Dnes lidé mluví o průtrži mračen, kdykoli řeka stoupne o pár decimetrů za hodinu. Kdykoliv s sebou voda bere dřevo a zaplavuje louky, je to průtrž mračen, i kdyby déšť padal třeba celý týden. Ale opravdová průtrž mračen je víc než to. Je jako blesk z čistého nebe, jako náhlá temnota, když sfouknete svíčku. A ještě víc, jako když se deset minut po poledni udělá z prudkého poledního slunce noc bez svitu měsíce. Když říkám průtrž mračen, nemyslím tím záplavy, které přicházejí na konci ledna nebo v únoru. Vybaví se mi letní den před sedmdesáti lety, kdy mé Jenny bylo asi osm let a já byl dvanáctiletý kluk. Tenkrát chybělo jen málo, abych ji viděl utopit se.

Déšť si ale dával načas. Za kopci bylo sice černo, ale u řeky svítilo sluníčko a já už jsem začal uvažovat, že déšť nakonec stejně nepřijde. Dost často v kopcích prší, a u nás nespadne ani kapka, i když bychom chtěli. Takhle to vypadalo asi hodinu. Když jsem se podíval údolím nahoru potom, už jsem kopce neviděl. V tom horkém dni jsem najednou ucítil závan chladného větru a zároveň jsem kdesi daleko uslyšel hrom, ale blesk jsem nezahlédl. Viděl jsem, jak se na mě Jenny podívala, jako by se chtěla ujistit, že je všechno v pořádku. Kdyby tam nebyla, asi bych se sbalil a šel domů. Ne že bych se bál, ale věděl jsem, že všechno v pořádku nebylo, ačkoliv jsem nechápal, co bylo špatně. Viděl jsem už podobné hrůzné věci při zatmění slunce. Před Jenny jsem ale svůj strach nemohl prozradit. Čeho jsme se vlastně měli bát? Té kapky deště, když jsme si ona i já právě tohle přáli? A tak jsme tam seděli a já jsem jí pomohl postavit z kamínků, které jsme jen tak vsedě posbírali okolo, zeď kolem její zahrádky. Byla to jen hra, abychom něco dělali.

Uslyšela to ve stejnou chvíli jako já. Ze všeho nejvíc to připomínalo velký vítr. Ruka jí sklouzla do mé a já jsem to poznal, až když jsem vyskočil a zjistil, že ji držím. Zvuk, který jsme uslyšeli, byl stále silnější, zvuk řítící se vody a větru. Vyskočil jsem, neboť jsem seděl s nohama ve vodě a voda mi už pleskala o holeně. Ve vodě plavaly kusy větví, takže jsem poznal, že někde je povodeň, a konečně jsem si uvědomil, že musím myslet na to, jak se dostat na břeh.

A pak jsme to uviděli. Vodní stěnu od jednoho břehu řeky k druhému valící se od brodu směrem dolů. Mohla být třicet centimetrů vysoká, možná šedesát, ale mně se zdála vyšší. Přeletěla přes brod, a než jsme se stačili pohnout, byla i nás. Dole zpěněná vodní stěna se s obrovským řevem řítila na nás. Neměli jsme víc času, než abychom se dostali na nejvyšší část ostrova, ale ani ta nebyla dostatečně vysoká, a už byla stěna u nás a s burácením se hnala ohybem pod námi. Tam, kde jsme seděli, bylo během chviličky půl metru vody a hladina stále stoupala. Viděl jsem, jak šplhá nahoru po břehu. Po brodu nezůstalo ani památky, ani vlnky, všude proti proudu, kam jsme dohlédly, byla valící se voda.

Pochybuju, že bych se byl prodral k brodu, i kdybych začal hned a nemusel ještě prorážet obrovský tlak vody. Jenny by to nezvládla určitě a já bych ji nedokázal nést a ještě se při tom udržet na nohou. Voda stoupala a stoupala. Teď už ve vodě plavalo spousta odplavených věcí. Viděl jsem kolem plavat kus proutěného plotu a opodál jako loďka plul kbelík. Pak voda začala strhávat Jennyin domeček. Nejprve jednu kládu, pak druhou a pak suché větve, za kterých jsme udělali zdi.

Viděli jsme mezi námi a bližším břehem plout mrtvou ovci. Nemělo smysl ani uvažovat, že bychom se mohli dostat k tomuhle břehu, protože se zvedal kolmo nahoru a to by bylo jako snažit se vyšplhat na holou zeď. Bez šance. Druhý břeh byl zase dost daleko. Já jsem uměl plavat jako vydra, ale Jenny ne a v takové povodni by se dřív, než bych s ní řeku přeplaval, utopila. Ale voda rychle stoupala, nějak jsme se prostě na břeh se dostat museli. Nebyl tam nikdo, kdo by nám mohl pomoct, Stejně, co by kdo mohl ze břehu dělat, když se dolů valila taková spousta vody? Vzpomínám si, že jsem byl spíš rád, že tam nikdo není, než aby mi to bylo líto. Bylo by daleko horší, kdyby na břehu stála Jennyina maminka a viděla, jak se její drobeček topí. Ale znáte to. Můžete na něco myslet a přitom si to vůbec neuvědomovat. Jediné o čem jsem vědomě přemýšlel, bylo jak zachránit Jenny před utopením. Plavat jsme nemohli, ne společně. Voda by nás vzala s sebou jako tu mrtvou ovci. A nikde nebylo ani známky toho, že by povodeň chtěla ustoupit. Napadl mě vor, ale neměl jsem čím ho svázat, i když jsme měli jednu nebo dvě klády, které jsem dal stranou s úmyslem něco z nich postavit. Nebo bych mohl doplavat na břeh pro pomoc nebo pro nějakou loď, ale tak daleko proti proudu žádné lodě nebyly.

Zachránilo nás rybaření starého kanovníka Johna Williama. Často jsem ho pozoroval, jak chytá lososy v divoké vodě. Nahodil po proudu daleko přes řeku a nechal proud, aby mušku pomalu unášel přes bystřinu na mělčinu pod ním. Dokud byla jedna jediná muška v pohybu, prutem ani nepohnul, stál zapřený a odolával proudu vody. Hloupě jsem si přál, aby právě chytal někde u brodu a měl vlasec silný jako lano, a Jenny a já bychom byli jako ty mušky na konci a on by nemusel dělat nic jiného než stát a čekat, až ji proud zanese ke břehu. Vlastně to nebylo tak hloupé. V lese na této straně káceli dřevo, takže tam lano najdu.

Slyšela mě. Cítil jsem, jak mi svírá ruku, a viděl jsem, že má strach. Po tváři jí stékala slza. Byla tenkrát malé děvčátko a já jsem ji chtěl nechat uprostřed řeky na ostrově, který pod ní mizel. Nebylo divu, že měla strach. Neřekla ale ani slovo a já jí řekl, aby se nehnula z místa. Shodil jsem kabát a sundal bych si i kalhoty, ale věděl jsem, že budu potřebovat nůž. Měl jsem dlouhý. Kdybych plaval s nožem mezi zuby, určitě bych ho ztratil – ztratil, nebo bych se utopil, jak bych se snažil ho nepustit. Situace teď byla horší každým okamžikem, a tak jsem vlezl do vody a vyrazil k vzdálenějšímu břehu. Dřív než jsem trochu začal plavat, byl jsem hodný kus pod ostrovem a uslyšel jsem Jenny vykřiknout; to když viděla, jak mě voda strhla. Měl jsem ale dost rozumu, abych nezačal plavat proti vodě. Snažil jsem se jenom dostat se na druhou stranu a bylo mi jedno, kde vylezu na břeh. A na břeh jsem se dostal, bez většího zadýchání, daleko dole po řece, ale naštěstí pro mě před dalším ohybem, kde by mě proud strhl zase zpátky a všechnu moji námahu by zmařil.

Vydrápal jsem se na břeh a ostošest jsem upaloval do lesa. Jenny byla zatím v pořádku, ale ostrov se za tu chvíli snad ještě zmenšil. Nemělo smysl křičet a čekat by byla ztráta času. Nezáleželo na ničem jiném, než dostat lano přes řeku dřív, než ostrov zmizí docela. Utíkal jsem, až mi srdce bušilo ve spáncích, a přemýšlel jsem, co budu dělat, jestli si dřevaři všechna lana odnesli. Naštěstí pro Jenny je neodnesli. Našel jsem, co jsem chtěl, a honem zpátky k brodu. Dnes si vzpomínám, že lano bylo pěkně těžké, ale já si přál, aby bylo klidně ještě těžší. Měl jsem obavu, jestli je dost silné.

Místo starého kanovníka s rybářským prutem jsem si nahoře na břehu vybral strom, jeden konec lana jsem přivázal k němu a druhý sobě kolem pasu a šup zase do vody probíjet si vlnami cestu k ostrovu. Neuplaval jsem ani tři metry a bylo mi jasné, že kdyby lano bylo jen o trochu silnější, neměl bych šanci se s ním na druhou stranu dostat. Proud chytl lano za mnou, strhl i část smotanou na břehu a unášel ho dolů po řece a mě táhl chtě nechtě s ním, až mě opět vyhodil na břeh napůl utopeného. Takhle to nešlo. Vybral jsem se strom příliš blízko k ostrovu. Jediná naděje byla využít tvaru řeky, začít výš, odkud se proud stáčel do druhého koryta kolem druhé strany ostrova, a tak se dostat na druhou stranu dřív, než voda stáhne lano pode mě. Kdybych dokázal plavat rychleji než proud a zároveň se dostat na ostrov, mohlo by se to podařit. Neodvažoval jsem se podívat na Jenny, poté co viděla, jak můj pokus dostat se k ní ztroskotal.

Odvázal jsem si lano od pasu, uháněl zpátky ke stromu, odkud jsem začal a vytáhl lano na břeh. Šlo to ztuha, protože leželo v líné vodě podél břehu. Potom jsem vyšel kus nad brod a uvázal lano k dubu, který tam stále stojí, i když ho těch sedmdesát let změnilo. Kotouč lana jsem nechal na břehu, hup do vody a už jsem plaval dolů po proudu na druhou stranu řeky tak rychle, jak jen to šlo. Kdybych se dostal až na druhou stranu řeky, byl bych rád, protože jsem už věděl, jak silný bude tah, až se lana zmocní rychlejší voda. Byl jsem už dál od břehu než byl ostrov, když jsem ucítil očekávané škubnutí. Nikdy jsem neplaval tak naplno jako v těchto několika sekundách. Budeme mít opravdu namále, jestli mě proud strhne dřív, než se dotknu ostrova, a stáhne mě zase až dolů na břeh a celé to budu muset podstoupit znova.

Vytáhl jsem na břeh tolik lana, kolik jen bylo v mých silách, a prostřední část jsem obtočil kolem mé břízky, abych ho mohl uvolnit, až bude vše připraveno. Potom jsem po pás ve vodě táhl konec lana dolů k Jenny, ktará čekala na malém kousíčku ostrova, který ještě nebyl pod vodou. Viděl jsem, že plakala, ale to nebyla žádná ostuda, takhle sama uprostřed hluboké valící se vody.

Nevěděla, jak to chci provést, a já jsem neměl čas jí to vysvětlovat, tím spíš, že jsem sám nevěděl, jak to dopadne. Podívala se na mě, já ji vzal a přiměl ji lehnout si do vody podél kmene a obejmout ho rukama. Chvíli se bránila, než jsem pochopil, že s sebou chce vzít můj kabát, který uchránila před namočením. Vzal jsem kabát a zjistil, že si do něj zabalila panenku, a tak jsem ji vzal a pořádně kolem ní kabát utáhl a přivázal i s Jenny ke kládě. To bylo vše, co jsem mohl udělat. Bylo těžké opustit ji položenou ve vodě s očima do široka otevřenýma.

“Neotvírej pusu, Jenny” zavolal jsem ještě a začal se brodit zpátky k vrboví, které bylo teď úplně pod vodou. Musel jsem vynaložit mnoho sil, abych se dostal ke své břízce.V jednu chvíli jsem myslel, že to nemůžu udělat a že budu muset Jenny odvázat a zkusit tu slabou šanci, že s ní na břeh přeplavu. V horní části ostrova se voda valila vrbovím. Ale nebylo tak těžké udržet se na nohou, když jsem se přidržoval a přitahoval od jednoho keře k druhému. Dorazil jsem ke stromku, uvolnil lano a hodil ho volně do vody. Během sekundy se ho zmocnil proud. Viděl jsem kmen a Jenny jako mušku plavat pryč od ostrova. Řekla mi pak, že strašně vykřikla, ale já nic neslyšel. I tak bylo to, co jsem viděl, dost zlé, protože kmen se ve vodě točil, takže Jenny byla chvíli na něm, vzápětí jsem z ní neviděl nic. Myslel jsem, že ji určitě utopím. Kmen se ale pohyboval přes řeku přesně tak, jak jsem předpokládal, jako kanovníkův rybářský vlasec, a lano drželo. Vyrazil jsem sám dolů po proudu, abych byl pod ní, kdyby se lano náhodou přeci jen přetrhlo, ale minul jsem ji a dostal jsem se níž, dřív než jsem to zpozoroval, a měl jsem sám dost práce, abych se dostal na druhou stranu. Ale dokázal jsem to, vyškrábal jsem ven, podíval se nahoru proti proudu a uviděl kmen a na něm něco modrého právě připlouvat ke břehu. Je živá nebo mrtvá? To jsem zjistil, až když jsem k ní přišel, chytil ji a přeřízl lano. Stále držela kmen a můj kabát s panenkou uvnitř, a promočená? Vlasy měla všude po obličeji. Nikdy jsem neviděl nic mokřejšího. Seděla na břehu a lapala po dechu. Neříkala nic a já neřekl víc, jen jsem odrazil starý kmen od břehu a díval se, jak se točí cestou dolů po proudu.