Pojetí pohybu činilo filosofii vždy nemalé potíže. V jejích dějinách můžeme snadno najít zcela protikladné koncepce; část řecké filosofie pohyb dokonce naprosto popřela. Na druhé straně je pohyb jednou ze základních ontických charakteristik, u které víceméně uznáváme její nesubstanční podstatu. Vyjdeme-li z běžného jazyka, nenajdeme v případě pohybu takové výrazy jako např. u času, kdy běžně říkáme, že "čas běží", "nemáme čas", tj. výrazy, které podporují představu objektivizovaného, substančního času. Pohyb se nekoná, neplyne, dokonce ani nerealizuje, ale - i v našem běžném vyjadřování - vždy se "něco hýbe", něco mění, prostě pohyb - narozdíl od času a i prostoru - je mnohem pevněji i pro běžné vnímání spjat se svým materiálním substrátem. Důvody budou velmi pravděpodobně evoluční. Pro člověka bylo - a nakonec i dnes je - mnohem důležitější vědět co se hýbe, než prosté registrování pohybu. Percepce pohybu na přírodním pozadí byla spojována s nositelem tohoto pohybu, ať už byl člověk lovcem či možnou kořistí. Nakonec ani dnešní ulice není z tohoto hlediska příliš odlišná.
Samotná problematika pohybu pak vyvolává řadu dalších dílčích otázek představovaných pojmy změna, proměnlivost, stálost, vývoj a odvozeně i uspořádanost a entropie, asymetrie, symetrie atp. Vztah změny a stálosti k pohybu, preference jedné či druhé složky, právě tak jako logické obtíže při vymezování jejich vzájemného vztahu, to jsou otázky, které se objevují v samých počátcích evropské filosofie. Přitom ovšem pro antickou filosofii jako celek platí, že klid, stálost, zachování jsou preferovány před změnou, proměnlivostí, vývojem.
Pojmem změny se člověk snažil vyjádřit poznatky každodenního pozorování a praktické zkušenosti. Při neustálých střetech s přírodními živly - vodou, ohněm, větrem - a s ostatními živými tvory, lidskými či zvířecími vycházelo najevo, že máloco na světě je možné považovat za trvalé, statické, stálé. Přírodní cyklické pohyby, biologické rytmy, nutnost neustálé aktivity pro zajištění základních potřeb, to vše se vnucovalo s představou neustálých proměn světa, zejména v jeho konkrétních, smyslově uchopitelných podobách. Proti tomu pravděpodobně stejně silně, avšak zřejmě mnohem později a v poněkud jiné (teoretičtější, filosofické) podobě, vystupovala snaha - spíše asi psychologického a psychoterapeutického základu - postihnout "cosi" smyslově již spíše nepostižitelné, co by se mohlo skrývat "za" tímto proměnlivým světem, co by člověku dodávalo jistotu pro další den, jistotu stabilnosti existujícího časově, prostorově, kvalitativně.
Představa stálosti se tak jeví jako mnohem mladší, více teoretická a spekulativní. Ovšem aby náš úsudek nebyl unáhlený, je třeba podotknout, že i v makroskopickém světě se člověk setkává s řadou objektů, které se jeví z pozice lidského pozorovatele, časově omezeného, jako neměnné. Skály, koryta řek, celé horské masívy tvoří takřka neměnnou kulisu lidskému životu a tyto a spousta dalších pevných (neměnných) objektů nakonec umožňují člověku prostorovou orientaci ve světě. Při určité abstrakci bylo rovněž možné hovořit i o stálosti změny vypozorované z periodických pohybů, jako je střídání dne a noci, příliv a odliv, záplavy, roční pohyby hvězd. Na druhou stranu i v této stálosti se čas od času objevovaly trhliny - přírodní katastrofy pohnuly i horami, na nebi vzplály nové hvězdy, důležitá nebeská tělesa se občas schovala do stínu a i ve dne byla tma.
Z uvedených příkladů by se snad dalo odvodit, že řeč o pohybu bude vlastní více empiricky založené filosofii a samotným přírodním vědám, úvahy o klidu a stálosti bychom našli častěji ve filosofické spekulaci hledající pro člověka "pevný bod" ve světě ontickém, gnoseologickém i psychologickém. Moderní věda ve 20. století nahrazuje spekulativní úvahy o abstraktní stálosti (v podstatě neznámo čeho) myšlenkou invariantnosti základních fyzikálních zákonů. Nemění-li se v našem vesmíru něco v čase a prostoru, je-li něco stálé, jsou to s největší pravděpodobností základní fyzikální zákony (zákony zachování, vzájemné poměry základních fyzikálních interakcí), jejichž proměnlivost by měla za následek existenci vesmíru zásadně odlišného od toho, který doposud známe, byl by to vesmír velmi chaotický, ve kterém by existence života byla značně problematická.
Založení úvah o pohybu právě na empirických poznatcích a téměř výhradní omezení spekulace na hledání stálosti bylo pravděpodobně jednou z hlavních příčin, že pohyb byl v naprosté většině různých koncepcí - ať už existenci pohybu prokazovaly, či popíraly - chápán, vždy jako přemisťování těles v prostoru jako mechanický pohyb (lhostejno zda to byly nejmenší dále nedělitelné částečky, lidé nebo nebeská tělesa). Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že mechanický pohyb v podobě prostorové změny (změny polohy) makroskopických těles (méně přesněji přemístění těles v prostoru) je nejpřístupnější lidským smyslům. Právě proto se mohl stát historicky první formou pohybu empiricky i teoreticky relativně snadno podchytitelnou a popsatelnou.
Nejznámějším popisem idealizované mechanické formy pohybu, který současně nejvíce ovlivnil moderní vědu a s ní i běžný lidský názor, je klasická (newtonovská) mechanika. Pohyb je zde chápán jako určitý stav tělesa, tj. jako něco, co je tělesům vlastní právě tak jako klid. Poprvé od dob antiky je pohyb zrovnoprávněn s klidem. Formálně je to vyjádřeno v zákonu setrvačnosti, který formuloval již Galileo Galilei; těleso setrvává v klidu nebo v pohybu, pokud není vnějšími silami donuceno svůj stav změnit. Síla přestává být příčinou pohybu (Aristotelés), stává se příčinou změny pohybového stavu, příčinou zrychlení. Propracovanost klasické mechaniky, evidentnost jejích závěrů podporovaných každodenní zkušeností za současné neexistence poznatků o podstatě jiných forem pohybu měly ovšem za následek redukci všech podob dění pozorovaných ve světě na mechanickou formu. Vedle svérázného redukcionismu vzniká ovšem otázka, má-li řetězec vzájemného ovlivňování = silového působení vyvolávajícího změnu pohybového stavu objektu nějaký počátek a v případě kladné odpovědi, která převažovala, i otázka, kde nebo v čem tento počátek hledat? Protože tehdejší poznatky fyziky ještě neumožňovaly dospět jednoznačně k pochopení vzájemné souvislosti hmoty a pohybu, je počátek tohoto řetězce spatřován v První příčině, Prvním hybateli, Bohu.
Některé nové filosofické koncepce reagující bezprostředně na objevy ve fyzice od poloviny 19. století (elektromagnetické pole jako forma pohybu zásadně se lišícího od dosud známe formy mechanické) představují druhou krajnost. Na rozdíl od klasické mechaniky, která základní determinantu materiálního světa spatřuje v hmotnosti a ostatní entity - absolutní prostor a čas, pohyb a klid - považuje za víceméně vysvětlující principy, energetismus, který představuje pokus překonat potíže klasické mechaniky vzniklé její konfrontací s uvedenými objevy, spatřuje tuto základní determinantu v čisté energii oproštěné od hmotnosti; ta se stává pouze jedním z projevů takto osamostatněného čistého pohybu.
Vzhledem k redukcionistickému pohledu na pohyb, jeho ztotožňování s jednou jeho podobou, objevují se první pokusy o jeho klasifikaci až poměrně pozdě. Např. v polovině 19. století můžeme jistý náznak pozorovat u Comta, snažícího se utřídit dosavadní vědy: kritériem jsou pro jednotlivé obory charakteristické procesy a změny, které jsou předmětem daných disciplín. Pokusem o sumarizaci dosavadních poznatků přírodních věd a jejich filosofickou interpretaci je Engelsova klasifikace forem pohybu hmoty. Dělení forem pohybu na mechanický, fyzikální, chemický, biologický a společenský - související mimochodem rovněž s pokusem o klasifikaci věd - je však opravdu spíše popisem tehdejšího stavu porozumění přírodě, než metodologickou pomůckou, a to tím spíše, že se ani Engels nedokázal zcela vymanit z klasického (newtonovsko-mechanického) pohledu na svět. Svědčí o tom vydělení mechanického pohybu jako zvláštní formy vedle fyzikálního a jeho uvádění na prvním místě. Je to ostatně pochopitelné v době, kdy se nové fyzikální koncepce teprve rodí.
S rozvojem fyziky, zejména kvantové mechaniky, ve 20. století je stále zřejmější, že mechanický pohyb je nejjednodušší pouze z hlediska lidského poznání (percepce a interpretace) a přístupnosti lidským smyslům. Pokud jde o chronologii evoluce vesmíru a jednoduchost ve smyslu elementárnosti prvků tvořících systém (nikoli však jednoduché pro pochopení), kandidují na první místa zcela jiné formy pohybu, mnohem méně názorné.
Jsou jimi čtyři základní fyzikální interakce: silná, elektromagnetická, slabá a gravitační (v mikrosvěte někdy označována jako ultraslabá pro svou zanedbatelnou roli v těchto měřítcích. Na druhé straně však kvantová teorie gravitace pracuje s domněnkou, že v měřítcích okolo 10-35m převyšuje gravitační interakce silnou a jsou z ní odvoditelné všechny ostatní interakce). Každá z interakcí je zprostředkována specifickými částicemi - gluony, které si objekty vyměňují a udržují tak mezi sebou odpovídající vazbu.
Gravitační interakce je však nesporně určující (strukturně-organizační) silou v kosmických a kosmologických měřítcích, kde podmiňuje vznik, existenci i zánik celých vesmírných systémů od vesmíru jako celku až po hvězdné soustavy a evoluci hvězd samotných. Univerzálnost gravitační interakce (v prostředí vysokých hmotností) je částečně vyjádřena již v Newtonově gravitačním zákonu, podle kterého je přitažlivost vztah mezi jakýmikoli hmotnými útvary. Přitažlivá síla mezi nimi je pak závislá pouze na jejich hmotnosti a nepřímo na druhé mocnině jejich vzdálenosti. Obecná teorie relativity tuto univerzálnost gravitace dále potvrzuje jejím ztotožněním se změnami časoprostorového kontinua. Gluonem gravitační interakce je (stále ještě hypotetický) graviton.
I když je pravděpodobné, že náš vesmír jako celek je elektricky neutrální (existují ovšem i modely popisující jiné varianty), je elektromagnetická interakce jeho další podstatnou konstitutivní silou, pokrývající úrovně atomární až makroskopické. Je spoluodpovědná za chemické vazby a reakce, biologické vazby, včetně celého spektra elektromagnetického záření, které člověku a vyšším organismům zprostředkovává téměř veškeré informace o okolním vesmíru (i když se usilovně pracuje na pokusech s detekcí gravitačních vln jako dalšího možného, velmi bohatého, zdroje informací). I mozkové bioproudy, podílející se na zpracovávání pojmového obrazu světa, jsou koneckonců elektromagnetickou interakcí. Gluon, který zprostředkovává elektromagnetické vazby je znám jako foton.
Nezávisle na znaménku elektrického náboje částice se v jádrech atomů uplatňuje silná interakce, která k sobě poutá jednotlivé nukleony. Je charakteristická vysokou vazebnou energií, působí v měřítcích 10-15m a podstatně se podílí na stabilitě atomového jádra.
Mnohem menší dosah (10-17m) 28 vykazuje slabá interakce, která se uplatňuje při rozpadech velkého počtu částic, zejména při rozpadu radioaktivním (zvláště rozpad beta), tedy při rozpadu atomového jádra.
Budeme-li se zajímat o to, jaké úlohy plní jednotlivé interakce, uvidíme, že slabá má zvláštní postavení. Bez ní by byly všechny částice velmi stabilní, neexistoval by radioaktivní rozpad, hvězdy by přestaly zářit, neboť slabá interakce je nezbytná pro produkci energie hvězd, svět by byl chemicky mnohem rozmanitější a podivnější. Silná interakce se podílí na formování struktury jádra, bez ní by naopak byl vesmír velmi chudý, protože by nemohly existovat atomy se stabilním jádrem, vesmír by byl pouze vesmírem kvarků, které by nevytvořily složitější struktury. Elektromagnetická interakce zajišťuje vazby ve struktuře atomu, tím se podílí na vazbách chemických a biologických, a gravitační strukturuje makro- a megasvět. V principu však zřejmě platí: čím silnější interakce, tím nižší úrovně organizace materiální struktury vytváří. Zdá se, že slabá interakce si nevytváří žádnou pouze jí odpovídající strukturní úroveň, ale působí jako korektor. U jader s nevhodným (nestabilním) počtem neutronů a protonů stabilizuje toto jádro právě rozpadem beta. 29
Analýzou vyšších forem pohybu se lze dostat až k těmto základním fyzikálním interakcím, což však neznamená, že je možné těmito interakcemi vysvětlit veškeré změny v našem světě. Spolupůsobení základních interakcí nevzniká jejich prostým součtem, ale má složitý strukturně-systémový charakter; výsledné vlastnosti struktury v konečné instanci závisejí na míře a způsobu uplatnění jednotlivých fundamentálních interakcí, které vytvářejí v rámci tohoto celku i jeho specifické vlastnosti. Tyto vlastnosti nelze popsat prostou redukcí na čtyři fundamentální interakce. Teprve nové kvalitativní charakteristiky pohybu umožňují podle dominantních stránek jednotlivých forem a úrovní materiální struktury, na kterých působí, tyto formy klasifikovat jako např. chemické, biologické apod. Mnohdy má tato klasifikace převážně metodologický či didaktický význam a je třeba si uvědomit, že nevystihují plně bohatost procesů, jež se odehrávají na dané úrovni organizace hmoty.
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že ani objev čtyř základních fyzikálních interakcí není posledním slovem přírodní vědy. Současná fyzika je v mnohém poznamenána snahou o nalezení teorie sjednocující všechny interakce. Částečný úspěch byl zaznamenán v roce 1968, kdy se podařilo teoreticky sjednotit elektromagnetickou a slabou interakci v tzv. elektroslabou, ta byla v roce 1983 experimentálně potvrzena objevem částice, která tuto interakci zprostředkovává. Na teorie velkého sjednocení (GUT = Grand Unification Theory), která by k elektroslabé interakci připojila i silnou se intenzivně pracuje. Superteorie (teorie supersjednocení, supersymetrie), která by zahrnovala i gravitaci je stále ještě jenom snem dnešních fyziků a kosmologů, ale víra v ni je silná. Nicméně už i jako hypotéza nachází uplatnění při vysvětlování raných fází vývoje vesmíru - prvních momentů velkého třesku.
V souvislosti s teorií relativity se aktualizovaly a novým způsobem interpretovaly pojmy absolutní a relativní ve spojení s pohybem. Jak chápat tyto pojmy v dnešním kontextu ve filosofii a fyzice?
O absolutním pohybu ve fyzice hovoříme v souvislosti s newtonovskou klasickou mechanikou, která tímto pojmem vyjadřuje přesvědčení, že je možné určit ve vesmíru univerzální, absolutní souřadnou soustavu a v jejím rámci rozhodovat o tom, zda se tělesa nacházejí v absolutním klidu či pohybu. Relativistická fyzika však ukázala, že není možné takovouto souřadnou soustavu v našem vesmíru nalézt, že klid i pohyb jsou vždy relativní, jejich určení je vždy vztažené k danému pozorovateli. Rozpor či shoda ve výpovědích různých pozorovatelů budou záviset na tom, zda se vůči sobě navzájem pohybují nebo ne. Absolutní klid v tomto pojetí neexistuje, naopak pohyb, i když jeho jednotlivé dílčí momenty (zrychlení, směr) závisejí na volbě souřadné soustavy, je univerzální charakteristikou vesmíru.
Na tento poslední význam navazuje filosofický pojem pohybu. Filosofie neuvažuje pohyb v rámci žádných souřadných soustav, nehovoří o konkrétních formách pohybu jako je tomu v případě fyziky, ale pojmy absolutní a relativní pohyb se snaží postihnout právě ontologickou podstatu a úlohu pohybu ve světě. Absolutnost pohybu v jazyce filosofie znamená jeho "všudypřítomnost", relativnost pak jeho konkrétní formy, jeho vnímání v konkrétních podobách.
Při filosofickém zkoumání konkrétních forem pohybu můžeme vyčlenit tři základní momenty, které nás mohou zajímat. Např. J. Zeman sleduje tyto otázky: 1. Zdroj , příčinu pohybu, 30 2. vlastní průběh procesu, 3. výsledek pohybu.
Zdroj a příčina pohybu jsou pak hledány ve střetu protichůdných tendencí, pohyb je pokládán za výslednici střetávajících se, často protikladných, sil. Pohyb je vysvětlován jako řešení rozporných stránek skutečnosti a popis s vysvětlením vzájemného působení protikladných tendencí je již objasněním vlastního mechanismu pohybu.
J. Zeman např. uvádí dva hlavní typy pohybu lišící se právě charakterem protikladných sil, které vystupují jako zdroj tohoto pohybu. (Nejde tedy o pokus nahradit představu jednotlivých forem pohybu, ale o jiný pohled na skutečnost). První typ objasňuje pohyb jako dynamickou změnu, kde v úloze protikladných stránek rozporu vystupují dvě různé úrovně, stavy či hladiny, jejichž vyrovnávání je charakterizováno spádovým procesem - pohybem.
Tato představa vychází z přesvědčení (zřejmě oprávněného), že dynamická nerovnováha v "celkovém součtu světa" převažuje nad statickou rovnováhou, že vesmír jako celek je nutně asymetrický.
(Pokud jde o asymetrii materiálního složení vesmíru a o asymetrii jako podmínku vzniku našeho vesmíru, je to téměř jisté. Náš vesmír vznikl ve známé látkové podobě jen díky asymetrii v původním množství částic a antičástic - počet částic byl nepatrně vyšší než počet antičástic a pouze díky tomu zůstalo po jejich vzájemné anihilaci dostatek materiálu pro stavbu takového vesmíru, jak jej známe. Se symetrií a asymetrií našeho vesmíru je to však ještě složitější. V odborné literatuře je možné se setkat s tvrzením, že jedině symetrie vesmíru nám umožňuje hovořit o fyzikálních zákonitostech a jejich obecné platnosti, se symetrií se setkáváme v obrazech homogenního a izotropního vesmíru, kde je však stejně tak zřejmé, že původní symetrie je v jistém okamžiku rozbita velmi nepatrnou asymetrií, nezbytnou pro existenci složitějších struktur včetně života.)
Pro představu pohybu jako dynamické změny je velmi dobře použitelný obraz vyrovnávajících se vodních hladin - ostatně z hydrodynamiky přešla teorie dynamického spádu do termodynamiky, později elektrodynamiky a není cizí ani kybernetice, teorii informací a nakonec ani teoriím o živých soustavách. Teorie pohybu jako dynamické změny, popisující orientovaný tok látky, energie a informace tak může úspěšně sloužit při objasňování otázky evoluce neživé i živé přírody.
K úplnějšímu objasňování právě této otázky je však třeba pracovat i s druhým typem pohybu, kterým je strukturní změna. Každý relativně uzavřený systém vytváří svébytnou strukturu, která osobitým způsobem interaguje se svým okolím na různých úrovních; od jisté úrovně hladiny organizační složitosti se stále významněji zapojuje do tohoto procesu i úroveň informační (samozřejmě tato je nutně spojena s úrovní látkovou a energetickou). Informace se do systému zapisují pomocí dílčího přebudování odpovídajících úseků struktury a tyto strukturní změny se využívají pro udržování, řízení, reprodukci i evoluci systému jako jeho nedílná součást. Jak hluboké tyto strukturně informační změny budou a nakolik se zapojí do činnosti celého systému, závisí na jeho organizační úrovni. Nejhrubším rozdělením těchto úrovní je jejich dělení na anorganické a organické, které samozřejmě můžeme dále členit podle předem zvolených kritérií. Můžeme rozlišovat strukturní změny podle úrovně "citlivosti" na vnější podněty - dostaneme tak škálu úrovní od mikroskopických jevů úrovně anorganické až po změny sociokulturní. Podle toho, zda se systém na uvedených změnách sám aktivně podílí (a jakým způsobem), či zůstává pasivním, můžeme vyčlenit formy biologické, psychické a sociální.
Analýza pohybu jako strukturní změny nachází nejširší uplatnění tehdy, jestliže zkoumáme nikoli jednotlivé relativně izolované systémy, ale když se zajímáme o orientaci a návaznost jednotlivých změn v celé řadě navzájem souvisejících systémů. Jinými slovy, zabýváme-li se otázkou evoluce přírody, ať už živé či neživé. (Této problematice je věnována druhá část našeho textu.)
V souvislosti s dělením pohybu na změny dynamické a strukturní je nutné si uvědomit, že tato typologie má silně antropocentrický charakter. Při důsledné analýze jednotlivých změn zjistíme, že strukturní změna probíhá pouze díky vyrovnávání energetických potenciálů, tj. "přelévání" látky z jedné (vyšší) hladiny na druhou apod. Jde tedy vlastně o změny dynamické. A naopak dynamické změny zařazené do širšího celku se podílejí na změně struktury tohoto vyššího systému. Dělení pohybu na dva uvedené typy změn se tak stává především otázkou měřítka, které si pro analýzu zvolíme.
Třetím momentem, který nás může při zkoumání pohybu zajímat je jeho výsledek, způsob fixování změn. Mluvíme v této souvislosti o transformaci ve smyslu změny parametrů. Jednotlivé parametry jsou následující: 1) prostoročasový, 2) látkově-energetický, 3) strukturně-informační. Zde se stručně vyjádříme jen k parametrům strukturně informačním.
Uchování jakékoli informace je možné pouze díky přiměřené formě paměti. Slovo paměť je zde třeba očistit od jeho lidské dimenze a chápat ho ve významu možnosti takové změny vlastní materiální struktury, která v sobě nese více či méně skryté sdělení o předešlém působení, jež ji vyvolalo. Toto pojetí nám dovoluje mluvit o mechanické paměti, např. o tvarové paměti materiálů, v případě živých organismů o genetické paměti, u organismů vyšších o mozkové paměti a v souvislosti se společností můžeme hovořit o paměti sociokulturní. Hovoříme-li o paměti v souvislosti s neživou hmotou, máme spíše na mysli předpoklady či zárodky budoucí plnohodnotné paměti, jak se s ní setkáváme na úrovni živých organismů. I tady je však třeba ještě jedné korekce. Řetězec neživá hmota - živé organismy - společnost chápeme chronologicky, jednotlivé komponenty stojí tedy za sebou; jinak samozřejmě můžeme najít zcela plnohodnotnou paměť i např. u počítačů. Jejich vznik, existence a využití v nich obsažené paměti je podmíněno existencí člověka a kultury.
Těmto různým úrovním zachování informace rovněž odpovídají různé úrovně zpětných reakcí a různé použití těchto informací v chování celého systému. U neživé hmoty pozorujeme prostou zpětnou reakci (jako příklad může posloužit vymrštění stlačené pružiny, projevy mechanického, tepelného apod. namáhání materiálů atd.), u živých organismů se tato informace zapojuje do dalšího rozvoje nejen jedince, ale i populace, druhu, ekosystému, biosféry. U vyšších organismů disponujících epigenní mozkovou pamětí navíc podstatně ovlivňuje jejich chování, v sociálním systému se stává součástí celého komplexu faktorů, podmiňujících fungování a vývoj společnosti.
Na základě výše uvedené argumentace můžeme naznačit tři základní úrovně strukturní formy pohybu. Je to ovšem schéma, které je, jako každé jiné, nedokonalé, zjednodušující a pouze inspirující k dalším úvahám. První úroveň by tvořily anorganické systémy od jednotlivých elementárních částic až po celou metagalaxii. Tato úroveň je charakteristická vysokým stářím (cca 15 miliard let), poměrně nízkým stupněm uspořádanosti a dominují zde formy pohybu, které se obvykle označují jako nižší. Druhou úroveň tvoří živé systémy včetně člověka, jejichž stáří je podstatně (podle našich znalostí) nižší (asi 3,8 miliardy let), převládají tu - nikoli kvantitativně, ale kvalitativně - biologické, resp. psychické formy pohybu, stupeň uspořádanosti je na této úrovni nejvyšší. Kulturní systémy vytvářejí třetí úroveň, jsou nejmladší (řádově statisíce let) formy pohybu charakteristické pro společnost - sociální pohyb - se obvykle označují jako nejvyšší, avšak míra uspořádanosti tu nedosahuje úrovně uspořádanosti živých systémů. Je to však uspořádanost jiného řádu. Také Toto schéma je antropo- a sociocentrické. Pohyby člověku a společnosti evolučně vzdálenější, tedy dřívější, ale v současném vesmíru samozřejmě existující, se označují jako nižší (myslí se primitivnější) a jakoby vytvářející jen pouhou bázi (někdy dokonce v teleologickém slova smyslu) pro formy vyšší, v konečném výsledku pro vznik a rozvoj kultury.
28 Vyjadřování dosahu jednotlivých interakcí absolutní hodnotou nemusí být vždy zcela přesné, výstižnější je jejich relativní uspořádání. Podle A. Beisera je poměr interakcí následující: použijeme-li pro silnou interakci bezrozměrné číslo 1, elektromagnetické odpovídá hodnota 15.10-4, slabé 3.10-15 a gravitační 10-40. (Beiser, A.: Úvod do moderní fyziky, Praha 1975, s.600.) M. Preston vyjadřuje tento poměr hodnotami 10 (silná), 1/137 (elmg), 10-23 (slabá), 10-45 (gravitační). (Preston, M.A.: Fyzika jádra. Praha 1970, s. 357.)
29 Beiser, A.: Úvod do moderní fyziky. Praha 1975, s. 600.
30 Zdůrazňujeme, že jde o analýzu konkrétních forem pohybu, nikoli o hledání příčiny pohybu vůbec. To by bylo zřejmě marné a i nesprávné počínání, považujeme-li pohyb za způsob projevu existence našeho vesmíru (bytí hmoty).