitím se dostali do části města, která jej okamžitě zaujala, zdála se mu jako smíšenina staré Prahy a nějakého dalekého mediteránního místa. Mohl bych zde zůstat, pomyslel si, obzvlášť když došli na promenádu u řeky. Nohy jej už bolely, chodidla pulzovala a připomínala se známou bolestí plochých nohou, ale Maja jen mávnula rukou, když požadoval, aby si sedli na lavičku. Došli na mírně se svažující dlážděné náměstí, jehož mírný svah sotva vystoupal, a byl si jistý, že chodí v kruhu a že ho Maja jen zkouší úplně vyčerpat. Zastavil se, sebral síly, byl připraven zakřičet, ale ona se vtom otočila a řekla: Jsme na místě.

Markus vzhlédnul. Stáli u zábradlí, přes které bylo vidět prostranné nádvoří a budova se sloupy a zaoblenými okny. Chodili jsme tak dlouho, řekl, abys mi ukázala jednu budovu? Ani se nepokoušel skrýt hněv, který mu zbarvil hlas.

O Križance¹ nelze říct, že je to obyčejná budova, řekla Maja. Nejen proto, že jde o poslední velké Plečnikovo dílo, ale také kvůli rytířům.

Markus lítostivě pomyslel na vlakové nádraží a vlak, který by ho odvezl do Záhřebu. V každém případě se Maji trošku vzdálil. Kdoví, co všechno může osamění s člověkem udělat? Jací rytíři, ptal se, o čem to mluvíš? V takových situacích, při jednání s takovými lidmi, je nejdůležitější neustále mluvit, protože jinak je může napadnout cokoliv, myslel si.

Kdysi dávno, řekla Maja, na tomto místě žili rytíři, kteří patřili k Řádu německých rytířů. Potom zde sídlily různé církve a byly zde různé komplexy klášterů a dnes je zde divadlo a designérská škola. Ale v noci se zde, v určenou dobu, zjevují rytíři, někdy dokonce na koních. Věří se, že ten, kdo přežije noc s rytíři nezraněn, dožije se sto dvaceti let.

A co teď, zeptal se Markus, proč mi to všechno říkáš?

Vy ze severu, řekla Maja, máte rádi výzvy. Máte je rádi natolik, nakolik my zde máme rádi osamění.

Pak tedy, řekl Markus, nemám na výběr. Je to tak?

Přesně tak, řekla Maja. Pojď, ukážu ti, kudy vejdeš a kde budeš čekat na půlnoc. Rytíři se vždy zjevují v tuto dobu, někdy mezi půlnocí a druhou ranní. Odvedla ho na místo, kudy se mohl protáhnout, a ukázala mu dveře, skrz které bylo třeba projít. Běž doprava, řekla mu, a dojdeš na vnitřní dvůr. Když pohlédneš vzhůru, uvidíš hvězdy. Potom si najdi nějaký stín a čekej. Pomohla mu protáhnout se a řekla: Jen abys věděl, ještě nikdo nezůstal nezraněn. Potom se otočila a odešla.

Markus sledoval, jak se vzdaluje. Tělo se mu třáslo touhou, chtěl se znovu protáhnout zábradlím a jít za ní, ale teď už bylo pozdě. Jak to řekla – vy ze severu máte rádi výzvy? Podíval se na dveře, kterými musel projít. Jistě, zašeptal, proč ne? Přistoupil ke dveřím, otevřel je a zahleděl se do tmavé chodby. Vzduch, který z chodby vanul, byl o poznání chladnější než venkovní, a Markus jej pocítil na těle jako stisk cizí ruky. Pomyslel na ranec, který zanechal v úschovně, ale nemohl si vzpomenout, co v něm všechno je. Prohmatal si kapsy a ujistil se, že má pas a peněženku na svém místě. Vkročil do chodby a pomalu za sebou zavřel dveře. Když je zavřel, temnota naplnila všechen prostor, ale nebál se. Všechno, co má začátek, má i konec. Otočil se a ještě jednou se zadíval na nebe nad Lublaní; na chvíli zaváhal. Pomyslel na všechny ty osamocené ženy v Lublani, na jejich rychlou chůzi a občasné pohledy, na naději, že zpoza rohu doslova natrefí na neznámou ženu, která mu změní život. Zavřel dveře a opřel se o ně zády. Temnota jej úplně pohltila, byla vtíravá jako krém na boty, trocha se mu dostala až do úst a musel jej vyplivnout ven. Natáhnul levou ruku a dotknul se zdi nalevo, zatímco pravou ruku natáhl přímo před sebe – takto vykročil; opatrně si přitom nohou ověřoval, zda se nenachází před nějakou překážkou. Potom zaslechl rachot, zvuk kovu, silné a těžké kroky, které jakoby se ozývaly z prostoru nad jeho hlavou. Cítil, jak mu kapky potu stékají po krku, jak se mu žaludek sevřel a nohy se začaly třást. Stál, poplácal se po tváři prvně pravou, potom levou rukou; potom, přestože měl levou ruku nataženou, nemohl dosáhnout na zeď. Otočil se, potom ještě jednou. Nešlo zjistit žádný směr. Když nevíš, kudy jít, řekl si sám pro sebe, je nejlepší nejít nikam. Stál tedy a čekal; přemýšlel o tom, že konečně ví, co mu chtěla Maja říct svou otázkou. O chvíli později jej však napadlo, že stejně neví; potom už nepřemýšlel. Stál, dokud se neunavil; když se unavil, sedl si. Když začínal usínat, schoulil se na podlaze s rukou pod hlavou. Ti, co ho ráno našli, tvrdí, že měl ve tváři pokojný výraz. Druzí ale tvrdí, že vůbec neměl tvář.

V novinách o tom vyšla zpráva. Fotografie v nich pocházela z jeho pasu, ale nebyl si na ní úplně podobný, řekla Maja své nejlepší přítelkyni. Sledovaly, nakloněné přes zábradlí mostu, jak proud řeky nese spadané listí a větvičky. Teď už ví, co znamená být osamocen, řekla přítelkyně. Malíček její levé ruky sklouznul po zábradlí a dotknul se malíčku Majiny levé ruky. Takto chvíli zůstaly, u sebe, potom se jejich prsty oddělily a vzdálily, jakoby se nic nestalo.

Markusův ranec byl prohledán o několik dní později v přítomnosti komise. Celý jeho obsah, včetně samotného rance, byl věnován charitě. Pouze dva shnilé banány byly vyhozeny do koše a jejich nasládlá vůně prostoupila místnost, což donutilo předsedu komise otevřít okno. Když jej otevíral, zdálo se mu, že v protějším parku, pod stromem, vidí osedlaného koně a vedle něj rytíře v lesklé zbroji. Když se ale lépe podíval, nic neviděl. Vše bylo klidné, dokonce i listí.

TITO V CURYCHU

Lana nesnášela Curych. „Všude samé zbytky historie,“ říkala, „to je strašné! Jako by člověk chodil po vrstvách spadaného listí v hustém lese – krásný šustivý zvuk pod nohama, ale když se člověk sehne a přivoní si, je vše shnilé a páchne.“

Stefan s tím nesouhlasil. Pro něj byl Curych, jak často opakoval, jedno z těch měst, ve kterých se zformoval moderní evropský duch. „Stačí se podívat, kdo všechno žil v Curychu,“ řekl Laně, „a hned vidíš jeho velikost. Kdyby to bylo jakési ustálené místo, jak říkáš, nikdy by sem nikdo z nich nepřišel.“

„Ano,“ mrzutě odpověděla Lana, „dobře se zde cítil hlavně Lenin a Tito.“

„Tito nikdy nebyl v Curychu,“ protestoval Stefan, „ani před, ani po druhé světové válce.“

Lana neskrývala hněv. „Jak to víš, řekla ti to Světlana?“ ptala se. Odtáhla se od Stefana a otočila se k němu zády. Ve skutečnosti se jí hrozně chtělo kouřit – to se jí chtělo vždy po styku – ale už dva měsíce uplynuly od doby, kdy přestala kouřit a bylo by hloupé s tím znovu začínat; to i v případě, že se Stefan zajisté viděl se Světlanou.

Stefan mlčel. Nemohl si vzpomenout, kdy naposled viděl Světlanu, ale mluvili tehdy dlouho o Titovi. Světlana pocházela z Bělehradu a do Curychu přišla před čtyřmi lety. Měla to tehdy být jen krátká návštěva její přítelkyně Milanky, malířky, která ve Švýcarsku žila od začátku války v bývalé Jugoslávii, ale Světlaně se podařilo získat potřebné dokumenty a návštěva trvala doteď. Stefan se seznámil se Světlanou vloni na otevření poslední Milančiny výstavy. Na tu přišel, protože jeho nejlepší přítel Max, který pracoval v nějaké dobrovolnické organizaci, byl fascinován lidmi z Balkánu, zejména ze Srbska a Bulharska. Max znal Milančina bývalého muže Georgia, který pocházel ze Sofie a v nešťastném období spáchal sebevraždu. Max po této nešťastné události dál vídal Milanku, a tak se všichni sešli na otevření výstavy v galerii Inkontro v Lutherově ulici.

Světlana okouzlila Stefana, jakmile ji jen zahlédl, a Lana si toho brzy všimla. Během akce při příležitosti otevření výstavy několikrát záměrně postávala mezi nimi, ale oni pokračovali v rozhovoru, jakoby tam nikdo nebyl. Stefan to samozřejmě později, když se vrátili domů, popřel, avšak odmítl se o tom dál bavit. Věděl, že jde o pocit vlastnictví a že žádné ujišťování nezmenší Lanin strach ze ztráty něčeho, co považuje za své. Stefan jí mohl říct, že její strach není na místě, protože to, co cítil ke Světlaně, nemělo nic společného s vlastnictvím. Když se na ni zadíval, napadlo ho, že by mohla být jeho přítelkyní. To se ale ani nepokoušel Laně objasnit, protože věděl, že mu neuvěří.

To však znělo poněkud zvláštně i Světlaně. „Chceš, abychom byli přátelé,“ řekla překvapeně, „jsi si tím jistý?“

Stefan přikývnul hlavou.

„No, to je skvělý,“ řekla Světlana, naklonila se k němu a políbila ho na tvář. „Nikdy jsem ještě neměla za přítele muže, ale vždycky jsem si to přála. No, srdce mi kvůli tomu bije jako na poplach!“ Popadla Stefanovu dlaň a přitáhla si ji pod levé prso. „Cítíš to?“

Stefan odpověděl, že cítí, a jemně odtáhnul ruku. Údělem přátelství je neustálé pokušení, řekl si pro sebe, a tohle bylo, jak vidno, první z nich.

Když se viděli potřetí, začala Světlana vyprávět o Titovi. Bylo jí sedm, když Tito zemřel. Zprávu o jeho smrti vyslechla ve škole. Když stáli, celí ztuhlí, a poslouchali sirény, tekly jí po tváři slzy. Po tři dny nepřestala plakat, řekla. Tři dny a tři noci, až její matka musela chodit a měnit jí mokrý povlak na polštář, dodala. Když pláč ustal, bylo všechno jiné. Jeho smrtí jakoby nějaká její část zmizela a tuto mezeru mohl zacelit jen odkaz Tita v ní samé. Koupila si veliký plakát Tita z období války a nalepila ho na dveře svého pokoje – tak, aby jeho pohled vždy spočíval na ní, kdekoli byla a cokoli dělala. O deset let později, když poprvé zakoušela slast lásky se spolužákem z gymnázia, hleděla přitom Titovi do očí přes mladíkovo rameno. Přestože se mladík snažil, aby bylo všechno tak, jak by mělo být, Světlana myslela na to, jak se odevzdává Titovi, a cítila, jak celým jejím tělem proudí nepopsatelná slast.

„Tak jsem se stala Titovou dívkou,“ usmála se na Stefana, „a to trvalo několik let. Po celou tu dobu jsem si vodila chlapce do pokoje, užívala si a děkovala jemu. A pak, bez předchozího varování, kouzlo zmizelo. Tito mě i dál hladil svým pohledem; ale bez ohledu na to, co chlapci dělali, zůstávala jsem úplně chladná. Nevěděla jsem, co se děje. Zkoušela jsem i další plakáty – Che Guevaru, Marxe, Maa, ale nic nefungovalo.“

„Možná to měl být plakát někoho živého,“ řekl Stefan.

„Napadlo mě to,“ odsekla Světlana, „ale výsledek byl stejný. Až do chvíle, kdy jsem se jednou zadívala na fotografii Tita v bílém obleku s doutníkem v ruce. Cítila jsem se, jakoby do mne udeřil blesk. Tehdy jsem si uvědomila, že i fotografie mají určitou životnost, potom je potřeba je vyměnit. Pak se ukázalo, že úplně stačí mít jeho fotografii na nočním stolku.“

„A to se tě nikdo neptal, na co tu fotografii máš?“

„Muži se moc neptají, když jsou se mnou v posteli,“ řekla Světlana.

„A co děláš, když cestuješ,“ ptal se Stefan. „Vozíš plakát s sebou?“

Světlana se zasmála. „Mám lepší řešení,“ odpověděla. Ruka jí putovala do výstřihu a vytáhla medailonek ve tvaru srdce visící na zlatém řetízku a otevřela jej. Ne levé straně byla velmi malá fotografie, o které Světlana mluvila; na pravé straně byla pouze Titova usmívající se buclatá tvář.

„A to funguje?“

„Naprosto.“

Stefan nevěděl, na co by se ještě zeptal. I přátelství má své hranice, pomyslel si. Světlana však očividně nepotřebovala něco dodávat. Pokračovala ve vyprávění o své posedlosti Titem. O tom, jak o něm četla všechno a jak se prohrabovala archivy ve snaze přijít na kloub tajemstvím o jeho původu a identitě. Kvůli tomu, jak řekla, procestovala velký kus Evropy a sledovala stopu Tita coby prominentního mezinárodního komunisty. A tehdy, když se Stefan zeptal, jestli našla něco o Curychu, Světlana odpověděla, že Tito zde nikdy nebyl, ani před druhou světovou válkou, ani po ní. Stejnou větu zopakoval Stefan Laně, která k němu byla otočená zády. Ptala se sama sebe, jestli vůbec někdy přestane myslet na cigaretu opodál a jestli ustane touha ucítit vůni tabáku.

To se stalo v pátek večer. V sobotu se Lana rozhodla, přestože obvykle trávila celý víkend u Stefana, že půjde domů. Nepřinesla si vše nezbytné, vysvětlila Stefanovi. Vadilo jí vracet se k němu zpět a v neděli znovu, ve stejný čas. Následující tři dny se mu vůbec telefonicky neozvala, i když normálně si volali několikrát denně. Ozvala se až ve středu odpoledne právě ve chvíli, kdy se Stefan chystal jít k ní domů. Nedovolila mu skočit jí do řeči a rychle řekla: „Tak Tito přece jen byl v Curychu.“

Stefan nepochopil hned, o čem Lana mluví. Když zavolala znovu, propuknul v smích. „Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl. „Byl jsem šílený starostí po celé ty tři dny, a ty sis to mezitím chtěla vyřídit se Světlanou.“

„Viděla jsem se s ní,“ řekla Lana. „Je to vyřešené.“

„Co je vyřešené,“ zeptal se Stefan, „nepohádaly jste se?“

„Naopak, smířily jsme se,“ odpověděla Lana.

„Nevěděl jsem o tom, že byste byly ve sporu,“ řekl Stefan.

„Mohly jsme se pohádat,“ vysvětlila Lana, „ale když mi řekla o svém vztahu k Titovi, bylo mi jasné, že se nechce hádat. V jejím životě není místo pro nic a nikoho jiného. Když mi to došlo, zbytek byl jednoduchý, navíc jsem se dobře připravila i na druhou a nepříjemnější variantu.“

„Vůbec nerozumím, o čem to mluvíš,“ řekl Stefan.

„Prvně jsem chtěla říct, že nemá vždycky pravdu, ale to jsem chtěla říct tobě, a ne jí. A proto jsem rozhodila sítě do všech stran a zjistila, že Tito skutečně byl v Curychu, ale jeho příjezd byl natolik tajný, že se o tom málo ví. Světlana to taky nevěděla, ptala jsem se jí; potom, co to zjistila, se ale úplně změnila. Víc se otevřela a já jsem pochopila vše o Titovi v jejím nitru.“

„A od koho jsi to zjistila,“ zeptal se rozzlobeně Stefan, „že byl Tito v Curychu?“

Lana si povzdechla. „To je na dlouhé povídání,“ řekla a hluboko se nadechla. Ukázalo se, že udělala to nejlepší, co mohla, i když nevěděla, co dělá. Pamatovala si, že jeden z přátel jejích rodičů kdysi dávno vyprávěl o tom, jak se jeho otec podílel na vzniku Dělnické strany Švýcarska těsně po válce. Napadlo ji, že by snad mohl lehčeji zjistit, zda Tito přicestoval do Curychu. Proto mu zavolala a řekla, co ji zajímá. Jakoby čekal, až se ho na to někdo zeptá, muž jí vypověděl, že byl Tito v Curychu v roce 1940, pravděpodobně na základě příkazů z Moskvy – měl se pokusit zamezit rychlému úpadku členství ve straně, což následovalo po zákazu Komunistické strany Švýcarska. Dokonce jí ukázal fotografii, na které sedělo několik lidí u stolu v kavárně, a ukazováčkem zamířil na člověka, který byl ve stínu. „To je Tito,“ řekl, „nebo alespoň někdo jemu velmi podobný.“ Vysvětlil Laně, že Tito měl několik dvojníků a nikdy se nevědělo, kdo z nich je pravý Tito. Jsou dokonce lidé, kteří věří, že Tito, který vládl Jugoslávii, byl jeden z těch dvojníků, a že pravý Tito zemřel ve válce. Ať to bylo jakkoli, po dvou dnech Tito z Curychu zmizel a švýcarští komunisté fungovali během války ilegálně a až do roku 1944, dokud nevznikla Dělnická strana. O rok později, v prosinci 1945, v době průběhu Třetího kongresu, otec onoho přítele neskrýval nespokojenost s tím, že nebyly dodržovány příkazy, které švýcarským komunistům Tito zanechal. Neřekl, o jaké příkazy se jednalo, možná to ani není důležité, řekl muž; věděl ale, že jeho otci mnohem víc vadilo, že generálním sekretářem strany byl zvolen Karl Hofmaier. Ten byl o několik měsíců později ve funkci nahrazen kvůli účasti na nějakém finančním skandálu. „Můj velmi nemocný otec,“ řekl muž, „neskrýval radost a poslední slova, která řekl, byla: Děkuji ti, Tito.“ A pak zemřel.

„Všechno jsem to řekla Světlaně v jedné restauraci,“ řekla Lana. „Když jsem skončila, vytáhla z peněženky tři malé Titovy fotografie a zeptala se, které z nich je podobná osoba, kterou jsem viděla na oné fotografii otcova přítele. Vzala jsem ty fotografie jednu po druhé, a když jsem se na ně zadívala, mnohem lépe jsem pochopila Světlaninu posedlost.“

„Neříkej mi,“ smál se Stefan, „že i ty máš teď na dveřích svého pokoje Titův plakát.“

„To mělo být překvapení,“ řekla Lana.

„Děláš si srandu?“ odpověděl Stefan.

„Přijď a uvidíš,“ odsekla Lana a položila telefon.

A vskutku, když Stefan přišel, visel Titův plakát na Laniných dveřích. Dokonce i její postel byla přesunuta na místo, odkud Lana viděla na plakát; znamenalo to však přemístění veškerého nábytku. Možná jde o příznaky šílenství, říkal si Stefan sám pro sebe. Nikdy by to ale nemohl říct nahlas; kromě toho, co vůbec věděl o šílenství? Ještě jednou přelétl pohledem celý pokoj a zaslechl tichý pleskavý zvuk. Otočil se a uviděl Lanu sedící na posteli. Poklepala dlaní vedle svého stehna a zvala tak Stefana, aby si sednul vedle ní. Stefan pomalu přišel, sednul si a otevřel ústa, aby něco řekl, ale Lana mu nedala možnost promluvit. Objala ho, svými ústy zakryla ta jeho a stáhnula ho k sobě na postel. O něco později Stefan otevřel oči a jeho pohled se střetnul s Titovým. O cokoli se pokoušel, kamkoliv se podíval a otočil, neviděl nic jiného.

TAJNÝ SPOLEK

„Tajný spolek pro studium prózy Viktora Dugajliće,“ řekl muž, „byl založen před více než sto lety. Padesát let před vaším narozením spolek aktivně zkoumal a analyzoval to, co se později stalo předmětem vyprávění a románů, které jste napsal během posledních dvaceti let. Vím, že to zní divně, ale jestli je to potřeba, mohu vše podložit dokumenty – existují zápisky z pravidelných měsíčních schůzek spolku, speciálně objednané analýzy, bohatá korespondence mezi jednotlivými členy plná zajímavých, a někdy ostrých, diskuzí o různých detailech. Mnohé jsou bizarní, například otázka vztahu barvy vlasů a duchovních sklonů postav ve vašich historických románech nebo otázka vlivu psychoaktivních látek na formu krátkých příběhů.“ Muž se zastavil a podíval se na Viktora Dugajliće. „Vy kouříte hašiš, je to pravda?“

„Ano,“ řekl Viktor, „ale...“

„Jistě,“ řekl muž, „ptáte se, co si o tom všem máte myslet. Naprosto vám rozumím. Abych byl upřímný, kdyby mne zastavil neznámý člověk a vykládal mi o nějakém spolku, který byl založen padesát let před mým narozením za účelem studia aspektů prózy, kterou teprve napíšu, hnal bych ho k čertu. Rozumím tedy vaší zmatenosti a vím, proč váháte, a vůbec se nesnažím to uspíšit. Přestože teď probíhá váš literární večer, byl bych vám vděčný, kdybyste si na mne po skončení vyhradil patnáct minut času.“

„Samozřejmě,“ řekl Viktor, podal si s mužem ruku a vrátil se pak do kanceláře organizátorky programu, blondýny s vodnatýma očima.

„Jste nějaký bledý,“ řekla blondýna, „je všechno v pořádku?“

Viktor se zmínil o únavě z cestování, ranním vstávání a nevolnosti způsobené neklidným letem z Bělehradu do Hannoveru. „Kapitán totiž nakonec přestal oznamovat turbulence, řekl, protože to byla jedna za druhou, jako díly skládačky.“

Blondýna mu nabídla, že donese čaj. „Zahřeje vám žaludek,“ řekla, „a zmírní pocit nevolnosti. Do večeře nastoupí jeho účinky. Do té doby se vám určitě vrátí chuť,“ dodala. Pak se usmála a odešla pro čaj.

Viktor, sám v kanceláři, si v duchu opakoval vše, co mu muž řekl a přitom nespokojeně vrtěl hlavou. Jak je něco takového vůbec možné, ptal se. Jistě, muž řekl, že má důkazy, ale Viktor nebyl připraven tomu věřit. Jak mohl někdo vědět, kdy se Viktor narodí, co ho bude zajímat a navíc to, že bude užívat nějaké psychoaktivní látky? Něco takového jednoduše není možné, pomyslel si Viktor a zaskučel bolestí.

Blondýna se právě vracela s šálkem čaje; zastavila se ve dveřích a řekla mu: „Kdybych nevěděla, že jste to vy, myslela bych si, že štěňata volají svou matku.“

„To je proto, že mi nic jiného nezbývá,“ řekl Viktor, odmítl však vysvětlit, co tím chtěl říct.

Blondýně to očividně nebylo lhostejné; pomalu mu podala smlouvu a doklad, který bylo potřeba podepsat.

Viktor dobře věděl, o co jde: jakoby ona byla jeho poručnicí, a proto bylo potřeba, aby se vše dělo dle její vůle. Pokusil se ji rozveselit pochválením jejího oblečení a červenočerných bot, ale blondýna prokoukla jeho hru a odpovídala krátce a s nezájmem.

Během literárního večera však její profesionalita převážila a ani v jediném okamžiku nedovolila, aby se objevil byť jen stín předchozího nedorozumění. Viktor za to byl vděčný, protože vystoupení před publikem neměl rád a už vůbec ne, když nemluvil svou mateřštinou, ale cizím jazykem jako dnes večer v Hannoveru. Ale popral se s tím a uspěl, bez ohledu na to, že muž, který mu vyprávěl o tajném spolku pro studium jeho prózy, seděl v první řadě a zíral na něj šilhavým pohledem. Viktor spočítal posluchače, bylo jich osmnáct. Jsou snad všichni členové spolku? Vědí už, co chce říct? A proč vůbec přišli?

Vlažný potlesk signalizoval konec úvodní promluvy a teď byla řada na Viktorovi. Kupodivu předčítal dobře, bez chyb, a ihned pocítil, jak se mu zlepšuje nálada. Zbytek textu potom předčítal herec. Ten však četl německý překlad a Viktor, který četl originální text srbsky, si nemohl zvyknout na fakt, že se v obou případech jedná o jeho text. Německý text jednoduše zněl jako něco úplně jiného, bez ohledu na to, že rytmus vět i požadavky na formu byly stejné. O něco později se Viktor přistihl, že už na to nemyslí, ale znovu, pomalu a detailně zíral do tváře posluchačů a pokoušel se určit ty, pro které jeho jméno a dílo znamenalo něco víc.

Ve skutečnosti doufal, že znamená něco víc, protože kdyby to nebyla pravda, tajný spolek by neměl smysl. Netrpělivě podepsal několik knih, rozdal tři čtyři vizitky a potom přišel k muži, který mu sdělil informaci o existenci spolku.

„Krásně jste četl,“ řekl muž, „bez chyb. V jednu chvíli jsem si myslel, že neuspějete a nepřečtete vše se stejnou intenzitou, ale naštěstí jsem si to myslel špatně.“

„A členové spolku přišli v jakém počtu?“ ptal se Viktor.

„V malém,“ řekl muž a ukázal na skupinku lidí, kteří stáli u východu.

Viktor napočítal šest lidí, čtyři muže a dvě ženy. Až když je počítal podruhé, všimnul si, že každý z nich v ruce drží některou z jeho knih. „Chcete říct,“ řekl, „že spolek má víc členů?“

„Abych byl upřímný,“ odpověděl muž, „nevím. Tedy přesněji, nikdo to neví. Někdy se nás sejde víc a někdy míň.“

Viktor se zrovna chtěl zeptat, kde se scházejí, ale ucítil, jak mu někdo klepe na rameno. Otočil se a uviděl blondýnu. Očividně se jí povedlo znovunabýt pozitivní energii, protože se opět mile usmívala. Upozornila Viktora, že je čas odejít na večeři; herec i kritik už byli připraveni a jen on chyběl. Viktor se nerozhodně podíval na muže z tajného spolku, ale než mohl cokoli říct, muž prohlásil, že je vše v pořádku a že na něj počkají. Otočil se a vyšel ze sálu a členové spolku šli za ním v řadě po jednom. Blondýna jej vzala po paží a vedla jej do opačného rohu, ke dveřím vedoucím do její kanceláře. Teprve když se ocitli v tmavé chodbě, napadlo Viktora, že se nezeptal, kde se se členy spolku sejde.

Během večeře si však sám pro sebe říkal, že není proč se o to starat. Tajný spolek očividně věděl víc, než věděl on, takže zajisté už věděl, kde se bude vyskytovat po večeři. Jistě také vědí, pomyslel si, že si objednal musaku z lilku. Musel se však snažit zaměřit se na to, co kritik říkal v rámci svého dlouhého, v podstatě nekonečného, monologu. „Nakonec,“ řekl kritik, „můžeme volně dojít k závěru, že ona kniha úplně mění naše postoje k části světa. Po přečtení knihy už člověk není stejný jako na začátku, když ji začal číst.“

„Knihu je určitě potřeba si přečíst,“ řekl Viktor a zeptal se, o které je řeč.

„O vaší,“ odpověděl kritik a zamračil se.

Herec se prvně zasmál, pak si ale rychle dal dlaň před ústa a zakašlal.

„Promiňte,“ řekl Viktor, „očividně jsem někde ztratil nit a něčemu jsem špatně rozuměl.“

Blondýna mu rychle pomohla. „Nic se nestalo,“ řekla, „to lze v situaci, kdy nikdo nemluví svým mateřským jazykem a všichni mluví anglicky, očekávat.“

Všichni unisono přikývli hlavou a začali se odvolávat na lingvistický monolog anglického jazyka, také jednotně. Ukázalo se, že herec a kritik zaujímají naprosto odlišná stanoviska, proto blondýna i Viktor brzy zmlknuli. Objednali si dort a kávu, ale diskuze neustávala a blondýna se opět vložila do hovoru. Viktor dvakrát třikrát pohlédnul na své hodinky v naději, že to pro ostatní bude signál, že se setkání uchýlilo ke konci. Navíc ani nerozuměl, o čem se hovoří. Když si totiž všimli, že se Viktor rozhovoru neúčastní, začali mluvit německy, což je očividně osvobodilo a přispělo to k Viktorovu dojmu, že už nepřihlíží rozpravě, ale hádce. Když o několik minut později přestali mluvit, všichni se usmívali, takže si Viktor nebyl jistý už vůbec ničím.

Nebyl si ani jistý, jak se jmenuje jeho hotel, věděl však, že se nachází naproti vlakovému nádraží. Blondýna mu nabídla, že ho doprovodí, což Viktor vehementně odmítal a tvrdil, že ono místo najde sám. Blondýna se pak zeptala herce, zda by mohl Viktorovi ukázat cestu do hotelu; herec ochotně souhlasil, dvojice tedy vyšla směrem k nádraží, zatímco blondýna a kritik se chystali opačným směrem. Blondýna políbila Viktora na obě tváře a poděkovala mu za výjimečný literární večer a kritik mu silně stisknul ruku a popřál mu více tak dobrých knih. Po stisku ruky cítil Viktor ještě několik následujících minut mírnou pulzující bolest, ale později, když kráčel vedle herce, už necítil nic.

Herec potom řekl: „Jste tu teď se členy Tajného spolku pro studium prózy Viktora Dugajliće, je to tak?“

Viktor neodpověděl, ale zeptal se: „Vy jste také členem?“

„Ano,“ řekl herec. „Už šestnáct let.“

„Ale moje první kniha vyšla teprve před osmi lety,“ téměř vyjekl Viktor.

„Vím,“ odpověděl herec. „Byla to totiž první věc, kterou jsem uslyšel, když jsem přišel na setkání spolku. Dostali jsme papír, na kterém bylo napsáno: Současné a budoucí aktivity. A tam někde stálo, že se blíží moment, kdy vaše první kniha spatří světlo světa. Předvídali to však chybně, protože bylo napsáno, že kniha bude vydána za sedm let, vyšla ale po osmi letech.“

„Byla připravena k vydání o rok dříve,“ řekl Viktor. „Ale nakladatelství mělo nějaké nepředvídatelné ztráty a kniha musela čekat deset měsíců, než na ni přijde řada.“

Nějakou chvíli šli tiše a když došli na náměstí před vlakovým nádražím, zeptal se Viktor: „Jak to všechno vědí?„

„Kdo?“

„Členové tajného spolku.“

Herec se na něj podíval a zasmál se. „To se jich musíte zeptat sám. Ostatně už na vás čekají.“

A skutečně – před vchodem do Grand hotelu Musman postávala skupinka lidí. Když se k nim přiblížili, Viktor viděl, že je to skupinka lidí, která byla předtím přítomna na literárním večeru. Všichni i nadále drželi v rukou některou z jeho knih, obě ženy měly dokonce všechny tři.

Viktor Dugajlić ve skutečnosti vydal pět knih (šestou před odjezdem předal editorovi nakladatelství Laguna); první dvě však málokdo znal. Zdálo se, že nejsou moc známé ani tajnému spolku pro studium jeho prózy, který však, na druhou stranu, znal mnohé opravdu nedůležité detaily z jeho života. Ta skutečnost, ta nejasná hranice mezi významným a nevýznamným, jej rozčilovala – zejména ve chvíli, kdy si sedli do restaurace poblíž hotelu. Herec s nimi nebyl, odešel potom, co se pozdravil s členy spolku – to přivedlo Viktora k dalším úvahám o způsobu, kterým byli vybráni právě ti, kteří seděli u stolu. Přesněji se jednalo o dva stoly, které spojili a brzy se zaplnily sklenicemi s vodou, šálky s kávou či čajem a talířky s dortem. Spolek očividně věděl, že Viktor má rád dorty – před ním se nacházel velký kus čokoládového dortu, jeho nejoblíbenějšího sladkého pečiva.

„Dobře,“ řekl Viktor, „začneme.“

Ukrojil si lžičkou kus dortu a vložil jej do úst. Členové spolku jej následovali. Všichni začali jíst své dorty téměř unisono a prostor kolem nich se naplnil cinkáním nádobí a příborů. Nikdo nemluvil, jakoby čekali na znamení – nakonec Viktor odložil lžičku a řekl: „Pravdou je, že ve své próze vychvaluji ticho, ale to neznamená, že musíme sedět tiše. Předpokládám, že máte nějaké otázky.“

Členové spolku dál mlčeli.

„Pokud se mě nebudete na nic ptát,“ řekl Viktor, „začnu se ptát já vás.“ Zasmál se, jakoby řekl něco vtipného, ale nikdo nereagoval a jeho smích rychle ustal.

U stolů opět zavládlo ticho. Viktor viděl, že na něj všichni zírají a on, jednoduše řečeno, nevěděl, co má dělat. Nakonec se ozvala dívka, která seděla vedle člověka, se kterým Viktor dříve mluvil. Otevřela knihu, kterou měla na stole, a přečetla: „Ten, kdo mluví, nebude nikdy rozumět tomu, kdo mlčí.“

Viktor se mile usmál, přestože pocítil, jak v něm stoupá podráždění. „V pořádku,“ řekl. „To se píše v mém románu, ale nikdy jsem nechtěl, aby se to bralo doslovně. Je dobré mlčet, o tom není pochyb, ale tím jsem nechtěl říct, že není třeba vůbec mluvit.“

Podíval se na dívku, která přečetla jeho větu, ale ona sklonila hlavu a řekla: „To není v románu.“

„Jak to myslíte, že to není v románu?“ zeptal se Viktor.

Dívka ještě hlouběji sklonila hlavu a vypadalo to, jako by se snažila vtlačit se do své židle. „Ta věta je z jedné vaší povídky,“ řekla tiše, „není z románu.“

„To není možné,“ protestoval Viktor. „Jsem si jistý, že je to z románu Hlas ticha.“ Zvednul se a natáhnul ruku přes stůl, aby si vzal knihu. Dívka ji však nepustila a Viktor jí knihu musel doslovně vytrhnout z rukou. Když ji dostal blíž, nemohl skrýt svůj údiv. Nebyla to totiž jeho kniha. Přesněji řečeno, knihu nenapsal, ačkoliv na přebalu stálo jeho jméno. Soudě podle obsahu šlo o knihu krátkých povídek, žádný z názvů mu však nebyl znám. „Co je to,“ zeptal se třaslavým hlasem. „Odkud je ta kniha? Pokud se jedná o nějaký vtip, nastal čas s tím přestat.“

„Nejedná se o vtip,“ řekl muž, který jako první mluvil s Viktorem. „Ostatně jsem vám již řekl, že víme mnoho věcí, které vy ještě nevíte. Když knihu otevřete a podíváte se na úvodní stranu, uvidíte, že je to kniha, kterou vydáte v roce 2010.“ Muž zmlknul a potom, když na něj byly upřeny pohledy všech ostatních členů tajného společenství, dodal: „Posmrtně.“

Viktor zavřel oči. Když je otevřel, byly na něj stále upřeny všechny pohledy. To je jen sen, napadlo ho a štípnul se do stehna. Pocítil bolest, ale nic se nezměnilo. Třas, který mu prostupoval nohama, se pomalu přenesl do ostatních částí těla. Snažil se vytáhnout kapesník z kapsy saka, ale přestal, protože mu prsty vypověděly poslušnost. Nemohl uvěřit, že se mu tohle všechno děje, a v mysli zformuloval otázku, kterou i vyslovil: „Jak zemřu?“ Zatímco se ptal, nikdo neprojevoval žádný pocit, žádné vzrušení, že spisovatel, který tu sedí s nimi – on! – v následujícím roce dvou zemře. Jen jeden mladík začal listovat sešitem, do kterého si dosud něco pracně zapisoval, a řekl: „Během dopravní nehody.“

„Nikdy jsem neměl rád letadla,“ řekl Viktor. „Jedná se o leteckou nehodu, je to tak?“

Mladík se znovu zahleděl do sešitu. „Tady se píše: Zemře během dopravní nehody. Víc tu není.“

Viktor najednou vybuchl. „Co chceš říct tím, že se tam víc nepíše? A jak to, že něco se ví a něco ne? Kdo o tom rozhoduje? Očekávám odpovědi, a to hned.“ Bouchnul dlaní do stolu, až se vodní hladina ve všech sklenicích zavlnila. Přestože pořádně nezvýšil hlas, hosté u okolních stolů se k nim začali otáčet.

„Není potřeba, abyste křičel,“ ozval se muž, který s Viktorem mluvil jako první. „Jednu věc musíte pochopit: my jsme tu kvůli vám jako spisovateli, ne kvůli vám jako člověku.“

„Ale to je neodlučitelné,“ vykřikl Viktor. „Spisovatel se nemůže stát spisovatelem, aniž by se prvně nestal člověkem.“

„Jste si tím jistý?“ ptal se muž. „A pokud jste, jak pak objasníte tento citát: Jako člověk se může spisovatel účastnit státního převratu, revoluce či politického zúčtování, ale jako spisovatel to pociťuje pouze v samotě své pracovny, sám se sebou, beze všech. Zdá se vám to známé?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Viktor. „To je z mé eseje o poetice krátké povídky.“

„Nejsou tato dvě stanoviska přesto odlišná?“ pokračoval muž.

„Ano, jsou,“ odpověděl Viktor.

Muž se mu podíval přímo do očí. „V tom případě,“ řekl, „co z toho je správné?“

„Co je to,“ vybuchl znovu Viktor, „jsem tu u soudu? Udělal jsem něco špatného? A celý ten příběh o tajném spolku – co je to za dětskou hru, kdo si ji vymyslel?“

„Nikdo si nic nevymyslel,“ řekl muž. Ostatně vy jste ten, kdo vymýšlí příběh. My jsme pouze čtenáři.“

„Jak přesné,“ odsekl Viktor. „Kde máte důkazy, o kterých jste mluvili, když jsme se poprvé setkali?“ To je ono, pomyslel si, to je stéblo mé spásy – celý příběh o tajném spolku, který o něm věděl všechno padesát let před tím, než se narodil. Přinejmenším to bylo směšné. Kdo jim jen řekl, že kouří hašiš? To by rád věděl.

Muž otevřel složku, která ležela před ním na stole. „Mám tady jen kopie. Originály se nachází v sbírce rukopisů v univerzitní knihovně a je možné je vidět jen se speciálním povolením. Je však jedno, jestli uvidíte originál nebo kopii, dokumenty jsou totiž německy.“

„Prostě mi je dejte,“ řekl netrpělivě Viktor. „Zvládnu to.“

Muž pokrčil rameny, zavřel složku a posunul ji přes stůl k němu. „Musím jen dodat, že hlavní dokumenty jsou částečně poškozené a nečitelné kvůli vláze, která se dostala do pouzdra. Velkou část textu jsme rekonstruovali, ale přibližně třetina je nenávratně ztracena.“

„Jaké pouzdro,“ zeptal se Viktor, zatímco si přitahoval složku, „o čem to mluvíte?“

Muž vydechnul a mávnul rukou. „Tohle všechno jsme mohli probrat, kdybyste byl trpělivý a připravený nás poslouchat. Všechno to mohlo být popořadě, jak patří, a ne takto náhodně.“ „Jste úplně jiný, než se zdá, že jste podle vašich povídek,“ opět se náhle ozvala dívka, které seděla vedle muže. „Jsou tak klidné a rozvážné, není v nich nic ukvapeného, ale vy jednáte jako někdo, kdo nemůže vydržet na místě.“

„Taky byste nemohla, kdyby se vám stalo něco podobného,“ řekl Viktor. „Cítím se jako postava v něčím příběhu.“

„A myslíte,“ zeptala se žena ve středním věku v károvaném saku, „že my se cítíme jinak?“

„V tom případě se musíme ujistit, v čím příběhu se nacházíme, protože to očividně není můj příběh,“ odvětil Viktor. Začal ze složky vytahovat papíry a hleděl na kopie několika ušpiněných a zmačkaných dokumentů. „Pokud k tomuhle došlo ve zmíněném pouzdře, možná by mi mohl někdo vysvětlit, o čem je řeč.“ Podíval se ještě na dva tři papíry a pak si uvědomil ticho, které se vznášelo nad oběma spojenými stoly. Zvednul hlavu a všimnul si, že na něj opět všichni civí.

„Co se stalo,“ zeptal se, „což nikdo nic neví o tom pouzdře?“

„Nejde o pouzdro,“ řekla žena v károvaném saku, „ale o lehkost, se kterou jste svůj příběh přenechal někomu jinému.“

„Jaký příběh, o čem to mluvíte?“ Viktor opět pociťoval příliv hněvu. „A vůbec, to není příběh, to se stále děje.“

„Není to příběh,“ řekla žena, „v pořádku. Ale jak potom vysvětlíte tento citát: Celý život je příběh, a i ve chvíli, kdy věříme, že se sami rozhodujeme, jsme jen hrdinové v něčím příběhu – zdráhaví hrdinové, kteří realizují cizí nápady a přání.“

„Neříkejte mi, že jsem to napsal,“ odvětil ostře Viktor.

Žena přikývla. „V posmrtně vydané knize,“ řekla.

Viktor sklonil hlavu. Najednou se viděl jako mrtvého, zakrytého plátnem a otřásl se chladem, který jej prostoupil. Věděl, že by mohl plakat, ale také věděl, že slzy by nikoho nedojaly. Čtenáři jsou nemilosrdní, pomyslel si a tak nějak se mu ulevilo. Dokonce si dal kus dortu a zapil jej vodou. Pak se podíval na hodinky a otočil se na muže, který s ním mluvil jako první. „Řekli jste, že máme čas patnáct minut, ne? Obávám se, že už uplynulo mnohem více času. Proto bych, pokud si již nikdo nepřeje něco dodat, pomalu odešel do hotelu. Zítra musím vstávat.“

Nikdo neodpověděl.

Viktor dopil vodu a vstal. „Ještě jste mi nic neřekli o tom pouzdře.“

„Všechny ty papíry se nacházely v pouzdře, které bylo vykopané během kopání základů nové městské radnice v roce 1901 nebo 1902. Jak jsem řekl, pouzdro bylo trošku protržené a zemina a vláha se dostaly dovnitř a poškodily některé dokumenty, jejichž kopie se nachází ve složce před vámi. Složku a dokumenty si samozřejmě můžete nechat,“ řekl muž.

„Děkuji,“ odpověděl Viktor. „Vy zůstáváte?“

„Zůstáváme,“ odvětil muž a pak, jelikož Viktor i dál stál u stolu, dodal: „Znáte cestu do hotelu?“

„Jakby ne,“ řekl Viktor, podal mu ruku na pozdrav a odešel.

Restaurace se nacházela nedaleko hotelu naproti vlakovému nádraží. Viktorův pokoj byl situován do vnitřního dvora a byl chráněn před hlukem. Rychle se vysvlékl, oblékl si pyžamo, ulehl do postele a začal si prohlížet papíry ze složky. Všechno ale bylo německy, navíc v jazyce, který byl komplikovaný pro jeho základní znalost jazyka – tu získal v rámci různých nedokončených kurzů. Rozpoznával některá slova, místy celou větu či dokonce malý odstavec, ale celek mu unikal, i to, když se pokoušel pochopit smysl nejstarších a nejvíce poškozených textů. První text, jehož název byl plně zachován, měl nejspíš představovat vize Viktora Dugajliće, spisovatele a učitele; aspoň tak dle názvu usoudil. Text se rozléval na dvou stranách, obě ale byly nečitelné a jen místy zůstalo zachované nějaké slovo. Ostatní papíry byly v mnohem lepším stavu – krom jednoho, který byl očividně cenzurován. Některé řádky byly úplně začerněné, ale ponechané části textu byly natolik nesoustavné, že Viktor stejně nerozuměl. Zhruba ve středu textu se mu zdálo, že zahlédl slovo lágr, což mu také nijak nepomohlo, protože nikdy v žádném nebyl, a navíc se narodil po druhé světové válce.

Statuty či pravidla tajného spolku představovalo několik stran spojených svorkou. I to málo, co Viktor znal z němčiny, se zde topilo ve spoustě přesných právnických výrazů, které byly neprůbojné jako pevnost. Lehčí to bylo se zápisky ze setkání vedení spolku, ačkoliv byl Viktor zklamaný, když zjistil, že se týkají všelijakých administrativních záležitostí. Zaměřil pozornost na jména členů rady, bez ohledu na to, že mu nic neříkala. Znal pouze jméno Kurta Schwitterse, který byl členem představenstva mezi léty 1925 až 1932. Pomyslel si: proč by se měl jeden z dadaistů zajímat o nějaký bláznivý tajný spolek zasvěcený člověku, který se ještě nenarodil? A proč vůbec „tajný spolek“, proč ne veřejný? Možná to celé bylo projektem dadaistů, možná on byl jejich dítětem a existuje pouze v nějaké jejich práci. Možná jej vytvořili s pomocí slov jako nějakou dadaistickou verzi golema.

„Blbost,“ řekl Viktor nahlas a slova v pokoji zněla jako výstřel. Schoval složku, vstal a šel se do koupelny vymočit. Ve skutečnosti to nemohla být pravda. Někdo si vymyslel celý příběh, vyhotovil lživou dokumentaci a pokouší se ho nachytat. Ale kdo? A proč by někdo investoval tolik do obyčejné hry, ve které hraje hlavní roli on a ne nějaký obzvláště známý autor z Balkánu?

Zapnul si knoflík na poklopci a vrátil se do pokoje. Ani se nepokoušel si znovu lehnout, protože věděl, že se mu stejně nepodaří usnout. Oblékl se, učesal a během chvilky se nacházel před hotelem. Náměstí bylo prázdné a jen na protější straně zahlédl uklízeče v oranžové bundě, který pomalu zametal. Jestli takhle bude pokračovat, nestihne do rána zamést celé náměstí, napadlo Viktora prvně. Šel směrem k vlakovému nádraží, lehce osvětlenému, které působilo opuštěně. V půli cesty se však rozmyslel a zamířil k uklízeči – pokud to tedy vůbec byl uklízeč, napadlo Viktora. Proč by samotný spolek měl být fintou? Proč by i uklízeč neměl být součástí onoho plánu? Proč, koneckonců, by celý Hannover nemohl být iluzí; město, které existuje pouze v představách toho, kdo si to vše vymyslel?

Uklízeč si mezitím všimnul, že se Viktor přibližuje, a přestal zametat. Viktor zpomalil chůzi v přesvědčení, že se uklízeč každou chvíli chystá utéct – on se však ani nepohnul. Stál nehybně, dokud se Viktor úplně nepřiblížil, a teprve v tu chvíli uviděl, že nejde o muže, ale ženu.

„Čekáte na mne,“ řekl Viktor, „mám pravdu?“

„Ano,“ odpověděla žena.

„Vždycky jsem si myslel, že smrtka chodí s kosou,“ pokračoval Viktor. „Koště mě nikdy nenapadlo, ale je mi jasné, že je praktičtější.“

„Ale jakápak smrt,“ zasmála se žena. „Pracuji v městské knihovně. Koště mělo být součástí mého převleku zatímco sleduji, co se děje. Věděli jsme, že nebudete moct usnout a že se možná půjdete projít, proto jsme...“

„Kdo,“ přerušil ji Viktor. „Kdo to věděl?“

„Členové tajného spolku,“ řekla žena. „Kdo jiný?“

„Ale jak oni, myslím vy, víte, že co se stane v budoucnosti?“

„Moc se mě ptáte,“ odpověděla žena. „Stala jsem se členkou teprve před rokem.“

„Proč?“

„Protože moje nejlepší přítelkyně se stala členkou už před třemi lety.“

„A proč se stala členkou?“

„To se musíte zeptat jí,“ řekla žena.

Viktor mávnul rukou. Celý rozhovor byl marný. Žena s koštětem byla vybraná k nějakému úkolu. Někdo se postaral o to, že jeho partnerka nebude mít co říct v případě, že Viktor začne být zvědavý a bude se vyptávat.

„A co byste udělala,“ zeptal se, „kdybych odbočil do jiné ulice, než abych přišel k vám?“

„Sledovala bych vás,“ řekla žena.

„A co kdybych vůbec nebyl?“

Žena hned neodpověděla. „Jak to myslíte,“ zeptala se nakonec, „že byste nebyl?“

„Tak. Jednoduše bych nebyl,“ řekl Viktor. „Odbočil bych do nějaké ulice a než byste došla na místo, odkud byste viděla, nebyl bych. Zmizel bych, jako bych nikdy neexistoval.“

„V tom případě,“ řekla žena, „bych musela napsat zprávu a doručit ji na řídicí odbor spolku. Co si však vzpomínám, nikde nebylo ani slova o tom, že byste nebyl v Hannoveru.“

„To znamená,“ zeptal se Viktor, „že když něco nebylo napsáno, nemůže se to stát?“

Žena se na něj podívala s neskrývaným údivem. „Kdyby to bylo jinak,“ řekla, „pak by samotný akt čtení byl absurdní. A to ani nemluvím o psaní.“

„Máte pravdu,“ řekl Viktor, „úplnou pravdu.“ Chvíli mlčel a pak se zeptal: „A co teď budete dělat?“

„Až se vrátíte do hotelu,“ odpověděla žena, „ještě chvíli budu zametat a potom půjdu domů. “

„Žijete sama?“

„Ano.“

Viktor natáhnul ruku a vzal koště. „Potom vás tedy doprovodím domů,“ řekl. „Je to v pořádku?“

„A co vaše ranní vstávání?“ zeptala se žena.

„Řekněme, že jsem upustil od toho příběhu a rozhodl jsem se, že napíšu nový,“ řekl Viktor.

„Vždycky jsem si přála být hlavní postavou v nějakém příběhu,“ řekla žena. Popadla Viktora za ruku a kráčela rychlými kroky. „Doufám, že konec nebude smutný,“ dodala.

„Pokud mi něco vadí,“ řekl Viktor, „jsou to příběhy se smutným koncem.“

Viktor se probudil kolem páté ranní, alespoň tolik ukazovaly hodiny na nočním stolku. Lampička vedle hodin zůstala rozsvícená a od ženiny hrudi se táhnul dlouhý stín přes její tvář. Viktor se opatrně narovnal, vstal a našel si oblečení. Žena se ani nepohnula, dýchala hluboce a pravidelně a nad horním rtem měla krůpěje potu. Viktor vyšel z pokoje a vyrazil do kuchyně. Měl v úmyslu vypít si kávu a případně pomerančový džus a potom zamířit na hotel, vzít si své věci a potom rychle odjet na letiště. Na dveřích ženiny lednice bylo několik zpráv, kalendář a pohlednice z Rigy. V lednici Viktor našel jen jablečný džus; kávu se mu nepodařilo najít. Nalil si džus do sklenice a sednul si ke stolu. Pil jej pomalu, co dvacet sekund jeden lok, a právě když polykal poslední lok, objevila se v kuchyňských dveřích žena. Nahá, pouze v černobílých pantoflích, jednou rukou si mnula oči a druhou se škrábala na břiše. Nic neřekla, i Viktor tedy mlčel. Žena si sedla ke stolu, natáhla ruku a uchopila Viktorovu sklenici. Počkala, než ji naplní, a pak ji naráz celou vypila. Prázdnou sklenici položila na stůl, hřbetem ruky si otřela ústa a podívala se na Viktora. „Myslíš si tedy, že tohle není smutný konec?“ řekla.

„Ještě to vůbec není konec,“ odvětil Viktor.

„Není?“

„Ne.“

„Vezmeš mě s sebou?“

„Ne,“ řekl Viktor, „zůstanu tady.“

„V Hannoveru?“

„Ano.“

Žena pohodila hlavou. „Nevěřím ti,“ řekla. „Nevím proč, ale nevěřím ti. To je jedno,“ dodala a vstala, „stejně to nic nemění. Jdu se vysprchovat a doufám, že mezitím nezmizíš.“

Viktor dál mlčel. Čekal, až žena odejde z kuchyně, potom až uslyší zavírání dveří koupelny a zvuk tekoucí vody. Když už pak neměl na co čekat, zamířil do předsíně, nahlédnul kukátkem, otevřel vchodové dveře a vstoupil do chodby. Pomalu sestoupil po schodech, schod po schodu, a teprve když došel do přízemí, vzpomněl si, že nezavřel dveře ženina bytu.

Telefon zazvonil ve chvíli, kdy si rovnal věci do cestovní tašky. Zazvonil desetkrát. Potom se umlčel a o chvíli později se rozsvítilo kontrolní světýlko, které oznamovalo novou zprávu. Viktor ještě jednou obešel hotelový pokoj, zamířil do koupelny, podíval se do skříně a pod postel, a potom tašku zavřel. Světýlko na telefonu usilovně blikalo, ale on už jej nevnímal. Vyšel z pokoje, zamířil na recepci a vrátil klíč. „Chviličku,“ řekl mladík na recepci a podal mu obálku, ve které očividně byla kniha.

Viktor nacpal obálku do vnější kapsy tašky a zeptal se: „Jak ta žena vypadala?“

„Nebyla to žena, ale muž,“ odpověděl mladík z recepce.

„Jste si jistý, že to nebyla žena?“ zeptal se Viktor.

„Ano, jsem,“ odpověděl mladík a neskrýval sarkastický tón. „Jen málokterá žena má bradku a knír.“

Včera v noci nikdo neměl bradku a knír, napadlo Viktora; nic to však neznamenalo. Každý by se mohl pomocí nich lehko zamaskovat, například herec či žena, se kterou strávil noc. Vzal tašku a zamířil k východu z hotelu, aby tam počkal na taxi, které dosud nedorazilo, jak zjistil od sarkastického mladíka z recepce. Nakonec taxi přijelo a Viktor se nasoukal na zadní sedadlo, řekl taxikáři, aby si pospíšil na letiště a potom vyndal obálku a vytáhnul z ní knihu. Byla to kniha jeho krátkých povídek, jak si myslel; ta, která byla vydaná po jeho smrti. Začetl se do prvního příběhu, potom do druhého, třetího. Něco není v pořádku, pomyslel si Viktor, protože tato vyprávění neodpovídala těm, která psal on sám. Ve skutečnosti mu sem tam věty zněly známě, ale všechno ostatní, zejména konstrukce samotného vyprávění, se lišila od všeho, co dosud napsal. Změnil jsem se snad tolik, ptal se Viktor, že ani nepoznávám sám sebe? Otočil knihu, našel stranu s poznámkou o autorovi a tam si přečetl:

Viktor Dugajlić, povídkář a romanopisec, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů Balkánu. Vydal šest knih. Příběhy v této knize jsou napsaná na základě materiálu a poznámek z jeho pozůstalosti, a autory jsou studenti slavistiky z různých univerzit v Německu.

„Co má tohle znamenat,“ zamumlal Viktor, „jací studenti?“

Taxikář na něj pohlédl ve zpětném zrcátku: „Říkal jste něco?“

„Ne,“ odpověděl Viktor a podíval se na hodinky – ještě padesát minut do odletu letadla. „Pokud si nepospíšíme, přijedeme pozdě,“ řekl.

„Pokud si pospíšíme, budeme platit pokutu,“ odvětil taxikář.

„Já ji zaplatím,“ oznámil Viktor a cítil, jak taxikář přidal plyn. Podíval se znovu na poznámku a uviděl větu, o které si byl jistý, že zde předtím nebyla: Zemřel během dopravní nehody v Hannoveru na podzim roku 2007.

„Zpomalte, zpomalte,“ vyjekl Viktor a zatahal taxikáře za rameno.

Taxikář se otočil a podíval se na něj. „Myslíte, že je to moc rychle? Nebojte se.“

A zatímco se taxikář smál, Viktor Dugajlić sledoval, jak taxi míří na protější stranu silnice a letí přímo před kamion s přívěsem. Měl jsem zůstat u té ženy, pomyslel si. Slyšel náraz a skřípění a kvílení ohýbaného kovu. Netrvalo to dlouho, několik sekund – pět, možná deset. Potom nebylo slyšet nic. Vůbec nic.

Mgr. Bc. Eliška Jiráňová, DiS. - své bádání orientuje zejména na srbskou a finskou literaturu a srbsko-finské vztahy od poloviny 19. století po současnost s důrazem zejména na kulturní oblast.

Kontakt: 341768@mail.muni.cz

---