Jedním z ústředních motivů Rádlovy filosofie je hledání smyslu; smyslu věcí, přírody, vědy. Jak rozumí slovu "smysl", ukazuje Rádl na příkladu lidské řeči; řeč má obsah, cíl, něco znamená, má smysl. A tím, že dále Rádl ztotožňuje funkci s účelem — účelem jako cílem a plánem dějství -, snadno přenáší takto chápaný smysl do veškeré organické přírody. Pojem smyslu slouží Rádlovi zejména jako argument proti pozitivismu, protože smysl, podstata, účel nejsou smyslově postižitelné, i když jde o fakty objektivně existující. "Rádl se snaží udělat ze smyslu přírodovědecký fakt."\footnote{L. Nový: K filosofii a teologii českého protestantismu SPFFBU, 1963, s. 33.} "Smysl věcí", píše Rádl, "jest přírodním faktem objektivně daným, ale lze jej postihnout jen 'vnitřním okem', jest to idea, jak říkal Platón, věc objektivně daná, vědecky vymezitelná, ale samotnými smysly nepostižitelná."\footnote{E. Rádl: Moderní věda. s. 183.} Pojetí smyslu je dále vyhroceno rozdělením na objektivní a subjektivní smysl dějství. Vyhrocené tím, že i pro Rádla pojem smyslu předpokládá postižení cíle, směru vývoje vyšším subjektem či vnějším pozorovatelem. V případě subjektivního smyslu dějství je tímto pozorovatelem sám nositel děje — člověk uvědomující si účel, cíl své činnosti. Ovšem nositel objektivního smyslu dějství — většina ostatní živé přírody — si neuvědomuje svůj vlastní smysl, je tu tedy nutný vnější pozorovatel. Takto to vypadá, jakoby pozorovatel — zde stále ještě člověk — dával smysl přírodnímu dění. Avšak na přímo položenou otázku, zda je to opravdu člověk, kdo dává všemu ostatnímu smysl, odpovídá Rádl v poslední kapitole Moderní vědy Příroda a duch zcela jednoznačně. Zde Rádl vytýká moderní vědě, že zapomněla, že "lidem bylo samozřejmo, nikoli že rozum, ale že smysl, účel, Prozřetelnost světem vládne, a že člověku lze její plány tu a tam postihovati."\footnote{Tamtéž s. 267.} Zapomenuto to bylo zejména vinou Hegela a je nyní na nové filosofii, aby se opět začínala zabývat smyslem světa. A to v podobě dvou otázek:

1. Je smysl vlastní opravdu pouze organické přírodě? Nelze jej nalézt i v přírodě neživé? 2. Končí smysl přírody jednotlivými organismy, nebo jde dál, je nad člověkem (ptáme-li se na nositele smyslu)?

A tak se Rádl po domnělém překonání moderní vědy vrací tam, kde se ještě nezapomnělo hledání smyslu, jak to sám vyjadřuje v závěru své práce: "Dáti tuto otázku jest pokládati filosofii od dob Baconových ... i celou tzv. moderní vědu za překonanou a klepati na brány filosofie nové, v níž opět, jako u Platóna a Aristotela a jako u scholastiků, podstata věcí se stává základem bádání."\footnote{Tamtéž s. 268.}

V přiblížení antropomorfismu klade Rádl důraz především na gnoseologický problém ovlivnění objektu poznání samotným subjektem a uvědomuje si řadu záludností, ale i nezbytností v antropomorfizačních tendencích v poznávacím procesu. Toto plné uvědomění si problému je patrné pouze v pasážích, ve kterých jsou tyto otázky řešeny explicitně; v jednotlivých přírodovědeckých teoriích či jejich komentářích se však více či méně ono uvědomění vytrácí a antropomorfismus se projevuje v podobě skrytého antropocentrismu. Nutno ovšem podotknout, že tento nedostatek Rádl sdílí s celou soudobou vědou, či její převážnou částí. Nejedená se o antropocentrismus v jeho hrubé podobě, ztělesněné např. v geocentrismu, heliocentrismu, ale jsou to podoby podstatně skrytější, i když v některých případech navazují na geometrické formy centrismu.

Např. v paragrafu Rozložení hmoty ve vesmíru můžeme číst, že "... naše hvězdná oblast tvoří jeden hvězdný svět podoby čočkovité, v němž jest naše slunce přibližně uprostřed a mléčná dráha na obvodu..."\footnote{Tamtéž s. 231.} Tento typ antropocentrismu — prostorový — je poměrně snadno odhalitelný a stejně snadno se koriguje tím, jak rostou schopnosti astronomů a jejich techniky lokalizovat naše místo v prostorové struktuře vesmíru.

Poněkud skrytější je antropocentrismus v určeních nějakým způsobem spojených s časem. Když Rádl píše o struktuře hmoty, uvádí údaj, že "za miliontinu vteřiny oběhne elektron kolem jádra sedmtisícmilionkrát, kdežto Země kolem Slunce jednou za rok."\footnote{Tamtéž s. 229.} Zde nás na stopu antropocentrismu může uvést zdánlivá maličkost: použití spojky "kdežto" v tomto případě není vhodné. Nelze stavět do protikladu k oběhům elektronu — vyjádřeným ve vteřinách -- fakt, že Země oběhne kolem Slunce jednou za rok. Jednak proto, že je věcí pouhé konvence, že tento pohyb probíhá právě v ročních cyklech a za druhé je celá tato věta vlastně zbytečná, protože nepřináší žádnou novou informaci. To, že rok je doba oběhu Země kolem Slunce, je dáno a oprávněnost této věty nelze zachránit ani odkazem na to, že jde vzájemné porovnávání dvou pohybů. Toto poměřování je totiž obsaženo již v užitém pojmu vteřiny jako zlomku roku. Kromě zmíněné konvence zde antropocentrismus vystupuje v podobě jisté iluze o bezprostřední porovnatelnosti všech materiálních úrovní s úrovní lidskou. Mnohem informativnější by bylo uvést, že elektron se pohybuje rychlostí 2200 kms$^{-1}$, Země 29,8 kms$^{-1}$ -- tedy asi 74x pomaleji. Třetí projev antropocentrismu můžeme najít v učení o člověku. Rádl přírodovědec by byl ochoten začlenit člověka do přírody jako její součást, nedovoluje mu to však jeho filosofie. Tam, kde se mluví o rozumu, není člověk "jen jedním z nekonečně mnoha objektů, nýbrž stojí proti přírodě jako pozorovatel, soudce a konstruktér." A dále "lidé vědoucí, co chtějí a umějící to odůvodniti světu, jsou vrcholem přírody."\footnote{Tamtéž s. 266.}

Všechny tyto typy antropocentrismu se spolu s hlavní příčinou — odporem proti pozitivismu — podílejí na odmítnutí Einsteinovy teorie relativity. Jedním z hlavních důvodů tohoto odmítnutí je nepřijetí Einsteinova myšlenkového experimentu, který má prokázat relativnost současnosti a ve kterém je člověku — pozorovateli — přisouzeno jedno z nekonečně mnoha pozorovacích míst. Odmítnutí Rádl formuluje takto: "Myšlenka, že dvě události mohou být pro jednu osobu současné a pro druhou nikoli, jest absurdní, protože jest koneckonců jen jedno vědomí, které o současnosti rozhoduje."\footnote{Tamtéž s. 225.} Tento nesouhlas je dokonce tak silný, že pouze na jeho základě Rádl odmítá uznat i fyzikální, experimentem ověřený fakt konstantní rychlosti světla.

Přesto přese všechno je Rádl velice dobrým přírodovědcem, ovšem "tam, kde jest rozum, zvedá se elementární dualismus bytosti..."\footnote{Tamtéž s. 266.}, a Rádl je neoblomným.