To, co následuje, není povídka pro děti. Jest to věnováno tomu, jenž se o děti zajímá, jenž chce sestoupiti k nim a dívati se na život pod zorným úhlem dítěte, to jest vžíti se na chvíli v ty různé drobné zájmy, naděje a pokusy, radosti a žalosti, jež tvoří souhrn dětského žití.

Domníváme se, že život dětí, jak si jej děti sami z vlastního omezeného hlediska představují, nebývá vždy náležitě pochopován, že děti často přehlížíme, neb jim nerozumíme; nuže, úkolem této povídky je osvítiti, třeba jen slabě, tento předmět. Jeť ona výslednicí mnohého pozorování a upomínek a opravňuje autorku k nadějím, že cíle vytknutého dosáhne.

Odpoledne šli páni zase do kostela a Virginie též. Děti byly tedy zanechány doma pod dohledem služky. Hemfry se učil na paměť žalmu, který se zpíval v kostele a snad poprvé v životě byla pozornost jeho tím zaujata. Miloška vzala služka na klín a prohlížela s ním obrázkovou knihu: "Bible pro děti". Hošík díval se na obrázky a vykládal, co který představuje. Opakoval si tak, co z biblické historie již znal.

Náhle uviděl obrázek o vzkříšení Lazarově. Lazar sám byl namalován v popředí a vedle něho otevřený hrob. Dítě ihned žádalo vysvětlení. Ale Johanka se domnívala, že všecko, co souvisí se smrtí a hrobem, musí se pečlivě před dětmi skrývat. Odpověděla tedy vyhýbavě a chtěla list obrátit. Ale hošíka tak snadno neošidíš! Kdyby byl Miloš býval děvčátkem, snad by si byl dal něco namluvit a byl by přešel ke druhému obrázku. Děvčata obyčejně prohlédnou věci v celku, povrchně. Bývá chybou, že i vědění se dotknou jen povrchně, ale k jádru se nepropracují.

Nuže, náš malý hrdina jinak! Upřev na služku své velké, vážné oči, zeptal se jako pravý inkvisitor: -- No, tak proč mi to neřeknete? -- a už byla malá ručka pevně přitisknuta k obrázku.

-- A musíte mi to povědět, Johanko! Já to chci vědět! Jaká je toto díra? A proč je ten člověk celý v plátně zamotaný?

Johanka byla v úzkých a doznala skroušeně, že ta díra je hrob.

-- Ale, jemine, Milošku, vždyť vy nesmíte o takových věcech vědět, anebo když chcete, zeptejte se na ně tatínka.

-- Ale vždyť já přece vím dobře, že lidi umrou, -- povídá prostince Miloš, však moje maminka také umřela, a vy se mýlíte, Johanko, když myslíte, že tomu nerozumím. Ó, já o tom vím všecko, všecičko! Když někdo umře, zabalují ho do bedny, a dají do země, a když to byl hodný člověk, tak Pán Bůh jednou přijde, a zas ho z té bedny vytáhne.

V tom se k nim připojil Hemfry, a zaslechnuv konec výkladu, pochopil hned, proč se Johanka směje. Vždyť byl o tři léta dále v náboženství!

-- Kdyby tu byla maminka, Milošku - zašeptal -- ona by ti to vyložila mnohem lépe. Ona mi říkávala, že mrtvé tělo je seménko do země zaseté a že z něho jednoho dne vykvete krásná květina. Jenom že si nemohu vzpomenout, jak to říkávala - pravil s povzdechem a dodal: -- Jak rád bych si vzpomněl!

-- Oh, Hemfroušku, -- zvolal živě Miloš, podávaje mu knihu, -- nemůžeš si opravdu vzpomenout, co říkávala o tomto obrázku?

Ale Hemfry nadarmo svou paměť namáhal.

Hemfryho poslední vůle.

Dolly ať se stará o moji zahrádku, aby mi květiny nevyhynuly. Tatínku, tobě odkazuji svou modlitební knížku a mikroskop. Myslím, že bych Virginii měl nechat svoji zlatou jehlici, vždyť mne už dlouho o ni prosí, a teď už ji nebudu nikdy nosit zapíchnutou v modré kravatě, jako velcí páni, -- vždyť já už nevyrostu. Ať si Dolly vezme též některou moji knížku. Myslím, že té, co se jmenuje "Petr Parley", by sotva rozuměla, a tak snad, aby si raději vybrala "O chlapci lovci".

Potom jsou zde ještě morčata a králíci. Nechť si je též vezme, neboť vím, že se o ně bude dobře starat. A co ještě mám? Aha, rybářské náčiní, brusle: to vše dávám Miloškovi.

Ještě jsou tam někde dva krejcary, nevím teď zrovna kde, ale až je najdete, dejte je Chromému Tomovi dole ve vsi, a řekněte mu, že je mi ho dnes mnohem víc líto než jindy.

A kdo chce být trochu přívětivý k mé ubohé kavce? Vím, všichni o ni říkáte, že je ošklivá a mrzutá, a že štípe: prosím vás, to já všecko vím, ale smilujte se nad ní přece -- k vůli mně! Vždyť já jsem její jediný přítel na celém světě, -- a teď ji opouštím. Možná, že jsem ji raději měl odkázat chromému Tomovi, poněvadž on ví líp, než kdokoliv z vás, jak je to smutné být chromým a musit celý den sedět na jednom místě.

V dětském pokoji na okně mám zasazený hrášek; ten ať si vezme Johanka. Musí jej hodně zalívat. Já jsem naň obyčejné vypumpoval mé plné dvě ruční pumpy vody. A tak čtyřikrát až pětkrát denně. Někdy si myslím, že toho snad bylo trochu moc. Ale však ona Johanka už to napraví.

Tak, tatínku, myslím, to že už je všecko. Ještě: S Bohem všichni lidé! Napsal jsi už "S Bohem, všichni lidé?"

-- Ano, -- řekl pan Everard, namáhaje se marně, aby se opanoval. -- Už jsem to vše napsal, drahoušku. Ještě něco chceš?

-- Potom se, myslím, člověk podepíše, co? Mohl-li bych já se podepsat sám, co myslíš, tatínku?

-- Bojím se, že to nepůjde, drahoušku, odvětil otec týmž stísněným hlasem, -- však já to napíši za tebe.

-- Ale napiš všecka tři jména! Nezapomeň Everard a Karel! To bude švanda! -- zvolal ubohý Hemfry s přízvukem bývalé veselosti. -- Tak, zde je máš všecky, -- pravil otec: -- Hemfry, Everard, Karel Duncombe.

Neboť, jak záslona pomalu stoupala do výše, vniknul do pokoje celý proud světla a oslepil oči otcovy, takže v prvním okamžiku ani dětí nerozeznával. Ano, zde leželi, ověnčeni září zapadajícího slunka! Líbalo jejich tvářinky a celovalo jejich kučeravé vlásky. Rozkládalo kol nich jasnou svoji záři, jakoby vědělo: beránci zítra při jeho východu budou se radovat, ptáci že je přivítají veselým svým zpěvem, - ale že už nikdy více nespočine na těchto dvou těsně sevřených ručkách a k sobě přichýlených obličejích.

Pan Everard se nad nimi nachýlil a zpozoroval výraz bolesti na Hemfryho tváři.

-- Co as trápí ubohé to dítě? -- ptal se v myšlenkách; -- je to fysická bolest nebo je mysl jeho znepokojena? Připadl na něho strach smrti?

Nechtěl mluvit, boje se, aby jej nevzbudil, ale když viděl, jak velice dítě trpí, neopanoval se déle: -- Hemfroušku, moje drahé dítě, -- zvolal, a touha, učinit něco, byť i sebe méně k úlevě smrtelných bolestí dítěte, zmocnila se ho, -- co je ti, mohu ti pomoci?

Nemohl; celá jeho láska a celá jeho krutá bolest nezmohla zde ničeho!

Zvuk hučení a znění opět se objevilo v hlavě dítěte a s ním dostavil se i jakýsi strach: Uslyší-li jenom a naučí-li se kdy tomu nevypravitelnému zpěvu?

A tyto pochybnosti začaly nyní trýznit ubohé blouznící dítě. Měl temné tušení, že děti se písni nenaučí, tak jako on nikdy nemohl se přizpůsobit zpěvu v kostele. Vždy přišel příliš brzy nebo příliš pozdě. Naučí se jí vůbec které dítě? A žádný nemůže se naučiti té písni, jenom těch "sto čtyřidceti a čtyři" ... tam nic o dětech nestojí!!

Nadarmo namáhá se otec jeho, aby se dostal v dosah starosti takového druhu: nadarmo se k němu sklání, nadarmo hledí nalézti příčinu, pln touhy, aby ji odstranil.

Což musí dítě zemřít se stínem v srdci; či stane se div a vrátí mu štěstí a klid? Ah, snad se otevře nebe a ukáže mu zástup těch, kteří stojí po pravici Boží? Ne! Cesty Boží nejsou cesty naše; Jeho moc jest nekonečná, ale On dává se nám znáti nejjednoduššími cestami. Jako již dříve seslal dítěti útěchu, tak jej upokojí i teď. A jako dříve nestalo se to divy a zázraky, nýbrž sesláním spánku, tak i teď nepřišel div ni zázrak, ale nástrojem byl hlásek malého bratříčka:

-- Hemfroušku, řekni mi něco! Nehajej, Hemfroušku! Vždyť já jsem ještě neodříkal píseň. Tatínek mi povídal, že ji dnes mám odříkávat tobě. Tak já už začnu:

Kol trůnu Páně v nebesích
tisíce dítek dlí.
Je netíží již žádný hřích,
jsou v svatém veselí.
Pějí sláva, sláva, haleluja!

Hukot v hlavě dítěte stoupá, ale nepokoj je zažehnán. Víc a více to hučí, hluk se stupňuje, ale pochybnosti a nepokoje jsou utišeny a strach smrti zmizel! V mysli jeho ozývají se hlasy dětské a zpívají tak hlasitě a tak zvučně, -- až ho to ohlušuje. Všecko okolo něho se točí. Chce se přesvědčit, co se děje a otevírá oči. A hle, na čem utkvěl jeho zrak? Zrovna nad ním, zcela blízko, v záplavě světla a s gloriolou kol hlavy stojí jeho matička, dívajíc se naň s úsměvem. Tu rozevře dítě náručí a zvolá:

-- Konečně tě tedy Bůh poslal, matičko, a vezmeš mne k sobě? Už jdu, už jdu, matinko drahá! ...

- - - - - - - - -

Kolemstojící viděli jen, že výraz bolesti proměnil se náhle v bývalý radostný úsměv. Rty se dosud hýbaly, a hoch pozvedl oči ještě jednou k obrazu, jenž nad ním se leskl v záři zapadajícího slunka. Potom se zavřely, ale na ubledlých rtech pohrával si stále onen veselý šťastný úsměv, dech se krátil víc a víc ... v tom se zarazil ... a potom ...

-- To ostatní snad už nemusím odříkávat, -- zašeptal Miloš, -- vždyť Hemfroušek už usnul...