prof. Ladislav Smoljak:

Své filosofické myšlenky zformuloval Cimrman za útoku na baštu extrémního idealismu - filosofii solipsismu. Solipsista, jak známo, tvrdí: Existuji já, neexistuje okolní svět, ten je toliko mou představou.

Proti této tezi postavil Jára Cimrman tezi svoji: Opak jest pravdou, řekl. Existuje okolní svět, a neexistuji já. A z této teze pak rozvinul filosofický systém, který nazval velice přiléhavě externismem.

Tato smělá myšlenka vzbudila ve světě takový odpor, že bylo narychlo rozhodnuto svolat do Basileje filosofickou disputaci, na které měl Jára Cimrman své filosofické učení obhájit.

Jako oponent byl vybrán prof. F. C. Bohlen, který tehdy platil za eso světové filosofie, i když to byl v podstatě jen mazaný obchodník - což bylo jeho původní povolání. Položil Cimrmanovi rafinovanou otázku: Jak mohlo, řekl, neexistující vědomí vyprodukovat svou filosofii?

Tato otázka zapůsobila. Všichni se domnívali, že Cimrman nebude umět odpovědět.

Ale Cimrman odpověděl. A odpověděl tak, že filosofu Bohlenovi nezbylo, než aby za posměchu všech přítomných se spuštěnými kalhotami vyběhl ze sálu. Snad abych vysvětlil, proč se spuštěnými kalhotami. .. F. C. Bohlen si totiž uřízl kšandu. Vy to asi chápete jako rčení, ale tehdy býval při filosofických disputacích takový zvyk, že každý, kdo svůj filosofický spor prohrál, si na znamení porážky ulízl šli. Brilantní odpověď Járy Cimrmana vešla takříkajíc do dějin filosofie a najdete ji v každé větší encyklopedii pod heslem “Basilejská Odpověď ”. Cituji z Čepelkova slovníku naučného. Kolega Čepelka byl tak laskav a zapůjčil mi svůj slovník.

"Pravím-li," řekl Jára Cimrman, "že existuje toliko okolní svět a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Existence a patrnost jsou totiž dvě naprosto různé věci." A dále Jára Cimrman přirovnal okolní svět k jakési ploše. uprostřed níž je místo, kde chybí Jára Cimrman. Jestli dovolíte, vysvětlil bych to názorně. (Papír s dírou.) Tato plocha představuje svět. Vidíte, že Cimrman tu vytváří takovou - řekli bychom - díru, jejíž reliéf je jasně ohraničen, tedy patrný.

Proces myšlení ve vnějším světě si můžete představit jako napínání a smršťování plochy. Tímto napínáním a smršťováním se zároveň mění reliéf díry, a tato změna nám zase představuje proces myšlení neexistujícího Járy Cimrmana. Už z pouhého názoru je zřejmé, že oba procesy jsou zrcadlově obrácené: rozpínání plochy má za následek zmenšování díry a naopak - smršťování, stahování plochy způsobuje zvětšování otvoru.

A v tomto místě upozornil Jára Cimrman na zajímavý důsledek své filosofie. Dochází tu k logickému sporu. Tvrdí-li totiž Jára Cimrman, že existuje pouze okolní svět a neexistuje on, platí ve vnějším světě - a tedy objektivně - myšlenka zrcadlově obrácená: existuje pouze on a neexistuje okolní svět. Tedy - filosofie solipsismu. Autor vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací. To ještě tenkrát vzbudilo rozpaky. V kongresové hale to vřelo jako v kotli. "Jak se s tím máme vyrovnat?" volali ze zadních lavic představitelé filosofického středu.

A Jára Cimrman odpověděl: "Vyrovnat se s tím, toť věčný úkol filosofie."

Prof. Ladislav Smoljak:

Vídeňský profesor Erich Fiedler uveřejnil v rakouském časopise “Zeitschrift” článek, v němž polemizuje s mou poslední přednáškou o Cimrmanově externismu. Článek nese název: Český “vědec” objevuje Cimrmanovu filozofii. Slovo “vědec” postavil pan profesor Fiedler do ironických uvozovek. Nu, profesionální ješitností já naštěstí netrpím, a tak mohu k tomuto páně profesorovu “allons, enfants de la patrie” říci jen ono cimrmanovské: Gegen Appetit keinen Disputat. A nyní k našemu tématu.

Teprve nedávno jsem v Einsteinově korespondenci objevil dopis, v němž Cimrman svého přítele seznamuje s definitivním náčrtem externismu. Vysvětluje mu, že podle této filozofie se to má s existencí věcí přesně naopak, než jak to odpovídá běžnému názoru: věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je. Tedy populárně řečeno : držím-li v ruce například tuto křídu, pak podle Cimrmana vyplňuje tato křída souvisle celý prostor svého okolí a jedině v místě, které vidíte, tato křída není. To, co držím v ruce, je de facto jen jakási prázdná bublina v souvislém křídovém masivu. Einsteinovi připadal takovýto popis světa pozoruhodný. - V originále označil dokonce Cimrmanovy názory jako “funny”. - Měl však i námitky. Cituji: “Jako fyzik Vás musím upozornit, že na podstatě skutečnosti samé se nic nemění, jestliže VĚC označíte jako PRÁZDNO a prázdné okolí jako VĚC. To je pouhá hra se slovy.” - V originále: “The ping-pong with the words.” - Tolik Einstein.

A my se ocitáme v klíčovém bodě polemiky s profesorem Fiedlerem. Cimrmanova odpověď se totiž nenašla ani v Einsteinově ani Cimrmanově korespondenci. A to profesoru Fiedlerovi stačilo, aby . . . (mě dal do uvozovek, ale to není důležité), aby o Cimrmanovi dokonce napsal : “Zastyděl se za chatrnou konstrukci svého externismu a filozofování se nadobro vzdal.” Já osobně se domnívám, že by vědec bez uvozovek neměl činit tak unáhlené závěry. Ona totiž Cimrmanova odpověď Albertu Einsteinovi existuje. Mám ji tu před sebou, ale než vás s ní seznámím, musím se zmínit o filozofu F. C. Bohlenovi, jehož jméno vám patrně dnes už nic neříká. Není divu: on působil ve filozofii pouze jako diletant. Vlastním povoláním byl obchodník - měl velikou drogerii v Essenu. A proslul snad jedině tím, že byl na své zákazníky hrubý až sprostý. Nuže - a tento vulgární materialista se tedy pletl i do filozofie. A právě na srovnání s jeho teorií poznání vysvětluje Cimrman Einsteinovi své vlastní poznávací principy. Budu je citovat volně podle Cimrmanova dopisu.

Tedy :

Podle vulgárního materialisty Bohlena je základním pojmem našeho poznání PRAVDA, i když Bohlen připouští, že je zpočátku NEPŘESNÁ. Cimrman naproti tomu říká, že základním pojmem poznání je OMYL, zpočátku samozřejmě PŘESNÝ.

Jak se naše poznání prohlubuje, dostáváme se do druhé fáze poznávacího procesu, v němž podle Bohlena ZPŘESŇUJEME PRAVDU, kdežto podle Cimrmana pouze VYVRACÍME OMYL.

Konečným cílem našeho poznání je pak podle Bohlena stav, kdy je pravda už naprosto přesná a my VÍME VŠE. Podle Cimrmana je na konci poznávacího procesu omyl zcela vyvrácen a my NEVÍME NIC.

Ovšem pozor. Já bych nerad, abyste Cimrmana pokládali za nějakého agnostika či nihilistu. On chápe poznání jako proces v podstatě pozitivní, při němž se vymaňujeme z počátečního omylu, abychom - jak doslova říká - “stanuli nakonec před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou”. To, že na konci poznání nevíme nic, je jen logickým důsledkem jeho externismu. V procesu poznání se totiž, jak jsme si ukázali na této křídě, blížíme k místu, kde věc není. Dojdeme-li tedy až k objektu samému, nedostaneme se, jak tvrdí Bohlen, k jádru věci, nýbrž šlápneme do prázdna. Takže na konci poznávacího procesu nevíme sice nic, ale zato to víme správně. Kdyby zde ovšem byl profesor Fiedler, jistě by nás rád upozornil na jednu věc, o které my samozřejmě víme také. Jde o známý cimrmanovský rozpor (Cimrmanscher Widerspruch): jeho teorii poznání lze aplikovat na celé jsoucno, ale s jedinou výjimkou - a tou je Cimrmanova teorie poznání samotná. Aplikována sama na sebe samu se totiž vyvrací: buď je OMYLEM, anebo ji NEVÍME.

Avšak Cimrman si i tady věděl rady. Těsně předtím, než vyslovil svou finální větu NEVÍME NIC, udělal tzv. KROK STRANOU. Tím stanul - ovšem jen na chvilku - na půdě vulgárního materialismu, odkud mohl svou teorii poznání uznat jako objektivně pravdivou.