PhDr. Jana Chamonikolasová,
Ph.D.
Katedra anglistiky a amerikanistiky
Filozofická fakulta
Masarykovy univerzity
Věcný text v české a anglosaské kultuře
Informative
texts in Czech and Anglo-American culture
Klíčová slova: stylistika, věcný text,
lexiko-gramatická struktura, členění textu, angličtina a čeština
Anotace: Článek srovnává strukturu
anglických a českých věcných textů. Při tvorbě textů se uplatňují rozdílné
stylistické konvence, dané jazykovými, ale i kulturně historickými faktory.
Český věcný styl se v mnoha ohledech podobá stylu jazyků střední a
východní Evropy, včetně němčiny.
Anglofonní
autoři se snaží podávat myšlenky snadno pochopitelnou formou. Věnují velkou
pozornost logickému členění textu, v němž hierarchii oddílů naznačují
grafickými signály, používají jednodušší lexikální a gramatické vazby a častěji
opakují stejné výrazy. Anglické věcné texty mají lineárnější strukturu než
texty české. Anglofonní autoři usilují o to, aby čtenář text pochopil, aniž by
musel vynaložit velké úsilí. Anglické texty se orientují především na čtenáře.
Čeští
autoři naproti tomu používají složitější gramatické struktury a v souladu
s požadavkem českých stylistických norem se vyhýbají opakování slov užitím
synonym. České odborné texty mají díky volbě lexikálních a gramatických
prostředků intelektuálnější charakter než texty anglické, ale jsou často méně
logicky strukturovány. Autoři se soustředí na podání určitého jevu v celé
jeho složitosti. Česky psané texty jsou orientovány především na téma.
Annotation: The paper outlines the main structural differences between
informative texts written in English and in Czech, and the different approaches
to teaching writing in Anglo-American and Czech cultures. The different
conventions in the two languages have linguistic, as well as historical and
cultural roots. Czech academic style shares many features with the writing
styles of other languages in Central and
Anglophone authors
tend to present their ideas in a clear and easily comprehensible way: they
organize their texts carefully, indicating text-organization by transparent
graphical signals, and apply simpler lexical and grammatical patterns,
including repetition. Academic texts written in English have a more linear
structure than texts written in
Czech authors, by
contrast, tend to use more complex grammatical structures, and to avoid the
repetition of words by an extensive use of synonyms, which is one of the
requirements of the Czech academic style. Czech texts are often less logically
divided into sections than texts written in English. The main focus of most
Czech authors is to the topic in all its complexity. Texts written in Czech are
generally more intellectual than texts written in English; they are primarily
oriented towards the topic.
Věcný
text v české a anglosaské kultuře
Cílem věcného textu je informovat,
případně přesvědčit čtenáře o určité skutečnosti. Srovnáváme-li anglické a
české věcné texty, ať jsou to texty publicistické, administrativní nebo
odborné, nacházíme mnohé rozdíly v jejich struktuře a celkovém zaměření. Výstavba
věcného textu se řídí stylistickými normami, které se jednak vyvíjejí v čase,
jednak závisejí na kulturním prostředí. Jedním z faktorů, které ovlivňují
utváření a upevňování norem písemného stylu, je přístup vzdělávacích institucí
k výuce psaní.
V anglosaském
prostředí se tradičně považuje tvorba smysluplných, koherentních a stylisticky
vyvážených textů za jednu ze základních dovedností vzdělaného člověka a psaní
se systematicky rozvíjí na všech stupních vzdělání. I na většině univerzit je
do studijního programu – obvykle jako povinný kurz – zahrnuto tzv. akademické
psaní. Schopnost psát věcné texty se rozvíjí jak na humanitních, tak na
přírodovědných a technických oborech.
V prostředí
českém se tradičně klade důraz na výuku pravopisu a gramatiky spisovného
jazyka. Většina Čechů se domnívá, že kdo si osvojí spisovnou flexi, vyjmenovaná
slova a pravidlo o opsaní s- a z- na začátku slov, je automaticky schopen i
kvalitního písemného projevu. Na základních a středních školách se
v minulosti výuka psaní obvykle omezovala na několik hodin „slohu“ a
zadání tří až čtyř slohových cvičení za rok. I na vysokých školách se vždy kladl
důraz spíše na osvojení si velkého množství faktických znalostí z určitého
oboru, než na rozvíjení schopnosti o určitém tématu tvořivě psát nebo mluvit.
To platilo zejména o oborech technických a přírodovědných, ale do značné míry i
o oborech humanitních. Pokud se situace v poslední době mění, děje se to
jen velmi pozvolna.
Stylistické
rozdíly mezi anglickým a českým textem však nejsou dány pouze rozdílnou mírou pozornosti,
která se v jednotlivých kulturních prostředích věnuje výuce psaní – mají
také hlubší kulturně historické kořeny (viz Čmejrková
a kol. 1999). Český text se v mnoha ohledech podobá textu německému,
protože díky velmi úzkému kontaktu německé a české kultury čeština
v minulosti přebírala německé vzory. Český styl ovlivnila i kultura ruská
a sovětská. Ve svém příspěvku se pokusím nastínit některé hlavní rozdíly ve
výstavbě anglických a českých věcných textů, zejména textů odborného stylu. Budu
se opírat jednak o vlastní zkušenosti s četbou odborné literatury a
studentských esejů, jednak příručky psaní akademických textů, zejména o
publikace, jejichž autory jsou Axelrod a kol. (1991),
Laaken a kol. (2001), Fowler
a kol. (2001), Čmejrková a kol. (1999) a Šesták
(2000). Zaměřím se na obsahové a formální členění textu, jeho lexikální a
gramatickou strukturu, prezentaci autorovy osobnosti a na celkovou orientaci
textu. Níže popsané rozdíly vyjadřují ovšem pouze hlavní tendence při psaní
věcných textů, kterým zdaleka nepodléhají všichni autoři píšící v daném
jazyce.
Obsahové
členění textu
Anglický věcný text sestává z úvodu, stati a
závěru. Články přírodovědného a technického zaměření povinně obsahují abstrakt,
umístěný před začátek vlastního textu. Příručky akademického psaní zdůrazňují,
že každý akademický text musí obsahovat explicitní a jednoznačně formulovanou
tezi, která ohlašuje autorovo téma, hledisko, ze kterého o něm bude autor
pojednávat, a někdy i naznačuje závěr, ke kterému autor směřuje. Součástí výuky
akademického psaní v anglosaských zemích je nácvik správné formulace teze.
Úvod a závěr textu smí obsahovat pouze informace obecného charakteru, stať
naopak informace specifické, avšak pouze takové, které přímo směřují
k obhájení deklarované teze. Velký důraz se přitom klade na logickou
výstavbu textu a jednoznačnost významu.
Podobně
jako texty anglické, i české texty pochopitelně sestávají z úvodu, stati a
závěru, ale hranice mezi jednotlivými částmi nelze vždy zcela jednoznačně určit.
Stať může obsahovat nový úvod k nějakému vedlejšímu tématu, které nebylo
v hlavním úvodu ohlášeno. Je obtížnější lokalizovat hlavní tezi. Český
autor se mnohdy brání tomu, vytyčit si na začátku textu pevný cíl, ke kterému
hodlá směřovat. Čtenář je tolerantnější k různým odbočkám od hlavního
proudu myšlenek, k nepřesným formulacím i k případným nedostatkům
v logické výstavbě textu.
V britských a amerických školách se věnuje
velká pozornost také struktuře odstavců. Studenti se učí vytvářet několik
strukturních typů odstavců. Nejčastěji je na začátku jedna nebo dvě věty, které uvádějí téma odstavce (topic sentence). Zbytek odstavce toto téma
rozvádí – uvádí argumenty nebo příklady. Někdy je odstavec uzavřen větou, která
obsah odstavce shrne nebo zobecní.
Tento
typ odstavce je samozřejmě běžný i v češtině. Některé české příručky
věnují struktuře odstavce i celé výstavbě textu více pozornosti (např. Mathesius 1942,
Daneš 1994 nebo Čmejrková a kol. 1999), a popisují
další typy odstavců, ale při výuce a
často ani v redaktorské praxi se na strukturu odstavce, stejně jako na
strukturu celého textu, neuplatňují tak přísné normy.
Formální
členění textu
V anglosaských zemích se klade důraz nejen na logické
obsahové členění textu, ale také na jeho celkový vzhled a na soulad mezi formou
a obsahem. Požadavky na formu jsou obvykle velmi exaktně formulovány nejen
v redakční praxi, ale i při výuce psaní. Při zadávání eseje učitel psaní
stanoví minimální a maximální délku textu určením rozsahu počtu slov, který
student musí dodržet, jinak je v hodnocení penalizován nebo musí esej
přepracovat. Příručky akademického psaní určují, jaké procento z celkové
délky textu má zaujímat úvod, hlavní část textu a závěr (obvykle 5-15 %, 70-80 %,
a 5-15 %). Americké příručky používané v univerzitních kurzech
akademického psaní dokonce přesně předepisují velikost fontu, vzhled hlavičky a
nadpisu eseje, jejich přesné umístění, rozměr okrajů v celém textu i
rozměr řádkování, případně odsazení mezi odstavci. Ukázkou takové předepsané grafické
úpravy eseje je obrázek č. 1, převzatý z americké příručky akademického
psaní.
Obrázek č. 1 – Grafická
úprava eseje, kterou předepisuje americká příručka (Fowler
a kol., 2001, str. 216)
V angloamerických publikacích je patrná snaha
o signalizaci obsahové struktury rozsáhlejších článků nebo monografií pomocí
logického formálního členění textu. Všeobecně rozšířené je systematické použití
názvů jednotlivých kapitol a podkapitol (oddílů a pododdílů) a jejich
hierarchické číslování. Ukázkou takového členění je obrázek č. 2.
Obrázek č. 2 – Hierarchické číslování kapitol a podkapitol v článku Princeové (1981)
|
Toward a Taxonomy
of Given–New Information Ellen F. Prince 1. ON
THE CONVEYING OF INFORMATION IN LANGUAGE 2.
“GIVEN–NEW” 2.1 Givennessp:
Predictability/Recoverability 2.3 Givennessk:
“Shared Knowledge” 2.4
Relatedness of the Three Types
of Givenness 3. SO-CALLED “SHARED KNOWLEDGE” 3.1
Terminology 3.2
The Problem 3.3
The Taxonomy 4. ILLUSTRATION 5. AREAS FOR FURTHER STUDY |
Ve
srovnání s anglickým textem mívá obvykle český text volnější strukturu
nejen obsahovou, ale i formálně grafickou. Požadovaná délka textu se obvykle
udává spíše počtem stran než počtem slov, což dává autorovi větší volnost. Požadavky
na celkový vzhled odevzdávaného textu, alespoň na úrovni vzdělávacích
institucí, jsou rovněž mnohem méně přesně formulovány. Kratší slohové útvary
jsou často členěny pouze do odstavců; delší práce sice sestávají z kapitol a
podkapitol, ale toto členění je méně systematické. V mnohých textech není jasně
graficky naznačeno, které nadpisy uvádějí hlavní kapitoly a které označují podkapitoly.
U publikovaných prací ovšem do struktury textu zasahuje redaktor, a v poslední
době dochází u vědeckých publikací v přírodovědných i humanitních oborech
– snad pod vlivem západních vzorů – k posunu směrem k logičtějšímu
uspořádání textu a větší přehlednosti publikace. Ukázkami méně systematického,
staršího členění českého odborného textu, které ovšem mnozí autoři stále
používají, je obrázek č. 3.
Obrázek č. 3 – Členění textu pomocí tučných a netučných čísel v článku M.
Jelínka (1964)
|
MILAN JELÍNEK VÝRAZY PŘEDLOŽKOVÉ POVAHY V DNEŠNÍ SPISOVNÉ ČEŠTINĚ 1. Zkoumáme-li slovní zásobu dnešní spisovné
češtiny, zjistíme v ní vrstvu výrazových prostředků, které jsou
frazeologicky ustáleny a které se blíží svým významem předložkám. Pátráme-li
po historii těchto výrazů, .... 2. .... 3. .... 4. .... 5. Pokusím se nyní podat stručnou klasifikaci
nových výrazů předložkové povahy. Třídění provedu podle základních vztahových
funkcí, které tyto výrazy plní. Vedle tohoto hlediska se nabízí ještě
hledisko formální, .... 1. Poměrně vyhraněná je skupina
vyjadřující vztah souvislosti a shody. Rozpadá se ve dvě podskupiny, jak to
vyplývá z vymezení daného vztahu. ... 2. Několik výrazů slouží
k označení vztahu společenství (koexistence). Lze tu rozeznávat dvě
hlavní podskupiny .... 3. .... 4. .... 5. .... |
Lexikální
a gramatická struktura textu
Anglický věcný text má výrazně lineární
gramatickou strukturu (viz Urbanová a Oakland 2002,
str. 34) a ve srovnání s českým se jeví jako strohý a poněkud příliš
přímočarý. Anglosaští autoři podřizují výběr syntaktických i lexikálních
prostředků snaze o co nejjasnější prezentaci svých myšlenek. Volí proto
relativně jednoduché syntaktické struktury a nebrání se opakování lexikálních
jednotek, které čtenáři usnadňuje pochopení sledu a logiky myšlenek. Český
pisatel, veden konvencemi české stylistiky, naopak usiluje o syntaktickou i
lexikální bohatost. Používá složitá souvětí, aby postihnul co nejvíce detailů,
a hledá synonyma, aby nemusel opakovat stejné výrazy. Přílišná syntaktická a
lexikální variabilita zejména v textech nezkušených autorů však může zpomalit
čtenářovo pochopení významu.
Osobnost
autora – jeho identita a sebevědomí
Anglické odborné texty obvykle působí na českého
čtenáře příliš sebevědomým dojmem. Angloameričtí autoři skrývají svou identitu
použitím neosobních vazeb (It has been observed that
...) méně často než autoři čeští (Je známo, že ...), a naopak častěji,
zejména při popisu použitých metod výzkumu nebo svých záměrů a závěrů,
používají zájmeno první osoby jednotného čísla (I would
like to illustrate that ...). Používají asertivní formulace jak v textu
samotném (The analysis
indicates that ..., The results of
my analysis corroborate the hypothesis ...), tak v
názvech prací, které nejčastěji přímo pojmenovávají dané téma (Modal particles in German, Rainforest animals).
V českém odborném stylu se naopak projevuje tendence k
potlačení autorovy osobnosti. Místo první osoby jednotného čísla český autor –
i když je jediným autorem dané práce – často používá první osobu čísla množného
(V této kapitole se pokusíme nastínit ..., Měření jsme prováděli
v podmínkách ...). Použití
tzv. autorského plurálu je běžné také
v textech německých, slovenských, polských a ruských (viz Stašková 2004
a Čmejrková a kol. 1999: 47-48), zatímco v angličtině je nepřípustné. První
osoba množného čísla se v anglických textech používá jen tehdy, má-li text více
autorů, nebo okrajově ve funkci tzv. plurálu inkluzivního
(How
can we interpret the
noise source?), hojně
používaného v češtině (Věnujme se nyní ..., Tyto jevy označujeme jako
...). Nižší stupeň asertivity českých textů úzce souvisí také s jejich modalizovaností (viz Čmejrková a
kol. 1999: 28-29; Tento jev by snad bylo možno interpretovat jako ..., Zdá
se, že ..., Z těchto poznatků můžeme vyvodit závěr...). Autorskou skromnost vyjadřují i mnohé
tituly odborných prací (Několik poznámek o užití modálních částic
v němčině, K problematice fauny deštného pralesa), jimiž autor
naznačuje, že jeho práce je jen drobným příspěvkem k poznání nějakého
složitého jevu. Podobné tituly jsou běžné nejen v dalších slovanských
jazycích, ale i v němčině, a jejich použití zřejmě souvisí s úzkými
kontakty slovanské a germánské kultury.
Celková
orientace textu
Při psaní věcných textů anglosaští autoři
v prvé řadě usilují o to, aby čtenář jejich myšlenky správně pochopil a
aby ho toto pochopení stálo co nejmenší úsilí. Tomuto záměru podřizují celou
výstavbu textu. Mnozí autoři – snad na úkor zdobnosti jazyka – posilují logickou
strukturu a hladký tok myšlenek. Pro lepší orientaci čtenáře vkládají do textu
určité grafické prvky, které čtenáři naznačí hierarchii a vzájemné vztahy
popisovaných jevů. Věcné texty anglosaských autorů jsou tedy primárně
orientovány na čtenáře (viz Čmejrková a kol. 1999: 25-30).
Naproti
tomu čeští autoři se zaměřují na podání určitého problému v co největší
šíři a v celé jeho složitosti. České texty mají obvykle méně lineární
gramatickou a sémantickou strukturu a projevuje se v nich tendence
k použití složitějších souvětí, postihujících co nejvíce podrobností, a ke
zdobnosti, do jisté míry diktované českou stylistickou normou. Autor věnuje
méně pozornosti logickému uspořádání textu a méně si připouští odpovědnost za
čtenářovo pochopení textu. Věcné texty českých autorů jsou orientovány
především na téma.
Použitá literatura
Axelrod, Rise B., and Charles R. Cooper (1991). The St. Martin’s Guide to Writing. 3rd ed. New York: St. Martin’s Press.
Čmejrková, S, F. Daneš, and J. Světlá (1999). Jak
napsat odborný text. Praha: Leda.
Daneš, F. (1994). Odstavec jako centrální jednotka
tematicko-kompoziční výstavby textu. SaS 55, volume 1, pp.
1-16. Praha.
Fowler, H. Ramsey, and Jane E. Aaron (2001). The Little, Brown handbook. 8th ed. Addison-Wesley
Educational Publishers Inc.
Jelínek, M.
(1964). Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské
Univerzity [Studia minora Facutatis filosophicae Universitatis brunensis], volume A 12, pp.
117-130. Brno.
Laaken M. van der, Landkamp R.E. and Smith M.S. (2001). Writing better English. Bussum: Uitgeverij Coutinho.
Mathesius, V. (1942). Řeč
a sloh. In Havránek, B. and J. Mukařovský
(eds.), Čtení o
jazyce a poezii, pp. 13-102. Praha: Družstevní
práce.
Prince, E.F. (1981). Toward a Taxonomy of Given–New Information. In Peter Cole (ed.): Radical
Pragmatics, pp.
223–255. New York/London: Academic
Press.
Stašková, J.
(2004). Options of
Identity: authorial presence in research
article abstracts. Conference paper presented at the
Conference organized on the occasion of the
80th Anniversary of
the opening of British and
American Studies at the Faculty
of Arts, Comenius University Bratislava. Budmerice,
20-22 October 2004.
Šesták, Z. (2000).
Jak psát a přednášet o vědě. Praha:
Academia.
Urbanová L. and A. Aukland 2002. Úvod do anglické stylistiky. Brno: Barrister a Principal.