Kapesník pana biskupa

AŽ DO NEDÁVNA NENAPADLO JIRKU považovat kapesník za součást hygienické výzbroje. Kapesníky byly zašedlé (kdysi bílé) čtverce, odkapávalo se do nich pero, nosily se v nich žáby a vyráběly se z nich báječné krysy, jako živé, s nimiž se pak krátilo nekonečné odpolední vyučování. Jinak se Jirka o kapesníky nezajímal a nebyly mu na nic.
    Avšak minulý týden dostal Zrzek od jedné tetičky z Londýna kapesník jako dárek k narozeninám. Když se to Jirka dověděl, začal se mu pošklebovat, ale jen kapesník uviděl, ztratil řeč.
    Ten kapesník překonal všechny Jirkovy představy, byl veliký, hedvábný a hrál všemi barvami. Po okraji dováděli zelení draci na červeném podkladě. Zrzek ho rozprostřel s ostychem připraven na uštěpačný posměch a po několik okamžiků skutečně visel osud kapesníku na vlásku. Psance na tom kapesníku něco chytlo.
    "Je takovej – legrační," ocenil ho Henry.
    "Pořádně velkej, co říkáte," připojil se nejistě Douglas.
    "Mně spíš připomíná prostěradlo," dodal Jirka zmítaný mezi pohrdáním a obdivem.
    Zrzek si oddychl. Hlavně že si z něho nedělají blázny. Později se odvážil vytáhnout okázale kapesník z kapsy a obrazně si jím utřel nos. Druhý den přišel Henry s kapesníkem skoro na chlup stejným a další den ho měl Douglas. Jirka cítil, jak jeho prestiž klesá. On – rozený vůdce – byl ve vybraném kroužku jediný bez barevného hedvábného kapesníku.
    Ten den večer zašel za maminkou.
    "Bílý jsou myslím hrozně nepraktický," začal.
    "Neotírej si nohy do koberce, Jirko," mírně ho napomenula maminka. "Bílé jsou aspoň krotké – ale stejně myslím, že ti tatínek žádné nedovolí. Jistě si pamatuješ, co říkal, když se tu rozběhly po podlaze a kously ho do prstu."
    "Já nemluvím o krysách," odpověděl Jirka. "Mluvím o kapesníkách."
    "O kapesníkách? V tom případě jsou bílé rozhodně nejlepší. Dají se pořádně vyvařit. Taky jsou stálobarevné – ty tvoje ne, ale to proto, že je tak zmažeš. Já mám bílé prádlo nejradši."
    "Já bych teda řek," prohlásil Jirka tónem znalce, "že hedvábí je lepší než plátno a že od bílý barvy se rychle unavěj oči. Některý barvy očím neprospívaj. Mě v poslední době oči dost bolej. Je to asi od toho, že pořád koukám na bílý kapesníky."
    "Dej pokoj, Jirko. Na tvoje utírání inkoustu a bláta a na nošení žab mě ani nenapadne kupovat hedvábné kapesníky." Paní Brownová při řeči odtrhla návlek ze štupovačky a z hromádky u židle vzala další pár ponožek. Jirka vzdychl. "Mami, kdybych měl hedvábnej kapesník, fakt bych to nedělal," prohlásil slavnostně. "Dělám to jen proto, že jsou bavlněný."
    "Lněný," opravila ho paní Brownová.
    "Lněný nebo bavlněný, to je fuk," prohlásil Jirka, "nejsou hedvábný. Já bych chtěl hedvábnej, hodně pomalovanej. Víc nic. To není tak moc. Jeden hedvábnej kapesník, hodně pomalovanej. Fakt mami –"
    "Nekoupím ti už ani nit, Jirko," odmítla ho paní Brownová. "Není to ještě ani měsíc, co jsem ti musela koupit nové šaty a nové límce a kabát už máš taky hrozný, protože v něm protáhneš každou škarpou –"
    Tenhle zbabělý protiútok Jirka nečekal.
    "Já jsem o šatech a o límcích a o kabátech a tak vůbec nemluvil –" ohradil se. "Mluvím o kapesníkách. Prosím tě, abys –"
    "Jestli chceš mít hedvábný kapesník," bylo poslední slovo paní Brownové, "musíš si ho koupit sám."
    "Ale mami," zděsil se Jirka nad jejím úskokem. "Mami, jak můžeš něco takovýho říct, když víš, že vůbec žádný peníze nemám a že žádný peníze mít nebudu ještě asi tisíc let."
    "Neměl jsi rozbít okno na schodišti," připomněla mu paní Brownová.
    Jirka zažil trpké zklamání. O otci a o starším bratrovi neměl žádné iluze, ale od maminky čekal víc porozumění a soucitu.
    Ze zoufalství se vypravil za tatínkem, který v knihovně četl noviny.
    "Poslyš, tati," začal vemlouvavě a posadil se na stojánek s novinami. "Já vím, že bílý se hoděj pro děti – to všechno vím. Ale chtěl bych říct, že když povyrostou, barevný jsou lepší."
    "Vážně?" řekl otec.
    "Určitě," ujistil ho Jirka povzbuzen odpovědí. "Není na nich tolik vidět špína, teda rozhodně ne jako na bílejch. A jsou taky větší. Nakonec to vyjde lacinějc. Ušetří se za prádlo a tak."
    "Máš pravdu," souhlasil otec a otočil na další stránku.
    "Tak vidíš," Jirka se dostával do ráže, "kdybys byl tak strašně hodnej a pár mi jich koupil – stačil by vlastně jeden a moh bych si ho koupit sám, moh bys mi třeba dát –"
    "Jelikož nemám tušení, o čem mluvíš, tak bych nemohl," řekl otec. "Byl bys tak hodný a vstal z toho stojánku na noviny, abych si mohl vytáhnout večerník? Doufám, že tě moc neobtěžuji. Děkuji mnohokrát."
    "Mluvím o kapesníkách!" netrpělivě připomněl Jirka. "Vykládám ti to už hezky dlouho. 0 kapesníkách! Chci prostě ňákej hedvábnej a hezky barevnej, protože si myslím, že dýl vydrží a že v prádle přijde lacinějc. Ty co mám, nejsou podle mýho k vyprání. Tak jsem –"
    Ačkoliv mě dojímá tvá ohleduplnost k bližním," odpověděl pan Brown a očima přejížděl bankovní zprávy, "ušetřím ti další drahocenný čas a energii prohlášením, že nedostaneš ani penny, kdybys tu řečnil do půlnoci."
    Jirka se smutkem v duši důstojně opustil místnost.
    Pak si vzal na mušku Robertovu ložnici. Vytáhl zásuvku prádelníku a hrabal se v kapesníkách. Radostným překvapením se mu až srdce zastavilo. Na dně ležel kapesník, který byl větší, hedvábnější a strakatější než Zrzkův, Henryho a Douglasův dohromady. Jirka na něj zíral jako u vytržení. Strčil si ho do kapsy, pak se postavil před zrcadlo, okázale ho vytáhl a načechral jeho lesklé záhyby. Zcela zabrán touto činnosti si nepovšiml, že do pokoje přišel Robert. Robert se na něho podíval vyčítavým pohledem staršího bratra.
    "Už jsem ti řekl, že jestli tě ještě jednou chytnu, jak děláš v mém pokoji betlém..." spustil hrozivě a nedůvěřivě si prohlížel postel, protože na rozebírání byl Jirka odborník.
    "Nic tu nedělám," bránil se Jirka. "Na mou duši, vůbec nic. Chtěl jsem si jen od tebe půjčit kapesník. Myslel jsem, že bys mi to určitě dovolil."
    "Vidíš, nedovolil," odsekl mu Robert, "takže můžeš zčerstva vypadnout."
    "Ale já myslel, že tenhle bys mi určitě půjčil," nedal se Jirka. "Na ty tvý krásný bílý bych ani nešáh, ale myslel jsem si, že by ti nevadilo, kdybych si vzal tenhle starej, pomalovanej, vypadá jako špinavej."
    "Ale, to se podívejme! Tak víš co, dej ho hezky kam patří." Jirka kapesník Robertovi neochotně vrátil.
    "Kolik bys ode mě za něj chtěl?" zeptal se věcně.
    "Kolik máš?" nemilosrdně útočil Robert.
    "Teď zrovna nic," přiznal Jirka. "Ale něco ti za to udělám. Udělám ti, co budeš chtít. Řekni, co ode mě chceš, já ti to udělám."
    "Tak podívej – když mi přineseš kapesník pana biskupa, dám ti za něj svůj."
    S Robertem byla potíž, že si zakládal na své duchaplnosti. S Jirkou byla potíž, že bral všechno doslova.

NÁVŠTĚVA BISKUPA byla v městečku ohlášena na druhý den. Byla to vrcholná událost léta. Biskup byl vzdáleně spřízněn s místním farářem. Měl slavnostně zahájit dobročinný bazar, promluvit k velkému shromáždění o významu abstinence, přespat na faře a další den odjet.
    Biskup byl prostoduchý dobrácký stařík kolem sedmdesátky.
    Bazar se mu líbil až na jedno. Ať pohlédl kam pohlédl, všude se setkal s upřeným pohledem zamračeného pihovatého rozcuchaného kluka. Nechápal, jak je to možné. Ten kluk byl prostě všude. Zřejmě se od něho nehnul. Biskup došel k názoru, že se mu to asi jen zdá, ale tísnivý pocit ze sebe nesetřásl.
    Pak promluvil k shromáždění o střídmosti. Obecenstvo tvořili převážně dospělí. Avšak z první řady ho upřeným pohledem sledoval týž zamračený kluk. Když se biskup poprvé střetl s jeho očima, zabreptl se a ztratil niť hovoru. Pokusil se tu rozčilující postavičku nebrat na vědomí a zaměřil svá slova k prostředním řadám. Avšak oči toho chlapce měly hypnotickou přitažlivost. Biskup se jim nakonec vzdal. Podlehl. Poslušně se obrátil k němu. Vážně a naléhavě vykládal Jirkovi nutnost sebeovládání a zhoubný účinek alkoholu na játra. Jirka ani nemrkl.
    Po skončení shromáždění se Jirka loudal k faře. Chmurně dumal o promarněném odpoledni. Osud mu nedopřál spatřit biskupův kapesník ani koutkem oka.Zatím však neztrácel naději.
    Cestou potkal Zrzka. Zrzek před ním nekonečně dlouho táhl veliký strakatý kapesník z kapsy a pak ho pyšně protřepal. "Je to možný," řekl Jirkovi, "že ty ještě nosíš ty nemoderní bílý?"
    Jirka si ho změřil pohrdavým pohledem.
    "Mám jiný starosti než se s tebou bavit," odpověděl.
    Zrzek šel tedy po svých.
    Živým plotem okolo fary zkoumal Jirka obezřetně situaci. Nebylo nic vidět. Vlezl do zahrady a obešel dům, aby prozkoumal místa, kam ze silnice nedohlédl. Biskup byl řečí zřejmě unaven. Ležel rozvalen na lehátku pod stromem.
    Na hlavě a přes obličej jeho Milosti se prostíral ohromný velejemný plátěný kapesník. Jirkova trvale zachmuřená tvář se rozjasnila. Po čtyřech se plížil ve vysoké trávě k podsadité postavě a jazyk se mu dral z našpulených rtů.
    Přikrčil se za lehátkem a už už se chystal k zločinu, ale ještě mrkl na vzdálenost mezi židlí a zahradní brankou: Raz, dva, tři – a tu se korpulentní postava náhle ošila, masitá ruka rázně stáhla kapesník, vznešený hlas zívl a řekl: Áách!"
    Současně se biskup posadil. Jirka se zuřivě rozhlížel, jak ze skrýše za židlí ven. Dveře v domě se otevřely. Zbývalo jediné. Jirka byl mrštný jako opice a jako blesk zmizel v koruně stromu. Byl to košatý strom, takže Jirku dokonale skryl ve svém listi, ale ponechal mu z ptačí perspektivy výhled na pozemský svět. Farář vyšel z domu a mnul si ruce.
    "Odpočinul jste si, Milosti?" zeptal se.
    "Myslím, že jsem si dokonce zdříml," přívětivě odpověděla Jeho Milost. "Ale jen na půl oka, však to znáte. Zdálo se mi o tom chlapci, který byl odpoledne na shromáždění."
    "O kterém chlapci, Milosti?" vyptával se farář. "Všiml jsem si ho už na bazaru a na shromáždění pak znova – vypadal – vypadal na hloubavého chlapce. Jistě ho budete znát."
    Farář se zamyslel.
    "Opravdu nevím, kdo by to mohl být." Biskup si povzdechl.
    "Byl možná přespolní," uvažoval. "Z jeho obličeje jsem vyčetl otázku – ten chlapec jako by něco chtěl – nebo potřeboval. Doufám, že jsem mu svými slovy prospěl."
    "Zajisté, Vaše Milosti," zdvořile souhlasil farář. "Nenavečeříme se venku? Máme teď tak krásné dny."
    Nahoře v koruně stromu se Jirka culil, mnul si ruce a nehlasně kroutil rty přesně jako farář. Dělal to zřejmě pro kulturní povzneseni housenky, která ho napjatě pozorovala.
    Farář se vzdálil, aby dal přinést večeři do zahrady. Biskup si znovu rozestřel kapesník na baculatou tvář. V koruně tím pro Jirku skončilo bezstarostné nicnedělání. V očích se mu objevil týž hloubavý výraz, ve kterém biskup našel takové zalíbení.
    Dole v lehátku se biskupova hruď začala pravidelně zvedat a klesat. Za oknem pracovny bylo vidět faráře, jak zamilovaně a s pýchou pozoruje chrupání svého vzácného hosta. Za jeho asistence se Jirka neodvážil slézt. Naštěstí se farář na chvíli usadil v židli u okna a začal číst knihu.
    Nastala Jirkova chvíle. Vytáhl z kapsy zahnutý špendlík přivázaný na provázku. Tento nástroj měl v kapse domovské právo, neboť Jirka se dosud nerozloučil s myšlenkou, že v místním potůčku chytí pstruha. Opatrně povoloval provázek a kormidloval háček k bílé ploše.
    Má ho! Sláva!
    "Fm!" udělal biskup, namáhavě se ohnal, ale háček minul.
    Háček vyklouzl – Jirka ho opatrně vytáhl k sobě na strom a biskup se dole uvelebil k spánku.
    A znovu háček dolů – a znovu zátah!
    "Fm!" ohnal se biskup, zamával kapesníkem a háček znovu vyklouzl.
    Jirka se vyklonil z listnatého úkrytu a odhodlal se k poslednímu zoufalému pokusu. Přejel ohnutým špendlíkem nad svou obětí napříč. Kapesník minul, zato chytil biskupovo ucho. Biskup kvikl a posadil se. Jirka se s háčkem i s provázkem bleskově stáhl do stínu větvi. "Páni!" bědoval před housenkou. "Tomu teda říkám pech!"
    Farář poplašeně vyběhl z domu.
    "Něco mě strašně píchlo do ucha," oznámil mu biskup a důstojně přemáhal bolest. "Nejspíš nějaký jedovatý tropický hmyz – bolestivé píchnutí. Velmi bolestivé –"
    "Vaše Milosti," omlouval se farář, "je mi to velmi líto, skutečně líto – prosím tisíckrát za prominutí – smím vám přinést nějaký lék – vazelínu, čpavčíček – nebo nějaký krém –" Ve stromě se nehlasně odehrávalo totéž. Jirka pokračoval v pantomimě.
    "Ne, ne, ne, ne," zadržel ho biskup. "Jsme tu zřejmě v oblasti zamořené hmyzem. Už několikrát mi padlo na kapesník něco těžkého. Přikryl jsem si obličej kapesníkem, abych si ho chránil. Kdybych to nebyl udělal, ošklivě by mě to poštípalo."
    "Tak raději povečeříme uvnitř, Vaše Milosti," navrhl farář.
    "Ne, ne, o tom nemůže být řeči," bránil se biskup.
    Farář se posadil do své židle. Jirka si natrhal hrst žaludů a jeden po druhém je pouštěl na farářovu lysinu. Nedokázal odolat pokušení. Farářova pleš ho neodolatelně vábila. Žalud za žaludem cvrnkl o lysinu a odskočil. Farář pokaždé zvedl ruku a podrbal se na hlavě. Zpočátku se pokoušel nerušeně pokračovat v rozhovoru o finančních starostech farnosti, ale záhy začal biskupovi odpovídat roztržitě a nesouvisle: Trochu si posunul židli. Jirka změnil polohu ruky a žaludový déšť neustával.
    Za chvíli si toho biskup všiml.
    "To už padají žaludy?" zeptal se. Farář se znovu podrbal na hlavě.
    "Že by?" podotkl.
    "To je brzy," divil se biskup.
    "Pravda," odpověděl farář a o hlavu mu klepl další žalud.
    Biskup se o ten neobvyklý jev začal blíže zajímat.
    "Je docela možné, že ten strom je napaden nějakou snětí," uvažoval, "svědčilo by tomu předčasné opadáváni žaludů i hmyz, který mě pobodal."
    "Bude to tak," souhlasil farář podrážděně, protože ho právě zasáhl další žalud. Jirka měl mušku jako Vilém Tell.
    V této chvíli déšť ustal, neboť služebná přišla prostřít stůl. Pozorovali ji mlčky. Farář si znovu posunul židli, Jirka strčil spřátelenou housenku do kapsy a na stromě si poposedl, aby mohl lépe mířit.
    "Víte, co mě napadá," řekl biskup, "na tom stromě bude kočka. Už několikrát jsem zaslechl, že tam něco šustí."
    Kdyby byl Jirka hezky tiše seděl, mohlo všechno dobře dopadnout. Ale občas se stávalo, že ho jeho všestranný talent přivedl na scestí. Aby zabránil případnému pátrání, rozhodl se, že biskupovu domněnku potvrdí.
    Vyklonil se a vymáčkl ze sebe protáhlé: "Mňaou – au au!" Na napodobeninu to bylo slušné.
    Okamžik bylo ticho.
    "Vidíte, je to kočka," řekl pak vítězoslavně biskup.
    "Omluvte mě, Milosti," řekl farář.
    Odešel do domu a vrátil se s botou v ruce.
    "Tímhle to kočičí veličenstvo vyřídím," usmál se a praštil botou vší silou do koruny stromu.
    "Ššš! Kšic!" křikl přitom.
    To Jirku otrávilo. Bota ho minula jen o vlásek. Chytil ji a vyčkával.
    "Jen abyste o tu botu nepřišel," staral se biskup.
    "Kdepak! Zahradníkův chlapec nebo někdo jiný mi pro ni vyleze. S kočkami to jinak nejde. Teď asi strachy neví kudy kam."
    Pohodlně se usadil do židle a spokojeně se usmál.
    Jirka se vyklonil, pečlivě nastavil botu nad farářovu lysinu a pak ji pustil.
    "K čertu!" vykřikl farář. "Račte odpustit, Milosti!"
    "Ehm, ehm," na to biskup, "Ovšem – je to velice nepříjemné. Usadila se nejspíš někde na větvi, pak však poslechla zákon gravitace."
    Farář si třel hlavu. Jirka chtěl ten pohled plně vychutnat. Posunul se po větvi trochu blíž. Zapomněl na opatrnost. Zapomněl, že větev pod ním je tenká a že čím dál od kmene, tím je méně bezpečná.
    Ozval se praskot a lámání a na stůl mezi faráře a biskupa se snesla větev i s Jirkou.
    Biskup na něho vyvalil oči: "Vždyť to je zas ten chlapec!"
    Jirka trůnil mezi troskami sklenic a nádobí. Cítil, že je samá modřina a že si o rozbitou sklenici rozřízl ruku. Vyprostil se ze zajetí větve, postavil se vedle stolu, třel si boule a sál krev z ruky.
    "Páni!" uklouzlo mu.
    Ohromený farář ztratil řeč.
    "Milé dítě," začal biskup s jemnou výčitkou v hlase, "copak se to dělá skrýt se a potají naslouchat? Vím, že jsi vážný chlapec a že jsi to myslel dobře, vím, jak jsi odpoledne se zaujetím sledoval mou řeč, a jistě se nemýlím, když řeknu, že sis mě přál slyšet znovu. Ale chlapče, teď je doba mého odpočinku. Co kdybychom si tu s panem farářem byli povídali něco, co by nebylo pro tvé uši? Že bys nechtěl poslouchat, kdybys věděl, že si to nepřejeme?"
    Jirka na něho zíral s neskrývaným údivem. Farář, který měl v čerstvé paměti žaludy, botu i klení, objevil ve svém srdci nekřesťanský vztek, takže raději uklízel větve a rozbité sklenice. Správně odhadl, že v biskupově přítomnosti nemůže Jirkovi říci ani udělat to, co by mu říci a udělat chtěl. Spokojil se tedy zatím s rozkazem:
    "Koukej, ať už jsi doma. – A vyřiď tatínkovi, že za ním zítra přijdu."
    "Inu, chlapče, tys to myslel dobře, viď," pokračoval laskavě biskup, "dobře, ale nerozumně, moc nerozumně – ovšem pozornost, s níž jsi sledoval mou řeč, mluví ve tvůj prospěch – ano – ve tvůj prospěch."
    Ačkoli Jirkova vynalézavost neznala mezí, na biskupova slova nenašel odpověď.
    "Tak šup, šup!" postrkoval ho farář.
    Jirka se obrátil k odchodu. Dovedl rozeznat porážku. Co času a námahy ho to stálo, a ani ten bídný církevní kapesník nedostal. Je samá boule a na ruce má šrám. Farářova skrytá vyhrůžka mu taky byla jasná. Když k rozbitému oknu na schodišti přičte farářovo nádobí a sklenice, odsouvá se mu vidina kapesného do nekonečna. Všechno by oželel, kdyby aspoň získal ten kapesník. Všechno by oželel, kdyby –
    "Necucej si tu ruku, chlapče," napomenul ho biskup. "Otevřená rána je velmi nebezpečná. Skrze ni se ti dostane do krve otrava. Jistě si vzpomínáš na můj výklad, jak jed alkoholu se dostane do krve – nu, a takovou ranou se do krve může dostat jakýkoli jed – necucej to – zavaž si to – ty nemáš kapesník? – tumáš, vem si můj. Je to starý kapesník, nemusíš mi ho vracet."
    Biskup byl k slzám dojat "paprskem duchovna", který podle jeho názoru ozářil Jirkovu tvář, když mu děkoval.

JIRKA ještě trochu kulhal, ruku měl zabalenou do ušmudlaného hadru, ale vyběhl na zahradu a rozmáchlým gestem vítězoslavně vytáhl z kapsy obrovský křiklavě barevný hedvábný kapesník. Robert právě plel záhon růží, ale bratra si všiml : "Jirko, čelem vzad a dej ten kapesník, kdes ho vzal."
    Jirka se k němu hrdě přiblížil.
    "Co je ti?" tvářil se nechápavě, "ten od biskupa jsem ti položil na toaletní stolek."
    Robertovi vypadly hrabičky z ruky. "Nevykládej!" křikl a běžel se přesvědčit. Jirka šel k brance a pro sebe se usmíval.
    "Máme teď tak krásné dny," cukroval afektovaně. "Vazelínu – čpavčíček – nebo nějaký krém – k čertu!" Vyklonil se přes branku, vytáhl z kapsy housenku, přesvědčil se, že je živá, strčil ji zpátky a rozhlédl se po ulici. V dálce zahlédl Zrzka.
    "Zrz – kůů," ječel, až praskaly bubínky, a přitom nedbale mával barevným kapesníkem na pozdrav. Pak pyšně jako páv vyšel na ulici...