Z „hruškové soutěže“ vzešly výtvarné i hudební kompozice, epos nebo pečený čaj

Veď za všetkým, hľa, neústupné bohyne dve boli,
čo s vášnivosťou nebývalou sporili sa kvôli
tým plodom, v ktorých obidve z nich videli to naj:
tá v plodoch zeme a tá v plodoch ducha našla raj.

Prv Aténa, tá, ktorej múdrosť protivníka nemá
a ktorej nie je cudzia žiadna vzdelanecká téma,
tá súdila, že v ČSR sa bude lepšie žiť
len vtedy, keď v nej druhú výšku nechá postaviť.

No tej, čo iba po poznaní cítievala hlad,
tu zrazu plány skrížil ’kýsi hruštičkový sad.
Ten pred dávnymi vekmi vysadila (tomu ver!)
tá najzdravšie sa stravujúca z bohýň, Demeter
a na tých hruškách bolo to aj vidno, lebo tam,
kde sadí božstvo plodnosti, strom čnie až k nebesiam.

Kým BIO-stravníka by tento pohľad tešil dosti,
nie Aténu - tá prepadala pri ňom veľkej zlosti.
Veď zatiaľ čo tá knihomoľka rektorát tam chcela,
tá ovocinárka ho v záhrade fakt nemusela,
a preto, aby niekto koniec učinil ich sporu,
hneď vybrali sa ku Diovmu súdnickému dvoru.

Tam nenašli Ho ale, tušiac totiž aká kríza
sa valí, Zeus zdrhol sudcom spraviac Dionýza.
Boh vína, viníc, viniča mu napokon bol synom
(a nebol čas už poohliadnuť sa po niekom inom).
Nuž pred ním Demeter (čo inak teta je mu milá)
sa nad Aténou (sestrou jeho zase) rozhorčila:

„Čuj synovec môj, aké veci na svete sa stali!
Hľa, Aténe sa múdrosť „vševedúca“, zdá sa, máli
a blahodarnosť mojej zeme, tú by si tiež brala!
Veď sama by tá burinu ’ni nevypestovala!
No pôdu nechce využiť tak, ako srdce velí,
’by pestovala na nej ovocie do Jogobelly!
Nie, proti prírode sa EKO-haterka tá búri
a tam, kde boli krásne stromy, vztýči chladné múry!
Tá zeleň, čo si so slnkom a sviežim vzduchom tyká,
tá zaplesá, ak vôbec dotiahne to do skleníka
a hrušky, ktoré živili ľud pospolitý veky,
tie hodí nabok, lebo radšej hltá paperbacky!!!
Ak prenecháš jej moje stromy, moja krásne sady,
tak prisahám, že spustnúť nechám všetky vinohrady
(aj chmeľ!) a majúc takto vybielené ALKO-menu,
rád budeš, že ti nechám aspoň vodu ochutenú!!!“

Hneď stŕpol všetok vinič, stŕpol každý strapec hrozna
i všetok chmeľ hneď stŕpol od strachu, že hnev jej spozná.
Aj Bakchus stŕpol, lebo nechcel, aby žena hentá
ho prevychovávala odrazu na abstinenta.
V tej chvíli, keď sa zdalo, že už nemá možnosť inú
a prikloniť sa musí na stranu tú Demetrinu,
hľa, ozvala sa Aténa, tá ktorá v sebe chová
aj múdrosť slov aj skutkov, aby riekla tieto slová:

„Nie, na tom mieste, teta, kde sú tvoje sady plodné,
už jesť sa hrušky nebudú, veď ľudskej duše hodné
je väčšmi to, keď do sýtosti nakŕmi sa tým,
čo naplní ju umom, rozvahou a poznaním!
Tam na tom mieste, kde vždy stromy zoradené stáli,
’by ľudia si tam iba svoje bruchá futrovali,
tam na tom mieste začas bude čosi také stáť,
čo umu, nielen zmyslom, umožní sa radovať!
Či nevieš to, že kde sa najmúdrejší z múdrych družia,
tam rovnomerne všetkým vedám prehorlivo slúžia?
Či nevieš, že sa to tiež vedy o rastlinách týka?
Či nevieš, že tá veda nazýva sa botanika?
Či nevieš, koľko plodov; nevieš, koľko zelene
svet uzrie, keď ľud pochopí, že v prírode má korene?
Fakt nevieš? Ale vieš, tak bez hanby či potupy,
nech menšie dobro dobru väčšiemu hneď ustúpi!“

Tou rečou Dionýzos taký ohúrený bol,
že na vinice svoje na chvíľu aj zabudol
a zozbierajúc namáhavo každú z mravných síl
ad infinitum Aténe tie sady prisúdil.
Keď tá sa ale v eufórii rozlúčila s ním
a Demeter ho prevŕtala okom vražedným,
tu začal sa sám seba v duchu pýtať zas a zas
či nemohol si vyhradiť na rozhodnutie dlhší čas...

...

Keď prišla chvíľa posledného hruškového zberu
a hruškári sem prichádzali z každučkého smeru,
tak zbierať šiel aj Olympan, čo červené mal líca
a šomral si: „Ak vinič spustne, bude aspoň hruškovica...“

Neviem ako vám, ale ak mi niekto ponúkne jablko a hrušku zároveň, vyberám hrušku. Aj keď sú oba plody v povedomí ľudí zakotvené asi na rovnakej úrovni, musíme uznať, že jablko nie je len bežne dostupné ovocie, ale aj súčasť každého z nás už od útleho detstva - na ostňoch ježka, jabĺčka ako súčasť pesničiek, riekaniek, porekadiel či prísloví. Behom života sa z otráveného jablka zo Snehulienky prepracujeme až slávnemu Newtonovmu jablku, ktoré sa vryjú do našej mysle. Kto nedával pozor v škôlke či škole, dozaista pozná najdrahšie jabĺčko sveta. Avšak vždy platí, že v nás tento plod zanechá istú asociáciu, nech už je pozitívna alebo negatívna.

Ale dosť bolo jabĺk, chcela som vám vlastne povedať, prečo by som si z ponuky vybrala práve hrušku. Nestretnete ich len tak pri ceste, v obchode ich prehliadnete, neočakávate ich v parku či pred univerzitou, nenarazíte na ne len tak náhodou. Možno práve tajomno a záhada okolo hrušiek ma núti uvažovať hlbšie nad týmto nenápadným stromom, ktorý v mojich očiach vysiela úplne iný typ signálu než ostatné stromy. Tak ako aj v minulosti boli stromom pripisované vlastnosti a moc, z ktorých mali ľudia rešpekt, prechovávali k nim úctu, či ich považovali za určitého bôžika. Síce to v dnešnej dobe zrovna nepreháňame s nachádzaním vyššieho zmyslu, neuškodí nám vcítiť sa do časov minulých a vysvetliť si pre svoj pokoj opodstatnenie a dôležitosť aj takej hrušky. Čím vyčnieva? Akú ma schopnosť? A čo sa môže stať, ak na jej koreňoch vystaviame celkom odlišný organizmus na báze ľudského spoločenstva?

Aby sme boli na rovnakej vlne, chcem tým odhaliť tradície predkov, ktoré boli aj sú zakorenené a prenesené našu situáciu pri výstavbe univerzity. Nebudem sa však zapodievať politickými vplyvmi, ekonomickou situáciou či urbanizáciou. Nechám sa trochu uniesť, a vkĺznem do tajuplného sveta hrušiek, pretože práve na účel mágie hrušky slúžili. Najprv sa treba zamyslieť nad tým, akú životnosť má stromček. Nie je tajomstvom, že sa dožíva najviac rokov v porovnaní so svojimi ovocnými sestrami a bratmi. Na území juhomoravského kraja nájdeme niekoľko významných hrušiek, ba pamätných a prekvapivo aj v rebríčku chránených stromov zastáva vedúcu pozíciu. Okrem dlhovekosti k nej patrí pozoruhodná záležitosť ohľadne jej reprodukcie. Nato, aby bol strom pripravený poskytnúť úrodu, musí dostatočne dozrieť. Môže to trvať dokonca až 7 rokov! To sa mi zdá povedomé... Na kvalitné plody si teda musíme počkať.

Istý determinizmus je čitateľný aj z iného prístupu k prepojeniu sa so stromom resp. jeho vplyv na ďalšie dianie. Ak sa odvíjame od toho, že sa úspech hrušky dá určiť až po dlhšej dobe, akoby predurčoval nás, a naše pôsobenie na univerzite ako študenta. Vidíte tie paralely? Sme plody, každý iný - jedinečný. Tak ako stromu trvá, kým vykvitne, čakáme aj my v laviciach na rozpuk nášho myslenia v univerzitných priestoroch. Ďalšiu podobnosť predstavuje množstvo odrôd, ktoré existujú. Ak to poviem jednoducho, veď to poznáte. Jedny sú drahšie než iné, alebo lepšie? Kto vie.. Pri ľuďoch, ktorí sa snažia dosiahnuť úroveň vzdelania, to nie je tak jednoduché. Pretože každý jeden má trošku iné zameranie, ciele, ambície či úmysly so svojím zámerom študovať. A aká odroda z koho bude? To už nech rozhodne každý sám. Samozrejme na univerzite nájdeme aj extra odrody. Uznávaní učitelia, ktorí sú špecialistami vo svojom odbore, je ich pomenej, a ich pozorovanie je nám vzácne. Dalo by sa povedať aj o hruškách. Taktiež je badateľný súvis medzi využitím stromu ako celku na rôzne iné úmysly ako len zdroj potravy. Hruškové drevo sa dá využiť naozaj kreatívne vďaka svojím vlastnostiam, nájdeme ho pri výrobe hudobných nástrojov, kde slúži umelcom. Sme aj my, študenti filozofickej fakulty, všestranne prospešní? Vieme svojmu okoliu ponúknuť rozmanitosť? Myslím, že áno.

Viete, kto hľadá, nájde – hovorí sa. Veľmi ma udivuje, aká okolnosť zapríčinila, že sa pri stavbe univerzity ocitla na pozemku zrovna hruška. Keďže verím v to, že náhody neexistujú, pripisujem predurčenosť študentom a študentkám filozofickej fakulty silnej moci práve pôvodnému obyvateľovi pozemku – hruške.

A sirotinec? Krásny príklad ľudskosti!

Paprsky slunce ozářily Brno ranním zlatem,
když život probouzel se z ticha temné noci,
slavíci s hrdličkami pěli svou veselou píseň
a pilné včely hodovaly na ovoci.

Na zahradě domu pro siroty chudé,
zrovna v čase letním sladké hrušky zrály,
šťavnaté plody s teplou vůní slunce,
skvěly se v korunách co vzácné svaté grály.

Přesto však život krásných statných stromů
ke konci svému surově se chýlil,
neboť hlas žádající rektorát zde zřídit
každým dnem krutě, neúprosně sílil.

Avšak nejen profesoři, toužíce přednášky zahájit,
o prostory sirotčince zájem projevili,
neb ani ředitelé železnice nechtěli se půdy vzdát,
a výstavbě rektorátu rozhodně se postavili.

Vznesli pak svůj nárok na úrodu hrušní,
ba i obžalovat fakultu a její členy chtěli,
a tak výhružkami polekali zemskou správu
a přáním svým sčesat plody stavbu pozdrželi.

A tak se stalo, že sklizeň malvic sladkých,
dostala před vzděláváním přednost,
Smělá žádost vyslyšena byla – díky čemu?
– snad za to může ta brněnská bezprostřednost.

Hrušky padají
Nahoru a dolů
Studenti strádají
U prázdného stolu

V místě, kde zpupné kořeny
Dávají živiny pro plody sladké
Postavíme základy
Budovy, jež svět věděním protne

Ale nejdřív dejme možnost stromu
Možnost matce naposledy porodit
Možnost pochlubit se svými dětmi
A s tímto krásným pocitem ji zahubit

Studenti přichází
Dovnitř a poté ven
Hrušky už nezrají
Chybí jim matčin kmen

Hrušky druhu malvice
Šťavnaté jsou velice

Vůle v jejich velké síle
Dokázali dlouhé cíle

100 let stará fakulta
V ní historie vsáknuta

Sirotčinec s prostory
Již zmíněné fakulty

Před sto lety,
hrušky kvetly,
na místě určené,
pro budovy studentské.

Chtěli dát se do stavění
a zapomněli na hrušky deputátní.
Zaměstnancům státních drah to nedalo,
ti totiž na hrušky měli jasné právo.

Lidé přiznali se k této chybě
a nechali je pustit se do sklizně.
Hned jak bylo hotovo,
budování nových staveb nastalo.

Aféra hrušková,
dnes už spíše historka, usměvavá.
Dříve, ale vážná komplikace
pro otevření budovy C.

Bylo nebylo, v jednou překrásném městě rostlo jedno semínko hrušky. A jak si rostlo, tak začala hruška být čím dál protivnější. V létě jednoho roku (nemohu si vzpomenout jakého) hrušce hrozilo, že bude pokácena, protože na její místo se měla stavět univerzita. Takže se začalo se stavbou, ale nejprve se tedy musela pokácet naše hruška. Stavbyvedoucí přesvědčoval hrušku, aby se nebála, že ji to nebude vůbec bolet. Hruška se naštvala a dala stavbyvedoucímu přes hlavu větví. A to vám byla rána jak z děla.

Po flákanci větví stavbyvedoucí musel být odvezen do nejbližší nemocnice, protože byl v bezvědomí. A tak byla stavba o čtvrt roku odložena (protože vedoucí měl dlouhou rekonvalescenci). Co se stalo potom? O čtvrt roku později začalo další přemlouvání (a tím pádem i strach z dalšího flákance větví). Jak to dopadlo tentokrát? Hruška se tak naštvala, že stavbyvedoucího vzala a hodila ho tak daleko, že mu hrozila smrt.

Takže starý stavbyvedoucí zemřel a trvalo zase nějakou dobu, než se našel další odvážlivec (protože toto povolání neslo určité riziko). Ale tento stavbyvedoucí byl mladý, štíhlý a vypadal statečně. On k ní přišel s pilou, ale když slyšel ječení hrušky, tak i on vyměknul. Pak přišel domů z práce a přemýšlel, jak na to úděsné ječení vyzrát. Druhý den ráno k ní znovu přišel a začal hrušce domlouvat, že to bude (vážně) bezbolestné. Ale minulý večer došel k tomu, že všichni, co stojí okolo hrušky musí mít speciální sluchátka. Stavbyvedoucí tedy expresem objednal tyto sluchátka pro celé město (pro jistotu). Nějak o dvě a půl hodiny přijel velký nákladní vůz se sluchátky. Tentokrát to konečně vyšlo!

Hruška šla k zemi a na její místo se začala stavět ta univerzita. Ze stavbyvedoucího se stal prodejce hrušek (a že šly na dračku). Jelikož z toho byly taky nějaké peníze, tak vedoucí slíbil své dceři, že když bude chytrá, tak bude moci studovat na této univerzitě. Všichni občané byli rádi, že už se zbavili toho úděsného jekotu hrušky (nějaký inteligent později zjistil, že hruška vydávala podobné zvuky jako jedna mýtická rostlina – mandragora).

Občané byli rádi po staletí a zazvonil zvonec a příběhu je konec.

Před třemi lety skončila první světová válka, tak jsme si řekli že postavíme školu, abychom mohly vzdělávat děti.

Už jsme měly skoro všechno hotovo, když najednou jsme zjistili, že na území, kde jsme chtěly stavět, tak tam byly hrušně. Zjistili jsme, že zaměstnanci státních drah mají povolení sklidit hrušně, nám to přišlo vtipné, ale oni je chtěly sklidit. Po 5 hodinách měly všechno sklizené.

Jeden chlapík mi říkal, že to jdou prodat někam do Ruska, tak mi to celé přišlo takové divné. V tu chvíli jsem spatřil jednu hrušku, tak jsem šel rychle k ní, když jsem do ní kousl, tak to bylo tvrdé jako kámen. Vytáhl jsem nožík a snažil jsem se dostat dovnitř, když se mi podařilo dostat dovnitř tak tam bylo zlato. Jo čistý zlato. Tak jsem se vytratil a šel jsem domů. To Zlato jsem očistil a prodal jsem ve zlatnictví. Daly mi za to 5 miliónů. Prodal jsem barák a auto a měl o dva milióny navíc. Tak jsem řekl, že buďto budu dobrý člověk a koupím vybavení do školy a nebo si to všechno nechám pro sebe. Tak jsem dal půlku na školu a za tu druhou půlku jsem si koupil lepší auto a nový barák.

Začatky výuky na fakultě neproběhly hladce,
Ovšem profesoři zvládli svojí nelehkou krizi,
Nepovedlo by se to bez malého sirotčince,
Jak se na to dívam tak věřím, že to nebylo úplně easy,

Nic z toho by se neobešlo bez hrušek,
Kterých já začal být velký fanoušek,
Oslavme tímto sto let od zahájení výuky,
A popřejme tímto všem co se podíleli velké díky.