Roald Dahl – Čarodějnice (The Witches), kapitoly: Jak poznat čarodějnici, Nejvyšší čarodějnice

Překlad Vladimíra Tichá, 2000

Jak poznat čarodějnici

Příštího večera mě babička po koupeli odnesla do obývacího pokoje a začala mi zase vyprávět.

„Dnes večer,“ řekla, „ti povím, jak poznáš čarodějnici, když nějakou potkáš.“

„Vždycky ji poznám?“zeptal jsem se.

„To ne,“ odpověděla. „A v tom je ta potíž. Ale můžeš se docela dobře strefit.“

Odklepla přes klín doutník a já jsem doufal, že nezačne hořet dřív, než mi stačí říct, jak poznat čarodějnici.

„Za prvé,“ řekla, „skutečná čarodějnice má na sobě rukavice pokaždé, když ji potkáš.“

„Určitě ne pokaždé,“ namítl jsem. „Co třeba v létě, když je vedro?“

„Dokonce i v létě,“ řekla moje babička. „Musí. Víš proč?“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Protože čarodějnice nemají nehty. Místo nehtů mají tenké zahnuté drápy, jako kočka, a proto nosí rukavice, aby je zakryly. Ale nezapomeň, že spousta vážených dam nosí rukavice, zvlášť v zimě, takže ti moc nepomůže.“

„Maminka nosívala rukavice,“ řekl jsem.

„Ale ne doma,“ odpověděla babička. „Čarodějnice nosí rukavice i doma. Sundávají je teprve, když jdou spát.“

„A jak to všechno víš, babičko?“

„Nepřerušuj mě,“ řekla. „Hlavně dávej pozor. Druhá věc, kterou si zapamatuj, je to, že opravdová čarodějnice je vždycky plešatá.“

„Plešatá?“ zeptal jsem se udiveně.

„Má hlavu jako koleno,“ řekla babička.

Byl jsem ohromen. Plešatá žena mi připadala nějak neslušná. „A proč jsou plešaté, babi?“

„Neptej se mě proč,“ zarazila mě. „Ale dej na mě, že na hlavě čarodějnice neroste jediný vlásek.“

„To je hrozné!“

„Odporné,“ řekla babička.

„Ale když je plešatá, tak ji snadno poznám,“ řekl jsem.

„Vůbec ne,“ odpověděla babička. „Opravdová čarodějnice nosí pořád paruku, aby skryla svoji pleš. A nosí prvotřídní paruku. Je skoro nemožné rozeznat kvalitní paruku od obyčejných vlasů, pokud nezkusíš zatáhnout, jestli nespadne.“

„Tak to budu muset vyzkoušet, řekl jsem.“

„Nebuď blázínek,“ řekla babička. „Nemůžeš tahat za vlasy každou ženu, kterou potkáš, ani když bude mít rukavice. Zkus to a uvidíš, co se stane.“

„Takže tohle také nepomůže,“ odvětil jsem.

„Žádná z těch věcí nepomůže sama o sobě,“ odpověděla babička. „Musíš si to všechno dát dohromady, aby to dávalo aspoň trochu smysl. Pamatuj si,“ pokračovala babička, „tyhle paruky způsobují čarodějnicím dost velké problémy.“

„Jaké problémy, babi?“

„Strašně je svědí kůže na hlavě,“ řekla. „Víš, když má paruku herečka, nebo kdybys ji měl ty nebo já, nasadili bychom si ji na vlasy, ale čarodějnice si ji musí nasadit přímo na holou kůži. A paruka je na spodní straně vždycky drsná a škrábe. Tak na plešaté kůži způsobuje příšerné svědění a hlava potom pěkně bolí. Čarodějnice tomu říkají paruková vyrážka. A hrozně to svrbí.“

„A jakých dalších věcí si mám všímat, abych poznal čarodějnici?“ zeptal jsem se.

„Všímej si nosních dírek,“ řekla babička. „Čarodějnice mají o něco větší nosní dírky než obyčejní lidé. Okraj každé nosní dírky je růžový a pokroucený jako okraj některých druhů mořských lastur.“

„A proč mají tak velké nosní dírky?“ zeptal jsem se.

„Na čichání,“ odpověděla babička. „Opravdová čarodějnice je přímo mistr v čichání. Ucítí dítě, které stojí na druhé straně ulice, i když je tma jako v pytli.“

„Mě by neucítila,“ řekl jsem. „Právě jsem se vykoupal.“

„Ale ano, ucítila,“ řekla babička. „Čím víc se myješ, tím víc čarodějnici páchneš.“

„To nemůže být pravda,“ odporoval jsem.

„Naprosto čisté dítě vydává pro čarodějnici ten nejpříšernější zápach,“ řekla babička. „Čím jsi špinavější, tím míň páchneš.“

„Ale to nedává smysl, babi.“

„Ale ano,“ ujistila mě babička. „Špína není to, co čarodějnice cítí. Jsi to ty. Ten zápach, ze kterého se může zbláznit, vychází přímo z tvé vlastní kůže. Uvolňuje se ve vlnách, a tyhle vlny, vlny zápachu, jak je čarodějnice nazývají, se šíří vzduchem a udeří čarodějnici přímo do nosu, až se zapotácí.“

„Babičko, počkej chvilku…“

„Nepřerušuj mě,“ řekla. „To znamená, že když se týden nebudeš koupat a tvoje kůže bude pokrytá vrstvou špíny, pak zápach nebude vycházet tak silně.

„Už se nikdy nebudu koupat,“ prohlásil jsem.

„Stačí, když se nebudeš koupat příliš často,“ řekla babička. „Jednou za měsíc je tak akorát pro rozumné dítě.“

Byl to jeden z těch okamžiků, ve kterých jsem svou babičku miloval víc než kdy jindy.

„Babičko,“ zeptal jsem se, „když je tmavá noc, jak čarodějnice pozná, jestli je to dítě nebo dospělý?“

„Dospělí nepáchnou, jenom děti,“ řekla babička.

„Ale skutečně nepáchnu, že ne?“ chtěl jsem vědět.

„Mně ne,“ řekla babička. „Mně voníš jako šlehačka s malinami. Ale čarodějnici bys odporně zapáchal.“

„Jako co?“ zeptal jsem se.

„Jako psí hovínka,“ odpověděla babička.

Otřásl jsem se. Byl jsem z toho úplně vedle. „Jako psí hovínka!“ nevěřícně jsem ze sebe vyrazil. „Já nepáchnu jako psí hovínka! Tomu nevěřím! Tomu nebudu věřit!“

„A co víc,“ řekla babička trošku škodolibě, „čarodějnici bys páchl jako čerstvá psí hovínka.“

„To není pravda!“ ohradil jsem se. „Já vím, že nepáchnu jako psí hovínka, stará nebo čerstvá.“

„Nemá smysl se o tom hádat,“ řekla babička. „Tak to prostě je.“

Byl jsem rozhořčený. Jednoduše jsem nemohl uvěřit tomu, co mi babička vyprávěla.

„Takže až na ulici uvidíš ženu, která si drží nos,“ pokračovala babička, „může to být docela klidně čarodějnice.“

Rozhodl jsem se změnit téma. „Pověz mi, čeho dál si mám ještě všímat,“ poprosil jsem ji.

„Očí,“ povídá babička. „Dívej se pozorně na oči, protože opravdové čarodějnice mají jiné oči než ty nebo já. Podívej se doprostřed každého oka, kde je normálně malá černá tečka. Pokud je to čarodějnice, černá tečka bude měnit barvy a přímo uprostřed té barevné tečky uvidíš tancovat oheň s ledem. Naskočí ti z toho husí kůže po celém těle.“

Babička se opřela zpátky do křesla a spokojeně popotáhla ze svého odporného doutníku. Seděl jsem na bobku na podlaze a fascinovaně na ni hleděl. Neusmívala se. Vypadala smrtelně vážně.

„Je ještě něco jiného?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě jsou ještě další věci,“ řekla babička. „Zdá se, že nechápeš, že čarodějnice ve skutečnosti nejsou vůbec ženy. Jenom jako ženy vypadají. Mluví jako ženy. A umí se chovat jako ženy. Ale ve skutečnosti jsou to úplně jiné bytosti. Jsou to démoni v lidské podobě. Proto mají drápy a plešaté hlavy a podivné nosy a zvláštní oči, a to všechno musí skrývat před ostatním světem jak nejlíp dovedou.“

„A co je na nich ještě jiné, babičko?“

„Chodidla,“ řekla. „Čarodějnice nikdy nemají na nohou prsty.“

„Žádné prsty!“ podivil jsem se. „A co tedy mají?“

„Jen chodidla,“ odpověděla babička. „Chodidla jsou na konci kulatá a úplně bez prstů.“

„Je pro ně těžké chodit?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne,“ řekla babička. „Ale mají potíže s botami. Všechny dámy raději nosí menší špičaté boty, ale pro čarodějnici, která má chodidla široká a kulatá, znamená vtěsnat svoje chodidla do takových drobných špičatých bot největší utrpení.“

„Tak proč nenosí široké pohodlné boty s kulatou špičkou?“ zeptal jsem se.

„To se neodváží,“ řekla babička. „Tak jako ukrývá svou plešatost pod parukou, musí taky skrýt své odporné nohy tím, že je vtlačí do krásných bot.“

„Není to strašně nepohodlné?“ namítl jsem.

„Příšerně nepohodlné,“ odvětila babička. „Ale ona to musí vydržet.“

„Takže když má obyčejné boty, nepoznal bych ji podle toho, že ne babi?“

„Bohužel ne,“ řekla babička. „Možná bys ji viděl trochu kulhat, kdyby ses díval pozorně.“

„To jsou všechny rozdíly, babičko?“

„Je tu ještě jeden,“ řekla babička. „Poslední.“

„Co je to, babičko?“

„Mají modré sliny.“

„Modré!“ vyhrkl jsem nevěřícně. „To není možné! Nemůžou mít modré sliny!“

„Modré jako borůvky,“ řekla. „To nemyslíš vážně, babi!“ „Nikdo nemá modré sliny!“

„Čarodějnice ano,“ řekla.

„Jako inkoust?“ zeptal jsem se.

„Přesně tak,“ odpověděla. „Dokonce tím píšou. Používají ta stará pera s násadkami, která prostě olíznou.

„Je možné si těch modrých slin všimnout, babičko? Kdyby se mnou mluvila čarodějnice, všiml bych si toho?“

„Jenom kdyby ses pečlivě díval,“ řekla babička. „Kdyby ses díval opravdu pozorně, možná bys zahlédl namodralý nádech na zubech. Ale není to moc vidět.“

„Kdyby plivla, tak by bylo,“ řekl jsem.

„Čarodějnice nikdy neplivou,“ řekla babička, „neodváží se.“

Nevěřil jsem, že by mi babička mohla lhát. Chodila do kostela každé ráno a žehnala se před každým jídlem, a člověk, který dělá takové věci, by nikdy nelhal. Začínal jsem věřit každému jejímu slovu.

„Tak,“ řekla babička, „to je všechno, co ti můžu říct. Nic z toho ti moc nepomůže. Nikdy si nebudeš moct být úplně jistý, jestli je nějaká žena čarodějnice nebo ne jenom tím, že se na ni podíváš. Ale pokud bude mít rukavice, velké nosní dírky, podivné oči a vlasy, které by mohly být i parukou a když bude mít namodralé zuby, když bude tohle všechno mít, tak utíkej, co ti nohy budou stačit.“

„A babičko,“ byl jsem zvědavý, „když jsi byla malá holčička, setkala jsi se někdy s čarodějnicí?“

„Jednou,“ řekla babička. „Jenom jednou.“

„Co se stalo?“

„To ti nepovím,“ odpověděla. „Vyděsilo by tě to k smrti a měl bys zlé sny.“

„Prosím, řekni mi to,“ žadonil jsem.

„Ne, řekla, „některé věci jsou příliš strašlivé na to, aby se daly vyprávět.“

„Má to něco společného s tím, že ti chybí palec?“ zeptal jsem se.

Najednou se její vrásčité rty pevně sevřely jako kleště a ruka, která držela doutník (na které chyběl palec), se začala mírně třást.

Čekal jsem. Nedívala se na mě, ani nemluvila. Z ničeho nic se úplně odmlčela. Rozhovor skončil.

„Dobrou noc, babičko,“ řekl jsem, zvedl jsem se a políbil ji na tváře. Nepohnula se. Vyplížil jsem se z pokoje a šel jsem spát.

Nejvyšší čarodějnice

Příštího dne přišel do domu muž v černém obleku s kufříkem a dlouho si s babičkou povídal v obývacím pokoji. Dokud tam byl, nemohl jsem dovnitř, ale když nakonec odešel, babička pomalu vešla ke mně a dívala se moc smutně.

„Ten muž mi přečetl závěť tvého otce,“ řekla.

„Co je to závěť?“ zeptal jsem se jí.

„To je něco, co člověk napíše před tím, než zemřeš,“ odpověděla. „Sděluje v ní, kdo po něm zdědí jeho peníze a majetek. A nejdůležitější ze všeho je, že se v ní také píše, kdo se bude starat o dítě, pokud oba rodiče zemřou.“

Polila mě hrůza. „Ty babičko, že je to tak?“ vykřikl jsem. „Nemusím jít k nikomu jinému, že ne?“

„Ne,“ řekla. „To by tvůj otec nikdy neudělal. Požádal mě, abych se o tebe starala, dokud budu naživu, ale také mě požádal, abych tě vzala zpátky do našeho domu v Anglii. Chce, abychom tam zůstali.“

„Ale proč?“ řekl jsem. „Proč nemůžeme zůstat tady v Norsku? Nemohla bys žít jinde. Říkala jsi to!“

„Já vím,“ řekla. „Ale je tu spousta komplikací s penězi a s domem, kterým bys nerozuměl. Také se v ní říká, že ačkoli je tvoje rodina norská, narodil jsi se v Anglii a začal jsi tam chodit do školy, a otec chce, abys v tom pokračoval.“

„Ale babičko!“ odporoval jsem. „Ty nechceš odjet a žít v našem anglickém domě, já vím že nechceš!“ „Samozřejmě že ne,“ odpověděla. „Ale budu muset. V závěti se říká, že tvoje matka byla stejného názoru a je důležité respektovat přání tvých rodičů.“

Nedalo se nic dělat. Museli jsme odjet do Anglie, a tak babička začala s přípravami. „Škola ti začíná za pár dní,“ řekla, „tak nesmíme marnit čas.

Večer před tím, než jsme odjeli, se babička ještě jednou vrátila ke svému oblíbenému tématu. „V Anglii není tolik čarodějnic jako v Norsku,“ řekla.

„Jsem si jistý, že žádnou nepotkám,“ řekl jsem.

„Upřímně doufám, že ne,“ řekla, „protože anglické čarodějnice jsou asi ty nejnebezpečnější na celém světě.“

Jak tam seděla, kouřila svůj odporný doutník a mluvila, díval jsem se na její ruku s chybějícím palcem. Nemohl jsem si pomoct. Byl jsem jí fascinován a pořád jsem musel přemýšlet, jaká hrozná věc se tehdy asi stala, když se setkala s čarodějnicí. Muselo to být něco opravdu strašlivého, jinak by mi to řekla. Možná jí ho někdo odkroutil. Nebo snad byla přinucena nacpat palec do hubice vařící konvice, dokud se nevypařil. Nebo jí ho někdo vytrhl jako zub? Musel jsem na to pořád myslet.

„Řekni mi babičko, co dělají anglické čarodějnice,“ prosil jsem.

„Tak tedy,“ začala a popotáhla doutník, „jejich nejoblíbenější lstí je namíchat prášek, kterým přemění děti v nějaké jiné bytosti, které všichni dospělí nenávidí.“

„Jaké třeba, babi?“

„Často ve slimáky,“ odpověděla. „Slimák patří mezi jejich oblíbené. Pak dospělí na slimáka šlápnou a rozmáčknou, aniž by tušili, že je to dítě.“

„To je ale hnusné!“ vykřikl jsem.

„Nebo to může být blecha,“ řekla babička. „Přemění tě v blechu a tvoje matka, aniž by o tom věděla, vytáhne prášek na hubení blech a pak je s tebou amen.“

„Znervózňuješ mě, babičko. Nemyslím, že se chci vrátit do Anglie.“

„Znám anglické čarodějnice,“ pokračovala, „které přeměnily děti v bažanty a tajně je donesly do lesa v den, kdy se zahajovala sezóna střílení bažantů.“

„To snad ne?“ vyhrkl jsem. „Takže je zastřelili?“

„Samozřejmě že je zastřelili,“ odpověděla. „A potom je oškubali, upekli a snědli k večeři.“

Představil jsem si sebe, jak zoufale létám nad hlavami mužů s puškami sem a tam mezi střelami.

„Ano,“ řekla babička, „pro anglické čarodějnice je potěšením stát opodál a pozorovat, jak se dospělí zbavují svých vlastních dětí.“

„Babičko, já opravdu nechci jet do Anglie.“

„Ovšemže nechceš,“ řekla, „ani já ne. Ale obávám se, že budeme muset.“ „Jsou v každé zemi jiné čarodějnice?“ zeptal jsem se.

„Úplně jiné,“ odpověděla babička. „Ale já toho moc o jiných zemích nevím.“

„Ani o Americe?“ zeptal jsem se.

„Ne moc,“ řekla. „Ačkoli jsem slyšela, že tamější čarodějnice dokáží přimět dospělé, aby snědli své vlastní děti.“

„No tohle!“ vykřikl jsem. „To snad ne, babičko! To nemůže být pravda!“

„Nevím, jestli je to pravda nebo ne,“ řekla. „Jen jsem to slyšela povídat.“

„Ale jak by mohly přimět dospělé sníst jejich vlastní děti?“ zeptal jsem se.

„Přemění dítě na párek v rohlíku,“ odpověděla babička. „To by pro chytrou čarodějnici nemělo být těžké.“

„Má každá země své vlastní čarodějnice?“ zeptal jsem se.

„Všude tam, kde jsou lidé, jsou také čarodějnice,“ řekla babička. „V každé zemi je Tajný spolek čarodějnic.“

„A babičko, znají se navzájem?“

„To ne,“ řekla. „Každá čarodějnice zná jen čarodějnice ve své zemi. Má přísně zakázáno komunikovat s cizími čarodějnicemi. Ale například anglická čarodějnice zná všechny ostatní v Anglii. Všechny jsou kamarádky. Volají si, vyměňují si smrtící recepty. Bůhví, o čem všem si povídají. Ani na to nechci pomyslet.“

Seděl jsem na zemi a pozoroval jsem babičku. Položila nedopalek doutníku na popelník a složila ruce na břicho. „Jednou za rok,“ pokračovala, „se čarodějnice v každé zemi schází na taném sněmu. Sejdou se na všechny na jednom místě, aby si vyslechly přednášku Nejvyšší čarodějnice na celém světě.“

„Čí?“ podivil jsem.

„Ta vládne všem ostatním," řekla babička. „Má veškerou moc. Je nemilosrdná. Všechny ostatní čarodějnice se jí bojí. Vidí ji jednou do roka na Výročním sněmu. Přichází, aby vyvolala zájem a nadšení a dala příkazy. Hlavní čarodějnice cestuje ze země do země a navštěvuje tyhle Výroční sněmy.

„Kde mají ty sněmy, babičko?“

„Povídá se ledacos,“ odpověděla babička. „Slyšela jsem, že si zamluví nějaký hotel jako jiné skupiny žen, které se schází. Také jsem slyšela, že v takových hotelech se pak dějí velice podivné věci. Říká se, že v postelích nikdo nikdy nespí, na kobercích jsou vypálené znamení, v koupelnách se objevují ropuchy, a jeden kuchař dokonce našel v kuchyni krokodýlí mládě, které plavalo v hrnci polévky.“

Babička vzala doutník a popotáhla kouř hluboko do plic.

„Kde ta Nejvyšší čarodějnice bydlí, když je doma?“ zeptal jsem se.

„To nikdo neví,“ řekla babička. „Kdybychom to věděli, pak bychom ji mohli dostat pryč a zničit. Čarodějofilové na celém světě tráví svůj život snahou najít Ústředí Nejvyšší čarodějnice.“

„Kdo je to čarodějofil, babi?“

„To je člověk, který se zabývá čarodějnicemi a hodně toho o nich ví,“ odpověděla babička.

„A ty jsi čarodějofil, babičko?“

„Čarodějofil v penzi,“ řekla. „Jsem na takovou práci už příliš stará. Ale když jsem byla mladší, cestovala jsem po celém světě a snažila se vystopovat Nejvyšší čarodějnici. Ale nikdy jsem se k tomu ani nepřiblížila.“

„Je bohatá?“ zeptal jsem se.

„Ta se přímo topí v penězích,“ řekla babička. „Povídá se, že v jejím ústředí je přesně takový přístroj, jakým se tisknou ve státě peníze. Koneckonců, jsou to jen kousky papíru se zvláštními návrhy a obrázky. Může je vyrobit každý, kdo má ten správný přístroj a papír. Myslím, že Nejvyšší čarodějnice si dělá peněz, kolik chce a pak je rozděluje čarodějnicím po celém světě.“

„A co cizí peníze?“ zeptal jsem se.

„Tyhle přístroje dokáží vyrobit třeba čínské peníze, když budeš chtít. Jde o to, jen zmáčknout správné tlačítko.“

„Ale babičko,“ namítl jsem, „když nikdo neviděl Nejvyšší čarodějnici, jak si můžeš být jistá, že existuje?“

Babička se na mě dlouze přísně podívala. „Nikdo ještě neviděl ďábla, ale víme, že existuje,“ řekla.

Příštího rána jsme odpluli do Anglie a brzy jsem byl zpátky ve starém rodinném domě v Kentu. Tentokrát to však byla jen babička, kdo se o mě měl starat. Pak začalo jarní čtvrtletí a každý dne jsem chodil do školy a zdálo se, že se všechno vrátilo do starých kolejí.

Na konci naší zahrady rostl obrovský kaštan a vysoko v jeho větvích jsme si Timmy (můj nejlepší kamarád)a já začali stavět skvělou skrýš. Mohli jsme na ní pracovat jen o víkendech, ale pokračovali jsme celkem dobře. Začali jsme s podlahou, kterou jsme postavili tak, že jsme mezi dvě vzdálené větve položili široká prkna a přibili jsme je hřebíky. Během měsíce jsme podlahu dokončili. Potom jsme okolo podlahy postavili dřevěné zábradlí a zbývalo jen postavit střechu. Střecha byla to nejtěžší.

Jednoho sobotního odpoledne, když Timmy ležel v posteli s chřipkou, jsem se rozhodl, že se do střechy pustím sám. Bylo krásné být tam vysoko ve větvích kaštanu, úplně sám s bledými mladými listy vyrůstajícími všude kolem mě. Bylo to jako být v zelené jeskyni. A díky té výšce to bylo ještě víc vzrušující. Babička mi řekla, že kdybych spadl, zlomil bych si nohu, a tak pokaždé, když jsem se podíval dolů, mi přeběhl mráz po zádech.

Usilovně jsem pracoval ve snaze přibít první prkno na střechu. Najednou jsem koutkem oka zahlédl ženu, která stála přímo pode mnou. Dívala se vzhůru na mě a podivným způsobem se na mě usmívala. Když se totiž většina lidí usmívá, jejich rty se roztáhnou do šířky. Rty té ženy se ale roztáhly nahoru a dolů a odhalily její přední zuby a dásně, které vypadaly jako syrové maso.

Je to vždycky šok, když zjistíte, že vás někdo pozoruje, zatímco si myslíte, že jste sami.

A co vůbec tahle divná žena dělá v naší zahradě?

Všiml jsem si, že měla na sobě černý klobouk a na rukou černé rukavice, které sahaly téměř k loktům.

Rukavice! Měla rukavice!

Celý jsem zkameněl.

„Mám pro tebe dárek,“ řekla a pořád na mě zírala, usmívala se a cenila na mě zuby a dásně.

Neodpověděl jsem.

„Slez dolů z toho stromu, chlapče,“ řekla, „a já ti dám ten nejbáječnější dárek, jaký jsi kdy dostal.“ Její hlas byl podivně nakřápnutý. Zněl nějak kovově, jako by měla hrdlo plné připínáčků.

Aniž by ze mě spustila oči, sáhla jednou rukou v rukavici do kabelky a vytáhla malého zeleného hada. Zvedla ho do výšky, abych se mohl podívat.

„Je krotký,“ řekla.

Had se začal ovíjet kolem jejího předloktí. Byl briliantově zelený.

„Když slezeš dolů, dám ti ho,“ řekla.

Ó babičko, přijď a pomoz mi, pomyslel jsem si. Potom jsem zpanikařil. Upustil jsem kladivo a vyšplhal jsem po tom obrovském stromě jako opice. Nezastavil jsem se, dokud jsem nevylezl tak vysoko, jak to jen šlo a tam jsem zůstal a třásl se strachem. Teď jsem tu ženu nemohl vidět. Mezi mnou a jí bylo mnoho vrstev listí.

Zůstal jsem tam nekonečně dlouho a byl jsem velmi tiše. Začalo se stmívat. Nakonec jsem uslyšel hlas babičky, která volala moje jméno.

„Jsem tady nahoře,“ zakřičel jsem.

„Pojď hned dolů,“ volala na mě, „už jsi měl dávno večeřet.“

„Babičko,“ zavolal jsem, „šla ta žena už pryč?“

„Jaká žena?“ volala na mě babička.

„Ta žena s černými rukavicemi!“

Dole bylo ticho. Bylo to takové ticho, jako když je někdo tak omráčen, že není s to něco říct.

„Babičko,“ znovu jsem zakřičel, „odešla už?“

„Ano,“ konečně babička odpověděla. „Už odešla. Jsem tady, drahoušku. Postarám se o tebe. Můžeš už slézt dolů.“

Sešplhal jsem dolů a třásl jsem se. Babička mě sevřela v náručí. „Viděl jsem čarodějnici,“ řekl jsem.

„Pojď dovnitř,“ řekla. „Se mnou se ti nic nestane.“

Odvedla mě do domu a udělala mi šálek horkého kakaa se spoustou cukru. „Řekni mi všechno,“ vyzvala mě.

A tak jsem jí všechno pověděl.

Když jsem skončil, byla to babička, kdo se třásl. Její tvář byla popelavě bledá a viděl jsem, že se podívala na svou ruku, na které jí scházel palec. „Víš, co to znamená,“ řekla. „To znamená, že jedna z nich je v naší čtvrti. Od teď tě nenechám chodit do školy samotného.“

„Myslíš, že má spadeno zrovna na mě?“ zeptal jsem se.

„Ne, to si nemyslím,“ odpověděla. „Jedno dítě je pro ni stejně dobré jako jiné.“

Asi nikoho nepřekvapí, že po této události se ze mě stal kluk přesvědčený o existenci čarodějnic. Kdybych někdy sám na ulici uviděl přicházející ženu, která by měla na rukou rukavice, okamžitě bych přeběhl na druhou stranu. Ale protože po zbytek měsíce bylo hodně chladno, rukavice nosili skoro všichni. Přesto jsem ženu se zeleným hadem překvapivě už nikdy neviděl.

To byla moje první čarodějnice. Ale nebyla poslední.