BEATRIX HELEN POTTEROVÁ

Narodila se 28. července 1866 v South Kensingtonu, zemřela 22. prosince 1943 v Sawrey. Jako farmářská dcerka strávila osamělé a neveselé dětství, které oživovaly jen každoroční prázdninové pobyty ve Skotsku a English Lake District (anglické jezerní oblasti). Odsud pramení její láska ke zvířatům, zde vznikají její první nápadité akvarelové obrázky. Začala posílat ilustrované pohádky o zvířatech v dopisech jednomu nemocnému dítěti, a tyto dopisy měly takový ohlas, že neveřejně publikovala knížky The Tale of Peter Rabbit (1900) a The Tailor of Glouchester (1902). Ty mocně zaujaly jednoho nakladatele, který je okamžitě přetiskl. Za nimi následovaly The Tale of Squirrel Nutkin (1903), The Tale of Benjamin Bunny (1904) a další. Knihy zanedlouho vyšly i ve francouzštině, němčině, španělštině a velštině.
Potterová se provdala za svého právníka, Williama Heelise, a strávila 30 let na své farmě ve vesničce Sawrey, kde pěstovala ovce. Své pozemky odkázala National Trust (spolku pro kulturní a památkovou péči), který spravuje i její původní statek Hilltop.
Drobné knížky Beatrix Potterové jsou u dětí velmi oblíbené. Zdánlivě prostá próza v sobě skrývá suchý severoanglický humor, zvířecí hrdinové jsou vykresleni mile a vtipně. S textem úzce souvisejí drobné obrázky, které svou preciznost vděčí pečlivému pozorování přírody a už od dětství pěstované malířské technice.

POHÁDKA O PANU JEREMIÁŠI RYBÁŘOVI

Beatrix Potterová
Pro Stephanii od sestřenice B.

9
Byl jednou jeden žabák a ten se jmenoval pan Jeremiáš Rybář. Bydlel v malém vlhkém domečku mezi pryskyřníky na kraji rybníka.
10
Podlaha ve spižírně a v zadní chodbičce byla celá rozčvachtaná.
Ale panu Jeremiášovi bylo příjemné, když měl promáčené nohy, nikdy mu za to nikdo nehuboval a nikdy se ani nenachladil.
13
Docela se mu líbilo, když vyhlédl ven a spatřil veliké kapky deště, jak pleskají na hladinu rybníka.
14

"Najdu si pár žížal a půjdu na ryby a nachytám si pěknou porci rybiček k večeři," řekl pan Jeremiáš Rybář. "Jestli jich chytím víc než pět, pozvu své přátele, pana Konšela Ptolema Želvu a sira Izáka Newtona. Konšel ale vlastně jí jen salát."
17

Pan Jeremiáš si oblékl pláštěnku a lesklé galoše, vzal si prut a košík a obrovskými skoky zamířil k místu, kde měl přivázanou loďku.
18
Loďka byla kulatá a zelená a velice se podobala ostatním leknínovým listům. Byla přivázaná k vodní rostlině uprostřed rybníka.
21
Pan Jeremiáš si vzal rákosovou hůlku a odstrkal loďku od břehu. "Znám místo, kde je spousta rybiček," řekl pan Jeremiáš Rybář.
22

Pan Jeremiáš zapíchl hůlku do bahna a loďku k ní přivázal.
Potom si sedl se zkříženýma nohama a urovnal si své rybářské náčiní. Měl roztomiloučký červený splávek. Jako prut mu sloužilo pevné stéblo trávy a jako vlasec jemná dlouhá bílá koňská žíně. Na konec napíchl svíjející se žížalu.
25
Déšt mu stékal po zádech, ale skoro hodinu vydržel upřeně pozorovat splávek.
"Už to začíná být otrava. Myslím, že bych si mohl dát oběd," pomyslel si pan Jeremiáš Rybář.
26
Odstrkal se zase zpátky mezi vodní rostliny a vytáhl oběd z košíku.
"Dám si motýlí sendvič a počkám, dokud ten déšt nepřejde," rozhodl se pan Jeremiáš Rybář.
29
Pod leknínový list připlaval velikánský potápník a seštípl mu špičku jedné galoše.
Pan Jeremiáš si přitáhl nohy blíže k tělu, aby na ně brouk nedosáhl, a dál jedl svůj sendvič.
30
Na straně rybníka cosi několikrát zašustilo a zašplíchalo.
"Doufám, že to není krysa," řekl pan Jeremiáš Rybář, "radši bych se asi měl odsud dostat."
33
Pan Jeremiáš loďku zase kousek odstrkal a vhodil návnadu do vody. Hned nato se do ní něco zakouslo, splávek se začal divoce zmítat!
"Rybka! Rybka! To bylo tak tak!" křičel pan Jeremiáš Rybář a škubal za prut.
34
Ale jak nemilé překvapení! Místo hladké vykrmené rybky chytil pan Jeremiáš malého Jeníka Pichláče, okouna pokrytého ostny.
35
Okoun sebou plácal po loďce a píchal a chňapal okolo sebe, dokud mu nedošel dech. Pak skočil zpátky do vody.
38
A hejno jiných malých rybek vystrčilo hlavu z vody a panu Jeremiáši Rybářovi se smálo.
41
A zatímco pan Jeremiáš sklíčeně seděl na boku své loďky, lízal si bolavé prsty a zíral do vody, stala se mnohem horší věc, opravdu strašlivá věc by to byla, kdyby pan Jeremiáš neměl na sobě pláštěnku!
42
Z vody se s cáknutím - chrrrrst! - vynořil obrovitánský pstruh a chňápl po panu Jeremiášovi, "Ou, ou, ou!" - a pak se otočil a zamířil dolů na dno rybníka!
45
Ale pstruh byl tak znechucen chutí pláštěnky, že ani ne za půl minuty ho zase vyplivl, a jediné, co spolkl, byly galoše pana Jeremiáše.
46
Pan Jeremiáš vyplaval nahoru na hladinu - tak jako korková zátka a bublinky v láhvi se sodovkou - a vší silou plaval ke kraji rybníka.
49
Vyškrábal se na nejbližší břeh a hopkal přes louku domů. Z pláštěnky zbyly jen cáry.
50

"Jaké štěstí, že to nebyla štika!" oddechl si pan Jeremiáš Rybář. "Ztratil jsem prut a košík, ale to vůbec nevadí, protože se určitě už nikdy neodvážím jít znovu na ryby!"
53
Prsty si zalepil náplastí. Oba jeho přátelé přišli na večeři. Rybičky jim nabídnout nemohl, ale ve spižírně měl ještě něco jiného.
54

Sir Izák Newton měl na sobě svou zlatočernou vestu
56
a pan Konšel Ptolem Želva si s sebou přinesl v síťovce salát.
57
A místo pěkné porcičky rybiček si dali pečené saranče s beruškovou omáčkou, čehož si žáby cení jako výborné pochoutky, ale já si myslím, že to muselo být odporné!

konec

Pohádka o panu Jeremiáši Rybářovi je stejně jako ostatní knížky B. Potterové obyčejný příběh zvířecího hrdiny - žabáka, který žije jako lidé: bydlí v domečku, chodí na ryby a zve přátele na večeři. Tento "obrázek" ze života jednoho zvířátka je podán v prostém jazyce, který však i přes svou jednoduchost skýtá místa, která vzbuzují úsměv. Jde většinou o vtipné detaily - žabák například jí motýlí sendvič, pečené saranče apod. Úsměvný je v podstatě i důvod, proč nebyl pan Jeremiáš sežrán pstruhem - vděčí za to jen gumové chuti své pláštěnky.
Nezbytným doplňkem textu jsou jemně propracované ilustrace - teprve ony dodávají textu úplnost. Život pana Jeremiáše Rybáře je zobrazen v podstatě idylicky - žabák se sice setkává s menšími nepříjemnostmi, ale jediné opravdu veliké nebezpečí mu hrozí od pstruha, který ho chce sežrat, a jen díky odporné chuti pláštěnky si to rozmyslí. Ani tato příhoda ale nevzbuzuje v dětském čtenáři strach - ještě před jejím vypsáním vypravěč totiž čtenáře uklidní, že vše dopadne dobře (s. 41). V žádném případě tedy nejde o hrůzostrašné vyprávění, spíše jen o poklidný obrázek ze světa zvířátek, v němž se sice někdy dějí nebezpečné věci, ale ty nepramení z něčí zloby nebo zlomyslnosti.
Proč tato - vzhledem k výše jmenovaným kladům téměř ideální - knížečka spolu s ostatními dílky Beatrix Potterové, která měla a mají takový úspěch v Británii i v některých dalších zemích, do češtiny přeložena nebyla? Jedním z důvodů by mohla být právě výše zmíněná naivita. Nazíráme-li pouze na text těchto knížek a zapomeneme-li na doprovodné obrázky, připadá nám, že to je vše jaksi příliš a zbytečně jednoduché, nejmenší čeští čtenáři čtou přeci i dějově a jazykově poněkud "komplikovanější" knížky o zvířátkách, než jsou knihy B. Potterové (Ferda Mravenec atd.), a přesto jim výborně rozumějí. Překladatelé a vydavatelé možná nepřikročili k publikování těchto knih u nás právě z těchto důvodů... že jsou příliš naivní a jednoduché.