Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Opozice spisovnost x nespisovnost v moderních pracích o české stylistice

Dichotomy standard vs substandard in modern Czech works about stylistics

Klíčová slova: moderní česká stylistika, spisovnost a nespisovnost

Anotace: Příspěvek se věnuje prezentaci opozice spisovnost x nespisovnost v moderních pracích o české stylistice; všímá si především toho, zda a v jakém rozsahu byla stylistika chápána jako disciplína zabývající se spisovnými texty, nebo jako disciplína věnující se všem typům textů, tzn. i těm, v nichž se objevují (v různé míře) nespisovné prvky.

Annotation: The article deals with approaches towards standard vs substandard means of expression as presented in modern Czech theories of style. Almost from the very beginning of modern Czech stylistics (ie from the early 20th century) there appears to be a tendency to characterize substandard means of expressions as an element that may be at least in some types of communication relevant from the viewpoint of stylistics; possibilities for further research are also indicated.

Opozice spisovnost x nespisovnost v moderních pracích o české stylistice

Cílem tohoto příspěvku je všimnout si, jakým způsobem se v moderních českých teoretických pracích o stylistice prezentuje opozice spisovnost x nespisovnost vyjádření. Pozornost bude věnována především dvěma aspektům této problematiky: 1) zda sledované práce vymezují stylistiku jako disciplínu, která se věnuje pouze textům realizovaným ve spisovném jazyce, nebo také textům využívajícím celé spektrum národního jazyka, 2) pokud zkoumané práce zaznamenávají výskyt nespisovných výrazových prostředků v jisté oblasti komunikace, budeme si všímat toho, o jakou oblast komunikace se konkrétně jedná. Důležité také je v této souvislosti zdůraznit, že se věnujeme pracím teoretickým, ať už byly koncipovány jako dílčí odborné studie (to se týká především prací ze 30.-50. let 20. století, kdy byly v českém prostředí vymezovány základy moderní teoretické stylistiky), jako ucelené monografie nebo jako vysokoškolské učebnice (proto také ve zkoumaných pracích většinou převládá deskripce nad preskripcí, kromě pasáží věnovaných stylovým normám příslušných funkčních stylů). Stranou ponecháváme příručky podávající praktické návody ke stylizaci textů - důvodem k tomuto rozhodnutí je, že práce z oblasti praktické stylistiky se obvykle v obecné rovině o teoretické práce výše zmíněného druhu opírají (rozlišení praktické stylistiky jako nauky o stylizaci textů určitého druhu a teoretické stylistiky jako disciplíny zkoumající obecné zákonitosti stylizace jazykových projevů je převzato od M. Krčmové in: Čechová 2003, s. 18-19; tyto definice navazují mj. na pojetí B. Havránka, jež je uvedeno níže). Budeme se věnovat především pracím vzniklým ve 2. polovině 20. století, tedy v období, v němž byly teoretické základy moderní české stylistiky alespoň v základních obrysech už vymezeny a dále pak rozvíjeny (základní přehled vývoje novodobé české stylistiky podává Krčmová 1988).

K průkopnickým teoretických pracím, které prosazovaly strukturalistický a funkční přístup k jazyku a stylu, patří práce uveřejněné ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (Havránek – Weingart, red., 1932), a to především příspěvek B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (Havránek 1932) a J. Mukařovského Jazyk spisovný a jazyk básnický (Mukařovský 1932). B. Havránek vymezuje jednotlivé funkční jazyky (podle současné terminologie funkční styly) v rámci spisovného jazyka; upozorňuje přitom, že je rozdíl mezi jazykem básnickým (tj. jazykem, resp. stylem uměleckých děl), v němž převládá estetická funkce, a jazykem textů, které jsou zaměřeny na sdělení – podle současné terminologie tedy jazyk věcných textů (u Havránka jazyk hovorový, pracovní, vědecký; Havránek 1932, s. 67-69). J. Mukařovský ve svém příspěvku mj. doplňuje, že jazyk básnický není podskupinou jazyka spisovného, ale že může mít přesah i do jiných jazykových útvarů (Mukařovský 1932, s. 123-124). V hesle Stylistika zpracovaném pro Ottův slovník naučný nové doby B. Havránek toto pojetí dále rozvíjí – uvádí, že moderní teoretické stylistické zkoumání není omezeno pouze na oblast uměleckých textů ani pouze na skupinu projevů spisovných; na oblast spisovného jazyka se omezuje praktická stylistika (Havránek 1940, s. 472; pokud jde o vztah stylistiky k opozici spisovnost x nespisovnost, podobně se vyjádřil např. Kořínek 1941 a – v populárnější rovině – Mathesius 1942; za upozornění na tento zdroj děkuji prof. F. Danešovi ).

Úvod do české stylistiky a Česká stylistika J. V. Bečky (Bečka 1948, Bečka 1992) podávají základní rozvrstvení národního jazyka (Bečka 1948, s. 19 n., Bečka 1992, s. 8n.); pokud jde o vztah stylistiky a opozice spisovnost x nespisovnost, chápou základní styly jako typy komunikace, které se realizují v rámci spisovného jazyka (i zde najdeme terminologické rozdíly – starší verze používá termíny umělecký, odborný atd. jazyk, novější verze /funkční/ styl).

Brožura F. Trávníčka O jazykovém slohu (Trávníček 1953) je autorem koncipována jako příspěvek k diskusi o základních otázkách stylu a stylistiky, aby bylo možno podrobněji rozpracovat obecné základy této disciplíny. F. Trávníček sice vyčleňuje spisovné slohy (Trávníček 1953, s. 45-56), kromě toho však připomíná také užívání nespisovných výrazových prostředků v uměleckém, novinářském a řečnickém slohu (Trávníček 1953, s. 52-53). Autor také naznačuje základní stratifikaci národního jazyka (Trávníček 1953, s. 10-14)

F. Trávníčkem předjímaná diskuse o slohu se uskutečnila o rok později, v listopadu 1954; zpráva o ní a základní referáty byly otištěny r. 1955 ve Slově a slovesnosti. Tuto konferenci lze chápat jako významný mezník v historii moderní české stylistiky – v návaznosti na předchozí práce byly znovu formulovány a doplněny definice základních pojmů týkajících se oboru, pozornost byla věnována také dílčím sférám komunikace (odborný styl, umělecký styl). Pokud jde o vymezení vztahu stylistiky a opozice spisovnost x nespisovnost, K. Hausenblas uvádí, že stylové rozdíly lze pozorovat i mimo oblast spisovnosti, a že tedy problematika stylu není omezena jen na rámec spisovného jazyka (Hausenblas 1955, s. 13-14).

Skripta O slohu (Hodura 1953) byla určena posluchačům pedagogické fakulty Univerzity Karlovy; i když v nich připomenuty také nespisovné výrazové prostředky, těžiště stylistiky je kladeno do oblasti jazyka spisovného. Upravená vydání (Hodura 1955 a Hodura – Formánková - Rejmánková 1962) už reflektují výsledky stylistické konference z r. 1954 a jsou doplněna mj. o přehled základních funkčních stylů spisovného jazyka, poslední verze pak také o jejich stručné charakteristiky.

Základy české stylistiky (Jedlička – Formánková – Rejmánková 1970, s. 30-31) uvádějí výskyt nespisovných výrazových prostředků ve stylové oblasti běžně dorozumívací a umělecké; texty stylové oblasti publicistické a odborné jsou charakterizovány jako spisovné. Teorie stylistiky (Říhová 1977) a Učebnice stylistiky (Hubáček 1987), koncipované jako učební texty pro studenty pedagogických fakult, chápou opozici spisovnost x nespisovnost jako relevantní z hlediska stylistiky; vzhledem ke svému spíše praktickému zaměření však tuto problematiku podrobněji nerozvádějí.

Stručně je zapotřebí připomenout také Štylistiku J. Mistríka, ačkoliv stratifikace slovenštiny a s ní související konkrétní realizace protikladu spisovnost x nespisovnost je ve slovenštině jiná než v češtině. Štylistika však vychází z podobného teoretického zázemí - navazuje mj. na meziválečný strukturalismus Pražského lingvistického kroužku i na pozdější české práce věnované stylu a stylistice. J. Mistrík se při svém vymezování základních stylů pohybuje v oblasti spisovného jazyka, nespisovné prvky připomíná u hovorového stylu (Mistrík 1985, s. 501).

M. Jelínek ve své Stylistice uvádí spisovnost jako základní způsob vyjádření u textů, zmiňuje se však rovněž o využívání nespisovných výrazových prostředků, a to konkrétně v oblasti konverzační, epistolární (familiární texty tohoto druhu) a v oblasti uměleckých textů (Jelínek 1995, s. 728-730).

Oblast moderní české stylistiky mapují také tři práce koncipované jako vysokoškolské učebnice - Stylistika češtiny (Chloupek a kol. 1991), Stylistika současné češtiny (Čechová – Chloupek – Krčmová – Minářová 1997) a nejnověji Současná česká stylistika (Čechová a kol. 2003); členové autorského kolektivu při jejich vydávání průběžně doplňovali a aktualizovali poznatky z oboru (z hlediska tématu tohoto příspěvku je zapotřebí zmínit se alespoň o zeslabení důrazu kladeného na prostě sdělovací funkční styl jako jeden ze základních funkčních stylů). Obecnou pasáž věnovanou přímo vztahu spisovného jazyka a stylu zpracovala ve všech třech pracích M. Čechová; mj. se v ní uvádí, že problematika funkčních stylů není omezena jen na oblast spisovného jazyka. Jako příklad typů komunikace, v nichž se využívá i nespisovných výrazových prostředků, uvádí styl umělecký, styl mluvené publicistiky, styl prakticky odborný a prostěsdělovací (citováno podle nejnovějšího vydání – Čechová in: Čechová a kol. 2003, s. 312-313). Podrobněji je tato charakteristika zpracována v pasážích věnovaných příslušným funkčním stylům, už při letmém srovnání však lze najít rozdíly např. oproti výše citovaným Základům české stylistiky. Kromě toho všechny tři práce obsahují samostatnou, poměrně podrobnou kapitolu věnovanou stratifikaci národního jazyka, která obsahuje informace jak o spisovných, tak o nespisovných varietách češtiny (kapitolu zpracoval J. Chloupek; o propojení stylistiky a stratifikace národního jazyka v souvislosti s domácí lingvistickou tradicí se zmiňuje také Hoffmannová 1997, s. 140).

Závěrem lze říci, že ačkoliv užívání nespisovných výrazových v jistých typech komunikace bylo v moderních pracích o stylistice bráno v úvahu už od 30.-40. let 20. století, zůstává předmětem zájmu stylistiky především oblast textů realizovaných spisovným jazykem. Práce věnované stylistice však už od 40. let 20. stol. berou – v různé míře - v úvahu celé spektrum národního jazyka a mapují užívání nespisovných výrazových prostředků jak v oblasti uměleckého stylu, tak i v oblasti věcných textů, včetně tendencí, které s sebou vývoj jazyka přináší. Problematiku spisovnosti x nespisovnosti ve vztahu ke stylistice lze tedy dále rozpracovávat – k možnostem, které se nabízejí, patří například podrobnější charakteristika změn stylových (a tím i jazykových) norem, k nimž došlo v návaznosti na změny norem společenských, a jiná příbuzná témata (ke vztahu jazykových, komunikačních a stylových norem podrobněji např. Nebeská 1996).

Literatura:

Bečka, J. V.: Úvod do české stylistiky. R. Mikuta, Praha 1948.

Bečka, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

Čechová, M. a kol.: Současná česká stylistika. ISV, Praha 2003.

Čechová, M. – Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E.: Stylistika současné češtiny. ISV, Praha 1997.

Hausenblas, K. K základním pojmům jazykové stylistiky. Slovo a slovesnost 16. 1955, s. 1-15.

Havránek, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Havránek, B. – Weingart., M. (red.), Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich, Praha s. 32-84.

Havránek, B.: Stylistika. In: Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Díl šestý, svazek první, Sm-Še. Novina, Praha 1940, s. 471-473.

Hodura, Q.: O slohu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1953.

Hodura, Q. – Formánková, V. – Rejmánková, M.: O slohu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1962.

Hoffmannová, J.: Stylistika a... Trizonia, Praha 1997.

Hubáček, J.: Učebnice stylistiky. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1987.

Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1991.

Jedlička, A. – Formánková, V. – Rejmánková, M.: Základy české stylistiky. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1970.

Jelínek, M.: Stylistika. In: Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z. (eds.), Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, s. 701-782.

Kořínek, J. M. O jazykovém stylu. Slovo a slovesnost 7. 1941, s. 28-37.

Krčmová, M.: Stylistika. In: Večerka, R. (red.), Vývoj odborných zájmů o češtinu. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1988, s. 30-31.

Mathesius, V.: Řeč a sloh. In: Havránek, B. – Mukařovský, J. (eds.), Čtení o jazyce a poesii. Družstevní práce, Praha 1942, s. 13-102.

Mistrík, J.: Štylistika. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1985.

Mukařovský, J.: Jazyk spisovný a jazyk básnický. In: Havránek, B. – Weingart., M. (red.), Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich, Praha s. 123-244.

Nebeská, I.: Jazyk, norma, spisovnost. Univerzita Karlova, Praha 1996.

Říhová, J.: Teorie stylistiky. Pedagogická fakulta, Ostrava 1977.

Trávníček, F.: O jazykovém slohu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1953.

Tento příspěvek vznikl v rámci projektu „Kontrastivní studium věcných textů“ (GA ČR 405/02/0349).

Bibliografický údaj: KŘÍSTEK, M. Opozice spisovnost x nespisovnost v moderních pracích o české stylistice Předneseno na konferenci Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy, Šlapanice, únor 2004.