Proč slavíme Světový den filosofie a celý Týden humanitních věd? Zdá se, že nejjednodušší odpověď by nám mohl poskytnout pohled do historie. Poprvé se Světový den filosofie slavil pod patronací organizace UNESCO v roce 2002 a od té doby každý rok, vždy třetí čtvrtek v listopadu. Proč v tomto termínu jsem nezjistil, ale rád to spojuji s jinou událostí, ten den se začíná prodávat nové beaujolais. Neodpovídá to však dostatečně na otázku, proč vlastně slavíme takový svátek.
Tak tedy znovu. Slavíme různé dny a připomínáme si jimi různé momenty našich životů. Den dětí, celníků, rádia, čísla pí, grafiky, ručníkový den, den šachu, tygrů, světový den toalet a spoustu dalších. Proč to děláme? To opravdu potřebujeme zvláštní den, abychom si vzpomněli na naše děti, rádio, ručník, číslo pí nebo toaletu? Pátral jsem tedy dál a na různých webech jsem našel pro různá odůvodnění. Např. to, že záměrem dne filosofie je oslavit filosofickou reflexi a filosofické dědictví stejně jako nové myšlenky a podpořit veřejnou debatu při formování lepší občanské společnosti.[1] Při čtení takových a dalších podobných odůvodnění jsem se rozhodl pro jeden experiment. Když jsem cestou do kuchyňky nebo na toaletu potkal na katedrové chodbě nějakého kolegu nebo když jsem vešel do jeho pracovny, sdělil jsem mu, jak je nesmírně důležité se filosoficky zamyslet a povzbudit k témuž lidi z celého světa a navzájem tak s nimi sdílet filosofické dědictví[2] a další podobné pravdy. Nemám v úmyslu tato prohlášení nijak znevažovat, ale musím prozradit, že výraz ve tváři mých kolegů byl v tom okamžiku velmi nestandardní. Něco mezi překvapením a starostlivostí, v žádném případě to nevypadalo, že by na mé sdělení chtěli navázat nějakou hlubokou myšlenkou.
Možná můj pokus postrádá všechny potřebné rysy vědeckého experimentování, ale já jsem si i z několika málo případů učinil svůj závěr. Nejsme připraveni mluvit o velkých tématech ve všední den. A tak si vytvoříme svátek, uděláme náladu a ten den nás tvrzení, že filosofie povzbuzuje ke kritickému a nezávislému myšlení, už nijak nezaskočí.
V roce 2006, kdy se Masarykova univerzita poprvé přidala k pořádání Týdne vědy a techniky (který již potřetí pořádalo Sdružení jihomoravských pracovišť Akademie věd České republiky), jsem to ještě neměl takto promyšlené, pouze mi přišlo líto, že filosofická fakulta zůstala stranou, jako by neměla co nabídnout. Hned v následujícím roce jsme proto na naší fakultě připravili vlastní Týden vědy a přirozeně jej synchronizovali se Světovým dnem filosofie.
Do dnes si ovšem nejsem jistý, zda bylo správné a strategické oddělit se od hlavního proudu týdne věd, přestože další roky ukázaly životaschopnost tohoto záměru. Pochybnosti měly však hlubší příčinu a daly by se shrnout do otázky
Potřebujeme humanitní vzdělání?
Nevím, zda je to mým nízkým sebevědomím nebo naopak přehnaným pocitem odpovědnosti v tomto ohledu, ale poměrně často se ptám sám sebe, k čemu je vlastně dobré provozovat filosofii. Stavební inženýr by jistě odmítl podobným zpochybňováním smyslu existence vlastní profese vůbec ztrácet čas a já zvažuji, co může být zdrojem jeho přesvědčení o vlastní užitečnosti a snažím se něco podobného objevit i u sebe. Někdy odcházím spát relativně uklidněný, jindy si raději dám ještě jednu sklenku a zkouším něco jiného.
Nevím, zda by situace byla lepší, kdybych byl historik, religionista, psycholog, kdybych byl profesorem dějin umění nebo zvládal historickou mluvnici pěti jazyků, kdybych prostě byl specialista nějakého jiného humanitního oboru. Možná bych se neptal na svůj raison d’être tak často, ale výrazně vyšší nadějí s těmito obory v tomto smyslu nespojuji.
Nevím, zda mne má uklidnit, že přes všechny mé v pochybnosti o smysluplnosti naší práce, jsem stále schopen platit své účty, protože je tu i přes mou skepsi pořád někdo, kdo je ochoten mi vyplácet mzdu.
To, co vím, je, že jsou to výhradně mé vlastní pochybnosti a že je to vlastně spíše jen takové cvičení. Kdybych sám nebyl přesvědčen o smysluplnosti svého snažení, těžko bych totiž u něj setrval několik desítek let a zachoval si relativně dobré duševní zdraví. Je to podobné jako s vlastními dětmi. Já nejlépe vím, jací jsou to grázlíci, ale nikdo cizí je nesmí bít. Pokud to je nutné, potrestám si je sám.
A tak podobně, jako bych bránil své děti před výpraskem od cizího člověka, přestože sám dobře vím, jak by si zasloužily, jsou lékem na mé vlastní pochybnosti pochybnosti těch druhých, se kterými je třeba se vypořádat. V posledním desetiletí se velmi často mluví o vzdělanostní společnosti, rozebírají se její možnosti, zdůrazňuje potřebnost, přidělují se projekty na její rozvoj. Současně se však objevují i její kritici, kteří upozorňují na to, že za mnohými proklamacemi je zoufale prázdno. Vzdělanostní společnost se často redukuje na společenství okamžitého výkonu a užitku, vzdělanost sama je zúžena na schopnost vysát a zpracovat informace tak, aby v co nejkratší možné době poskytly měřitelný efekt, jehož bezprostřední užitečnost se stává kritériem úspěchu.
Do prostoru základního vědeckého výzkumu se tak stále neomaleněji vtírá aplikační sféra s hlasitými proklamacemi, že nárok na existenci má pouze to, co je praktické a užitečné a dostává se jim tichého i hlasitého souhlasu z mnoha stran, včetně těch politických. Politik totiž s radostí vítá cokoli, co slibuje rychlé výsledky, nejlépe pod čtyřletým horizontem volebního období, a naopak nestojí o humanitní mudrlanty, kteří toho vědí spoustu o minulosti, dokáží srovnávat a pozorovat zdánlivě prostou skutečnost z mnoha úhlů pohledu a zprostředkovávat rozmanitost názorů i ostatním. Kdo by také chtěl podporovat obory, které vychovávají spoustu různých potížistů, kteří více než odpovědi a rychlá řešení, nabízejí často jen další a komplikovanější otázky.
Trochu se tak vkrádá podezření, zda se za současnými výkřiky „máme mnoho studentů na humanitních oborech, potřebujeme techniky a řemeslníky“ neskrývá spíše něco jako „zbavte nás těch věčných rejpalů“. Ale i kdyby se toto podezření nepotvrdilo, stále tu zůstává nutnost obhajovat humanitní obory v kontextu rozpočtových bojů. Scientometrický boj o euro či korunu je nevyrovnaný a stojí hodně úsilí vnést do něj alespoň trochu oborové přiměřenosti, aniž by samozřejmě byla dotčena samotná principiální nesmyslnost kvantitativního měření výsledků humanitních oborů.
Situaci samozřejmě nijak neulehčuje, že výsledky humanitních oborů jsou ze své podstaty velmi obtížně měřitelné a hodnotitelné, a i kdyby se skupina odborníků shodla na tom, že tato kniha je dobrou monografií, co to vlastně bude znamenat? Při hodnocení výsledků humanitních oborů bychom měli brát do úvahy, k čemu jsou určeny. Zde dává srovnání s přírodními vědami asi nejzřetelnější výsledky. Výstupy přírodovědných oborů jsou přirozeně mezinárodní, příroda všech úrovní – od elementárních částic po velké ekologické systémy – nerespektuje státní či jazykové hranice a vědci se tomu přizpůsobují. Jejich výsledky jsou tedy dobře srovnatelné bez ohledu na místo vzniku a použití. A i využití, pokud se teoretický výzkum přehoupne do praktické aplikace, je geograficky, jazykově či kulturně nezávislé.
Humanitní obory mají také svou aplikační sféru, kterou bychom neměli opomíjet. Tou je podle mne vzdělávání společnosti (ať to zní jakkoli pateticky, ale dnes by mi to mohlo projít). Jsem proto přesvědčen, že je třeba brát při hodnocení v nejširším slova smyslu do úvahy i působení na domácí publikum, tj. texty v národních jazycích, v místních periodikách, kvalitní popularizaci apod. Je jistě nutné a užitečné se permanentně srovnávat se světovou úrovní, ale jen proto, abychom domácímu prostředí dokázali nabídnout co nejvyšší kvalitu, stejnou jako má k dispozici třeba francouzský, německý či jakýkoli jiný čtenář.
Jistě by bylo chybou nechat se při tomto srovnávání vmanipulovat do sporu přírodní versus humanitní obory. Byla by to o to větší chyba, že samotné dělení na přírodní a humanitní obory je z velké části umělé, odvíjející se od historických, tedy pomíjivých možností vědců, od momentálních technologií a často i prostě od odvahy přicházet s netradičními koncepty. Anglický kosmolog, fyzik a matematik J. D. Barrow má na věc podobný názor. Ve své knize Vesmír plný umění píše: „Humanitní obory nejsou projevy pouze lidské tvořivosti. Estetické zásady a vývoj kultury mohou narážet na omezení našeho myšlení dané naší tělesnou podstatou a univerzálností kosmického prostředí, v němž se odvíjí naše bytí. Umění a věda plynou z téhož zdroje, čerpají informace z téže skutečnosti a jejich pohledy na svět jsou propojeny tak, že se stále méně zdají být alternativami.“[3]
Nedělám si žádné iluze, že bych tímto krátkým komentářem přesvědčil všechny pochybovače o tom, že věnovat se humanitním oborům není žádná hanba a že to dokonce ani nemusí být marnění času a plýtvání prostředků.
Ale protože každý den, kdy zvítězí vzdělanost, je svátek, byl bych rád, kdybychom nebyli překvapeni, když nám někdo ve všední den sdělí, že je důležité usilovně pracovat na tom, abychom porozuměli světu, že je nezbytné aktivně prosazovat toleranci a klid[4].
Přistupujme tedy k filosofii, vlastně ke všem humanitním oborům, ke vzdělanosti, podobně jako k toaletám, které mají svůj Světový den 19. 11., používejme je každý den, nejen, když mají svátek.
[1] The goal of World Philosophy Day is to celebrate philosophical reflection and heritage, as well as to promote new ideas and public debate to create better civil society. Dostupné z <https://days.tigweb.org/world-philosophy-day> [13. 11. 2017].
[2] UNESCO’s Philosophy Day allowed this institution to celebrate, in particular, the importance of philosophical reflection, and to encourage people all over the world to share their philosophical heritage with each other. Dostupné z <http://www.unesco.org/new/en/social-and-human-sciences/themes/most-programme/humanities-and-philosophy/philosophy-day-at-unesco/why-a-philosophy-day/> [13. 11. 2017].
[3] Barrow, J. D.: Vesmír plný umění. JOTA 2013, nestránkovaná e-publikace.
[4] …working towards a better understanding of the world and promoting tolerance and peace. Dostupné z <http://www.unesco.org/new/en/social-and-human-sciences/themes/most-programme/humanities-and-philosophy/philosophy-day-at-unesco/> [13. 11. 2017].