Vedoucí práce: Josef Krob
Vypracoval: Mojmír Dočekal
1 Sokalova aféra
Jedním z nejprivilegovanějších způsobů poznání skutečnosti je pro naši evropskou kulturu bezesporu věda. Spor, který vznikl na podkladě článku newyorského profesora fyziky A. SOKALA[5] vyvolal diskusi o možných způsobech lidského zkoumání skutečnosti a jejich vzájemné hierarchizaci. Mezi objektivně vědeckým popisem světa, běžnou každodenní skutečností a filozofickou reflexí není rozdíl, pokud jde o předmět poznávání - vždy můžeme abstrakcí dojít k tomu, že posledním cílem našeho gnozeologického pachtění je ucelený souhrn pojmů vysvětlujících chování vesmíru, jeho jednotlivých částí a jejich vzájemných vztahů. Diference je mezi metodami a výsledky, ke kterým v našich reflexích zkušenosti, objektivizujeme soubor entit obvykle nazývaných skutečnost. Objektem mého zájmu bude debata, která byla vyvolána zmíněným Sokalovým článkem a čile se rozrostla jak v médiích tištěných tak na internetu[11][7][9][10]. Co zmíněný článek vlastně obsahuje bude objasněno v následujících odstavcích, ale ještě předtím bych rád pouze upozornil na to, že v rozpoutané diskusi nejde ani tak o problémy, které se zrodily na konci dvacátého století, ale jak už bývá ve filozofii zvykem, o symptomy otázek řešených od vzniku filozofické reflexe poznání vůbec.
Článek ALANA D. SOKALA pojmenovaný "Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity" [5]vyšel ve dvojčísle 46/47 prestižního amerického filozofického časopisu SOCIAL TEXT v létě 1996. Dovolím si uvést stručné shrnutí hlavních tezí článku.
Formálním začátkem staťi je biografická informace o A. SOKALOVI, uvádějící ho jako profesora fyziky na New York University s krátkou bibliografickou informací o jeho nejdůležitějších pracích, tento úvod se záhy ukáže jako velmi důležitý detail. Ihned v prvním odstavci vyhlašuje jasně Sokal cíl svého pojednání - zkoumání vztahu a hranic přírodních a sociálních věd. Přírodovědci (tvrdí Sokal) zastávají starobylé a omšelé dogma, které sahá až Descartovi a Newtonovi, jímž je zatvrzelá víra v existenci objektivního světa, nezávislého na individuu a na lidstvu jako takovém; tento objektivní svět je poznáván přírodními vědami, které se soustřeďují na studium jeho zákonů, které jsou věčné, i když naše poznání o nich je značně neúplné a nedostačující. Tento falešný článek vědecké víry je v současnosti jasně zpochybněn pracemi filozofů vědy, feministek, literárních kritiků a poststrukturalistů (na tomto i jiných místech se celý článek hemží citacemi autorit - namátkou ze známějších filozofů či fyziků - Kuhn, Lyotard, Aronowitz, Derrida, Bohr, Einstein, Irigaray, Lacan, Latour, Prigogine, Morin). Tito moderní badatelé prý odhalili pomýlenost 'objektivních' vědeckých pověr a objevili, že fyzikální realita není ve své podstatě nic jiného než sociální a lingvistický konstrukt, který je utvářen ideologií, mocí a kulturou. Pravdy vědy nemají vyšší epistemologickou hodnotu než jakékoliv jiné narace (například místních komunit). Sokal si za nejvyšší cíl svého článku klade pomoci obhájit tyto teorie ze svého postu fyzika a prokázat jejich dokazatelnost vyvozením z teorie kvantové gravitace. Heslovitě: končí objektivní fyzikální realita, začíná relativismus.
Po skončení těchto apodiktických vyhlášení začíná Sokal provozovat dosti podezřelou apologetiku své teorie "kvantové gravitace", kterou vyhlašuje jako spojení Einsteinovy teorie obecné relativity s Heisenbergovou kvantovou mechanikou. Není nutné sledovat celou argumentační linii Sokalova článku, pro představu, jak se dokazování děje odcituji několik řádků zároveň s mým překladem:
"Suffice it to say that anyone who has seriously studied the equations of quantum mechanics will assent to Heisenberg's measured (pardon the pun) summary of his celebrated uncertainty principle: We can no longer speak of the behaviour of the particle independently of the process of observation. As a final consequence, the natural laws formulated mathematically in quantum theory no longer deal with the elementary particles themselves but with our knowledge of them. Nor is it any longer possible to ask whether or not these particles exist in space and time objectively." [5]
- můj překlad: "Postačí, když řeknu, že kdokoliv, kdo vážně studoval rovnice kvantové mechaniky, bude souhlasit s Heisenbergovým odměřeným (omluvte slovní hříčku) shrnutím jeho oslavovaného principu neurčitosti: Už dále nemůžeme mluvit o chování částic nezávisle na procesu jejich pozorování. Konečný logický důsledek tohoto principu zní: přírodní zákony matematicky formulované v kvantové teorii už nepojednávají o elementárních částicích jako takových, ale o našem poznání těchto. Není už možné možné se dále ptát, zda tyto částice existují v prostoru a čase objektivně, či nikoliv.''
Celý článek je psán ve stejném stylu. Postup autora při jeho kompozici lze popsat asi takto: postačí, když uvedu jakýkoliv fyzikální objev (nezbytná je nesrozumitelná terminologie), odcituji autoritu (fyzik, psycholog, sociolog, filozof ..., kdokoliv, jehož jméno nahání strach), a pak uvedu svoje závěry. Přičemž při tomto postupu není naprosto nutné dodržovat zásady logického vyplývání. Tzn. i kdyby premisy úsudku byly náhodou pravdivé, není nutné, aby platil závěr. Jako příklad uvádím kromě již uvedené citace také toto:
Niels Bohr napsal: Nezávislá realita nemůže být v přísně fyzikálním smyslu připsána ani fenoménům, ani nástrojům pozorování. Stanley Aronowitz přesvědčivě ukázal důsledky tohoto názoru na krizi ideálů liberálních států ve střední Evropě během a po skončení první světové války.[5]
Celý článek je poskládán tímto způsobem. Předcházející ukázky jsou názornou demonstrací principů, na kterých je postaven celá Sokalova stať, ve stručnosti jsou to tyto:
Jako laik nemohu posuzovat úroveň odborných fyzikálních výkladů, ale i zbytky znalostí ze středoškolské fyziky mi napovídají, že teorie relativity není o tom, že vše je relativní:
Klíčovým bodem je, že tato invariantní grupa se chová přechodově: to znamená, že jakýkoliv časoprostorový bod, jestliže existuje, může být transformován v jiný. Tímto způsobem nekonečně-dimensionální invariantní grupa ruší rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným: Euklidova geometrie a Newtonova gravitace, původně zamýšlené jako konstantní a univerzální, jsou nyní nazírány ve své historičnosti; a domnělý pozorovatel se stává totálně decentralizovaným, ztracený od jakékoliv epistemické linky k časoprostorovému bodu, který už dále nemůže být definován samotnou geometrií. [5]
Moje předchozí analýzy Sokalova článku snad dostatečně ukazují, že na způsobu výstavby i na faktických informacích v něm obsažených, není mnoho věcí v pořádku. Nonsensy tohoto ražení jsou jistě překvapující, zvláště uvážíme-li povolání autora článku. Pro toho, kdo nezná pozadí celého případu, prozradím, o co ve skutečnosti šlo.
Dva měsíce po publikování článku Transgressing ...[5], zaslal jeho autor do redakce SOCIAL TEXT několikastránkový text nazvaný Transgressing the Boundaries: An Afterword[6], ale dokument nebyl v tomto časopise přijat k publikování. Na místo toho byl uveřejněn v časopise DISSENT (číslo 43, podzim 1996, s.93-99) a v nepatrně pozměněné podobě v periodiku PHILOSOPHY AND LITERATURE (číslo 20, říjen 1996, s.338-346).
Sokal se ve svém Afterword přiznává k tomu, že jeho původní článek Transgressing ... byl podvrh a žert, ke kterému se přiznává, ale nyní chce ospravedlnit své motivy a objasnit, proč falzifikát sestavil. Ve svém ,,epilogu`` se hlásí k teoriím a metafyzickým projektům, které opravdu zastává. Sám svůj žert charakterizuje takto:
Stejně jako žánr, který měl být ironizován - tisíce příkladů z něj lze najít v mé bibliografii - můj článek je směskou pravd, polo-pravd, čtvrt-pravd a celolží, nekonsekvencí a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl. [6]
Tento způsob filozofování, který se svou parodií rozhodl napodobit je podle Sokala mimo jiné charakterizován tím, že v něm převažuje citování autorit nad logickou výstavbou důkazů, spekulativní myšlení nad vědeckou evidencí, přetvořené nebo absurdní metafory použité namísto jazyka daného oboru, rétorika nad přemýšlením, zmatečné použití významů odborných a běžných slov (termínů). To je asi to, co jsem charakterizoval jako hlavní výstavbové principy Sokalova prvního článku [5].
Tyto všechny nedostatky, které byly zmíněny, ale autorovi nevadí tolik jako proklamovaná příslušnost tvůrců oněch pojednání k levici. Jeho hlavní cíl při psaní parodie byl totiž politický - bojovat proti subjektivismu v levici. Sokal se hlásí k americké levici, ale protestuje proti praktikám, které do ní vnáší mnozí současní poststrukturalističtí, postmoderní, feminističtí a jiní badatelé (konkrétně Foucault, Derrida a ostatní filozofové a sociologové, jejichž jména lze nalézt v bibliografické sekci Transgressing[5]) Je přesvědčen, že nejmocnější zbraní menšin proti útlaku moci byla a bude vždy pravda. Útočí proti snaze zmíněných výzkumníku na poli sociálních věd smazat rozdíl mezi fakty a fikcí, která je zřejmě podle něj pro levici sebezničující. Přijetím gnozeologického agnosticismu (pravdy jsou pouhé sociální a lingvistické konstrukty) se levice vzdává šance na změnu společnosti. Průvodním jevem ztráty zájmu o tuto logickou distinkci mezi soudy pravdivými a nepravdivými, která je společná všem zmíněným post... projektům, je také změna stylistické stránky jejich projevů, kdy synonymem moudrosti se stává stylizační zmatenost a nejasnost. Kromě zahuštění a znepřehlednění stylistiky prací oněch badatelů je pro tyto texty charakteristické nadužívání metaforického vyjadřování. Sokal naproti tomu obhajuje jasné a logické myšlení, jehož pokrok jedině může umožnit změnu společnosti k lepšímu stavu na úkor konfůzního způsobu argumentace uplatňovaného v pracích oněch společenských vědců.
Sokal přiznává na druhé straně mnohým otázkám zvláště o vlivu společnosti na vědecký výzkum legitimnost. Dokonce volá po seriózních výzkumech v oblasti sociologie vědy - působení moci, průmyslu, politiky na vědu a její vývoj. Ale jako nutný předpoklad takového tázání klade tři zásady:
Pro výzkumníky na poli sociologie je nutné, aby si uvědomili, že jejich sociologická klasifikace nemusí mít zhola nic společného s ontologickým a epistemologickým statutem teorií popisovaných disciplínami, které jsou předmětem jejich zkoumání. A právě záměna popisu vědecké disciplíny s tím, o čem tato disciplína pojednává, záměna zákonů popisu se zákony chování, je jedním z klíčových bodů, které vedou k neshodám mezi přírodovědci na straně jedné a badateli, jejichž cílem je deskripce přírodovědeckého zkoumání na straně druhé. Přiznává též, že mnohé rozpory, které vznikly mezi vědci z oblasti přírodních věd a jejich kolegy z tzv. věd humanitních, jsou způsobeny autoritářstvím exaktních vědců, kteří se jen málo snaží zprostředkovat výsledky svých výzkumů ostatním badatelům. Problémem zůstává také obrovská zaostalost vysoce vzdělaných humanitních badatelů v přírodovědeckých oborech (neznalost základních pojmů - hmota, zrychlení, ...), ale zároveň jejich troufalost v uplatňování pojmů, metafor a teorií těchto oborů na vlastní práci.
Je jisté - tvrdí Sokal, že sféra politiky a vědy se navzájem ovlivňují. Schematicky lze popsat tři hlavní vlivy, které budou působit na politické události v dalších letech, jsou to:
Jak už jsem se zmínil, vyvolal Sokalův článek a autorovo následné sebeodhalení docela čilý rozruch. Rozrostly se diskusní skupiny na internetu (viz [11]), činu si všimli jak američtí tak francouzští filozofové, sociologové i přírodní vědci. Ocituji zajímavou odpověď ANDREWA ROSSE, jednoho z vydavatelů časopisu SOCIAL TEXTS na Sokalův Afterword:
Sokalova domněnka, že jeho ,,parodie`` přistihla tupé vydavatele časopisu Social Texts v nedbalkách, je chybná. Její status jakožto parodie žádným podstatným způsobem nemění náš původní dojem, že ten článek sám je kuriozitou, či symptomatickým dokumentem, a náš zájem o něj jako o takový. Celá tato aféra může něco vypovědět o naší představě toho, jak čtou fyzikové filosofii, to nám ale připadá méně důležité než možnost, že tato hříčka vedla jenom ke zvýšení hysterie, které Války vědy1 vyvolaly.2
Vydavatelé postiženého periodika se zřejmě snaží zlehčit význam Sokalova článku a zároveň označují debatu, která jím byla vyvolána za hysterickou. Ohlas celé kauzy byl veliký - u nás o ní napsal kratší esej Ivan M. HAVEL, jehož článek je možné získat na webovém serveru Filozofické fakulty v Brně3. Kromě toho existuje již zmíněný Peregrinův článek ve Filosofickém časopise[11].
Ve Francii zkritizoval Sokalův žert sociolog Bruno Latour ( LE MONDE, 31. leden 1997), kde se dočteme, že američtí fysici zbavení tučných dotací z dob studené války si hledají nového nepřítele - postmoderní intelektuály. Latour představuje Ameriku jako uzurpátora duševního bohatství - posledního bojovníka ze studené války (viz [7]). Sokalovu odpověď na tento článek je možné nalézt na internetové adrese - [7].
I když debata vzniklá z podnětu obout Sokalových hlavních článků je velmi pestrá a ničí představu o filozofii jako nudné a suchopárné disciplíně, přenechám její rozbor někomu zasvěcenějšímu a sám se pokusím o promyšlení důsledků, které vyplývají ze Sokalovy perzifláže.
Na počátku bude nutné zjistit, zda kritika, kterou Sokal vznáší proti soudobému filozofickému směru označovanému jako postmodernismus je oprávněná. Neboť nejsem kompetentní k tomu, abych zkoumal tento proud jako ucelenou koncepci, zaměřím svou pozornost na reflexi vědeckých teorií v rámci postmoderní filozofie. Přesněji, zaměřím se na filozofii vědy v rámci soudobé filozofie. Za prvé se ujistíme o tom, je-li skutečně v těchto textech přítomno zkoumání vědeckých teorií. Ale ještě předtím je nutné vědět u kterých badatelů tyto projevy hledat a alespoň v obrysech nastínit koncept postmoderní filozofie takový, jaký nám ho zprostředkovávají někteří z jejích představitelů.
Olomoucký Filosofický slovník [12] na straně 141 pod heslem FILOSOFIE POSTMODERNí (autor hesla Břetislav Horyna) uvádí toto:
filosofie postmoderní (z lat.post, po, modernus, nedávný, nový) označení proudu soudobého fil. myšlení, které nalézá svůj počátek a ústřední obsahy v tematizaci problematiky kultury konce moderny. Zatímco termíny postmoderna, postmodernismus, prolínají teorií literatury, uměnovědou a kulturologií po řadu desetiletí, objevuje se adjektivum postmoderní ve fil. kontextu po víceméně neurčitém užití R. Pannwitzem (Die Krisis der europaischen Kultur, 1917) opět až 1979 v díle J.-F. Lyotarda Postmoderní situace (La Condition postmoderne. Rapport sur le savoir), pojatým jako zpráva o vědění v nejrozvinutějších společnostech, které definitivně dospěly k bariérám, obsaženým v doposud legitimujících meta-vyprávěních, a ocitají se před problémem legitimizačních diskursů. (...) Podnětem f.p. tak byly především věd. inovace ve 20. stol, které prokázaly, že skutečnost není uchopitelná z hlediska jednoty, ale mnohosti; teorie disipativních struktur I. Prigogina, teorie fraktálů B. Mandelbrota, teorie katastrof R. Thoma, teorie věd. vývoje střídáním paradigmat T. S. Kuhna byly předobrazem fil. zájmu o oblasti nerozhodnutelnosti, paralogičnosti, střetů s neúplnými informacemi, antagonismy a diskontinuitami (v některých interpretacích f.p. je ovšem tento moment zpochybňován a její rozvoj spojován spíše s autonomní reflexí stavu kultury). (...)F.p. tak lze pojmout jako kulturologicky založené vykročení za hranice transcendentální filosofie vědomí, určující modernu; vykročení, které dle Lyotarda překonává jednotnou formu moderního vědění, konstituovanou velkými meta-vyprávěními, z nichž novověkou Evropu determinovala tři: metapříběh o emancipaci lidstva, započatý osvícenstvím, o teleologii ducha v idealismu a o hermeneutice smyslu v historismu. (...) Proto pro f.p. platí spíše minimalistická definice, formulovaná Lyotardem, dle níž postmoderna znamená konečnou ztrátu důvěry v metanarativitu.
Ze slovníkového hesla (a dále se ani v definicích neodvážím jít, neboť nejsem odborníkem v oboru postmoderní filozofie a navíc vymezení jasných a zřetelných pojmů je pro filosofy postmoderny marná snaha) je zřejmé, že postmoderní filozofie pokládá za jeden ze svých kořenů změny, které se udály v rámci vědy 20. století. Potvrzuje se tedy předpoklad, že filozofie vědy je v soudobé post... filozofii reflektována. Na to jakým způsobem znovu odcituji autority. Předtím bude ovšem ještě důležité vymezit několik dalších pojmů. Předně je to pojem MODERNA. Olomoucký Filosofický slovník [12] (autor hesla Břetislav Horyna) ji popisuje takto:
moderna (z lat.modernus, nový, nedávný) pojem s delší fil. tradicí, jehož úkolem je specifikovat temporální a obsahové diference nových, nyní a zde přítomných fenoménů proti jevům ,,starým``, z dějinného hlediska včerejším a zastaralým; v užití postmoderní filozofie souhrnné jméno pro označení zákl. konstitutivních rysů evropské kultury mezi osvícenstvím a 2. polovinou 20. stol., jejího celkového profilu a rovněž sociokulturních důsledků těchto rysů. (...) Další různé možnosti časového určení m. ukazují speciální fil. teorie m. např. u J. Habermase, pro nějž je m. totožná s rozvojem projektu osvícenství 18. stol., J.-F. Lyotard, kladoucího těžiště m. do 18. a 19. stol., (...). Obsahové vymezení m. a současně její kritika je předmětem postmoderní filosofie: osa m. je tvořena dvěma zákl. prvky, a to určitým, z osvícenství čerpajícím a v pojmu pokroku se koncentrujícím typem racionality a dále ideou universalismu, tj. obecné platnosti a závaznosti této racionality samé a jí určených výkladů světa, pojetí hodnot, mravnosti, krásy, smyslu, významu atp. Obé je legitimováno pomocí tzv. velkých vyprávění (mezi nimiž Lyotard vyzvedává emancipaci lidstva, teleologii ducha a hermeneutiku smyslu), která nabývají podobu metanarativních soustav (ideologie, filosofie vědomí, metafyzika, náboženství), jež se samy zpětně zakládají na instrumentalizaci skutečnosti cestou bipolárních schémat (subjekt-objekt, věda-mýtus (zvýraznění M.D.), náboženství-modlářství, substance-akcident, atd.), jejichž smyslem je zajistit moc nad pojmenovanou přirozenou i soc. skutečností.
Po vymezení dvou konstitutivních pojmů postmoderní filozofie se ještě pokusím objasnit jak je to s jejich vztahem. Touto relací se podrobněji zabývá mimo jiné i kniha Wolfanga Welsche Naše postmoderní moderna [3]. V další podkapitole shrnu její nejdůležitější koncepty týkající se vztahu postmoderna - moderna.
Postmoderní filozofie bezprostředně navazuje na modernu. Je zároveň jejím pokračováním i zrušením. Tezovitě lze charakterizovat postmodernu jako přerušení moderny v těchto jejích rysech:
Welsch charakterizuje daný stav takto: ,,Postmoderna uskutečňuje v celé šíři skutečnosti (exotericky) to, co moderna zkoušela pouze specializovaně (esotericky). Postmoderna je exoterická každodenní forma kdysi esoterické moderny.``[3]. Na druhé straně se postmoderna rozchází s modernou ve smyslu novověku. A jak prohlašuje Welsch, k tomuto zlomu došlo právě v oblasti vědecké racionality. Welschovo schéma lze zobrazit v časové následnosti asi takto:
Trochu jiné vymezení tohoto vztahu nabízí J. F. Lyotard ve své Postmoderní situaci [4]. Ústředním pojmem jeho zmíněné práce je legitimizace. Moderní chápání tohoto pojmu je spojeno se jménem MAXE WEBERA, který vymezil tři druhy legitimních mocí:
Lyotardovo pojetí pojmu legitimizace vychází právě z tohoto rozlišení, když za legitimní považuje takový systém (vědecký, mocenský, ...), který si dokáže různými prostředky zajistit vlastní akceptovatelnost. Podrobněji viz [12]. Jeho rozdělení lze shrnout takto:
Postmoderní obezřetnost vůči všem metanaracím pramení z Lyotardova (a lze snad říci obecně postmoderního) podezření, které za každým metadiskursem vidí jen touhu ke zmnožování moci. Pregnantně to Lyotard vyjadřuje takto: ,,Aplikace tohoto pravidla na všechny naše hry se neobejde bez jistého teroru, prosazujícího se nenápadně, nebo tvrdě: Buďte operativní, to znamená ve shodě s těmito měřítky, nebo zmizte.``[4] Všechny metanarace slouží jen k zvětšování moci a zajištění maximální výkonnosti totalitárního systému. Lyotard pléduje pro postmoderní vědu oproštěnou od metadiskursů, které znásilňují heterogenitu řečových her. Stručně řečeno, mezi takovéto metadiskursy patří i novověký koncept vědy s ,,vyprávěními`` o nezávislé objektivní realitě, oddělení subjektu od objektu, poznávání pravd, souměřitelnosti vědeckých teorií.
V humanitních vědách je používání metafor velmi obvyklá praktika. Metafora jako heuristický princip, ale zároveň i jako všeobecně přijímaný způsob vysvětlování skutečnosti se stal běžně přijímaným postupem. Lze dokonce přijmout předpoklad, že bez metaforického vyjadřování by existence některých teoretických konceptů vůbec nebyla možná. Například o úloze metafory jazyka jako organismu v lingvistice, jak ji používá jazykověda v linii od Humboldta až Chomského, viz [1]. Ale můžeme se společně s autorem zmíněné práce zeptat, zda metafora nelimituje poznání zkoumaných fenoménů, není-li již prizmatem, skrze které se skutečnost láme do podoby jím už určené. Odpověď musí být jistě kladná. A právě proto je na místě pochybnost o tom, nakolik je metaforické vyjadřování spolehlivé a do jaké míry lze při něm pracovat s kategorií pravdy a objektivnosti, tedy pojmy pro vědecké teorie určujícími. Pokud si tuto vlastnost metaforického vypovídání uvědomíme včas, musíme zohlednit limitaci výpovědí pomocí metafor konstruovaných.
To, že je jazyk postmoderní filozofie konstruován právě z metaforických výrazů nám neříká pouze Sokalův článek, ale můžeme tento fakt zjistit z prací samotných filozofů postmoderny. Takovými jsou pojmy jako SIMULACE u J. BAUDRILLARDA (viz u náv vyšlý překlad jeho práce O svádění, ve kterém J. B. zkoumá z kulturologického hlediska změny komunikace v soudobé vyspělé společnosti), pojem DROMOLOGIE ve filozofických konceptech P. VIRILIA, podle které jsou společnosti strukturovány svým vztahem k rychlosti, ... Věnujme ale pozornost pojmu, který stojí ve středu filozofického proudu postmoderního myšlení, jímž je bezpochyby termín DISKURS.
V původním filozofickém i běžném pojetí má tento termín význam argumentovaného, reflektovaného a kontrolovaného řečového projevu. V kontextu postmoderní filozofie znamená spíše jakoukoliv organizovanou formu myšlení. Kořeny takového metaforického pojetí je třeba hledat v pracích filozofů jazyka, kteří redukují naše poznání na soubor jazykových výpovědí.
Při uvědomění si metaforičnosti vyjadřování se o poznání způsobem, jakým se běžně popisuje řečová komunikace, nehrozí nebezpečí zapomenutí na fakt, že promlouváme o myšlenkových konstrukcích. Ale zdá se, že mnozí současní filozofové si tento práh neuvědomují. Na důkaz předložím následující příklad z LYOTARDOVY Postmoderní situace:
Při obecné proměně nezůstává povaha vědění nedotčena. Přejít do nových kanálů a stát se operativní může poznatek jen tehdy, jestliže může být převeden v informační kvanta. Lze z toho tedy vyvodit předpověď, že všechno, co v konstituovaném vědění není takto přeložitelné, bude opuštěno a že orientace nových výzkumů se podřídí podmínce přeložitelnosti eventuálních výsledků do strojového jazyka (...) S hegemonií informatiky se prosazuje i určitá logika, a tedy soubor předpisů týkajících se výpovědí přijímaných jako výpovědi, jež mají povahu ,,vědě``. [4,]
Tato ukázka představuje postoj, který, pokud se nemýlím, zastává spolu s LYOTARDEM celá plejáda současných filozofů, a který lze charakterizovat ve stručnosti asi následujícím způsobem. Přejdeme-li nejasnost termínu ,,podmínka přeložitelnosti do strojového jazyka`` a přijmeme-li obecně uznáváné schéma komunikačního procesu (převzaté z teorie komunikace) s jednotlivými články: zdroj (pisatel), kód (jazyk), signál (písmena), kanál (papír, monitor, síť, ...), přijímač (čtenář), ve kterém informace proudí od zdroje, který informaci kóduje do podoby signálu, k přijímači, který informaci dekóduje, aby získal význam do kódu vložený; lze LYOTARDůV názor vyložit jako přesvědčení, že povaha kanálu a signálu přímo ovlivňuje charakter přenášení informace. Takové tvrzení je zcela namístě, mluvíme-li o syntaxi informací, ale stěží je možné uvěřit, že by zasahovalo i sémantickou část informace. Snad jediným způsobem, který je myslitelný, kdy by došlo k bezprostřednímu ovlivnění informace jejím kanálem, je porucha, v lidské společnosti obvykle nazývaná neporozumění, tedy situace, kdy je kanál natolik plný šumů, že dekódování čtenářem není možné. Jako triviální protipříklad celého tvrzení může sloužit myšlenkový experiment: nakolik by se změnilo zaměření práce, kterou teď a tady píši, jestliže bych namísto sázecího systému LATEX pužíval editor T602 ? Domnívám se, že tento Lyotardův názor pramení právě z nedostatečné reflexe metaforičnosti pojmu DISKURS, který svou původní etymologií ještě stále sugeruje primát jazykové složky nad jeho stránkou sémantickou.
Není samozřejmě možné upřít metaforickému vyjadřování ve vědě kladné hodnocení, ještě spíše platí, že se bez něj není ani možné obejít. Humanitní a koneckonců dnes i přírodní vědy se takovému způsobu budování teoretických modelů skutečnosti stěží vyhnou. Ale je zřejmé, že je při používání metafor přihlížet k jejich zavádějícnosti.
Přijmeme-li oprávněnost námitek, kterých se dostalo adresátům Sokalovy kritiky, to znamená některým soudobým sociálním vědcům, je oprávněné se zeptat, zda existuje taková filozofie vědy, která by byla přijatelná nejen jako subjektivní výpověď o emocích a přáních svých tvůrců, ale jako solidní základ zkoumání vědeckého poznání z hlediska filozofického. V současné době lze v souvislosti s filozofií vědy spojit tři jména současných filozofů, kteří se o cosi podobného pokusili. Jsou to: KARL R. POPPER a dále dva filozofové, kteří bývají zahrnováni do proudu historické školy filozofie vědy. Jak o nich píše Holzbachová ve svých skriptech: ,,Ve vytvářející se filozofii vědy se poměrně brzo objevili filozofové, kteří začali odmítat představu, že věda se vyvíjí kumulativním způsobem, tendovali k relativismu a svým způsobem připravovali i postmodernismus.``4 Jistým způsobem se tito historičtí filozofové vymezili oproti tradičnímu pojetí vývoje vědy, bude proto na místě, abych se zmínil alespoň o základních obrysech klasické teorie vědy.
Z historických period, kterými se filozofie vědy probírala se zde budu věnovat jen dvěma - antice a novověku. Hlavním důvodem je to, že nepojednávám o historii vědy.
Pojímáme-li vědu jako část lidského poznávání přírody (v nejširším významu slova příroda - to znamená souhrn všech předmětů) formovala se věda jako proud filozofie, která byla nazývána přírodní filozofií. Poprvé zřejmě reflektovaně používá rozdělení filosofie na dialektiku, fyziku a etiku Platón (viz [15]. Fyzikou označuje z dnešního pohledu přírodovědu a zároveň i reflexi přírody - dnes známou pod jménem přírodní filozofie. Vývoj vědeckého poznání vzhledem k filozofii lze charakterizovat jako postupné vydělování disciplín z původně jednotného celku filozofie. Jestliže platónská a aristotelská fyzika ještě patřila pod filozofii a obsahovala všechno vědění o přírodě i člověku jako její součásti, tak se postupně od novověku (pomineme-li středověk, kde se z hlediska filosofie přírody mnoho nového nestalo) začínají vydělovat speciální vědy - psychologie, přírodní vědy, ... S jistou nadsázkou lze říci, že jakmile bylo možné otázky filozofií kladené a nezodpovězené alespoň částečně řešit, mění se ta část filozofie, kde k podobnému pohybu došlo, na speciální vědu. Výhodou této změny je úspěšnost v řešení dílčích problémů, k čemuž, zdá se, filozofie kompetentní není, nevýhodou pak ztráta celistvého chápání světa.
Formování novověké vědy bylo mimo jiné podmíněno i změnou chápání použitelnosti jejích teorií. Zatímco v antice byla věda pojímána čistě jako poznání pro poznání. Bylo by pro občana antické polis téměř ponižující přemýšlet o vědě jako o poznání sloužícímu jinému účelu než poznání samotnému. Poznání mělo svou vlastní snad až esteticko-etickou hodnotu. Naopak v konceptu vědy novověké, předznamenané na půdě filozofie a vědy jmény FRANCIS BACON a GALILEO GALILEI, se postupně od anticko-renesančního vnímání jednoty přírody a člověka upouští. Ideálem vědeckosti se stává kvantifikovatelnost a matematizovatelnost poznání jako přímý předpoklad ovlivňování světa. Charakteristická je věta z prvních stránek Baconova Nového organonu ,,Vědění je moc``, která představuje vědu jako moc sloužící člověku k manipulaci s přírodou. Zatímco v antice byla věda pěstována až na drobné výjimky (ve válečnictví a při výrobě hraček) bez přihlédnutí ke svému využití, novověké ,,paradigma`` se k okolnímu světu vztahuje jako k objektu matematického popisu. Objektu, jehož chování může být předpovězeno i dokonce měněno. Antickou tradici vycházející z axiomaticky-deduktivního ideálu matematiky a geometrie nahrazuje novověk ideálem fyziky, která popisuje právě onu přírodu, která byla v antice považována za tak hrubou a odlišnou od přesných a jasných struktur poznání, že její popis nestál opravdovému vědci za námahu. Novověká věda i když také pěstuje požadavky přísné metodičnosti zajištěné logickým aparátem zkoumání metody a matematickou formou popisu světa, směřuje svoje poznání ne k pouhému teoretickému popisu, ale účelem jejího budování je co nejpřesnější popis chování struktur světa. Novověká věda se snaží ozřejmit zákony přírody.
Schematicky lze rozlišovat:
Bez nároku na úplnost a čistě jen pro potřebu další argumentace se pokusím sumarizovat proces vytváření vědeckých teorií asi do těchto bodů:
Pokrok ve vývoji teorií lze chápat jako postupné narůstání informačního obsahu teorií. To znamená asi tolik, že teorie jednotlivých přírodních věd směřují k stále obecnějšímu popisu skutečnosti, jsou schopny předpovídat čím dál více jevů až k myslitelné metě - ,,teorii všeho``, která by popisovala chování všech předmětů univerza. Neustálý nárůst informačního obsahu teorií je příčinou jejich snazší falzifikovatelnosti - vyvratitelnosti. Karl R. Popper, který pro filozofii vědy objevil kritérium falzifikovatelnosti, vlastně ruší dělení hypotéza-teorie: ,,To znamená, že pokud nejsou vědecké teorie falsifikovány, zůstávají navždy hypotézami nebo domněnkami.``5. V důsledku to znamená, že vědecká teorie se teorií stává až po svém vyvrácení. Všechny teorie, které se uměle brání své falsifikovatelnosti, jako jsou teorie metafyzické, teologické, ideologické, nemohou být považovány za vědecké. To, že Popperovo zdůraznění deduktivnosti věd a falsifikačního kritéria demarkace mezi přírodními vědami a metafyzikou se stalo dobře vysvětlujícím modelem vědeckých teorií a obecně ho přijímají nejen filozofové vědy, ale podporují ho i vědci samotní, mohou potvrdit slova nejznámějšího současného fyzika Stephena W. Hawkinga z jeho Stručné historie času:
Každá fyzikální teorie je prozatímní, vždy jde vlastně pouze o domněnku, neboť žádnou vědeckou teorii nelze dokázat. Nezáleží na tom, kolikrát byla potvrzena různými pokusy a pozorováními; nikdy si nemůžeme být úplně jisti, že se příště nevynoří nějaký nesoulad. Na druhé straně může teorii vyvrátit jediný experiment, jediné pozorování, pokud výsledek nesouhlasí s jejími předpověďmi.``[16]
Soudobý americký historik a filozof vědy. Snaží se vyvrátit na základě historie vědy (hlavně fyziky) hypotézu o kumulativním a lineárním charakteru vědeckého vývoje. Ve své proslulé knize Struktura vědeckých revolucí přináší teorii paradigmat, která stojí v kořenech současného zrelativizovaného přemýšlení o vývoji vědy. Pokusím se stručně charakterizovat Kuhnovu argumentaci v této knize vyloženou.
Východiskem a důvodem, který Kuhn uvádí pro sepsání svého spisu, je následující úsudek:
Spolu se zpochybněním vývoje vědy zavádí proslulý a po něm často opakovaný termín paradigma, který definuje takto:
Paradigmata jsou, a to je jeden z nejzákladnějších stavebních kamenů Kuhnovy argumentace, na sebe navzájem neredukovatelná, jedno do druhého nelze přeložit a už vůbec nelze mluvit snad o nějakém zpřesňování jednoho druhým. Jejich nepřeložitelnost je způsobena tím, že mluví o různých entitách (mohou přitom používat stejného jazyka, což je matoucí). Pro plné porozumění Kuhnově kritice vědeckého vývoje si dovolím ještě dvě definice:
Za pomoci těchto termínů vykládá Kuhn vědecký vývoj jako kontinuální střídání period normální vědy, během nichž postupně narůstají anomálie a s nimi i roste tlak proti stávajícímu paradigmatu. Hromadění anomálií vede k postupnému vyústění do období vědecké revoluce, ve kterém se zásadním způsobem proměňuje paradigma. Celý proces ovšem probíhá dost pozvolna:
,,Jakmile vědecká teorie dosáhne postavení paradigmatu je prohlášena za neplatnou jen tehdy, když se naskytne jiná teorie jako kandidát, který by mohl její místo zaujmout.``[17]
Jinými slovy, proces falzifikace teorie neprobíhá nikdy tak, že by byla vyvrácena na základě stavu světa zjištěného pokusem či experimentem. Teorie může být vyvrácena vždy až jinou teorií, protože proti nesrovnalostem v empirii se brání hypotézami ad hoc. Vědci prostě pouze na základě protipříkladů nejsou ochotni odmítnout ani teorii a už vůbec ne paradigma. Celý způsob Kuhnova popisu je jasně holistický a blízký přístupu analytického filozofa W. V. O. Quina, s jehož žákem Donaldem Davidsonem se pokusím Kuhnovu koncepci konfrontovat. Kuhn jako příčinu naší dosavadní neschopnosti rozeznat opravdovou povahu vědeckého vývoje uvádí způsob, jakým je nám běžně historie vědy zprostředkovávána. Ta se k nám dostává skrze kodifikovanou podobu uloženou v standardních učebnicích jednotlivých disciplín, ve kterých je zcela jednoznačně předkládán proces výměny vědeckých teorií jako jejich stálé zpřesňování, ve kterém časově novější teorie zahrnují do sebe ty starší, neruší však jejich platnost, pouze je upřesňují. Kuhn proti tomu namítá:
Přinejmenším pro vědce se zjevné rozdíly mezi zrušenou vědeckou teorií a jejím nástupcem většinou ukazují jako skutečné. I když lze na starší teorii pohlížet jako na zvláštní případ jejího aktuálního nástupce, je nutno ji pro tento účel pozměnit.[17]
Následkem změny paradigmatu se vědcům, jak Kuhn říká, mění celý svět. Podkladem jeho vyvozování je představa světa-přírody jako ,,beztvarého`` toku událostí, které vědec přijímá pomocí prodloužených senzorů svého těla jako stejně nestrukturovaný tok počitků, které jsou uchopitelné až prostřednictvím jistého pojmového aparátu - teorie. Jestliže je vědecký vývoj neustálou proměnou různých paradigmat - vědecké revoluce vytvářejí teoretické popisy, které jsou spolu navzájem ve sporu - nutně to vede k závěru, že svět žádné zákony (ve významu zákonů přírodních věd) nemá, existují pouze naše rekonstrukce - zákonitosti, které do něho vkládáme pro svoji orientaci. Tento bod se ukazuje jako jeden z klíčových z celé diskuze. Právě proti takovéto představě se obrací Donald Davidson, jehož argumentaci bych rád přiblížil v dalším bodě. Pokud jde o druhého proslulého filozofa vědy - Paula K. Feyerabenda, nezdá se mi, že by jeho názory přinášeli do diskuse o povaze dějin vědy něco nového. Feyerabend vyostřil Kuhnovy názory až do pozice, kterou sám nazval epistemologický anarchismus, sám odmítnul uznat období normální vědy a preferoval jakékoliv alternativy k běžné racionalitě. Nezdá se mi, že jeho koncepce kromě radikálních formulací myšlenek přináší něco nového (viz [18]).
Zdá se být dobrým nápadem (a snad nejen pro autora této práce) věnovat pozornost některým problémům vědy, které povstávají z faktu, že věda koneckonců je formulována jako systém znaků a je tedy v jistém smyslu jazykem podobně jako jsou jazykem i jiné přirozené jazyky jako jsou čeština, angličtina, ... Zkoumání tohoto způsobu samozřejmě uznává za výchozí tvrzení, jazyk vědy slouží (u přírodních věd) k formulaci teorií, jejichž oblast platnosti je vně tohoto jazyka samotného, stojí tedy jako metateorie přírody. Ale právě proto stojí za úvahu nahlédnout, jakým způsobem je vytvářen vztah korespondence mezi systémem jazyka vědy a světem. Budiž podotknuto, že hlavní část argumentace se bude zakládat na jistém výseku vývoje dějin a myšlení analytické filozofie. Pro účel tohoto spisku je výhodné chápat hnutí označované jmény lingvistický obrat či analytická filozofie jako pokus o zodpovězení otázek typu: Jaký je vztah mezi slovy a věcmi ? Co je určováno čím - jazyk světem či svět jazykem ? Že se v proudu filozofie nazývané analytická odpovědi na tento druh otázek nacházejí je jisté - jak ukáži, že ovšem kromě toho jde o směr nestejnorodý a hledající řešení problémů i jiných než těchto je samozřejmé.
Nyní stojí za to zrekapitulovat vývoj názorů na fungování vědy do schematického obrazu s důrazem na fakt, že věda je systém povahy jazykové (soubor výroků):
Vývoj názorů na povahu vědeckého poznání a vývoj vědy lze srovnat s vývojem názorů uvnitř analytické filozofie. Prvnímu bodu lze přiřadit Wittgensteina z období Traktátu:
,,Svět je všechno, co fakticky je.``[21]
,,Logický obraz faktu je myšlenka.``[21]
,,Znak, kterým vyjadřujeme myšlenku, nazývám větným znakem.``[21]
Obraz korespondence fakt - myšlenka - věta odpovídá korespondenci svět - věda v klasickém modelu vědeckého poznání (úmyslně zanedbávám odlišnosti Wittgensteina od logických pozitivistů, které pro toto zkoumání nejsou podstatné). Druhému a třetímu období odpovídá například myšlení současného analytického filozofa Nelsona Goodmana:
Alternativní popisy pohybu vyjadřované většinou téměř stejnými pojmy a běžně navzájem převoditelné skýtají jen méně významný a poměrně nevýrazný příklad rozmanitosti náhledů, popisů světa. (...) Pokud uznáváme oprávněnost protikladných správných verzí, neredukovatelných na jednu jedinou, neměli bychom hledat jednotu na nějakém nejistém a neutrálním pozadí či bázi těchto verzí, ale v celkové organizaci, která je zahrnuje.[22]
Jak je vidět, mizí v tomto typu myšlení pevná zakotvenost v tomto případě různých ,,verzí světa`` ve světě faktů. S trochou zjednodušení lze říci, že pojem ,,verze světa`` u Goodmana je spojitelný s pojmem paradigmatu T. S Kuhna, přičemž obě pojetí splňují kritérium pojmového relativismu, to znamená principiální nepřeložitelnosti výroků mezi různými verzemi či paradigmaty.
Posledním bodem vývoje, který můžeme vyznačit ideologickými nálepkami: od metafyzického realismu (Wittgenstein Traktátu) přes relativismu (Goodman) až k určité podobě realismu, pod nímž rozumím hlavně filozofii Donalda Davidsona.
Donald Davidson je žákem W. V. O. Quina a přímo rozvíjí myšlenky svého učitele. Davidsonův článek O samotné myšlence pojmového schématu[23], bude mým nejhlavnějším východiskem v argumentaci. Davidsonův článek by mohl klidně nést podtitul ,,Třetí dogma empirismu`` - jako odvolávku na proslulý Quinův článek ,,Dvě dogmata empirismu``, protože dovádí do důsledků Quinovo učení a přidává k destrukci dvou empirických dogmat návrh na zničení dogmatu třetího - hranice mezi jazykem a nekonceptualizovanou skutečností.
Davidson ve svém článku odpočátku rozlišuje dvě chápání relativismu:
Netriviální relativismus důsledně vzato, když tvrdí věty jako: ,,Pojem současnosti v newtonovské a v einsteinovské fyzice je homonymní, označuje dva na sebe nepřeložitelné koncepty.`` si protiřečí. Když Kuhn dokazuje, že pojmy před vědeckou revolucí měly jiný význam než po ní, nám ty staré pojmy zprostředkovává - čím jiným - než slovníkem porevoluční vědy. Slovy Donalda Davidsona:
Dominantní metafora pojmového relativismu, metafora různých hledisek, se zdá prozrazovat paradox. Různá hlediska dávají smysl, avšak jedině, existuje-li společná souřadnicová sousata, na kterou můžeme vynést; avšak existence společné soustavy podrývá tvrzení o dramatické nesrovnalosti.[23]
Nedává dobrý smysl tvrdit, to co říká Kuhn, že vědci, kteří pracují v různých vědeckých tradicích, pracují v různých světech. Kuhn po nás chce, abychom si představili jeden svět popisovaný různými způsoby - tím ovšem vzniká dualismus celkového pojmového schématu (v našem případě vědeckého jazyka) a neiterpretovaného obsahu (světa, který vědecké teorie popisují). Právě tato představa dualismu pojmové schéma - neuspořádaný obsah, který je ve výrocích formován prostřednictvím jazyka je pro Davidsona posledním dogmatem empirismu, které musí být odstraněno. Představa, že jazyk panuje nad skutečností důvěrně známá z korespondenční teorie pravdivosti (tzv. picture theory) formulovaná velmi pronikavě Wittgensteinem v Traktátu je vzbuzena prvotní intuicí světa nezávislého na jazyce, který je jazykem při popisu formován. Právě tato představa je zcela mylná, protože jejím důsledkem je neudržitelný dualismus svět/jazyk z níž vyplývají problémy věčných sporů realismus/relativismus. Neboť i realisticko-monistická představa o jednotném výkladovém schématu světa je poznamenána stejně jako relativismus dualismem schéma/nezformovaný svět, jenže na místo více pojmových schémat v relativismu, existuje v realismu schéma jediné. Nemá žádný smysl hovořit o nezformované realitě popisované jazykem, protože vždy už hovoříme nějakým určitým jazykem. Jestliže uznáme tento myšlenkový skok, vyjeví se nám relativismus ne jako mylná, ale jako prostě nesmyslná nauka. Jestliže ústřední koncepcí pojmového relativismu je nepřeložitelnost tvrzení o světě formulovaných v odlišných paradigmatech, při odmítnutí dualismu svět/jazyk nám z ní zbyde triviální tvrzení, že pravdivost věty je relativizovaná vzhledem k jazyku, ve kterém je formulována. Donald Davidson uvádí následující příklad:
Představme si, že bych ve svém úřadě ministra vědeckého jazyka chtěl nového člověka přimět přestat používat slova, která odkazují řekněme k emocím, pocitům, myšlenkám a úmyslům, a přimět ho namísto toho mluvit o fyziologických stavech a událostech, o nichž se má za to, že jsou s oním mentálním haraburdím totožné. Jak zjistím, zda byl můj pokyn splněn, mluví-li ten člověk novým jazykem ? Co já mohu vědět, mohou tyto zvučné nové fráze, jakkoli jsou přebrány z onoho starého jazyka, ve kterém odkazují k fyziologickým vzruchům, v jeho ústech docela dobře hrát roli oněch starých nejapných mentálních pojmů.[23]
Jinými slovy, to, že se budu ptát po tom, jaký je vztah mezi slovem a věcí, která je jím označována mi nepomůže k ničemu, protože obojí - slovo i věc jsou součástí jazyka, který používám při takovém ptaní. Z jazyka není úniku. To samozřejmě nemá zcela nic společného s ontickým statutem věcí jazykem popisovaných, nikdo nepochybuje o jejich reálné existenci v prostoru a čase, celé tvrzení jen trvá na tom, že je nesmyslné se v jazyce po světě neoznačeném slovy ptát. Není k ničemu se ptát po neutrálním a společném, co náleží všem schématům, co čeká na to, aby bylo uspořádáno jazykem, který je odlišný od tohoto neutrálního čehokoliv. Nesouměřitelnost jako Kuhnova jazyková substituce za výraz ,,nepřeložitelné z jednoho schématu do druhého`` není ničím jiným než konstatováním, že jednotlivá tvrzení jsou relativizována vzhledem k jazyku, ve kterém je pronášíme. Relativismus předpokládá, že jsme schopni postavit se mimo jazyk a poměřovat různá pojmová schémata touto neutrální skutečností (jíž v případě vědy může být například empirie zjištěná z pokusů a experimentů). To ale samozřejmě není možné, jedním ze specificky lidských znaků je právě schopnost člověka mluvit a komunikovatelné uvažování mimo kategorie jazyka není ničím víc než představou, jejíž naplnění je neuskutečnitelné. Člověk, protože nemůže poměřovat jinak než jazykem, může připustit i značně odlišných pojmových schémat, ale nikdy nemůže dát dobrý smysl představě o úplné nepřeložitelnosti do jeho vlastního jazyka.
Východiskem mého pokusu o analýzu některých současných problémů filozofie vědy byl článek A. Sokala, který, jak se ukázalo oprávněně kritizoval nepoctivost určitých tendencí v současné filozofii, které se pokoušejí o reflexi vědy, ale, jak vyšlo najevo někteří z takto zaměřených filozofů porušují základní principy vědecké komunikace - ať už šlo o nedostatečné zohlednění používání metaforického vyjadřování (které zřejmě plyne z přílišného zdůrazňování formy komunikátu, která může vést až k destrukci obsahu) nebo o neoprávněné přenášení pojmového aparátu přírodních věd na oblasti mnohem komplikovanějších jevů (což samo o sobě je ve sporu s deklarovanou neredukovatelností různých racionalit, k níž se tito myslitelé hlásí).
To samo o sobě nelze chápat jako paušální zpochybnění filozofického směru v myšlení 20. století, který bývá označován předponami post- cokoliv. A to zřejmě z tohoto důvodu: přes mou snahu nalézt koherentní vymezení pojmu postmodernismus, se nezdá, že všechny filozofy, kteří bývají do tohoto proudu řazeni, spojuje alespoň jeden společný znak (viz například němečtí filozofové Odo Marquard či Peter Sloterdijk, jejichž odrůdy filozofování lze stěží zahrnout pod vymezení postmoderny, jak je obsaženo třeba v klasických pracích Lyotardových a Welschových). Pokud se někoho týká varování vzešlé ze Sokalovy aféry, pak jsou to pouze ti současní filozofové (bez předpon; ty jim snad přidělí až budoucí autoři učebnic).
Přesto si troufám tvrdit, že argumentace Donalda Davidsona dostatečně jasně prokázala nesnadnou udržitelnost samotného pojmového relativismu, který snad, jak se zdá, je jedním z mála společných meta-znaků myšlení většiny filozofů označovaných kategorií postmoderní. Bez jakéhokoliv zadostiučinění se zdá být patrné, že myslet pojmový relativismus je mentální aktivita postrádající dobrý smysl a že k tomuto závěru dospívají filozofové a ne pouze vědci, je zvlášť poťěšující.
1
Války vědy je název dvojčísla SOCIAL TEXTS, ve kterém vyšel Sokalův článek Transgressing, pozn. M.D.4 Holzbachová, Ivana: Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno 1996.
5 Karl R. Popper: Věčné hledání. Praha 1995, s.77.
File translated from TEX by TTH, version 1.98.