Předchozí * Další

10. Pozitivismus
Pozitivismus je filozofie a do určité míry i přístup ke skutečnosti, se kterým se můžeme setkávat už asi 15O let. Proto potřebuje bližší periodizaci. Obvykle se pozitivismus dělí má následující etapy:
1. Klasický pozitivismus zdůrazňující význam vědy pro vývoj společnosti a chápající vývoj evolucionisticky. Jeho představiteli jsou zejména A. Comte, H. Spencer a J. St. Mill.
2. Střední část (machismus, konvencionalismus¹) navazující na krizi v přírodních vědách, zejména ve fyzice a soustřeďující se proto k otázkám povahy zkušenosti a jejího vztahu k vědeckému poznání. Je reprezentována především E. Machem, R. Avenariem a H. Poincarém.
3. Novopozitivismus klade důraz na tytéž problémy jako střední fáze pozitivismu, je však ve svých pojetích daleko radikálnější. Filozofii zužuje v podstatě na filozofii poznání a filozofii vědy². Je spojen se jménem Vídeňského kruhu (např. R. Carnap, O. Neurath apod.) nebo s mladým Russellem a mladým Wittgensteinem.
Pro náš výklad zde má největší význam první fáze pozitivismu, v níž se filozofové také nejvíce zabývali teorií společnosti.
August Comte
Nejznámějším představitelem tohoto proudu je August Comte (1798-1857), který je zároveň považován za zakladatele sociologie. Comte, který v mládí pracoval jako sekretář známého utopického socialisty Henriho de Saint-Simona se prostřednictvím jeho vlivu seznámil i s vlivy osvícenské filozofie. Navazoval však také na restaurační³ filozofii a historii.
Comte je znám především svým zákonem tří stádií, který do jisté míry navazuje na Saint-Simonovo myšlení. V něm totiž můžeme najít představu mechanismu, podle něhož se v dějinách střídají epochy konstruktivní a destruktivní. Comtův zákon je do určité míry rozvinutím těchto přestav. Každé učení, teorie, ale i společnost sama musí projít ve svém vývoji třemi etapami:
1. Teologická: v ní se lidé snaží vysvětlit svět prvními příčinami, jimž však dávají antropomorfní podobu. Prvním stádiem vývoje je tedy stádium náboženské. Comte pak podrobněji zkoumá vývoj náboženství.
2. Metafyzická: I zde se lidé pídí po prvních příčinách, ale chápou je jako abstraktní síly nebo principy. Jde tady tedy o klasické filozofické názory. Comte zdůrazňuje zejména etapu osvícenskou, a to proto, že skončila francouzskou revolucí.
V obou etapách máme co činit s principy, které nejsou verifikovatelné. Stávají se tedy předmětem víry lidí a jako takové mohou být a často také bývají příčinou krvavých konfliktů. Tyto konflikty, které Comte považuje za zbytečné a nezdravé, lze odstranit až v dalším stádiu vývoje.
3. Vědecko-pozitivní: V tomto stádiu se lidé zříkají metafyzických otázek po prvních příčinách. Otázka "Proč?" je opuštěna ve prospěch otázky "Jak?", lidé se nesnaží poznat podstatu a existující jevy jen popisují. Záměrná skromnost jejich poznávacího cíle je odměněna tím, že dospívají k verifikovatelnému poznání. Mohou si tedy své soudy vzájemně zkonfrontovat a ověřit, mizí problém nesmiřitelnosti systémů a tím důvod ke sporům, které (jako v případě francouzské revoluce) mohou vyústit až do válek, a tak se vytváří možnost nastolit ve společnosti harmonický systém.
Zákon tří stádií tedy není pouze zákonem intelektuálního vývoje, ale má velký význam i pro vývoj společnosti. Jeho kritická část vrcholí kritikou francouzské revoluce. Comte se staví proti některým principům, které se pokoušela nastolit:
- Podle Comtova názoru není možné zachovat ve společnosti neomezenou svobodu bádání nebo slova. Tato neomezená svoboda je přípustná jen v období krize stávajících principů a musí skončit v okamžiku, kdy jsou nastoleny nové principy.
- Princip rovnosti je podle Comta nevhodný z toho důvodu, že svrchovanost lidu, která se jím nastoluje, znamená zároveň potlačení intelektuální elity - a především ta je nositelkou pokroku.
- Kromě toho byli myslitelé, které spojujeme s francouzskou revolucí, mnohde nedůslední. Např. Rousseauova myšlenka návratu k přírodě je v podstatě myšlenkou protipokrokovou, regresivní. Comte kritizuje i představu, že deismus je přirozeným náboženstvím. Podle jeho názoru je každé náboženství nadpřirozené.
- Francouzská revoluce přinesla militarizaci společnosti. Avšak vojenské společnosti jsou vždy společnostmi na nižším stupni společenského vývoje než společnosti zaměřené na hospodářství. I v tomto smyslu tedy francouzská revoluce znamenala regres.
Stav, do kterého francouzskou společnost přivedla revoluce a její následky, hodnotí Comte jako krizový. Poukazuje zejména na to, že revoluce přispěla k rozkladu mravů, že společnost je zaplavena korupcí, v politice převažují materiální zájmy a vůbec jsou u moci špatní politici.
Východisko z této krize nabízí Comtova pozitivní filozofie. Její přijetí může vést k tomu, že se konečně sjednotí potřeba pokroku a potřeba sociálního řádu. Lidstvo tak bude podřízeno zákonu rozumného rozvoje, který je protikladem anarchie. To platí i pro rozvoj věd, který nelze nechat na soukromé iniciativě individuálních a ambiciózních vědců. I vědy by měly být podřízeny malému počtu vybraných badatelů, kteří budou určovat směr a tempo vývoje vědy.
Comte je pokládán za zakladatele sociologie. Chápal ji jako vědu, kterou je možné rozdělit do dvou základních disciplín, sociální statiky a sociální dynamiky.
Sociální statiku srovnává Comte s anatomií společnosti. Sociální statika studuje podmínky existence společnosti. Jejím základním pojmem je pojem konsensus. Je to stav harmonie a rovnováhy mezi všemi prvky společnosti, který se automaticky vytváří na každém stupni společenského vývoje. Konsensus Comte neidealizuje - ne vždy se vytvoří to, co bychom si představovali jako pro danou společnost nejlepší.
Sociální dynamika je ta část sociologie, která zkoumá pohyb společnosti. V ní se uplatňuje zákon tří stádií. Comte předpokládá, že existuje jakýsi pud pokroku, který lidi nutí k ustavičnému zlepšování společnosti. Pokrok je tedy podle jeho názoru nutný. Jeho nositeli jsou vynikající jednotlivci - géniové. Avšak i v tom případě, že je společnost nemá k dispozici, se pokrok prosadí jiným způsobem. Rychlost pokroku ovlivňuje politika. Ta je úspěšná tehdy, působí-li ve směru pokrokového vývoje.
John Stuart Mill
Ve Velké Británii je zakladatelem pozitivismu John Stuart Mill (1806-1873), který je znám především jako filozof poznání a jako přední ideolog liberalismu. V oblasti teorie poznání rozpracoval především teorii indukce, v níž navazoval na Francise Bacona a jeho myšlenky mají dodnes ohlas ve filozofii vědy.
Ve filozofii společnosti a politiky jsou jeho významným dílem Úvahy o vládě ústavní (Considerations on Representative Governement 1861) inspirované tehdejší diskusí o typu zastupitelské vlády. Kromě úvah, které se týkaly britské situace (ale byly později aplikovány i v jiných zemích), jsou zde obsaženy i úvahy obecnějšího typu vyplývající z Millova evolucionismu.
Mill se domnívá, že typ vlády v dané společnosti lze změnit, jestliže národ není proti ní a jestliže je ochoten a schopen zajistit trvání nového typu vlády, tj. dělat to, co od něj vládní forma vyžaduje, aby mohla plnit své úkoly. Z toho plyne, že nemůžeme určit formu vlády, která se bude hodit pro všechny národy. I když obecně můžeme hodnotit některou formu vlády jako nejlepší, nelze ji vnucovat národům, které pro ni nejsou dosud dostatečně vyspělé. Proto má stát mj. své občany vychovávat k tomu, aby se mohli dobré formě vlády přizpůsobit. Tato výchova má být natolik umírněná, aby ponechala občanům jistou volnost a možnost iniciativy, což jsou podmínky pokroku. Z tohoto hlediska Mill hodnotí kladně dokonce i francouzský absolutismus, protože v době jeho fungování se vytvářely předpoklady pro změnu vlády, jež přišla s francouzskou revolucí.
Podobně uvažuje o problému britských indických kolonií: podle jeho názoru je koloniální systém oprávněn tím, že vychovává méně vyspělé národy k tomu, aby mohly později přejít na nejvyspělejší systém vlády. Jakmile k tomu budou vytvořeny podmínky, bude možné koloniální správu zrušit.
Za nejlepší formu vlády považuje Mill zastupitelskou demokracii. Každý občan podle jeho názoru v ní svou iniciativu uplatňuje nejen tím, že jednou za nějakou dobu volí své zástupce; má být alespoň příležitostně povoláván k osobní činné účasti na vládě, alespoň na regionální úrovni. Tato jeho činnost má mj. výchovné působení, protože se při ní člověk učí posuzovat věci ze širších hledisek než je jeho omezené vlastní a zjišťovat, jakými možnostmi může vláda disponovat.
Kromě toho v zastupitelské demokracii vykonává veškerý lid, nebo alespoň jeho velká část kontrolní moc. Mill zde zdůrazňuje potřebu zachovávat rovnováhu mezi všemi třemi složkami moci. Podle Millova názoru lid nevládne, pouze rozhoduje, která strana je nejzpůsobilejší k tomu, aby jí byla svěřena vláda. Vítězná strana pak rozhodne o obsazení křesel. Stejně tak lid neformuluje zákony; to je úkolem parlamentních komisí.
V Úvahách o vládě ústavní řeší Mill i problematiku volebního systému. V jeho době ještě neexistovalo všeobecné a rovné volební právo a uvažovalo se o různých možnostech, jakým způsobem se má volit a kdo má volit. Mill byl pro největší možné zastoupení a pro vytvoření takového systému, ve kterém by většina musela brát ohled i na menšinu, a ve kterém by se podařilo neutralizovat tendenci lidí prosazovat především úzce skupinové a krátkodobé zájmy.
Avšak ani Mill neprosazoval volební právo pro všechny. Podle jeho názoru měli volit pouze muži, a z nich jen ti, kteří platí daně a nepobírají podporu. Měl být tedy zachován určitý majetkový census. Zrovnoprávnění se týkalo poměru hlasů. Mill prosazoval, aby hlasy byly přidělovány poměrně, podle počtu obyvatel.⁴ Na druhé straně se nedomníval, že všichni lidé by měli mít hlasy se stejnou váhou. Navrhoval, aby vzdělaní lidé (kritériem by bylo především zaměstnání) měli hlasů víc.⁵ (V této souvislosti kritizoval systém používaný ve Spojených státech jako příliš rovnostářský.) Otázku, zda má poslanec každé své vystoupení nebo hlasování konzultovat se svými voliči, odpovídá negativně. Poslanec by měl být natolik rozumný, aby mu mohla být ponechána svoboda rozhodování.
Pro budoucí rozvoj liberalismu byla významná i Millova kniha O svobodě (On Liberty). Mill zdůvodňuje svobodu utilitaristicky, tj. užitkem, který svoboda přinese společnosti. Svoboda je Millovi především svobodou svědomí a je ztělesněna ve svobodě tisku, a tedy v právu účastnit se veřejné diskuse. Mill věří v pokrok jak ve společenském životě, tak v poznání, jehož vývoj opět pozitivně ovlivňuje změny v uspořádání společnosti. Diskuse je jedním z prostředků, jak se tento pokrok prosazuje. Její umlčení by tedy znamenalo znemožnit lidem objevit a odstranit své omyly.

Herbert Spencer
Herbert Spencer (1820-1903) je typickým představitelem evolucionismu 19. století. Jako inženýr geologie si už před Darwinem z utváření geologických vrstev odvodil existenci evoluce, o níž byl přesvědčen, že se vztahuje na neorganický, organický i společenský svět. Jeho evolucionismu měl na rozdíl od Darwinova jisté znaky fyzikalismu a organicismu. Podle jeho názoru je vývoj spojen s diferenciací a zároveň uniformizací - Spencerovými slovy: Vývoj je přechodem od neurčité stejnorodosti do určité souvislé stejnorodosti. Lze to dokumentovat např. na vývoji společnosti: je pro ni charakteristická stále větší dělba práce, takže lidé přestávají být soběstační - neurčitě stejnorodí; určitá stejnorodost se projevuje v tom, že specializovaní výrobci nemohou jeden bez druhého existovat a vytvářejí tak velmi složitou a citlivou společenskou organizaci.
Spencer na základě poznatků tehdejších přírodních věd dokazoval, že vývoj se vztahuje i na anorganickou a organickou přírodu. Vývojem ve společnosti se zabývá podle jeho názoru sociologie, do níž - v souladu s tehdejšími názory - počítal i prehistorii a etnografii.
Vývoj člověka a jeho společnosti je určován 1. vnějšími podmínkami, tj. podnebím a 2. vnitřními podmínkami - vlastnostmi člověka.
Pokud jde o zeměpisné prostředí, považoval za vhodné to, které umožňuje svou úrodností člověku pěstovat rozmanité rostliny. Podnebí nesmí být ani příliš studené nebo suché a vůbec nevlídné, ale ani takové, které by podporovalo vznik džungle, jež také brání rozvoji lidské aktivity.
Vývoj, který je totožný v podstatě s rostoucí specializací a vznikem společenského konsensu, je pro Spencera podobně jako pro Comta vývojem od vojenské organizace společnosti k organizaci průmyslové. Takový vývoj považuje za pokrokový a probírá v této souvislosti jednotlivé společenské instituce.
Při svých úvahách postupuje důsledně historicky. Konstatuje, že dnešní instituce se vyvinuly z dřívějších. Nepohrdá přitom minulostí. I ty instituce, které se dnes jeví jako neúčelné a zkostnatělé, měly kdysi v minulosti svou funkci.
Vojenské zřízení je podle jeho názoru znemravňující, a to proto, že člověk v něm nemůže projevovat vlastní iniciativu. Budoucnost spojuje se zřízením průmyslovým, jež s sebou přinese: volitelnost výkonné moci; pokles významu nejvyššího úřadu; omezení státní moci; vzrůst významu soukromých organizací, jež tam, kde to půjde, převezmou role, které plnil dříve stát.
V této souvislost Spencer odmítá i tehdy hojné socialistické myšlenky. Podle jeho názoru socialismus vytváří falešnou rovnoprávnost, která znevýhodňuje iniciativní a aktivní lidi. Je svým způsobem návratem k vojenskému zřízení.

1

Tato fáze pozitivismu zdůrazňovala, že se nemůžeme dostat za smyslové počitky. Konvencionalismus tento názor rozvedl v tom směru, že vědecké teorie nepokládal za určitý zjednodušený obraz reality, nýbrž za konvenci, dohodu uzavřenou mezi odborníky v daném oboru, že daná teorie - pokud je funkční - bude považována za platnou.
2

Novopozitivismus (logický pozitivismus) proslul odmítáním tzv. metafyzických výroků, což jsou výroky, které nelze empiricky ověřit. Mezi tyto výroky patří většina výroků, které tvoří klasickou náplň filozofie, např. odpovědi na otázky po podstatě světa, smyslu lidského života apod.
3

Filozofie a historie Restaurace jsou myšlenkové směry, které se ve Francii objevily po návratu (restauraci) Bourbonů na trůn. Oponovaly osvícenským myšlenkám o rovnosti lidí a měly větší smysl pro historickou rozmanitost a historické tradice. V rámci restaurační historie se např. zrodila myšlenka třídního boje.
4

Mill totiž kritizoval situaci, která vycházela ze starého rozdělení hlasů: každý obvod měl počet hlasů, který byl určen už před dlouhou dobou, takže současná situace byla taková, že třeba celkem neobydlený venkovský obvod měl stejně nebo více hlasů než jiný, ve kterém vznikly nedávno továrny a který byl proto velmi zalidněn.
5

Takže např. univerzitní profesor by měl hlasů pět, kdežto řemeslník platící daně pouze jeden.

11. Iracionalistické pojetí společnosti na přelomu 19. a 20. století

Iracionalismus obecně
Iracionalismus je reakcí na přeceňování racionalismu v širokém slova smyslu jako představy, že všechno ve světě je poznatelné smysly a rozumem a že na základě tohoto poznání se lze vypořádat se všemi problémy. Takto široké pojetí racionalismu je charakteristické pro osvícenství a pozitivismus. Avšak racionalismus v tomto smyslu skutečně jen obtížně dokáže řešit všechny problémy, které jsou před něj kladeny. Zvláště racionalismus založený především na mechanistické přírodovědě byl neschopen pochopit síly, z nichž pramení vývoj. A tak se i vědy - včetně humanitních - jevily pouze jako formální a neplnící úkol, který si předsevzaly. Formálnost se projevovala - podle iracionalistů - i v tom, že byla zkoumána "fakta", avšak ne už jejich význam pro lidi; ideál objektivity přímo vylučoval hodnocení ve vědě a tak také zakrýval, že hodnocení je už předpokladem výběru vědeckých problémů.
Na tyto skutečnosti upozorňoval již romantismus, který se zrodil krátce po francouzské revoluci. Ten se však projevoval zejména v umění a jen částečně ve filozofii, kterou ovládala spíš fascinace vědami a vědeckým pokrokem. V druhé polovině 19. století se však stále více ukazovalo, že samy vědy nejsou s to dát odpovědi na některé závažné otázky.
K rozmachu iracionalismu přispěl také úpadek klasických ideálů ve společnosti. Iracionalismus se vyslovil proti rozumu, pokroku a lidské rovnosti.
Chceme-li charakterizovat iracionalismus tak, jak se projevoval v tomto období, je nutné zdůraznit několik jeho nejvýznamnějších rysů:
1. Iracionalismus pokládá podstatu dění za iracionální, tj. za předem nevypočitatelnou a neuchopitelnou rozumem. Také podstata nového je právě v tom, že je absolutně nové, nepředvídatelné.
2. Centrem zájmu iracionalismu je živý jedinec. Tento jedinec je individuem neredukovatelným na nějaké obecně lidské vlastnosti. Iracionalistické pojetí člověka je krajně subjektivistické, individualistické a vede k elitářství.
3. Na rozdíl od pozitivistické filozofie, která měla tendenci redukovat filozofii na teorii poznání hodnotitelnou podle podobných kritérií jako věda, iracionalismus vrací filozofii její specifičnost, její zvláštní předmět (podstata světa, smysl života), dokáže ocenit osobnost a individualitu filozofa stejně jako zvláštní formu filozofického projevu.
4. Podobným způsobem, jako s jednotlivcem, pracuje iracionalismus i s kulturou: oceňuje její jedinečnost a odmítá mezikulturní nivelizaci a zprůměrnění.
5. Iracionalismus je filozofickým směrem, který už v 19. století kritizoval některé z těch nedostatků vědy, na něž se později zaměřily i jiné filozofické směry, např. fenomenologie, a jichž si v poslední době začíná být vědoma i věda sama.
6. Iracionalismus používal k důkazu iracionality jsoucna a dění racionálních argumentů. V rámci filozofie totiž nemáme jiné k dispozici.

Friedrich Nietzsche
Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto směru je Friedrich Nietzsche (1844-1900). Jeho filozofie se stala předmětem prudkých kontroverzí, mj. také proto že si ji (neoprávněně) přivlastnil fašismus. V současnosti je Nietzsche pokládán za předchůdce postmodernismu.
Nietzschovo dílo se obvykle periodizuje podle jeho hlavních děl:
I. Od Zrození Tragedie z ducha hudby (Die Geburt der Tragödie aus dem geiste der Musik) po Nečasové úvahy (Unzeitgemä ige Betrachtungen);
II. pozitivistické období od díla Lidské, příliš lidské (Menschliches Allzumenschliches) po Radostnou vědu ( Die Fröhliche Wissenschaft);
III. vrchol: Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra);
IV. díla závěrečného období jako je např. Ecce homo; nesou už pečeť zhoršující se Nietzschovy duševní choroby.
I. Nietzsche vystudoval na Basilejské univerzitě klasickou filologii a také první etapa jeho tvůrčí činnosti je poznamenána zájmem o antickou kulturu - ale i o kulturu jako celek. Filozoficky v té době vychází ze Schopenhauera¹: kulturu chápe jako jakýsi iluzívní závoj, který tu je proto, aby člověk neviděl pustotu skutečného jsoucna. V tomto smyslu Nietzsche předjímal Freudovu teorii kultury. I on se zabývá problémem kultivování instinktů.
V této souvislosti vyčleňuje dva základní typy kultury, apollinský a dionýzský. Zatímco pro apollinský je charakteristická klasicky vyvážená uměřenost, v dionýzském vystupují napovrch pudové tendence; v jeho rámci vzniká antická tragedie.
V Nečasových úvahách se Nietzsche vyrovnává s několika tématy a osobnosti. Zabývá se významem historie pro život: odmítá bezduché archivářství nebo pasivní obdivování minulosti. Má-li mít historie smysl, pak jedině jako impuls k tvoření nového. Objevuje se tu i jeho vztah k Richardu Wagnerovi, jehož si nejprve nesmírně vážil, ale později jej zahrnul pohrdáním za jeho příklon k romantismu a německé mytologii.
II. období začíná přibližně rokem 1876. Nietzsche je v něm ovlivněn dojmem z úspěchů moderní vědy. Vidí ve vědě především ničitelku předsudků a iluzí - a to včetně iluze boha. Věda sama však tyto iluze nahradit nemůže: nemá jejich útěšnou sílu a koneckonců, není to ani jejím cílem. Už zde se objevuje Nietzschovo přesvědčení, že pravda je krutá a je určena jen silným, přesvědčení, které bude naplno vysloveno v dalším období. V této souvislosti klade Nietzsche vědce nad umělce.
Důraz na sílu a osvobozenost od iluzí do jisté míry souvisel s historickým vývojem Německa, které se v této době již sjednotilo a přešlo i k zahraniční expanzi. Nietzsche vidí i záporné stránky tohoto procesu, zejména ohrožení a zanikání německé kultury. Ačkoli jej s Bismarckem spojoval odpor k socialistům, kritizoval i jeho politiku - a to zprava. Už v této době se v jeho myšlení objevil protiklad mezi masou a silným jedincem. To je dáno částečně tím, že byl ovlivněn darwinismem a jeho ideou boje o život a jeho vlivu na kvality dalších generací. Nietzsche už tehdy zahajuje boj proti dekadenci, který vrcholí v následujícím období.
III. Básnickým výrazem této etapy Nietzschovy tvorby je Tak pravil Zarathustra. Ačkoli název napovídá ovlivnění východní filozofií - tentokrát ovšem iránskou a ne indickou (jak tomu bylo u Schopenhauera), obsah Zarathustry reaguje především na evropskou problematiku. Jeho hlavní myšlenky lze charakterizovat pojmy: přehodnocení všech hodnot, nadčlověk a věčný návrat. Nadčlověk je představa Nietzschova ideálu člověka budoucnosti. Nietzsche se domnívá, že přirozeným výběrem vznikne nová rasa pánů řídící se principem vůle k moci. V této rase se soustředí dionýzovské životní opojení, schopenhaurovská vůle a darwinovský životní pud. Na druhé straně však Nietzsche tyto své předchůdce kritizuje:
Na rozdíl od Nietzsche, který přitakává vůli k moci a slavným činům, chce se jí Schopenhauer zbavit, protože je nositelkou bolestných tužeb a přání a neustále člověka žene k aktivitě. Schopenhauerovým ideálem je tedy ne-chtění. Toto vyústění Schopenhauerovy filozofie je v přímém protikladu k Nietzschovým názorům a odtud také pramení Nietzschova kritika Schopenhauera.
V Darwinovi kritizuje zbytky malthusiánských názorů (které teorii přirozeného výběru inspirovaly), vítá však princip přežití silnějšího.
V principu vůle k moci bylo zdůrazněno kritérium aristokratické ušlechtilosti - virt. Nietzsche konfrontuje společenskou skutečnost s biologickou vitalitou. V tom spočívá také jeho heslo o přehodnocení všech hodnot. Podle jeho názoru patří k aristokratické morálce všechno, co podporuje život. V této souvislosti formuluje Nietzsche protiklad mezi morálkou pánů a morálkou otroků. Morálka pánů má svůj určitý vzor v obrazu renesančního šlechtice. Nietzsche však neláká nádhera a přejemnělost, nýbrž spíš umění brát život tak, jak je, a snaha vytěžit z něho všechno pro plný rozvoj člověka. Nietzschův nadčlověk není přejemnělý jedinec, nýbrž bojovník aktivní až do posledního dechu, bez ohledu na utrpení - své i jiných lidí. Předobrazem morálky otroků je pro Nietzsche křesťanství. Odmítá příkaz vzájemné lásky a sebeobětování, stejně jako myšlenku odměny na onom světě. Vystupňováním křesťanství je mu německá reformace, která je předstupněm obecné dekadence lidí v Nietzschově době. Nietzsche proto vítá tehdy se rozvíjející nihilismus, o němž se domnívá, že by mohl být počátkem překonání těch - podle jeho názoru - pseudohodnot, které jsou charakteristické pro křesťanství. Z podobného důvodu jako křesťanství kritizuje i socialismus, který je chápe jako morálku davu, masy, spiknutí slabých proti silným. Masy mají jediné právo a ctnost: být skromné a pracovat na silné. Tato "ctnost" však byla v socialismu zapomenuta.
V souvislosti s těmito svými morálními názory kritizuje Nietzsche i dosavadní filozofii. Domnívá se, že všechny filozofické systémy mají morální původ. Za filozofickou teorií se Nietzsche snaží odhalit hnací sílu instinktů. Výše hodnotí předsokratovskou filozofii. Už Sokrates hledáním ctnosti a jím inspirovaný Platón vytvářející myšlenku dvojího světa jsou odpovědni za úpadek morálky. Nietzsche uznává pouze tento svět a odmítá náboženství, které jej znehodnocuje. Požaduje naturalistickou morálku, učení o vládnutí a o afektech. Na místo klasického náboženství klade učení o věčném návratu: představa, že svět se cyklicky vrací, podle jeho názoru nutí člověka, aby každý jeho čin byl vykonán s myšlenkou na tento typ věčnosti. (Nejde jen o něco čistě momentálního.)
Nejvyšší hodnotou je tedy Nietzschovi (pozemský) život. Tomu slouží i poznání. Perspektivy a interpretace, které se v něm uplatňují, jsou biologicky podmíněny. Toto pojetí poznání je pro iracionalismus typické a objeví se v dějinách moderní filozofie ještě několikrát.

Oswald Spengler
Dílo Oswalda Spenglera (1880-1936) není dnes tak známé jako Nietzschovo, ale v době mezi dvěma světovými válkami byl Spengler proslulou, byť různě hodnocenou osobností. Důvodem k diskusím o něm bylo jeho hlavní dílo Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes), jehož první díl vyšel v roce 1918. Popularitu v Německu mu zajistila skutečnost, že pesimismus rozšířený po prohrané válce vztáhl na celou evropskou kulturu.
I Spengler, podobně jako Nietzsche, byl zpočátku ovlivněn pozitivismem. Studoval matematiku a přírodní vědy, obdivoval Darwina a Heckela.² Zároveň si však uvědomoval povrchnost tehdy rozšířeného plochého empirismu. Proto velice brzo dospěl k relativismu a agnosticismu v oblasti poznání. Jeho filozofický vývoj byl částečně ovlivněn Nietzschem.
Spengler se snažil vědu, která nebyla s to odpovědět na otázky, jež pokládal za základní, nahradit iracionalistickou metafyzikou vycházející z Herakleita, zejména z jeho obrazu ohně jako neustálého pohybu.
Postuloval polaritu kosmu (přírody) a mikrokosmu (života a člověka). Život je podle jeho názoru postupné osvobozování se mikrokosmu z pout kosmu, k nezávislosti na půdě. Proto, když Spengler hodnotí živé bytí, tvrdí, že nejníže jsou rostliny, které si nemohou vybrat své stanoviště, pak býložravci, vázaní na rostliny a konečně nejvýše dravci, kteří mají největší svobodu pohybu. Zároveň s těmito stupni života se formuje duše. Má tři stupně: vegetativní (nevědomý) spojuje mikrokosmos s makrokosmem, animální (zvíře rozumí vnímanému) a kulturní (řeč a myšlení).
Člověk je podle Spenglera slabým dravcem, a proto musel vyvinout specifické zbraně: intelekt a ruku.
Spenglerova metafyzika vychází ze světa viděného lidskýma očima. Člověk vznikl rychlou mutací. Jakmile se "probudil", uvědomil si své okolí a svou bezmocnost vůči němu, pocítil ßtrach ze světa". Aby se proti světu mohl bránit, musel začít vyvíjet tvůrčí činnost, pod niž Spengler vztahuje i vytváření smyslů a rozumu. V tomto procesu se od sebe odděluje lidská duše a lidský rozum. Duši Spengler ztotožňuje s instinktem, který spojuje s kosmem a který je proto pro všechny lidi stejný. Naproti tomu je rozum individuální a je zaměřen proti světu. Aby mohl rozum svět pochopit, musí jej uzavřít do abstraktních kategorií - umrtvit. Spengler zde poukazuje na analogii s pitvou a zdůrazňuje, že žádný vědec nemůže tímto způsobem pochopit život: rozpitvané tělo už nelze opět složit tak, aby začalo žít.
Na základě rozlišení duše a rozumu, mluví Spengler i o dvou druzích porozumění: fyziognomickém spočívajícím na instinktu, a proto jistém, a systematickém, které spočívá na intelektu, a proto ke svému sebeujištění potřebuje důkaz. Nejistota intelektu vzniká díky tomu, že při své činnosti svět rozkládá a tak vytváří antinomie (např. protiklad svobody a nutnosti). Původně měl rozum pouze služebnou roli, ale v pozdějším vývoji člověka (v civilizaci) se obrátil proti svému pánu - instinktu. Spengler tedy podhodnocuje roli intelektu v dějinách, což se projevuje např. v jeho srovnání historického významu Bruta a Newtona; podle Spenglera je významnější Brutus.
Uvedli jsme už, že člověk je u Spenglera pojímán jako dravec. V souladu s tím jsou také dějiny chápány jako koloběh zápasu o moc a tendence k rozmnožování. Dějiny jsou bojem člověka s přírodou, bojem, který člověk nemůže nikdy vyhrát. K tragickému osudu člověka přispívá to, že si je této skutečnosti vědom.
Tam, kde Spengler uvažuje metafyzicky - a toho se týkal celý předchozí výklad -, pojímá i historický proces jako jednotný. Avšak tam, kde se zaměřuje spíše na kulturu a historii, proniká do jeho výkladu cykličnost a Spengler tu také zdůrazňuje uzavřenost jednotlivých kultur. I ta ovšem podle jeho názoru vzniká historicky, tj. až v momentu, kdy lidstvo překoná prehistorický stupeň svého vývoje, v němž je spíše jednotné i přechod k vytváření kultur, v němž kultury ještě nejsou zcela uzavřené a mohou se navzájem ovlivňovat. Až na úrovni hotové kultury vznikají uzavřené celky, až zde se může naplno projevit Spenglerova cyklická teorie vývoje.
Cykličnost Spengler vztahuje na oblast kultury, avšak k jejímu popisu si vypůjčuje biologické pojmy a mluví o fyziognomii a morfologii kultur. Tomu odpovídá, že jeho výklad je spíš popisný než vysvětlující: uvažuje o pravidelnostech růstu a formy. I při vysvětlení vztahu nahodilosti a nutnosti při vzniku a vývoji kultur používá botanické analogie: Rostlina, třeba pampeliška, se na louce ujme nahodile (jen nějaké procento ze všech semen, které se na louku dostaly); jakmile se však ujme, prodělává už zákonitý cyklus zakořenění, růstu, květu, plození a smrti. Podobně každá kultura, které se podařilo vzniknout, musí prodělat cyklus vzniku, rozvoje a zániku.
V této souvislosti je pro Spenglera důležitý protiklad kultury v užším slova smyslu (jako stádia vývoje kultury jako celku) a civilizace. Kultura v užším slova smyslu je mládím kultury, civilizace jejím stářím, zkostnatěním. Pro kulturu je charakteristický vztah k půdě, existence regionálních kulturních center (např. Praha) apod. V civilizaci převažuje peněžnictví, regionální centra odumírají a veškeré kulturní dění se přesouvá do světových metropolí typu New Yorku, Paříže nebo Londýna. Spengler rýsuje srovnávací tabulku vývoje velkých světových kultur a ukazuje analogie v jejich vývoji.
Hlavním tématem Zániku Západu je západní (Spenglerovými slovy faustovská) kultura, která vznikla v Evropě kolem roku 1 000 a na počátku 20. století dospěla do stádia civilizace, tj. čeká ji už jen zhroucení. (Spengler mlhavě naznačuje, že po ní by se mohl vynořit ruský kulturní okruh.)
Spengler vidí dějiny jako slepou sílu, která klade lidi i kultury na jejich určené místo bez ohledu na jejich přání. S podobným pojetím jsme se už setkali u Hegela a evolucionistů. Avšak na rozdíl od nich se Spengler domnívá, že tato činnost nemá žádný řád a už vůbec ji nespojuje s pojmem pokroku.
Pesimistické pojetí západní kultury odpovídá novému stádiu ve vývoji evolucionismu spojeného s evropocentrismem. Do jisté míry je i Spengler evropocentristou. Ale zatímco 19. století vidělo ve Evropě vrchol vývoje kultury, k němuž měly dospět i ostatní kontinenty, Spengler reaguje na zklamání z evropského vývoje. Zároveň však i on dělá z Evropy do jisté míry centrum, tím, že evropský vývoj v podstatě prohlašuje za modelový: stejný cyklus jako Evropa, prodělává každá kultura.
Na druhé straně se v Zániku Západu setkáme s kulturním pluralismem, který vede k důslednému noetickému relativismu: Spengler je přesvědčen, že každá kultura má svůj vlastní žebříček hodnot, který je nepřenosný. Proto např. Evropan, i když zná indickou kulturu, nebude nikdy cítit jako Ind (a naopak); hodnoty jejich kultury jsou v nich zabudovány příliš hluboko. Člověk může porozumět jen těm jevům, které patří do jeho kulturního kontextu. To Spengler vztahuje i na svou vlastní teorii, kterou tak zbavuje nároku na obecnou pravdivost. Toto pojetí kulturní plurality a nepřenosnosti hodnotových stupnic, stejně jako pesimistický vztah k západní kultuře, racionalismu a pojmu pokroku, dělá ze Spenglera jednoho z předchůdců postmodernismu.

1

Artur Schopenhauer (1788-1860), německý iracionalistický filozof. Jeho hlavním dílem je spis Svět jako vůle a představa. Byl ovlivněn indickým pojetím světa, jeho pohled na život byl značně pesimistický.
2

Ernst Haeckel (1834-1919) vědec (zoolog), přívrženec mechanického materialismu.

Předchozí * Další