Nastražil uši a uslyšel poníka: klip-klap, klip-klap.
Po cestě přijížděla bryčka. Řídil ji pan McGregor a vedle něj seděla paní McGregorová ve svém svátečním klobouku.
Jakmile projeli, seskočil Králíček Karlík na cestu a hupky dupky se rozběhl navštívit své příbuzné, kteří žili v lese za zahradou pana McGregora.
Les byl plný králičích nor. A v té nejútulnější a nejčistší noře ze všech žila Karlíkova teta a jeho sestřenice a bratranec: Květka, Bětka, Chundeláček a Petřík.
Paní Králíková byla vdova. Živila se tím, že z králíčí vlny pletla šály a palčáky (kdysi jsem si jeden pár koupila na trhu). Také prodávala bylinky a rozmarýnový čaj a králičí tabák (kterému my říkáme levandule).
Karlík moc nechtěl navštívit svou tetu.
Přišel tedy zezadu kolem velké jedle a málem zakopl o hlavu svého bratrance Petříka.
Petřík tam seděl sám. Vypadal smutně a byl zabalený do červeného bavlněného kapesníku.
"Petříku," zašeptal Karlík, "kdo má tvé šaty?"
Petřík odpověděl: "Strašák v zahradě pana McGregora," a popsal, jak ho po zahradě honili a on ztratil boty i kabát.
Karlík se posadil vedle bratrance a uklidnil ho, že pan McGregor odjel v bryčce i s paní McGregorovou. A určitě na celý den, protože měla svůj sváteční klobouk.
Petřík řekl: "Doufám, že dnes bude pršet."
Vtom se z králičí nory ozval hlas paní Králíkové, která volala: "Chundeláčku! Chundeláčku! Přines ještě trochu heřmánku!"
Petřík řekl, že by se asi cítil lépe, kdyby se trochu prošel.
Odešli ruku v ruce a vylezli na plochý vrcholek zdi na kraji lesíka. Petříkův kabát i boty bylo jasně vidět na strašákovi, který měl navíc na hlavě starý vlněný baret pana McGregora.
Karlík řekl: "Kdo se plazí pod brankou, zničí si šaty. Nejlépe se tam dostaneme, když sešplháme po hrušce."
Petřík spadl dolů po hlavě, ale nic se mu nestalo, protože záhon dole byl čerstvě uhrabaný a měkký.
Byl v něm nasázený hlávkový salát.
Po celém záhoně zanechali spoustu podivných malých stop, hlavně Karlík, který měl na nohou dřeváky.
Karlík řekl, že nejdřív spolu musí dostat zpět Petříkovy šaty, aby mohli kapesník na něco použít.
Sundali oblečení ze strašáka. V noci pršelo, a tak byla v botech voda a kabát se trochu srazil.
Karlík si vyzkoušel baret, ale byl mu příliš velký.
Pak navrhl, aby naplnili kapesník cibulemi jako dárek pro tetu.
Petřík nevypadal moc vesele. Pořád se mu zdálo, že něco slyší.
Karlík se naopak cítil jako doma a hned snědl list salátu. Řekl, že je zvyklý chodit do zahrady pro salát k nedělnímu obědu s tatínkem.
(Karlíkův táta se jmenoval pan Králík Karlík.)
Salát byl skutečně vynikající.
Petřík nic nesnědl. Řekl, že by chtěl jít domů.
Brzy nato vytrousil polovinu cibulí.
Karlík řekl, že se s nákladem zeleniny zpátky po hrušce nedostanou. Směle se vydal směrem k opačnému konci zahrady. Šli po úzkém chodníčku z prken pod prosluněnou cihlovou zdí.
Na schodech před svými dveřmi louskaly třešňové pecky myšky, které na Petříka a Karlíka zamávaly.
Zanedlouho Petřík opět upustil kapesník.
Dostali se mezi květináče, rámy a kádě. Petříkovi se čím dál víc zdálo, že něco slyší. Oči měl hrůzou úplně vytřeštěné.
Byl jen pár kroků před bratrancem, když se najednou zastavil.
Tohle králíčci za rohem uviděli!
Karlík se podíval jen jednou, a pak, dřív než bys řekl švec, se schoval i Petříkem a cibulemi pod velkým košem.....
Kočka vstala, protáhla se, přišla ke koši a očichala ho.
Možná se jí líbila vůně cibule!
V každém případě si na koš sedla.
Seděla tam pět hodin.
* * * * * * * *
Nemohu vám nakreslit obrázek Petříka s Karlíkem pod košem, protože tam byla úplná tma a cibule strašlivě páchla. Petříkovi s Karlíkem z ní začaly téct slzy.
Slunce kleslo za les a bylo už pozdě odpoledne, ale kočka pořád na koši seděla.
Konečně se ozvalo ťapi-ťap, ťapi-ťap, a shora spadly ze zdi kousky omítky.
Kočka se podívala vzhůru a uviděla pana Králíka Karlíka, jak poskakuje na zdi horní terasy.
Kouřil dýmku králičího tabáku a v ruce měl tenký proutek.
Hledal svého syna.
Pan Karlík neměl o kočkách dobré mínění. Obrovským skokem dopadl ze zdi na kočičinu hlavu, několika ranami ji shodil z koše, dokopal do skleníku a vytrhl jí přitom plnou hrst chlupů.
Kočka byla příliš překvapená na to, aby se mohla bránit.
Když starý pan Karlík dostal kočku do skleníku, zavřel za ní dvířka.
Pak se vrátil ke koši a vytáhl za uši svého syna Karlíka a tím tenkým proutkem mu nařezal.
Pak vytáhl svého synovce Petříka.
Potom vytáhl kapesník s cibulemi a vypochodoval ze zahrady.
Když se asi o půl hodiny později vrátil pan McGregor, povšiml si několika věcí, které ho poněkud zmátly.
Vypadalo to, jako by někdo chodil po zahradě v dřevácích - jenže stopy byly směšně malinké!
Také nechápal, jak se kočka dokázala sama zavřít do skleníku a zamknout zvenčí.
Když se Petřík vrátil domů, maminka mu odpustila, protože měla radost z toho, že našel své boty a kabát. Chundeláček s Petříkem rozložili kapesník a paní Králíková cibule svázala a pověsila v kuchyni na strop vedle bylinek a králičího tabáku.
KONEC
Přeložil Martin Bednarski, zimní semestr 1997/98 (běh 1).