txt info:

[0.]
Tato kronika jest od počátku české země i o všech kniežetech i králích, ješto jsú zpravovali svými časy. A takž pak k přikázání slavného Karla čtvrtého Římského ciesaře ze všech kronik všech klášteróv, ježto shledány mohly býti, skrze Přibíka, syna Dluhojova z Tradenína, mistra školnieho od svatého Jiljie řečeného Pulkava v Český hlahol z latinského, jakž najlépe mohlo býti, jest přeložena. I jest znamenati, že všecky věci básnivé a nepravé jsú opuštěny, a což pravého a jistého jest, položeno; neb ty všecky věci dřéve řečený ciesař s velikú plností v latinskú, velmi krásnú řeč shromazditi jest kázal. Své země činy máš zvěděti, neptaje se na noviny jiných zemí všelikterých, neb divóv některých. Potom pak to učiníš, jězdiž sem i tamo po novině. Ale mudří tak pravie, ktož rád své viděti chce zdravie, aby v své zemi ptal sě na noviny, netbaje vlaské kučiny. Ale již něchtěl-li by dobrým slúti, ten ktož chce přes moře plúti, nechtěl-li by tam v daleké vlasti, v nichž mnozí bývají v strasti i berú na sě obyčeje, o nichž tato kronika nepěje? Neb kakéžkoli staří páni tam nebyli poznáni, však slula ctná družina, v jiných zemiech o nich novina prochodila v té dráze v slovútnosti. Protož prosím vašie ctnosti, by mě neposúdil v tom, že sem pověděl o tom; bych pravil totiž daleko bývánie, jenž vítězstvie jest znamenie.

[1.]
Když synové lidščí na poli Senar tak řečeném po potopě nepamatovali, ani rozomem svým srozoměli slibu božiemu, jenž k Noe k otci k jich učinil byl a řka: „Již nikakéž nezahladím světa potopami vodními a stvořenie všelikakého, ale položím duhu mú v oblaciech nebeských, i bude zalíbenie mezi mnú a zemí“, ale oni nedoufánie k bohu jmajíce, bojiece sě opět budúcie potopy pro bázeň města a vežě na velmi velikú výsost dělati jsú sě snažili; tehdy však všemohúcí buoh treskcě jich nemúdrost a velebnost z své božské moci ukazuje [1b] na tom miestě ihned jazyky jich ve dva a v sedmdesát řěčí rozdělil jest.
A protož ta jistá vežě jmenována jest Babel, ješto sě vykládá jazykóv pohaňenie. Tu jest na tom miestě jedna řěč slovanská, ješto nakázaným příslovím slovanská slove, počátek svój vzala, od kteréžto jisté řeči lidé toho jazyka Slované jsú nazváni. Nebo v jazyku jich slovo latině sě die verbum, a slova latině verba slovú. A takž od slova nebo od slov nazváni jsú ti lidé Slověné.


[2.] Prvá přiemluva. O próchodu těch lidí a o osobení zemí rozličných.
Pro ňežto ti jistí Slovanové odšedše s toho jistého pole Senar, jdúce skrzě Kaldejskú zemi, i přišli jsú do té země, v niež nynie Řekové přěbývají. Potom další próchod činiece jedniem mořským výtažkem neb zátokú; podle větčieho moře vešli jsú do Byzancie, ješto, nynie Konstantinopolim slově, do těchto zemí: to jest do Bulkarie, do Rassie, do Servie, do Dalmácie, do Charvatcie, do Bosiny, do Karintie, do Stirie a do Karnyoly, v kterýchžto zemiech až do dnešnieho dne přěbývají. Takž pak i byl jest jeden člověk v Charvátiech jménem Čech, jenžto pro vraždu nad jedniem pánem znamenitým učiněnú, těch krajin z Charvatské země postúpiv i s bratří a s tovařistvem svým, bral sě [2a] jest hledat sobě vlasti nové, v niežto by bezpečně bydliti mohl. A tak s miesta na miesto bera sě až k Dunaji i přišel jest.
Odtovad pak bral sě jest do té vlasti, ješto nynie Čechy slovú česky a německy Bemen. Nazvána jest tato země Bohemia latině od jmene božieho; neb v slovanském jazyku od toho jmene Boemia buoh se jmenuje, i v českém také. A tak tiem výkladem od jmene božieho Boemi neb Čechové jsú řečeni. Boemia latině sě die a slovansky Čechy, a takž od prvého bydlitele Čecha nazvána jest Čechy tato země. Kterýžto Čech s svými bratří a s svým tovařistvem nalezl jest tuto zemi beze všeho bydlitele, nalezl jest lesy porostlu jsúce všicku, a plnu zvěři v těch lesiech. Tak pak osadil sě jest s svú čeledí na jednéj vysoké hořě, ješto obecným příslovím slove Říp. Neb s té jisté hory veliká roveň se všěch stran země sezřiena móž býti, i jest ta hora mezi řěkama Vltavú, Labem a Ohří. Tu jsú najprv počěli přěbývati a zemi orati v Čechách. Ti jistí lidé najprve tu jedli želudy a planá jablka a jiné plané ovoce lesné, zvěř a ryby. Ale obilé ani semen ani vína ani kterého pitie, jímž by sě opiti mohli, neměli jsú, ale vodu studenú pijiechu; všecko jim obecno bieše vespolek, i také ženy; kakés rúcho lněné a [2b] vlněné neznamenité na sobě nosiechu, a zimě v zvieřecích a v ovčích kožiech miesto kožichóv chodiechu; o nižádném zákonu nebo právu nic nevědiechu jedno tak [podle přirozeného obyčeje živi biechu.
Bratr pak Čechóv nebo tovařiš jménem Lech, jenž s ním přišel bieše, přešel jest přěs sněžné hory, ješto Čechy dělé s Polskem, i uzřěl jest velmi velikú a dlúhú až do mořě roveň; i posadil sě jest tu, a tak pokolením svým naplnil ji. Toto také jest znamenati, že v slovanském jazyku roveň Polsko jest, to sě jmenuje v latinském campi plani. A tak ta země nazvána jest Polsko od veliké rovně polské, neb v nie dědina velmi velikým rovnem leží. Potom pak z jeho pokolenie někteří brali jsú se do Rus, do Pomeranie, do Kašubie, až právě] do Dačské země a do končin mořských na poledne. A tak všecko jazyka naplnili jsú sobú i dělali a orali tu. Jiní pak opět z Čech brali jsú sě k téj vodě, ješto Morava slove, a tu jsú sobě Moravu osobili. Brali jsú sě také do Míšně, do Budišínska, do Bramburka, do Lužanska; a v těch ve všěch zemiech přěbývati sě jeli. Tyto všěcky byly jsú plání porostlé a přěbyvatele v sobě žádného neměli. Jichžto jsú sě znova dělati jěli a v nich přěbývati, jakžto i dnešní den přěbývají.

[3.] Druhá přiemluva. O povýšení země skrzě prvé kniežě Přěmysla [3a] a o rozplození zemském znamenaj.
Když pak ti jistí Slovanové neb Čechové přes mnohé časy tak živi biechu jakžto lidé sprostní v svéj chudobě, na dědinách i na jiném zboží rozbohacovati jsú sě jeli; pro ňežto lakomstvie srdcě jich ihned popadlo jest tak velmi, že sváry, vraždy i jiné zlé věci tak mezi sobú pácháchu. Protož potřěbie jest bylo, aby k někomu útočišče měli, jenžto by jě v hromadu jednal. A když také sváry činiechu od pravdy blúdiece, tak pak zvolili sobě jednoho múdrého člověka, šlechetného a ctného, v súdiech spravedlného, k úkladóm všěch sváróv múdrého, dobřě bohatého, jménem Kroka. Ten jistý Krok první tvrz v České zemi učinil byl v Stebně. I pravie pak také někteří, že jest měl bratra jednoho jmenem Kraka, jenžto jest Krakovský hrad i město udělal a jemu jmě své Krakóv vzděl. On jistý Krok zpravoval jest zemi, ne jako kniežě, ale jakožto súdcě od obcě volený zemi ctně jest spravoval.
Jenžto jest po své smrti po sobě tři dcery ostavil. Jedné prvorozené řiekali jsú Běla; jakožto jiní pravie, slula jest Kazi. Ta jistá Běla udělala jest ten hrad Bělinu a té všie vlasti povýšila jest. Ta jistá Běla byla jest ve všem lékařství dospělá, byla přirozenie všeho kořenie znající, i uzdravovala jest od rozličných neduhóv lidi mnohé; [3b] neb k nie jako k slovútnému lékaři útočišče jmějiechu všichni z té krajiny. Druhá sestra jejie slula jest Tetka; ta jest hrad Tetín svým jmenem udělala, čarodějnice a věštkářka veliká byla jest. Nebo všěcky krádežě i ztráty rozličné svými věštbami ona lidem ukazováše. A protož ta všěcka vlast v svých ztrátách k nie sě utiekáše. Třetie pak byla jest nazvána Libušě. Ta svým rozomem nad všěcky vynikáše; neb jest ta byla prorokyně, duch proročí v sobě majíc, přěvědující a rozpravující svými věštbami budúcie věci. Ta jest byla v súdech nad jiné múdřejšie, mravy i skutky tišějšie. Ta jistá Libušě udělala jest Vyšehrad; pro ňežto miesto otcě jejieho Kroka zvolila ji sobě země za súdci. A když udělala Vyšehrad, najprve i zpravovala jest českú zemi po mnohé časy.
Potom pak v časiech přihodilo sě jest, že dva zemeníny pro některé jměnie svár mezi sobú jsta pozdvihla, a tak přěd Libuší oba v súdě stala prosiece, aby jě spravedlivým súdem rozsúdila. Kterážto Libušě když při jich přěslyšala, sličnú múdrostí pravdu zvěděvši, jednomu pravdu učinila, vinného pravým súdem potupivši. Tehdy ten, jenž potupen byl, proto že v přieteléch mocnější byl, jal sě jest volati a řka: Ej běda lidu našemu, že všěcky vlasti muži zpravují, ale ny žena zpravuje. Tehda vešken [4a] lid. jenž tu stojieše, volal jest a řka: Kněze chcemy jmieti, jenž by nás zpravoval, jako jiné vlasti zpravují sě. To když Libuše uslyšala, kázala jim mlčeti i pověděla jim takto: Mužie, přiďtež zajtra ke mně a jáť vaše žádánie naplním. Tehdy když nazajtřie přěd Libuši přijidechu, kniežěte jsú opět žádali. K nimžto Libuše takto mluvila jest: U milosti a přietelství měkcě a lehcě jako žena vás jsem zpravovala. Nuž pak nynie již mužě knězě budete jmieti, jenž v silnéj moci hlavy vašě skrotí a podle své vóle vás súditi bude, jehožto moci nebudete moci sě protiviti. Povýšíť mezi vámi i poníží, kohož bude chtieti. Proti kteréžto řeči páni i vešken lid obecně všichni zvolachu a řkúc: Knězě vždy chcemy jmieti. A proto že ta jistá Libušě prorokyni bieše, prosili jsú jie, aby jim některého za knězě dala. Jenžto k nim odpověděla: Pojměte kóň mój bielý a vložte naň králové rúcho, složtež s ňeho dolóv uzdu; a k kterémužkoli člověku pójde a podle něho stane, toho sobě vezměte za knězě a mně za mužě. Toť vám dávám na znamenie: když k tomu muži přijdete, naleznete jeho, an na železném stolu sniedá.
Kteřížto páni chtiec Libušino kázanie naplniti, poslavše posly s Vyšehradu za koňem jsú brali sě. [4b] Kteryžto kóň po polích, po horách, po dolech těkav sěmo tamo přiběhl jest druhý den blízko k téj vsi, ješto Stadice slove, ješto sě nazývá miesto stadné, i stal tu. Jest vzdáli od Vyšehradu ta ves jednak za deset mil, a sedí na té vodě, ješto Bělina slove. Tu jsú nalezli jednoho člověka jménem Přěmysla, ješto se vykládá přěmysliti, an oře na poli dvěma voloma pstrýma. A to pole i na dél i na šíř jmá v sobě dvojě hony a jest okrúhlé a črné, všecko bielým polem obklíčené. I mluvili jsú k ňemu a řkúce takto: Kniežě naše jsi, rozvěž voly a vsěd na kóň, pojediž s námi; vsědeš na kniežěcí stolici tobě připravenú, neb vešken český lid za knězě tě sobě učinil. On uslyšav ta slova jich, ihned voly rozvázal, kterážto voly ihned v rychlosti kams preč sta zaběhla a viec potom nejsta viděna. Muž pak ten jistý Přemysl, jenž tak od pluha povolán byl na knězstvie, osten ten jistý, jímžto voly bodieše, v zemi jest ihned vsterčil, kterýžto osten z sebe tři ratolesti ihned vypustil a jal sě kvísti a plod ořěchový dobřě uzrálý nésti. Z kterýchžto ratolestí dvě sta uschle a třetie rostla a rozšířila sě velmi, jakožto dnešní den viděno móž býti. Neb na každé léto na nie ořěchové rostú, kteřížto ořeši za mnohá léta ani zhynúti ani zetleti ani zpráchnivěti mohú, a červ [5a] také v nich nikdy nalezen nebývá. To když sě tak stalo, vzal jest Přěmysl radlici a položil na ni chléb a sýr, i jal sě s nie jiesti. To když uzřěchu panští poslové, ti rozpomanuli sě o Libušině řeči, ješto jim dřieve o tom pravila, než sě stalo. Kakž kolivěk diviechu sě tomu, však jeho otázati nesmějiechu toho času, co by ty věci mienily. A když pak odjedl Přěmysl, vsědl jest na kóň i jel s nimi. A když s ním biechu na cestě. otázali jsú jeho, bylo-li by hodné, aby jim poveděl, co by ten osten mienil, ješto kvetl a ovoce nesl, a ješto dvé ratolesti uschle a třetie plod nesla a velmi sě rozšířila.
Odpověděl jim: Tři kniežata vyndú z života mého, dvě brzo zhyneta, ale třetie kniežě i kněžstvie jeho i na širokost a dlúhost slavně kvísti bude a velmi velebné ovoce z sebe vydá. Pravi vám to také, byste byli mne nechali pole toto doorati, na ňemž sem oral, mé pokolenie mužské v tomto kniežětství vždy by bylo ostalo; ale že před časem přišli ste. plod mój mužský pohyne. A to bud vám na znamenie, když ten plod pohyne, vnuk bude mstíti děda. Byl jest také vzal s sobú Přěmysl své škarpály a mošnu z lýk udělanú, o ňežto když byl otázán, odpověděl jest: chci, aby toto věčně na Vyšehradě bylo chováno, a nezhyneť aniť zetlé, aby viděli náměstkové moji, že jsú z chudoby pošli a na kniežecí [5b] stolici posazeni, a tak pak aby nepýchali. Nebo pyšní poníženi bývají pro své zaslúženie, a pokorni povýšeni pro svú ctnost. A téť věci i dnes pilně chovají na Vyšehradě. A ten den přěd korunováním krále českého kanovníci u procesí přijímajíce krále škarpaly jemu ukazují a mošnu na pléci vzdievají, aby měl pamět, že jest z chudoby pošel a tak nepýchal. Takž Přěmysl kniežě s svým tovařistvem přijel jest na Vyšehrad i byl slavně od Libušě i všěch pánóv obecně na kniežěcí stolici posazen a Libuši za mužě dán.

[4.] Třetie přiemluva. O vzdělání Pražského hradu.
Potom pak jednoho dne Libušě prorokyně přěd svým mužem a přěd množstvím pánóv, jenž tu stáchu na Vyšehradě, prorokovala jest těmito slovy:
Viziť já město, jehož slovútnost nebes dotýká; věz to v lesěť má posazenie, jehožto od tohoto miesta vzdálenie za třidceti honóv jest cíle. Toť Vltava dělí svým rozdielem směle.
To jisté město od pólnočnie strany má potok velmi hluboký jinénem Bruska, od poledne pak vysoká jedna a dlúhá hora opokovatá velmi jménem Petřín. Ta hora svú výsostí nad jiná miesta tu vyniká, a tak ta hora zchřebtila sě až právě do tohoto potoka Brusky. Když tam pak přijdete, prvého člověka, kteréhož [6a] naleznete, mluvte k ňemu, a cožť vám prvým slovem odpovie, tiem jistým jménem toho slova tomu městu vzdějte, a tu na tom miestě hrad založte a dielem jej dokonajte. Kteřížto poslové přikázánie panie své chtiec naplniti přišli jsú k tomu miestu, i nalezli na nem člověka, an dřěvo teše. Jehožto co by činil otázali. Odpověděl jest a řka: Práh dělám. Poslové pak znamenavše to miesto připravovali jsú stavenie k hradu, a tak tomu městu Praha vzděli, točíš práh po slovanském jazyku vzděli jsú. Vrátivše sě poslové rozpravili jsú Libuši ty všěcky věci, a ona pak povědě řkúc: Dobřě stalo sě jest. Nebo pod nízký práh častokrát páni velicí sklánějí se. A tak z příchody té věci tiem jménem ten hrad Prahú jest nazván. Tak jest prorokovala Libušě o tom jistém hradu řkúci: I v budúcích časiech vyndeta z toho hradu dvě zlatie olivě, jichžto výsost sedmého nebe dosáhne; a tě jistie olivě po všem světé divy rozličnými budeta sě stkvieti. Tú dvú olivú v obětech a v dařiech všecko pokolenie české následovati budú, i také jiná pokolenie všěcka. Jedna z těch (oliv bude nazvána většie sláva) a druhá bojovné utěšenie. Jakož sě jest i stalo to potom. Neb slavné kniežě svatý Václav mučedlník boží nazván jest Venceslaus, ješto jazykem slovanským [6b] Václav slove, a tak z toho slova vykládá sě většie sláva neb velikost slávy; a blahoslavený pak Vojtěch mučedlník, druhý biskup Pražský, jehož jmě vykládá sě zástupové utěšenie neb vojenské: na tom hradě jsú sě stkvěli svým přiebytkem i stkvějí se svým svatým odpočíváním. Tato svatá mužě tak jsta toto časné sbožie múdřě přěběhla, že s odplatú mučedlníkovú nebeského přiebytka již sta dosáhla.
Na tom jistém hradě mnoho těl svatých i jiné svátosti mnohých svatých apoštolóv, mučedlníkóv, zpovědlníkóv, děvic i svátosti mnohé božieho umučenie i jeho slavné matky Marie jest shromážděno, a nábožně ta svátosť schována i čest sě jie děje, že křesťanové věrní k tomu jistému prahu, těch svatých navščěvujíce, tu kdež biskupová stolice jest, tak pro duchovnie věci jakž také pro světské ze všie země i ze všěch jiných vlastí, né, takměř ze všeho světa kajíce sě běžie a svú hlavu pod ten práh podklanijí, proněžto správně ten hrad Praha jest nazván, ješto v slovanském jazyku práh slove. A tak pak od toho slova nakaženým jmenovaním od jinorozených lidí Praga neb Praha nazván jest.

[5.] Čtvrtá přiemluva. O práviech, ješto Libušě (s) svým mužem učinila v zemi.
Kněz Přemysl, jenž byl prorok veliký, s Libuší svú ženú, jenž jest věštkářka byla, vzemše radu [7a] v hromadu i učinili jsú práva, jimižto po dnešní den země sě zpravuje.

[6.] O tom hradu, jemuž dějí Libic.
Potom pak Libušě udělala jest hrad blízko od Labe podle toho hrada, ješto nynie slove Kolín na Labi, jemužto Libic řiekají. Tu po své smrti jest pohrabána. Ten jistý hrad potom po dlúhém času byl jest Slavníkóv, hrabie urozeného, jenž byl otec sv. Vojtěcha, jenž také tu s mateří svatého Vojtěcha s svú ženú pohrabán jest po své své smrti.

[7.] Šestá přímluva. O zabylství oněch dievek, ješto divně své věci činily, jahožto Vlasta i také jiné dievky.
Když pak Libušě umřela a v Libici pohrabána byla, povzdvihla sě jedna dievka v pýšě jménem Vlasta, jenž lakomstvie ku panování majíci jako paní jejie Libušě někdy zemi zpravovala, tajně povolala k sobě všěch dievek i mluvila k nim takto: I vieste-li, že paní našě Libušě, když živa byla, zemi tuto [7b] zpravovala jest? Proč bych já s vámi také jie nezpravovala? Neb já všěcka tajemstvie jejie vědě, a také sestry jejie Tetky všěcka kúzla uměji. Znaji také kořenie i všěcka lékařstvie uměji k zdraví i k nemoci, jakožto Běla sestra jejie uměla jest. Protož že jich umění nade všěcky jiné jáz najlép rozoměji, chcte-liž vy pak nynie spřisáhnúti sě se mnú a mně věrně pomáhati a se ranú spravedlně státi? Nadějit sě já, že na všěch věcech mužóm panovati budem. Tehdy pak ihned všěcky dievky odpověděly jsú: Tato řěč. ježto ty mluvíš, nám sě velmi dobřě líbí. Kterážto Vlasta uhledavši sobějeden čas hodný, dala jest dievkám jedno pitie uměním učiňené píti, kteréhožto nápoje mocí a okušením všěcky ty jisté panny jaly jsú sě mužóv, bratróv, otcóv i rodičkóv tak velmi nenávidéti, až právě do smrti jim nepřějiechu. A všecko pokolenie mužské v nenávist velmi ukrutně jmějiechu jako pravé vrahy. Toho jistého také času ženy a panny jezdiechu na koniech na lov i k jiným ke všěm skutkóm, i také jako mužie všěm jiným mužským obyčejóm obykáchu.
Jednoho pak zajisté času kniežě Přěmysl, jenž prorok bieše, viděl jest u vidění jednu dievku s jinými mnohými dievkami jie sě naderžijícími, ana podáváše jemu plné čieše krve, aby ji pil. Pro kteréžto [8a] viděnie všěcky pány i všěcky starosty lidské svolal jest, a zjeviv jim viděnie toto i řekl jest k nim a řka: Bojte sě, od takových žen a od dievek veliké nehody a ohavenstvie přijíti v časiech; neb veliké svobody pójčili jste jim, a aby skútkóv mužských nenadržely sě, nebráníte jim toho, ani brániti tbáte. Kterážto slova ti jistí páni mimo sě pustivše, ani jich co tbavše, dievkám a ženám přěpustili jsú k jich vóli drzost jmieti.
Potom pak ne po mnohém času ta jistá Vlasta zprávcě těch žen a těch dievek chtieci silnějie proti mužóm ty dievky vzbuditi, dala jim jest to jisté pitie kúzlem učiňené po všie české zemi opět píti, kterýmžto nápojem k mužské smrti přěukrutným protivenstvím líty biechu. To když tak učinila byla, s dievkami a s ženami, lstivú radu učinila jest, aby točíš nočnieho času, když by mužie spali, po všiej zemi v svém odění přípravny jsúce se všěch stran na muže sě řítily a je v tom spaní otrápily, a tak všěcky zbily a zmordovaly a jich koně i oděnie jim odjaly. A tak pak aby sě připravily a ohradily k bojování Vyšehradu, na ňemž knieže Přěmysl přěbýváše. Pro ňežto stalo sě jest, když podle svého chtěnie a podle své vóle všěcky mužě staré i mladé zbily biechu, shromazdily jsú sě všěcky v hromadu na pole, a tak proti Přěmyslovi vyjedše hrad Vyšehradský [8b] mocně oblehly jsú. a proti tomu hradu na vrchu jedné veliké hory hrad velmi tvrdý vzdělaly jsú i vzděly jsú tomu hradu Děvín. Neb v slovanském i v českém jazyku děvečky slovú děvice, a protož ten hrad od děvic nazván jest jménem Děvín.
Toho také času ty jisté dievky tak velmi silny biechu, že ve ikým počtem nad mužě vynikáchu, tak jakž mužie jich množství a jich moci ani potkáním na poli, ani nikakž jinak ovšem odolati jsú nemohli.

[8.] Sedmá přiemluva. O boji, ješto dievky s mužmi braly.
Když ta jistá Vlasta ten jistý hrad Děvín udělala a s svými pannami naň sě vzebrala a jej oděním i dobrými štíty, meči, lučišťemi i jinými věcemi brannými špižovala, tehdy ihned zemené s svým rytieřstvem brali jsú sě přěd kniežě Přěmysla na Vyšehrad řkúce jemu: I proč těchto žen panovánie nad sobú trpíme? Umyslili sme zajisté, neb na pole bojem s nimi sě bíti a sníti, nebo silnú mocí valně hrad jich Děvín oblehnúti. Jimžto Přěmysl, jenž duch prorocký v sobě jmějieše, to pověděv vecě: Odstup to ode mne, bych já s vámi jěl, nebo vy všichni přemoženi budete, a já s mým pokolením, když bych s vámi v tom boji byl, také bych zahynul. Tehdy zemené neobrátivše sě na tu řěč, ješto Přěmysl mluvil se vším svým vojskem i se vší svú mocí proti dievkám k tomu hradu Děvínu neopatmě a nemúdřě brali jsú sě byli.
[9a] To když Vlasta vévodice a kněžna těch panen opatři, k svým pannám směle a udatně mluvila jest a řkúc takto: "Ej mojě milé tvařišky, viemť to, že Amazonitské tak řečené ženy proti Cyrovi a Alexandrovi vítězný boj povzdvihly jsú byly, proňežto stalo se jest, že v králevství Saba tak řečeném a v jiných ve všěch vlastech Amazonských panny a ženy nad mužmi vítězně panují; proňežto zajisté, by ženy mužóm vítěznými skutky nebyly sě zpačovaly, to panovánie nikdy ženám nebylo by dáno. Protož vezmúc dobrú mysl a posilňenie chutné oblecte sě v oděnie a vezměte braň v svoji rucě, a vyvolte smrt, abychom tyto mužě, ješto našemu panování sě protivie, ukrutnú smrtí zhubily a je pod sě podrobily." Jiežto řěči všěcky dievky povolivše razichu sě k odění, a tak k boji sě připravivše a s tiem dveřě hradové otevřechu, na polě vyjedú, jako lvice lačné lidské krve prolitie žádajíce. Tak pak na poli velikým valem a seršěním, u přěpevné oděnie jsúc oděny na mužě sě chutně obořichu. U kteréhožto bojě sendení nebo sběžení Vlasta na svój helm prvým cukem svým mečem najprvnějšie ze všěch sedm mužóv vítězně zabila jest.
Proňežto pak ihned tovařišky jejie, strojce nebo hauptmanicě zástupové Mlada, Hodka, Svatava, Vracka, Radka, Častava, Třstava jedúce, na mužský zástup jsú se řítily, a tak všěcky mužě, kteříž [9b] neutekli, mečem a jiným oružím jsú zbily. Takž pak zbivše a přěmohše mužě, panny ty jisté mocně všicku zemi i všecky vsi beze všie vzpory plenichu. Toho také času pod nevěrnú lstí za přímiřím krásné a chytré panny ty jisté zvachu jinochy mladé, pány urozené na svój hrad na Děvín, každá k svému řkúci takto: U milování tvém velmiť túžím. Protož žádáš-li mě mieti v manželskú vieru sobě, chciť tvá manželka býti. Aj totoť tajemstvie tobě zjevuji, žeť má paní Vlasta takého a takého dne jistě na takú cěstu přichystala sě jest, na kteréžto cěstě když mocně přijedeš a budeš ji moci přěmoci, mě inhed za ženu sobě tu vezmeš. Takými zajisté slovy a výmysly lstivě veliké škody mužóm učinichu; neb když již k tým jistým určeným miestóm přijediechu, od těch jistých dievek ukrutně sú zhubeni, jakžto mnohým pánóm i čeledínóm jich stalo sě jest. Jednoho také času nevěrným úmyslem poslaly jsú ku pánóm zemským vzkazujíce takto jim: Pravímyť vám to, žeť nás jest teskno; v takém úsilí a v takém bojování již viece přěbývati nechcem; neboť ženy smy, jimžto neslušie nad mužmi panovati. Aj toť již přistúpite k hradu k Děvínu bezpečně, z nás učiníte, což vám libo jest.
Kterúžto řeč páni kniežěti Přěmyslovi donesli jsú [10a] rozpravujíce ty věci. Jimžto on odpovědě a řka: Neroďte, neroďte jim věřiti, pod nevěrným zakrytím svú lahodnú řečí oklamajíť vás. Ale však páni té jisté rady kniežete svého opustivše, všěcky mužě shromazdili jsú, kteréž koli mohli jmieti. A tak v noci tú cěstú, kterúž jim dievky ukázaly. na hrad na Děvín vešli jsú. A tu všickni od dievek, ješto z tajnych stráží řítily sě na ně, ukrutně jsú jě zbily.

[9.] Osmá přiemluva. O Ctiradovi, kterak od dievek oklamán jest, znamenaj.
Potom pak po takém litém a ukrutném mordu těch jistých panen v českéj zemi toho času nižádný pán znamenitý nebieše živ ostal, mimo jediného Ctirada, mužě múdrého a mnoho cností slovútného, kterýžto Ctirad pro jedné svády úklad preč jeti mienieše neb mějieše. To pak ty jisté panny špehéřě poslavše, když zvěděchu, hroznú a velikú lest vymyslichu sobě tiemto činem, že jednu dievku velmi krásnú, jménem Šárku, v jednom u velikém lesu, ješto tehdy bieše, v nemžto přěvelicí biechu dolové, uvázachu k jednomu dřěvu tu Šárku, položivše flašku medu podle nie a trúbu lovcovú tak, aby, když by ten jistý Ctirad svú cěstú jel a k tomu sě miestu přiblížil, kdež dievka uvázána bieše, lstivými slovy od nie oklamán [10b] jsa pro jejie rozvázánie i také pro medové napitie i pro té trúby zatrúbenie na tom miestě s ní odpočinul. A tak lestným jich výmyslem z tajných stráží, v nichž jeho ukrutně čakachu, dievky ty jisté vyraziec sě toho slovútného pána, jehožto samého jedinkého, ješto zóstal byl, báchu sě zabíti přeukrutně.
Pro nežto stalo sě jest takto. Když ten jistý Ctirad k tomu jistému miestu přiblíži sě, dievka ta jistá uvázaná k dřěvu, pozdvihši hlasu svého, jala sě jest volati a řkúc: Mój milý pane! Aj toť ukrutné dievky tejto země, proto že sem jich tovařistvie jakožto jiné nechtěla sě nádržeti, nemilostivě k tomuto dřěvu mě jsú přivázaly. Proňežto napomínám tvú ctnost, i prosím tebe, aby mě rozvázal a z jich rukú vyprostiti ráčil, neb ony mocnú tvú jézdu po tejto cěstě uslyšěvše tě pro strach a pró bázeň preč jsú utékly. A tak já sama nebožička tuto ukrutně uvázána trpím. K těm slovóm ten jistý pán Ctirad milosrdenstvím slitovav sě nad ní, sědl jest dolóv (s) svého koně i rozvázal jest ji, také slibujě jie, že ji chce ctně k jejím přátelóm dovésti, tak jakž ona prosieše. A když již by rozvázána nešlechetnice nešlechetná, prosila jest jeho lstivě, aby málo tu s ní odpočinul a toho medu, jenž tu stáše, aby sě napíti ráčil. To on když učini, prosila jest jeho opět, aby v trúbu, jenž tu ležieše [11a] vesele zatrúbil. Jenž trúbú vzem i jal sě v ni trúbiti. Tehdyž pak ty jisté ženy a dievky, ješto sě skryly biechu v lesě, vzvěděchu to tiem trúbením, že již Ctirad přijel. A tak pak rychle z tajničných stráží ty dievky naň sě obořichu, a ty všěcky, kteříž s ním biechu, ukrutně jsú jě zbily a samého Ctirada jemše podle přědměstie Vyšehradského hradu přivedly jsú jej a přěd knězem Přemyslem na kolo vzbivše ohavně jsú jej zahubily, ty přěnectné dievky.
V tom jistém nízkém dole, jemuž nynie Botieč dějí, toho jistého času, kteréhož od těch dievek tak nemilostivý učinen jest skutek, slyšěni jsú mnozí diablové tomu smějíce sě pro tak velikú zlost a zlobu té dievky Šárky a tovařišek jejích. A protož ten jistý dól, ješto jest za Břevnovským klášterem, do dnešnieho dne Šárka jest nazván od jmene té jisté dievky Šárky.

[10.] Devátá přiemluva. Kterak (by měly) každému oko pravé vylúpiti a palec uřezati pacholíkovi, kterýž by se narodil, aby sě nebránil.
Když pak ty jisté panny žádné přiekazy viece nejmějiechu, svolachu sě všěckny urozenějšie a většie mezi sobú i učinichu přikázanie mezi sobú, aby každému pacholíku, kterýž by sě narodil na svět, ihned palec pravý uřězaly a oko levé vylúpily, aby tak bez palcě mečě vytrhnúti nemohl, a také bez oka jsa ke všie brani [11b] a zvláště k střělbě aby nešvaren byl a nesličen brániti sě. Nad to viece ustavily jsú, aby každá z nich podle své libosti a podle svého chtěnie mužóv požívaly, když by žádosť měly, aby sě s nimi objímaly a s nimi pojhrávaly k onomu podobenství a k obyčěji, jakožto amazovské ženy v království Saba k svéj libosti mužě pojímaly a ten obyčej měly. Kteréhožto vypověděnie mužie ti, ješto zostali biechu, slyšiece to, ihned měli útočišťe k kniežěti svému Přěmyslovi a prosiece jeho rady i pomoci o téj věci, a řkúce tak: Nebudeš-li raditi v těchto věcech a k tomu nepřizříš sličnú pomocí, věz to, žeť již potom těm jistým pannám v jich panovánie poddámy sě.
Tehdy kněz Přěmysl toto uslyšav a radu učiniv, poslal k těm dievkám na Děvín, tuto věc jim věděti dávajě a řka: Již čas jest, abych sě vašemu panování poddal, a hrad Vyšehradský abych u vaši moc a v zpravovánie poddal, proňežto abyste sě u ve-ň uvázaly, račte dievky poslati, jakož sě vám bude sdáti za podobné. To když dievky uslyšechu, ihned rychle s velikým množstvím dievek poslaly jsú na Vyšehrad. Kteréžto když tam přijěděchu, všelikterú potřěbu tělesnú nalezly jsú, takž i jedly a pily velmi lakomě, i opily jsú sě násilně velmi. To když se tak stalo, [12a] tehdy ihned Přěmysl z tajných stráží svých tu přichystaných mužě ven vypusti a je všěcky zbíti káza; mužie pak ti, ješto jě zbili biechu, vzemše oděnie a koně jich pojemše, na jiné jeli, aby je zbili, silně jsú se připravili. To když uslyšě Vlasta, kněžna jich, hněvem roznietivši sě násilně velmi, vyjela z hradu svého Děvína, s těmi jedinké pannami, ješto po nie rychle jediechu. A když přěd Vyšehrad přijěde, mužie dobře odění jsúc v ono oděnie onech panen zbitých, jim bez strachu opřěchu sě.
Vlasta pak mnějíci, by zástupové oděných panen ihned v zápětí po nie jeli, s tovařiškami s těmito svými na mužě sě oboři. A tuž pak v tom boji ona (s) svými dievkami na špici bojové najprve sama jest zabita. A když pak zástupové jiných dievek k tomu miestu přijědechu, vidúce první zástup pobit, všěcky jako smysla zbychu; na něžto mužie oddavše sě, vítězsky všěch jiných popudichu, a tak ženúce jě až na hrad na Děvín s nimi jsú v hrad vtekli, a kteréž koli tu nalezli, všěcky jsú zbili a zahubili přěukrutně. A tak v české zemi ta bláznivá válka ženská byla dokonána a ohavný konec vzala. Sedm let ty dievky v české zemi panovaly jsú, jichžto nemilostivá ukrutnost a bláznovstvie mnohé ctné vdovy, panny a jiné ženy mrzala jest, neb jich nešlechetnost [12b] velmi nenávidiechu, ani komu dobrému líba bieše jich nemúdrost přěohavná.

[11.] Desátá přiemluva. O dokonání Přěmyslovu a o zpósobení jeho synóv po ňem, když jest byl on umřěl.
Kniežě Přěmysl prvý v zemi prorok veliký, když po mnohé časy zemi českú zpravoval, potom jest umřel. Na jehožto miesto syn jeho Nezamysl tak řečený vstúpil. Toho Nezamysla jméno vykládá sě jako nic nezamysliv; nebo on nic nového nezamyslil jest, ale v otcově ustavení všěch dní života svého byl jest živ a zpravoval lid svój v pokoji. Jehožto syn Mnata na jeho miesto vstúpil, A ten jest také v pokoji lid zpravujě i umřěl. Ná ňehožto miesto syn jeho Vojen vstúpil po jeho smrti. Ten jistý Vojen měl jest dva syny, jednoho Umysla a druhého Vlastislava, mezi něžto zemi rozdělil českú: Umyslavovi Prahu a české vévodstvie dal jest, a Vlastislavovi Luckú krajinu, ješto nynie Žatecko slove, poručil jest. Z kteréhožto Vlastislava vyšel jest Vladislav, jenžto těch časóv s Neklanem, vévodú českým, mnohé bojě měl jest, jakž potom bude pověděno.
Na onoho miesto Umyslava vstúpil jest byl syn jeho po ňem Křizomysl. Tito všickni pokojně zemi zpravovali jsú [13a] a nižádní skutci jich nejsú popsáni v kronikách, ani mohú nalezeni býti. Takž pak potom syn Křizomyslóv, jménem Neklan, zpravoval jest zemi, jehož jmě vykládá se nezaklaný, a to zajisté spravedlné jinéno tomu příhodné bylo; ten výklad, neb tak velmi jest byl strašivý, že v nižádném boji ani v pobití nemohl ani chtěl býti, ani také viděti mohl, by sě kto přěd ním bil. Takž pak když on vévodú bieše, Vlastislav vévoda lučanský války přěveliké Pražanóm činil a mnohé bojě proti nim obdržoval, kakžkolivěk z pokolenie pražských neb českých kniežat byl, mezi kterýmižto boji poslední tento vypraven bude.

[12.] O boji mezi Pražany a mezi Lučany, točíš Žatečany, kterak sě jest stal.
Mezi Lučany a Pražáky na poli, jemužto dějí Tursko, stal sě jest boj ten. I jest také toto znamenati, že také Žatecko v pět krajin rozděleno jest bylo. Prvá krajina měla své posazenie podle potoka, jemužto řiekají Rymina; druhá jest měla své posazenie i své mezě s obú stranú Ústie; třetie okolo potoka, jemužto řiekají Brusinka; čtvrtá Podlesie jest nazváno, posazená jsúci na mezi té řěky, ješto Mžě jie dějí; pátá pak prostřěd nich byla jest, jiežto Lúka řiekají, překrásná v opatřnosti a k užitku velmi plodonosná, a tak od skutku jmě své jest vzala. Nebo česky lúka [13b] latině pratum sě jmenuje, točíš utěšené opatřenie. Proňežto té jisté vlasti lidé, dřieve než Žatec udělán byl, jmenovali jsú se lučanský lid. Nad těmi lidmi byl jest vévoda Vlastislav, muž bojovný a v radách velmi lstivý. Ten jest udělal město, ješto je svým jménem nazval Vlastislav, mezi dvěma horama, z nichžto jedniej řiekají Mednek a druhé Připek, mezi dvěma krajinoma, to jest mezi Bělinskem a mezi Litoměřickem; kteréžto město zdí dobrú obehnal jest. Ten jistý Vlastislav povzdvihl jest boj proti Pražákóm a mezi svými také jest, učinil ustavenie, ktož by koli z jeho lidí na vzróstu délí byl nežli meč, a když by jemu kázáno bylo k boji, an nepřišel, aby jemu hlava ihned sťata byla. Potom pak k svým takto jest mluvil: Buďte udatni, mé milé rytieřstvo, u vaší rukú boj tento jest. Dřieve nejeden jste svítězili; již pak nynie také skutky čiňte rytieřské, nýnieť potřěbie oděnie, abyste je již nýnie k rytieřskéj okrase nesli, ale radějše sokoly, krahujce, rarohy a jiné ptactvo, ješto (k) kratochvíli a k utěšení příslušie, s sobú neste, jimžto masa nepřátelóv našich, ač stačiti moci budú, k jedení dámy, nebo jistě ku prsem máteř nepřátelóv našich miesto jich synóv ščenátka přisadímy, a takž súsědy nesčastné ven vyplevemy od nás.
Zatiem pak žena jedna, jenž pastorka [14a] jmějieše, takto k nemu jest pravila: Viem to, žeť lid český boj obdrží; ale ty aby sám utéci mohl na dokonání, dámť tobě tuto radu: prvého nepřietele tvého, kteréhož v boji potkáš, raň jej a uši jeho obřěžě vložiž v tvú tobolku, a tak mezi koňskýma nohama i přěd sobú učině kříž mečem tvým na zemi, vsědiž na kóň, obrátiž pleci zasě nikakéž neohlédajě sě, tak ledva když jiní všickni zbiti budú, sám jedva utečeš. On pak věda. že macecha jeho plna jest věštby, slíbil jest to učiniti, jakž jest i učinil. Bieše také toho času mezi Pražany jedna žena věšticě veliká, jenžto vévodě Neklanovi a lidu jeho poradila jest, aby skrzě obět oslovú bohy okojili, kteréhožto osla kázala jest zabíti a na mnoho čiestí rozděliti a ode všeho vojska tak snědenu býti; ježto k téj jisté ženě radě učinili jsú tak. Mezi tiem pak ten vévoda český, jenž tak strašivý bieše, povolav tajně k sobě jednoho rytieře jménem Styra, ctného, vítězného a silného, v své oděnie, málu některým dav věděti, jeho oblekl a na svój kóň vsadil, i přikázal jemu, aby proti nepřátelóm v jeho podobenství bojoval a přěd svým vojskem k bojování napřěd táhl. Jenžto on ochotně učiniti slíbil, ale také od vévody slib přije, aby jeho na najvyššiem miestě nebo hořě kázal pohrabati, [14b] ačby sě jemu tu sníti událo. Tak pak i jel jest napřěd s svým vojskem na to určené pole, i přijel jest najprvnější k jednomu chřibu, jenž vynikáše prostřěd toho pole. Vlastislav pak také přijel jest s druhé strany s svým vojskem. On pak zajisté a lidé jeho ptáky rozvázavše, jich množstvím povětřie jsú naplnili. Potom boj mezi sebú počěchu a takž ten udatný rytieř, jenžto v odění a v podobenství kniežete svého Neklana přijel bieše k bojování, napomanul jest své vojsko, aby udatné a smělé skutky činili a sebe mužně bránili. A tak s tiem ten rytieř na nepřátely sě vítězně oboři i jě sě s nimi mužně obierati. A když jednak všichni zbiti biechu, on s svými boj jest obdržal, a v tom také boji mnohými ranami raňen jsa i umřěl jest a na tom miestě jest pochován, jakž byl prosil. Kteréžto miesto do dnešnieho dne slove dub silného rytieře.
S oné pak strany všickni zbiti biechu mimo onoho jediného, jenžto k naučení macechy své z bojě byl utekl. Jenžto domóv vrátiv se nalezl raňenu jsúce ženu svú. A když snažně opatřil jest, nalezl ji raněnu jsúce v prsech a uší nemajíce. Tak vzem uši z tobolky onoho jistého nepřietele svého, ješto mněl, by jej v boji zabil, ženy své uši nalezl jest. Čechové pak všedše do té země plenili jsú ji a zkazili města jejie, ničehož nic ovšem v niej [15a] neostavili a kořisti mnohé s sebú pobravše. A mezi jinú věcí u jedné báby nalezli jsú také syna Vlastislavova, vévody lučiského, i přinesli jeho kniežeti svému Neklanovi. jenžto nad dietětem slitovav sě, jeho zahubiti nechtěl, ale město jménem Dračov na rovni postaviv na břěhu té vody, ješto Ohře slove podlé vsi řečené Postoloprty, tu kdež nynie jest klášter svaté Mařie, to jisté dietě jednomu jménem Durinkovi, ješto jest z Srb rodem byl, chovati a zpravovati poručil jest. Tehdy ten jistý Durink za otcě jeho Vlastislava zdravě choval jeho. Potom pak Durink ten jistý mně, by na tom vévodě Neklanovi vděčnú službu učinil, to dietě sobě poručené vedl na tu vodu na Ohři, neb toho času zamerzlá bieše a čistým ledem sě popala. A když k miestu své vóli podobnému přijide, řekl jest dietěti takto: Paniče, patřiž pod tento led, kterak pod ním rybiček mnoho jest. Dietě když se skloni a patřiti počě, sekyrú, jižto pod plášťem tajně nosieše, jeho zabil a jeho hlavu dolóv srúbil; v čistú rúchu obinul i donesl kniežěti svému a řka jemu:
Tě samého i tvé také bezpečny sem chtěl učiniti, aby dietě mně poručené k letóm nepřijda a na otcovu smrt nezpomana snad nemstilo sě. Aj toť hlavu jeho přěd tě přinesl sem, odplaty za to žádajě. Kniežě pak Neklan (s) svými pány toho času [15b] za stolem sedě. Když tak hrozný účinek uslyšě a hlavu syna Vlastislavova spatři, lekl sě velmi, a tak se pány toho jistého Durinka smrti hodna jsúce přisúdil jest, i řekl k ňemu takto: Pro ten skutek tvój tak nelepý toto tobě buď za odplatu: nebo sobě s veliké skály slom hlavu dolóv, anebo sě na dřěvě oběs, neb tvým vlastním mečem sám se zabí. Kterýžto Durink súd kniežete svého uslyšav, ihned zúfav na olši sě jest oběsil; kterážto olšě doňevadž nebyla srubena, pro tu příhodu Durinkova jest olšě slula. A tak pak kniežětstvie Vlastíslavovo i pokolenie jeho ohavné dokonánie vzalo.

[13.] Dvanástá capitola. O přieběziech českých kniežat a o křstu prvého kniežete v Čechách a o Svatoplukovi králi Moravském.
Když pak vévoda Neklan dni své přěbyl, potom jest umřěl. Na jehožto miesto Hostivít syn jeho vstúpil jest. Pak také po jeho smrti vstúpil jest syn jeho Bořivoj, jenž jest prvý byl křesťan v české zemi. Až do tohoto miesta tato kronika jest popsána, jakožto o těch pohanských, ješto viery křesťanské ješťe neměli, a také nenie léty božími rozdělena. Ale již nynie], jakž najlépe moci bude býti, pod léty od božieho narozenie rozdělena bude. Tuto sě počíná o Bramburciech. Neb kronika bramburská [16a] k české jest přijednána v rozličných miestech rozličnými časy, podle dřieve řečeného ciesařě Karla zjednánie.
Jakožto kronika bramburská líčí a kronika Martinova, řečeného skladatele, vypravuje a sjednává se léto od narozenie syna božieho po osmi stech létech a po sedmimezcietina, když v bramburském markrabství lidé ješte biechu smiešení Slované a Sasicové pohanských obyčějóv nádržiec sě a modlám modléce sě, král římský Jindřich řečený, syn Ottóv vévody saského, zdělav stany na ledu a tak Bramburky mocně vybojoval a všěcky vlasti podle Labe svému panství podrobil. Bořivoj vévoda český křesten jest s ženú svú svatú Lidmilú od s. Metudia, moravského arcibiskupa za těch časóv, [16b] v nichžto Arnolphus ciesařem byl. A ten jistý křest návodem krále Svatopluka u Velehradě v tom městě stal sě jest. Neb toho času vévoda český pod moravským králem jest byl. Těch také časóv pod krále moravského byle sta těto dvě zemi, to jest Polsko a Rusko. I jest také znamenati, že těch časóv Velehrad byl jest hlava všie země moravské. Stalo sě jest pak toho léta, že král Svatopluk nespravedlně boj povzdvihl proti pánu a kmotru svému ciesaři Arnolfovi. Pro ňežto s zástupem všěch německých zemí s jedné strany a Uhry s druhé strany proti ňemu u velikém zástupu shromazdil jest. Král pak Svatopluk vida, že ciesařovi ostati nemóže na poli, z prostřědka všeho vojska kradmo preč jest postúpil, a tak tajné vsěd na svój kóň odtovad preč bral sě jest. I přibral sě k jednomu městu na vrch jedné hory vysoké, jiežto řiekají Rembot. Tu na tom jistém miestě třie pústeníkové toho času přěbývachu; pro ňežto král Svatopluk, aby zatajen a nepoznán mohl býti, kóň svój jest zabil a meč v zemi pokopal. A to tak učiniv s těmi pústeníky oholiv sě, rúcho pústeničie na sě vzem v tovařisství jest byl tak dlúho, až právě ten čas přišel a ta hodina, že životem svým byl bezpečen ovšem. Tehdýž pak král tepru, kto by on byl, těm pústeníkóm zjevil sě jest, že jest král. A potom pak skoro umřel jest. [17a] Jehožto královstvie po jeho smrti synové jeho krátkých časóv a dosti neščastně drželi jsú. Neb syn jeho, jenžto po jeho smrti královstvie zpravoval, jednoho svátku chtě loviti blízko podle Velehrada v jednom lesě, jemuž Křěčín řiekají, vzkázal arcibiskupovi svatému Metudiovi, aby jeho s velikú mší čakal, doňevadž by sě s lovu nevrátil. Jehožto blažený arcibiskup až právě blízko ku poledni čakal, a když sě jest pak obával, aby služby božie neobmeškal, jal sě jest mšě svaté slúžiti, krále nedočakav. Král pak když s lovu vrátil sě, uslyšav, že by arcibiskup mši slúžil a již tělo božie vzdvihal, rozhněvav sě velmi se psy a s lovci v kostel všed, ryk a pohrom trubami lovcovými a skolením psovým velmi veliký učinil jest. A tak s tiem povykem až k oltáři přišed, muži svatému Metudiovi arcibiskupovi pósmieval sě jest a s tiem ven vyšel z kostela. Pro kteréžto posmievanie a porúhanie dokonav mši arcibiskup krále jest klel a po všiej zemi po moravské službu boží zapověděl, a to učiniv vzdvihl sě do Čech k vévodě Bořivojovi, jehožto pokřtil a v svatéj vieře potvrdil byl. Odtud pak bral sě jest do Říma, tu kdež bratra svého s. Cyrilla nalezl, ješto byl dřieve přěd tiem krále Svatopluka pokřtil a všie moravské země v svatéj vieře potvrdil a křest svatý dal. I byl po sobě svatého [17b] Metudia arcibiskupa tu v zemi pro rozšířenie svaté viery ostavil. Ten jistý svatý Cyrillus moravskú zemi na křestanskú vieru obrátil i také mnohé jiné vlasti slovanské. Ten také s. Cyrillus tělo s. Klimenta papežě, učedlníka svatého Petra apoštola z mrámorového kostela, kterýž to andělé někdy jemu na moři vzdělali biechu, ale pak potom pro hřiechy lidské, když to miesto mořské přěschlo bylo, z hrobu jeho vzal jest a s sobú do Moravy přinesl. A potom pak když z Moravy preč šel, bral sě jest do Čech, tělo s. Klimenta s sobú nesa, kteréžto tělo s. Klimenta na Vyšehradě v kostele za tři léta choval jest.
Potom pak bral sě jest do Říma s tiem tělem svatým, tu pak uprosiv odpuštenie od papežě založil jest kostel v Římě svatému Klimentu, a tak tu tělo jeho i položil jest. Tu v tom také kostele s. Cyrillus s bratrem svým s. Metudem své kosti složili jsú. A od toho jistého kostela až do dnešnieho dne kardinal jeden píše sě. Tento také s. Cyrillus někdajšieho času vida tvrdost a nevěřenie moravských a slovanských lidí, prosil jest papežě, aby odpustiti ráčil, aby mšě a jiné služby božie všěcky slovanským jazykem slúženy mohly býti. Nebo nemohl jest věděti, kterým jiným činem v svatéj vieře mohli by stvrzeni býti. Kterúžto prosbu papež v smiech jest obrátil. A když pak o to [18a] s kardinaly a s mnohými biskupy mnohé řěči a rozmysly byly, ihned v rychlosti hlas povzněl s nebes a řka: Všelikterý duch chval Hospodina a všickni jazykové jemu sě vyznávajte. Tehdy papež ten div veliký uslyšav, na věky ustanovil jest, aby slovanským jazykem mšě svaté, jiné také služby božie slúženy byly; a tak po arcibiskupstvích a po vlastech, to jest v spaletenském, v raguninenském a v jadrienském, a po všěch jich biskupstvích i po mnohých také biskupstvích jiných. Také arcibiskupové i jiní biskupové i všickni kněžie té řěči mšě i jiné služby božie slúžili, jakožto až i do dnešnieho dne v slovanském jazyku slúžie.

[14.] Čtvrtánádstá přímluva. O zkažení a o konci králevstvie Moravského i stolice jeho, i také o opravení toho králevstvie a o přěvedení do Čech po mnohých létech.
Když pak ten jistý král moravský, syn Svatoplukóv někdy řečeného krále moravského, od s. Metudia arcibiskupa klet jsa malý čas potom živ byl, královstvie své moravské promerhal neb ztratil jest skrzě to. Kteréžto královstvie tak jest bylo roztrháno, že diel měli Uhrové. diel Rakušené, diel Polanové, velikú svú mocí a panstvím jako po kusech mezi sě rozdělili jsú, a tak královstvie moravské ovšem zkaženo, popleňeno a roztrháno bylo jest a město [18b] Velehradské z kořen také zbořeno jest bylo. Potom pak král i královstvie i také arcibiskupstvie v Moravě ovšem potuchlo a viec býti přěstalo.
Ale však potom pak královstvie moravské po devaddesáti a po dvú letú, to jest léta od narozenie syna božieho po tisíci po osmidcát a po šesti létech skrze Jindřicha třetieho ciesařě tiem jménem jmenovaného s povolením a s radú kniežat ciesařských navráceno jest a do Čech přěneseno. Nebo ten jistý ciesař Jindřich vévodu českého Vratislava králem jest učinil a země české královstvie ustavil, a z moravského královstvie markrabstvie jest nčinil. A to jisté markrabstvie s kniežetstvími jinými mnohými vévodstvími i také s zeměmi, kteréžto za časóv Svatoplukových, poslednieho krále moravského, k moravskému příslušiechu království, českému království i koruně české poddal a podrobil jest. Jakožto potom o navrácení a přinesení toho královstvie, potom tu, kdež sě tu čte o Vratislavovi prvém králi českém, plnějie bude pověděno.

[15.] Patnástá přímluva. O přieběziech vévody Bořivojových, prvého křesťana.
Vévoda Bořivoj věrně a snažně s svatú Lidmilú s ženú svú, jenž jest byla dcera Slajborová, kniežete ze Bzena, jemužto nynie Mělník řiekají, jakž najdále [19a] mohl v svém kněžství vieru křestanskú jest vzplodil a rozšířil a sčastně svých časóv jest zemi zpravoval po přijetí křtu svatého. Jměl jest také tento Bořivoj z ženy z své z svaté Lidmily syny dva, jednomu jsú řiekali Spytihněv a druhému Vratislav.
Po smrti pak Bořivojově, prvého křesťana vévody českého, Spytihněv syn jeho kniežětstvie jest přijal, a potom pak po jeho smrti Vratislav bratr jeho kniežetstvie České zpravoval. Ten jistý Vratislav založil jest kostel ve jmě svatého Jiřé na hradě na pražském, tu kdež jest po své smrti položiti sě kázal. Tento Vratislav pojal sobě ženu, jiežto řiekali Drahomíř, z těch ukrutných lidí lučanských. jenžto tvrzše nežli křemenie k věření viery svaté byli jsú, a to z té vlasti, jiežto řiekali Stodor. Ta jistá Drahomila urodila jest dva syny, jednoho svatého Václava, bohu i lidem pro jeho ctnost a svatost velmi líbezného; druhého pak Boleslava, pro jeho zlobu a pro vraždu bratra svého všemu světu mrzkého a ohyzdného.

[16.] O umučení s. Lidmily, české dědičny.
Když pak viera křestanská v české zemi sě vzmáháše a tak Vratislav po smrti Spytihněvově bratra svého přijal bieše vévodstvie české země a z své ženy Drahomily dva syny urodil, svatého [19b] Václava jednoho a druhého Boleslava, ta jistá Drahomila všěmi činy i obyčějóv pohanských modl nádržala sě jest. Když pak zatiem slavné knieže Vratislav umřěl, své babcě svaté Ludmile to slavné dietě s. Václava i země zpravovánie poručil jest. Ale Drahomila pak, žena Vratislavova, chovala jest druhého syna Boleslava zlostivého, a jeho vždycky k obyčejóm a k modlám pohanským strojéci nutila.
Ale přěblahoslavená s. Ludmila. vdova a dědička české země, najprvnější květ a kámen drahý v Čechách vzrostl drahú vóni v svéj zemi, předrahú chut dávající, vnuka svého s. Václava v křesťanské vieře učením svatého písma naučila jest. Mezi tiem milostivý utěšitel, dárcě štědrý, host dobrotivý a přěochotný duch svatý, srdce tohoto dietěte utěšeného rozvlažil a všecken život jeho tak velmi roznietil, že od ňeho jiskry svatého učenie i příkladu dobrého užitku věčného mezi milostivými a spravedlivými lidmi jako světla přědrahá stkviechu sě z jeho úst přěsladkých, jimiž milostivě a ochotně mluvil jest. Nebo však jeho svatým kázaním všěcka česká země jakožto karbunkulem přědrahým a přěsvětlým jest osviecena, z mračna temných bludóv v světlost poznánie viery svaté próchod vzemši, myslí [20a] i životem čistotu svatú měl jest spravedlnosti viery křesťanské, až zjěvně přěde všemi zvěstoval ji modlitbami, bděním, almužnami i milostivými skutky, v Hospodinu pokoren a pilen jsa nade všecko jiné své tovařišstvo vynikáše. Stalo sě jest zatiem, že ta jistá závistná a zlobivá Drahomila, žádajíci povýšena býti v kniežetství českém nad svú svekru Ludmilu, přěmrzké a přěukrutné mordéře dva, jednoho jménem Tuma a druhého Kumona poslala na hrad na Tetin, aby svatú Lidmilu zaškrtiec umučili, jenžto jsú učinili. Ale Kristus Hospodin. když tak zaškrcena byla, koronoval ji korunú zlatú a na nebesa ráčil ji vzieti.

[17.] Sedmánaste přiemluva. O přiebytku a o zpravování a o umučení s. Václava.
Potom pak přemrzká zlostivicě ta jistá Drahomila, hněvajíci sě na [20b] věrné křesťánky krále nebeského jim sě vždy protivila a je rozhonila. Ale syn pak její prvorozený sv. Václav naučenie a viery křesťanské potvrzenie babky své svaté Lidmily silně jest držal, křesťánky, ježto sě rozprchli biechu, v hromadu svolávajě a jim všěm skutky milosrdné ukazujě, múky a vína ke mšem svatým svýma rukama a svým úsilím zvláštním dobýváše, mlátě pšenici a hrozny vinné vydavujě rukama svýma i obětováše, aby čest a chvála bohu rozšířena byla. Nosil jest také na svú ramenú svatú vdovám, sirotkóm i jiným nedostatečným drva i jinú potřěbu času nočnieho. Potom pak v tom času jistém vévoda kúřimský vida pokoru svatého toho mužě, vzhrzal jím jest a povrhl zasě, zemi jeho a vévodství jal sě nátiskóv činiti a ji hubiti, tak že jako připuzen jsa s. Václav zástup lidí sebrav, lid svój chtě obrániti pevně na poli utkal jest jeho; jímžto vévoda kúřimský i s jeho zástupem vzhrzel jest a tak potkav jeho, vzkázal jemu, že chce s ním boj vzieti. Jemužto s. Václav poslal jest posly a řka takto: Když žádáš vévodstvie mé mieti, proč by tito zbiti byli v boji, nad nimižto ty pán chceš býti? Jáť nežádám nad tvými krve prolitie; ale když žádáš se mnú boj mieti, (bíva sě sama); přěmóžeš-li mě samého jediného, a tak nad těmito nade všěmi nad jinými panovati budeš; pakli já tě [21a] přěbojiji svým životem, nechať také všickni tvoji panství mému poddáni budú. Vévoda kúřimský velmi vesele pod tú jistú zámluvú svolil s ním sám a sám bojovánie, zaručiv toho bojě dostánie s obú stranú obojieho vojska. Točíš nadál sie na hledění a na jeho pokořě, by jemu snadně přišlo jeho přěbojovati; nalit pak duch svatý silnější byl bojovník, jenž v ňem přěbýváše. A když již oba s obú stranú i s. Václav i vévoda kúřimský vypravichu sě k tomu jistému sědání, vojsko s obú stranú stáše přihlédajíc a dívajíc se tomu. Tehdy když s. Václav potěže na pole, anjelé nebeščí s obú stranú obapol s ním tiehniechu a kříž stkvucí přěd jeho tváří napřěd přědčieše. Tehdy když vévoda kúřimský ten div opatři, ano jej anjelé vedú, padl jest ihned přěd ním k jeho nohám a prosě s. Václava, aby jemu odpustiti ráčil jeho zaviňenie. K ňemužto s. Václav povědě takto a řka: Beř se do svého domu u pókoji a měj na svém sboží dosti. Nebť já tvého nežádaji. Potom pak jiného času, když s. Václav k ciesařovu dvoru od ciesařě byl pozván, ciesař jeho i také jiná kniežata poctivě jsú přijeli; a tak v radu ciesařovu vždycky jest byl povolán. Tak pak zatiem jednoho jitra pro práci a pro úsilé, ješto v noci činieše na modlitbách Hospodinu [21b] slúžě, přěd ciesaře přijíti prodlil jest drahně dlúho, takže ciesař s jinými kniežaty mněli jsú, by on pro pýchu přijeti k nim nechtěl. Pro ňežto ciesař i jiná kniežata, když by pozdě přišel, aby nižádný proti ňemu nepovstal, ani jeho v radách myslili poctiti, točíš v radu vzieti. Zatiem pak když s. Václav přišel v ciesařovu a v kniežěcí radu, vidél jest ciesař s. Václava, ano anjelé jej mezi sobú vedú a kříž zlatý na jeho čele přielišným bleskem stkvieše sě, kterýžto div ciesař uzřev, ihned k jeho nohám padl jest i s kniežaty, jemu sě pokořijě. Pak jest ihned prosil sv. Václava, což by kolivěk chtěl na ňem žádati, že jemu chce ochotně to vše dáti. Tu pak s. Václav prosil jest, aby jemu dal ruku svatého Víta; jenžto dal jest ciesař jemu. A tu pak s. Václav do Prahy nesl tu ruku svatú a udělal jest kostel na čest pánu bohu a s. Vítu na hradě. I prosil blaženěho Wolfganga biskupa řězenského, jenž v duchovních věcech zemí vládnieše toho času a v zemi českéj jako miesto biskupa bieše, aby ráčil přijeti a posvětiti toho kostela jistého. Jemužto blažený Wolfgangus odpověděl jest a řka: I čili zda žádáš mne, synáčku mój, jakž zajisté tento kostel jistý tvój, jehož ty žádáš, aby posvěcen byl, viděl sem [22a] u vidění přěd Hospodinem, že jest udělán a povýšen a jest hlava i bude všie české země a k ňemu útočišťe bude ve všěch duchovních lidech i věcech, jakožto k najvyššieho povýšené stolici. Neb tu biskupstvie a arcibiskupstvie potom v budúcích časiech bude. Ale však nad to k tvéj vóli a k žádosti chci rád poslati, aby ten jistý kostel byl posvěcen. A tak jest ten kostel bohu na čest a svatému Vítu na hradě posvěcen. Potom pak jiného času stalo sě jest, když jedné chvíle s. Václav nočnieho času bosýma nohama jide k kostelu prostřěd zimy, ano všěckna země pomrzla bieše a všěcky cěsty sněhem zavalily sě biechu, rytieř jeho, jenž tajenstvie jeho vědieše, jmenem Podiven, jdiesě za ním, v jehož nohy, an obuv dobrú na nich jmějieše, taká sě jest zima řítila a na jeho sě nohy razila, že jie nikakéž trpěti nemožieše pro velikú ukrutnost. Jemužto s. Václav znamenav i pověděl: Stavěj nohy své v mých noh šlepeji. Jenžto učinil ten jistý rytieř, jakž jemu přikázal muž svatý. A tak pak ihned toho jistého rytieře nohy v šlepejiech s. Václava rozhřiely jsú sě, že potom viec na nich ižádné zimy necítil jest, ale šlepěje svatého Václava všěcky zkrvaveny biechu. Neb dar ducha svatého jmajě, vešken milostí boží rozniecen bieše a [22b] tak prameny a paprslky rozličného milosrdenstvie na všě strany od sebe v rozličných skutciech milostných vypušťováše. Neb toto přěslavné kniežě s. Václav v také štědrosti oddal sě bieše, že dietky mladé pohanské, jenžto roboté poddány biechu, kupováše k svobodě, a tak k službě hožie jě přijednáváše milosti jeho na čest. Také jest s. Václav žaláře, okovy, šibenice i jiná vězňová miesta zkažoval, bojě sě toho, aby nižádného člověka nikterak krev nadarmo neprolila sě. Toto knieže bohu i všěm lidem přěmilé mnoho věcí spravedlivých. než jsú sě staly, přědpoviedal a jě jistú jistotú ukazováše, jakž toho mnohými věcmi doličováno jest za jeho ješťe zdravie, pro ňežto mezi jinými mnohými věcmi, jenžto mu buoh zjevil, přěnesenie babky jeho svaté Ludmily mučedlnice dóstojné, jenžto tělo přěsvaté tak, jakž jemu zjeveno bylo, nalezeno jest bylo a ižádné poskverny na sobě nejmajě cělo a přěkrásno, jakoby tepru pohrabáno bylo. Kteréžto tělo sv. Václav s velikym náboženstvím i s velikú pokorú poctivě, jakž to slušie, přěnesl jest do kostela svatého Jiřé na hrad, tu kdež i dnešní den odpočívá. Potom pak tento dóstojný dědic český s. Václav radostí nebeských žádajě, těmito věcmi zemskými zhrzějě, poslal [23a] posly ku papeži, aby jemu ráčil dáti odpuščenie, aby zákon svatého Benedikta na sě mohl přijieti a kniežetstvie své v českéj zemi bratru svému Boleslavovi vzdáti a tak slúžiti Hospodinu bez přiekazy. Ale zatiem pak ten ukrutník jako pes vsteklý závistiv jsa jeho dobrým skutkóm, ješto on činieše, panstvie zemského žádajě a na nebeské radosti netbajě, kniežetstvie jeho silně žádal. A tak spěšně k ohavnému hřiechu, k zahubení bratra svého sě jest přimiesil. A tak toto přěslavné kniežě, když byl pozván na hody od svého bratra tu do Starého Boleslavě na svój hrad lestně, ale on pak smrt svú přěvěděv jako tichá ovčička milostivě na svú smrt jel. A tak pak od toho svého bratra nemúdrého a světského sveden jsa s tohoto světa, radujě sě a veselí sě, Hospodinu chválu vzdávajě. Nebo když již (s) svými rytieři večeřieše za stolem sedě, poveděl jest k nim a řka: Zajtřejší den dá-li bóh, to jest u vigiljí s. Michala probošta rajského, pro milost krále nebeského. jenž jest za ny umřieti ráčil na s. kříži, bracháčkové moji, smrt umučenie mého trpěti budu; kterýžto s. Michal duši mú, když z těla pustím, pánu bohu donese a ohlásí. Proňežto jezte a píte a kvaste dnes i hodujte se mnú; neb již viece na tomto světě pitie tohoto tělesného s vámi nebudu píti. Tak pak zatiem s. Václav vstav od večeřě ihned na modlitby oddal sě, Hospodinu všemohúciemu děkujě nábožným srdcem a za své hřiechy učinil jest zpověd. A tak pak kněze prosil, aby jeho rozhřěsil. A tu modlil sě a plakal až do pól noci. Potom velmi nábožně na celé svaté jitřní byl v pokořě a v náboženství. A když již jako zářě vzchodieše, tehdy pak toto slunce přěspravedlné, túto září vešken svět osvětlijící, ne toto světlo, ale tělo božie přepokorně přijal jest. A tak již osviecen jsa a připraviv sě jako dennicě jitřnie osvětlen jsa strachy nočnie všěckny mužně utkal. A tak bratra svého nemilostivého a ukrutného uzřěl, an sě k ňemu béře z temnosti, ochotným pozdravením jeho pozdravil, a tak od ňeho jakožto někdy Abel od Kaina byl jest raňen. Zatiem pak, když jemu ránu da. postúpil jest vzpět i padl zasě, nemajě moci nad božím mužem. Ale s. Václav chtě dobrovolné obětovati sě Hospodinu a obět, duši svú, proň chutně chtě položiti, vrátil jemu jest meč a řka k ňemu: Tak vóle ta tvá buď v tvú ruku. Kterýžto zlostník zlost větší k zlosti smiesiv a umysliv, jakožto nedvěd lítý z jeskyně opět řítil sě s svým tovařistvem na svatého mužě a jakožto ješťerka své maso a svú krev vlastní sleptati žádajě, na svého na vlastnieho bratra [24a] (s) svým tovařistvem jest meč svój vytrhl. A tak ihned jeho su umrtvili, bohu dušě a tělo zemi nechavše, preč odešli. Kteréhožto blahoslaveného mužě krev na vraždu bratra svého přěd Hospodinem volající, neb nižádnú lidskú múdrostí ani kterým uměním nikdy mohla jest setřěna býti. Téhož zajisté času, když umučenie s. Václava tak sě dějieše, Kristus Hospodin králi dácskému zjeviv sě na kříži napomanul jest jeho tak, jakž by rád od ňeho smilovánie obdržal, a chtél jmieti, aby na čest mučedlníka jeho s. Václava kostel založil a udělal. Jakžto jest i učinil skutkem. Toho také času přěmrzká a ohavná Drahomíra mátě svatého Václava jakožto ona druhá Jezobabel v starém zákoně byla, jenž ukrutenstvie přěnemilostivého Athalie následováše. Takéž tato jistá na svú na vlastní krev, na svého syna králevice vřěla jest a jeho nevinné krve prolitie zpósobila jest, to věz syna svého prvorozeného s. Václava k umučení připravila. A tak jakožto ona dva Dathan a Abiron, ješto jě země za živa požřěla neb pohltila, od země jest pohlcena na pravé silnici přěd Pražským hradem stranu západu slunečného, jakožto i dnešní den znamenie a škudliny znamenány mohú býti téj jisté věci. Tovařistvo [24b] pak toho ukrutníka Boleslava, bratrobivcě s. Václava ohavnú a mrzkú smrtí zbiti a zhubeni jsú časy svými. Umučen a zahuben jest svatý Václav od svého bratra Boleslava v Starém v Boleslavi léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a bez jednoho po třidcetech letech, čtvrtý den toho měsiece listopadu. Osmánáctá přímluva. O přěnesení do Prahy svatého Václava a o svěcení kostela Pražského a o poslání syna svého.
Léto od narozenie syna božieho pó devieti stech a po třechdcětech po umučení již svatého Václava, vévody českého, toho času, kteréhož ukrutný Boleslav zemi Českú zpravováše, posvětil jest kostela Pražského Michal biskup řězenský. O poslání.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po třechdcětech a jednom tento Boleslav syna svého Strachkvasa poslal jej byl do Řězna na učenie za časóv svatého Emeramma.

[18.] Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po třidceti a po dvú čtvrtého dne toho měsiece února přěneseno jest tělo s. Václava z Starého Boleslavě do Pražského kostela k přikázaní nemilostivého kniežete Boleslava kralobivcě. A to proto, aby sě divové nedáli jeho slovutné svatosti, jenž bóh činieše skrzě ňeho pro jeho svaté zaslúženie [25a]. Ach kterak toho času bratra svého ukrutného zúfalú a tvrdú mysli zamračil byl, když světlo toto nad světly jinými světlejšie času svého přěnesenie nočnie temnoty osvietilo a temné žalářě Pražské objesnilo a všěcky vězně z těch žalářóv zprostilo. Zajisté také na jeho s. přěnesení vóz ten i se všěmi, na ňemž tělo svaté přivezeno bylo, a tak stvory svými to jest vodními, přirozením to jest zemnatým, a povětřím při jeho svatém přinesení král nebeský uctiti jeho ráčil. Neb tak jakž jest stvořiteli svému právě a věrně slúžil, takéž stvořenie na jeho přěnesení jemu poslušno bylo a slúžilo. Neb když jeho nesiechu, divným činem a zpósobením tělo jeho přěs dva potoky to jest přěs Rokytnici a přěs Vltavu, tak jako bohu libo bylo, bez lodie na onu stranu se všěmi přeplulo; země sě také potřásla; povětřie také z těla jeho, jenž tři léta v zemi ležalo, toho času, když to tělo z hrobu vynímachu, přěvelmi chutnú vóni z sebe vydalo, tomu vévodě přěsčastnému na čest a na chválu. A když sě to stalo, tak pak tělo jeho, když odtavad odneseno bylo v tom žádajíciem a v sčastném v kostele Pražském, jenž udělal bieše, všěcky rány, kteréž v sobě mělo, božím zpósobením zacelely, a tu s velikú poctivostí jest položeno. Ale však jediná ta rána, jižto bratr [25b] jeho svú vlastní rukú jemu učinil byl, když ucho jemu uťal, nebyla zacělena jeho k zlobě, na znamenie (té) nemilosti, jenž proti krvi svéj spáchal byl. To jisté ucho sestra jeho Přibyslava nábožná a bohobojná zjevením božím v Boleslavském kostele mezi prahem a mezi dveřmi kostelními nalezši po třech letech, k jeho hlavě přičinila se vší ctností beze všie poskvrny, tak že najmenší šrámek u té jisté rány nižádným činem znamenán nemohl býti. O stvořiteli všemohúcí, kterak tvá moc nesmierná a neobkličená jest všudy, jenž tolik a tak mnoho divóv skrzě své svaté činiti ráčíš, mezi lidmi jich svatost ohlašujě. Nebo tu při jeho s. těle i na přinesení i také na pohřebení i po pohřebení v Pražském kostele Hospodin skrzě jeho zaslúženie mnoho divóv nad mnohými nemocnými učiniti ráčil jest a ješte i dnešní den činí. Neb psáno jest takto: Přieliš velmi Hospodine poctěni jsú přietelé tvoji, přieliš velmi kniežetstvie jich rozsilňeno jest. Neb ty v nich divy své pokládáš, a oni milostí tvú panují. Ty si jich poctiti ráčil, aby tiem pilnějie a poctivějie a doufalejie lid tvój tě chválil. Ty jsi Hospodine kniežetstvie tohoto svatého mučedlníka Václava tvého tak rozsilnil a rozšířil, že i po dnešní den [26a] ty milý Hospodine skrzě jeho zaslúženie povýšil jsi jeho.

[19.] O diviech, ješto jsú se dáli.
Dóstojno a spravedlno jest, aby pravda divóv, jenžto od Hospodina milosrdné skrzě tohoto svatého mučedlníka nad věrnými a nad nábožnými křesťánky staly jsú sě, vypsány byly, ne všěckny, ale některé z nich pro ukrácenie řěči poviem. Zajisté v starém a spravedlném písmě nalezámy, že rytieř s. Václava a sluha věrný jeho jménem Podiven, jenžto za jeho zdravie ve mnohých dobrých skutciech, to jest ve bdění na božie službě, v rozličných poklonách i v jiném pracování, přikázaním nemilostivého Boleslava, bratrobivcě, oběšen byl na šibenici. Ale proto, že milovník i následovník dobrého a přesvatého přiebytka s. Václava byl jest následovník za živa i také po smrti, když již tak oběšen byl, po dvú letú toho jistého oběšenie s neposkvrňenú a s nepokaženú bradú, ano jemu všeckni nehtové na rukú i na nohú jako za živa rostli, nalezen jest byl vešken cělý a v ničemž neporušený ničehož nic. Tu jest odtud vzat a v Pražském kostele velmi poctivě pohřeben bliz podle kaply s. Václava. Nalézámy také v jeho diviech popsáno jsúce, že mnozí vězněvé, ješto jsú jmene jeho vzývali, a skrzě jeho [26b] svaté zaslúženie z težkého vězenie zprošteni jsú. Mezi nimižto jeden zvláště pohan boží milostí a svatého Václava pojiščen jsa v takém vězení křest svatý svým jediným synem, jehož jmějieše, jest přijal, kteréhožto syna bohu na čest a svatému Václavu k učení jest dal a tak jest knězem i byl a v kněžském dóstojenství až do své smrti slúžil. Žena také jedna slepá a na rucě od svého porozenie zlámaná, když do kostela s. Víta vešla jest a přěd hrob svatého Václava přivedena byla, plačíci modlila se nábožně, prosiec, aby mohla viděti. A tak ihned viděnie i svého všeho zdravie navrácenie skrzě orudovánie s. Václava přijala jest. Muž jeden z Frankonie od svého porozenie zlámaný na svých nohách, jenž jedinké po zemi klúzáše, ve sně u vidění viděl jest mužě poctivého v bielé rúcho oblečeného, jenž jest k ňemu mluvil a řka takto: Kaž sě vézti do Prahy do kostela s. Víta, tu kdež tělo s. Václava odpočívá. Neb ihned tu skrzě s. Václava zaslúženie plné zdravie v své nemoci přijmeš. Tehdy mněl jest, by sě to jemu ve sně kolotalo, i neučinil jest toho, jakž jemu přikázáno jest bylo. Potom opět druhé noci od toho jistého starcě, jenž velmi s velikú světlostí zjevil sě jemu, napomínajě jej túž řěčí jako i dřieve, aby toho nikaž neopúšťal, ale aby [27a] to vždy naplnil, což jemu přikázáno jest. Kterýžto člověk tohoto slavného a počestného starcě, jenž sě jemu zjěvil byl, uposlúchav přikázánie, do Prahy kázal sě vézti. A tak pak rozprostřěv sě na zemi na svých modlitbách, přěd hrobem s. Václava tu v kostele s. Víta na všěcky na své údy, na kteréž nemocen byl, plné zdravie vzal. A tak boha a s. Václava chvále, domóv sě jest vrátil. Mnoho jiných divóv buoh skrzě svatého Václava učinil jest, jenžto divové v jeho pašiji plnějie jsú popsáni. Po devieti stech letech a od třidceti tří po božiem narození, až do devieti set let a bez jednoho do pětidcát o tom Boleslavovi o ukrutném nic jiného v kronikách nenalezámy, jedinké že Starý Boleslav zdí obehnal. Potom opět léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po pětidcát vévoda Boleslav Jindřichovi římskému králi byl sě est vzprotivil, jehožto král římský, tak jakž slušalo, sobě jej vhod učinil. Potom pak léto od božieho narozenie po devieti stech letech a po pětidcát až právě do léta po božiem narození po devieti stech letech a po šestidcát a po šesti letech o tom jistém ukrutném Boleslavovi v kronikách ničehož nic nepíše sě, jedinké tak, jakž sě jemu líbilo, zpravoval jest kniežetstvie České.

[20.] Přiemluva dvadcátá. O smrti ukrutného [27b] Boleslava a o jeho synu po ňem milostném Boleslavovi, a o klášteře s. Jiřé na hradě, a o povýšení Pražského kostela.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po šestdesáti sedmého toho měsiece črvna ukrutný a nemilostivý tento Boleslav, mordéř svého bratra s. Václava, ostaviv po sobě dva syny, Boleslava milostného a druhého Strachkvasa, i umřěl. A tak vévodstvie i život po sobě ztratil. Ten jistý Boleslav ukrutný a nemilostivý po zabití bratra svého svatého Václava zpravoval jest Českú zemi třidceti a sedm let a devět měsiecóv a sedmnáste dní k tomu.
Potom pak léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech po šestidcát a po sedmi letech milostivý Boleslav a šlechetný syn Boleslava onoho ukrutného, muž přědobrý v křestanské vieře byl, mnohých ctností a dobrých skutkóv rozličných pln jsa, dvadceti kostelóv v České zemi znova od krunfešta založil a udělal jest, a ty všěcky ctně rozbohatil i nadal svým sbožím. Mezi kterýmižto kostely však prvně a zvláštně z kostela s. Víta, kterýžto přěd tiem dřieve s. Václav na hradě udělal bieše, hlavú všie České země a stolicí dóstojenstvie udělal a povýšil. A to sě [28a] jest tiemto činem stalo a tak k skutku přivedeno, že ten jistý milostivý a šlechetný Boleslav jměl jest sestru svú vlastní velmi přěnábožnú dievku a v s. písmě velmi rozomnú, jěžto jsú jménem Mlada řiekali. Ta jistá Mlada, když jest byla pro náboženstvie na pút brala sě do Říma, od Jana papežě velmi milostně a ochotně byla jest přijata. A tak pak v tom ochotném přijetí obdržala jest od toho jistého Jana papežě, aby kostel svatého Jiřie na hradě vzdvižen a udělán byl i potvrzen, a aby ona v ňem abbatyší byla stvrzena i posvěcena. To ten jistý papež Jahan učinil jest a jie v abatyšstvie posvětil a jejie jmě proměnil jest a nazval jest a ustanovil jest jmenovati ji Mariji neb Maří. A tak v tom jistém klášteřě zákon s. Benedikta jest ustavil.
To když sě tak stalo bylo, byla ta jistá abatyšě svatého Jiřie Mařie, bratra svého Boleslava milostného návodem od toho jistého papežě Jana obdržala jest, aby ten jistý kostel s. Víta, jenž byl s. Václav založil na hradě, aby hlava a stolice všie České země byl. A tak jest ta jistá abatyšě i tohoto Pražského kostela na povýšenie i na Svatojiřský kostel na hradě potvrzenie i na abatyšstvie svého stvrzenie i posvěcenie [28b] bratru svému Boleslavovi milostnému vévodě českému papežovy listy přinesla jest, a ti listové těmito slovy sě vypravují:

[21.] [Přiemluva XXI.] O tom hanfeštu o Pražském a o Svatojířském kostelu, ješto papež Jan dal na stvrzenie a na povýšenie tú dvú kostelú s. Václava a s. Jiřie.
Jan papež sluha všěch sluh božích, Boleslavovi vévodě, viery svaté věrnému následovníku, papežské požehnánie dávaji. Pravá a spravedlivá věc jest, abychom pravým a spravedlivým prosbám své povolenie dali, nebo buoh pravda a spravedlnost pravá jest. A tak ktož boha milují, ospravedlňeni budú, a všěcky věci těm, ktož boha a spravedlnost milují boží, v dobré sě obrátie. Dcera našě v Hospodinu milá, jménem Mlada, jiežto smy jmě Maria dali, žádánie své nám jest zjevila, a tak pak mezi prosbami jinými chutnú prosbu a přesladkú od tebe, synu milý, srdci našemu přinesla. A to jest ta prosba, abychom naše povolenie k tomu dali, aby v tvéj zemi a v tvém kniežetství bohu na čest a na chválu i svatéj cierkvi na rozšířenie biskupstvie mohlo býti; kteréžto noviny my když smy uslyšěli, veselým srdcem a jasným úmyslem přremše ochotně, bohu chválu smy vzdali radostně, jenž svú cierkev, jenžto svú drahú krví vykúpil, vždycky na všěcky [29a] strany ve všěch vlastech i ve všěch pokoleních lidských rozšiřuje i velebí. Proňežto my papežovú moci od boha nám danú a svatého Petra mocí, kniežěte apoštolského, jehož miesto kakžkolivěk nedóstojni jsúce my držímy a jeho smy náměstkové, dávámy své povolenie i k tomu věčné stvrzenie i moc, aby kostel s. Víta a s. Václava mučedlníkóv stolice biskupie a hlava všie České země byl. A k Svatojiřskému kostelu dávámy také tuto moc, aby pod zákonem svatého Benedikta a pod řeholú a pod slušenstvím dcery našie v Hospodinu Mařie abatyšě konvent neb sňem panenský byl Hospodinu služě, ale ne podle obyčěje bulgarských lidí nebo ruských nebo slovanského jazyka, ale podle obyčěje a ustavenie otcóv svatých. Jednoho všeho kostela k libosti žáka v latinském písmě učeného a v dobrých obyčějích šlechetného k tomu jistému dóstojenství sobě zvol takého, kterýžto slova božieho ostrostí nová srdce lidí u vieře nepotvrzených ješťe dobře krojiti by mohl v potvrzenie, a aby také dobrých skutkóv v novoustaveném lidu přinésti mohl, točíš aby učenie ústy i dobrým příkladem lidem ukazoval.
A s tiem odpuščenie vzemši, ihned jakž jie přikázáno bylo od Jana papežě podle rady vévody Boleslava abatyšě učinivši radu s bratrem [29b] svým Boleslavem kostel svatého Víta biskupu budúciemu jsú přijednali, a kostel s. Jiřie na hradě sestra Boleslavova milostného Mařie k abatyšství jest zpósobila a v ňem sama abatyši najprvnějšie sě učinila, jakož otec svatý papež Jan zjednal byl a potvrdil.

[22.] Druhá mezdcietmá přiemluva, o volení a ustavení prvého biskupa pražského počíná sě.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech a po šestdesáti a po osmi, byl jest jeden kněz těch časóv z Sas mnich potvrzený, muž velmi krásné řěči a velikého uměnie jménem Dětmar, ješto přěd tiem časem do Prahy přišel bieše na pút. Kterýžto Ditmar u Milostného Boleslava vévody českého všel jest u velikú známost, a také že řěč slovanskú dobřě umějieše, proto jest jeho vévoda Boleslav násilně velmi miloval, a tak pak s obecným povolením všeho žákovstva toho jistého kněze Dětmara mnicha biskupem prvým pražským sobě vzvolil. A tak vzvolil jeho i poslal jeho Ottovi ciesařovi, jenž jest byl syn Jindřichóv ciesařóv někdy řečeného, (s) svými listy, aby jej v biskupstvie ráčil stvrditi.
Neb toho času ciesař tu moc mějieše, a tak to jisté potvrzovánie Mohučskému svú mocí činiti [30a] poručieše; kterýžto listy a potvrzenie i zvolenie biskupovo od Boleslava od vévody českého ciesař uzřěv a uznamenav toho jistého kněze Dětmara v biskupstvie pražské potvrdil jest i přikázal biskupu mohučskému, ješto toho času na jeho dvořě byl, aby toho jistého biskupa Dětmara na to biskupstvie posvětil, jehožto ciesař byl již potvrdil. A když podle přikázanie ciesařova, tak jakž on přikázal, byl biskup Ditmar posvěcen, k vévodě svému Boleslavovi Milostnému do Prahy sě jest vrátil. A tak potom vrácení do kostela s. Víta na Prazě jest uveden a na stolici biskupově posazen. Potom ten jistý Détmar biskupstvie své užitečně, ctně a právě jest zpravoval. A tak pak ne po mnohých časiech sčěstně přiebytek života svého jest dokonal léta od narozenie syna božieho po devieti stech po šestidcát a po devieti čtvrtého dne toho měsiece ledna.

[23.] Třetie mezidcietma přímluva. O druhém biskupu pražském, o s. Vojtěchu, dědici českém, znamenaj,
Když tento jistý Dětmar prvý biskup pražský umřěl byl, s. Vojtěch miesto ňeho byl, jenž urozením byl Čech a urozeného pokolenie, na biskupstvie vstúpil jest. Otec s. Vojtěcha slul jest Slavník a byl jest hrabie libický, muž urozený a slovútný, na sboží i na ctných obyčějích velmi bohatý, mnoho měst a vsí pod sobú majě. Tento také s. Vojtěch jměl jest matku jménem Zčěstislavu, všěmi ctnostmi ozdobenú a přěvelmi šlechetnú. Měl také pět bratróv, Sebebora, Spytimira, Bohraslava neb Bohuslav, Bořitu a Časlava, jenžto od českých pánóv napřieky svatému Vojtěchu v Žateckém městě jsú zbiti a zmordováni. Ti všickni bratřie s otcem i s mateří svú pochováni jsú v svém městě v Libici blíž od Poděbrad tu v tom kostele, ješto v Libici jest udělán. Svatý Vojtěch pak, když již druhé svěcenie mějieše. pro jeho mnohé ctnosti a svaté přěctné skutky, ješto se v ňem jako v drahém karbunkulu stkvějiechu milostně, Boleslav vévoda český i všeckno jiné žákovstvo obecně jsú jej zvolili. A tak pak po tom volení poslali jsú jej k Ottovi ciesařovi, jenž jest syn byl prvého ciesaře, jenž těch časóv bieše u městě Berúnském tam v Vlašiech, aby jeho potvrditi ráčil. Kterýžto ciesař uslyšav prosbu jich, mohučskému biskupu, aby jeho posvětil jej poslal. A když již byl posvěcen, tehdy návodem Majtburského arcibiskupa Albrechta, ješto tehdy tu biesě, dal jest jemu jmě Adalbertus, to věz jako společnie jmě s [31a] Vojtěchem, a tak tovařiš a miecko Majtburského arcibiskupa byl jest.
Tento s. Vojtěch, pražský biskup druhý, přěsvatý život jest vedl ve mnohém uterpení, v mnohém protivenství, v mnohé svatosti přiebytka dóstojného, v sladkém učení slova božieho lidu věrnému; kterak, kdy-li, kterým činem sě to dálo, v jeho pašiji plnějie sě vypravuje. Když pak s. Vojtěch po někleré chvíli znamenav lid velmi hrubý a přětvrdý u vieře a velmi nevěřijící sobě poručený v České zemi, chtěl jest radějí duši svú pánu bohu zachovati, než i s lidem sobě poručeným Hospodinu sě ostuditi. I umyslil jest pak toto sobě, aby biskupstvie i osadu sobě poručenú opustě a jie nechaje i bral sě do Říma. A když již na cestu chtiesě sě vzdvihnúti, zatiem Strachkvas bratr Boleslavóv vévodin, na jehož křtinách s. Václav zabit od Boleslava svého bratra zlobivého, z Řězna sě jest vrátil, neb tu v Řězně tento jistý Strachkvas přěd tiem dávno v klášteře Emeramma svatého zákon svatého Benedikta byl přijal. A tak pak s odpušťením opata svého k bratru svému milostnému Boleslavovi vévodě českému do Prahy sě byl přibral. Jehožto s. Vojtěch když mnichem jsúc opatři [31b] a uznamena, že jest bratr vévody českého Boleslavóv, pod tajemstvím jeho k sobě přivolav i mluvil jest k ňemu takto a řka:
Synáčku milý, poňevadž vizi tě mužě urozeného bratra vévodina, dávajiť to na věděnie, žeť jest tak mnoho mrzkosti a hřiechóv v lidu mně poručeném, že já po mém hřiechu toho všeho tresktati nemohu, ani jim odolati kterak umiem; ani také pohřiechu mezi nimi užitka kterého učiniti mohu, neb taká jest nevěra a taká zlost a tak ohavné smilstvo, a tak mrzké a neustavičné manželstvo mezi lidmi i také mezi žákovstvem také jest neposlušenstvie i tak veliké obmeškánie v službách božích a pýcha veliká, a mezi pány a hrabiemi a mezi jinými mocnými v mém lidu mně poručeném taká mocnost a svévolenstvie velmi vzrostlo, že tomu všemu odolati nemohu. Protož synku milý, umyslil sem sobě chtě sě vzdvihnúti do Říma, a radu vezma od s. otcě i myslímť viec zasě sě nevrátiti k tomuto lidu přěvrácenému. Proňežto ty, že jsi bratr kniežete českého, snad tobě lid tento spieše poslušnějí bude, nežli mne. Neb ty s pomocí i s radú bratra svého pyšné mocné a neposlušné i nevěrné i bludné tresktati moci budeš. A tak i lidem i kostelem [32a] vítězně i mocně budeš vládnúti. Aj tot, moc mého biskupstvie berlu biskupovu a dóstojenstvie před tebú pokládám a tobě jě slibuji dáti, a aby sě to za mého sdravie státi mohlo, aby ty biskupem mohl býti, u s. otcě u papežě odpuščenie tobě obdržím. Tu řěč Strachvas uslyšav berlu biskupovú, jenžto přěd ním položil bieše s. Vojtěch, jako lstivě rozhněval sě a v srdci jiné miené, povrhl ji jest zasě na zemi a řka k ňemu takto: Nechciť já nižádnému dóstojenství, ani které cti na tomto světé, neb já vší pýchú a dóstojenstvím vzhrzěji a tak nejsem dóstojen biskupovému dóstojenství. Ani tak velikého břěmene v biskupství snésti mohu, neb mnich já jsem, proňežto mrtev sem tomuto světu, protož mrtvých pohrabovati i nemohu. Tu řěč když uslyšě s. Vojtěch, pln jsa ducha svatého, že jiný úmysl jest Strachkvasóv mluvením a jiná žádost chtěním, pověděl jest k ňemu takto a řka: Synáčku věz to, jehožto nynie s tvým dobrým učiniti nechceš, potom učiníš to s tvým přězlým. Po těch věcech pak s. Vojtěch vida, že prospěti nic nemóž, nechav biskupstvie svého i lidu sobě poručeného bral sě do Říma, i radil sě s papežem, co [32b] by v takéj věci učiniti měl. Papež uslyšav leho rozlícenie i příčinu jeho příštie k ňemu, dal jest muži tomuto svatému odpušťenie, aby bez úrazu dušě své radějí putoval sudy i onudy, nežli bez užitka dušě své poskvrnil. A tak s odpušťením otcě s. papežě s. Vojtěch umyslil jest byl do Jeruzalema jíti, kteréžto však chodby dokonati nemohl.
Ale když mnoho putovánie učinil byl již, vrátil sě jest do Říma opět a tu jest s svatým Radimem, bratrem svým, v klášteřě svatého Alexie přěbýval tak dlúho, doňavadž mohučský arcibiskup kostela Pražského neopatřil, že biskupa nemá a že lid v velikém bludu přěbývá. Kterýžto arcibiskup to spatřiv, což sě dějieše bludu. poslal jest listy a posly ku papeži. aby sě zasě svatý Vojtěch vrátil. To když sě sta, papež učiniv radu, co by z toho měl učiniti, odpověděl jest s. Vojtěchu takto a řka: Synáčku, bude-li tebe tvój lid poslúchati, ostaň tu s nimi a čiň mezi nimi skutky dobré. Pakli tebe nebudú chtieti poslúchati, beř sě preč od nich. A tak jiného zisku Hospodinu hledaj mezi jinými lidmi. Tak pak když jemu to odpušťenie bylo dáno, s. Vojtěch opět do Prahy byl sě vrátil na své miesto. A kakž koli drahnú chvíli tu přěbyl, však nižádného užitka v tom lidu nikterak učiniti nemohl. S tiem opět do Říma [33a] sě vrátil, a tu tak dlúho v klášteřě s. Alexie přěbýval, až opět, navedením mohučského biskupa přěd papežem, do Čech vrátiti sě připuzen byl. Ale když sě byl vrátil, mnohem méňe nežli dřieve byl jest prospěšen. Odtad bral sě jest do neznámých vlastí.

[24.] Čtvrtá mezidcietma přiemluva. O smrti Strachkvasově o bratru Boleslavovu Milostnému.
Strachkvas, ten jistý mnich, o ňemžto dřieve napřěd pověděno jest, když byl uzřěl, že s. Vojtěch pražský biskup jal sě opět choditi a putovati po vlastech sěmo i tamo, a když byl jest jistě tomu srozoměl, že sě již k svému biskupství pro lidské hřiechy, jenžto sě rozmohly mezi jeho lidmi biechu, vrátiti sě nechce, úmyslem svým lestným oklamán jsa a šeřadným lakomstvím přělstiv sě lstí onú, jenžto mužě svatého přěd tiem dřieve oklamati chtieše s. Vojtěcha, zjěviv a odkryv tepru(v) právě ne tak jako někdy Aaron od Boha byl povolán, ale tento svým vlastním úmyslem zlým stolici biskupa s. Vojtěcha, náměstka svého sobě směl jest nestydatě mrzký lakomec osobiti. A když tak svého lakomstvie úmysl přěd sě chtieše vésti, aby jeho arcibiskup mohučský stvrdil, bral sě jest tam. Co sě přihodilo jemu, bohdaj všěm takým též sě přihodilo. [33b] Aj toť když mezi dvěma biskupoma stáše a ležieše, rozprostřěv sě, jakž obyčej jest na biskupovém svěcení na takovém, ihned v rychlosti pomstú boží na znamenie tomu, že nedóstojně svěcenie přijímal, od diabla byl pochycen. A tak dlúho velmi ukrutně diabel jím lomil, až právě i duši z ňeho vypudil A to snad proto, že přěd tiem dřieve pražského biskupstvie, když s. Vojtěch jemu dáváše je dobrovolně, an lstivě toho času nerodil jeho přijieti: když pak již chtěl přijieti, tehdy spravedlivým súdem božím ohavnú smrtí jsa nadtrucen, nemohl toho dojíti. A tak jeho marný úmysl zrušil sě. A takž také s. Vojtěch až do své smrti byl jest kromě biskupstvie pražského chodě po světu.
Kterak svatý Vojtěch atd.
A když pak mezi jinými chodbami s. Vojtěch přišel byl do Uher, krále uherského jménem s. Šťepána najprvé tu v Uhřiech pokřtil jest, kterýžto s. Ščepán po smrti s. Vojtěcha na čest Bohu a s. Vojtěchu v Strykoný kostel udělal a biskupstvie tu zjednal, a tak všicku Panonskú zemi i Polskú zemi s tiem biskupstvím v Hniezdě pod mocí toho kostela zpósobil a s. Radima, bratra s. Vojtecha, biskupem tu učinil, jenžto potom, to jest od narozenie božieho po devieti [34a] stech po devěddcát a po devieti tu biskupem jsa. mnoho jiných vlastí na krěsťanskú vieru obrátil a všecky jě, kteréž obrátil, pokřtil. A potom pak bral sě do Prus, a tu mnoho dobrých skutkóv učiniv od pruských lidí jest umučen, a tak božím povolením s odplatú mučedlníkovú život svój dokonal.
Léto narozenie syna božieho po devieti stech po sedmicát letech až do léta božieho narozenie po devieti stech a po devaddesáti a po pěti, kdyli, coli v České zemi skrzě Boleslava Milostného, českého vévodu, o s. Vojtěchu, biskupu Pražském, stalo sě jest, nižádným řádem v kronice nepoloženo jest, jedinké tolik, jakž již pověděno. A to jest proto, že ti, ješto jsú skutky kniežecie popisovali, obmeškánie učinili.
Pátá mezdcietmá přiemluva. O třetiem biskupu pražském, o Bohdalovi.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech po devaddesáti a po šesti devátého dne toho měsiece májě s. Vojtěch druhý biskup pražský od pruských lidí, jakž již pověděno, umučen jest.

[25.] A když po smrti s. Vojtěcha a po jeho hnutí z pražského biskupstvie Boleslav vévoda český milostný viděl, že Pražský kostel jest bez pastýře a bez biskupa již jednak dvě létě, léto od narozenie božieho po devieti stech po devaddesáti a po šesti až [34b] právě do léta božieho narozenie po devieti stech po devadesáti a po sedmi, jakožto milovník s. viery jal sě jest mysliti, koho by ctného a šlechetného biskupem učinil, aby lid jako novoštěpný v s. vieře, Bohu dobytý s úsilím rozličné prácě, k dřěvním bludóm nenavrátě sě bludných a šeřadných obyčejóv nejal sě následovati. A když po všie České zemi velmi snažné vzeptal sě, aby hodného, ctného a šlechetného v také dóstojenstvie povýšení mohl nalézti, a nemohl jest jeho pak nikděž shlédnúti ani nalézti, poslal jest posly své slavné k Ottovi ciesařovi k třetiemu tiemto jménem jmenujícému, prosě jeho snažně, aby ráčil tomuto kostelu Pražskému, jenž v velikém nebezpečenství jest, raditi i pomoc dáti, aby některý ctný dobrý druh vydán byl k tomuto biskupství pražskému. Kterýžto ciesař jakožto následovnik s. viery prosbu vévodinu uslyšav, kaplana svého jednoho jménem Bohdala, jiným jménem menujícieho Tekkarda, urozením Sasicě, šlechetného příslovím dobrým i ctnými všěmi nravy okrášleného a dobřě učeného, a dobře slovansky umějieše, vplně biskupem pražským jest učinil, i poslal k mohučskému arcibiskupu, aby jej stvrdil; léta od narozenie syna božieho po devieti stech po devadesáti po osmi, toho měsiece črvna Bohdal, biskup [35a] třetí pražský skrzě mohučského arcibiskupa svěcen jest.

[26.] Přiemluva šestá mezidcietma. O smrťi Boleslavově Milostného a o jeho náměstciech českých atd.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech po devadesáti a po devieti, sedmý den toho měsiece února. Vévoda Boleslav Milostný, mnohými ctnostmi šlechetnými a skutky velmi dobrými i rozličným vítězstvím zachoval sě, veliký milovník pokojě lidského. Ten jistý měl jest ženu svú urozením a obyčeji dobrými velmi zšlechtilú jménem Hajmu. Z té jisté ženy urodil jest syny dva Boleslava a Václava. Ale Václav v mladých letech od zimnice jest umřěl, a druhý pak bratr jeho byl ostal živ. Když otec jeho Milostný Boleslav pocítil smrt, že sě k ňemu přiblížieše, povolav k sobě syna svého Boleslava miecko své a jej přěd svú ženú a přěd jinými zemany českými mnohým ctnostem užitečným učil, aby mrzkých a ohavných věcí sě choval a všelikterých dobrých nádržal sě ctností.
A tak pak mnohá a šlechetná naučenie jemu vydav a rozkázav České vévodstvie jest jemu poručil k zpravování. A tak pln dobrých dnóv jsa točíš v svém přěbývání přiebytek života svého v Hospodinu sčěstně jest dokonal, a v Pražském kostele poctivě jest pohrabán, léto božie po devieti stech letech [35b] po devaddesáti devátého února toho měsiece.

[27.] Přiemluva sedmá mezidcietma. O přiebytku třetieho Boleslava, vévody českého.
Léto od narozenie po devieti stech a po devadesáti a po devieti letech tento Boleslav třetí, syn Boleslava třetieho, po smrti otce svého vévodstvie České jest přijal. Ale ne tak sčěstně a vítězně, což otec jeho dobyl byl snaženstvím svým, zpravoval jest jako otec jeho vévodstvie České. Nebo ne po mnoho časiech, jakž zemi zpravoval, vévoda polský jménem Mezek, jenž velmi chytrý bieše, město Krakovské lstivě a chytře jemu jest odjal, a všěckny, což jich z Čech bylo, mečem nectně zbil. Měl jest tento jistý Boleslav z své ženy dobré a dobřě urozené dva syny, jednoho Oldřicha a druhého Jaromíra. Oldřich z mladosti ihned byl jest [36a] na ciesařóv dvór dán Jindřichóv, aby ctným a dobrým obyčejóm sě naučil. Ale Jaromír doma jest ostal a k učení dán.
[Léta od narozenie božieho po tisíci, jako nahořě psáno, přihodilo sě jest tak, zě mezi Boleslavem českým vévodú a mezi Mezkem polským vévodú přímiřie a pokoj pod přísahami uložen byl. A tak v tom úkladě rok vzemše v jedno jisté miesto jsú sešli sě, v ňemžto ten jistý Mezek pod zámyslem dávné a staré lsti, jenžto byl zamyslil, přilahodiv k sobě dary rozličnými rádcě Boleslavovy vévodiny, jménem Vršovské, ty zlořečené a zlostné i přěnevěrné svých knížat zrádcě], toho jistého Boleslava vévodu českého na hody do Krakova na jistého roku smlúvu lstivě pozval jest.
Kterýžto vévoda věda dřěvní nevěru a lest jeho, chtě budúcieho zlého uchovati sě, jeho prosbě nikakž nechtěl jest povoliti, ani na jeho hodech býti. Ale pak potom návodem těchto zlořečených svých rádcí Vršovských naveden jsa povolil jest. A tak na hody slíbil přijěti. Ale však toho neopustil, jako budúcie věci chovajě sě, zemi svú urozenějším zemanóm poručil, aby, učinil-li by některú lest nectnú a nevěrnú proti němu Mezek, Jaromíra syna jeho za vévodu a za pána sobě vzěli miesto ňeho. Tak pak kniežetstvie své [36b] zjednav a zpósobiv vzdvihl sě jest k Mezkovi do Krakova, kterýžto najprv poctivě jeho přijal; ale ihned pak jakž sě hodovati jal, od necného toho hospodáře a nevěrného Jidášě byl jest nectně jat a očí svú zbaven i ti všickni, kteřiž s ním byli jeli, tam ukrutně jsú zbiti.

[28.] Osmá mezidcietma přímluva. O přieběziech Jaromírových, syna Boleslavova, a o divu s. Jana, ješto s Jaromírem učinil.
Když ten jistý Mezek nevěrný tak nevěrně od svého dóstojenstvie poblúdil a svú přísahu a vieru na kniežěti Boleslavovi, na svém hosti tak ukrutně ztratil, tito jistí Vršovíci tohoto jistého skutka spachatelové vrátivše sě do země nešlechetně a přěnevěrně moci své doufajíce a svých přátel necných, Jaromíra syna Boleslavova vévody, jenž byl náměstek otce svého, myslili jsú zahubiti a sobě bez panského a všie věrné obce věděnie vévodstvie České země nectně a nevěrně lstivě chtěli jsú osobiti. Takž pak jednoho dne ti přěnevěrní zrádce kniežat svých Vršovští zradú a návodem Kochanovým, jenžto vódce a zrádcě jich všěch byl přěnešlechetný a jako z nich najvětší, nalezše sobě sličenstvie času jednoho, vévodu a pána svého Jaromíra falešným úmyslem [37a] pozvali jsú na lov, a pozvavše tak lstivě i vedli jsú jeho do hustého lesu velmi, na to miesto, ješto nynie jest Veliz klášter. A tak uzřěvše příhodné miesto k tomu nešlechetnému účinku, jenž učiniti zamyslili biechu, pána svého a vévodu Jaromíra necně a ohavně k dřěvu přivázavše i učinili z ňeho střělcový cíl. a tak z střěl k ňemu střieleli, zastřěliti jeho do smrti mysléce. V kterémžto střielení přihodilo sě jest takto božím chtěním a s. Jana obranú pro to veliké náboženstvie a přěsrdečné, a pro tu velikú čest, jenžto z své mladosti velikým snaženstvím sám s. Jana Křtitele ctil a jemu slúžil, v také núzi postaven jsa, tento jistý Jaromír skrzě ňeho milostivě byl obráňen. Neb když ti jistí nevěrní mordéři kniežat svých naň střieléchu střělami jako k zvěři, s. Jan svú húní točíš svým oděvem ode všěch šípóv jeho bránieše, tak jakž vévoda Jaromír nikakž nemohl jest zastřělen býti najmenší zástřělú.
V túž pak také hodinu s. Jan ženě Jaromířově velmi nábožné u vidění zjevil sě jest a napomenul ji jest, aby navedla věrný lid a vzbúřila, aby k vysvobození z takéj núzě muži svému pomoci prospěla. Nad to také když ty věci tak sě dějiechu, jeden čeledín jménem Hovora vévody Jaromíróv při [37b] těch nešlechetných skutciech byl jest a na to patřil, proňežto z pravé viery rozžěliv sě nad svým kniežetem ihned s rychlostí vsědl jest na kóň i mčal sě do Prahy na ručešt všěm věrným a přátelóm Jaromírovým zvěstujě, co sě skrzě nevěrné zrádcě a nemilostivé Vršovičany vévodě Jaromírovi dějieše. Kteřížto všickni ihned v svém odění vsedše na koně s tiemto Hovorú k tomu miestu jsú sě brali, an je vede na to miesto. A tak když sě již přibrachu tam, tyto nevěrné zlodějcě, kteréž jsú koli mohli, lapili a tu jim smrt dóstojnú učinili a pána svého od toho jistého dřěva odvázavše vyprostili. A když jeho rozvázachu, jal sě přěde všěmi rozprávéti. kterak divně skrzě obranu s. Jana Křtitele byl jest od tohoto střielenie obráňen. A tak na věčnú pamět svého zproštenie to jisté dřěvo, k ňemužto přivázán byl, kázal dolóv srúbiti, a na tom miestě klášter s. Janu Křtiteli na čest založiti a probostvie učiniti a nadati a jemu jmě vzdieti Veliz. Na kterémž miesté i po dnešní den na kmeni toho jistého dřěva oltář veliký udělán jest, v kterémžto klášteřě s. Benedikta pod mocí Ostrovského opata mnoho mnichóv dřieve přěbývalo, ale již nynie jedno dva. Jaromírovi dvořěné a lidé jeho [38a] věrní přijeli jsú vévodu svého poctivě a s velikú ctí do Prahy dovedli. Tomuto pak jistému Hovorovi pro ctnost jeho viery, jenžto pánu svému ukázal, vévoda Jaromír věčně jemu i budúcím jeho lovčieřstvie, ješto dřieve k Stebni příslušieše, za odplatu dal jest.

[29.] Přiemluva devátá mezidcátá. O obležení města Pražského a o jětí Oldřichově bratra Jaromírova, vévody české a o jeho slepotě.
Léto od božieho narozenie po tisíci prvého, když ty věci v České zemi tak sě dějiechu, Mezek vévoda polský na radu i pomocí ohavných a mrzkých zrádcí Vršovčanóv, jenž kniežata svá zrazováchu, shromazdiv vojsko veliké a silné vtrhl do Čech i oblehl Prahu. A tak za dvě létě město Pražské byl obdržal, kromě Vyšehrada, jenž sě jemu silně bránieše.
Léto od narozenie božieho po tisíci druhého léta. Tento nectný a ohavný Mezek polský poslal jest k ciesařovi k Jindřichovi s velikými penězi a s mnohými dary přědrahými posly své, prosě velmi snažné, aby Oldřicha bratra Jaromírova vévody českého, jenžto těch časóv na jeho dvořě dvořieše, jma a sviežě jeho jemu jej poslal. Kterýžto ciesař lakomstvím zlata a střiebra a jinými dary jsa oslepen kázal [38b] to učiniti, svéj cti ciesařskéj na velikú hanbu. Kterýžto Oldřich potom nebo přikázaním ciesařovým nebo úrokem z toho vězenie byl jest vysvobozen. A tak vrátiv sě do Čech přišel jest tajně na jeden hrad svój přěvelmi tvrdý, jemužto Drevík řiekaji. S toho hradu poslal jest jednoho věrného rytieře do Pražského města přikázav jemu, aby trúbením nočnieho času nepřátely ubezpečilé přěstrašili a ohromili. Tehdy ihned ten jistý rytieř věrný přikázanie pána svého naplniv u pól noci, když lidé najbezpečnější jsú, vstúpil jest na najvyššie miesto nad Prahú, jemužto jsú stráž tóho času obecní lidé řiekali, a nynie pak slove Strahov od strážě nazvané. V kterémžto miestě těmi jistými trúbami velikými a hroznými hlasy učinili jsú zvuk a křikem nemotorným křikli těmito slovy a řkúce: Aj toť Polanové utiekají ohavně pohaňeni jsúc. Na ně, hrdiny Čechové! na ně, hrdiny, oddajte sě vítezně! Pro věčší strach nepřátelský podvakrát ta slova křičeli. Když pak Polanové ty veliké zvuky trubné a hrozné hlasy lidské uslyšěchu, nebezpečni jsúc sobú strachem velikym a hrozným přielišně přěžesivše sě; všeho oděnie nechavše i všie své sbroje, né, někteří hac na sě dospěti nemohli pro úžěst toho ohromenie, jakž kto mohl najlép nešlechetné [39a] na běh sě oddachu. Né, druzí nazí neb čistovniti. jako jě mátě rodila. preč pospiechachu bez meškánie otrapeni jsúc tiem strachem. Nékteří také proto náhlé otrapenie toho zvuku s mostu padajíc dolóv hlavy jsú slámali; druzí také z nich sěkanú cestú malými dvérci nebo vrátci na Pražském hradě pro velikú tieskeň tisknúce sě sotně a ohavně jsú sě zdávili; jiní mrúc a škařědě rozličným činem jsú zhynuli, a někteří také z nich utekli.
A ten jistý Mezek nešlechetný s málem s některými na běh se oddav i utekl ke všěm črtóm. Tv noviny když Oldřich vévoda zvědě, ihned druhý den do Prahy přijel a vévodstvie České přijal. Potom pak třetí den po přijetí do Prahy nesčastných a nevěrných zrádcí Veršovičanóv návodem i radú přinucen bratru svému Jaromírovi, zapomněv nad ním bratrské milosti pro nešlechetnú radu těchto zlostníkóv oči vylúpiti kázal, aby točíš tak od bratra ubezpečě sě vévodstvím českým svobodně vládl.

[30.] O vládání Oldřichově, bratra Jaromírova vévody českého, přímluva třidcátá.
Léto od narozenie božieho po tisíci druhého, téhož jako málo hořejie jmenováno, když tento jistý Oldřich vévodstvie české přijal byl, stalo se jest takto. Když jednoho času příhodú s lovu jedieše [39b] přes jednu svú ves domóv, viděl jest dievku jednu u studnice, ana rúcho péře, jménem Boženu, ješto však jiné jmě Blažena nebo Beatrix latině jmenuje sě, velmi krásnú a ozdobnú ve všie lepotě. Tu dievku když opatři Oldřich, vešken v jejie žádosti a v jejiem milování zažehl sě jest, a poslav posly své ihned ji vzal sobě za pravú manželku i urodil z nie syna velmi ušlechtilého, jemužto jmě Břěcislav přězděl, jenž toliko jest řečeno chvála jeho nebo zvuk chvály; nebo chvála jeho i slovútnost do dnešnieho dne slovútně zní mezi lidmi.
Léto božieho narozenie po tisíci třetieho tento jistý Oldřich vévoda tyto nevěrné zrádcě a nešlechetné mordéřě kniežat svých Vršovičany všěckny mocnějšie a mohutnéjšie pro jich nešlechetné rady a pro jich nectná zrazovánie i pro jich falešné úklady dóstojnú smrtí kázal jě zhubiti.
O svatých pěti bratřiech, kterak jsú umučeni u Polště.
Léto božie po tisíci čtvrtého Benedictus s tovařistvem svým, s Matějem, s Janem, s Izákem a s Křistěnem, pústeničí a svatý přiebytek u Polště na púšti vedli jsú velmi nábožně. Pak jedni zběhové nectní a nešlechetní Polanové mniec, zě by u těch s. mužóv zlata velikú hrubú věc nalezli, [40a] kteréžto zlato Mezek vévoda polský náboženstvím jsa nadtrúcen a rozniecen poslal jim byl; ale oni bojiec sě na svém náboženství poslali zasě tomu Mezkovi ten jistý poklad nechtiec jeho mieti. Pak v noci k nim všedše nešlechetně jsú jě zbili a zmordovali jakožto ohavní mordéři, a v svéj žádosti. jenž sě nadějiechu, byli oklamáni. A tak toto milé tovařistvo v bozě zjednané umučenie trpěvše od zlých lidí k Hospodinu jsú sě brali, jenžto pravá odplata jest všěch, jenž proň trpie. Byli jsú zajisté tito mužie někdajšieho času s. Vojtěcha, biskupa pražského, kteréžto tovařistvo tento svatý Vojtěch z Říma z kláštera s. Alexie s sobú byl do Čech přivedl, a potom pak byl jest vedl je do Polsky, kteřížto jako věrní synové šlépejě otcě svého s. Vojtěcha, jenžto byl jich vódcě, následujíce, mnoho lidí v Polště na s. vieru jsú obrátili, a tak všemohúciemu Hospodinu až právě do své smrti na tomto světé rozličnými svatými skutky jsú sě slíbili.
O smrti mateře Oldřichově a Jaromírově.
Léto božie tisíc šesté Hemma žena Boleslavova třetieho tiem jménem jmenovaná, mátě Oldřichova a Jaromírova, vévod českých, paní dobře urozená [40b] a všěch dobrých ctností plná, zimnicí jsúc nadtrápena v Hospodinu umřela jest a v Pražském kostele pohrabána.
Kolik let zpravoval.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po sedmém až do létá božieho narozenie po tisíci a po šestnácti těch všěch let Oldřich vévoda vévodstvie České múdřě a rozšafně zpravoval a žádného protivenstvie od nižádného netrpěl jest.
O smrti třetieho biskupa, Bohdalově.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po sedmnásti Bohdal, třetí biskup pražský, náměstek s. Vojtěcha, umřel jest třetieho dne toho měsiece črvence, na jehožto miesto čtvrtý biskup pražský jménem Ekhardus vstúpil jest.

[31.] Jedna a třidcátá přímluva. O skutciech Břěcislavových za zdravie otcě jeho, a o skutciech ženy jeho Jitky, jenž byla dcera Ottova ciesařova, jemuž přijmím Rufus řiekali.
Léto od narozenie božieho po tisíci dvadcátého a jednoho Břěcislav, syn Oldřichóv vévody Českého, jenž velmi krásné tváři i vzróstu bieše i všie lepoty i múdrosti rostiesě a tak mnohými cnostmi stkvějě sě i všelikterú múdrostí, z dětinských let v jinoskú mladost vstúpil jest. A tak pak uslyšav velmi velikú slovútnost o krásě panny jedné, jenž přěkrásná bieše, jménem Jitka dcera ciesařova Ottova bielého neb Ruffus řečeného, tiem jménem druhého jmenovaného, zamyslil a utvrdil jest velmi pilné v srdci v svém, kterak tu jistú dievku překrásnú v manželstvo mohl by sobě vzieti. A když byl slyšal, že ta jistá dievka v jednom klášteře, jemužto obecně Wynder Munster neb Sviňbrod řiekáchu v Břězenském městě, aby sě písmu naučila, chována bieše. pojem s sobú věrné a jako tajemnějšie své sluhy čelednie, pořekl sě jest chtě k ciesařovu dvoru jeti, a tak s tiem jistým vzdvihl sě jest na cěstu. A pak takměř ústavně sedm dnóv jěl i přijel k tomu jistému klášteru do Řezna, tak jakž myslil a mysl jeho žádáše. Tam když přijěl jest, druhý den, sám v sobě mlčě úmysl svój sěmo tamo rozkládajě, sám jedinký jal sě jest okolo kláštera choditi hledajě toho pilně, zdali by k téj jisté panně některak přijíti mohl a ji opatřiti. A když tak chodě v klášter vjide, viděl jest tuto jistú pannu Jitku, ana s jinými pannami hrá v klášteře běhajíci. A ihned jakžkoli ji opatři a její krásu zhlédne, vešken plamenem v jejie milosti zapáliv sě pannu jest pochvátil. A tak pak pochytiv ji na svój kóň vskočil v rychlosti s ní i jal sě pryč běžěti. A když s ní přihnal k dolejším vratóm, uzřěl jest, že vrata tlustým řetězem železným přěmčena biechu, jenž uzřěv [41b] to vytrhl jest svój meč, a tak jediné rány udeřením přětvrdý řetěz na dvé jest přěťal, kteréžto přětětie na znamenie toho přěsilného rytieře do dnešnieho dne móž viděno býti. A tak pak to učiniv, s pannú jest preč utekl. A lidé o tom nic nevědiechu. Tak pak chvátaje dnem i nocí k svému otci k Oldřichovi k vévodě českému přijel. Lidé jeho pak, ješto zóstali biechu o tom nevědúce, ihned jsú byli zjemáni a v tom jistém klášteře nectně a ohavně mučeni a potom ukrutně zbiti. Břěcislav pak otci svému svú všicku příhodu jest rozpravil, a tak vzem odpušťenie bral sě jest do Moravy a tu jistú dievku přěkrásnú Jitku kázal sobě biskupovi v pravé manželstvie potvrditi.
Když pak ciesař Otto vzvěděl to, že Břěcislav syn vévody českého unesl dceru jeho Jitku násilně, velmi rozhněval sěj jest a ihned na tom miestě přisáhl jest a řka: Nebo smrt radějí chci trpěti, nebo Čechy sobě podrobiti a svú ciesařskú stolici prostřěd Čech posaditi. A tak pak s druhé strany mužný muž tento Břěcislav a přěudatný přísahu jest učinil, leč by umřěl, chce ciesařovi věčnú škodu činiti, takže ciesař i ciesařstvie věčnú škodu z toho budú mieti. A když sě tak s obú stranú zapřisahú, ciesař s jedné strany veliký [42a] zástup lidí shromazdil jest i přěmocný proti Čechóm. A s druhé strany vévoda český a syn jeho Břěcislav (s) svými lidmi proti ciesařovi. mužně sě jemu brániti chtiece, lid svój v hromadu jsú shromazdili, opřieti sě jemu vítězně mysléce. A když již oba na poli biešta s obú stranú (s) svými lidmi ciesař i vévoda, Jitka dcera ciesařova a žena Břěcislavova, žena múdrá a rozšafná, myslila jest na svéj mysli, kterak by tak velikú nepřiezeň mezi přátely sklidila a ovšem ukrotila.
Tak pak zatiem uprosivši sobě u ciesaře bezpečnost odjíti i přijíti, i přibrala sě k ňemu. A tak mezi mnohými i rozličnými řěčmi vymyslivši takýto výmysl sobě, aby s obú stranú lidské krve prolitie minulo, a tyto přísahy s obú stranú bez poskverňenie každého z nich a bez úraza cti aby zachovány mohly býti, toto sjednánie učini mezi nima: aby ciesař jel mocně do Čech a prostřěd všie země, točíš v Starém Boleslavi, svú posadil ciesařskú stolici a na nie mocně seděl i panoval bez přiekazy, a na věčnú pamět toho seděnie aby tu jistú stolici tu ostavil. Nuž pak také, aby přísahu mužě svého zachovati mohla bez pohoršenie svědomie, takto jest to zjednala, aby, když by koli vévody [42b] české nebo jich budúcí potom k ciesařovu dvoru jeli a již ve třech míléch vzdáli byli od dvora ciesařova, země a sbožie ciesařovo, ciesařství na věčnú škodu, správně beze všie odpory žéci mohli. A téj škodě zemi na věčnú škodu i pamět vévoda český i jeho na věky budúcí po ňem v bielém poli ciesařskú orlici plamenem ze všech stran jako proražovanú na svém štítu nésti mohli bez obrany. Znamenáž této ženy múdré, kterak múdřě a rozšafně múdrým úmyslem ciesaře i mužě svého pokojně v hromadu sjednala. Tak pak ciesař (s) svým vojskem vjev do Čech i přijel do Boleslavě i postavil tu svú ciesařskú stolici velmi přěkrásnú, jenžto na pamět tomu v Boleslavském kostele do dnešnieho dne velmi snažně chovají. A tak přísahu svú zachovav preč jest jěl.
Potom pak vévoda český Břěcislav vyjev z Čech i bral sě k ciesařovu dvoru. A když byl za tři míle vzdáli, pustil oheň na ciesařovo sbožie, jemu škodu čině a přísahu svú zachovávaje. Tyto jisté úmluvy k svým budúcím, k vévodám českým i králóm potom budúcím přivedli jsú a přijednali tak majíce býti, jakožto až i do dnešnieho dne na věčnú pamět jsú zachovány k svědomí všěm lidem nynějším i budúcím. A tak od toho jistého času Břěcislav otcě svého Oldřicha vévodu v zpravování [43a] vévodstvie Českého až právě do jeho smrti ve všem úsilí i ve všie práci velmi múdřě a rozšafně zastával jest.

[32.] Měl jest tento jistý Břěcislav skrzě pójčenie otce svého v svéj moci zemi Moravskú, kteréžto země, jenžto od Polanóv velikým dielem obsedena bieše i obrána, vítězskými skutky udatně a směle z jich rukú jest dobyl a vysvobodil, a zjímav veliké množstvie mužóv Polanóv, sto a sto v hromadu zvázav jich jako vežníkóv poslal do Uher a jě za penieze prodal, a tak jě u věčnú robotu přijednal. A tak jako múdrý syn šlechetný mnohé prácě svým rozličným úsilím a skutky vítěznými otcě svého zbavil. A tak s jeho volí miesto otcě svého v zpravování držě Českú zemi ctně jest zpravoval. Toho času dálo sě jest přěvelmi veliké násilé křesťanóm v Polště.
Umřěl biskup.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po dvú dcát a po třech umřěl jest biskup Ekhardus pražský čtvrtý toho měsiece serpna, na jehožto miesto vstúpil jest Iza tak řečený.
O smrti Izově, biskupa pražského.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po třidcětech umřěl jest biskup pražský Iza pátý toho mésiece února, na jehož miesto vstúpil Severus biskup pražský.
O smrti Boleslavově třetiem.
Léto od narozenie božieho [43b] po tisíci po třidceti a po sedmi Boleslav třetí, otec Oldřichóv vévodóv, jemužto Mezek oči byl vylúpil, umřěl jest a v Pražském kostele pochován.
Téhož léta toho měsiece listopadu Oldřich otec Břěcislava vévodin roznemohl sě i umřěl jest sčěstně v Hospodinu. Jehožto smrt když Jaromír, bratr jeho vzvěděl. ješto Oldřich vévoda oči vylúpil byl, přibral sě do Prahy a Břěcislava vnuka svého (s) šlechtici a se pány s většími i s obcí na vévodstvie jest zvolil a vévodú jej českým učinil, a přěde všemi zjěvně jej napomanul, aby to nešlechetné pokolenie těch zrádcí Vršovských přěmrzkých z země vyplel ven, a svých věrných zemanóv snažně a pilně rady následoval; i rozpravil přěde všěmi lidmi, kterak velikú zradu a kterak ohavné skutky toto mrzké pokolenie Vršovské nad svými kniežaty a nad svými pány někdajších časóv páchalo jest. I rozprávěl také o jich ohavných synech, kterak oni následovníci v mrzkých skutciech zradách svých kniežat učinili jsú sě. Tehdy pak to uslyšav najvěčí nešlechetník z nich Kochan jménem, jenž jako hlava mezi nimi bieše, jedné noci, když Jaromír oblehčoval svój břich na chýšcě sedě a slep jsa, toho jistého Jaromíra ten nectný Kochan [44a] dolejší stranú pod východem stojě nectně jest probodl jej skrzě a skrzě až právě do smrti. Tak ten jistý Jaromír umřěl jest toho léta, jakož nahořě pověděno, toho měsiece prosince.

[33.] Třetie a třidcátá přiemluva. O zpravování a o přieběziech Břěcislavových, vévody českého.
Léto božie po tisíci a po třidcětech a po osmi když vévoda Břěcislav vévodstvím vládl jako muž múdrý a rozšafný i opatrný a přěvelmi udatný a mnohými ctnostmi dobrými přěslovútný, žádaje srdečnú žádostí vévodstvie své rozšířiti a moc i sílu svú v okolních zemiech v súsědství chtě ohlásiti, do Uher mocně jest vtrhl a tak tu všicku vlast až právě do toho města Strikonského poplenil a zhubil jest přěmocně. A tak vítézstvie své moci veliké ukázal. Potom pak Břěcislav ten jistý z své ženy urozené a šlechetné Jitky pět synóv, jinochóv velmi zšlechtilých urodil jest, prvého Spytihněva, druheho Vratislava, třetieho Kunrata, čtvrtého Jaromíra, pátého Otíka, o kterýchžto o všěch potom znenáhla bude pověděno.
Léta od narozenie božieho po tisíci po třidceti a po devieti dálo sě. Břěcislav rozpomanuv sě na onen nectný skutek, ješto jeho dědovi [44b] Boleslavovi Mezek vévoda polský spáchal bieše, vojsko lidu svého veliké shromazdiv i vtrhl do Polsky. A tak všecko Polsko poplenil a zkazil a města na(j)znamenitějšieho Krakova udatným vítězstvím dobyv zkořen je zkazil a přěvrátil. A tak tu přěbohatými poklady, kořistí sě naplniv, jiných měst dobyl a jě všěcka spálil a zkazil, až právě do toho města, jemužto Bdek řiekají, na kteréžto město vladaři zemští a jiných přěveliké množstvie lidí uteklo bieše; kteřížto lidé na ten hrad utekli přěd Břěcislavem a jeho mocí a síle jeho nemohúc sě zepřieti na milost jsú sě jemu dali, ježto on milostivě přijem i poslal jě do Čech i dal jim veliký diel lesu, jemužto Ciřín řiekali. A jednoho vladaře mezi nimi učinil a ustavil, jenž nad nimi vládl. A tak pod tiem obyčejem živi jsú byli jakožto i v Polště, kteřížto lidé od toho jistého města Bdek až do dnešnieho dne Bdekanové slovú.
Potom pak vévoda Břěcislav až právě do toho města, jemužto Hniezdo řiekají, projel a to město. v ňemžto stolice bieše, vítězsky obdržal jest. A tak všed on i jeho lidé s velikú poctivostí v kostel svaté královny, v ňemžto tělo s. Vojtěcha, mučedlníka odpočíváše, zpovědavše sě a skrúšené srdce majíce k Hospodinu, tři dni jsú sě postili. A tak pak přěd hrobem svatého [45a] Vojtěcha s Severem, pražským biskupem padše na zemi modlitby sú vzdávali nábožné Hospodinu. A jméno božie chváléce a nazývajíce přěnábožně oltář ten, v kterémžto tělo s. Vojtěcha schováno bylo, otevřěli jsú i nalezli jsú s. Vojtěcha v hrobu, an vešken cěl všěmi činy nižádné poskvrny na sobě nejmajě; tak právé jakoby toho dne mši slúžil svatú. Z jehožto téla přědivné vóně drahé i přěvelmi rozkošná pochutnost vyšla jest, že netoliko kostel ten hniezdský, ale i vešken zástup vévody Českého i samého vévodu Břěcislava objala byla a jich divným činem posílila a pochotnost rozkošné vóně dala. O Hospodine, divná moc tvá, jenž tolik divóv činíš svými svatými. Divná, né, i strašivá věc se přihodila byla, že přěd třetím dnem nižádný hrobu tohoto těla svatého nemohl sě dotknúti. Ale když pak bylo po třech dnech po těch, že již modlitby k Hospodinu viec sě rozmnožichu, mošničky té jisté s tiem svatým tělem dotknúti jsú sě mohli. A tak ihned pak naprostřěd oltáře jsú je postavili, a když bylo již na oltáři postaveno, vévoda český Břěcislav dvě stě hřiven střiebra offěroval jest bohu na čest. Potom tu v tom jistém kostele tělo s. Radima mučedlníka, arcibiskupa hnězdského, bratra svatého [45b] Vojtěcha nalezli jsú.
Tudiež také v jiném kostele nalezli jsú těla svatých pěti bratróv, ješto Břěcislav, vévoda česky, obdržal a vzal. Nalezli jsú také kříž jeden zlatý velmi veliký a těžký, ješto někdy Mezek vévoda polský obětoval byl. Nalezli jsú také mnoho jiných klenotóv a jednu zlatú dsku neb tabulu. ješto tři sta liber zlata vážieše a jiných klenotóv přědrahých, rúcha rozličného mešnieho přěmnoho. A ornátóv přěvelmi drahých a rozkošných. To všě pobravše s velikú poctivostí a s chválením Hospodina do České země jsú sě nesli. A když biechu u toho potoka, jemužto Rokytnice dějí, k městu Pražskému přijěli, vévoda i vše žákovstvo i vešken lid obecný proti tak přědrahým daróm a proti tak veliké svátosti v procesí sú vyšli. A tak pak s velikým veselím v Hospodinu radujíc sě a těšiec sě a králi nebeskému snažně děkujíc, ta těla přěsvatá vzemše do Pražského kostela jsú nesli a tu přěpoctivě složili, jakž jest slušalo na takovú svátost. To jisté přěnesenie těchto svatých těl stalo sě jest léto od narozenie božieho po tisíci po třech dcětech a po osmi toho měsiece zářijě.

[34.] Čtvrtá a třidcátá přiemluva. O hlubších přieběziech Břěcislavových, kterak jest byl přěd papežem [46a] pro tato svatá těla osočen.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po třidceti devátého když zpósobením božím a jeho svatú milostí tyto věci tak sčěstně sě dějiechu, že všěcka Česká země pro přinesenie těchto přěsvatých dědicóv a pro navštievenie drahé svátosti radostně sě veseléchu, Hospodinu chválu vzdávajíce, že takými dary svój lid darovati ráčil; někteří pak nešlechetníci závistí mrzkú svedeni jsúce vzdvihli sě ku papežovi i osočili vévodu českého Břěcislava papežovi, že by proti svatých otcóv ustavení i proti právóm svatým těla tato svatá z Polsky vzal a do Čech přinesl. Pro kteréžto osočenie i vévoda i biskup pražský Severus od papežě bychu pohnáni listy papežovými, aby odpověděli přěd papežem, proč sú takú smělost učiniti směli. Zatiem Břěcislav poslal jest posly své, lidi velmi múdré, ku papeži, omlúvajě sě rozličnými řěčemi, že jest toho nižádnú marností neučinil, ani kterú marnú smělostí učinil, jedinké dobrým úmyslem pro lidské spasenie a pro české utěšenie těla těchto dědicóv s. do Prahy přinesl, a s tú řěčí prosili jsú milostného rozhřěšenie pro tyto věci, jenž spáchali byli. Uslyšav [46b] pak papež jich očištenie, prosby jich milostné jest uslyšal i přikázal, aby za dostiučiňenie pro ty věci vévoda Břěcislav kanovničstvie z svého z vlastnieho sbožie dobře nadané ve všiej potřěbě v svéj zemi udělal a okrasil, jakž toho slušie, aby tu kanovníci lidé šlechetní a poctiví ustaveni byli, jenžto by Hospodina chválili v s. čtení i v zpievání.
Poslové když sě vrátichu a tuto milostivú odpověd papežovu vévodě svému přinesú a jemu všecko pořádně vypravichu, což sě jim přihodilo, Břěcislav radostně a mile to poselstvie uslyšav a přijem kostel v Starém Boleslavi na břězě té vody, jiežto Labe řiekají, na čest Bohu a svatému Václavu mučedlníku, v ňemžto někdy od svého bratra Boleslava zahuben byl, založil, udělal i okrasil a kanovničstvie ustavil. A tak přikázanie otce svatého, ješto jemu přikázáno bylo, všecko naplnil skutkem věrným, jakž i do dnešnieho dne každý to opatřiti móže.

[35.] Pátá a třidcetá přiemluva. Kterak Jindřich ciesař druhý pokladóm chtěl od Břěcislava, ješto v Polště pobral, a proto v zemi vtrhl. Kterak pak byl přěmožen a potom dary okojen. A o smrti mateře Břěcislavovy, a o smrti s. Prokopa a o jiných věcech o mnohých. To uslyš.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po čtyřidceti, když [47a] papež pro přěnesenie těchto těl milostné rozhřěšenie dal, Jindřich ciesař druhý jménem tiem jmenovaný uslyšav, že veliké sbožie v Polště Břěcislav pobral a do Čech s sobú přinesl, hubeným a škaředým lakomstvím sveden jsa posly a listy své ciesařské poslal jest k Břěcislavovi do Čech, jemu přikazujě tak, aby ten jistý poklad, ješto v Polště zebral, v určeném času v plně navrátil, neb ciesaře s jeho vojskem čakal do Čech, že ten poklad mocí od ňeho chce vytisknúti To když uslyšě vévoda Břěcislav a těm řěčem srozomě, rozomně ciesařovi tuto řěčí jest odpověděl a řka:
Žádný ciesaři! bez příroka i bez pohoršenie tvých listóv i tvých přikázaní toto tvéj milosti vzkazuji, že já i moji přědci tobě i tvým náměstkóm ve všěch spravedlivých i sličných věcech poslušni smy vždycky byli i věrně smy sě nádrželi i nádržímy služby ciesařské stolice, vždycky věrni jsúce. Však vieš dobřě, že Karel ciesař Veliký někdy řečený, syn Filipóv (sic!) krále franského, za svého zdravie ustavil nám daň jedinú platiti ciesařóm římským, jižto vždy dlužni smy. to jest sto a dvaceti volóv výborných a pět set hřiven střiebrných, kteréžto placenie věrně smy zachovali a toho smy nikdy nepřěstúpili, mimo kteréžto ustavenie, ciesaři žádný, [47b] nenie hodné ani slušné, bychom k čemu tišťeni byli, neb v které břiemě těžšie podrobeni byli v neznámé, pro ňežto radějše umřieti chcemy, nežli v neznámú daň podniknemy a práci na sě bezprávnú vezmem.
Tu řěč ciesař uslyšav odepsal opět zasě k ňemu, že mimo všeckno dřěvnie právo, kterakžkolivěk sú, své přikázanie napřěd chce naplňeno mieti, anebo silnú rukú k tomu jej chce bezděky připuditi. A když vévoda Břěcislav přikázaní ciesařovu ovšem nechtěl jest povoliti, ciesař násilně velmi rozhněvav sě veliké vojsko lidí shromazdil a tak sám svým vlastním životem s svými kniežaty s jedné strany tú cěstú, ješto tiehne od Řězna k Čechóm, přitrhl jest. Tak podle toho potoka, jemužto obecně řiekají Řězeň. ješto jiným jménem slove Rogen, v tu stranu, ješto k lesu sě chýlí, tu blízko od lesa stany své jest rozbil svým vojskem. S druhé strany knieže sacké s té strany, ješto od Srb sě tiehne tam preč k Sasóm, Otmara, mužě velmi bojovného a urozeného s jeho lidmi zjednal jest tak, aby zemi Českú jako tenetem obklíčil a ji těmi lohy nadstúpil se všěch stran ukrutně. Když již pak ciesař (s) svým vojskem na české meze vzjěde, húšť veliký lesový opatři zjevným opatřením, ano se všěch stran České země cěsty všěcky [48a] zarubány a zadělány. A když ty cěsty tak zarubené spatři, káza svým, aby se snažili a v té jisté húšti cěsty próchodu zdělali. To když sě stalo tak, vebra sě on (s) svými lidmi v veliký húšť toho lesu. A když na jednu vysokú horu v tom lesě najvyšší vzebra sě, tu jest stany opět své rozbil. A tak pak posadiv s sebú kniežata a pány své svolav, okolek země i zemi všicku opatřil a jim ukázal ji a jě sličným napomanutím napomanul a k nim mluvil, aby bezpečni a netesklivi byli, jistú naději o obdržení bojě jmajíce, a tak aby své věci chutně a mužně činili v téjto v počatéj jiezdě, jižto počěli jsú ji činiti.
Kterážto kniežata i páni napomanutím ciesařovým rozsrdnivše sě a mysl dobrú vzemše, stanóv nechavše v húště lesové k Čechóm sě vebrachu dále. A když tak drahnú chvíli těmi jistými húštěmi těžkým úsilím v těch jistých lesiech dráchu sě a žádného, jenžto by sě jim vzprotivil, nepočichu, přěs neznámé hory i doly s velikú nuzí dálež dálež dráchu sě. A když již raniechu, by těch všěch nesnadností cěst zbyli, již jako potom a po téj práci, ježto neznámými cěstami usilovali, zemdleli biechu svú sílu ti přěsilní rytieři. A tak chtiece tomu umdlení a té práci pohověti, ješto těmi cěstami zpracovali [48b] sě biechu a ješto horko ubilo jě bieše, obchlazenie žádajíc jmieti oděnie všecko s sebe složichu, jímž biechu obtieženi. přěd nepřátely jako již ovšem ubezpečivše sě. A když sě již tak pokojně v pokojném miestě ubezpečichu, aj tot nemnějíce nesčestie a nerozšafné jich ubezpečenstvie jim sě přihodilo. Neb když oni tak bezpečni biechu, Břěcislav vévoda český s svými věrnými lidmi zemi svú vítězně chtě obrániti múdrým zpósobením a rozomným pořadem tak jakž byl mohl, tak to zpósobiv, uzřěv, že tito lidé prací a tiem úsilím velikým zmohli sě biechu, na ně, ani sě ubezpečili jako silný lev (s) svými mužně a udatně sě jest obořil, a jě všěcky, kteříž neutekli od najmenšieho až do najvětšieho beze všie milosti jest zbil jako vežníky. A ty pak, kteříž se na běh oddali biechu, až právě do ciesařova stanu honil jě prudkostí velikú a kohož dostihnúti mohl, ani starého ani mladého neživil jest. Tu příhodu nad svými lidmi od neslýchaného nesčěstie vzvěděv ciesař v brzké rychlosti z toho pohromu s některými svými s nemnohem preč utekl, jimžto jest přěd tiem dřieve dobrú náději dával, že pod korúhví této silné orlice ciesařské boj nad Čechy obdržie, snad onoho starého příslovie nevěda,[49a] ješto lidé múdří pravie a řkúc: Nechval kmotře hodóv, až s nich pojedeš se ctí domóv.
S druhé strany Otmar vévoda sacký (s) svými lidmi do Čech vtrhl s té strany od Běliny. A tak to všecko okolé popleniv a zkaziv, jakž najviec mohl, až právě do Mosta, až tak i dojel byl do té vody, jiežto Bělina řiekají. I stál tu (s) svými lidmi. Tu na tom jistém miestě stojě, když nesčastnú příhodu ciesařovu zvěděl a jeho lidí, co jemu tento muž silný vévoda Brěcislav spáchal byl, na mysl jemu to hrozně tanulo, i lekl sě násilně velmi a s tiem přímiřé vzem i jal sě mysliti na své mysli, kterak by vévodu Břěcislava okojiti mohl a jej k ciesařově milosti navrátiti mohl. Tiem jako přilísati se chtě. Vévoda pak Břěcislav úfajě do věrnosti lidí svých těmi všemi radami saského vévody vzhrzal jest, jich ovšem slyšěti nechtě. A s tiem kázal i přikázal jest jemu, aby nebo vytrhl sám dobrovolně, nebo po třech dnech boj s ním měl učiniti. Pak jinak mimo to všecko tehdy dobrovolenstvie z země vyjeti jmieti by neměl ani mohl. To když vévoda saský uslyšě, jako muž múdrý ty věci plným úmyslem přijem a jim zrozoměv oniem dřěvním nesčestím ciesařovým káže sě, (z) země a z mezí Českých s pokojem jest vyjel. Zatiem pak Břěcislav chtě mezě České z země [49b] stran Sasóv obrániti, hrabí Bělinského jménem Prokopa se čtrmi zástupy lidí mezě brániti zjednal.
Léto božie po tisíci čtyřidceti a jedno, jakož sě to dálo.
Pro ten účinek, že tento Prokop jistý penieze od Sasisóv vzem tomu jistému vévodě saskému Otmarovi nebránil sě tak, jakž měl s právem, vévoda Břěcislav jem jeho, oči jemu vylúpil a osěkl jemu rucě i nozě jako pni, pak do té vody do Běliny jej vrhl, aby jiní toho strach majíce i příklad, přikázanie vévod svých i pánóv jiných vieru jim cělú neposkvrňenú zachovali, a mezí i vlastí svých jakž slušie věrně bránili a vieru držěli bez falšě. Neb nic lepšieho nenie, nežli u vieřě v svéj zachovánie.
Léto božie po tisici čtyřidceti druhé léto stalo sě.
Tento jistý Jindřich ciesař s Otmarem vévodú saským a s svými kniežaty a svými pány, pamětliv jsa oné příhody s svú mocí ciesařskú pomstiti sě chtě, mnohými cěstami vtrhl do Čech, všudy zemi poplenil. A tak potom až ku Prazě přitrhl a město oblehl. To když sě tak stalo, vida vévoda, že tak s velikým vojskem a tak velikému zástupu ciesařovu a tak veliké moci odolati nemóže, zatiem pak Severus bojě sě, aby sě ciesařovi snad nepronevěřil na svéj [50a] vieře, jižto jemu dlužen byl, aby jeho biskupstvie nezbavil, jedné noci tajně vzdvihl sě k ciesařovi. To když uslyšel vévoda Břěcislav, jakžto muž múdrý a v potřěbě rozšafný ciesařě zlatem jest okojil dav jemu patnáste set hřiven střiebra, jenžto jest byla daň tří let zadržaných, pokoj s ním sobě utvrdil. A takž jako onoho léta přěmožen jsa bojem ciesař z Čech byl utekl, taktéž tohoto léta ne bojovným přemožením ale peněžitým ukojením v pokoji preč jest jel. A jenžto biechu dřieve nepřietelé, skrzě tyto věci jsú se spřieznili.
Léto božie po tisíci čtyřidceti a šest let kostel svatého Václava v Starém Boleslavi od Severa biskupa posvěcen jest toho měsiece črvencě.
Léto božie po tisíci paddesáti a po dvú mátě Břěcislavova Božena umřěla jest a v kostele v Boleslavském pochována jest.
Od svatého Prokopa.
Léto božie tisíc paddesát a tři léta svatý Prokop opat pln jsa svatých skutkóv umřěl a do nebes k Hopodinu vzat, a korunu zpovědničí v nebesiech od Hospodina přijal.
Léto božie po tisíci paddesátého čtvrté léto Břěcislav, vévoda Český, Vratislavské město a jiná města slezská země Vratislavské té všie neb Slezské vévodám [50b] polským pod túto úmluvú dal jest, aby jemu a náměstkóm jeho vévodám českým věčně pode jménem spravedlného poddánie poddáni jsúce pět set hřiven střiebrných a dvadceti hřiven zlatých na každé léto na určený k tomu čas platiti věrně měli a dávati.

[36.] Páté léto když Břěcislav vévoda český všecko Polsko, ješto někdy ztraceno bieše, vítězsky navrátil zasě a získal a k českému panství podrobil, umyslil jest byl také do Panonie se vzdvihnúti a ji také nadstúpiti. Takž s tiem i vytrhl do Chrudimě, tu se chtě (s) svým vojskem sebrati, aby tu s nimi připravě sě múdřě a rozšafně dále trhnúti mohl. A tak když on tu sbieráše sě, velikú nemocí byl nadtrápen. A když učil jest na sobě, že den ode dne nemoc silnéjie sě v ňem rozmáhá a mdloba jej trápí, a tak nedomněné smrti že sě čas blíží, zemany své svolav k sobě a své vévodstvie tak zjednav, toto jest učinil ustavenie: aby v České zemi po každého vévody smrti prvorozený mezi bratry vévodstvie zpravoval a všickni jiní bratřie aby jemu jako kniežěti a pánu svému poddáni byli. A tak toho ustavenie na věčné stvrzenie zemeny a pány české přísahú jest zatvrdil, a to proto učinil, aby množstvím vévod pro svár mezi bratří tak slovútné vévodstvie nátisku nižádného ani škody netrpělo.
Capitola třidcátá a šestá. O smrti Břecislavově.
[51a] A tak úmysl svój múdřě dokonav ne po mnohu dnech, když sě zimnice rozmože, všie síly tělesné zby ihned a život svój sčěstně dokona v Hospodinu. Umřěl jest tento přěvítězný a slovútný vévoda Břěcislav léto božie tisíc paddesát a šest toho měsiece ledna a v Pražském kostele pochován, jehožto smrti pro jeho mnohé zaslúženie a ctnosti mnoho časóv kvielila jest Česká země. I zpravoval jest tento Břěcislav Českú zemi po smrti svého otcě osmnádcte let a dva měsiece.

[37.] Capitola XXX VII. O Spytihněvovi Břecislavovu synu a o jeho zpravováni České země znamenáž.
Léto božie tisíc paddesát a šest podle zpósobenie Břěcislavova Spityhněv. prvorozený syn jeho vstúpil jest na vévodstvie České země [51b] a tak pak ihned prvého dne svého kniežětstvie toto jest po všie zemi učinil ustavenie a to obecně všudy provolati kázal, aby nižádný Němec přěs třetí den na České mezi neostával. Pakli by mimo to přikázanie učinil, aby jemu ihned hlava vdole byla. Pro kteréžto přikázanie za jeho časóv všickni Němci vypleli jsú sě z země České, že ovšem ižádného neostalo. Více ješťe ten jistý Spytihněv nechtěl jest přěpustiti. aby Jitka, mátě jeho vlastnie, dcera ciesařova Ottova, v České zemi viece bydlila. Abbatyši také svatojiřskú, dceru urozeného hrabie Brumovu z německých zemí, ven jest kázal vyvrci, a to proto, ješto někdy za jeho otcě, když zeď Pražského hradu děláchu, kakás kamnička nebo pécku bieše zkazil. A ta jistá abbatyšě urotnými slovy, točíš láním ukárala jemu, an ješťe mladičký robenec bieše. A proto ji kázal na kolesa vsaditi a na Bavorský les vyvézti. Zatiem ne po mnohu časiech vzdvihl sě do Moravy. Nebo Břěcislav otec jeho někdy rozdělil jest byl zemi Moravskú po částkách mezi syny své. Vratislavovi polovici země dal byl a Konratovi a Ottovi druhú polovici, tú úmluvú a tiem ustavením, aby věčným poddáním jako věrní manové vévodě českému věrně a spravedlivě [52a] poddáni byli. Jaromíra jest byl na učenie dal, aby časem svým mohl knězem býti. A když jest s mnohem lidí oděných mocně vtrhl do Moravy, bratr jeho stařější po ňem Vratislav uslyšav tak silné přijetie, bál sě jest jeho velmi. A tak ostaviv ženu svú v Holomúci i utekl jest do Uher. Jehožto král Ondřěj mile jest uzřěl a doňavadž tu byl, dóstojnú ctí jeho jest ctil, jakž slušalo. Když pak Spytihněv zemi i všěcky své věci podle své vóle zpósobil, bratry své vzal jest na svój dvór; Konrata, ješto libost velikú v lovení jmejieše, nade vším lovením pánem jej učinil, a Ottu maršálkem svého všeho vévodstvie jest ustavil.
Nevěstu pak svú, Vratislavovu ženu, když jest i s Holomúcem s městem v moc jeho přišla, dal jest jednomu hrabí, jemužto Mstislav řiekachu, u vězenie na jeho hrad, ješto Leščany slove. Kterýžto hrabie tak znamenitú paní u vězení majě, bojě sě, aby neutekla, těžcě jest ji držal a tak svú nohu s její nohú v tvrdé púto jest zamekl. To Vratislav když byl zvěděl, tiem jest velmi nechuten a smuten byl. Potom pak Spytihněv návodem Severa biskupa tu jistú paní po třech neděléch z vězenie jest svobodně propustil. Jenžto chtieci sě k svému muži navrátiti, protože již skoro na umřění bieše, na cěstě [52b] jsúci, roznemohši sě třetieho dne jest umřěla. To když muž její uslyšal, hrozným zámutkem a bolestí byl sě jest zamútil. A v tom zámutku po mnohé dni nemohl sě jest ukrotiti. A když to král Ondřěj uzřěl, že Vratislav tak srdečně zamútil sě byl pro smrt své ženy, mile a ochotně jeho jest těšil.
Léto božie tisíc a sedm uznamenav uherský král Ondřěj vysoké pokolenie tohoto jistého Vratislava a jeho velikú ctnost i šlechetnost, svú dceru jménem Adlejtu dal jest zaň.
Uzřěv to Spytihněv vévoda český chtěl sě uchovati snad budúcieho zlého, aby točíš Vratislav bratr jeho, mocí krále uherského a pánóv jeho, jenžto jemu velicě přějiechu, aby neobsilně sě [i nevtrhl mocně do Moravy, odvolal jest bratra svého Vratislava zasě a jemu ta všecka města u Moravě vrátil, kteráž jemu otec jeho za svého zdravie byl dal.
Mátě tohoto jistého Spytihněva léto božie tisíc padesát osmého Jitka, jižto jest z země České vyvrhl ji byl, ješto jest na protivenstvie a na ohyzdu otci jeho za krále uherského Petra byla sě vdala, umřěla jest toho měsiece črvna, i jest pochována v Luckém klášteřě bliz od Znojma, ješto jest ona sama] ten klášter založila. A potom z Lúky jejie kosti do Prahy jsú přěneseny a podle mužě jejieho poctivě sú pochovány v kostele Pražském. [53a]

[38.] Kapitola XXXVIII. O povýšení hostela Pražského skrzě Spytihněva a o jeho smrti praví sě.
Léto božie tisíc a šest desát Spytihněv vévoda český, muž velmi nábožný, obráncě a věrný súdcě i dobrodějce všěch chudých lidí byl jest. Byl jest také velmi mysliv u přispoření služby božie. A tak když jednú den s. Václava dědice českého všel v kostel s. Víta, jenž byl s. Václav za svého zdravého života udělal, v ňemžto tělo jeho svaté odpočíváše, zamenal jest, že k takému množství lidí, jenžto sě tu utiekáchu Bohu na čest, a těm svatým, jenžto tu odpočívachu, byl to kostel malý a úzký, v ňemž se lidé směstnati nemohli; opatřil jest také i druhý menší kostel, ješto k tomu kostelu příležieše, v ňemžto tělo s. Vojtěcha schováno bieše. Rozmysliv sě o to velmi dobřě s dobrým rozmyslem, ta jistá oba kostely dva malá zrušiti jě kázal, aby miesto tú dvú svými náklady znova tak velikým svatým dědicóm českým jeden kostel hojný veliký učiniti mohl. A tak pak ihned to umysliv i na dél i na šíř základ kostelní založil jest.
[39.] Kapitola třidcátá devátá. O Vratislavovi, kterak jest po svém bratru povýšen byl u vévodství, a o jeho přieběziech.
Léto od narozenie božieho tisíc šest desát a jedno [53b] Spytihněv vévoda český božím chtěním a jeho svatú volí smrtí jsa nadstúpen milostného svého zámysla, ješto byl zamyslil o kostele Pražském, dokonati jest nemohl, jakž jest chtěl. A umřel jest Spytihněv milostný a spravedlný vévoda český dobrodějce veliký kostela Pražského, toho měsiece února léta šestého svého vévodstvie, i pochován jest poctivě v kostele Pražském.

O Vratislavovi vévodě.
Téhož léta po smrti Spytihněvově bratr jeho Vratislav vstupil jest na vévodstvie, jenž vévodú již jsa potom skoro vzdvihl sě jest do Moravy i rozdělil Moravskú zemi mezi bratří svú; tu stranu k Rakúsóm na vzchod sluncě, jenžto jest sám dřieve držal, v niežto loviště i zvěři i rybám biechu velmi dobrá, Otovi bratru svému poručil jest; a Konratovi pak na západ slunce stran německých zemí v krásné rovni k obilí velmi rodnú stranu dal jest. Neb ten jistý Konrat německý jazyk uměl jest mluviti velmi dobřě; a když pak uslyšal čtvrtý bratr jeho Jaromír, jenžto na učenie byl dán od Břěcislava otcě svého, že bratr jeho Spytihněv umřěl byl, jehožto miloval jako sám sě, vrátil sě jest s učenie domóv, diel chtě jmieti [54a] v sboží. Jehožto vévoda Vratislav bratr jeho když uzřěl, přijal jest jej velmi mile. A když jest porozoměl, že viece k světské věci tiehne sě nežli k náboženství, i hrozú i námluvami lahodnými od jeho úmysla odvedl jeho, jakž mohl, slibuje jemu, že mu po smrti Severově biskupstvie Pražské chce dáti. A tak pak těch suchých dní v postě toho měsiece břězna v sobotu svěcenie žákóm bylo jest učiňeno, v ňemžto Jaromír odpieraje sě a jako nechtě třetie svěcenie jest přijal. A když ihned té soboty biskup mši slúžieše, tak jakž toho obyčěj jest, Jaromír čtenie jest četl přěd Vratislavem bratrem svým, a biskupovi jahnovú službú slúžil. Jenž pak po času stalo sě jest však takto, že Jaromír nechav svěcenie a řádu žákovského byl jest rytieřem, a s tiem tak vzdvihl sě jest do Polsky i utekl tam jako běhún.
Zatiem přihodilo sě jest, že Mstiš nebo Mstislav hrabie bielinský, syn Boršóv, ješto někdajšieho času ženu Vratislavovu k přikázaní Spytihněvovu nepoctivě u vězení držal, a vévoda Vratislav zlý vtip proto naň měl, ale ten pak Mstiš nebyl toho dobřě pamětliv, že to byl učinil, a tak do své múdrosti úfaje přieliš mnoho na dvuor na vévodin všel [54b] jest směle, i prosil jest velmi pilně vévody, aby na kostelniem svěcení ráčil býti, jenž v svém městě v Bielině udělal byl na čest Bohu a svatému Petru. Když pak vévoda prosbě jeho povolil, že přijeti slíbil, řekl jest jemu takto: Chciť přijeti a cožť spravedlného jest, toť učiním. Této jisté odpovědi tento Mstiš nešetřiv právě ani jie znamenav vesele jest preč odjel. A tak i vévodě i biskupu plnú ztravu připravil. Potom pak vévoda i biskup uřčeného dne. jakož řekli, přijeli jsú do Bieliny. A když kostel posvěcen byl, k obědu jsú sě připravili, hrabie s biskupem v jednom dvořě blízko od kostela ostali jsú a jedli. Zatiem v tom jedení přišel jest posel jeden, dávajě hrabí tajně věděti, že jest jemu vévoda město Bielinu osadil a odjal i dal Kojatovi synu Všeborovu, jenž toho času najprvnější bieše a jako najvzácnější na vévodově dvoře. Tehdy hrabie uslyšav tyto nesličné noviny a zlú pověst o sobě, s pomocí biskupovú s životem jest preč utekl, jakž moha.
Měl jest vévoda Vratislav s Adletú, dcerú krále uherského, dva syny, jednoho Břěcislava a druhého Vratislava, a dvě dcery, Ludmilu a Jitku.

Kapitola XL. O přieběziech Vratislavových a o Jaromírovi, kterak povýšen [55a] byl na biskupstvie, a o smrti Adletině, ženě Vratislavově.
Léto božie tisíc šest desát a druhé Adleta mátě těchto dětí, Vratislavova žena, nevšedši ješťe v starost let svých umřela jest toho měsíce února.
Přímluva, znamenáž.
Léto božie tisíc šestdesát a tři Vratislav vévoda pojal jest dceru Kazimírovu vévody polského, vlastní sestru Boleslavovu a Vladislavovu, jménem Svatavu, a z té jisté Svatavy měl jest čtyři syny. Jednomu řiekali Břěcislav, druhému Bořivoj, třetiemu Vladislav, čtvrtému Boleslav. O těch o všěch v svém miestě bude pověděno.
Pak léto božie tisíc šest desát sedmé toho měsiece prosince Severus biskup pražský, muž múdrý a vzácný a v mnohých pilných věcech bývalý, jenžto jest i Pražské i Olomúčské biskupstvie v hromadě držal dlúhé časy, až právě po Spytihněvově smrti; potom pak když Vratislav vévodú byl. prosbami jeho jsa přěmožen povolil jest, aby Jan biskupem byl olomúčským; a tak když ten rozdiel učinil Severus a k tomu povolil, malý jest byl živ potom čas. A také po mnoho dobrých skutciech nemocí i starostí jsa nadtrápen umřel jest toho měsiece prosince toho léta, jakož nahoře pověděno.
Na jehožto miesto vstúpil Jaromír bratr Vratislavóv, ješto [55b] jsú jemu jiným jménem řiekali Gebhart, sedmý biskup pražský.

[40.]
Nebo stalo sě jest takto. Když Otta a Kunrat, bratřie Vratislavovi, uslyšeli byli, že Severus pražský biskup umřěl, tajně poslali jsú do Polsky odtavad po bratra svého Jaromíra, jenž (s) žákovstvie poblúdil byl, volajíce zasě a jemu rozkazujíce, aby sě vrátil a biskupstvie Pražské přijal. Zatiem pak Vratislav vévoda uznamenav bratra svého Jaromíra pilným snaženstvím a jeho lestné poblúzenie (s) žákovstvie, umyslil jest sobě byl, že ne Jaromíra, ale jiného někoho biskupem pražským chtěl učiniti. Nebo jměl jest na svém dvořě toho času jednoho kaplana z Sas jménem Licka z pokolenie urozeného, litoměřického probošta, mužě ctného a šlechetného a dobřě uceného v písmě, proňežto dlúho měv jeho na svém dvořě, i umyslil byl jej biskupem učiniti. Ale návodem Ottovým a Konratovým bratří svých, jenž Kojatu, syna Všeborova hrabina, a Smila strýce jeho navedli biechu, aby úmyslu Vratislavovu vzprotivili sě, aby toho nikakž neučinil, ale Jaromíra aby učinil vždy biskupem, tato jistá dva bratry Otta a Kunrat s pomocí těch, jenžto sě jich nádržiechu po mnohých řěčech i po mnohéj takéj róznici a sváru mezi [56a] vévodú a mezi nimi, sotnú túhú jsú to obdržěti mohli, že Jaromír biskupem byl pražským učiňen.
Přímluva.
Léto božie tisíc a šest desát a osm. Vratislav vévoda s bratří svými a se všěmi jinými zemeníny svými všickni jednostajně Jaromíra biskupem jsú zvolili i poslali k ciesařovi Jindřichovi posly své, jenž toho času v Mohuči byl jest, aby Jaromíra u biskupstvie stvrditi ráčil. Kterýžto ciesař ztvrdiv jeho i přikázal arcibiskupu mohučskému, aby jeho posvětil. Kterýžto posvětiv jeho proměnil jest jmě jeho v Kebharda, aby miesto Jaromíra Gebhart slúl. A tak posvěcen jsa do Prahy sě jest vrátil a od žákovstva i od lidu poctivě přijat byl.
Přímluva.
Léto božie tisíc sedmdesát a tři. Gebhart biskup pražský, protože Moravské biskupstvie náměstek jeho Severus oboje spolu držal nerozdielně, pilně po témž stál jest chtě obě jmieti. Ale vida, že prospěti nemóže, protože Vratislav vévoda Jana biskupa moravského násilně velmi milováše, jednoho času vzdvihl sě jest do Moravy i přibral sě jest lstivě k Janovi biskupovi, a tak u ňeho jsa v jeho domu úkornými slovy i mnohými ranami jeho jest byl ztrýznil; jenžto když Vratislav uslyšal, želel [56b] toho násilně velmi, a tak vzem Jana biskupa v svój dvór byl jeho milostný obránce. A s tiem poslal posly své ku papeži, přikázav jim, aby zjěvné žalovali, co sě stalo nad tiemto biskupem. Prví poslové, ješto posláni biechu, od sluh Jaromírových na cěstě byli jsú ztrýzňeni, mnozí raňeni, druzí obelhaveni jsúc, necně jsú sě vrátiti musili, připuzeni jsúc. Potom poslové jiní bezpečnějie byli jsú posláni, jenžto do Říma přijevše, otci s. pořádně jsú všeckno vypravili, což sě stalo bylo. I prosili jsú, aby o tom ráčil přizřieti.
Papež uslyšav jich líčenie, poslal jednoho kardinála jménem Rudolfa do Čech, aby, vzeptaje sě na jistost, pravdu v téj véci učinil. Jenžto když do Prahy přijel, poctivě byl přijat. Tak pak v Prazě jsa, Gebharta biskupa pražského pohnal jest k sobé, ale on jest nestal. Proto zúfalstvie a nestánie, i vzhrzenie také papežovo, biskupstvie jeho zbavil a službu v zemi zapověděl. To uzřěvše preláti, mocnější a jiné žákovstvo české přišli přěd toho kardinala, dávajíc jemu věděti to, žě nevrátí-li Jaromíra zasě, že všickni nechajíc svých obrokóv chtie sě s ním preč vzdvihnúti. To kardinal uslyšav, múdřě tomu srozuměv, pohoršenie lidského nechtěl rád viděti, potřěbú připuzen jsa k tomu, zase jej v biskupstvie [57a] navrátil, a s tiem oběma přikázal biskupoma, aby v rocě byla u dvora a snad papežóv súd v téj véci slyšala. Proňežto oba sě k dvoru vzdvihla a přěd papežem stala. Papež pak na pravú jistost sě zeptav Gebharda biskupstvie vždy byl zbavil. Ale jedna velmi mocná hraběnka, dcera Bonifacova vévody lukanského, Melchilda jménem, toho času v Římě bieše velikými prosbami ku papeži zasě jeho navrátila k biskupství. Nebo ta jistá panna Melchilda byla jest mocná a urozená, mnoho pod sobú zemí a vlastí mající, od niežto kostel s. Petra římský své nadánie měl jest. A takž že bieše z pokolenie vévod českých pošla, protož Kebhartovi velikým úsilím a rozličným činem přěd papežem milost obdržala, takže každý z nich na svém biskupství dosti jměl pokojně. S tiem domóv vrátivše sě, zjednánie papežovo tvrdě zachovali jsú, jakž jim přikázal papež.



[41.] Kapitola jedna a čtyřidcetá. O příběziech Vratislavových a o boji s Rakušany, znamenáž.
Léto božie tisíc osmdesát a dvě, vévoda Vratislav za časóv svého zpravovánie vida, že lidé Litoltovi, markrabie rakúského, bratróm jeho Kunratovi a Ottovi lúpeží a škodami rozličnými škodiechu, poslal posly své k marbrabí, žádajě toho od ňeho i prosě, aby [57b] [své v takých věcech ukrotil a zkázal, aby viece neškodili. Jenž když viděl vévoda, že tak prospěti nemóže, sebral jest veliké vojsko svých lidí, i také mnohým rytieřóm z německých zemí žold jest dal, a s tiem vtrhl jest do Moravy. A tak tu s svými i s hostmi i také s bratří svú jsa sebrán a markrabí odpověděv země jeho jal sě jest pieniti a kaziti, pro ňežto markrabie úfaje v moc lidu svého na pole proti němu s svými vytáhl jest. A tak přibrav sě na to miesto, na ňemžto vévoda český jeho čekáše, s obú stranú jeden proti druhému špicě a zálohy i zástupy proti sobě pořádně zdělavše, jakž bojné právo jest, i s pěšími i s jiezdnými bitie proti sobě hrozné počěchu činiti. A když tak velikým bítím stáchu, tepúce sě, Vratislav (s) svými boj jest získal a obdržal. A když již tak byl Rakušany přěmohl i zbil některé ukrutně, markrabie Lipolt s některými s maličkem útokem jest preč utekl. Po kterémžto boji Vratislav s svými nakořistiv sě vesele sě domóv vrátil.
Léto božie tisíc a osmdesát a pět umřěla jest Jitka žena Vladislavova vévody polského, jenž jest byla dcera Vratislavova vévody českého.

[42.] Čtyřidceti druhá kapitola. O upravení královstvie Moravského, jenž bylo opuščeno, a o jeho přěvedení do Čech, a o Vratislavově povýšení.
[58a] Léto božie tisíc a osmdesát a šest Jindřich třetí ciesař tiem jménem jmenovaný, chté veliký dvór ti Mohuči jmieti, na jistý čas všěckny volencě i duchovnie i světské i jiné pány i kniežata ciesařská k sobě jest svolal o pilných věcech ciesařstvie se dotýkaje, s nimi chtě rozmluviti. Kterémužto dvoru všickni volenci, kniežata, šlechtici i páni k ciesařství příslušiece sebrali jsú sě. v stavu ciesařstvie chtiec něco popósobiti a o obecném dobrém pomluvu jmieti. A když sě tak v hromadu sebrali biechu a o rozličných věcech pilných rozmlúvali, mezi jinými věcmi tato věc by vynesena, kterak někdy královstvie Moravské, pod nímžto Čechové, Rusi a Polanové biechu i mnoho jiných zemí za časóv Svatoplukových poslednieho krále [58b] pohynulo a přěstalo býti, kteréžto královstvie jako znamenitý úd k ciesařství Římskému poddáno bylo a jemu službu činilo, kterak od času smrti Svatoplukovy, kterémužto času sto let devaddesát let a dvě létě přěběhlo již bylo, jakž to královstvie zapušteno bez krále bylo a ciesařství služby z ňeho nevychodilo, jakž slušalo. I vynesli to pak také, kterak by slušalo a hodné bylo velikú pilností a snaženstvím poviděti o navrácení a o oblepšení tak přěslavného kniežectvie. A když ty všěcky věci již vypověděny byly, Jindřich ciesař tak v pilnéj a ne o známéj věci rozličným rozmyslem podle rady volencóv i jiných kniežat jal sě jest domyšlovati a velmi snažně ptáti, co by bylo ke cti ciesařství v těch věcech hodného, aby podle rady volencóv, kniežat svých to učiniti mohl a královstvie zase některak navrátiti. Takž pak o tom po mnohé dni tak ciesař jako volenci i jiná kniežata plnými rozmysly mysliti sú sě jeli, ale staly rady, přěstaly pomoci, jimžto tak veliké věci bez pomoci slavného Vratislava vévody českého skonati by sě mohly. Nebo netoliko Čechy, ale i Moravu i Polsko i jiné mnohé vlasti, ješto někdy k Moravě příslušaly, těch časóv pravým příslušěním k ňemu příslušiechu. Proňežto bez toho mužě slovútného rady i povolenie, jenž i bohatstvím i širokostí [59a] rozličných vlastí slavně všudy roznesen byl, tato věc dokonati sličně nika(k)ž sě nemohla. Protož po dlúhých radách Vratislav vévoda český, jenž toho času také v Mohuči bieše, skrzě ciesaře pozván a k tomu jest povolán. A tak radu o to učinivše dlúhý a veliký na to rozmysl měvše s povolením i podle rady všěch volencóv i jiných všěch kniežat ciesařských skrzě ciesařovo vypověděnie i potvrzenie i učiňenie Vratislav, muž slavný i výborný, dóstojenstvím králové koruny byl jest povýšen; a tuž ihned ciesařským ustavením a jeho velebností vypověděním zjednal a ustavil jest tak, aby již k navrácení toho zameškánie i také škod po toliko let ciesařství pro nejměnie krále, ješto ciesařstvie i ciesaři trpěli skrzě to, aby v Českú zemi královstvie přěvedeno bylo, a z Moravské pak země aby jemu točíš Vratislavovi i budúcím jeho věčně markrabstvie poddané bylo i s Polskem i s Ruskem i s jinými vévodstvími, s zeměmi, kteréž někdajšieho času k Moravě jsú přislušaly, plnú mocí i plným panstvím i vším poslušenstvím poddány byly a mocně podrobeny. A tak pak mocným tiemto ciesařovým stverzením a ustavením králevstvie Moravské, aby tak markrabstvím bylo a slulo a ku polepšení sě navrátilo, a Čechy pak se vším příslušením i se vším [59b] dóstojenstvím, se vší ctí i se vším právem, což k tomu příslušie, spravedlně a věčně aby královstvie bylo. A to přěvedenie z Moravy do Čech aby věčně v svéj moci ostalo, tomu na znamenie a na věčné potvrzenie Jindřich, ciesař slovútný a velebný toto své ustavenie a potvrzenie přěde vsěmi přěd svými volenci, kniežaty, šlechtici i pány i přěd bezčíslným množstvím lidí i zjevně i obecně provolati jest kázal. A tak s tiem svýma rukama vlastníma koronu královú vzem mezi volenci a mezi jinými kniežaty ciesařskými i pány, jenž tu biechu, Vratislava, jenžto dřieve vévodú byl, slavně a velebně jest koronoval, koronu královú na jeho jest hlavu vstavil. Tak Vratislav tiem činem i byl jest královým dóstojenstvím povýšen a ode všěch i skutkem i jinénem králem českým byl jest provolán.
Potom pak ihned ciesař Enkbertovi trirskému neb treverenskému arcibiskupovi poručil i přikázal jest, aby vzdvihna sě do Čech nového krále Vratislava v jeho kostele v Pražském podle obyčěje mazánie králev, kterýžto obyčej na říšských králéch zachován bývá, točíš na hlavě, na prsech, mezi ramenama a okolo ramenú a na rukú mazán byl na králevstvie; a tiem tak aby královým povýšením, [60a] jakož toho obyčěj jest, v svém Českém království byl okrášlen a povýšen. Ten jistý arcibiskup ciesařovo přikázanie chtě naplniti, vzdvihl sě jest do Prahy, a tu jest léto božie po tisíci a po osmidcát a po šesti toho měsiece črvna v Pražském kostele, ano velikú mši slavně slúžie, Vratislav na nové královstvie jest posvěcen a pomazán, a královým dóstojenstvím povýšen podle obyčěje a řádu říšských králóv, a všecko žákovstvo i všecken obecný lid křiknú velikými hlasy a řkúc takto: Králi našemu Vratislavovi zdravie a vítězstvie bud od Hospodina dáno. A jakž Vratislav takéž i Svatava, oba slavně jsta koronami královými povýšena, kteréžto svěcenie a mazánie podle obyčěje říšských králóv na pamět všěch českých králóv i na jeho také věčnú pamět vždycky zachováno bývá při také věci. Když pak ty hody dokonaly sú sě, po třetiem dni ten jistý arcibiskup treverenský neb trirský, dóstojnú ctí ucťen jsa i darován od krále domóv sě vrátil, a tak všěcka Česká země takým daróm i takéj dóstojnosti po mnohé časy raduje sě, jakožto toho dóstojno jest i vzácno všie zemi.

[43.] O tom, kterak Jaromír prosil ciesaře, aby listy své dal o jednostajenstvi biskupstvie moravského a pražského. [Kapitola XLIII.]
[60b] Když ten dvór u Mohuči přikázaním ciesařovým tak tráše, Kebhardus biskup pražský chtě sě uchovati toho, aby jiný biskup u Moravě po Janové smrti, biskupa moravského, jenž toho léta umřěl bieše, nebyl učiňen miesto ňeho, ciesařovi rozlíčil jest to, a dal jemu věděti, kterak ujednáním s. Vojtěcha a zpósobením za časóv Ottových ciesařových biskupství Moravské s Pražským bylo jest spojeno a v hromadu sjednáno, a kterak Benedicht papež na potvrzenie tomu sjednání listy své papežské dal jest byl; s tiem rozlíčením Jaromír i s bratrem svým s Vratislavem s novým králem prosili jsú ciesařě, aby toho svými listy potvrditi ráčil. Ciesař pak prosbu jich uslyšav, jednosvorenstvie tú dvú biskupství svými listy jest potvrdil, kterýžto list těmito slovy slovo od slova vypravuje sě tak:
Hanfest na to.
Ve jmě svaté a nerozdělené trojice, Amen. Já Jindřich třetí ciesař z božie milosti římský, vždycky přispořitel jménu ciesařskému i dóstojenství k římské stolici. Za podobné sě nem zdá, abychom k užitkóm cierkve svaté všudy pomoc dávali a všecko, což jie škodného a nepravého, abychom pryč zapudili; proňežto všiem zbožím našeho vládánie lidem věrným tak nynějším jakž také budúcím potom dávámy věděti [61a] a známo činímy to všěm, že Kebhardus věrný náš biskup pražský mnohokrát žaloval biskupóm jiným i také kniežatóm a najposléze pak nám, že biskupstvie Pražské s biskupstvím Moravským byla jest věc jednosvorná od svých počátkóv a nerozdělená, a tak i od ciesaře od Otty prvnieho i od papežě Benedikta stverzena v jednostajenství. Ale potom pak s povolením jeho náměstkóv mocí těch jedinké, ješto jsú panovali toho času, biskup jiný v Moravskú zemi byl jest uveden, pro ňežto biskupstvie i bylo jest rozděleno. To když sě tak stalo, přěd legatem od papežě poslaným, přěd námi i přěd mnohem pány i kniežaty mými žaloba o tom jistém rozdělení byla jest vznesena. Tak pak od arcibiskupa vešlo na mohučského, od Zigvina Kolínského, od Gyklberta Treverenského neb Trirského, od Lejmara Bremenského i od jiných mnoho biskupóv i od pánóv České země i od Vratislava i od bratra jeho od Kunrada i ode všěch jako kniežat ciesařských, ješto jsú při tom byli, tak jest sjednáno, aby ten prvnější kostel se všěmi svými věcemi i příčinky, což k ňemu příslušie, k Pražskému kostelu byl přijednán a přisúzen. A tak pak se všěch čtyř úhlóv České země mezě rozděleny jsú s každé strany, co které země Morava zachápá [61b] a co jiné země svými mezemi k niej náležie.
To jisté rozdělenie mezí a to sjednánie spolu skrzě naši ciesařsku moc s pomocí našich kniežat i s radú stala sě jest. A tak Vratislav vévoda český a bratr jeho Kunrat pražskému biskupu, bratru svému, přěd námi vyznánie jsú učinili a navrácenie toho biskupstvie súdem pravým, pro ňežto my pak ciesař spravedlivú a sličnú prosbú pražského biskupa navedeni jsúc, toho jistého biskupstvie zasě navrácenie i v hromadu sjednánie naším ciesařským vypověděním i mocí ciesařskú tomuto jistému biskupovi i jeho náměstkóm po ňem potvrzujeme a to pevno činíme beze všeho zrušenie, chtiece tomu tak, aby potom nižádný člověk nižádnú úmluvú ani kterým tovařišstvím lidským ani kterú mocí Pražskému kostelu na těch jistých věcech, jakž smy již jmenovali, právu nepoškodili, ani také z těch mezí co utrhli, aby to jisté navrácenie a naše stverzenie pevno ostalo, tento hanfešt na to smy psáti kázali a pečetí naší jeho smy potvrdili.

[44.] Kapitola čtyřidcátá a čtvrtá. O dálejších přieběziech Vratislavových, krále českého.
Léto božie po tisíci po osmidcát a po sedmi král Vratislav český [62a] chtě opraviti zasě a navrátiti krajinu Srbskú, ješto od Čech nebo od Českých mezí v tu stranu okolo Míšné po všie Luzacké zemi stran Sasóv ztáhla sě bieše až právě do Polsky a opět zasě až do českých mezí navracuje sě, a tak tiem činem vším v svých mezech jest rozdělena, tu jistú krajinu, jenž někdajšieho času ciesař Jindřich, aby ji věčně sobě jměli, byl jest k Čechóm oddal a přichýlil, král Vratislav veliký zástup lidu sebrav i vtrhl est do Srbské země, a tu pak blízko od Míšně jako za pól míle město jedno, ješto někdy zkaženo bieše, jemužto Gvozdek řiekají, zasě jest vzdělal. Odtad pak poslal jest s svym synem Břěcislavem několik zástupóv oděncóv k posledním mezem srbským, kteřížto zástupově podle přikázanie krále svého vrhše sě do Sas, všěcky ty, ješto sě protiviechu, udatně jsú pobili a podrobili. Mezi tiem pak přitrhše k jednéj vsi, ješto prostřěd Srbské země jest velmi lidná a veliká, jenžto Kalov řiekají, ohňem jsú spálili a poplenili všicku ovšem. A to proto, že někdajšieho času, když král tady jědieše tú cěstu, tak příhodně sedláci z té vsi dva pány jeho byli jsú zahubili. A když jsú spálili a poplenili ji, kořisti veliké jsú pobrali a k králi svému sě brali.
A když přěs jeden brod jednoho potoka [62b] jeti jmějiechu, Břěcislav syn králóv najprve těm kázal přějěti, kteříž kořist neb dary nesiechu, pány a rytieřě své výborné u sebe ostaviv. Ale proto, že v ten čas veliké horko bieše Břěcislav chtě sě po obědě prochladiti, jal sě jest v tekuté vodě kúpati. A když se již dlúho bieše kúpal, poslal jest k ňemu Alexius hrabie, vódcě jeho lidu, radě jemu i nutě jej, aby sě tak velmi neubezpečoval, kromě své země jsa, neb blízko od nepřátel bieše, a v téj jistie vodě kúpě sě. A když ten jistý mládenec královic rady jeho poslúchati nechtěl a řka: I co ty? Stařít jsú vždy strašivějše než mladí na všě strany! To i snad mluvieše, že onoho slova neslýchal byl. co múdří lidé staří pravie a řkúc: „Synu mój, drž se starých rady, jich poslúchajě nedojdeš brzo vády; ktož jezdí cěstami starými od dávna utlačenými, ten nezablúdí, takéť když starý múdrý radí, poslúchaj jeho pilně, svítězíš nejednúkrát silně; i budeš mudrým tak slúti, když mladým vichróm v uši sobě nedáš dúti.“ Toho když ten mladý jinoch nerodil uposlúchati, aj toť ihned skoro potom ukáza sě kolikos oděncóv s nepřátelské strany, pozovujíc a povabujíc Čechóv ku pobití, proňežto ihned sta sě, že každý i s Břěcislavem k svému odění a k svým koňóm řítichu sě. A tak sě zoblekachu ihned diel lidí Břěcislavových na ty nepřátely, [63a] ješto tu přiblížili sě biechu, oddachu sě. A ti jistí nepřietelé jako lidé chytří na běh sě oddali až právě k svému vojsku, ani za nimi běžéce nemúdřě a neopatrně, přilúdichu je blízko. V tom jistém chytrém přilúzení z králova vojska jedny jsú zjímali nesličně a druhé na přěkot ohavně jsú zbili. Zatiem pak skoro ihned přispělo jest vojsko lidí saských, jenžto Brěcislava syna králova a jeho vojsko sršatě a těžcě jest podstúpilo, proňežto s obú stranú veliké pobitie a ukrutné velmi stalo sě jest. A když již dlúhú chvíli s obú stranú bili sú sě, velmi mnoho Čechóv tu v boji zbitých ležieše. Však pak naposledy Sasíci přěmoženi jsúc, jakž najlép uměli, tak jsú preč utekli. V tom jistém boji syn králóv v pravú ruku byl jest zaťat. A by sě byl mečem, jenž v ruku jmějieše, některak jako nezavrhl, ruka i s palcem preč by jemu byla odťata. Při tom jistém také boji ten ctný muž Alexius s mnohými pány českými zabit, jest. Odtavad pak po tom boji král s svým synem Břěcislavem a s vojskem, což bylo zóstalo, do Čech sě jest vrátil.

[45.] Kapitola XLV. O Vyšehradském kostelu a o vzdělání a o kanovničském ustavení.
Léto božie po tisíci a po osmidcát a po osmi, když Vratislav králem učiňen byl českým a bratr jeho Gebhart neb Jaromír biskup pražský, [63b] a protože oboje biskupstvie jmejiešě, moravské a české, v pýšě sě jest pozdvihl, i jal sě protiviti králi bratru svému, tak jakž najviec mohl a nelibost jemu činiti všěmi činy. A tak násilně velmi od krále preč sě jal táhnúti a chýliti, že některdy na veliké hody, na nichžto král v královie přípravě obyčěj měl stávati, ten biskup bratr jeho kryl sě jest, nechtě mšě svaté přěd ním slúžiti, takže častokrát bez biskupa v královéj přípravě na božie službě jest býval jako muž pokorný a všie šlechetnosti plný, nechtě v nenávist toho hnáti. Proňežto uzřěv tak velikú pýchu a vzdoru bratra svého, trpěl ji jest velmi múdřě, múdrost na tom vzvláštní ukazujě; aneb pravie staří takto: Lépe jest krvi svéj v čas bláznovstvie přetrpěti, nežli s ním boj podjieti. Neb ač s bláznem co kdy uhoníš. rádoť bývá, že s ním toho rovně nerozdělíš. Bezpotřěbné pýchánie jest pravého bláznovstvie znamenie, tak jakž všichni múdří pravie.
Tak pak mezitiem založil sobě kostel na Vyšehradě ve jmě s. Petra na čest Bohu a jeho sv. milosti, i poslal slavné posly své a vzácné k Alexandrovi k papežovi, aby ten jistý kostel potvrzením věčným potvrditi ráčil, kterýžto papež prosbu jeho uslyšav pro zjednánie stavu [64a] a řádu dobrého v tom kostele i také pro posvěcenie poslal jest Jana kardinala, biskupa Tesolavenského, s Petrem a s proboštem svatojiřským z Prahy, do Čech, a tak svými listy papežskými milostivě jest povolil, aby tu kanovničstvo bylo ustaveno v počtu pravém, točíš sbor kanovničí cělý, jenžto by Hospodina za obyčěj chválili. Také odpustil papež věčně, aby na veliké hody dědicóv českých, jako den s. Václava i s. Víta i jiných ss. dědicóv i také na všěckny úročnie dni a hody a přěd králem českým, když by kázal, byl tu probošt, děkan, kněz miestní, epištolník a jáhen mši slúžiece v téj přípravě a v těch koronách, jiehžto biskupové užívají ščedřě a svobodné. K tomu ješťe viece dal jest, aby ode všěch práv všěch súdcí biskupových i biskupóv Pražských kterýchžto kolivěk prázni byli a svobodni a tak římskému kostelu ihned po něm právy všěmi podlehli a podnikli, jakožto i dnešní den bydlijícím známo a svědomo jest zjěvně. Těch všěch věcí i těch daróv i těch milostí Alexander papež sedmýnádct a se dvěma přědóstojnými otci kardinaly, patriarchy, arcibiskupy i biskupy, jenžto toho času při papeži biechu, potvrdil jest svým požehnáním, a listy svými milostnými.
Neb na zakládání toho jistého kostela Vyšehradského král [64b] Vratislav dvanadcete košóv z základu z krunfešta na svú plecí kamenie a prsti jest vynesl, tiem obyčějem, jako někdajšieho času ciesař Konstantinus učinil byl. A když ty košě vynesl, první záloh kostelní svú rukú vlastní založil a tak kostel Vyšehradský tiem podobenstvím i týmž řádem jako kostel s. Petra v Římě, udělal jest. Tak zajisté král Vratislav pýchu bratra svého a jeho nerodstvie, biskupa Pražského, krásným a múdrým úmyslem ukrotil jest. A ten jistý kostel svój Vyšehradský, v ňemžto pohřeb sobě zvolil, i klenoty kostelními i rozličnými potřěbami i užitky i dědinami nadal jest a jeho slovútně povýšil. Probošta Vyšehradského kancléřem všie České země učinil jest a v tom dóstojenství jeho povýšil, a tak ihned jako v třetiem miestě s kniežaty České zemé v králových radách miesto jěmu jest zjednal a zpósobil, jakožto i do dnešnieho dne mocně trvá. Tehdy ono slovo múdrých lidí sě naplnilo, ješto řiekají: Nenie nic tak zlého, by sě neobrátilo někdy v něco dobrého. Nebo by byl biskup pýchy neukázal, Vratislav snad by sě byl tak neukázal. Ale vždy samo v sobě jest zlé pýchánie. Toto je bylo božie zpósobenie, že buoh ráčil to tak zjednati, aby sě to mělo skonati. Nám sě sdá zlá věc mnohokrát, jenžto pak buoh v lepšie obrátí stokrát. [65a] Neb naše jest myšlenie, ale veždy božie zpósobenie.
Znamenaj.
Léto božie po tisíci a devaddesatého a devátého, když to jisté pýchánie Gebhartovo neb Jaromírovo, biskupa pražského, rozmáháše sě a rostiesě pohřiechu v ňem velmi, Vratislav král český chtě sě jako pomstiti, kaplana svého někdajšieho jménem Vecla biskupem moravským učinil. To když jest uslyšal Gebhart biskup pražský, na cěstu do Říma přichystal sě, rady i pomoci papežovy prositi chtě, kterak v téj věci učiniti měl by. S tiem tak úmyslem vzdvihl sě jest do Uher k králi Vladislavovi, aby s jeho pomocí bezpečnějie do Říma mohl přijeti. Ale božím pak zpósobením, když do toho města, jemužto Strykonia dějí, přijel, roznemohl sě velmi a tak u malých dnech, když sě bolest v ňem rozmohla, přiebytek svého života dokonal jest.
Léto božie tisíc devadesát a jedno král Vratislav do Čech sě vrátiv, zvěděl jest ihned, že Gebhart biskup pražský umřěl jest, a tak pak Kozmu pražským biskupem učinil jest čtvrtého dne toho měsiece února. Ale proto, že ciesař v Lambardských zemiech přěbývaše toho času, stvrzen jest nemohl býti.

[46.] Kapitola XLVI. O dálejších přieběziech krále Vratislavových.
Téhož léta jako napřěd král Vratislav uznamenav, že Konrad bratr jeho [65b] druhému bratrovi Ottovi, jenž Olomúc a to podkrajie držieše, viece nakládáše i přějieše viece synovi jeho, nežli královým dětem, a ve všěch věcech k jich prospěšenství a k přispoření snažně nastojieše, pro ňežto Vratislav jal sě jest nenáviděti Konrada a tak s silným vojskem vtrhl jest do Moravy i vyhnal Otu i syny jeho Svatopluka a Otíka s toho sbožie jich, i dal Olomúc a jiná města k tomu takě synu svému Břěcislavovi, aby jě sobě měl. To když sě tak stalo, ne po mnohu času Ota, bratr Vratislavóv, umřěl jest.
Když král Vratislav uslyšal, že bratr jeho Konrát jediný náměstkem ješťe ostal, umyslil jest sobě také i jeho sbožie stisknúti a jemu jeho diel odjieti, protože vždy s Otíkem a s Jaromírem, pražským biskupem, spolu držieše a na rózno rozlúčeni nikakž býti nemožiechu. Tak pak král Vratislav sebrav opět vojsko veliké, vtrhl jest do Moravy. A když k bratru přitrhl, všecko město oblehnúti umyslil jest, a tak sěmo tamo vókol jezdil, ukazujě pánóm zvláštie stanoviště, kde by sě položiti měli s svými lidmi.
Stalo sě jest pak zatiem takto. že jeden pán jménem Zderad, rádcě králov, Břěcislavovi, synu královu, jako z pospílenie mluvil jest k královi takto a řka k otci jeho: Žádný králi, věz to dobřě, že syn tvój Břěcislav letnieho [66a] času v tekutých vodách velmi sě rád kúpe, proňežto zdá-lit sě tvéj milosti za podobné, podle vody syna tvého s jeho rytieřstvem rač položiti, aby on, když by jemu horko bylo od slunce. prochladiti sě mohl v té vodě. Tu jistú řěč ten jistý Zderad proto jest mluvil, aby syn králóv přěde pány onéj jisté věci, což sě v Srbiech přihodilo bylo, zastydal sě, a aby nemúdrost jeho také od nich znamenána byla, kterak u toho potoka své věci nemúdře činil, rady múdrých nechtě poslúchati. To jisté uhaňenie ten jistý mládenec Břěcislav mlčě a chytřě uznamenav v svém úmysle to zachoval jest velmi těžcě, umysliv to na svém srdci, kterak by sě pomstiti mohl nad ním. S tiem tak smutně jest odjěl odtud k svým lidem, pro pravý smutek toho dne nevečeřal jest. Když pak v noci bylo, vzem s sobú svój lid, jimžto jest dobřě doufal nad jiné, nelibost tuto, kteráž sě jemu stala byla, jim jest zjevil a s nimi sě radil, kterak by sě nad Sderadem pomstiti mohl.
S tiem tak ihned té noci poslal jest k svému strýci k Konradovi, tuto nelibost. jemu rozpravujě na Zderada, prosě od ňeho rady, kterak by sě pomstiti mohl. Conradus ten jistý vida to dobřě, že král Vratislav podle rady Sderadovy svým vojskem tak jej obehnal a snúzil, Břěcislavovi [66b] odevzkázal jest jemu zasě, že jemu toho tak srdečně jest žěl, jakoby sě samému jemu to stalo. Tú řěčí když ten jistý mládenec byl tak podniecen. ihned měl jest radu v hotově tu jistú, aby toho pána Zderada zabil, a tak aby Břěcislav i s svým strýcem nad ním sebe pomstil. Zjitra když bylo, poslal jest Břěcislav, když na pole vytrhl k Zderadovi, aby k ňemu přijel, že s ním tajnú věc mluviti má. Jenž jediného tovařišě svého Držimíra pojem (s sobú k králevicevi jel jest, i žádného do ňeho vtipu zlého nejmaje. Tehdy když jeho královic uzřěl, že on jede od svých, ješto přisáhli biechu na jeho smrt, maličko jako preč postúpit jest na omluvu. A tak pak mluvě s ním, opáčil mu jest tu řěč, proč by jeho přěd otcem haněl. A tak po dlúhé řěči hrozé jemu sic i onak, jakž toho obyčěj byl, v hněvu velmi roznietiv sě, od ňeho preč jest odstúpil. To když jeho lidé uzřěchu, že on od neho odstúpil a Zderad preč utieká, běžěli jsú po něm chutně a tak uhonivše jeho na přěkot, ukrutně jsú zabili jej. Ale Držimír pravým během preč jest utekl i pověděl králi, co sě jest tam bylo přihodilo.
Král Vratislav uslyšav to, tiem jest byl velmi smúcen a velikú žalost skrzě to měl jest. I myslil jest velmi pilně, kterak by sě i nad bratrem i nad synem pomstiti mohl. Břěcislav uslyšav hněv otcóv, s oné strany vody [67a] stany své jest rozbil, po ňemžto většie strana vojska brala sě jest. Zatiem pak žena Konradova, Wyrpur jménem, paní múdrá a rozšafná, ješto o tom muž její nic nevěděl, k královi sě jest brala i prosila jest velikými prosbami, aby bratru svému hněv svój odpustiti ráčil, aby také země své vlastnie neráčil hubiti a kaziti. Prosila jest také velmi snažně a plačíci, aby synu svému milost ráčil dáti, jakž jest i dal. Král Vratislav rozžěliv sě milostí, prosbu její milostivě uslyšal jest a tak oběma jest svój hněv odpustil, přikázav jim, aby přědeň přišli. S tiem tak když přěd ním byli, bratra bratrsky jest přijal a k synu svému těmito slovyjest mluvil a řka: Synu, učinil-li jsi dobřě, staneť sě dobřě; pakli jsi zle učinil, potom to ty dobřě uzříš. Ta slova když Břěcislav uslyšal, otcě svého hněvu sě bojě, postúpil jest do toho města, jemuž Hrádek dějí, za nímžto opět větší diel vojska bral sě jest. Všickni ti jistí, kteříž sě jeho nádržiechu, pro králóv hněv domóv sě vrátiti nesměli.
Vida pak král, že podle úmyslu svého nad svým synem pomstiti sě nemóže, s bratrem svým Konradem sjednal jest to tak, aby po ňem miesto syna jeho králem českým byl. To když uslyšal Břěcislav, s nímžto viec než tři tisíce lida udatných bieše a jeho sě nádržiechu, přijev blízko ku Prazě, podle [67b] toho potoka, jemužto Rokytnice dějí, stany své jest rozbil a otci svému dal jest věděti a řka: Aj toť sem, ješto sem nynie přijel, jehož jsi ty dřieve přěd tiem hledal. Proňežto co potom učiniti myslíš se mnú, učiň nynie. Té jisté noci ihned zjevili sě světí mužie s. Václav a s. Vojtěch vězňóm v žaláři a ihned ze všeho vězenie zprostili jsú jě, a přikázali jsú jim a řkúce. aby děkujíce Hospodinu a jeho jmě svaté chváléce, přišli do Pražského kostela a všemu lidu i všie zemi pokoj zvěstovali. Kteréžto přikázanie skrzě ty jisté vězně nábožně naplňeno jest, jakž ten jistý div v pašiji s. Václava plnějie se čte. Toho dne Konrad bratr králóv vešken hnev a svár mezi králem a mezi synem jeho upokojil jest a jě všěmi činy sjednal.
To když uslyšěli páni ti jistí i jiní, kteříž Břěcislava sě nádržiechu, mimo tuto milost, ješto jemu král byl dal, bojiece sě krále přieliš velmi navedli jsú jeho, aby nechaje otcovy milosti i vzdvihl sě s nimi do Uher, jakž to jest učinil. Tam pak když přijel, král Vladislav jako přietele svého mile jest jeho přijal, a Břěcislava s některými s nemnohem u sebe jest ostavil; rytieřstvu pak jinému i jinému lidu také dal jest jednu krajinu, jiežto řiekají Bahnov blízko od Trenčína [68a], miesto k lovu velmi příhodné i k obilí také velmi úrodné, proňežto Břěcislav i (s) svými lidmi. až právě i otec jeho umřěl, u krále uherského bydlil jest.

[47.] Kapitola XLVII. O rosdělení biskupstvie Pražského a Moravského, a o smrti Vratislavově a o Konratovi bratru jeho po ňem.
Léto božie po tisíci po devaddesáti a po dvú slavný král Vratislav pamětliv jsa protivenstvie onoho, což mu bratr jeho Jaromír biskup pražský činieše, biskupstvie na dvé jest rozdělil a to jisté sjednánie, jímžto sjednána biesta oba kostely Moravský a Pražský, rózno jest všiem činem rozjednal: pražským biskupem učinil Kozmu a moravským kněze Ondřěje, v městě Olomúckém stolici biskupovú zjednal, ješto dřieve za časóv Svatoplukových krále moravského u Velehradě bieše. A tak poslav oba s dobrým próvodem rothercukovým k Jindřichovi ciesařovi, jenž toho času v Lambardiech bieše v tom městě u Mantavě, prosil jest jeho, aby jima stvrzenie své ráčil dáti. Ciesař pak kakžkolivěk pamětliv byl sjednánie tú dvú kostelú v hromadu, jenžto potvrdil bieše svými listmi nedávno, však chtě králi českému vóli jeho a žádost naplniti, jich jest potvrdil a s tiem domóv zasě je poslal. Zatiem pak slavný král Vratislav [68b] králové věci popósobiv od zimnice jal sě nedužiti, a když od té bolesti síla jako všěcka v ňem hynieše, po mnohých po velebných skutciech povolán jsa od Hospodina svój život dokonal, a tak u Vyšehradském kostele, ješto založil byl, podle obyčeje králového pochován. Jehož smrti po mnohé časy všěcka česká země plakala jest.
Přímluva.
Léto božie jako dřiev napřěd, toho měsiece března umřěl jest král Vratislav, prvý král české země, jenžto jsa vévodú zpravoval jest zemi patnáste let, a králem jsa zpravoval šestnadcet let králevstvie České.

[48.] Přímluva.
Téhož léta když Vratislav umřěl, podle jeho zpósobenie, jakž byl zpósobil živ jsa, Konrad bratr jeho vstúpil jest na králevstvie, o jehožto skutciech nic se nepíše; neb jedinké sedm měsiecóv a sedm dnóv byl jest živ, a tak ihned toho měsiece zářijě jest umřel, ostaviv po sobě dva syny, Lipolta a Oldřicha, o nichž potom bude pověděno.
Přímluva.
Téhož léta když Konrad umřěl, bratr Vratislavóv krále českého, jenž po ňem byl, Břěcislav syn prvorozený Vratislavóv v Uhřiech ješte jsa (s) svými, ješto sě nádržiechu, uslyšav smrt strýce svého i bral sě do Čech. A když do Prahy přijel, od žákovstva i od jiného lidu ochotně byl jest přijat, [69a] a na stolici otcě svého posazen. Břěcislavovo povýšenie stalo sě jest toho léta, jakž nahořě pověděno, toho měsiece října, že přijal kniežětstvie otcě svého.
Téhož měsiece přibral sě do Čech byl jeden biskup falešný jménem Roprecht z vlasti Cabalonské, kterýžto biskup proto, že tato biskupy ješte nebiesta posvěcená, Moravský a Pražský, jako biskup velmi slovútný mnoho kostelóv jest posvětil v České zemi i také svěcenie žákóm činil jest. A tak mnohé žáky knězě jest zdělal. Potom pak když poznali, že nebyl biskupem. všěckny skutky ony, kteréž on činil, podle ustanovenie práv svatých byly jsú zasě navráceny.
Téhož také léta Břěcislav králevstvie České zpravujě po svém strýci i po otci, k s. Václavu k dědici českému všěm kniežatóm a šlechticóm dvór za tři dni slavný a veliký svolal jest do Prahy. A tu o tom jistém dvoru [69b] vzem radu se všěmi svými přátely nebo pány, duchovními, žádostí svaté viery roznietiv sě, všěcky kúzedlníky, čarodějníky, věštbáře i jiné všěcky těch nepravých věcí strójcě, ješto mezi sobú některaká schučenie mějiechu nepravá proti vieře, ven jest z země vyvrhl a vyplel ovšem, nebo mnozí lidé pro ty škařědé čary a pro ta schučenie dřieví sě modléchu, a druzí u potokóv u tekutých živé oběti činiechu, bludy velmi veliké jmajíce u vieřě. Ty všěcky škařědé a ohavné obyčěje pohanské. ješto v české zemi biechu ješťe ostaly, ven jest vyvrhl, a tu mrzkost všicku ovšem zahladil, ustaviv a učiniv to, aby jediného samého Hospodina ctili a chválili všickni.
Ten jistý Břěcislav častokrát do Polsky vtrhoval jest a vždy s vítězstvím zasě vracoval sě. mnoho škody jim tam učině.
Přiemluva.
Léto božie tisíc devaddesát a tři. Jento jistý Břěcislav těžcě a velmi Polskú zemi napadl a nadtrapoval takměř ustavičně a ji popleňoval, že od samého hradu Grec, ješto na Labi leží, až právě do toho města, jemuž Hlohov dějí na Odře kromě jedinkého města Niempez tak velmi jest popleňoval, že v tom ve všem přásle nižádný člověk nebydlil jest. A tak od toho pleňenie [70a] nechtěl jest přěstati, až právě Vladislav vévoda polský velikú prostú daň, pod kterúžto vévoda Břěcislav český někdajší děd toho Břěcislava, Vratislavské město i jiná města k tomu také pravým podrobením posadil byl, ode dvú letú zadržanú zaplatil, to jest tisíc hřiven střiebra a šest desát hřiven zlata cěle a u plně, a nad to viece ješte, aby vévoda Vladislav polský jménem svým i budúcích potom svých vévod polských Břěcislavovi, jenž České králevstvie zpravuje i jeho budúcím po ňem, daň tu jistú obyčějnú na každé léto paddesát hřiven střiebra a třidceti zlata na uřčený čas svými listy sě zavázal a svú přísahú sě zapřisáhl, věčně to platiti.

[49.] Kapitola čtyřidceta devátá. O svěcení dvú túto biskupú, Pražském a Moravském, a o dálejších přieběziech Břěcislavových. a o smrti Kozmově, pražského biskupa, a o některých nápadech.
Potom pak léto božie po tisíci po devaddesáti a po čtyrech, když ciesař Jindřich třetí, točiš tiem jménem jmenovaný, veliký dvór opět u Mohuči měl, Břěcislav knieže králevstvie Českého poslal jest k ciesařovi Kozmu a Ondřěje, pražského a moravského biskupy, prosě snažně ciesaře, aby jich potvrditi ráčil, aby je potom arcibiskupovi Mohučské[mu] [70b] poručil, jenž by jě světil. Jehožto prosbu ciesař uslyšal a Righardovi arcibiskupovi mohučskému poručil, aby je světil; jenžto arcibiskup podle ustavenie všecko jest naplnil. Téhož léta po všech zemiech kromě zemí vlaských a oněch tam zámorských byl jest mor velmi veliký, až dřieve přěd tiem nikdy neslýchán. Znamenaj to, že Almania českým jazykem sytost sě vykládá. Protož Čechy i Morava i všecky ty země Vlachóv nedochodiec, slovú země Almanské a lidé, ješto v nich bydlé, slovú Almanové.
Léto božie tisíc devaddesát a páté. Tento jistý Břecislav pojal jest dceru Albrechtovu Rothercukovu s Rýna, jménem Lykartu toho měsiece zářijě. Z té jisté pak Lykarty jměl jest syna jednoho Vlastislava druhého, tiem jménem točíš jmenovaného Vladislava, kterýžto Vladislav potom v časiech skrzě strýcě svého Vlastislava třetieho s Jindřichem s ciesařem čtvrtým poslán byl do Říma a s jeho pomocí papež Paschalis jménem jat jest byl. Potom pak toho měsiece října Kozma biskup pražský oltář svatého (Václava) posvětil jest v Pražském kostele.
Přiemluva.
Léto božie tisíc devadesát a šest toho měsiece májě zpósobením Břěcislavovým Cozma biskup pražský pražského jest kostela posvětil. Téhož také léta ze všěch německých [71a] zemí k božiemu hrobu velmi mnoho jdieše, a tak u velikém množství diechu, že kdežkoli které židy nalezli, připravovachu jě, aby sě křtili proti svéj vóli, snad nerozumějíce. že proti svatému ustavéní Činiechu. Téhož léta tento jistý Břěcislav (s) svým vojskem vtrhl jest opět do Polsky a tak s oné strany Nisy té vody všecko jest poplenil, a hrad ten, jemužto Břěh dějí tvrdý velmi, jenž na Odřě sedí na téj vodě, zrušil jest. A tak pak odtavad jeda udělal jest hrad jeden Kamenic jménem, tu kdežto nynějšieho času klášter jest udělán. A tak pak s tiem vracujě sě do Čech, Mutinu syna Božějova a Kojatu přietele jeho z pokolenie toho ohavného plemene Vršovského z země jest ven vyhnal a tam do Srbska preč zapudil, aby lotrovali; všecko zbožie jim pobral pro jich nešlechetné skutky, jenž spáchali biechu, a tak komořě své to sbožie přichýliti kázal. Mutina bratr jich, ten jest u polského vévody také sě špúlal. Léto božie tisíc devaddesát a osm. Břěcislav Oldřicha, syna Konratova někdy řečeného, jal jest a na hrad, jemužto dějí Kladsko, u vězenie jest jej dal.
Přiemluva.
Léto božie tisíc devaddesát a osm zjímal jest všecky židy tento jistý Břěcislav ve všiej své zemi, [71b] i vzal od nich na střiebře i na zlaté i na rozličném na drahém kamení poklady velmi veliké. Téhož léta toho měsiece prosince Kozma, pražský biskup, muž šlechetný, pln jsa dobrých skutkóv umřěl jest v Hospodinu. Po jehožto smrti Břěcislav až právě do volenie jiného biskupa všecko zbožie kostelnie, rozšafně a bedlivě péči o nem majě, zpravoval jest.

[50.] Capitola L. O volení Heřmanově, biskupa pražského, a o dálejšiem zpravování Břěcislavově.
Léto božie tisíc devaddesát a devět toho měsiece břězna, Břěcislav kniežě králevstvie českého podle rady zětě svého Vigberta, Heřmana, kaplana otcě svého Vratislava krále českého, jenž sě na jeho dvořě vzchoval, probošta boleslavského s povolením všeho žákovstva jednosvornými hlasy biskupem pražským učinil jest. A protož že téhož času ciesař Jindřich třetí v Římě přebývajě ob velikú noc, Břěcislava k sobě pozval bieše, Břěcislav pak i s Heřmanem biskupem voleným k ciesařovi do Říma vzdvihl sě jest, proti ňemužto ciesař, přijímaje jeho s jeho pány a šlechtici jednak za tři míle vyjel jest i přijal jeho velmi poctivě i vedl s sebú do Říma. A tak pak ihned nazajtřie Heřman biskup [72a] ciesařem byl potvrzen.
Téhož také času Břěcislav zjednal jest to s ciesařem, aby bratr jeho Bořivoj po ňem Českú zemi spravoval. Téhož opět léta Břěcislav (s) svým vojskem vtrhl do Moravy, hrad Podivín zasě jest vzdělal i poručil je Heřmanovi, biskupu pražskému. Potom pak s králem Kolmanem uherským sjel sě jest na to pole, jemuž Lucko dějí, jenžto dlúho mezi sobú rozličné pomluvy měchu. Na tom roku dávné milosti, jenž mezi nimi byla, i pokojě obnovila sta všěcky smlúvy. A tak ten jistý pokoj a tu milost přísahanú přátelsky mezi sobú utvrdila sta a pak sě rózno rozešla. Odtovad pak Břěcislav odjěl a podle Berna stany své jest rozbil byl. Břěcislav Oldřichovi a Lipoltovi, synóm Konratovým, strýce svého, násilně velmi tiežek a ukruten byl, jenžto bojiece sě jeho, ihned preč jsú zaběhli, a tak po poslech všěcka města svá i krajiny v Břěcislavovu moc jsú poddali, kterážto města on vzem bratru svému Bořivojovi všecka jest poručil.
Téhož také léta o vánocech Břěcislav vzácný Boleslava rodiče svého nebo sestřěncě, vévodu polského podle rady hrabí a pánóv svých mečonoši, točíš aby meč nosil přěd kniežaty českými, učinil, i dal jest jemu za ten jistý úřad tu jistú daň, ješto Vladislav otec jeho i jiné [72b] vévody králevství Českému platiti jsú měli, na každé léto desět hřiven zlata a sto hřiven střiebra.
Biskup k ciesařovi jel.
Léto božie tisíc a sto Heřman biskup pražský k ciesařovi Jindřichovi byl jest poslán, jenž v Mohuči bieše, a pak tu kardinal jeden, jménem Rupert Klimentóv papežóv, jenž toho času při ciesaři; bieše, na biskupstvie posvětil jest byl a s tiem sě domóv vrátil. [Téhož léta, jakž bramburská kronika svědčí, když ješte ti lidé slovanští a Sasici pohanských modl sě nádržiechu, Udo tak řečený, markrabie starého markrabstvie Bramburského, Polabi, s jinými Sasici smiešenými, jenžto Linchici tiem jménem tak řečeným sloviechu, řítivše sě k hradu Bramburskému. jeho jsú silně dobyli.]

[51.] Kapitola LI. O přieběziech Bořivojových, bratra Břěcislavova, a o smrti Brěcislavově tuto sě píše.
Téhož léta toho měsiece listopada Bořivoj prvého krále českého syn druhorozený, syn Břěcislavóv, v Znojmě sestru Lipoltovu markrabie rakúského jménem Helkurdu pojal jest sobě za ženu. A že také s povolením Gotfriedovým, markrabie rakúského, Lipolt syn Konradóv někdy řečeného bratra Vratislavova, krále českého, jmějieše hrad Rachs tak řečený, toho času, proňežto horliv jsa proto, že vypuzen [73a] z Moravy byl, svého sbožie bratru Bořivojovi lúpežem, ohňem i jinými všelikými škodami jal sě jest škoditi. Proňežto Břěcislav chtě pomstiti bratra svého, shromazdiv vojsko lidí, trhl jest do Moravy i přědeslal jest posly své Gotfridovi a prosě jeho snažně, aby Lipolta vnuka přietele jeho nebo svázána jemu poslal nebo s hradu ven vyvrhl. Ty jisté věci když jsú tajně Lipoltovi byly pověděny, ten jistý hrad s svými rytieři osobil jest sobě a jej osadil, a jiné všěcky purkrabie Gotfridovi dolóv jest sehnal a kázal jim preč odtavad. Kterýžto Gotfrid když ty noviny uslyšal, jel jest k Břěcislavovi velmi rychle vstřieci i utkal jeho podle Vranova, i prosil jeho velmi pilně, aby jemu pomoc ráčil dáti, aby hradu toho zasě dobýti mohl. Proňežto Břěcislav pro bratra svého Bořivojě i pro prosbu Gotfridovu sžěliv sě pro ty křivdy, jenžto jim činieše Lipolt ten jistý, s vojskem svým hrad jest oblehl. A když ustavičných šest neděl u hradu ležal, Litolt ten jistý hladem jsa obtiežen v noci sám jediný všěch tu nechav preč jest utekl. Zajtra pak když bylo, ti všickni, kteříž tam ostali biechu, i hrad i sami sě na Břěcislavovu milost sú sě dali. Břěcislav pak Gotfridovi hrad jeho vrátil jest zasě; a tak vítězstvie obdržal nad nepřátely [73b], domóv sě jest radostně vrátil.
Téhož také léta třetí den přěd sv. Thomú apoštolem, když Břěcislav u večer jako s lovu jědieše, blízko od Stebna od jednoho lovcě jménem od Lovka, jenž jest byl najat a naveden od Božějě a od Mutině, od těch mrzkých a od ohavných mordéřóv Vršovských, kteréžto Vršovičany přěd tiem dřieve z země byl jest vyhnal, hamišně byl jest raňen. Kterýžto Lovek po tom nešlechetném skutku, chtě preč utéci i upadl jest v jednu jámu a tak pak nalezen od lidí, an ledva hlavy neslomil. I byl jest dóstojnú smrtí, jakž na ňeho slušalo, zahuben nešlechetník. Břěcislav pak pro tu jistú ránu byl velmi obtiežen bolestí. A tak zpósobiv duši své lékařstvie a zemské rozličné věci zjednav, třetí den jest umřěl a u Pražském kostele pochován.

[52.] Kapitola LII. O povýšení Bořivojově, bratru Břěcislavově, druhorozeném synu Vratislavově, a o jeho přieběziech, kteréž jest jměl.
Bořivoj druhorozený syn Břěcislavóv zvěděv bratra svého mrtva jsúc, bral sě jest do Čech, a tu jest od biskupa pražského, od hrabí, od pánóv i od jiných šlechticóv i od zemanóv všie země ten den božieho narozenie poctivě jest přijat a na stolici bratra svého posazen.
Přiemluva počíná sě.
[74a] Léto božie tisíc sto prvé tento jistý Bořivoj Oldřichovi a Litoltovi synóm Konrátovým, jenž jest byl starší syn krále Vratislavóv, města, kteráž jim byl Břěcislav odjal, zasě jim jest navrátil.
Toho jistého také času Vršovčené to ohavné pokolenie z Polsky, tam lotrovavše, do Čech sú sě vrátili, jimžto Bořivoj města jich navrátil Žatec, Mýto a Litoměřice. A to jest učinil ne z žádosti srdečné, ale pro potřěbie toho času.
Točíš potřěbie bylo, aby to učinil pro některú příteč jemu potřěbnú. Neb múdří řiekají: když vlky chceš zlapati, dajž jim mrchu najprv sápati; a když mnohokrát bez přiekazy budú žráti, hybieť, ano kóži dolóv musie dáti. Oldřich tento jistý syn Konrátóv, jakž již pověděno, po smrti Břěcislavově strýcově. vzem radu (s) svými staršími, točíš že jest starší dědic českého králevstvie, bral sě jest k ciesařovi, jenž toho času v Řězně bieše, prosě jeho velmi snažně, aby jej jako dědice staršieho v Českém království podle ustavenie Břěcislavova někdajšieho praděda jeho, za kteréžto ustavenie hrabie, šlechtici i jiní páni zemští přisáhli jsú byli, na kněžství králevstvie Českého, ustavil a ta jistá manstvie dědická ráčil jemu dáti; kterúžto prosbu král múdrým úmyslem a rozšafným přijem, jemu jest dal to, což z práva měl dáti. Zatiem pak všěm zemanóm i pánóm zemským, kniežatóm i hrabiem podle obyčejě od starého dávna v takých věcech činiti dal jest dobrovolnú moc kněze v království Českém voliti. To když stalo sě tak Oldřich skrzě mnohé posly své do Čech posielajě jal sě lákati České země jmieti, a tak mnohými i rozličnými činy kterýmižkolivěk mohl, snažil sě jest byl, chtě v králevství Českém kniežetem býti. Ale proto že Bořivoj již na miestě Břěcislavově otcě svého potvrzen byl, toho jest Oldřich dojíti nemohl, ale toto jest obdržal od ciesařě, aby strýce svého Bořivojě z králevstvie českého právem dědičským, ješto naň slušie i mocí také i jiným právem, nadtrápiti mohl a jej vypuditi. To když obdržal podle rady svých přátel i těch, jenžto sě jeho nádržiechu, přijem k sobě některé Němce i jiné také v tovařišstvie, to jest Žifrida hrabí z Saly a Oldřicha frisinského biskupa i také mnoho jiných [75a] pánóv velikých a Litolda bratra svého, do Čech jest vtrhl a řka k nim, že by mnoho pánóv měl nejlepších české země, jenžto k jeho straně jsú sě naklonili.
To když Bořivoj uslyšal, shromazdil jest k sobě vojsko veliké lidí s druhé strany i vyjel proti nim až do toho města, jemužto řiekají Malín, a tu jest ihned stany své rozbil, umysliv to, že na zajtřie ihned boj s svými nepřátely chtěl by vzieti na poli. S druhé strany pak také Oldřich (s) svými lidmi ob onu stranu potoka, jemužto Vzplyčina řiekají, zjednal sě k bojování. A tak blízko od sebe byli jsú, že jeden druhého vojsko opatřiti mohl jest. V kterémžto rniestě to jisté Oldřichovo tovařistvo. když jsú spatřili, že Bořivoj (s) svými lidmi věrnými ustavičen a pilen jest svých věcí, a když jsú také znamenali tu řěč, ješto sě Oldřich přěd nimi chlubieše, kterak najlepší páni z Čech s ním by chtěli státi, ty věci pilné znamenavše všěcky, viděli jsú, že jsú oklamáni, i řekli k Oldřichovi takto: Proč námi i sám sobú klamáš tak neslíčně? Kde jsú ti najlepší páni z Čech, ješto s tobú chtie ostati, jakž tys k nám mluvil? Nevěrně zajisté nás jsi oklamal a netoliko nás, jakž samého sě.
S tiem ihned učinivše radu tú cěstú, kterúž vjeli, ven jsú sě brali preč. Ale proto, že Svatopluk a Otík bratřěncě s ním Ottova [75b] bratra Konratova někdajších zmrlých, ješto Znojem jmějiechu, se dvěma zástupoma výborného rytieřstva Bořivojovi na pomoc přijěla biesta, zasě nemožiechu. Proňežto v noci nesnadnými stezkami a těsknými cěstami podle Habru pravým útokem, stanóv i svých věcí tu nechavše, preč jsú utekli. Zítra když pak Bořivoj s svými lidmi na nepřátely chtěl sě obořiti, nižádného jest nenalezl svého protivníka. Ale kořist, od niežto utekli biechu, mezi sě, jakž sě jim líbilo, rozdělichu a rozchvátali jsú. Nebó toho času Bořivoj s svými vnuky s Svatoplukem a s Otíkem velmi dobřě bieše, než potom pak pro některé věci mezi sobú jeli jsú sě škorpiti.

[53.] Kap. LIII. O sváru Bořivojově s jeho vnuky a o jeho přiebeziech.
Léto božie tisíc (sto) a tři Bořivoj a jeho vnuk Svatopluk, jenž toho času markrabí bieše v Moravě, ku prosbě a ku pomoci Spytihněvově syna Vladislavova někdajšieho vévody polského, jenžto po smrti otcě svého proti Boleslavovi bratru svému, jenž jest byl syn Jitčin, dcery Vratislavovy, někdajšieho krále českého, jenž pravý byl vévoda polský, pod slibem jedněch peněz vévodstvie polské chtěl jest jemu odjieti, proňežto válku proti tomu jsú [76a] pozdvihli, a když připravivše sě, v Hradci již biechu, zvěděv to Boleslav, že oni na jeho škodu táhnú, posly své poslal jest k Bořivojovi kniežeti Českého králevstvie, aby pro přietelstvie, jímž jest jemu přívuzen po Jitcě, pamětliv byl a zámysla svého nechal. A tak pak dary jemu a penieze dav, obdržal jest na ňem, že sě jest domóv vrátil. Ale pak že Bořivoj vnukovi svému Svatoplukovi, ješto jemu také na pomoc přijel byl, dielu v těch penězích nedal. Proti Bořivojovi strýci svému jal sě jest hněv nésti a s tiem zatiem poslal jest lestně a chytře Svatopluk z svých lidí do Čech s tiem činem, aby i mezi pány i také mezi městy sváry zdělali, a tak také aby krásnú řěčí, kterúž by mohli, k Svatoplukovi přitrhli.
Léto božie tisíc sto a pět shromazdiv Svatopluk zástup lidí vtrhl jest do Čech, a tu pak v tom tržení mnozí nechavše Bořivoje i přistúpili jsú k Svatoplukovi, a by tak brzo byl Bořivoj nevtrhl do Prahy, ale město Pražské sobé osobil. Proňežto Bořivoj v pražském městě strážě své zpósobiv. jakž uměl, Heřmanovi biskupovi hrad Vyšehradský jest poručil, aby jím od ňeho vládl. A když pak Svatopluk s šesti zástupy lidu oděného ku Prazě přitrhl a ižádného nepočil, [76b] kto by jemu přistúpiti bránil s oné strany Vltavy, přěplavil sě jest k téj vsi, jiežto Bubny řiekají, a tak až právě k branám přijel, i nalezl, any jsú zavřěny a rytieřstvo na nich, kteřížto silně sě jemu protiviechu. Jenžto odstúpiv odtavad mezi oběma městoma na tom miestě, jenž v sobotu trh bývá, stany své jest rozbil. A když viděl, že prospěti nemóže, vrátil sě jest (s) svými do Moravy, po nichžto vévoda Bořivoj oddal sě jest, honě jě. A když kolivěk mnohem viece lidí měl nežli oni, však zrady bojě sě, umúdřiv sobě i nechal s nimi bojě vzieti (a domóv sě vrátil).
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a pět tento jistý Svatopluk s těmi, kteříž sě z Čech k ňemu přivinuli biechu, vzem s nimi radu, jal sě jest zpytati, kterak by Bořivoje strýce svého lestně a falešně králevstvie Českého zbaviti mohl. Zatiem pak poslal jest k Budivojovi, k synu k Hronovu, k muži k velmi lstivému, kterýžto Hron rozličné lsti sobě vymysliv, bral sě jest k Bořivojovi, pravě jemu, že by byl nepřietel hrozný Svatoplukóv, a takto jemu věděti dávajě, že by sě jinak pomstiti nemohl, jedno tak, až by ty jisté jemu zradil v České zemi, kteříž sě Svatopluka nádržie a tak s tú řěčí nectný a zlořečený syn, rozsievač nešlechetnosti umiesiv křivdu mezi pravdu rádcě [77] Bořivojovy Božěje a Mutinu z toho rodu Vršovského rozličnými vinami osočil jest, a tak jest radil Bořivojovi, aby jě jako zjevné nepřátely své hubil a jim sě protivil.
To když Vršované uslyšěli a tomu porozuměli, k Svatoplukovi sě brali do Moravy a jeho jsú navedli, aby proti Bořivojovi kniežetstvie králevstvie českého přijal. Jenž jim povoliv, učiňen jest kniežetem a povýšenie přijal. A Bořivoj bezděčně od těch nešlechetníkóv z Čech vyhnán. Tento jistý Bořivoj měl jest syna Jaromíra. kterýžto potom římskému králi Lotharovi tak řečenému se třmi sty oděncóv byl jest poslán.

[54.] Kapitola LIIII. O přieběziech Bořivojových a o Swatoplukových tak spolu, kterak sě jim vedlo.
Léto božie tisíc sto a sedm toho měsiece májě Svatopluk, syn Ottóv bratra Vratislavova někdajšieho krále českého, měl jest kniežetstvie České. A Bořivoj druhorozený syn Vratislavóv bral sě jest z Čech do Polsky, vyhnán jsa, za nímžto bratr jeho třetí rozený Soběslav s mnohými pány a šlechticemi zemskými bral sě jest, preč z České země. Bořivoj pak z Polsky vzdvihl sě jest k Jindřichovi k čtvrtému římskému králi do Sas, i žaloval jemu své nehody i křivdu, co sě jemu stalo. A s tiem prosil jest ciesařovy pomoci, aby [77b] navrácen mohl býti na své miesto, slibujě veliké penieze ciesařovi dáti. Král pak poslal jest pána z svých pánóv do Čech, přikazujě Svatoplukovi aby ihned přěd ním stál. Jenžto ihned shromazdiv zástup lidí až právě k lesu k tomu městečku Chlumek s ním jest jel. A tak svolav pány a šlechtice své, poručil jest jim bratra svého bez sebe a jej na svém miestě ustavil a s tiem s některými nemnohými před krále Jindřicha bral sě jest, jehožto král ihned jeti kázal a ty, ješto s ním přijeli biechu, poručil jest Bořivojovi, a Bořivojě jim, aby jeho (s) sobú do Prahy přivedli a v králevstvie České navrátili a jeho jako pána svého ve všem poslúchali, jenžto s Bořivojem vracejíc sě podle přikázánie králova, třetí den přijeli jsú k hradu Donínu. A to když Otta zvěděl bratr Svatoplukóv sjednav rytieřstvo své s šesti zástupy lidu dobřě oděného vjev v noci na hory, na úsvitě oblehl jest hrad Donín. To zvěděv Bořivoj skrzě jednoho člověka, jenž z zástupa Ottova jemu to byl pověděl, s svými jakž jest mohl, tak jest preč utekl. Zatiem Svatopluk učiniv králevi přísahu, že jemu desět tisícóv hřiven střiebra chce dáti a zpraviti z vězenie, byl jest propušťen svobodně, s nímžto král některé své čeledíny poslal jest do Čech, aby ty jisté penieze, ješto slíbil dáti, ihned vzěli [78a], kterýžto Svatopluk do Prahy vrátiv sě, bratra svého Ottíka v těch penězích poslal jest. doňudž by jemu cěle v plně těch nezpravil peněz. A tak pak z českých pokladóv shromazdiv sedm tisícóv hřiven střiebra poslal jest královi ty penieze, jakž byl slíbil. Bratr pak jeho Ottík v ostatečných byl jest ostal pod královú stráží; s tiem pak některak utekl k bratru svému a do Čech sě jest vrátil.
Léto božie tisíc sto osm žena tohoto jistého Svatopluka syna jest zatiem porodila, jehožto po pěti neděléch Jindřich říský král křtil jest, jménem Václava a tak těch peněz ostatek kmotrovi svému v kúpel jest vložil a jemu je odpustil všecko, i prosil jest také jeho Jindřich říský král, aby s ním proti Uhróm, ješto sě jemu protiviechu, mocně připravě sě trhl, kterúžto prosbu Svatopluk rád jest uslyšal a s králem sě do Uher vypravil. zemi Vackovi a Mutině těm Vršovským zlostníkóm ku zpravování poručil. A když on s králem u jednoho města ležiechu v picovně Svatopluk s svými lidmi cožkolivěk bylo mezi těma dvěma vodama Váhú a Dunajem i v tom ve všem okolí všecko spálili a zkazili a mnoho špehéřóv uherských zjímav nosy obřězovati a oči vylúpiti jim kázal; tej chvíle tisíc mužóv z uherského vojska, jižto posláni biechu [78b] na jeho lidi, Němcóv pravým pobitím jest podstúpil, z nichžto mnoho jich zbito a druhých zjímáno jako psóv. Zatiem Bořivoj s Polany nepřietelsky vtrhl byl do země a Vacek strýce svého Mutinu tajně k Svatoplukovi osočil, dávaje jemu věděti to, že jeho návodem Bořivoj vtrhl do země. S druhé strany zlostník nectný lestně a nevěrně poslal jednoho rytieře z svých k Bořivojovi, dávaje věděti, že Svatopluk jede a s ním boj nazajtřie chce jmieti. Té jisté lži úklad uslyšav Bořivoj lekl sě jest i vzdvihl sě té noci do Polsky zasě. Vrátiv sě Svatopluk myslil jest sám v sobě. kak by sě nad Mutinú pomstil, a tak svolav zemany všěcky, s nimižto Mutina přěd kniežetem byl, nejmaje ižádného vtipu o ničem o zlém do svého kniežete, jebož Svatopluk vida, k ňemu takto mluvil: O Mutina, Mutina, nectný nešlechetníku, nevěrný z toho rodu nešlechetného Vršovského, jenž jsi nepřietel našeho pokolenie kniežěcieho, tvoji přietelé nešlechetní s Jaromírem naším přědkem na tom miestě, ješto Veliz slove, svú vóli jměli, jím pospílejíc a jeho mučiec; Břěcislava strýce mého slavného vévodu českého lestným návodem zabili jsú; ty a tvé pokolenie Bořivoje strýce mého, jenž rád mú vóli činil, vaším návodem kniežetstvie ste jeho [79a] zbavili, i učiňen jest špulákem pro vaši nevěru. Nynie pak tohoto času ty nectný a nevěrný Mutino, já tobě zpravovánie české poručil jeda do Uher, a ty si zemi zraditi chtěl.
Ty všěcky řěči když Svatopluk vymluvil, Mutinu ihned kázav jieti, hlavu jemu na tom miestě stieti přikázal. A s tiem bez pomeškánie Vršovičané byli zjímáni, to jest Unislav, Domaslav a dva syny Mutinina a také jeden jménem Nejsa, čeledín Mutinóv, když v křěví sě kryl a pro črvené rúcho nemoha sě skrýti byl jest jat, a tak nos jemu uřězán a oči ven vylúpeně. Nad to přikázal Svatopluk, aby nižádný ani veliký ani malý z toho pokolenie Vršovského živ neostával, ale všickni aby zbiti byli, a s tú řěčí posilnil jest svých, slíbiv jim dobrú odplatu dáti, aby Božějě i s jeho synem jeli anebo z země vyhnali. Proňežto nalezli jsú Božějě i s jeho synem Bořatú v jednéj vsi, jiežto dějí Libik. Tu nalezše je, zbili sú jě a poklady jich mezi sě mlčiec rozdělili. Takž i stalo sě jest, že na jeden den všecko to pokolenie nešlechetné Vršovičanské zhynulo jest a z země ven zahlazeno. Nebo staří i dietky v kolébkách zhubili jsú mimo těch, kteříž do Polska a do Uher utekli.

[55.] O přieběziech Svatoplukových i také o jeho smrti čte sě.
[79b] Téhož léta král Kolman uherský chtě sebe pomstiti nad Svatoplukem, vtrhl do Moravy i poplenil ji. To zvěděv Svatopluk shromazdil vojsko, chtě uherského mocně utkati. A když již to zpósobil, na zajtřie s ním chtě sě sníti, jeda přěs jeden hustý les, jednú větví oko sobě vymrštil příhodú nesčastnú. A tak pro tu věc a ten zámutek vojsko sě domóv vrátilo Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a devět toho měsiece února tento jistý Svatopluk zcěliv sě na bolest toho úraza, vojsko veliké lidí sebral jest i vtrhl do Uher, zemi tu takměř všicku zkaziv a popleniv a přědměstie zbořiv, jakž najviece mohl, jinými cěstami vrátil sě jest, mnohé zástupy Uhróv mečem zbiv a veliké kořisti tu pobral. Toho také času Jindřich, král říský, pamětliv jsa té křivdy, kterúž vévoda polský Svatoplukovi učinil byl, když on s ním v Uhřiech byl, točíš že v zemi jemu byl vtrhl s Bořivojem, shromazdiv vojsko veliké i vtrhl jest i s Svatoplukem do Polsky a tak podle města, jemuž Hlohov dějí, položil sě jest. A tak to okolé všecko podlé té vody, jiežto Odra řiekají, s obú stranú řěky poplenil jest. S tiem pak odtavad dále bera sě, hrad řečený na přěkot poplenil jest. A tak s velmi velikú kořistí domóv vrátiti sě umyslil. A když král říšský Svatopluka od sebe pustiti jako nazajtřie chtieše, jeden rytieř těch nectných mordéřóv Vršovčanóv, poslán jsa od Ješka řečeného Tista Vršovského, v stanech sě jest zjěvil Svatoplukových u večer a k jeho vojsku sě přimiesil, an již od krále šel. A tak v tom hluku přibrav sě k kniežeti Svatoplukovi mezi plecí smrtedlně jeho ranil, že netáhl země dopasti, až duši pustil. Ten jistý rytieř nešlechetný. kterýžto učinil ten zlý skutek, nectnú smrtí také ihned odšel. Svatopluk toho léta, jakž nahořě pověděno, toho měsiece října zabit jest.

[56.] Kapitola paddesátá a šestá. O povýšení Ottově bratra Svatoplukova, a O Vladislavovi synu Ottově jenž třetí syn byl Vratislavóv.
Když Svatopluk zabit byl, celú noc plakali jsú jeho, jehožto král když smrt zvěděl, plakal jest velmi. A takž pak svolav všěcky hrabie a všěcky zemany české, ješto toho času biechu, povolil jim, aby sobě volili, kohož by chtěli z synóv Svatoplukových, neb Jindřicha, neb Václava sobě za kniežě. Tehdy oni na radu jednoho šlechtice, jménem Václava z Moravy, vzemše Ottíka bratra Svatoplukova, tomu nechtiec rozoměti, že když volili byli Svatopluka a jeho potvrzovali, tehdy všickni zemané Vladislava syna Vratislavova [79b] třetieho rozeného z Svatavy králevny, po Svatoplukovi byli jsú přisáhli za knieže české chtiec jeho sobě vzieti. To když sě tak stalo, král ihned k jich prosbě toho Ottíka na kněžstvie české potvrdil. Po tom potvrzení ve čtyřech dnech do Prahy přijel, a tak proto, že proti přísazě a bez povolenie Heřmana, biskupa pražského a Fabiana hrabie vyšehradského volen byl, to volenie nemohlo jest jemu ostati. Ale když všickni obecně povolichu zemené, Vladislav kniežětstvie české přijal jest. Uslyšav to Bořivoj, syn druhorozený krále Vratislavóv prvého krále českého, jenž sě narodil z Svatavy králevny, že bratr jeho mlazší po smrti Svatoplukově kniežětstvie České přijal. ihned sě jest vzdvihl do srbské země k Vigbertovi k sestřěnci svému, s jehožto pomocí i také s některými z Čech, do Čech jest u vigilji Božieho narozenie vtrhl, tajně do Pražského města ihned jest vjel.
Léto božie tisíc sto a desět, když ten jistý Bořivoj u Prazě již jsa poznán byl, že v městě byl, stalo sě jest takto, že mnozí od žen i od dětí i ode všeho, což jsú měli, preč jsú běžěli z Prahy, a druzí pak, ktož byli s Bořivojovy strany, ti jsú v městě ostali, Heřmana biskupa v jeho [81a] pokoji nalezše u vězenie jsú dali. Fabianus hrabie a vladař a zprávcě vyšehradský, nechavše všeho na útok se oddal, proňežto veliký ruš i smutek ve všie zemi stal sě. Jedni z Prahy běžiechu, druzí s tovařišstvem běžiechu sěmo tamo lúpiec a mordujíc.
Toho dne Bořivoj vjel jest na hrad Vyšehradský a nazajtřie do města vjel i byl přijat od žákovstva s processí velmi krásně. A tak mši slyšav opět se na. Vyšehrad vrátil. Zatiem pak té jisté noci Otík bratr Svatoplukóv s Vackem šlechticem moravským shromazdiv veliké vojsko lidí, s toho hradu, jenž Hrádek dějí, přijevše k Rokytnici stany rozbili a nazajtřie Vyšehrad oblehli stražěmi, že nikam nemohli. Po třetiem dni vrátiv sě z Plzně s svými lidmi brány všěcky nalezl zavřěny a oděncě na nich, k nimžto mluvil, aby jeho do města pustili, nemohl toho mieti. Rozhněvav sě velmi postúpil k téj vodě. jiežto Bruska řiekají; uzřěv zástup lidí s té hory, s tiem poslal jest špehéřě, aby viděli, co by to bylo. Vrátivše sě pověděli, že Vratislav syn Vigbertóv Bořivojovi na pomoc jede. Tehdy návodem Bořivojovým syna Božějova proti nim boj povzdvihl, sám sě na ně razil. A tu v tom potkání boj obdržal, syna Vigbertova, an smuten tiem velmi, [81b] do Pražského města jest vehnal, jeho lidi raňené všěcky zbil do ostatka. Zatiem pak Vladislav Heřmana s Sezemú, šlechticě své poslal k Jindřichovi k římskému králi, jenž toho času v Pambercě bieše, aby sám sobú české kniežetstvie vrátiti jemu kázal. Kterýchžto poslóv prosbu uslyšav, sebrav veliké vojsko lidí do Čech jest vtrhl a dvě kniežětě svoji přěd sobú poslal jest, Děpolda a Berengaria, přikazuje jim, aby přímiřé uložili, tak Bořivoj jako Vladislav i Heřman biskup pražský i také Vratislav syn Vigbertóv i všickni jiní zemené přěd krále do Rokycan přijeli.
Tam když jsú přijeli, jakž jim král přikázal a čas ustanovil, Bořivojě a syna Vigbertova jieti kázal a u vězenie vsaditi. Ale Heřman biskup ten svoboden ostal. Takž pak podle králova uloženie Vladislav kniežetstvie České obdržal a na ňem panoval, a ty pak protivníky své, ješto sě Bořivojě nádržiechu, rozličnými mukami umučil jest, mezi nimižto Jan, syn Tistóv z Vršovského pokolenie nectného, o ňemžto jest dřieve pověděno, očí i nosu i brady byl zbaven. Tyto věci staly jsú sě léta nahořě pověděného, ledna měsiece.

[57.] O sváru Vladislavově a o Ottově a o jiných přieběziech, jakož uslyš dobře.
Božieho léta jakž nahořě pověděno [82a] když jsú sě ty věci tak dály, mezi Vladislavem a mezi Ottú hněv a válka velmi veliká sě jest vzdvihla, takže jeden k druhému nechtěl jest přijeti, jedno velmi u mnozě lidu branného. Potom pak sjevše sě do jedné vsi do Chlumka smluvili jsú sě pod přísahami u pokoji. Ale v srdci vždy zlost držiechu, pro ňežto vrátil sě jest Otta do Moravy, jehožto po tom toho měsiece črvna téhož léta Vladislav v Saskéj dvór majě zval jest ochotně, kteréžto zvanie Otta přijem a do smlúvy do pokojné i zatvrzenie k dvoru jest jěl. A když za tři dni u dvora byl, takž pak vzem odpuščenie domóv sě chystal. Ale návodem Vackovým a Božějovým jat jest byl a na Vyšehrad u vězenie dán. Potom pak na Křivoklát byl jest nesen a tu jednak tři léta vězal.
Toho léta o světiem Václavě Soběslav čtvrtý a mlazší bratr Vladislavóv s Boleslavem s vévodú polským s velikým vojskem lidí oděných do země jsú vtrhli praviece lestně a chytřě, by pro sjednánie těch bratróv v zemi vtrhli. A tak s tú lestnú řěčí a s tú ohavnú křivdú až do Labě právě přibrali sú sě. To když Vladislavovi pověděno bylo, jich lestný úmysl uznamenav slovóm jich nerodil jest věřiti. Tehdy oni tomu rozoměvše, že jich [82b] chytrost poznána již byla, přěs Labe jsú přějeli, a tak rozličné kúty země České zbrázdivše všudy, kdež sú sě dobrali, plenili jsú. V téj chvíli pak Vladislav shromazdiv vojsko lidí proti těm nepřátelóm posadil sě, jakž toho slušalo. A když viděl, že nepřietelé ti jistí k bránění chutně chystáchu sě, napomanul jest svój lid, aby chutně bojovali a svých úmyslóv mužně posílili. Takž pak za tú řěčí zpósobil jest špicě neb zástupné potkánie proti nepřátelóm. A když o to pobitie spolu sě sjědechu, s obú stranú bylo jest jich mnoho zbito. Však pak po tom Vladislav bratra svého i vévodu polského pobil jest. V tom jistém boji Bedřich son Božejóv (s) svým tovařišstvem mnoho vítězných skutkóv jest ukázal. Tyto věci dály jsú sě léta nahořě pověděného října toho měsiece.
Bratry sě smířila.
Léto božie tisíc sto a jedenást Svatava, králevá česká, syny svá Vladislava a Boleslava přátelsky jest ziednala a smířila. A tak Vladislav bratru svému Boleslavovi, z Polsky jeho navrátiv, Žatec s tiem podkrajím dal jest jemu.
Léto božie tisíc sto dvanáste Vladislav knieže české podle ustavenie starých ciesařóv Vladislava syna někdy řečeného Břěcislava prvorozeného bratra svého [83a] se třmi tisíci rytieřstva výborného Jindřichovi čtvrtému ciesaři do Říma na pomoc jest poslal. Tu na té jiezdě Paschalis papež tak řečený Jindřicha ciesařě těmi jistými přípravami, jakž k tomu slušie, slavnými posvětil jest, kakž kolivěk nerad a bezděky. V tom jistém ruši Vladislav markrabie moravský s ciesařem tu jsa mnoho svátostí svatých rozličných s sobú jest přinesl do České země, jakž v jedněch knihách o tom, ješto mají v Pražském kostele, v breviáři plnějie sě píše. Tak pak mnoho vítězných skutkóv ciesař i Vladislav v oněch zemiech učinivše, domóv jsú sě sčěstně vrátili.
Léto božie tisíc sto a třináste vzvěděl jest byl tuto řěč Soběslav některým činem, by Vladislav bratr jeho návodem Vackovým jieti jeho chtěl. Proňežto ten jistý Boleslav nedaleko od Vyšehrada položiv tři sta oděncóv v stráži, přikázal jim tak, aby, když by sě Vacek k nim přiblížil, aby jeho ihned zahubili. Takž pak když Soběslav s bratrem svým Vladislavem na Vyšehradě obědval, uhlédav svú chvíli od bratra vzal odpuštenie, chtě preč jeti. A tak s tiem prosil jest Vacka, aby vsada na koň i jel s ním nedaleko proto, že by s ním pilné věci měl rozmluviti a tajné. A když jeho chtěnie v tom naplnil, jěl jest [83b] s ním jako snad desatery hony. A tak ihned ti, ješto v stráži byli, vyrazivsě sě z tajných stráží na Vacka jsú sě řítili a jeho zabili na přěkot ukrutnú smrtí. Soběslav pak po tom skutku navrátil sě k svým zasě, bázní bratra svého Vladislava přěžěsil sě velmi. A takž pak skrzě Srbsko chtě utéci do Polsky, když bieše blízko podle Donína toho hradu, purkrabie jménem Ekembert toho jistého hradu, kterýžto hrad těch časóv bieše ciesařóv, zval jest jeho lestně na ten hrad a pod tím jistým lestným zvaním jeho jest jal nectně a ohavně, a ihned svázav do Sas vezl. Rytieřstvo pak jeho to vidúce, co sě pánu jich děje, na útok jsú sě oddali. Zatiem pak Soběslav po čtyřech nedělech v noci z vězenie jest utekl.
Toho léta Vladislav Ottu onoho jistého, ješto u vězenie byl dán skrzě Jindřicha krále říšského, vnuka svého z vězenie jest vypustil a polovici všeho sbožie moravského, ješto dřieve jměl, po smrti Svatoplukově jemu jest milostivě navrátil.

[58.] Přiemluva. O pokoření Boleslavově a o větších přieběziech Vladislavových, kteréž jest měl.
To pak druhého léta toho měsiece májě podle přikázanie Ottova markrabina [84a] moravského Božějovi a zěti jeho Vackovi těm z toho pokolenie ohavného Vršovičanského oči jsta byle vylúpeně.
Téhož také léta Soběslav bratr Vladislavóv přijem k sobě některé Polany tajně i přijel jest tajně k tomu hradu blízko, jemuž dějí Kladsko. Tu pak méšťany ty jisté i hrozú i prosbami chtěl jest ochlácholiti. aby jemu brány otevřeli. Ale když oni nikakéž povoliti nechtěli, s tiem pak ihned Soběslav jeden starý dóm zapálil jest, ješto blizko podle zdi bieše, pro kteréžto zapálenie pro veliký vicher, jenž se všěch stran bieše, brány nebo vežě na zdi zdělané na měscké i také město podle toho zapálilo sě. Proňežto měštěnie tu jistú trýzeň vidúce, že od ohně bezpečni nejsú, přímiřé jsú s ním uložili. Ale však proto město všecko shořalo. Ale hradu toho nikakéž dobyti nemohl. Takž pak Soběslav do Polsky sě vrátil.
Milosť aby obdržal.
To pak třetieho již léta toho měsiecě ledna Soběslav vévoda polský po svých poslech i svými listy Soběslavovi bratru svému u Vladislava hledal jest milost obdržeti, proňežto Vladislav pro službu ujcě svého dal mu milost i dal jest jemu město k zpravování, jemužto dějí Hrádek, se čtyřmi jinými [84b] menšími hrady i s tiem se vším podkrajím, což k tomu slušie. Potom pak téhož léta toho měsiecě črvna Vladislav s Ottíkem a s Soběslavem podlé té vody, jiežto řiekají Nisa, na jedno miesto rok vzemše v hromadu sú sě sešli, a tak na tom roku pokoj věčný mezi sobú zatvrdili. Zatiem Oldřich syn Konrátóv markrabie moravského, jenž byl druhý bratr Vratislavóv krále českého, ješto Olomúc město s tiem se vším podkrajím držal, umřěl jest a jedinké dětátko mladičké po sobě ostavil. Proňežto Vladislav kniežě české to jisté město bratru svému Soběslavovi s tú se vší krajinú dal.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a šestnáste po smrti Kolmanově krále uherského král Šťepán poslal jest k Vladislavovi posly své prosě jeho, aby v některý jistý čas a v některé jisté miesto spolu sě sjeli a pokoj mezi sobú učinili. Vladislav povoliv jim, jel jest až k té vodě, jiežto Olešná řiekají, jenžto uherské a moravské mezě dělí. Král pak s druhé strany vody na to pole Lučsko s velmi velikým množstvím Uhróv přijel jest. Proňežto druhý den Vladislav přěs vodu přějev, stany své jest rozbil. K ňemužto poslové od krále slovútní bychu posláni s některými řěčmi, ješto nepokoj viece nežli pokoj mieniechu. Pro kterúžto věc Vladislav toho jistého dne vzdržal jest o pokoji jednati, ony řěči nesličné slyšav.
Proňežto Uhrové rozhněvavše sě oděnie své pochopichu a tak s oné strany řěky stojiece k boji sě chystáchu. Tehdy to Vladislav uznamenav, chutně k bojování by hotov. A tak přěs vodu sě přěbral jako vítězný muž, a tak s obú stranú veliké bitie a krve prolitie stalo sě jest. A když velmi velice přěsilněni jsú, zasě postúpi Vladislav přěd nimi. Otta a Soběslav velmi silná vojska majíce Čechóv a Moravčicóv o tom pobití nic tehdy nevědiechu. Ale ihned vzvěděvše to, velikýni sršením a valem hrozným řítichu sě na stany uherských, a kteréž polapili, takměř pány jako jiné všěcky mečem zabili. Král sám s pomocí Vavřincě biskupa svého sotně utekl.
To když sě tak stalo, přibrachu sě oni Uhrové k tomu miestu, ješto Vratislava popudili biechu a jako některak pobitie obdrželi, kteréžto Otta a Soběslav vítězsky pobili, z nichžto bez čísla Uhřat ztopili a druhé ukrutně mečem zbili. Né, tak jich jest tu mnoho bylo zbito a ztopeno, že tak veliké zhubenie lidí nikda dřievnějších časóv nebylo slýcháno v tom kraji. S tiem pak Čechové a Moravčici boj obdržěvše a velicě zkořistivše sě a mezi sě rozdělivše domóv [85b] jsú sě vrátili sčastně.

[59.] Kterak Vladislav bratra svého Bořivojě na milost přijal.
Léto božie tisíc sto a sedmnáste Vladislav bratra svého Bořivojě druhorozeného syna krále Vratislavova prvého českého krále zasě k milosti jest navrátil; né, takú s ním milost učinil, že jemu všicku českú zemi poručil a sám sě jemu jeho všiej vóli poddal. Proňežto Bořivoj pamětliv jsa této milosti, co jemu bratr jeho učinil, bratru svému opět zasě Vladislavovi polovici země zasě navrátil jest, točíšto všecko s oné strany Labe na puol noci, a takž pak potom bez jeho rady nic jest neučinil.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a osmnáste toho měsiece zařije byla jest velmi veliká povodeň, a tak velmi Vltava mezi městem a mezi předměstím byla sě jest rozvodnila, že najvyšších trámóv u mosta dosaháše.
O větřiech.
Druhého léta ihned potom tací vichrové jsú sě ztrhli, že všecko stavenie, což jsú postavili na Vyšehradě, to všecko dolóv jsú svrhli. A od toho času, jakž ta bratří Bořivoj a Vladislav smířila sě až do božieho léta tisíc sto a dvadceti, velmi pokojně zemi jsta zpravovala; [86a] ale pak potom tak násilně velmi sta mezi sobú jala sě škorpiti a vaditi a ve zlé vóli býti, že Bořivoj bojě sě bratra svého síly a moci i také toho jistého hněvu, nechav panstvie svého všeho toho měsiece srpna, pravým útokem preč jest z Čech od neho utekl, kam moha.
Které hrady dělal.
Léto božie tisíc sto dvadceti Vladislav tyto hrady: Donín, Podivín stran Srbóv u Moravě mezi Sázavú tu vodú opravil a zasě vzdělal. Téhož také léta Němcové vtrhše do Čech na mezě blízko od té vsi Bělá, na vysoké hořě hrad jsú udělali. Když Vladislav uslyšal, sebrav rytieřstvo své na ně z nepty obořil sě. Tak hrad i s nepřátely obdržal jest. Téhož léta Vilémovský klášter založen od dvú bratřěncí, jenž jeden slul Vilém a druhý Heřman, jenž jsú byli hrabie z Zulcpachu.
Znamenaj.
Druhého a dvadcátého léta božích let toho měsiece října Heřman pražský biskup po mnohých dobrých skutciech umřěl, na jehožto miesto vstúpil Menhart biskup pražský desátý. Tento jistý Vladislav zpravoval jest zemi českú sčěstně a užitečně až do léta božieho po tisíci po stu a po dvadcěti [86b] a po třech k tomu. V kterémžto létě mezi ním a mezi bratrem jeho Soběslavem škorpenie, točíš svár veliký a hněv velmi veliký bieše vstal. nebo pozdvihl sě jest byl. A takž pak v tom hněvě a v tom škorpení oba, točíš jeden proti druhému vojsko lidí sta shromazdila proti sobě byla a boj pozdvihla. Pronežto stalo se takto, že jest Vladislav bratra svého Soběslava z Moravy ven vypudil a dal diel Moravy Litoldovi synu Konratovu někdajšieho, jenž jest byl starší bratr Vratislavóv prvého krále českého, a diel Ottovi a Svatoplukovi synovi někdy řečeného Otty bratra Vratislavova. Proňežto stalo sě jest, že když Soběslav utekl z Moravy, k ciesařovi sě jest bral i prosil jeho, aby s jeho pomocí navrácen mohl býti na své miesto. A když pak prospěti nemožieše u ciesařě, bral sě jest do Polsky a tu byl. Ale žena pak Soběslavova, protože jest byla přietelkynice krále uherského Ščepána, ta sě jest vzdvihla do Uher i bydlila tam.
Téhož také léta Vladislav kniežě české a Ottík na pomoc Jindřichovi ciesařovi římskému proti jednomu saskému kniežěti, protože sě jemu protivil, sebrav vojsko i jel k tomu městu Kosdek, tu stany své rozbil. S druhé strany podle té vody Mulde mohučský arcibiskup [87a] a Vigbert hrabie i jiní Sasicové stali jsú na poli mezi ciesařovým a Vladislavovým vojskem. Uznamenav Vladislav, že ciesařova vojska nemóž dojíti, popleniv Míšeň domóv se vrátil.
O smrti Bořivojově.
Léto božie tisíc sto dvadceti a čtyři Bořivoj v Uhřiech umřěl i jest přinesen do Prahy a na hradě pochován. Toho léta Vladislav do Pamberka k ciesařovu jel k dvoru a s ciesařem a s kniežaty rozmluviv o svú věc. domóv sě vrátil. Toho také léta Vladislav přěs vánocě a přěs božie křšťenie v Stebně byl dvorem a tu jal sě nedužiti. Odtavad na Vyšehrad kázal sě vézti. Jehož nemoc když bratr jeho Soběslav uslyšal, kradmo sě do Čech vebral a tak zjednáním Svataviným, mateře jich, k milosti Vladislavově navrácen jest. To když Otta uslyšal, vnuk jich po otci, a tomu právě srozoměl, do Moravy smutně sě jest vrátil.
O míru Vladislav(ově) s Soběsla(vem).
Léto božie tisíc sto dvadceti a pět Vladislav s bratrem svým Soběslavem zjednáním Svataviným ve všem míru upokojila sta sě. Potom pak po ochtabiech velikonoci toho měsiece dubna umřěl jest Vladislav a v Kladrubiech v klášteřě pochován, [87b] jejž on založil i nadal. Ten Vladislav ostavil jest po sobě syna svým jménem jmenovaného Vladislava, jenž potom v časiech byl druhým králem koronovaným v českéj zemi; druhého syna Jindřicha, kterýžto Jindřich měl syna, jemužto řiekali Jindřich Břěcislav, jenž potom biskupem byl pražským i vévodú zemským, jakž bude pověděno. Měl jest také syna Teobalda ten Vladislav.

[60.] Přiemluva. O spravování Soběslavově, bratra Vladislavova i o náměstciech.
Toho léta když umřěl přěšlechetný Vladislav syn Vratislavóv krále prvého českého, Soběslav bratr jeho mlazší, čtvrtý syn Svatavin králové české, vstúpil jest na jeho miesto osmnádctý den toho měsiecě májě, a kakžkolivěk Otta syn Ottóv někdajšieho, starší vnuk jeho protu jistú věc, že on kniežětem byl, velmi nenávidieše jeho, však jest jemu odolati nemohl.
Znamenaj.
Léto božie tisíc sto dvadceti a sedm Soběslav kniežě české vzdvihl sě jest i ssadil jest Ottu vnuka svého s jeho seděnie, i dal jest Vratislavovi synu Oldřichovu a jej na otcovo dědičstvie vsadil. Tak pak vešken diel Ottóv zkazil jest a poplenil [88a]. Ten jistý Otta bral sě jest k římskému králi jménem Lotarovi i navedl jest jeho, že jest proti Boleslavovi strýci jeho veliké vojsko sebral a tak s ním do Čech vtrhl, až právě k tomu městečku, jemužto řiekají Chlumek. Tu v tom jistém miestě Soběslav kniežě české (země), (s) svým se vším vojskem hotov jsa k bojování připraviv sě již tak, jakž právě měl sě mieti se vším hotov jal sě jest bojovati. A tak tu v tom jistém boji kromě všěch štítonoší, ješto panošky slovú štíty za pány nosiece, i kromě všěch jiných neznamenitých panoší pět set pánov velikých a znamenitých v tom jistém boji zbito jest. Tu také v tom jistém boji Otta syn Ottóv řečeného zabit jest. A znamenaj veliké božie milosti, že jediní třie člověkové Soběslavovi jsú zabiti. A král s svým ostatkem sotnú túhú jedva jest utekl. Né, pravie to také za jisté, že v tom jistém boji viděn jest svatý Václav dědic český a mučedlník boží od některých od mnoha z české země, an sedě na bielém koni, přestkvúcím rúchem jsa oděn, an bojije za svój věrný lid, majě na svém kopí prapořec a na ňem znamenie sv. Vojtěcha, mučedlníka božieho. Takž pak potom když [88b] již Čechové boj obderžěli, s velikú chválú kniežě Soběslav i jiný lid jeho velmi radostně domóv jsú jeli.
Téhož také léta Šťepán král uherský s Soběslavem jsú sě sjeli a sešli a s tiem tak pokoj a mír mezi sobú učinili, a to zjednavše domóv jsú sě vrátili v přietelství. Téhož také času ten hrad, jemuž dějí Přimda a jiným jménem Frimberk, a město, ješto Tachov slove, znova zdělány jsú. Také na té hořě, jiežto Říp řiekají kostel, jenž dávno byl zkažen, Soběslav zasě udělal jest, a tak Jindřich biskup olomúčský světil jej jest.
O pokořě Soběslavově.
Léto božie tísíc sto sedm mezdcietma Soběslav kniežě české pokořil sě jest Lotartovi římskému králi. Téhož také léta, jakž kronika normberská svědčí, král s kniežětem Soběslavem toho města, jemužto Amberg řiekají, oblehl jest a všěcky Bavory až do Dunaje plných desět neděl pálením a pleňením hubili jsú. A potom nižádného vzbráňenie od nižádného neměli jsú; pak jsú sě domóv vrátili.
O křstu.
Druhého léta Lotardus král římský kniežěti Soběslavovi českému na velikú noc syna jest křtil a vzděl jemu jméno Vladislav. A tak pak s povolením toho hrabie jménem Vigberta všecko zbožie, kteréž v manství držal [89a] ten jistý Vigbert přěd saskými kniežaty dietěti tomu na křtinách oddal jest. Téhož také léta Soběslav králi Lotarovi proti Conratovi, jehožto volenci na protivenstvie Lotarovi vzvolili biechu, s velmi s velikým zástupem přijel jest na pomoc. A tak pak po mnohých znamenitých skutciech velikých domóv sě jest vrátil. Potom pak skoro Soběslav Conrata syna Litoltova, jenž byl bratr Oldřichóv. jal jest a na Vyšehrad v vězenie dal jest, a také k tomu Soběslava a Břěcislava syny Conratova, jenž byl starší bratr krále Vratislavóv prvého krále českého, na hrad na ten, jemuž dějí Donín, dal jest u vězenie.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a bez jednoho třidceti onoho jistého Vratislava syna Oldřichova Soběslav opět jest byl jal i zaslal preč. Toho také času hrad ten Kladsko opět zasě vzdělán jest. Téhož také léta Soběslav kostel Vyšehradský obnovil, jejž Vratislav král prvý založil byl. Ten Soběslav tom jistém kostele korunu velmi krásnú, jenž desět zlatých hřiven a paddesát hřiven střiebrných vážila jest, pověsil jest, kamením tesaným ambit neb rajský dvór jest dlažil. A ten ambit udělal, střěchu a mnoho k tomu jiného stavenie vzdělal. Ten také Soběslav obrokóv kanovničích [89b] jest povýšil.

[61.] Kapitola LXI. O věcech a přieběziech Soběslavových, a kterak jeho zraditi chtěli nekteří a kterak ty zrádcě zahladil jest.
Léto božie tisíc sto a třidceti Menhart pražský biskup do Jerusalema bral sě na pút, a téhož také léta Soběslav s svým vojskem bral sě k králi Lotarovi, jenž toho času v Římě bieše, a tak v téj jiezdě jeda přes jednú vodu, v téj jisté vodě bezmal sě jest neutópil. Na téj také cestě ku prosbě králevě dvadcěti tvrzí v Bavořiech zkazil. a to učiniv do Čech sě jest vrátil. Potom pak s velikým lidem táhl jest na Kladsko.
Toho také času ten jistý Soběslav chtě jěti do Moravy, nalezl jest dva čeledíny svá, ješto sě byla smluvila na jeho smrt, z nichžto ihned jednoho jest pochopil a druhý preč utekl. Proňežto Soběslav s sledními psy tak dlúho jest běžal, až právě v jedné vsi jeho uhonil i jal. A když již oba polapena biesta, poznala sta sě a řkúce: Kniežě žádný! čeledinové smy Miroslavovi, syna Janova hrabie, a bratra jeho mlazšieho Střězimíra, a tak od nich dary smy navedeni byli, abychom tě zahubili.
Tu řěč když uslyšě Soběslav, Miroslava i Střězimíra jal jest a tak jest je i vedl (s) sobú [90a] na Vyšehrad, a tak potom přěde všemi pány svými na příčinu a na návod od nich snadně ztazujě sě i vzvěděl jest a došel toho, že návodem a zjednáním Břěcislavovým vnuka jeho, syna někdajšieho Konrata, a Menharta biskupa a Božieka kaplana svého, jenžto všickni Vršovičené jsú byli, ta jistá zrada vyšla byla, proňežto nalezením pánóv zemských súd vydán jest. na tyto jisté, proňežto Soběslav knieže české rozličnými mukami Miroslava a Střězimíra mučiv, na kusy téměř rozebrati kázal a tak zlostníky umořiti, a jiné pak vnuky Vršovských, točíš Křivosúda, Viecemila a Jindřicha stieti jest kázal. A když tak ty jisté hubencě tú poslední záhubú hubiechu a tepiechu, ihned v tu dobu jako diabel přinese onoho pak Božka kaplana, jenž ihned na tom miestě by pochycen a u věčný žalář vsazen. Takž sě jest to i naplnilo, což staří řiekají.
Přiemluva.
Stalo sě jest toto dřieve řečeného léta toho měsiece črvna, téhož vše léta ihned skoro Břěcislavovi synu Konratovu, jakž již pověděno, k přikázaní Soběslavovu pro ten jistý nectný skutek oči sta vylúpeně [90b] velmi ohavně. Téhož také léta Vratislav syn Oldřichóv z vězenie jest pušten.
Druhého pak potom léta Soběslav knieže české Střiebro to jisté město jest udělal. Také podle jedné vody, jiežto Nisa řiekají, udělal jest město Zhořělec, Gerlic řečené, ješto přěd tiem dřieve Drebnav slovieše. Toho léta také Menhard biskup pražský z Jeruzalema sě jest vrátil. A tak proto jisté nařčenie, jímžto nařčen bieše, mohučskému arcibiskupu a pomberskému biskupu dán jest v moc, aby oni vzeptajíce sě té věci i smyli tu vinu s ňeho.
Léto božie tisíc sto a třídceti a dvě král Lotarus v Pambercě dvór veliký velmi učinil bieše. Tu jest také kniežě Soběslav byl. Toho také času sv. Gothard v Faldenském kostele stkvěl sě jest točíš přiebytkem svým. Když pak král Lotarus do Říma sě vzdvihl, poslal jest Soběslav Jaromíra syna Bořivojova, kterýžto Bořivoj byl jest Vratislavóv syn prvého krále českého, se třmi rytieřstva na pomoc jemu, Vratislav pak téhož času syn Oldřichóv dřieve jmenovaného pojal jest dceru krále říského tak řečeného.
Téhož také léta Soběslav s svými lidmi zapudil jest do Uher Boleslava vévodu [91a] polského. A tak hnuv svým vojskem do Polsky tam vnitř až právě do Vladislavskéhó města, jenžto česky řiekají Leslav, všicku jest zemi poplenil a zjímav mnoho vězňóv s velmi velikú kořistí domóv sě jest vrátil v utěšení.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto třidceti a tři Soběslav s svým vojskem z Polsky sě jest vrátil a viec nežli tři sta vsí jest zkazil a mnoho vězňóv zjímav ve všem sčeští i u veselí do Čech sě vrátil. A potom pak vjev do země do uherské, krále uherského od jeho nepřátel vyprostil jest. Toho také léta Menhart biskup pražský přěd mohučským arcibiskupem podle všeho práva z svého nařčenie očistil sě jest.
Léto božie tisíc sto třidcěti a čtvrté sebrav Soběslav z Čech i z Moravy vojsko veliké vrátil sě jest do Polsky a tak tu všecku zemi až do té řěky, jiežto Odra řiekají, mečem, lúpežem, pálením i jinými všěmi vojenskými nehodami poplenil jest. A takž opět skrzě tohoto udatného mužě Soběslava Čechové Polsko zasě jsú sobě navrátili a mnoho škody Polanóm učinivše s velmi s velikú kořistí domóv jsú sě vesele vrátili. Téhož času také markrabie moravský, pán Znojemský, syn Litoltóv, jenž [91b] byl bratr Oldřichóv někdajšieho, sestru krále uhěrského Bely pojal jest sobě za ženu. Toho také času Menhart biskup pražský umřěl jest a v pražském kostele pochován, na jehožto miesto vstúpil kněz Jan probošt Vyšehrazský.
Léto božie tisíc sto třidceti a pět tento jistý Jan biskup tak volený jest byl, od ciesařě potvrzen jest, od arcibiskupa mohučského posvěcen, jakž toho slušie. Téhož také léta toho měsiece února kterakás znamenie na slunci velmi divná i neznámá a dvorná byla jsú sě zjevila. Neb tak divné to znamenie na slunci bylo sě zjevilo, že až právě do desáté hodiny zdály jsú sě jako tři sluncě jsúce, všěm lidem na ně hlediece.
Téhož času ciesař Lotarius římský chtě Soběslava kniežě české s Boleslavem s polským vévodú spolu v hromadu sjednati, povolal jí obú k sobě. A když dlúho jednav nemohl nic prospěti v tom sjednání, přímiřé mezi nima uloživ i vrátila sta sě domóv.

[62.] Znamenáž.
Druhého pak léta když ciesař Lotarius jel do Říma, poslal jemu Soběslav na pomoc s svým vnukem s Vladislavem synem Vladislavovým, jenž sě jest byl nedávno vrátil [92a] z zaslánie svého. točíš že preč byl vypuzen, od vojska lidí.
Léto božie tisíc sto třidceti a sedm král sšel se jest s Boleslavem s kniežetem české země na mezech na uherských, a tak pak pokoj a mír mezi sobú utvrdivše vrátil sě do Olomúcě a tu velikonoční hod okvasil jest. Potom pak téhož léta Soběslav s Boleslavem vévodú polským na Kladště rok sobě uloživše, všecku nepřiezeň dřievní i jedno i druhé opovrhše mimo sě, v míru a v pokoji sta sě sjednala.
Téhož také léta ciesař Lotarius umřěl jest a v Brunšvicku jest pochován.
Léto božie tisíc sto třidceti a osm Kunrat jednosvorným volením ode všěch římským králem jest volen. A když pak v Pambercě dvór měl veliký, Soběslav jel jest k ňemu tam jednajě to, aby syn jeho po ňem Vladislav na jeho miesto vstúpil, jakž jest i obdržal. A když pak odtavad do Čech jedieše zasě, na Saskéj podle povolenie římského krále, jakž byl povolil. Soběslav všěcky pány země české svolav Vladislava syna miesto sebe jest zjednal a přísahami od nich vzatými, aby jemu věrni byli, jeho potvrdil.
Téhož také léta [92b] Soběslav dceru svú jménem Maří za Lipoltha za markrabí Řakúského dal jest, a takž pak v Olomúci svatbu jsú okvasili.
Léto božie tisíc sto a bez jedno čtyřidcěti Soběslav kniežě české mnohé hrady, ješto zastaveny biechu někdy ženě Vigbertově hrabině, zasě jest vyplatil. A toho času také zpósobením a zjednáním Soběslavovým kniežěte českého klášter siloenský jest udělán. V tom také létě Kunrát král římský dceru krále uherského Bely přěd kniežetem Soběslavem za ženu jest sobě pojal. Potom po malé chvíli říský král s pomocí Soběslavovú Sasicě, jenžto sě protiviechu jemu, pod sě jest podbil. Toho také léta Jan biskup pražský pln jsa dobrých skutkóv umřěl jest i pochován v kostele Pražském.
Léto božie tisíc sto a čtyřidceti Silvester opat sázavský neb ostrovský biskupem jest byl volen pražským, ale nebyl stverzen, protože toho dóstojenstvie nechtěl přijieti.
Toho léta také Soběslav jev do Kuňavské země, jenžto jest byl dávno obdržal na Polanech, a takž pak v tej vlasti krajinách města sě je jal dělati, jemužto jmě Košťan. A když tiem dielem [93a] pilen bieše, zimnice tu v tom městě jeho nadtrápila. A když sě v ňem velmi rozmaháše po mnohých slavných skutciech a velmi velikých duši svú pánu Hospodinu najvyššiemu jest navrátil. Že jest umřěl toho měsiece břězna, jehožto tělo na Vyšehrad přivezli jsú a podle otcě jeho krále Vratislava poctivě, jakž to slušalo, pochovali jsú, jehožto česká země po mnohé časy plakala jest. Tento jistý Soběslav měl jest tři syny: Soběslava, Oldřicha a Václava; tento Soběslav múdřě i mocně mnohé časy zpravoval jest českú zemi.


[63.] Kapitola sedmdesátá a čtvrtá. Kterak Vladislav na Soběslavovo miesto vstúpil a zemi zpravoval.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti a jedno tento jistý Vladislav, když na miesto [93b] otcě svého vstúpil, Ottovi rodici svému, synu onoho Otty, jenž v onom boji s králem Lotarem zabit jest, jenž toho času bieše sě vrátil z ruských zemí zasě, Vladislav odvolav ku prosbě Jindřichově biskupa olomúcského, jenž slovieše Zdik. Olomúc a tu krajinu všicku vrátil jest, jenžto otec jeho zle a nemúdřě ztratil jest byl, a jeho mocna v ní učinil. Ten jistý Jindřich biskup olomúcský šlechetného přiebytka a tak múdré a dobré rady, že to skutkové jeho zjěvně ukazují. Neb on kostel sv. Václava v Olomúci, jenžto kniežata biechu počala dělati, slavně jest dodělal a tak s vodpušťením otcě svatého Innocencie od kostela sv. Petra ten jistý kostel přěnesl jest a odlúčil, i učinil tu stolici biskupovú, a okrásil jej zlatem a mnohými klenoty drahými; z božieho křížě také přinesl jest s sobú z Jeruzalema toho dřěva dobrý diel i dal tomu jistému kostelu.
A když jest byl v Jerusalemě, byl jest přijal zákon sv. Augustina, ješto světí apoštolové ustavili biechu. Také tento jistý Jindřich biskup s Vladislavem a s jeho ženú Gedrutú založili jsú klášter [94a] Strahovský na téj hořě Strahov i vzděli jemu hora Sionská; neb k té hořě tato jest hora velmi podobná. Jiný opět klášter téhož zákona v Litomyšli založil jest, jemužto Hora Olivetská vzděl jest, neb tomu miestu jest podobné to miesto, kterýž klášter potom v časiech s boží pomocí za časóv čtvrtého ciesařě římského Karla a českého krále jeho zpósobením pevným a múdrostí velmi pilnú, jenžto zjednal a zpósobil skrzě Klimenta papežě šestého, biskupstvím jest učiněn. Kteréhožto kostela prvý biskup byl jest Jan. jenž mnichem byl v tom klášteřě dřieve přěd tiem, jenž tu umřěl i odpočívá v Hospodinu.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti dvě, když tento jistý Vladislav rostieše, kakž koli mlád bieše léty, ale dobrými nravy a smyslem rozomným byl jest stár. Nebo když múdřě a rozšafně všěcky věci zemské pósobieše, všecko jest činil podle rady Zdikovy biskupa moravského a podle rady Vratislavovy, pána jednoho. A tak s jich radú múdře jest zemi zpravoval. Tehdy uzřěvše to někteří šlechticí i jiní páni mocní, ješto toho času najlepšie a najužitečnějšie [94b] úřady zemské držiechu, že podle své vóle a svého chtěnie v zemi nemožiechu jednati, jakž chtiechu, proti svému pánu Vladislavovi sváry rozličné i nenávisti chytře velmi vzbudili jsú. A tak to učinivše i jěli jsú sě o tom choditi, aby Kunrad markrabie moravský, syn Litoldóv syna Konratova, jenž byl bratr Vratislavóv prvého krále českého, byl kniežětem v české zemi, a Vladislav aby byl dolóv ssazen. Takž pak s tú lstí a s tiem úmyslem zjednali jsú to tak, aby Otta, jemužto Vladislav najprve vrátil byl Olomúc, Konrata sě nádržal a k ňemu sě přichýlil. Onen také Vratislav syn Oldřichóv Konratova. Vladislav onen také, syn Soběslavóv syna Vratislavova prvého krále, kterýžto Vratislav, Vladislav, Spytihněv, Lipolt, kakžkolivěk běhúnové biechu a nižádného jistého panovánie nejmějiechu, však proti Vladislavovi vévodě s Konratem návodem těchto jistých pánóv ostali jsú, k ňemu sě přivinuvše.
To pak když Vladislav plnějie zvěděl, poslal jest posly své k Ottovi, jeho napomínaje, aby pro tu milost a pro tu vieru, jenžto jemu učinil navrátiv vévodstvie Olomucské, bratrskú pamět měl [95a] v tom a neobrátil sě na lestný a nevěrný návod těchto, kteříž jej na to vedú. To když Otta uslyšal, slíbil sě jest byl Vladislava nádržěti a k němu přistúpiti: ale však potom zapomněv sě nešlechetník na svém slibu, Konratovi byl jest na pomoc
. Pro ňežto stalo sě jest, že tento jistý Conrát s těmito jistými, ješto sě jeho nádržiechu. vojsko shromazdiv vtrhl jest do Čech i poplenil všecku zemi se všěch stran. A když již prostřěd země přijel byl, Vladislav vévoda český s svými lidmi na hoře, jiežto Vysoká řiekají, toho měsiece májě Konrata toho jistého silně jest potkal. A když podle obecného obyčějě špicě a zástavy vojsko s obú stranú zjednachu, počě se boj velmi veliký nie, větší mezi těmito známými by boj nežli mezi jinými. Nebo aj toť jednak s jedné strany padnieše jich mnoho, jednak s oné, jednak s této raněni ležiechu, jednak s oné strany jedni jímáni, druzí na přěkot s obú stranú zbiťi biechu. A když již s obú stranú množstvie přěveliké zbitie lidí veliké stalo sě, pak ten boj s tiem přěstal. Vladislav vévoda s Jindřichem biskupem moravským a svými věrnými lidmi, jenž zóstali biechu, Prahu jest obdržal přěd nepřátely, o tom plnějie mysléc, [95b] co by již učiniti měli, A když mnohé rady o tom měli jsú s bratrem svým Theobaldem a Gedrutú ženú svú a s jinými lidmi věrnými, do jich viery chutně doufal, město dobře obsadiv, drubého bratra svého Jindřicha poslal jest do Budišína po většie vojsko a sám králi Kunrátovi řískému s Velislavem hrabí, jež z mladosti věrně sě jeho nádržal, a s Jindřichem biskupem vzdvihl sě jest, pomoci prosě chtě proti nepřátelóm.
Zatiem pak tento Konrat markrabie moravský oblehl město. Ale Theobald kniežě jako muž udatný svými mužmi a přěsilný lidem, jenžto s ním města ostřiehachu, na nepřátely jsú sě chutně razili. A tak když s obú stranú mnoho zbitých bylo, město silně jest obránil. Král Konrad římský prosbu Vladislavovu uslyšav, shromazdiv mnohá vojska lidí k vyhnání nepřátel těchto, ku Prazě jal sě táhnúti. Ta jistá novina když Konrata tohoto došla, shromazdiv mnoho střělcóv i kázal jim ohněvými šípy na město střieliti. Z nichžto jeden nešlechetník střěliv ku pražskému kostelu, kostel zažehl, v ňemžto veliký poklad shořal jest. Ale kostel sv. Jiřé netoliko shořal, ale vešken z kořen převrácen [96a], v ňemžto mnoho svátostí svatých shořalo jest kromě těla sv. Ludmily. Né, všěcka svátost shořala byla a taký povyk i šeršenie mezi lidmi i mezi žákovstvem byl jest, že od svých domóv i jeptišky od sv. Jiřie preč běžěly a tak v jeskyniech na Petříně i v lesiech kryli jsú sě, tohoto ukrutenstvie čakajíc dokonánie v smutku a v žalosti.
To když sě tak dálo, král Konrad římský, ande Vladislav jeho vede, tajně vtrhl jest do země. To pak když Konrat tento uslyšal, bojem myslil jej jest potkati. A když špehéře poslal, mnoho-li by s ním bylo lida a mohl-li by jim odolati, ku Plzni poslal jest, kteřížto na pole za Plzeň vjevše, také množstvie lidí jsú spatřili, že jim jest pán jich odolati nemohl. A když pánu svému pověděli to, Konrát tento jistý chytrý jako by vojsko své vókol objiežděti chtěl a jeho posilniti k bojování, múdrú radu majě, v noci preč jest utekl. Když pak král Kunrát římský přijel na Vyšehrad, nenalezl nižádného protivenstvie; na letnice ten den od žakovstva i od jiných i od Vladislava i od své sestry Getrudy byl jest slavně přijat i také cťen. A s tiem sě sčěstně vrátil.
Toho[96b] léta umřěla žena Bořivojova bratra krále Vratislavova jméneni Viertberg.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a čtyřidceti a tři tento jistý Vratislav pamětliv jsa té křivdy, jenžto jemu učiňena, sebrav vojsko mocné, vtrhl tam, vlast, Konratovu markrabie moravského i také diel onoho Vratislava i Otty všecko zkazil a ohňem spálil a ukrutnými lúpeži zhubil velmi mužně. Potom domóv sě vrátil s bezčíslnú kořistí. Toho také léta jeden legat od papežě všěcky farařě od žen, s nimižto téměř obecně bydléchu, odlúčil jest. Hlava sv. Vojtěcha a sv. Václava mučedlníkóv v kostele Pražském jsú nalezeny. Toho měsiece dubna slavné posvěcenie Pražského kostela bylo jest.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti a čtyři Otta a Vratislav vidúce, že jsú nešlechetně učinili proti pánu svému Vladislavovi, nechavše bludu Konratova onoho, skrzě prosbu Jindřicha biskupa moravského milost jsú obdržěli a své krajiny zasě měli, ale velmi zkažené.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a čtyřidceti a pět Jindřich moravský biskup na pút do Říma vzdvihli jsú sě. [97a] Proňežto tento Konrat vévoda, čině sě, jakoby pod pokojem prositi chtěl, aby jemu milost u Vladislava vyprosil, takž jest i prosil biskupa, ale se zlým úmyslem. Toho času, jehož preč již jeti jmějieše, s tiem tak úmyslem tajně o prvospech s svým tovařišstvem nebo zabiti nebo jieti chtěli. Jehož když nalezli, že pod chrastem skryl sě byl některak jakž mohl u velmi velikej zimě, ten Conrad nešlechetný vévoda všecko pochvátal, což bylo, a některé čeledíny jeho zhubiv dóm zažehl, s tiem sě preč vzdvihl. Ale biskupa jeden sedlák nalezl v tom chrastu i do Litomyšle dovezl. A tu ihned ta příhoda Vladislavovi byla jest rozpravena, jenž velmi žělejě té křivdy, ješto sě jemu stala, do Prahy kázal jeho přivézti a jemu k utěšení proti ňemu jest vyjel.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti a šest tento jistý biskup pro tu jistú křivdu žalobu učiniv Vladislavovi s tiem sě vzdvihl do Říma i žaloval Eugeniovi papežovi, proňežto listy obdržal od papežě i vrátil sě do Prahy i kázal tohoto jistého Konrata z(j)evně kléti všudy mocí papežovú. Vévoda pak Vladislav sebrav vojsko vtrhl opět do země Conratovy [97b] i zhubil ji ohňem a ten hrad Znojem přětvrdý oblehl i zbil na ňem mnoho lidí a hrad obdržal a s tiem sě domóv vrátil. Zatiem pak tento Konrat zdvihl sě k Konratovi římskému králi a tak jeho prosbú i jinými kniežaty prosbami u Vladislava milost obdržal a svú zemi navrácenu jměl přěvelmi zkaženú.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti a sedm k obraně kostela Jeruzalemského proti králi Babýlonskému byla jest jiezda. Proňežto mnozí páni a králi i kniežata sešli isú sě tam, jenž Vladislav to s svým bratrem Jindřichem a svým strýčencem Spytihněvem a s velikým jiným množstvím svých pánóv a šlechticóv proti pohanóm bojovati chtě, kříž jest vzal, a takž svého bratra mladšieho Theobalda, mužě múdrého a udatného ku zpravování země miesto sebe ostavil jest. Kterýžto Theobald lotry, lúpežníky, násilníky kostelóv a chudých lidí rozličnými mukami hubě, zemi sobě poručenú sčěstně jest zpravoval. Zatiem Soběslav syn Soběslavóv, jenž běhúnem v Němcích bieše, zvěděv, že strýc jeho tak daleko odjěl, do země vjel a tak lahodnými slovy i sliby mnohé přitrhl k sobě [98a], jal sě lákati chtě vévodstvie jmieti, jehož Theobald jem i přivedl do Prahy.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti a osm onen Konrát říský král a franský král a Ludvík z oněch vlastí vrátili sě domóv. Toho léta když Vladislav na téj jiezdě s řěckým králem známost byl vzal, s té pak jiezdy jeda Spytihněva pro některé zaviňenie zeti svému dal jest u vězenie, a tak do Prahy přijed, s radostí byl přijat.
Téhož léta Otta pražský biskup toho měsiece črvna umřěl, na jehožto miesto toho měsiece února Daniel biskupem volen byl.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti deváté Vladislav vévoda polský sebrav veliké množstvie Saracenóv a Rusóv město bratra svého Boleslava Pozdnu oblehl, jehožto tento Boleslav s bratrem svým Mečem Saraceny neb pohany a Rusy zbiv, přěmohl jest. Vladislav pak podle rady Vladislavovy vévody českého vzdvihl sě k Konratovi římskému králi i prosil jeho pomoci, k jehožto prosbě Konrat římský s Vladislavem vévodú českým vtrhl do Polska, ale ona jistá kniežata čijíce římského krále přisědše. penězi [98b] jeho okojili i slíbili jeho přikázaní poslušni býti. Proňežto král Conrad lehcě učiniv s Vladislavem dobrotivě a ochotně s vévodú polským domov sě vrátil.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto čtyřidceti a desět ten Soběslav jatý syn Soběslavóv zabiv v noci Bernarta purkrabí a dolejší žalář na veži zlámav s pomocí některých, ješto jemu přějiechu, s Přimdy preč jest utekl.
Léto božie tisíc sto paddesát a jedno Jindřich, jiným jménem Zdik biskup moravský pln jsa dobrých skutkóv v dobréj starosti toho měsiece črvna umřěl jest, jenž podle svého žádánie na Strahově jest pochován. Téhož také léta žena Vladislavova Gedrutha umřěla jest, sestra římského krále Konrátova, a také na Strahově pochována jest. Vévoda pak Vladislav vdovcem ostav po svéj ženě syna svého Albrechta a dceru svú Agnežku přisadil jest k učení, syna tu na Strahově a dceru v Dokzanech.
Ten jistý Albrecht v svých časiech byl jest proboštem mělnickým a potom Salpurgenským biskupem. A tak té obě dóstojenství do své smrti držal. Jiná pak dva syny Vladislav starější Fridrice a Svatopluka k svěcskej [99a] věci přisadil, jenžto oba v časiech pojala jsta dvě sestřě, krále uherského dcery.
Léto božie tisíc sto paddesát a dvě Hroznata hrabie vzdvihl sě do Jeruzalema i donesl tam drahú kazulu s jinými mnohými dary, ješto Jindřich olomúcký biskup umierajě tam poslati byl kázal, i vrátil sě téhož léta zasě.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto padesát a tři vévoda Vladislav podle rady Danielovy biskupovy i jiných mnohých zemanóv svých krásnú dievku Jitku, sestru Ludvíkovu lankrabinu z Duringie pojal sobě za ženu.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto paddesát a čtyři král Konrát říšský umřěl jest, na jehožto miesto strýčenec jeho Fridricus vévoda švábský římským králem volen jest, jenžto ihned toho léta všěm kniežatóm v Merzburcě dvór volal jest, k ňemužto Vladislav Daniele biskupa miesto sebe poslal. Daniel pak nalezl byl tam Oldřicha syna Soběslavova i přivedl s sobu do země i dal jěmu ten hrad Hrádek jménem za Labem.
Léto božie tisíc sto paddesát a pět Oldřich ten jistý svými lidmi utekl do Polsky a ihned téhož léta Vladislav od krále Fridrika na veliké milovánie vzat jest.
Kterak král Fridericus vzdvihl sě do Říma, zname(naj).
[99b] Léto božie tisíc sto paddesát a šest tento jistý Fridricus, římský král, shromazdiv veliké množstvie kniežat a rytieřstva vzdvilil sě do Říma k Adrianovi papežovi chtě ciesařem býti. Ale Berúnščí penieze od ňeho chtiec jmieti cěstu jeho přěrušili, z nichž potom dvanáste najlepších vyvolav i zvěsil je na šibenici, a tak s tiem jev do Říma od papežě Adriana na ciesařstvie byl povýšen a s tiem tak Římany i Mediola(n)čeny, jenž sě jemu protiviechu, bojem ukrotiv domóv sě sčěstně vrátil. [Bramburská.
Za těch časóv byl jeden král Jindřich slovansky řečený Přibyslav, jenž v Bramburciech a v těch zemiech, což k tomu příleží, po svém otci kniežětstvie to jisté obdržal, jakž kronika líčí bramburská. Tento jistý Jindřich, protože křesťanem již bieše, vida, že ti lidé smiešeni biechu Slovanové i Sasicové tak vesměs a modlám pohanským sě modléchu, jmajíce tu u Bramburciech v tom městě kakús modlu tréhlavatú, nectnú a velmi škařědú, jenžto sě lidé modléchu, pro to jisté modlenie a těch modl následovánie nechtěl jest té vlasti jmieti; ale že dedicě žádného vlastnieho [100a] nejmějieše, nechtě, aby po jeho smrti to jisté dědictvie s těmito modlami ostali v takém bludu, Albrechta řěčeného Nedvěd, jenž sě byl narodil z Otty hrabie Askanského s jeho ženú Elchií, jenž jest byla dcera Velikého vévody, dědicem jest učinil a jeho syna křtil jménem Ottu, a tak pak darem všicku tu stranu na poledne dal jest jemu. A když pak zatiem jako některak potuchóvachu modly a pokoj těch zemí zpósoben bieše, to jisté kniežé Jindřich s svú ženú Petruší bohu nábóžně jest slúžil, tak v tom náboženství udělal kanovničstvo ve jmě sv. Petra apoštola zákona přěmonstratského s pomocí Urgenovú bramburského biskupa. A tak najprve sv. Grotharda v kostele podle Bramburka v přědměstí posadil je, a kterakžkolivěk králového dóstojenstvie byl, však tak velikého jest byl náboženstvie, že králové rúcho i královú korunu složil s sebe on i žena jeho k svátosti sv. Petra obětovali jsú. To jisté kniežě když starostí nadtrápeno bylo, umřělo jest a tu v Braraburciech poctivě pochován jest. Žena pak jeho Petrušě múdře s tiem činieci jako žena múdrá smrti svého mužě přěs tři dni tajéci, chtěla jest radějši Němcóm křesťanóm přieti země, nežli těm, [100b] ješto modlám modléchu sě. Proňežto dala jest věděti tomu jistému Albrechtovi, aby přijel a kniežětstvie bramburské přijal. To když uslyšal Jakeš neb Jace tak řečený, vévoda polský, ujec toho jistého krále, shromazdiv vojsko veliké lidí, ten hrad Bramburský, ješto tento Albrecht již držal. oblehl a vyhnav odtavad modlářě udatným mužóm byl poručil. aby jeho střěhli, Slovanóm i Sasicóm, udařiv ty jisté strážcě dary některými. Tento jistý pak Albrecht s pomocí Vitmanovú, arcibiskupa majtburského i jiných pánóv také na třech miestech oblehl ten hrad a dobyl jeho zasě toho léta, točíš tisíc sto paddesát a sedm toho měsiece črvencě. Tento jistý Albrecht urodil jest Ottu, jehož Přibyslav onen křtil, jakož již dřieve pověděno. Opět pak urodil jest Bernarta vévodu saského. Žfrida biskupa bramburského, jenž potom arcibiskupem byl bremenským. Měl jest také Hedviku dceru. jenžto markrabie míšenský pojal ji sobě za ženu. Tyto všěcky děti měl s túto ženú Elichú. Potom pak když Lotarius římským jsa králem vévodstvie saské Jindřichovi vévodě bavorskému svekru svému dal jest, o to jisté přěd králem Konratem římským náměstkem Lotarovým mezi těmito, Albrechtem a tiem Jindřichem, byla jest pohádka, kakžkolivěk biesta ta oba jista syny [101a] ze dvu sestrú, proňežto však král Conrad římský maje to za podobné, Albrechta chtěl k tomu panství stvrditi, že zdáše sě jemu jako nesličná to věc, by které kniežě dvoje vévodstvie držalo. Protož tento jistý Albrecht Lunenburk, Bardevik, Bremu i všěcky Sasy stran západu sluncě osobil a obsáhl, k ňemužto všěchny vlasti Nondaburské přichýlily sě. Ale však vévoda Jindřich ostal jest.] Přiemluva.
Léto božie tisíc sto paddesát a sedm Fridricus ciesař na letnicě u Věrcpurku dvór volal, dceru vévody burgunského, jenžto Božena neb Beatrix řiekáchu, pojal sobě za ženu, na kterúžto svatbu pozván byl Vladislav tu, kdež tak bylo sjednáno skrzě ciesařě s Danielem biskupem a s Gervazem proboštem Vyšehradským, že jel-li proti Mediolanským s ciesařem svým jeho koronovati na královstvie a vší jeho ctí a dobrým chtěl by sě starati, a že hrad Budyšínský s tiem se všiem markrabstvím chtěl by jemu dáti s tiem se vším užitkem. Uznamenav to Vladislav slíbil jest to učiniti, a tak po svatbě radostně sě domóv vrátil. Toho léta Spytihněv syn Bořivojóv druhého vrátiv sě do země umřěl jest toho měsiece ledna.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto paddesát a osm ciesař Fridricus smiloval sě nad Vladislavem vévodú polským pro svú sestru, jenž běhúnem byl z země, shromazdiv vojsko vtrhl do země i poplenil ji ukrutně. A kniežata nemohúc jeho moci ostáti, skrzě Vladislava vévodu českého milost u ciesařě sú obdržěli, s nahými meči v pokoru jemu šedše. A tak zaručivše i přisiehše za to zaviňenie, proti Mediolanským ciesařovi na pomoc tři sta odeňcóv slíbili poslati.
Toho léta Daniel pražský biskup k králi Uherskému byl poslán, prosě pomoci proti Mediolanským, jenž pět set Saracenóv neb pohanóv uprosiv s velikými dary do Čech sě vrátil.

Léto božie tisíc sto a devět a paddesát Vladislav do Řězně přijěl k ciesařovi, tu kdež mnoho kniežat sebralo sě bieše. Proňežto radil sě s nimi ciesař, kterak Mediolanské město, jenž ciesařství protiví sě, ukrotiti a zkaziti mohl by, kteréžto řěči všěcka kniežata slíbili jsú ciesařovi pomoci, i Vladislav také s nimi. Kterýžto slib ciesař velmi mile přijem, podle rady všěch volencóv duchovních i svěckých i všěch jiných kniežat ciesařských Vladislava toho měsiece ledna koronoval jest.
Nebo od časóv Vratislavových prvého krále českého pro sváry a pro války a pro róznicě jednak mezi bratří, jednak mezi [102a] vnuky českými i moravskými kniežaty nižadný králem nebyl, jedinký tento Vladislav syn Vladislavóv. Proňežto kniežata, šlechtici a páni všie české země radovali sě; všecko žákovstvo s svým biskupem vesele sě těšilo se všěmi lidmi. Tomu veselí na věčnú pamět ciesař králi českému i jeho náměstkóm ten jest dal hanfest, aby od pražského i od olomúckého biskupóv svěceni a koronováni byli.

[64.] Hanfest počíná sě:
Ve jmě svaté a nerozdielné trojice Amen. Fridricus z božie milosti římský ciesař vždycky přispořitel, poňevadž přirozeným zákonem i písmem jiným dobřě činiti ke všěm jmámy, zvlášče však k těm, ješto v službě ciesařské a v obecném dobrém spravedlnú radú a plným úmyslem nás sě nádržie a pro přispořenstvie ciesařstvie proti všelikterým nepřátelóm jenžto udatně bójijí proti rozličnéj nebezpečnosti sě pokládajíc, zvláští oblastností ve cti takových povýšiti jměli bychom i jmámy: protož dóstojně smy to vymyslili, aby náději k odplatě a k dóstojenství ten jměl, ktož spravedlně a udatně bojije.
Proňežto známo buď nynějším i budúcím potom, kterak my ciesař Vladislavovi vévodě českému pro jeho i pro všěch jiných přědkóv českých službu, tohoto dóstojenstvie [102b] ozdobnost, jímžto děd jeho okrášlen byl, korunu točíš nositi dali smy jemu i všěm náměstkóm jeho na věky dávámy a nezrušujícím naším ustavením to ustavujemy, aby mohl Vladislav věčných časóv on i budúcí jeho těch časóv, kterýchž my korunu nosímy, on také nositi mohl, točíš na božie narozenie, na velikú noc, na letnice, na sv. Václava, na sv. Vojtěcha, aby tiem ti světí dědici větší chválú poctěni byli.
Nad to viece jakož my od arcibiskupóv a biskupóv koronováni bývámy, takéž Vladislavovi i budúcím jeho dávámy to, aby od Daniele biskupa pražského a Jana olomúckého i od jiných budúcích koronován byl. Pakli olomúcký nemohl by býti, ale pražský jako po většiem dóstojenství obú miesto zastane. Takéž i olomucký, když by pražský nebyl. Nad to také přidávámy Vladislavovi i budúcím jeho toto, aby tu daň, ješto dávných časóv z polské země brali, vždycky brali.
Proňežto aby naše dánie Vladislavovi i budúcím jeho pevno cělo ostalo věčně, tento list. jsmy kázali psáti a na věčnú věčnost naší pečetí potvrditi přěd těmito svědky:
Eghardem salecpurgenským arcibiskupem, Wernannem majtburským arcibiskupem i přěd jinými arcibiskupy, biskupy, vévodami, markrabiemi i hrabiemi i kniežaty.
Dán a psán jest [103a] tento list v Řězně toho měsiece února léto božie tisíc sto paddesát a devět.

[65.] O té jiezdě, ješto Vladislav s ciesařem a s Fridrikem do Vlach byl jel, a o Medulanu.
Král Vladislav s svými kniežaty u veliké síle svého rytieřštva proti Mediolanským bez pochybenie jěti sě pripravováše, proňežto vešken dvór ciesařóv tomu sě radováše. Ty věci když sě tak staly, král domóv vesele sě vrátil. A tak pak kniežata, hrabie i šlechtici a páni všickni do Prahy svoláni byli a tu jim pověděno, že král svým vlastním životem proti Mediolanským chce sě vzdvihnúti, kterážto zajisté novina mnohým pánóm sě nelíbila, jenž praviechu, by to Danielovým navodem a radú sě stalo. A také z toho horléchu, že sě to bez jich povolenie stalo, na to jdúce tiemto úmyslem, že ty věci nic nejsu platny, kteréž by povolením starších nebyly by stvrzeny. [103b] To jistě král mlčě sám znamenal, s nižádným sě o to neradiv, sám v sobě to zachoval v svéj mysli. To když uslyšěli Čechové o Mediolanu, jeli sě sršěti a zvláště pánóv mladost udatná k tomu sě roznieti, že na všě strany bran pánóm děláchu; né, také přěmnozí z obecných lidí svým oružím na tu cěstu sě chystáchu. Proňežto veliký dvór do Prahy volán byl na to, aby k té jiézdě udatniej a ctniej rytieřštvo vybráno bylo. Potom pak královy korúhve stkvúcie vytěžéchu, po nichžto mladých rytieřóv v svém oděni množstvie veliké tiehnieše.
Gervasius probošt Vyšehradský pro krále úsilé to také zpodjal byl, s ním sě vypraviv. Tak pak skrzě Řězno vojska tiehniechu, bez čísla kořist a lúpež berúce a cěsty sobě dělajíce a klestiece. S tiem tak na hory i přijědechu korutanské, ale že v té vlasti lidé utekli biecim, na pití a na jedení nedostatek jmějiechu. Potom pak na počinské hory přijeli, tu kdež dobrého vína množství jest, jímž jsú sě posílili. Opět pak potom mezi hory Tridentinské, Brizmenské vebrali sě, tu kdež jsú trh v jedení a v pití velmi dobrý nalezli, klejt jim davše. Odtavad pak k ciesařovu přikázaní na téj vodě Achasim přěs most z lodí učiňený stran za Berún táhli na to jezero podle [104a] Wardy mezi dřievie olivové. a tu stany rozbili. Ti pak Berúnščí měštěné mnoho králi peněz dali, prosiece aby proti Brixenským, jenžto s Mediolanskými proti ciesařovi sě sřekli byli, na pole vytrhl. Jenžto k prosbě jich povoliv proti Brixii vytrhl jest. Nalezl rovni velikú a chtěl tu vojsko své spatřiti, kterak by mohl silen býti. S tiem tak kázal rytieřstvu hotovu býti. A když sě dále hnú proti Brixii a k branám sě přiblížie, mladost rytieřóv mladých své síle doufajíc, těch jistých Brixenských pozývachu k bojování. Ale oni umúdřivše zdraví svému proti nim vyjeti nechtěli, jedno bran bránili. Proňežto Čechové nedaleko od Bryxie stany své rozbili, a tak všicku tu vlast zkazili a plen velmi veliký vzebrali. Tehdy ti jistí Brixenští to uzřěvše, skrzě Ottu kardinala a skrzě své rádcě a pány zastali jsú, aby Daniel biskup pražský, jenž s králem přijel bieše, krále navedl na to, aby u ciesařě milost mohli jmieti, a královi s tiem veliké dary dali. Jenž to král učiniti slíbil jest. Zatiem pak ciesař s svým vojskem přijel, ano již král český dvě neděli přěd ním napřed byv, Brixenskú vlast ovšem zkazil. Tak pak český král proti ciesařovi s svými lidmi vyjel jest, nebo příští ciesařovu všickni sě [104b] radováchu, jenž podlé té vody, jiež Oleva řiekají. nedaleko od Brixie, stany své rozbiti kázal. Tehdy ti jistí lidé Brixenští tak velikého množstvie lidí bojiece sě, prosbú krále českého ciesařovu jsú milost obdržěli dary veliké davše a rukojmě postavivše i přisahavše, že proti Mediolanským pomoc chtie dáti.
Zatiem pak hnulo sě jest vojsko i přitrhli k té vodě velmi prudké a bystré, jiežto Pav řiekají. Přěs nižto ižádného brodu nebylo, ani mostóv, neb jsú všickni zkaženi byli. Tehdy Mediolanští velikým množstvím na ciesařovo vojsko jěchu sě střieleti a hroznými hlasy křičěti. Ale však pro širokost té vody prospěti jsú nic nemohli. Proňežto tu na břězě, kdežto ciesařóv byl most, bylo jich stanovišče, okolo kterýchžto stanovišt množstvím rytieřstva pole s sebú naplnichu. Král Vladislav s svými za míli vzdáli stany své rozbil. Zatiem pak když lidé poodpočinuchu a pitím a jedením sebe posilnichu, Bernart syn Soběslavóv a Odolen syn Střiežkóv z Chyš rytieřstvo údatné, jechu sě ztazovati a pokúšěti, zdali by brod mohli nalézti. Ale však jsú nic nenalezli, proňežto nic nenalezše s jediným tovařišem, jenž za nimi sě odda, řítista do vody neb vskočila, a tu v hlubinách tapajíce, jednak koní na nich, jednak oni na koních svrchu plavajíce a tak s tiem sěmo tamo [105a] sobú po vodě káciechu. Však zatiem pak tak, jakž bohu všemohúciemu libo a tomu chtěl, ve zdraví k břěhu sě přibrasta. Ale třetí jich tovařiš, nebo proto snad, že mdlý kóň měl, nebo srdce strašivé, zasě sě navrátil. To když král zvěděl, že dva rytieřě brod přejela a jej nalezla, ihned kázal v vojenský buben udeřiti a všem sě hotovu jmieti. Proňežto když hotovi bychu, tento udatný rytieř Vladislav počě napřěd tiehnúti přěd svými a oni za ním. Takž pak silné a bystré ořě vpudichu do vody napřěd a s tiem s Boží pomocí beze všie škody přěbrali sě tam. Zatiem král Vladislav s svým výborným rytieřstvem oboři sě mužně na nepřátely. V tom jistém sejdení vzněchu hlasi do nebes od obojich. Ale však Čechové tu boj slavný obderževše, přěmnoho nepřátel zbili a druhé zjímali. Odolenovi pro tu smělost. že brod sám druhý přějel najprve, na jeho štítě u bielém poli modrý štrych, jenž vodu znamenává, shory přěs vešken štít Vladislav dal jest nositi.
Zatiem pak ciesařovo vojsko mnělo, by Mediolanščí svým na pomoc táhli. Ale když jsú uslyšěli Česká znamenie, ihned jsú tomu porozoměli. že Čechové nepřátely pobili; ale však tomu sě velmi diviece. kterak přes vodu přějeli, veseli jsú tiem jich vítězstvím byli, Čechové pak ostatek nepřátel popudivše [105b] viece vítězstvím veseli jsúce nežli kořistí, kastely a vsi, kdež mohli, ohňem všě spálili. Mezitiem král Vladislav by pilen toho, aby ciesařov(i) most byl udělán. Proňežto ihned i ciesařova i králova vojska trámy snesechu dobré. Zatiem noc sě přiblíží a dielo přěsta. Král pak Vladislav posadiv stráži proti Mediolanským, cělú tu noc s nimi nespal.
Když pak svítalo, ani mosta velmi pilni biechu, pověděchu ihned, by Mediolanščí vojsko poslali k obráňení mosta. Proňežto pochopi rytieřstvo oděnie své, ale že s oné strany řěky větší diel vojska ostal bieše podle rady múdrých bojovníkóv vojsko vybra sě z stanovišť ven, chtiece viděti, mnoho-li by jich bylo, jenž ihned poslachu rytieřstvo udatné, kteříž chutně Mediolanské utkavše, mužně jsú jě podstúpili a jich popudili. Jenž tak po nich běžiece Čechové mnozí z nich byli jsú raňeni v tej nemúdrosti. A tu jest Zvěst tak řečený mělničský zabit byl, jehož rytieř jeden Dyna jménem pomstiti chtě běžal za tiem, ktož jeho zabil, i rozpoltil jej na dvé jako vepřě. Ale Čechové mnoho jich zbivše a za mrtvu ostavivše, sedmdesát z nich najurozenějších jemše královi svému dovedli, kteréžto král v ciesařovo vězenie [106b] dav, mostu dodělati byl jest pilen. Most když jest dodělán byl, ciesař s svým vojskem přějel na onu stranu královi na pomoc.
Zatiem pak někteří z Čechóv ku potřěbě svého vojska jiný most opravováchu. A když s obú koncí veliká tieskeň lidí bieše, most sě oboři, a tak i Čechóv i Uhróv mnoho sě ztopi. Daniel ten boj uslyšal, ješto Čechové obdržěli byli, chtě královi službu ukázati na tom přěs ten most velmi nebezpečně bral sě a těm, kteříž raňeni biechu, zvláštnie utěšenie učinil. Když pak opět již po opraveném mostu Čechové u velikém množství brachu sě, vida tieskeň velikú biskup, umúdřiv zdraví svému nechtěl přěseň zasě jěti, ale s Papienskými, ješto trh vojsku děláchu, jimžto cěsty mostové známi biechu, od stanovišť korutanského vévody, jenž tvrz jednu tvrdú proti hradu Trek řečenú obdržal bieše, bral sě, a tu noc jakž mohl, tak přěbyl, zítra pak stanovišť králových dobral sě.
Ciesař pak ten jistý hrad Trek mediolánských, jenž velmi tvrdý bieše. ihned oblehl jest a v malých dnech obdržav jej svým rytieřstvem osadil. A tak s tiem k Laudunu k tomu městu zpanilému bral sě svú cěstú, kteréžto město Pompejus udělal. Ti jisti lidé toho města ciesařovi [106b] a kniežatom jeho své násilé, ješto od Mediolanóv trpěli, rozpravili i prosili, aby prostřěd města stany své rozbili. Nebo Mediolančěné tak to město Laudu jako i Knimaské z kořen zkazili biechu a tak lidi v službu sobě porobili biechu. A když ciesař prostřěd města stany své rozbi a to zkaženie opatři, proti Mediolanským tiem viec jě sě býti horlivějí. A když lidi, ani žalostivými hlasy svých nehod žalují, ciesař slyšě, že Mediolančěné pod přímiřím ciesařovu dvuoru přijeli za to i za jiné ciesařovi dosti chtiece učiniti, kniežata pak jich řěč pokornú, že točíš dosti učiniti chtie, slyšiece a každý z nich doma býti spieše žádajíce, dali ciesařovi radu, aby je na milost přijal. Tehdy vstav Anzhelm arcibiskup ravenatenský, obnovil ta slova a řka takto: Však viemy, že chytrost mediolanská dobřě nám známa. Neboť zajisté sladkúť řěč mluvie, ale srdceť nevěrné jmají. Buď jim takáž miera odměřena, jako oni jiným měřie. Neb když sú oni města svobodná a kostely zkazili, buďte také sami zkaženi. To když ciesař uslyšal, s svými kniežaty povolil té radě a ihned vrhl od sebe svú rukavici podle obyčějě starých ciesařóv a králóv, zjevně jě vypověděl a zjevné nepřátely ciesařstvie skrzě to jě ukázal.
Potom ihned [107a] nazajtřie ve dvú mílí od Mediolana vojsko sě položilo, a tak zjednavše stanoviště sěmo tamo jezdiece, rytieřstvo ciesařovo kratochvil svú jmějiechu. Zaherkembert, ciesařóv přietel, mnoho s sobú pojem rytieřstva, trhl k Mediolanu, boj s nimi chtě některý povzdvihnúti, hněvajě sě proto, že Čechové tak mnohé věci proti Mediolanským učinili a on točíš nic. Když tu v tom pobití on s svého ořě ssědl byl, zatiem pak některak jiní postúpili, a on tu zabit byl. Maršalek některak zavrhl sě i nebyl zabit. Ale však najposléz vždy byl zahuben ukrutně. Tu jest také onen rytieř Dyna, ješto na Pavu byl raňen, byl také pohrabán.
Toto když sě ciesařě doneslo, hněviv byl ciesař velmi i jal sě tak přieliš velmi na Mediolanské sršat býti, že k kázání ciesařovu vojsko všecko v odění svém by hotovo. Zítra pak když byli všickni hotovi jsúce přěd Mediolanem, bychu na velikéj rovni k bojování velmi přípravně. Proňežto na prvé špici Lodvík bratr ciesařóv Rothercuk s Rýna, muž slovutný, s Papienskymi a s Cremonenskými, jenžto strójce toho bojě biechu, na poli s velikú silú postaven jest. Na druhé špici Fridric syn krále Konrátóv z své mladosti krású jsa ozdoben, vévoda z Rotenburka s velikým množstvím rytieřstva, s markrabí farařským [107b] s Hugucem, s Berúnskými, s Brixenskými, s Mantavskými jest posazen. Třetie pak miesto slavný král český Vladislav svým vojskem u veliké síle výborného rytieřstva, čtvrté miesto Jindřich vévoda rakúský s jinými kniežaty rakúskými držal jest. Pátú špici sám ciesař svým vojskem držal jest, kteréhožto vojska dlúhosti a širokosti nesnadně by kto sezřieti mohl. Šesté miešto všickni Bavořěné s kniežaty těch vlastí všěch, nad nimižto Otta hrabě s svými bratří z Řězna zprávcí byl; sedmé miesto neb špici všickni Němci s Lambardy držěli jsú svým vojskem.
Tak pak toto všecko množstvie proti téj bráně mediolanskéj, ješto římská slove, beze všie přiékazy přitrhli jsú. To oni i množstvie uzřěvše k brani postaviti sě nesměli, jedno zeď k bráňení dobřě osadivše pilni jie byli. Proňežto ciesař u té jisté brány najvěčšiemu vojsku státi kázal a jiným u jiných bran. Výborný král český blíže od Mediolana stany své kázal rozbiti, chtě viděti, která by brána mohla obležena býti. Tak pak Lodvík bratr ciesařóv u brány svatého Dionysie byl posazen, jenž jako najmdlejšie bieše. K téj snaženstvie přiložichu k dobytí. S tiem tak u večer v odění, jakž najsilnějie mohli, šturmovali [108a] tam. Tuto pak v tom potkání toto kniežě mladostí sě stkvějé jako rytieř udatný potkal jě s svým vojskem i by boj přěukrutný, ano rytieřstvo přielišné, jednak oni a jednak oni, na zemi padají. Uznamenav to kniežě, že odolati nemóže jim, poslal k králi českému, aby jemu pomohl. Když to král uslyšal Vladislav, ihned v znamenie vojenské káže udeřiti i byl s svými vzhóru na pomoc v velikém množství. To Ludvík vida, snažnějí byl ihned k bojování. Zatiem pak tento král slavný pln jsa mužnosti s svým rytieřstvem Mediolančany ihned podstúpi, v kterémž podstúpení kniežě jich, jenž korúhev držal, svým kopím ihned prohnal, jenž na tom miestě zdeše. Jiné také rytieřstvo mužně sě razichu na nepřátely. Proňežto s obú stranú padáchu na zemi zbiti, le tak to dlúho trálo pobitie od nešporóv až právě do smraku. Takž pak jedni z Mediolanských zbiti bychu, druzí zjímáni až právě vidúc sě již přěmoženi jsúc, ani mohúc mocí kterú Čechóm odolati, v město utekli, a tito bój obdržěli.
Král vesele sě do svých stanóv vrátil, s nímžto mnohé rytieřstvo raňené vrátilo sě v stany. Neb zajisté v tom boji mladostí stkvějíce sě, mužně bojujíce Miklaš, Otta, Swertek a Herhart, vnuk velíkého Hrabiše, zabiti jsú. ježto [108b] biskup Daniel v tom klášteřě bliz od města, jemuž Světlý dól řiekají, pohrabal jest. Mediolanščí nemohúc pak také síly snésti, z těch bran, jimižto dřieve vychodili, nesměli sě vyskýsti; ale kamením všěcky zametali, jedinkú bránu sv. Dionysie sobě ostavivše. Ale král český svým rytieřstvem osadil ji stanovišči, takže se všěch stran Mediolan kniežaty byl obsazen.
Znamenaj tato:
kniežata tato, kteříž na téj službě ciesařovi byli. Najprve král český Vladislav svým bratrem Theobaldem a s jinými kniežaty i pány českými: vévoda z Rotemburka, Jindřich vévoda z Rakús, Lodvík bratr ciesařóv, Fridric syn Konrátóv z Šváb, Otta Rothercuk z Bavor s svými bratry; dva syny markrabina Albrechtova s jinými kniežaty z Sas. Byl Peregrin patriarcha z Aquilie, Fridric kolínský, Wiltman majtburský, Anzelm ravenatenský arcibiskupové; Heřman verdenský, Daniel pražský, Wierzburgenský, Cynenský, Wormacenský, Metenský, Cameratenský, Treveretenský, Argentinský, Augustinenský, Curienský biskupové. Byl Huguc markrabie, Quido hrabě fladrenský s syny svými; Oblík řečený mala spina, Gerhardus z Campaneta, Kerhart z Farařě, Huguc, Albrecht Vigulinus tak řečený a jiných přěmnoho kniežat lambardských. Byli jsú také tu Cremonicenští, Landenščí, [109a] Euganščí, Berúnščí, Brixenščí, Matavščí, Bergamenščí, Parnienščí, Platentinščí, Geminenščí, Terdonenščí, Astenščí, Albanščí, Vercellenščí, Aquilenščí, Farařščí, Reginienščí. Mulinienščí. Bononienščí i Volenščí, a mnohá některá pomořská maritinská města, z Ravenny, z Srvie z toho města, ješto slove Forum Julii, Ravenatečené, z toho města De Foro Julii, Armenščí. Flavenšcí, Antonitanščí, Firmenšcí, Senegomenšcí, Ascolanščí a z jiných měst z lambarských přěveliké množstvie. Byla také tato města: Tuskancia, Romancia, Lucenščí, Pizanščí, Lunenščí, Aquisponenščí, Seniezščí, Viterbienščí, Florenščí, Sutrienščí, Nepenščí, Tusculanščí, Tiburcinščí, Peruščí. Tito všickni na ciesařovu pomoc sebrali sě byli, jenžto Říměné vidúce, také svého pána s kniežaty poslali byli s těmito všěmi lidmi.
Mediolanščí obloženi byli, takže jediné bran mohli brániti. Byla jest tu věžě jedna veliká z mramoru udělaná mezi ciesařovými stanovišti osazena k bráňení, jenžto ciesař oblehl, a věži zkaziti kázal. A oni bojiece sě za život, věži vzdali ciesařovi, jenžto Papienskými a Cremonenskými osadil jest hrad jeden velmi tvrdý jménem Moyce s jinými kastely rozličnými. Čechové zkazili jsú a vše spálili a ženy i s dětmi [109b] zjemavše, do stanóv přivedli, jenžto biskup Daniel i penězi i prosbú vyplativ, poručil jě k óstřiehání Peregrinovi, arcipřěstu svému, jenž věrně jich ostřiehav a pokrmiv jich dovedl do města.
Zatiem pak Jindřich vévoda rakúský u brány svých stanovišť od třetie hodiny až do mraka boj měl, i s oné i s oné strany mnozí padachu, né, i ohněm některako na město tepiechu, jenž brzo Mediolančené zhašováchu. Ciesař na každý den mocně vókol obježdováše, aby nižádný ven nemohl. A praky vždy děláchu. Ty věci když sě tak dějiechu. Peregrin patriarcha aquilijenský, Gerhart bamberský a Daniel pražský biskupové s Mediolanskými sešli sě o pokoji jednajíce. V tom v takém jednání radě i pomoci králi Vladislavově poručili sě, aby skrzě něho milost ciesařovu mohli jmieti. Král ciesařovi dal to věděti.
Ciesař uslyšav potřěboval rady svých kniežat. Zatiem Ravenatenský arcibiskup umřěl, o ňemžto po všěch stanech byla pověst, že jeho bóh proto porazil, žě Mediolan oblehnúti radil. Kniežata radujíc sě pokoji takúto cěstu tomu nalezli, aby laudanského a knimanského i jiných měst ciesařových viec potom s pokojem nechali, a to aby Mediolanščí přísahami zatvrdili, [110a] aby také Mediolanščí desět tisícóv hřiven za své zaviněnie proti ciesařovi jemu dali a všěcky vězně Cremonenské a Papienské skrzě ruku krále českého aby svobodny učinili; aby věrně manstvie neb poslušenstvie služby učinili a přísahy zachovali. A aby pravdu činiti slíbili a pokoj od starých ciesařóv všěm městóm ustavený aby zachovali, koruny a cti ciesařské aby ostřiehali, ciesařské palácě neb sieni aby zasě vzdělali; dvanáste konšelóv aby vydali, kteréž ciesař k súzení vyvolí; kamž ciesař káže aby jemu pomoc dali, a na znamenie pokory a poslušenstvie aby nad svými hrdly nahé mečě nesúce přěd ňeho šli. A aby tyto všěcky věci pevny mohly býti, tři sta rukojmí urozených v ciesařovu moc aby postavili. Tyto věci o tomto pokoji den s. Mařie narozenie měly jsú sě konati.
Někteří pro smrad mrchy zemdleni jsúc a druzí horkem zmučeni, chtiec rádi býti tu nemohli jsú. To všecko jednánie v českého krále rucě přišlo jest. Tři sta rukojmí urozených dáno, pól druhého sta vězňóv lidu papienských a jiných měst tisíc nebo viec vězňóv, z nichž někteří desět let vězěli a ješto malitkých svých dietek odešli byli, rytieřě jsúce již [110b] je tu opatřili plačtivě s radostí. Ti všickni byli jsú posazeni pod stráží v klášteře svatého Dionysie pod královú českého mocí, takž když by Mediolanščí milost ciesařovu jměli, aby oni svobodně puščeni byli. Pakli nic, aby opět u vězení byli. To když tak jednáno bylo, arcibiskup pambergenský a Daniel pražský na to posláni byli ku přijetí Mediolanských k milosti ciesařově. Proňežto najprve, ande žákovstvo v řádu svém neb v procesiji napřěd jde, mediolanský arcibiskup od túto dvú biskupú přěd ciesař byl přiveden, a tak od něho pokojným políbením přijat a mezi arcibiskupy posazen. Potom pak dvanáste konšelóv Mediolanských bosými nohami nahé mečě nad svými hrdly nesúce přěd ciesař, an na súdné stolici sedí, brali sě v pokoru, z nichžto jeden jménem Obert konšel muž múdrý túto řečí jest mluvil a řka: Zavinili smy, neprávě smy učinili, hrdla našě panství a moci vašemu i pomstě vašiej poddávámy. Ciesař pak vzem od nich mečě, sluhám dal a jě na milost přijal. Toho dne svaté Mařie arcibiskup k službě sě připravi tiem obyčějem ambrozianským; i bieše tu muž jeden šědivý a poctivý u pozlatité kápi. koruhev, berlu nesa v rucě pozlatitú, když okolo kostela chodiechu, jehožto činóv mnozí velmi diviechu sě. Ciesař sědl na své stolici v svéj [111a] koroně drahéj a divným dielem okrášlenéj, jenžto jemu král englický poslal byl. Tu jistú korunu vzem s hlavy své králi Vladislavovi českému po takém úsilí a po takém vítězství přěde všěmi kniežaty z německých i z vlaských zemí poslal jest darem, aby jí tu při božie službě okrášlen byl. To když se všecko dokona, každý sě obráti, ktož kam zván, pokoji tomuto radujíce sě. Ciesař dav milost Mediolanským, k hradu tomu Moyce přitrhl s vojskem, ješto k ciesařově koruně od dávna příslušieše, kakžkolivěk město od Papienských spáleno bieše. Král český obtiežen jsa nemocí dosti velikú po tak velikém úsilí, odpuštenie prosil; jehož ciesař navštieviv skrzě Brixii výjezd jemu zpósobiv, a tak s tiem kromě jiných daróv tisíc hřiven jemu dal zlata, ješto byl od Mediolanských vzal ciesař. Mediolanščí pak jeho darovali desět tisíci hřiven střiebra. Daniele biskupa ciesař u svého dvora obdržal a uprosil, protože vlasky umějě byl užitečen, an sě však odtaháše, protože mějieše zimnici. Takž u pól noci Vladislav s svým vojskem sě hnul i dojěl sčěstně do Prahy a tak přijat byl dóstojně. A té prácě vlaské pozapoměnuv potom sčěstně zpravoval zemi. Potom ciesař všěm pánóm vlaským i městóm nad Pavem nedaleko od Placencie den [111b] s. Martina dvór slavný a veliký svolal, tu kdež práva starých oněch ciesařóv chtěl stvrditi a k tomu svá nová připsati. Povolal Mediolanských v svú radu vzpytaje neb vztazujě od nich. kterak by věrná a poslušná k sobě města vlaská mohl přivésti; jenžto tuto odpověd jemu dali: aby v každém městě ustavil poručníky a moc svú, ješto potestaty slovú, a konšely, i přijal od nich přísahy, aby věrni a poslušni byli ciesařstvie. Tu řěč ciesař pochváliv, v svém úmysle za chvíli chtěl sě o to rozmysliti. A tak dvór když dokonal, každý sě domóv vrátil, a ciesař kamž chtěl po Vlašiech bez přiekazy jěl jest. Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a šest desát. Ciesař v tom městě, jemuž Alba dějí mezi Vercellaským a Astamským městy ob vánocě kvasil. A takž tu pamětliv jsa Mediolanských rady, poslal po vlaských městech posly své, vzvoliv sobě je k tomu, Daniele pražského biskupa, Remalda kancléře, Heřmana verdenského. Ottu hrabí z Řězna Hercuka, Quida flandrenského hrabí, jenž kázanie ciesařovo naplnivše v Oremoně, v Papii, v Placencii a v jiných městech ve všěch v ty strany, potom pak do Mediolána přibrali sě i svolali konšely a ciesařovo chtěnie a [112a] vóli jim zjěvili. a oni prosichu. aby jim rozmysl o to dal. A když čas tomu přišel. aby odpověd učinili, odpověděli jsú, že toho učiniti nechtie, což ciesař chce. Ale však to chtěli učiniti, což na hanfestu svém měli psáno, točíš aby toho, kohož by chtěli, oni volili a k ciesařovi neb jeho poručníkóm přivedli, aby přisáhl věren býti. Poslové tito proti tomu odpověděli, kterak oni sami dali radu, aby (v) vlaských městech skrzě posly své ciesař vladařě neb potestaty zsadil. Ty věci i jiné když oni od ciesařě vypravili a ciesařovu vóli vypověděli lidu, by pohrom velmi veliký v lidu v klášteřě s. Mařie, ande volají: vyvedeni nectně buďte tito poslové ven a ihned umrtveni! Veliký povyk mezi lidmi by z toho, ano na ty posly kamením chrlejí. Přiběliše k tomu konšelé ukrotichu lid řkúce. že by bez rady starších to učinili. A aby k ciesařovi to nedošlo, jich prosili, penieze jim veliké za tu vinu dáti slibujíce. Poslové tito k tomu velmi lehcí byli, činiec sě na to nic netbajíce, ale v noci inhed preč utečechu, a když ciesařě dojeli, všecko jemu, jakž sě stalo, vypravili. Tehdy ciesař ihned opět dvór kniežatóm veliký učiniv, této křivdy přěde všěmi žaloval, což po slóm jeho [112b] stalo sě. Podle rady kniežětské Mediolanščí byli povoláni, aby odpoviedali k tomu. A když stali přěd ciesařem pokorně, podle ciesařovy vóle dosti za to slíbili učiniti a to přísahami zatvrdili. Proňežto bezpečně domóv sě vrátili. A když také ciesař ubezpečiv sě jich zatvrzenim, s svým vojskem k Maritimě trhl, v tom městě Mantav umyslil velikú noc okvasiti, a tak v květničnú sobotu ledva za míli vzdáli od Bononie na rynku s. Eleny stany kázal rozbiti. Té noci pak Danielova komora pražského biskupa shořala jest a sám v jediném plášti z ohně vyběhl. Ciesař a kniežata uslyšěvše žěleli toho i nadali jemu mnoho daróv v tom městě u Mutině i okvasil ciesař velikú noc slavně. A když kniežata a rytieři tancě vodiechu svým obyčějem a ciesař s palácě díval se, přijel posel, že hrad ciesařóv Trec tak řečený, jenžto císař osadil bieše, rytieřstvem mocně od Mediolanských obložen jest: proňežto přěsta tanec, ano každý v odění svém chtiece hotovi býti. Zítra pak, ano sě zabřězkuje, rytieřstvo zdvihlo sě oněm na pomoc. Ale ne po mnohu dnech přijěl jiný posel, pravě, že hrad z kořen přěvrácen, a ktož na něm byli, zjímáni a nectně do Mediolana vedeni. Ciesař to uslyšav, zdvihl sě do Lavdy a kterak by té smělosti odvětil [113a] byl myslil. A tak s tiem opet všěcka města vlaská svolal se vší jich mocí k oblehnutí Mediolana. Proňežto potěžechu koruhve ciesařovy, a takéž pak vojsko by zjednáno a všěcky brány mediolanské bychu obleženy, bez obrany hradové. kastellové, vsi, tvrzě bychu zkaženy tu v okolí. Ciesař pak podle rady Cremonenských a Papienských jeden hrad, Crěma řečený, velmi tvrdý Mediolanským vehni s velikým množstvím oblehl. jenž ihned proti vojsku vyjedše, boj počěli. S obú stranú raňeni. jěti i zabiti mnozí byli. tak dlúho až právě pro noc přěstali. Ti s hradu mezi zdi utečechu. Tu markrabie z Nakonie udatný muž s ciesařovy strany zabit. Zatiem ciesař do Lavdy sě vrátil. Tu pak vzem množstvie svých věrných s některými Papienskými v noci stran Mediolana přitrhl. Ti pak Papienščí tajně stáda jako chtiec zajímati v noci přihnali k Mediolanu, jenž pochvátavše stáda i poběžechu s tiem a u městě by povyk. tak jakž k šturmu znamenie dachu, proňežto vytekúc z města stáda chtiec otjeti, Papienščí něterdy činiec sě jakoby běžěli k ciesařovým stanovištiem, v nichž sě tajieše, hlížiechu sě. Proňežto tak běžiece, někdy raňeni, někdy jímáni biechu. Papienščí však všě trpěli. Když však přiblížichu sě k strážiem, dachu znamenie ciesařovi, [113b] jenž ihned na pomoc jim s svým vojskem razi sě na ně, a tak nemilostivě by jich mnoho raňeno i zjímáno. Kteréž zjímavše jako psy provázky zvázavše vedli s sobú do Lavdy. To když sě tak stalo, opět sě vrátil k obležení hradu Kromy i oblehl jej tak tvrdě, že ani Mediolanščí k nim mohli přijeti, ani oni k nim. Tak když oblehl hrad, přístrojie bojovného mnoho dobyv k dobývání, proti hradu šturmoval tak dlúho, až právě v popel jej obrátil, a oni milost obdržěli. A tak podle svých kniežat rady vzem jě na milost, bez škody s hradu jě pustil, jenž všeho nechavše sudy i onudy sě rozběhli.
Léto božie tisíc sto šestdesat a jedno. Ciesař rozdvojenie římského kostela chtě ukrotiti a staviti. ješto sě biechu rozdvojili kardinálové o volení papežě, s jinými preláty sebral se; nebo oni Octaviana, oni Victora, oni Rolanda za pravého papežě jmějiechu. Proňežto rozličné pany duchovnie do rozličných vlastí ciesař rozeslal jest pro ty věci, chťě to skrotiti. Daniele biskupa k uherskému poslal, jenž poselstvie zpósobiv, ku pánu svému Vladislavovi vrátil sě, jenž kakžkoli pro dlúhé meškánie tam pohněvával sě naň, však poctivě přijat milost obdržav u krále.
Fridricus na pomoc jel ciesařovi.
[114a] Léto božie tisíc sto šestdesát a dvě král Vladislav na pomoc ciesařovi Fridrika syna svého a Theobalda bratra svého s velikým vojskem poslal. A když již na mezě próvazieše je. přiběhl posel z Moravy pravě, že Soběslav syn Soběslavóv Olomúčské město nectně a neprávě ztekl. A kakžkolivěk tyto noviny protivné slyšal. však proto vojsko toto vždy vypravil. A tak pak jiné vojsko shromazdiv vtrhl do Moravy i oblehl Olomúc. Tehdy Soběslav králově moci nemoha ostati, skrzě Konráta a Ottu kniežat milosti prosil, a také některaká částka země aby jemu dána byla. To král snadně slíbiv, vzě jeho na milost a Olomúc v svú moc.
Král s Soběslavem vráti sě do Prahy. A když by po mši v hořějšie sieni biskupově, Soběslav čakáše toho, co by král v komnětě svéj jemu chystal dáti, naliť pak ihned zatiem jat by a u věcší veži okován vsazen; a jeho odtavád utečechu. Potom pak na Přimdu okován Conratovi jednomu velikému ukrutníku poddán byl.
Ciesař zatiem svým množstvím lida rozličného okolo vešken Mediolan oblehl, vinnice a dřievie zrubal a stáda zzajímal, tvrzě všecky a kaštely zkazil, a kteréž mohl Mediolanské zlapal, zmučil a oběsil. [114b] Fridrik syn králóv když začas okolo Mediolána ležal, o s. Václavě vrátil sě i by radostně přijat od otcě i od kniežat.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a šest desát, a tři opět Fridrik a Theobald na pomoc tomu obležení k ciesařově pomoci byli posláni. Proňežto ihned Mediolanščí mnohá léta rozličnými nehodami sotně byli hubeni a ciesařovo vojsko vždy se množilo. A když již přístrojóv dobyli byli, Čechové přiekopy městské najprve zametali byli a ke zdi přistúpili, a tak střělami, střielením, šípy nepřátely odehnali, prvnější na zdi byli, mezi nimižto jeden rytieř udatný a urozený z Chusníka, muž velmi silný, udatně do města po řebří vskočil, po ňemžto všěcko vojsko české ihned sě tam mužně bralo. A tak brány otevřěvše, ciesařovo vojsko tam vpustili. Pro ten skutek udatný tomu z Chusníka, ješto po řebří vlezl do města, najprve král Vladislav zlatý řebří přěs modré pole na štítě věčně dal jest nositi, jehožto dnešní den na pamět takéj věci přědkové jeho požívají.
Toho času také kniežě jednu nohu sviecnovú litú, ješto někdy Salomon v chrámě Jerusalemském slil jest byl, do Mediolana přinesenú, do pražského kostela s velikú prací přinesl, jakož i dnes to znamenito jest.
Mediolančené pak síle [115a] takéj nikakž odolati nemohúce hladem, jímáním, mučením nad svými nepřátely a jinými rozličnými nehodami súženi nebo skroceni, kakž kolivěk v rukú nepřátelskú byli zaklopeni, nezúfavše do milosti ciesařovy, hledali skrzě kniežata česká i jiná rozličná, zda by milost mohli jmieti. Jimžto taká odpověd dána jest, že, holé milosti jmieti nemohú, jedno aby v moc ciesařovu město navrátili a podle věrné rady svých aby všichni tak zjemáni jsúc přěd ciesař na súd přišli s svými kniežaty, a tak bosými nohami na zemi padli a nevstávali, jeliž by jim ciesař kázal. Z nichžto jeden Alminerus jménem z Vimata takto jest mluvil: Zavinili smy, neprávě učinili smy proti římskému ciesaři, pánu našemu přirozenému, boj proti ňemu povzdvihše. Vinu naši vyznávámy, milosti prosímy. hrdla našě v moc ciesařskú poddávámy, klíče městské vašiej velebnosti vzdávámy, aby pro také město, pro bóh i pro ty svaté, ješto tu odpočívají. nám vašě ciesařská milost ráčila odpustiti a nad námi sě smilovati, a pokoj nám dáti, pokorně prosímy. Ciesař přijem klíčě mediolanské, slitovav sě, tak odpověděl jim a řka: aby na čtyri všeho světa uhly mediolanských zaviňenie zjevno bylo, ktožkolivěk z těch měščan [115b] přiebytek zvolí, aby pokoj i na těle i na sboží jměli od každého, a město v naší moc bylo navráceno zasě.
To uslyšěvše Mediolanščí povolichu ciesařově vóli, kakžkoli rádi i neradi. Tehdy ciesař přěd Čechy i přěd Němci, prěd Papienskými, Cremonenskými i přěde všěmi jinými na svém súdě na svéj stolici sedě, žádal rady, co by z toho města učiniti bylo. Jemužto takúto dali jsú odpověd: což Mediolančené jiným jsú učinili, též na sobě věděti mají správně. Nebo když jsú oni jiná města zkazili, sami spravedlně buďte také zkaženi. To když uslyšal, proti Mediolanským súd byl vydán ciesařem. A když vynesen byl súd. vojska vyjědechu na pole, a takž prvý Theobaldus bratr Vladislavóv, potom Papienščí, Cremoicenščí a všěch jiných měst lidé se všěch stran město zapálili, ano ciesař s svým vojskem hledí. Takž to staré město rozličnými psotami jsa trýzněno, pro neposlušenstvie své zlosti jest ovšem zkaženo.
A když tak zkaženo bylo, po všěch Vlašiech ciesař svobodně svú vóli činil ciesařskú. Nie, všěcky země to slyšiece, jeho vzezřěnie sě bály, též nehody bojiece sě. Po tak slavném vítězství a tak udatných skutciech a divných ctně odpuštenie Čechové od ciesařě vzemše, poctivě [116a] pušťeni jsúce vesele a sčěstně domóv sě vrátili. Takž pak když to město zkaženo a přěvráceno bylo, ustaviv u městech své vládánie do Sicilie, o napulském vévodství chtě pojednati, s svým vojskem vzdvihl sě.

[66.] Přiemluva o Uhřiech.
Léto božie tisíc sto šestdesát a čtyři. Uhrové syna krále uherského Denci maličkého za krále sobě zvolili i prosili pomoci Vladislavovy, jenž věrně jim pomoci slíbil. A tak pro věcšieho pokojě přietelstvie mezi sobú chtiec učiniti, druhú dceru královu synu jeho Svatoplukovi oddali za ženu. A tak veliké dary jemu davše, domóv sě jest vrátil. To když sě tak dálo, řěcký ciesař s Stephanem dětátkem. bratrem toho krále nového, s velmi silným vojskem vtrhl jest do Uher. Tehdy králová uslyšěvši to, s svým synem králem novým poslala posly k králi českému prosieci snažně, aby jejiemu synu v takéj potřebě pomoci ráčil. Nebo bez jeho pomoci království uherské nikakž zachováno býti nemóž. To když uslyšal král český, svým životem pomoc slíbil dáti. Tehdyž inhed učiniv snem zemanóm u Prazě svój jim úmysl zjěvil, že točíš na pomoc uherskému chce trhnúti proti ciesařovi králi řěckému. Některým to sě líbilo [116b] jakožto věc sličná, některým nelíbilo jako nesličná. Řekli jsú někteří páni: Neslýchaná jest to věc, by král český uherského krále učiniti a ustaviti jměl, anebo uherský českého. K tomu král jim odpověděl: Páni, vězte to, že já krále tam ustaviti nemyslím, ale ustavenému proti nepřátelóm jeho pomoci. To když Čechové uslyšěchu, odpověděchu, že kamž král chce, s ním jsú hotovi, že třěba-li za moře. Proňežto vzdviže sě vojsko jeho i syna jeho Fridrika vévody moravského do Uher proti Řěkóm. A když vtržechu tam s obú stranú velmi daleko na pravici i na levici lidé sě rozběhli bojiece sě. Nie, všěcka země uherská jich síly strachováše sě a téměř třěsiechu se všickni přěd jich viděním. Král uherský, jenž bojě sě síly řěckých, ob onu stranu Nisy postúpil byl, uslyšav pak, že s tak velikým lidem Čechové na pomoc jemu přijeli, posilnil sebe s dobrú myslí, s Řěky boj chtě jmieti. Kniežata, ihned od uherského vstřieci králi Českému bychu poslána, jenž vesele jeho přijemše, jemu děkovali, že takú práci proň zpodjal. A tak jemu čest, jako toho dóstojno jest, velikú činili. Tehdy ciesař řěcký zvěděv, že král Český přijel a uslyšav skutky jeho slavné, bylo-li by to tak jakožto noviny běžie, žádal sě pojistiti [117a] a jednoho jménem Rokytu, ješto někdy byl čeledín Konratóv moravského vévody a potom šed do Řěkóv pro svú ctnost také cti došel, že s najprvnějšími ciesařovými miesto měl, byl poslal k králi českému, aby napomanul jeho pro tu přiezeň, ješto na jeruzálemské jiezdě spolu měli za krále Konrata, pamětliv byl a ji zachoval nebývaje proti němu. To když jako tajně mluvieše, vojsko pilně znamenal jest, ano velmi mocné jest. Poselstvie zpósobiv, vrátil sě rozpravujě to ciesařovi. že král svým životem uherskému přijel na pomoc. Zatiem pak král své vojsko položil nedaleko od Řekóv, jako zítra velmi ráno boj s ním chtě vzieti. Znamenav ciesař věci posla svého, řěč tu v srdci ji zachoval tvrdě a tak podle rady svých mudrcóv v noci s nemnohem vojska přěplul přes Dunaj zasě, jiného lidu Stephanovi nechav tu na pomoc. Stephan pak pln jsa strachu, jménem síly české bojě sě, nižádného boje neučiniv, ale brzo přěd strachem Čechóv preč jest utekl. Ta novina došla Čechóv. Tehdy oni v súmrak jakž najspieše mohli, nepřátelsky řítili sě na stany i jeli sě jich bíti a jímati velmi ukrutně. A s tiem tak korúhev jim odjemše bezčíslné kořisti nabrali množstvie. Král český tiem svítězením [117b] byl vesel, kázal prostřěd stanóv korúhve rozvinúti. Vida to ciesař řěcký poslal posly slavné královi, aby mír dávno mezi sobú zatvrzený přietelstvím zachovali, dávaje jemu věděti, že pro pokoj vjel byl do Uher s bratrem krále uherského mlazším, prosě některé částky královstvie jemu dáno býti. Zatiem Daniel biskup v Prazě jsa pilen zdravie krále svého i jeho lidu, na každý pátek až do jeho příštie (lidu) postiti sě kázal a sám s žákovstvem modlitby k Hospodinu vzdával. Též také králová Jitka vždy sě modlila. To poselstvie od řěckého ciesařě když král přijě. královi uherskému a pánóm jeho dal to věděti. A oni to všecko v jeho moc poručili. Takž jak s obú stranú poslové sěmo tamo ústavně posláni bývachu o pokoji jednajíce. Proňežto král mezi nimi jest přísahami zatvrdil pokoj. To když sě jest tak stalo, král Martina vnuka Gervazova probošta Vyšehradského, písaře múdrého a šlechetného s radú poslal k řěckému (ciesaři), jehož ciesař poctivě přijem a dobřě uctiv svými dary ciesařskými, k králi zasě poslal. Chtě ciesař většie přietelství s králem jmieti, vnuky královy, dcery Fridrikovy syna jeho, vnukovi svému prosil jest za ženu dáti. O ňežto král poradiv sě, slíbil to učiniti. Tehdy ciesař [118a] uznamenav to, poslal královéj české rozličného pohlavie přědrahá rúcha a ornáty. Takž mezi ciesařem a mezi uherským pokoj král když zjednal a uložil, domóv sú sě oboji vrátili. Král pak český s králem uherským před jeho máteř královú brali sě. Potom po všem, jenž králová tak velikými a mnohými dary jeho darovala, že na mnoho vozóv ledva rozebrali, proňežto vrátil sě král radostně domóv, a tak ochotně od lidu byl přijat i od žákovstva a zvlášte od Daniele biskupa svého nábožného, jenž kostela sv. Václava i jiných mnohých navštieviv mnohými drahými ornáty jě okrasil. Králová také Jitka milostivě Vladislava přijala jest. Léto božie tisíc sto šestdesát a pět král Vladislav vnukyni svú poslal ciesaři k řěčskému s velikými posly, jakž smluveno bylo, za jeho vnuka. [Přiemluva.
Téhož léta toho měsiecě zářijě, jakž bramburská kronika svědčí. Wilmarus biskup bramburský. jenžto biskupstvie svého velmi povýšil a Bramburky pro nepokoj pohanský ohraditi a obtvrditi chtěl, takž pak podle rady Albrechtovy markrabiny podle synóv jeho kanovníky přěmonstratské, ješto u sv. Gotharda u Bramburciech u přědměstí [118b] tehdy biechu, s žákovstvem i s lidmi s jinými slavné přěnesl do města, aby stolici učinil. A takž pak nečistotu modlebnú preč vycídiv, odtavad chválu boží tu zjednal, nebo dřieve diablóm chválu tu dáváchu. Téhož léta ten biskup kostel sv. Petra chtě dělati, jakož byl zamyslil, toho měsiecě října základ založil.] Přiemluva. O Danielovi biskupu.
Léto božie tisíc sto šestdesát a šest Daniel pražský biskup zavolán jsa od Fridrika ciesařě toho měsiecě srpna pro ukojenie toho rozdvojenie o papežovi, ješto toho času svatú cierkev boží rozličně mútieše, vzdvihl sě tam do Říma, a tak úprkem k tomu městu Laudě, jenž ciesař oblehl bieše silně s svými, přijel jest.
Přiemluva. Mor.
Léto božie tisíc sto šestdesát a sedm Fridricus ciesař když u Vlašiech své věci jednáše, toho měsiecě srpna mnoho kniežat morem velikým zemřělo, mezi nimižto Theobald bratr Vladislavóv muž udatný umřěl jest, ostaviv po sobě dietě veliké slovútnosti jménem Theobalda také, otcě těch jistých, ješto potom nazváni byli Dipoltici tak řečení. Kterýžto Theobald nad svým dielem země jest panoval. Potom svými časy Daniel biskup také u Vlašiech jest umřěl, jehož tělo tam schováno a kosti do Prahy přineseny. Ten člověk které ctnosti a kterakého uměnie [119a] byl jest, dlúho by bylo rozprávěti, jedinké na tom jeho slovútnost zlý vtip měla, že by jako až do své smrti toho rozdvojenie v papeži účasten byl. Proňežto kakžkolivěk pohřeb jměl kostelní, však na zádušniciech pamět jeho nešla, ani byla tak dlúho, až právě po mnohých letech s. muži Gotšalkovi opatu v noci u vidění zjevil sě jest, prosě, aby jeho prosbú kostelu neb s. cierkvi byl navrácen. Jenž potom tu v tom klášteřě i u pražském kostele i po jiných kosteléch v Čechách pamět jest byla.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto šestdesát a osm Vojtěch syn Madislavóv probošt mělnický arcibiskupem salzpurgenským volen jest, mělničské probostvie do svého života sobě zachoval pro ztravu a pro náklad, když by sě jemu k bratří do Čech přijeti událo. Léta tisíc sto devátého a šestdesát Gopold opat sedlečský nastáním králové, jejiežto rodic byl, biskupem volen. Ale přěd stvrzením svým jedva jest jeden měsiec živ byl. Léto božie tisíc sto sedmdesát na biskupstvie opět jest volen Fridric z Sas přietel králové Jitky, viec pro přiezň než pro užitek kostela, protože česky neumějieše. Onoho rozdvojenie římského nebyl účasten. Téhož léta Svatopluk vévoda, syn Vladislavóv, bratr Fridrikóv, závistí vzbudiv a roznietiv sě, [119b] že otec jeho Vojslava hrabí nad jiné své pány přieliš velmi vzvýšil byl, nalezl čas, jehož hledal bez otcě, toho jistého mužě téměř v králové rukú nožem prodružil jest a královú v ruku, ješto jeho bránila, některak byl ranil. Proňežto otec jeho vehni rozhněvav sě, když jieti jeho nemohl, ale (z) země jej vypudiv až právě do Uher. Oba bratry Svatopluk i Fridric dvě sestřě miesta, krále uherského dcery. Tento Svatopluk, navrátiv sě k otcově milosti, vzdvihl sě do němečských zemí; tam jest umřěl.
O větších přiebězíech Vladislavových v starosti a o róznici mezi kniežaty v zemi o vládánie.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a jedno Tomáš Canturienský arcibiskup umučen, jehož divové všemu světu ohlášeni byli.
Tuť sě počinají.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a tři král Vladislav stár a hrochadlen jsa, vida, že již jiezdám a zpravování obecního dobrého statčiti nemóže, toho času takú rádu nalezl i vymyslil sobě, jenž sě jemu tehdy zdáše dobra, ale potom byla jest příčina jeho všeho úsilé a prácě. Nebo Fridrika syna svého všie země slavně miesto sebe pánem učinil, jedinké Budišín a některé zbožie k tomu k svéj potřěbě sobě [120a] ostaviv i učinil sobě komnatu na Strahově tu, ješto nynie opatova jistba jest, chtě tu bydleti a dokonánie života svého v pokojíku čakati. Ale kakžkolivěk tento Fridrikus ciesařóv bieše rodic velmi milý a v mnohých bojích u Vlašiech poznaný, však kterakž bez jeho viny přihodilo sě, že v krátkém času mnozí páni češčí odvrátili sě od ňeho hledajíce té příčiny, kterak by jeho zabiti mohli a jiného sobě za pána jmieti.
Kakžkolivěk dlúho sě to tajilo, však tiemto činem sě potom zjevilo. Byl jest Oldřich, syn starého Soběslava, jakožto běhún k ciesařovi byl utekl s svými, i měl mnoho v Čechách některých, ješto jemu tajně přějiechu. Takž pak milosti ciesařovy jal sě některé částky v zemi prositi a bratru svému, jenž v vězení třináste let bieše, zproščenu z toho vézenie býti. S tiem tak ten Oldřich mdlobu Vladislavovu vzvěděv a že syna svého na stolici po sobě usadil panovánie, jal sě lákati, kterak by k zemi přišel. I prosil ciesařě, aby sě již nad ním smiloval v tento čas, a aby bratra jeho z vězenie propustil, prosil. Jemužto ciesař takúto dal odpověd: Když Vladislav mohl zemi zpravovati, nechtěli smy tebe pro jeho vieru a dávné přietelstvie uslyšěti. Ale když již mdlobú jsa nadtrápen [120b] bez našie rady synu svému panovánie sstúpil, s zachováním našie viery pohledámy té cěsty hodné, jenžto tvéj žádosti dosti by sě stalo.
O smrti Vladislavově a o jiných rozličných přieběziech mezi tiem a o založcní mostovém i o udělání, jakož uslyšíš.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a čtyři ciesař, nesnáden jsa Vladislavovi, všěm českým pánóm do Normberka dvór volal i přikázal Vladislavovi i synu jeho, aby Soběslava svobodna z vězenie učinili. Potom poselství král i s synem smútili sě i radil sě s svými věrnými o to, i zdálo sě jim za podobné, aby Fridrika biskupa a hrabí Vítka s některými jinými do Normberka poslal, jenžto by jě omluvil, že býti tam nemohú, a ciesařovi penieze dali aby svój úmysl zjevil. Brachu sě poslové, ale nic neprospěchu, ani prosbú ani penězi. Ciesař nerodi sě obměkčiti, ale pilně nastál, aby vždy Soběslav puščen byl z vězenie. Král pak a syn jeho nesmějíce ciesařově vóli vzprotiviti sě, učinili, což on kázal a jeho vypustih a do Prahy přivésti kázali, jehožto příštie Fridric čakáše potkáním. A tak mnozí jeho přijeli na tom potkání. Najprve bosýma nohama svatých navštievil a jim děkoval. Potom od krále a od Fridrika políbením pokojným přijat byl, brav sě tam. A s tiem odveden [121a] do hospody a jsa tu odpočíval. Ale zatiem tato novina ohlásila sě, že by jemu Fridrik zítra chtěl oči vyvrci. Takž on v noci vzdvihl sě s svými i bral sě k ciesařovu dvoru. A Fridrik jinú cěstú honieše. Pravie také, že tehdy král byl na ciesařově dvořě v tom času, když tyto věci sě dějiechu, že točíš vévodstvie českého Fridric byl odsúzen, kteréžto ne tak správně držal, jakž měl. Nebo jedinké otcovým zpósobením to zjednáno bylo bez panského povolenie a ciesařova potvrzenie. Takž pak potom po těch věcech panovánie České země s pěti koruhvemi Oldřichovi bylo dáno, a on dobrovolně postúpil jeho bratru svému Soběslavovi jako staršiemu, přisiehvše oba, aby vojsko lidí do Vlach ciesařovi na pomoc poslali, nad to slíbivše, aby králi Vladislavovi potřěbu dobrú dali. Ale on v tom jim nechtěv věřiti, kakžkoli nemocen jsa, na věno své ženy, ješto v Němcích jmějieše zbožie velmi dobré jménem Mer, bral sě jest, tu kdež s svú ženú a Eližbětú ženú Fridrikovú, přěbývaje u milosti božie a tejto věci přěběžné čakal jest.
Zatiem Fridrik tento plná čtyři léta, v nichžto Soběslav kniežětstvie držal, jednak v Uhřiech, jednak u ciesařova dvora byl běhúnem. ale otec jeho na tom jistém sboží [121b] čtyři měsiece přěbyv, když sě na druhé léto počátek chyléše, jakožto toho měsiece února umřěl jest již stár jsa a v Ansem tak řečeném klášteřě poctivú službú jest schován, jehož kosti s odpuštením Soběslavovým přineseny a na Strahově pochovány. Jeho vévodstvie i královstvie pět a třidceti let bylo jest.
Za jeho časóv jeho přípravú u jeho snaženstvím šěrý a bielý zákon cistrský a přěmonstratský v Čechách počěli jsú sě, jichžto šlechetnými skutky země mocně a rozličně česká okrášlena jest a osvícena. Tyto kláštery jest udělal on: najprve Strahovský a Dokzanský, potom Plaský a Litomyšlský bielého zákona, Teplický črného zákona svatého Benedicta. Ale zvláště základ králová Jitka toho kláštera byla jest, jenž tu odpočívá. Tato jistá Jitka, jiežto pamět bud přěd Hospodinem pro boží odplatu, kamenný most učinila jest mezi městoma krásným dielem svými vlastními náklady, ješto divná jest věc mluviti, s boží pomocí ve třech letech jedinké jej dokonavši. S tú jistú Jitkú jměl jest. dva syny Vladislav, jednoho Přěmysla a druhého Vladislava.
Toho léta Sobéslav když vévodstvie přijal, vzdvihl sě do Prahy, a tu od žákovstva i od lidí slavně jakož toho slušie jest uveden a přijat na kněžstvie, i tak potom sčěstné na ňem [122a] panoval. Ale tak jakž najprve ctně počal sě bieše jmieti, ihned potom krví nevinnú sě poskvernil; neb Šturma, onoho jistého purkrabí z Přimdy, pamětliv jsa, toho točíš, že jeho těžcě držal, ale té viery nejsa pamětliv, ješto jemu potom učinil byl, když jemu za bezpečenstvie slíbil, jéti kázal a do Prahy dovésti a tak ukrutnú smrtí na údy rozebrati kázal jeho, jakž pravil. Potom za ten účinek zjevně pokánie, v plátno sě oblek, bosýma nohama učinil jest, a kakžkolivěk tiem účinkem slovútnosti své poskvernil byl, však obecné dobré právě jest zpravoval a udatně. Nebo pravie o něm ti, ješto jeho znali, že jest súdcě byl velmi dobrý, božím kostelóm a sluhám jich velmi milostný, le na krátcě dobrý dobrým a zlých hrozný nepřietel. Nebo o tom byla pilnost jeho, aby chudého a nedostatečného vyprostil od mocného, čině těm pravdu, ktož násilé trpiechu, bez přijímánie osob lidských, točíš všěcky v pravdě milujě, spravedlnost čině lidu z země své.
O větčích přieběziech Soběslavových a o rozličných jiných nápadiech v tom času, ješto sě dějiechu.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a pět o narození svaté Královny Soběslav tento druhý [122b] tiem jménem vévoda český bratra svého Oldřicha do Vlach k ciesařovi poslal s velikým vojskem, jenžto ti Čechové jistí chvátajíc brzo kořisti a lúpežě pilni jsúce v Ulmě v tom městě na Dunaji, pól třetieho sta jich zabito a mnoho jiných raňeno. S ostatkem Oldřich bral sě k ciesaři a tam tři měsiece přěbyl, proňežto hlad veliký trpieše i psotu jinú rozličnú; nechavše někteří pána svého kradmo do Čech sě vrátili, a druzí i s ním změnivše sě jako postníci domóv sě také vrátili.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a šest tento jistý Soběslav s Konratem vévodú znojemským vtrhli sú do Rakús lúpežem a ohňem zhubivše zemi, i vrátili sě zasě s velikú kořistí. A když oni odešli, Jindřich vévoda rakúský s svými vtrhl do Moravy, ohňem i lúpežem učinil také škody veliké. proňežto Soběslav sebrav vojsko veliké vtrhl opět do Rakús i dokazil ostatek země až právě do Danajě; a zatiem pak na jednom mostě s tiemto jistým Jindřichem kóň letěl některak v chvátání, an nohu zlomil a pótom skoro umřěl. To když sě tak dálo v Rakúsech, ciesař (v) Vlašiech jsa těch časóv příhodu tuto vévodinu uslyšav, velmi jest toho žělel. A to pak i byl jest počátek i příčina, [123a] proňež Soběslav ciesařovu milost ztratil. Přiemluva.
Léto božie tisíc sto sedmdest a sedm Bela král uherský majě svár a róznici s bratrem svým o králevstvie, vsadil jeho u vězenie a on z vězenie dobyv sě utekl do Čech k Soběslavovi, hledajě toho, zda by skrzě jeho pomoc přěd ciesařem královstvie mohl jmieti, jehožto Soběslav zlú měv radu v tom, jeho jal jest, a tak v tom vězení k bratru jeho do Uher poslal zasě. V tom velmi své viery i své pocty pohoršiv a poskverniv, neb ta jistá věc na ciesařě měla jest vzníti. Pro ty i pro jiné věci nesměl sě jest k těm dvoróm, jenž ciesař voláše, ukázati. Stalo sě pak zatiem, že tento Fridrik syn Vladislavóv králóv za to, za ňež usilovásě u dvora, ciesařě nadržě sě, obdržal jest; neb ciesař z své ruky korúhve dal jest Fridrikovi. Mezitiem opět pak mezi Soběslavem a mezi Konratem stal sě jest svár, a takéž v tom sváru Soběslav sebrav vojsko vtrhl do Moravy, chtě pleniti zemi, jehožto Conrát s pomocí Rakušanóv, s nimižto zalíbenie měl, z své země udatně vypudil.
Přiemluva. O Fridrikovi.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a osm zatiem pak Soběslav ten jistý počiv [123b] příštie Fridrikovo, strýcě svého, toho však jistě nevěda, v který čas, mezě české množstvím rytieřstva svého obložil jest. Takž pak dlúho činiv ty jisté zálohy, potom pak jako zateskliv sobě s tiem rozpustil vojsko, a když již rozpušteno bylo, Fridrik znepty ani se neopatřili s Čechy, ješto k němu utekli biechu, i s Němci, ješto jemu ciesař přidal byl, množstvím velikým úperkem ku Prazě táhl jest. Proňěžto Soběslav nevěda, co by učinil, když nejmějieše času shromazditi vojska, s tiem, kteréž jest mohl, potkal jest jeho. Ale ihned skoro byl popuzen až právě k tomu hradu přetvrdému, jemuž Skála řiekají. Takž pak Fridrik oblehl město, v ňemž žena Soběslavova bieše, brzo je obdržal. A tak poslal po svú ženu Elžbětu do Aldemburga, radostně ji přijal. Téhož léta jsa povolán k ciesařovu dvoru, do Šváb sě s ním vzdvihl.
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto sedmdesát a devět Soběslav té příčiny, kteréž jest hledal, nalezl ji zatiem. A takž vojsko sebrav, když Fridrikus v zemi nebieše, i jě sě lákati, zda by mohl města dobyti. Ale když nic nemohl jmieti, vzdvihl sě k lesu, chtě cěsty Fridrikovi zarúbati. Tehdy to Fridricus zvěděv, s velikým zástupem [124a] lidí, Čechóv i Němcóv, vtrhl do země i rozbil stany své podle Lodějnicě. Tehdy zatiem Soběslav ty jisté lidi, ježto stráži držiechu nad Fridrikovým vojskem, zjímal jest. Takž pak zjímav jě velikú rychlostí oboři sě na stany a tak tu mnoho zbiv jich, jiných jest, popudil a na rózno vzplašil, takže dva v hromadě neostala. Fridrikus preč utiekajě chtě pokryti sebe, přibral sě do Prčice a nalezl tu Konrada, vévodu znojemského, s jeho lidmi, s nimižto zalíbil sobě bieše nedávno, i vzdvihl sě ku Prazě. Tehdy ihned když to Soběslav zvěděl, podle Prahy na tom miestě, jemužto bojišťe řiekají, s svým vojskem mocně jeho potkal. A když boj počěchu mezi sobú, Soběslav svými na běh sě oddal, jehožto Fridrik až právě do Prosieka honil. Elžběta žena Fridrikova tento slib bieše učinila, dal-li by bóh těmto vítězstvie, na čest sv. Jana Evangelistě na tom miestě bojovném kostel chtéla učiniti. Nebo na tom miestě udělavši kostel, křížovníky s velikým křížem tu posadila, jenžto po tom svými časy na onu stranu k svatej královně jsú přěvedeni. Toho léta a toho měsiece února také Fridric Němec pražský biskup umřěl jest.
Léto božie tisíc sto a osmdesát v počátku toho léta [124b] Soběslav v tom túlání umřěl jest, jehožto tělo do Prahy přineseno jest a na Vyšehradě pochováno poctivě. Po ňem pak kněz Valentin přijmím Velliš nevelmi umělý biskupem volen byl k libosti vévodinéj, jenž tehdy viec panováše, nežli muž její. Ten jedno dvě létě živ byl a nic po sobě dóstojnébo ku paměti neostavil.
O jednom vidění, ješto Otta viděl, bramburský markrabie, i udělal tu klášter.
[Téhož léta prvý Otta syn Albrechtóv. jenž vstúpil na panovánie po ňem v Bramburciech, jakž kronika bramburská svědčí, na toni miesté, kdež nynie jest klášter Leninienský šěrého zákona, když po trudu lovovém tak jako v poledne ten jistý kniežě usnul byl a rytieřstvo honilo, v tom jistém spaní viděl jest jednu lani, ana jemu za obyčěj přěkážie, aby nespal. Jenž ihned tak, jakž sě jemu zdálo, zastřělil ji. Potom z toho jistého snu procítiv, rozprávěl rytieřstvu svému, k ňemužto jeden z nich takto jest odpověděl: Miesto toto jest hodné klášteru. Někteří pak řekli, že jest hodné k hradu k bojování proti Slovanóm a pohanóm i jiným nevěrným lidem a božíni nepřátelóm. K tomu kniežé odpověděl: Ovšem hrad postavím takový na tomto miestě, z ňehožto skrzě bojovánie duchovních lidí diablové, nepřietelé ti škařědí [125a] puzeni preč budú a já dne súdného bezpečen, dá-li Bóh. jsa na ňem čakati budu. A takž pak s tiem ihned poslav k opatovi do Zedeniorka prosil jeho, aby jemu z svého kláštera mnichy poslal na to miesto, ježto dobrým jměním nadal i vzděl jemu Lenín jmě, ješto slovansky řečeno tolikéž jako laní, ješto ve sně byl viděl.] Léto božie tisíc sto osmdesát a jedno bieše v Moravě jeden hrabie jménem Vilém čeledín Konrátóv, jenž v plenu a v hubení v Rakúsech s Konrátem kostely ohnem páléše a jim veliké násilé činieše. Ten jistý těmi i jinými svými hřiechy rozžěliv sě, vzdvihl sě do Říma i zpoviedal sě otci svatému, jenžto přikázal jemu, aby za své hřiechy klášter udělal a duchovné lidi zákonské v ňem posadil, jenžto by bohu ustavičně slúžili. An to i učinil; udělal klášter v Kúnicích i ustavil v ňem jěptišky bielého zákona přěmonstratské.
Kterak páni češčí jiného sobě zvolili.
Léto božie tisíc sto a osmdesát dvě Valentin pražský biskup umřěl jest, na jehožto miesto probošt Vyšěhradský vstúpil, strýčenec Fridrikóv vévodin jménem Jindřich, syn Jindřichóv bratra Vladislavova králova, jenž z Pařížě přibral sě s učenie nedávno. Byl šlechetný mládenec, kterýžto biskupem jsa od Fridrika [125b] vévody a od Theobalda syna Theobaldova někdajšieho, jenž čtvrtú čiest s povolením Fridrikovým země držal, mnoho protivenstvie trpěl jest. Proňežto ten biskup Jindřich příjmím Břěcislav vzdvihl sě k ciesařovi, tu kdež po mnohých svářiech a po mnohém hádání ciesař jej s svými v dobrotě sjednav, domóv jej pustil. Zatiem pak stalo sě, že větší páni češčí a zeraščí nepřiezeň dávno v srdci zamieňenú od počátku proti Fridrikovi majíce, jemu sě rozličně protivili, až pak tak potom zhyzdivše jeho rozličnými úkorami a protivenstvím z země ven vypudili a Konrata moravského za kniežě sobě vzvolili. A tak s ním mnoho časóv byli a oblehli Prahu, až pak potom i obdržěli ji. Mezitiem ciesař poslal hercuka bavorského, jenž jest byl Konrátóv přietel, do Prahy, a tak i Conratovi i jíným Čechóm přěd sobú kázal býti u toho dvora, jenž v Řězně volal bieše. Ale oni přijeti odpověděli jsú, nechtiece býti; ale však potom lepší radu vzemše přijeli jsú, ale jedni sami páni přěd ciesař sě brali. Tehdy ciesař jako muž přěmúdrý chtě jě přěděsiti, učiniti kázal mnoho prken i přivésti je, jako by jim hlavy dolóv stínati chtěl neb strkovati. A oni to uzřěvšě, na svú kolenú padše [126a] prosili milosti u ciesaře i uprosili. A Fridrika vévodu svého a pána mile přijemše, s ním do Prahy sě vzdvihli, za veliké sčěstie to sobě jmajíc, že pro to rozhněvánie v ciesařóv hněv neupadli, znamenajíc, kterak múdrý ciesař smlúvu a zapřisěženie těchto protivných lidí ukrotil, tomuto zemi vrátiv a onomu na Moravě dosti kázav jmieti.
Téhož léta kostel Strahovský toho měsiece májě skrzě Albrechta salcpurského druhé byl posvěcen, protože kuor vzdvižen byl a větší oltář hnut. Ten jistý Albrecht toho času, ješto rozdvojenie bieše o papeži, kázaním ciesařovým stolicě byl zbaven arcibiskupové a tak jednak za patnáste let jedno probostsvie mělnické držal, až potom opět skrzě ciesaře k stolici byl navrácen a tuž zčestně své dni i dokonal.
Potom opět, kterak páni Fridrika chtěli zabiti, a o tom, kterak Konratovy země pro jeho nevěru, a o mnohých jiných přieběziech mezi Fridrikem a jinými.
Léto božie tisíc sto osmdesát a tři Václav syn starého Boloslava a bratr mlazšieho Boleslava a Oldřicha vlastní proti Fridrikovi povzdvihli boj, a tak sebrav množstvie zlosynóv nevěrných, oblehl Prahu. Ale však nic [126b] nemohl jmieti; nebo vévodina Elžběta v městě jsúci s lidem chutně bránieše. Zatiem Fridric po přieteléch v Némcích sebral vojsko, z nichžto vláští přietel bieše Lipodl vévoda rakúský jeho, i vtrhl do země, ano již Albrecht arcibiskup salcpurský bratr Fridrikóv vlastní k saméj Prazě s svými lidmi přijel byl. To když uzřěchu páni větší z Čech, bojiece sě moci ciesařovy, po mnohých potržkách podstúpili od onoho a Fridrika opět za pána sobě přijeli. A tak tiem činem Fridrik obdržav jako vítězstvie zasě sě bral a lid rozpustil.
Léto božie tisíc sto osmdesát a čtyři Fridrik neb Friol vévoda český hněv majě proti Konratovi moravskému i pro starú nepřiezeň, ješto jeho chtěl z země vypuditi, i také proto, že chtěl Moravu od ňeho odchýliti, tak točíš, že by od ňeho nechtěl jie držěti, ale z rukú ciesařovú ji jmieti, umyslil byl, uhledav čas, když ciesař v dalekých vlastech za horami bieše, bratra svého Přěmysla s velikým vojskem poslal do Moravy, aby Moravu zhubil a zkazil. Jenž v Bietovskú a v Znojemskú vlasti vtrhl, ohňem, lúpežem, bitím všecko na přěkot zkazil a s tiem sě vrátil beze všie zpory. Toho léta Theobalda Fridrik z země vypudil byl ven. [Z Bramburk: Téhož léta onen jistý Otta klášter jeptiščí [127a] jménem Arnsee zákona s. Benedikta založil. jakož kronika bramburská svědčí, kterýžto Otta byl jest syn Albrechtóv řečeného Nedvěd, jenž měv dva syny Ottu a Albrechta, potom jest skoro umřěl a v Leníně pohrabán.] Přiemluva: O zkažení.
Léto božie tisíc sto osmdesát a pět. Létě Fridrik vévoda bratra svého Přěmysla proti Konrátovi k zkažení země Moravské opět podruhé s větším vojskem poslal, jehožto příštie Conrad zvěděv, s velikú silú Němcóv i Moravčicóv na tom miestě, jemuž dějí Ludomíř, jeho potkal; v kterémžto potkání tak veliký a těžký boj počěchu mezi sobú, že koňské řvánie a bojovný štekot od dusu koňského i od obráženie jiného oděnného v Kúnicích slyšán byl, jenžto viec nežli za míli odtad vzdáli jest a to za velikú. Tu jest tak mnoho zbito pánóv českých i moravských, že po mnohu jich musili v jeden hrob klásti.
Znamenaj.
Léto božie tisíc sto osmdesát a šest Cunrat, jemužto prácě již pravý rozom dala, že odolati F,ridrikovi nikaž nemóže, skrzě zjednánie některých řěčí lidí úkládných přijel k němu do Kúnic a takž potom od toho času byli jsú svoji přietelé. Toho léta byla jest v slunci jako některá pokáza, a ihned po tom znamení byl mor velmi veliký.
Přiemluva.
[127b] Léto božie tisíc sto osmdesát a sedm Fridrikus se všěmi pány své země s biskupem Jindřichem, s opaty a jiným žákovstvem k ciesařovu dvoru byli povoláni, a tu jest snem veliký byl, jemuž synod latině řiekají. Jerusalém od pohanóv sbořen.
Léto božie tisíc sto osmdesát a osm město Jeruzalemské od pohanóv bylo obleženo a potom i obdržáno. Proňežto mnoho křesťanstva skrzě žoldána bylo zmordováno. [Téhož léta když Jindřich marky držieše tu stran Labe a podle Labe, hrabie z Traugermída řečený nemajě dětí, když byl najprve kostel s. Stephana udělal v Tangermundě, vida. že město Stendal tak řečené prospívá a lepší sě, založil tu kostel s. Mikulášě a kostely jiné i města i vsi obrátil a přichýlil jest k ňemu, a učinil v ňem probošta s dvanáste kanovníky. Ten jistý kostel kříže božieho dřěvem a dobrým dielem, neb částkú hlavy s. Bartholoměje a jinými svátostmi mnohými okrasil jest a od súzenie i od práva helberstadenského biskupa svoboden učinil. A tak na každé hody pro náboženstvie v hedbávnéj kápi mezi kanovníky býval. ]
O smrti Fridrikově a o Konrátově po ňem i o jeho smrti, a o jiných mnohých přieběziech českých mezitiem, jakož sě v ty časy dálo.
[128a] Léto božie tisíc sto osmdesát a devět Fridricus ciesař slavný římský svého ciesařstvie léto třidcáté a třetie a královánie třidcáté a osmé, vzem kříž, zjednav potřěbu všicku k tomu, ciesařské věci a vládanie synu svému, řískému králi Jindřichovi poručiv toho měsiece májě z Řězna svým vojskem vzdvihl sě na jiezdu za moře a tak po Dunaji až do Viedně připlul a odtavad až do Uher přitáhl, tam dále do s. země mysle sě vzdvihnúti. Téhož léta Fridrik vévoda český, jehožto pamět v požehnání buď věčném, umřěl jest. Na jehožto miesto vstúpil Konrát moravský: jenžto pól třetieho léta panoval jedinké. Ten jistý Konrát, s ciesařem jsa v Napuli, umřěl jest. Tento jistý Konrát byl syn Litoltóv syna Konrátova, jenž byl syn prvnieho Břěcislava. Potom pak Theobald onen krajinu svú jměl navrácenu. Zatiem pak ciesař Fridrik přěd jednu řěku a kakžkolivěk tichu, ale samu v sobě velmi bystrú, ano jemu všickni bránie, chtěl přěplúti. A když v ni vjel, v niej jest utonul. Takž tělo jeho vzato a v Antiochí v kostele s. Petra tu, ješto stolicě jest, pochováno, toho měsiece črvencě, na jehožto miesto Jindřich syn říský králóv vstúpil jest.
Korunovánie Jindřichovo.
[128b] Léto božie tisíc sto devadesát tento jistý Jindřich syn ciesařóv v Římě koronován jest na ciesařstvie, s nímžto jest byl Konrát vévoda český, jenž s ním do Apule vzdvihl sě, slovútné vítězstvie byl obdržal. Ale ihned druhého léta umřěl tam, jehož kosti do Prahy přineseny. Tam také v obležení města Neapolitánského Otta vévoda český umřěl. Léto božie tisíc sto devadesát a jedno když Konrát v Napuli umřěl, Václav syn někdajšieho stařiejšieho Boleslava vévodstvie přijal české, ale ledva tři měsiece panoval. Nebo Přěmysl syn krále Vladislava někdajšieho sehnal jeho s panovánie. Zatiem město pražské obleženo bylo, ale nic neobdržáno. Potom pak po třech měsiecích skrzě posla ciesařova s povolením toho Václava Jindřichovi biskupu pražskému bylo vzdáno. Když pak mezitiem tento Václav na svéj cěste na srbských meziech bieše, markrabie té vlasti chytrý skrzě strážě své jal jeho a u velmi tvrdé vězenie vsadil, z kteréhož jedinký Spytihněv preč utekl. Toho léta Přěmysl s lidmi svými veliký diel země zhubil České a skrzě to nepřietel ciesařóv veliký sě učinil, proňežto ven z země byl vyhnán, a tento Jindřich, jiným jménem Břěcislav biskup pražský, na vévodstvie zvolen i uveden slavně, jakož toho obyčěj jest.

[67.]
[129a] Léto božie tisíc sto a devaddesát a dvě tento jistý Přěmysl jiným jménem Ottakarus některé země němečské ohňem a lúpežem zhubil jest a skrzě to Filipa vévodu švábského, jenž potom skrzě mohučského arcibiskupa na ciesařstvie koronován, proti sobě v nenávist byl velmi vzbudil. Ale však potom když jemu sě pokořil, skrzě ňeho byl jest králem učiňen českým, jakž potom bude pověděno. [Téhož léta. jakž kronika bramburská svědčí, Jindřich onen, jenž držal marchy stran Labe a podle Labe neb okolo Labě, umřěl jest a v kóru s. Mikuláše Stendalenského kostela pochován, a tak všěcka marchie Ottovi a Albrechtovi dostala sě jest.] Znamenaj.
Léto božie tisíc sto devaddesát a tři Jindřich biskup pražský přátelóm svým Přěmyslavovi a Vladislavovi, tomuto Českú a Moravskú zemi obdržal přěd čiesařěm a takž za ně a pod takými úmlavami zavázal sě slibem, že na určené časy penieze měl platiti ciesařovi; pakli by toho neučinil, ale aby v ciesařovo vězenie bral sě, donidž by těch peněz nezaplatil ciesařovi. Proňežto tú potřěbú připuzen jsa, cělé léto jednak chvíli ve Chbě a chvíli na ciesařově dvořě ztrávil jest, protože ciesař toho rukojemstvie nechtěl jeho zbaviti, jedno když [129b] by oni penieze zaplatili. Zatiem pak stalo sě jest, že ti nectní psi, domácí sokové nevěrní svým šťekáním své zlosti přěd Přěmyslavem biskupa tohoto velmi zhyzdili, takže nebieše bezpečno zasě sě jemu vrátiti. Mezitiem pak stalo sě jest toho času, že jedna kniežata z Sas ciesařovi sě vzprotivila, i poslali k Přěmyslovi, prosiece jeho, aby s nimi vstal, a on slíbil to učiniti, jenž ihned přěd biskupem sě to neutajilo, a on to přěd ciesaře i vznesl. Proňežto ciesař Přěmyslava vévodu jako proti ciesařově velebnosti zaviňeného vévodstvie ihned zbavil, a jakž toho obyčěj jest, tomuto biskupu slavně vévodstvie dal České s koruhvemi z své ruky a s tiem zasě jeho poslal a ten dluh jemu odpustil. Tyto noviny roznesly sě dřiev, než biskup tam přijel. Proňežto páni čeští vévodu svého u marnéj naději sú položili, přisiehvše i zaručivše, že by jeho nechtěli ostati. A když pověděno by, že biskup přijel, mnozí páni s svým vévodú vzdvihnú sě, chtiec s ním ostati a to, což řěčí mluviechu, a to chtiec skutkem ukázati. A když by na tom miestě, tu kdež srdečný úmysl pravý zjeven měl býti, ihned po stařějších počenše jeden po druhém preč sě vzdvižechu k biskupovi a Přěmysl ledva preč uteče. Proňežto ten jistý biskup u velikém množství lidí do Prahy [130a] s přědu i s zadu by doveden. Kteréžto město, 4 měsiece okolo ňeho ležal, a na božie narození obdržal jest. A tak pak s tiem ten biskup vyhnav Přěmyslava z země panoval v nie až do svého života, jednak čtyři léta, a zpravoval ji sčěstně a dobřě.
Znamenáž.
Léto božie tisíc sto devaddesát a čtyři tento jistý Jindřich biskup s vojskem svým vtrhl do Moravy a ji všicku panování svému ji podrobil jest se všěmi hrady. Odtavad pak s lidmi obojie země moravské i české u velikém množství přikázaním ciesařovým Jindřichovým vtrhl do Srbska. Některák rozhněval sě bieše na toho markrabí Albrechta ciesař, na kteréhožto jiezdě s tiem vojskem mezi lidem křesťanským stalo sě jest mnoho zlého a naposlede pak na kosteléch i na klášteřiech mnoho zlosti bylo na tej jiezdě. Proňežto ten biskup rozžěliv sě potom těmi skutky plakal jest na synodu neb na snemu a orudovánie zasě ode všěch, jenž tu biechu, prosil jest pokorně.
Přiemluva. O kříži.
Léto božie tisíc sto devaddesát a pět tento jistý Jindřich vévoda a biskup kříž přijem s mnohými svými obdržal, žádost toho maje na pomoc zemi svatéj vytrhnúti chtěl, ale smrtí jsa nadtrápen toho svatého úmysla skonati nemohl. Jindřich ciesař téhož byl úmysla, ale také smrtí nadtrápen jsa, žádosti své dokonati nemohl, jakž žádal.
O smrti Jindřichově a o vstúpení na jeho miesto a o jiných rozličných přiebeziech a přihodách mezi tiem, ješto byly.
Léto božie tisíc sto devaddesát a sedm Petr kardinal od toho kostela s. Mařie jmajě své jmenovánie, ješto slove na Širokéj cěstě, přijel do Čech, a od tohoto biskupa kakžkoli nemocí obtieženého s kanovníky a s žákovstvem slavně byl přijat. A tak pak v postě učinil žákovstvu svěcenie, na kterémžto svěcení ten kardjnal od kněží a od farářóv bezmal nebyl zabit, protože jě k čistoté, jakož to obyčěj jest, na svěcení nutieše. V kdyžkblivěk za tu vinu pokuta jim uložena byla, však proto svěcenie sě přěkazilo. Téhož léta Jindřich i vévoda nemocí nadtrápen jsa, toho měsiece črvna umřěl jest, a tak všěch let jeho, ješto biskupem byl bez vévodstvie i s vévodstvím, let patnáste a dva měsiece od volenie svého až do své smrti. Nenie to div, že tak velikú čest a tak velikú péči bez pohoršenie svého spasenie měl jest, za věrné mohl jest to učiniti dobřě, proč, proto že přěd tiem obykl jest dobrým býti. Vévoda pak jsa, ukruten zlým musil býti pro pravdu. Kterýžto [131a] biskup když již v nemoci usilováše, Přěmysl vzvěděv to, s svými lákaše Prahy dobýti. Ale jeho úmysl neskonal sě proto, že šlechtici a páni jiní, ješto s biskúpem biechu, opáčili ihned čelo tu, kdež sšedše sě s obú stranú mnoho jich zbito bylo. Ale však potom tyto strany biskupovy Přěmyslava preč popudily. A kakžkolivěk již na smrti bieše biskup s svými lidmi svítězil byl, však vetkých příhod ostydaje sě a strachujě, do Chba sě kázal přěnésti jako pokojíka tu chtě lepšieho požiti, tu kdež málo přěležav zčastně v Hospodinu umřěl jest, jehožto tělo do Dokzan přineseno a podle matky jeho slavně pochován jest.
Toho času když ty věci tak sě dějiechu, Vladislav pro svého bratra Přěmyslava u vězení bieše. Proňežto když biskup umřěl, větší páni zemščí vzemše jeho z vězenie, kniežetem učinili; neb Přěmyslovi svého povolenie pro dvoji věc nechtěchu dáti. Najprve proto, že s ním bojovali; druhé proto, že ciesařovy milosti nejmějieše. Protož Vladislav v ochtáb sv. Víta vévodú učiňen. Potom pak toho měsiecě listopada pány i žákovstvo do Prahy svolal, o biskupu s nimi chtě rozmluviti, kto by měl volen býti. Vévoda v téj jistéj radě bez povolenie žákovstva kaplana svého Milíka jiným jménem Daniele za biskupa jim dal, jenž šestnásste [131b] let a pól léta biskupem byl. Tento Vladislav od ochtába sv. Víta jedinké do sv. Miklášě panoval jest. Zatiem pověděno bylo, že ciesař Jindřich v Napuli umřěl, proňežto Přěmysl vzvěděv to svými náklady ku Prazě tržiechu, nebo živi nebo mrtvi chtiece býti a vždy sobě potřěby dobýti a pánu svému kniežetstvie. Vladislav s svým biskupem a s jinými múdrými lidmi, kakžkolivěk množstvie lidí přěveliké měl jest, jel jim vstřieci. A tak s tiem pro pokojné dobré postupil jemu pro bratrskú vieru a pod takú smlúvú s ním zalíbenie přátelské učinil, aby spolu oba panovala: Přěmysl sde a on u Moravě. A tak jakž jima jedné milosti býti by, takéž aby byla jedné svovrnosti a jednoho panovánie.
O třetiem králi v zemi o Přěmyslovi, jehož Filip ciesař koronoval, a o jeho přieběziech rozličných.
Léto božie tisíc sto devaddesát a osm Filip vévoda švábský brátr Jindřichóv ciesařóv. ješto umřěl byl, Otta syn Jindřichóv vévody saského někdajšieho vadili sě o ciesařstvie, každý jich povýšen ciesařstvím chtě býti. Kolínský arcibiskup Ottu v Cáchách světil a koronoval, a mohučský v Mohuči Filipa. Toho dne, kteréhož [132a] Filip posvěcen, téhož dne s povolením Filipovým Přěmysl koronován. Léto božie tisíc sto devaddesát a devět Přěmysl král český prošen jsa od Filipa proti Ottovi vzdvihl sě s svým vojskem a zpósobiv tam, což měl zpósobiti, domóv sčěstně sě vrátil. Léto božie tisíc dvě stě den sv. Gotharda u poledne na mnoho miest země sě třásla velmi a ihned pak v pátek toho času snieh spadl velmi veliký. [O smrti Ottově.
Léto božie tisíc dvě stě a jedno Otta druhý syn prvého Otty umřěl jest a tak, jakž líčí bramburská kronika, ten jisitý měl jest ženu s velikú chválú sobě oddanú z Wardy. Však plodu s ní nejměl. Proňežto kříž přijem do sv. země a jinudy po pútech svatých putoval jest. Když pak bratr jeho řečený Albrecht z Hagmburka zemi jeho nepřietelsky byl poplenil, an pak jem jeho u vězenie jeho vsadil i dal veliký diel jeho země a hradóv maytburskému arcibiskupovi, ale potom z jeho rukú v manstvie věčné přijal, to jeho jedinkú pečetí danie a přijětie zatvrdiv, proňežto v časech po smrti poslednieho Woltmara bramburského markrabie veliký svár a rozniecenie o to bylo. Potom pak Otta bratra svého Albrechta (vyňem z vězenie, panstvie) [132b] svého dědicem učinil. Když Otta tento druhý umřěl, jakž pověděno již, Albrecht druhý byl po ňem. Ten pojal sobě za ženu Mechtyldu dceru Konratovu markrabinu z Landsperga i jměl s ní dceru Mechtyldu, jenžto jest pojal Otta z Brunšvika vévoda; druhú dceru opět jměl, jenžto potom oddána byla lankrabí. Potom pak jměli spolu dva syny Jana a Ottu, a že ten jistý Albrecht bieše velmi válečný proti Kazimírovi a Boleslavovi kniežatóm slovanským a proti Majtburskému kostelu, jeho bránieše toho času Gumpert z Švamberka a Richart z Plajvěna vytrhl, proňežto proti majtburskému tvrdý hrad řečený Woldmirstete a Odeberk udělal a proti Slovanóm druhý na Odřě Oderberk učinil, nad to obdržav zasě hrad Osterburk Zifridovi z Haldenhusna.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě a dvě Přěmysl král český odstúpiv od své ženy jménem Adly, pojal dceru krále uherského Konstancí sestru Belinu králevu. Ta Adla byla jest sestra míšenských markrabí. Téhož léta Enkelbertus moravský biskup umřěl jest, na jehožto miesto Bavorčic vstúpil. Léto božie tisíc dvě stě a tři tento jistý Bavarus biskup moravský umřěl jest, na jehož miesto Roprecht Enkliš [přěvor v Nepomuka vstúpil jest].
[133a] Přiemluva.
Léto božie tisíc a dvě stě a čtyři kostel Olomučský větší biskupovi shořal byl a na léto skrzě Roprechta biskupa vzdělán. Téhož také léta král Přěmysl vzdvihl sě byl na pomoc Filipovi řískému králi proti Ottovi z Brunšvika. A takž s oné strany Rýna Filip toho jistého Ottu a biskupa Kolínského s pomocí Čechóv bojem přěmohl jest.
Svatý Prokop.
Léto božie tisíc dvě stě a pět přěslavný boží zpovědlník sv. Prokop vzdvihán jest. Skrzěžto jeho zaslúženie mnoho nemocných a lidu věrného uzdraveno bylo od rozličných neduhóv. Téhož léta král Přěmysl, jenžto dřieve Filipa sě nádržal, proměňením některé příhody tak snad jakž čas ten zastal s bratrem svým Vladislavem moravským markrabí Otty sě nádržal proti králi Filipovi řískému pomáhaje jemu. Toho času nepřátelóm tiem veliké škody učinil, že Filipovi nepřietelský zemi zhubil a poplenil.
Znamenáž.
Léto božie tisíc dvě stě a šest král Přěmysl Filipovu milost opět obdržal, v sedmi tisícech hřivnách rukojmě postaviv. Téhož léta králová Constancia žena Přěmyslavova urodila syna Václava a přěd ním tři dcery urodila byla. Jedna dána vévodě korutanskému, druhá vévodě polskému a třetie v Čechách umřěla [133b] jménem Agnežka; za polským vévodú (co byla), té jsú řiekali Anna, ješto klášter jeptiškám zákona svaté Clary a špitál s. Matějě těmto křížovníkóm s hvézdú u Vratislavi založila jest a tu i odpočívá.
Léto božie tisíc dvě stě a sedm onen Theobald a Soběslav do Čech přivoláni zasě.
Léto božie tisíc dvě stě a osm Constancia žena Přěmyslavova urodila Václava, ješto potom byl markrabí moravským. Po tom jistém synu urodila dceru jménem Agnežku, ješto za Fridrika za ciesaře nechtěla jíti, jeho ciesařstvím vzhrděla, ale nebeskému choti svú vieru a svú čest a čistotu zachovala. Nebo ta jistá dievka klášter s. Clary u věčšiem městě pražském, ješto u s. Františka slove, založivši, v ňem jeptiškú ostala. V ňemžto sčěstně odpočívá mnohými divy i za živa stkvějíci sě přěslavně. Tato jistá panna dóstojná byla jest tovařiška s. Clary, točíš za jejích časóv byla jest také zákonnicí, jenžto mnohé listy ona k niej a ona k niej sobě sta psale. Toho léta také bylo na slunci pokaženie. [Toho léta také klášter Arsenský Albrecht druhý markrabie bramburský stvrdil jest. Léto božie tisíc dvě stě a devět toho měsiece, jakž kroniky bramburské líčie, ten hrad Osternburg jest zkažen. Na to tento Albrecht ciesařě [134a] Ottu proti majtburskému arcibiskupu vedl k tomu městu řěčenému Boteh i oblehl jej mocně.] Téhož léta králová Constancia žena Přěmyslavova urodila Ottakara, jenž Přěmysl slul; byl potom markrabí moravským.
Léto božie tisíc dvě stě a desět Filip říský král a Přěmysl král český opět v přiezeň sta vstúpila a aby ta přiezeň bez pohnutie mezi nima ostala, král Přěmysl Ottu, říšského krále protivníka Filipova ovšem zkazil jest, jeho zemi zhubiv a popleniv od ňeho odstúpiv Filipa a přátel jeho nádržal sě. Proňežto většie ještě přietelstvie s ním chtě jmieti Filip dceru svú Kunhultu dal za Václava jeho syna, ale že ten jistý Filip Ottovi hercukovi z Rýna slíbil ji bieše dáti, toho měsiece črvna v noci lestně v Pambercě zabil jest jeho ten jistý Otta. Proňežto Jindřich maršálek krále Filipóv pána svého a krále chtě pomstiti toho jistého hercuka, an s beranem hraje v jednom ostrově na Dunaji, ukrutně jest jej zabil i všecky také jeho panošě s ním jest zbil.
Potom pak Otta z Sas korunu ciesařskú přijal. Ale protože ten jistý Otta kostelní bieše protivník, klniechu jeho od Innocencie papežě, proňežto Přěmysl k Fridrikovi k druhému synu (Jindřichovu ciesařovu, jenž od) [134b] německých kniežat volen byl, a papežem Innocenciem posvěcen, přistúpil jest a jeho sě potom nádržal. Kterýžto Fridrik potom v Bazilii slavný ciesařský dvór jmajě, krále a královstvie České svobodno učinil a tyto jemu milosti dal, jakž tyto svědčie hanfesty.

[68.] O těch svobodách, že králové češčí od placenie všěch daní ciesařských svobodni maji býti a své biskupy sami stvrzovati a k nižádnému ciesařovu dvuoru, jediné do Normberka a do Pamberka, jako uslyšíš.
Fridrik z božie milosti římský ciesař volený, vždycky dá-li bóh přispořitel, král sicilský a vévoda apulský a knieže kaprinský. Poňevadž náš stav ciesařský moc a cnost má přědjíti i přědchoditi, aby netoliko kniežětská dóstojenstvie od našie velebnosti pochodila, ale také i králová, za slavnú a za velikú věc má to, že v takém úřadě našeho vládánie jiných královstvie dóstojenstvie rozspořují sě a naše však dóstojenstvie ciesařské skrzě to nižádného újma netrpí ale přispořenie, proňežto my znamenavše slavnú a pokornú službu, ješto Čechové od stara dávna věrně i pokorně římskému ciesařovi učinili, a nad to nynie pak že dóstojný král český Ottakarus najprve mezi jinými kniežaty zvláště nad jiné nás na ciesařstvie volil s jinými a tak (pak našemu volení ustavičně) [135a] a užitečně vždycky nastojí, protož jakož milý strýc náš dobré paměti, král Filip říský, podle rady svých kniežat skrzě své stverzenie učinil jeho králem, toho tak dobrého a dóstojného učiňenie my potvrzujem a to obnovujemy i pevno činímy naším také stvrzením nad to královstvie, točíš ode všie dani peněžné našemu dvoru ciesařskému i přědkóv našich platiti obyčejné svobodno činímy a svobodu dávámy věčně všěm náměstkóm jeho, kterýžkolivěk král od nich volen bude, chcemy tomu, aby k nám nebo náměstkóm našim přijel a korunu královstvie přijal, jakž toho slušie. Nad to viece všěcky ty mezě, ješto k tomu království kterýmžkolivěk činem příslušějí a jsú pak některak odlúčeny od země, navracujemy jemu i budúcím jeho, moc tu jemu dávajíce, aby jě držal. Tuto jemu moc dávámy i budúcím jeho cěle a v plně, aby biskupóv v svém králevství potvrzovati mohli, a tu také všicku svobodu a bezpečnost měli, jakžto od našich náměstkóv jmieti obvykli. Nad to z našie ciesařské svobody a z obdarovánie našie moci velebně ustanovujemy to, aby tento dóstojný král i budúcí jeho k žádnému dvoru našemu přijeti nejměli, než kdyžby vévoda polský povolán jsa přijel, oni jemu mají próvod dáti, s ním jedúce jako náměstkové někdajší [135b] králi češčí činiti jsú obvykli. Ale tak však, že přěd šesti nedělmi to jisté přijedenie k těm dvoróm věděno má dáno býti, s tiemto však zachováním, když bychomy my nebo náměstkové naši koronu v Římě brali, toto králi Ottakarovi nebo náměstkóm jeho na voléch dávámy, aby neb tři sta oděncóv poslal, neb tři sta hřiven dal a zaplatil.
A aby to darovánie naše a potvrzenie mocno mohlo býti, tento hanfest nad to psáti smy kázali a naší zlatú pěčetí smy potvrdili k věčnéj paměti. Toto dálo sě jest léto božie tisíc dvě stě a dvanáste toho měsiece zářijě v slavném městě bazilském, patnádcté léto Fridrika slavného voleného ciesařě římského, krále silicského přěd těmito svědky: arcibiskupem barenským, biskupem tridentinským, biskupem bazilienským, biskupem konstantinským a přěd jinými přěd mnohými biskupy, hercuky, hrabiemi, kniežaty, vévodami, opaty, pány, šlechticemi i jinými rozličnými.

[69.] O tom, kterak ciesař tyto hrady: Flos, Švarcpurk a Litemstein a jiné, což k tomu příslušie, královi a králevství věčně dal a milostivě, hanfest.
Ve jmě svaté a nerozdielné trojicě, amen. Fridrikus z božie milosti (jakožto na druhém jest), [136a] ku povýšení králového dóstojenstvie pilnějie umýslili smy přichýliti sě a zvláště těm, jichžto vieru a pokoru všěch věcí našich jistějším svědectvím známy cělu a nemylnu, proňežto dóstojno a spravedlno mnímy, aby ti, jenžto s počátka ihned k našemu póvýšení bez pochybenie nás sě nádržěli, od nás tiem snažnějie darováni byli. abychom jiné mnohé tak jich příkladem k našiej přiezni tiem ustavičnějie přitrhli, protož znamenavše snažné a ochotné služby, ješto král Ottakarus srdečnú snažností se všěmi Čechy ukázal nám nynie, a dá-li buoh potom na věky ukáže, nynie jelikož móžemy žádajíce službu jeho opatřiti a za ni něco učiniti, známo činímy to všěm nynějším i také budúcím, že jemu dávámy i také potvrzujemy toho u věčné jměnie, aby měl naše sbožie vlastnie Flos ten hrad se všěmi služebníky jeho nápravnými, kteréhož kolivěk stavu jsu i se vším právem, což k tomu slušie jmieti, jakož to náš děd Fridrikus dobré paměti slavný římský ciesař od Adlety hrabiné kúpil. Dávámy také jemu hrad ten, ješto Švarcpurk slove se všěmi nápravníky jeho i se vším právem, jakožto děd náš od Jindřicha vévody kúpil z Mělníka. I také dávámy krajinu tu jistú, ješto Mělín a Reichembach [136b] slove, také dávámy ten hrad Lichenstein se všěmi právy jeho; dávámy také královi a království u manstvie to sbožie mantilské a lučské se všěmi právy jeho; dávámy také hrad Donínský, ač od míšenského vyplatiti moci budem. Pakli bychom jeho vyplatiti nemohli, ale což tři kniežata od krále vydaná ciesařská se třmi s jinými smluvcemi zjednají, to chcemy učiniti.
A aby to naše dánie pevno a věčno bylo všecko též jako na prvniem hanfestě i svědkové i dánie listové, neb oba za jedno dána sta.
Svátost přinesena.
Léto božie tisíc dvě stě a dvě svátost s. Thomy, svatého Jakuba a s. Matěje apoštolova a s. Mauricie z Němec do Prahy jest přinesena.
Pak po tisíci a po dvú stú a čtyři Daniel druhý tiem jménem biskup pražský umřěl jest, na jehožto miesté Ondřěj biskup pražský osmýnadstý vstúpil jest. Léto božie tisíc dvě stě a pět den s. Cecilie v Římě Ondřěj biskupem učiňen. Na druhé léto po tom letě bratřie s. Vojtěcha do Prahy přineseni a v klášteře s. Jiřé schováni.
Léto božie tisíc dvě stě a sedm papež třetí Innocencius v Latrani svolánie nebo sňem obecný jměl. Léto božie tisíc dvě stě a osmé léto Theobald vévoda Český s Vavřincem vratislavským biskupem do Prus sě vzdvihl. Léto božie tisíc dvě [137a] stě a desět Polanové od Rusóv a od Prusóv ukrutně jsú pobiti. Toho času Ondřěj biskup pražský, protože král Přěmysl i všickni páni zemščí kláštery, kostely i jiná miesta nábožná ve všiej zemi, v domiech i na cestách v neslýchané a v přěnesnadné porobenie tiskniechu a kakýmis daněmi nemilostně obtěžováchu, že sě jim živu býti stýskáše, tak krále jakž pány klel jest a s tiem tak zemi bez služby učiniv ku papeži vzdvihl sě, takého jemu násilé žaluje, proňežto některá ta jistá obtieženie oblehčena jsú některak a druhá ovšem dolóv sňata a jménem na miestech, jenžto nad jiné biechu obtieženy, neb žid jeden haléř plátieše a žák neb kněz s pleší čtyřidceti peněz. Přiemluva.
[Toho léta točíš tisíc dvě stě a desět když Albrecht tento druhý tiem jménem bramburské markrabstvie udatně zpravováše, ostaviv po sobě dva syny Jana a Ottu mladičké děti umřěl jest a v Lenínském klášteře pohrabán. Žena jeho Mechtilda syny své zachovala jest a mnoho smutkóv od svých pánov a od vévody saského trpěla, když poručenstvie dětinské, jímžto Jindřich hrabie za Rihalta vládl, k niej sě vrátiv múdřě jest markrabstvie zpravoval. A když již stará byla, [137a] syny a děti své dcery Mechtildy,. točíš vnúčata, jenž za vévodú za Brunsvíkem bieše chovala jest bydléci na Soltweldu, a Janovy i Ottovy také děti chovala jest tudiež. Ta jistá bratry Jan a Otta dobrotivě bydléce v přietelství a v pokoji, nepřátely spolu hubiece a přátel povyšujíce, přěbývala sta země a sbožie pověcijíc a rozšířijíc od pana Barnina toto sbožie tak řečené Barnon a Teltavu i mnohé jiné k tomu obdržěli jsú, Uketnu tak řečené až do té řěky Wolsen všěcko pokúpili jsú. Opět hrady a vladařstvie kúpili jsú Berlin, Strusperg, Frandenford a nový hrad řečený Angermund a mnoho jiného vzdělali jsú, a což pustého bylo, to osadili, a tak mnoho sbožie jměli a božie služby pilni byli, mnohé zákony v své zemi zdělavše.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě a jedenádct král Přemysl a páni všicni po svých znamenitých poslech slíbivše jemu vieru svú, aby sě nebál, Ondřějě biskupa, prosili jsú, aby k nim na mezi moravskú vyjel a na rakúskú a o dobrém stavu kostelniem s nimi pomluvu jměl. Jenž s nimi, jakž jsú prosili, sšel sě jest, ale nic neprospěv vrátil sě do Říma.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě a dvanádct Ondřěj biskup pražský s Řehořem s kardinalem z Crescencie [138a] vrátil sě do,Čech, a tak pak ten kardinal v pokoji smluvi jej s králem, se pány na meziech moravských. S tiem pak ten kardinal službu zasě vrátil v zemi. Potom pak přietelé biskupovi někteří zvláščí pověděli jsú jemu, že král se pány na jeho smrt sě smluvil, proňežto biskup ubáv sě vrátil sě do Říma. A takž pak na léto na druhé ihned umřěl jest, jehožto z toho města Cassamarie, tu kdež odpočívá, hlava přinesena jest a ve zdi kaply s. Václava v Pražském kostele schována nad oltářem s. Křížě, tu kdež zlatý kříž jest namalován.
Téhož léta bratr Přěmyslóv Vladislav moravský vévoda markrabie umřěl jest a tak Vladislava mlazšieho syna svého v Moravě učinil miesto ňeho. Přiemluva.
Léto božie tisíc dvé stě a čtyřmezdcietma Vladislav markrabie moravský syn krále Vladislavóv někdajšieho, ježto Přěmyslovi bratru svému postúpil králevstvie Českého, toho měsiecě srpna umřěl i pohrabán v Velehradě v klášteře, jejž on na čest Matcě Božie udělal i hojně nadál. Téhož léta Peregrinus kanovník miesto Ondřějě biskupem byl.
O větších [138b] přieběziech Přěmyslových a kterak za jeho zdravie syn jeho Václav na královstvie potvrzen.
Léto božie tisíc dvě stě a šěstmezdcietma Peregrin s biskupstvie v Římě skrzě papežě ssazen, na jehožto miesto Budivoj kanovník vstúpil biskup dvacátý. Toho měsiecě ihned ten Budivoj umřěl. Ten také Peregrin u sv. Klimenta schován jest, jehožto ti bratřie toho léta vzěli biechu k sobě.

[70.] Toho léta také s povolením královým skrzě Jindřicha markrabí moravského i všěckny jiné zemany a pány Václav prvorozený syn jeho králem českým volen, kteréhožto volenie Fridrik král říský jakožto správného a pevného s povolením všěch kniežat ciesařských potvrdil jest, a takž Václav když otec jeho přijel, Přěmysl, králem učinil českým, jako tento hanfest slovo od slova praví.
Hanfest.
Fridrikus z božie milosti, jakž na přědních psáno hanfestiech, známo činímy to všěm nynějším i buducím, že nynie tohoto času přijed k nám Beneš alcipřěst bělínský i dal nám to věděti, kterak věrní naši Jindřich markrabie moravský i všickni zemené České země [139a] s povolením krále Přěmyslovým vzvolili sobě krále Václava syna jeho prvorozeného i prosili nás velmi snažně, abychom volenie potvrdili toho jistého, své povolenie k tomu dadúce naším potyrzením, proňežto my žádost Ottakarovu, jeho prosby pro jeho službu a pro vieru, jenžto k nám jmá, i pro jeho také syna Václavovu našeho sestřěncě milého, jenžto nám a ciesařství dá-li bóh ukáže, s povolením všěch kniežat ciesařských, ješto tehdy při nás byli, toho volenie potvrzujemy a je pevno činímy a za potvrzenie jmámy i dávámy jemu všecko královstvie české i se všěmi mezěmi i se vším právem i se vší ctí i se všěmi jinými věcmi, což k ňemu příslušie, jako otec jeho a jiní náměstkové vévody i králi jměli i držěli jsú. Přikazujemy a pevně to ustavujemy, aby nižádný ani duchovní ani svěcký tohoto našeho potvrzenie nepřěrušil, ani kterú marností jemu sě protivil. Pakli by kto proti tomu učinil, sto liber čistého zlata aby dal, jehožto polovici dvoru našemu a polovici tomu, komuž by křivdu učinil na tom.
A aby to pevno bylo, tento hanfest psáti smy kázali a pečetí naší zlatú jeho potvrditi. Svědkové tito jsú při tom byli: Zifrid [139b] augusteninsky biskup, a mnoho jiných biskupóv i opatóv rozličných, hercukóv, hrabí, kniežat, vévod, pánóv, šlechticóv i jiných přěmnoho. Psán a dán tento list v Ulmě léto božie tisíc dvě stě dvadceti a sedm toho měsiece (sic!).
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě a sedm mezdcietma skolastik pražský Jan toho měsiecě ledna, jeden a dvacátý biskup pražský učiňen jest. Léto božie tisíc dvě stě dvadceti a osm Václav Přěmyslavóv syn krále českého otcě jeho přikázáním skrzě arcibiskupa mohučského Zifrida posvěcen a zmazán jest na královstvie s svú ženu královú Kunhuntú v Pražském kostele tu neděli přěd masopustem. Léto božie tisíc dvě stě dvadceti a devět král Václav mladý všecku zemi Rakúskú od Trencie až do Uher s velikým vojskem poplenil jest, a vévoda Lipolt rakúský byl v Apulí s ciesařem, mezi ním a mezi Řehořem papežem pokoj jednajě. Tuž pak bez něho Václav mladý král zpáliv a pobrav s sobú veliké kořisti do Čech sě jest vrátil, a ten Lipolt tam umřěl v Apulí, jehož kosti do Rakús přineseny a v tom klášteře, jemuž Lenfeld řiekají, jenž on svým nákladem [140a] udělal, pohrabán jest. [Toho léta Jan a Otta markrabie bramburské synové Albrechta druhého s Albrechtem arcibiskupem majtburským nad tú vodú, jiežto Psina řiekají, boj jsú jměli.]
Léto božie tisíc dvě stě a třidceti Přěmysl král český toho měsiece ledna umřěl jest a v kostele pražském pochován.

[71.] O zpravování krále Václavovu a o jiných věcech mnohých mezi tiem, ješto se jsú přihodily.
Léto božie tisíc dvě stě třidceti a jedno po smrti Ottakarově vévoda rakúský Fridrik chtě sě pomstiti pro tu křivdu, ježto král Václav otci jeho učinil, s Přěmyslavem markrabí moravským s bratrem krále Václavovým vlastním sňal sě, a tak proti královi oba vojsko své shromazdila, s nímžto mnozí jiní přietelé jich byli jsú, točíš vévoda moravský s bratrem svým markrabí byl z Varty nebo z Verdy, bambergenský biskup, hrabie z Tirola, patriarcha z Aquilie a mnoho jiných kniežat k tomu němečských jim na pomoc bylo přijelo, jenžto vzdvihše sě vtrhli k hradu královu jménem Bietovu bliz od českých mezí i oblehli jej, jenžto pro veliké bitie prakóv a pro strach té ohromy jim vzdán byl jest. To když sě tak stalo, tak řekše jako omluvně, by vévoda velmi [140b] nemocen byl, to což tři dni přijeli sěm jedúce, to utiekajíce zasě jedniem dnem jsú přijeli velmi rychle, mnějíce, by král zítra třetí hodinu s bezčíslným vojskem u Bietova na poli jě chtěl podstúpiti. Nebo jistá věc jest to byla, neb slyšiechu bubny, že král s svým vojskem pod lesem českým i moravským stáše blízko podle Bietova, múdřě obmýšleje to, kterak, když by z lesu vynikl, boj s nimi počal. Neb mnozí, jenž tu biechu s ním, viece bratru jeho Přěmyslavovi nežli jemu přějiechu, majíc v jeho vojščě rodice a přátely rozličné. Zatiem jeden pán z Moravy jménem Boček tuto čest královi učinil, po horách a po lesiech blízko od nepřátelóv právě jako na úsvitě kázal u mnoho bubnóv bubnovati, jakoby již točíš vojsko vzhóru mělo vstáti k bojování a jakoby jim dobrú mysl dávali skrzě to. Ten zvuk když nepřietelé uslyšěvše, užěsli sě velmi a v téj úžěsti lekše sě, na omluvu, by vévoda nemocen byl, rychle preč utekli. [Toho léta na Letnice Jan a Otta markrabie bramburské rytieři byli jsú učiňeni.] Svatá Elžběta vzdvihána.
Léto božie tisíc dvě stě třidceti a dvě svatá Elžběta ku počtu svatých připsána jest. Téhož léta bosákové do Prahy jsú přineseni. Léto božie tisíc dvě stě třidceti a tři ciesař Fridrik [141a] z Napule bral sě po moři do německých zemí, a protože syn jeho Jindřich král římský proti ňemu smluvil sě bieše, vyjev i jal jeho a ihned jej poslal do Apulé, jenž tak u vězení umřěl jest. Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě třidceti a čtyři, když král Václav s jinými kniežaty němečskými k ciesařovu dvoru přijel, velmi poctivě jeho přijal a přěmnohými dary jeho daroval. Když pak do Čech sě chtěl vrátiti, mezi jiným darováním dvadcěti tisícóv hřiven dal jemu, ježto všěcky ihned štědřě od sebe rozdělil. Jemužto ciesař i kniežata velmi sú sě divila, že z takého zbožie nic sobě neostavil. Téhož léta když ciesař Fridrika vévody rakúského k svému dvoru povolal, an nepřijel, proto jako hněvajě sě; že zětě jeho Jindřicha držal u vězení, proňežto ciesař rozhněvav sě vtrhl do Rakús i odjal jemu všěcka města, jich dobyv. Viedeň i jiná mnohá (mimo) jedinké Nové město, jehož udatně brániese sám vévoda. Ciesař pak vzdvih sě preč, Viedeň i všěcky Rakúsy českému králi poručil.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě třidcěti a pět ciesař když do Apulé vrátil sě, přieteli svému Fridrikovi vévodě rakúskému Viedeň i jiná všěckna města zasě vrátil jest, a tak v tom klášteřě přěd Brnem, jemuž Luch řiekají, sešli sě v hromadu i zatvrdili přísahami mezi sobú přietelstvie věčné.
Přiemluva.
Létu božie tisíc dvě stě třidceti a šest Jan biskup (pražský) umřěl toho měsiecě zářijě. na jehožto miesto Burkart skolastik druhý mezdcietma biskup pražský vstúpil jest.
Znamenaj.
Léto božie tisíc dvě stě třidceti a sedm Přěmysl moravský markrabie ostaviv na hradiech ctné lidi branné přěd svým bratrem do Uher utekl, jenžto hradóv králově síle a moci udatně brániechu. Proňežto král z dřievie, z kamenie a z hlíny jiné hrady velmi tvrdé zdělati kázal a přiekopy dobrými obehnati, jimižto oněch hradóv cěsty všěchny obránil jest, aby ani sjeti ani vjeti mohli, a takž hrady i obdržal. Zatiem pak ujednáním krále nherského bratru svému král dal jest milost. A tak krajinu Opavskú a Olomučskú, na nichž dosti měl, vrátil jest jemu, jenž potom umřěl jest skoro. Léto tisíc dvě stě třidceti a devět Burkart biskup pražský umřel jest toho měsiece zářije, na jehožto miesto Mikláš kanovník biskup čtvrtý mezdcietma vstúpil jest. Králevá Constancia.
Léto božie tisíc dvě stě a čtyřidceti králová Constancia, žena krále Přemyslavova, toho měsiece října [142n] umřěla jest. Ta jistá tato dva kláštery v Moravě založila jest, jeden z těch Tuchovic řečený, tu kdež odpočívá, a druhý Oslov, oba panenská šěrého zákona. Tyto hrady v Moravě založila: Hodonín neb Godín. druhý Břěcislav jinak Lentemberg a Bystřici, v Uhřiech udělala to město Trnov, jemužto uhersky Sámbach králové Constanciové řiekají; v Uhřiech opět udělala hrad, jenžto Rotenstein slove. Téhož léta umřěl jest Roprecht biskup moravský.
Přiemluva.
[Toho léta jakž kronika bramburská líčí, Jan markrabie bramburský nad tú vodú, ješto Bisa slove, proti Vilbrantovi majtbúrskému arcibiskupu, a proti Menhartovi hildebranskému biskupu měv boj i obdržal. A když míšenský markrabie Jindřich udatně sě bránieše jemu, však on vždy svietězil jest. A takž tu v tom boji hildebranského biskupa i s jeho lidmi jal jest a Majtburský sotnú túhú ledva utekl. Tato dva bratřencě Jan a Otta město a hrad řečený Kalné oblehvše zkořen zkazili. Potom pak ten Willebrant s míšenským markrabí s Jindřichem přitrhvše s lidem s velikým blízko k Majtburku tu stany své rozbili, ježto Otta markrabie, že bratr jeho jinde u jiných věcí bieše neprázden, mezi Bramburkem a Plané utkal jest i měl s nimi tu boj. A tak obdržav mnoho jich [142b] zjímal a jiní když běžěchu rychlostí na tom mostu tu planejském, když most pod nimi padl, přemnozí ztopili jsú sě. Potom pak pokoj mezi sobú učinivše velmi slovútné velikú ctí ctili sě.] Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a jedno pohanové ti, ješto Tartarové slovú, všěcky Rusy i mnohá jiná králevstvie křestanská zkazili jsú, jenž také Kolmana bratra uherského krále tu zastřelili jsú, a hlavu Jindřichovu vévody stenše polského dolóv, s sobú sú preč nesli. Málo pánóv tak z velikého množstvie ušlo jest, a to jiní rytieři i panošě všickni zbiti sú byli. A když pak král Václav s svým vojskem tam bral sě, zvěděvše to ti pohané, utekli z Polsky a tak chvátajíce přěs mezě moravské, chtiec do Uher k svému tovarystvu přijeti, po polovici jednak země Moravské i Rakúské ve vsech i na poli lidi zmordovali jsú. A král uherský na břěhy mořské přěd nimi utekl. Toho léta Řehoř papež umřěl a Fridrik ciesař v klatbě vždy ještě byl. Téhož léta toho měsiece října v poledne na slunci bylo pokaženie.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a dvě Fridrik vévoda rakúský okolo Znojma s svým vojskem Moravu poplenil a zpálil. Ale když král Václav jeho nepřátelsky potkal, oddal sě jest na běh. [143a] Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a tři žoldán babylonský král s velikým množstvím pohanóv vtrhl do s. země i zkazil město Jeruzalemské i s božím hrobem. A tak mladé i staré všěcky zmordoval, nižádnému neodpustiv.
O větších přieběziech krále Václavových a o jednom boji mezi ním a mezi Rakúským, jenž sě zapsali.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a čtyři Fridrik rakúský vévoda krále Václava pobiedil a pozval, aby s ním bojoval, komu by sě točíš sčěstie obrátilo, na jedno velmi utěšené miesto na moravských a na rakúských meziech, jemuž Žhec řiekají. Nepřijel-li by ihned třetí den po svatéj Kateřině, ale měl od ňeho takýto hanfest vzieti pod těmito slovy:
Já Václav král český vyznávaji tiemto listem, že nejsem dobřě přišlý, ale jsem syn kurvy obecné, a to vysvědčil sem i vysvědčuji i chci vysvědčovati, doňudž živ jsem, abych nikdy já ani náměstkové moji toho zapierali. Fridrik pak vévoda rakúský přěde všěmi pány země své i přěd jinými many země své i sluhami pod svú pečetí takýto dal jest list na sě: Známo buď všěm nynějším i budúcím, že ač já Fridrik vévoda rakúský v to miesto v ten uřčený den nepřijedu, ale tobě králi dřieve řěčený hanfest [143b] na věčnú mú i jiných mých náměstkóv hanbu i na příslovie mého všeho vévodstvie i na věčnú úkoru vezmu.
Král český přijev na uřčené miesto čakal vévody den i druhý, jenž ani sám ani skrzě poručníka svého hodného nepostavil sě. Ale z daleka vojsko opatřiv vévoda preč jest utekl. A ten hanfest, jenž přisáhl byl vzieti, i nevzal jest od krále. Ale s tiem mlčě s svými pány hanbu tu umlčěčky měl jest sobě. Neb jakž najspieše mohá k Dunaji tiehnieše, a král po ňem chutně s svými jeho honieše, proňežto král tieměř všěcky Rakúsy zhubiv a zkaziv s vítězstvím domóv sě vrátil slavně. [Téhož léta Otta třetí markrabie bramburský hratr Janóv těm mnichóm predikatoróm, jěž srdečně milováše, v Strusperku založil klášter. Ten jistý Otta Blažěnu neb Beatrix dceru krále českého pojal sobě za ženu i měl s ní Jana řečeného z Prahy, Ottu řečeného Dlúhý, Albrechta a Otíka, Kunhutu a Mechtyldu. Ten jistý byl jest člověk velmi nábožný, bděním a modlitbami i posty své tělo trudě. A na každý pátek nehty neb jehlami až do krve sě zdieral na pamět božiemu umučení. Jan pak bratr jeho pojal Zofii dceru krále dacského i měl s ní pět synóv, jednoho Jana, jenž kakžkolivěk [144a] měl dceru krále Castelského sobě oddanú, však za zdravie otcova ještě pojal Hedviku dceru páně Miklášovu. Měl jest také Ottu, jenž v Straffordě v hlavu šípem zastřělen a tak celý rok jej v hlavě nosil. Proto pak byl nazván markrabie řečený s šípem až do smrti. Ten jistý pojal sobě ženu Elichu jménem, dceru Janovu hrábie z Holstice: měl jest třetieho syna Conrata, jenž jest pojal sobě ženu Constancii dceru Přěmyslavovu vévody s velikú ctí té krajiny podle Varty. Měl jest také syna řečeného Erikus, jenžto v Majtburcě, v Kolíně a v Hilberstandě byl kanovníkem a potom biskupem majtburským. Měl také dceru Helenu, jenžto pojal markrabie Bedřich] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a pět Innocencius papež, když v Lukduně snem měl obecný, Fridrika ciesaře konečnym súdem dolóv ssadil a jej od obcě křestanské odlučil, proňežto Jindřich lankrabie z Turingie říským (králem) volen; tu také Konrát s Olomúčkého biskupstvie ssazen, jenž královú mocí Václavovú je držieše. Na jehožto miesto zjednáním a dáním papežovým Brún jest vstúpil.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a šest, když Fridrik vévoda rakúský svój život dokonal, dcera stářějšieho bratra Jindřicha někdajšieho vévody [144b] za Karlova syna byla jest dána, jenž po nie na vévodstvie vstúpil. Toho léta také Mezek vévoda polský umřěl. Na jebožto miesto skrzě volenie všěch pánóv Vladislav syn králóv opět jest vstúpil k vládání Polsky. Toho léta když Conrat s olomučského biskupstvie nechtěl postúpiti, všěcka Morava bez božie služby byla skrzě to. Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a sedm Vladislav syn krále Václavóv toho měsiecě ledna umřěl jest, vévoda rakúský a polský, na jehožto miesto Přěmysl druhý syn králóv Václavóv vstúpil na oboje vévodstvie. Toho léta Jindřich říský volenec umřěl, na jehož miesto Vilém z Holandrie vstúpil. [Toho měsiecě listopada Zophia žena Janova markrabie bramburského umřěla jest a v Dacii pochována; neb tam bieše jela na koronovánie bratróv svých. Proňežto ten jistý Jan pojal jest Jitku, dceru Albrechtovu saského vévody i měl s ní Albrechta, Heřmana, Jindřicha, Mechtyldu a Agnežku, z nichžto jednu pojal byl král dacký a druhú Barim syn Boleslavóv.] O přieběziech krále Václavových s jeho synem a o svářiech, ješto mezi nimi byli s obú stranú.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a osm slavný král Václav sestřěnci svému Oldřichovi synu vévody korutanského, jehožto Moravčici [140a] jako samého krále poslucháchu, přikázal jest, aby sbera vojsko v Moravě vtrhl do Rakús mocně, jemužtó tisíc žoldnéřóv německých poslal na pomoc. Takž vévodík tento Oldřich když jednak se čtyřmi tisíci nedaleko od mezí moravských v jednom údolí stáše, tu rozbil stany přěs noc. Na úsvitě pak, jako jenžto mnozí ješče spáchu a nižádné noviny o vévodě rakúském nevědiechu ani co tbáchu; aj toť ihned zatiem s velikú rychlostí mnoho střělcóv stany těchto všěch obklíčichu, ihned tu v tom pokřiku Oldřicha vévodíka, an preč běží, beze všeho oděnie svú rukú jal jest. Tak pak jiné, ani beze všeho běžie sěmo tamo oděné ihned zjímali jsú, jež do Rakús svázány dovésti kázal. A ti. kteříž sě bránili, zbiti jsú ukrutně a někteří od svého preč utekli. Ti ješto zjímáni byli, mnohým z nich, aby potom Rakúsóm na škodu nebyli, nosy a uši obřězali jsú. Mezitiem pak Rakušěné boj obdržěvše o kořist sě rozdělili, někteří také páni moravščí penieze davše vévodě prázni byli vězenie. Ale hradóv, ješto král český tehdy tu jmějieše, nechtiece vzdáti jich, dali jsú sě čistovi niti na velmi velikú zimu nositi přěd ty ještě hrady. Ne, jeden pán jménem Cirek oko levé dal sobě vylúpiti nežli hrad vzdáti Madberk, umřieti chtě radějí, nežli sbožie sobě poručené pánu svému nevěru [145b] učiniti.

[72.] Toho léta snad diabelským návodem, jenž nepřietel lidský jest, taký svár mezi králem Václavem a mezi synem jeho Přěmyslem stal sě. že musil synu svému vzdáti koronu, jedinké sobě Zviekov, Loket a Most ostaviv. Ale že proto pravé přísahy na ty smlúvy neučinil, ani sě zavázal podle práva, ale bezděky, potom těm smlúvám nechtěl jest povoliti otec. Toho času jeden pán jménem Boreš z Osěka, ješto z otcovy strany bieše i držiesě ten hrad Mostský, Přěmyslovi udatně sě bránieše a toho hradu, takže Přěmysl uzřěv to shromazdil veliké vojsko i přiterhl k ňemu i oblehl hrad silně. To když sě tak dálo, zatiem ten jistý Boreš se pány z Krasíkova Švamberky a se pány z Lemberka shromazdiv vojsko těch Čechóv, kteříž králi přějiechu, i také Němcóv z Míšně, na Přěmysla v noci nepřátelsky udeřil jest a tak z Přěmyslavovy strany zbiti jsú a Přěmyslav s svými, jenž spali biechu toho času, s některými nahými preč jest utekl. Takž pak zatiem král Václav sebrav z Rakús mnostvie lidu dosti veliké znenáhla čidně přibral sě ku Prazě i obdržal město i popudil syna preč. Potom pak po mnohém rokování všicku zemi zasě jest měl, ale když syn k otcově milosti byl navrácen, přijel k ňemu, chtě s ním o svém [146a] stavu a o svých rozmluviti, jehož král na jednom hradě jménem Tyrsav jieti ihned kázal. A tak pro kázeň na Přimdu tak jata jsúce kázal donésti. Když pak otec od syna pokoru uzřěv, porozoměl jest tomu, že netoliko syn jeho vinen jest byl, jakožto nešlechetní rádcě. Takž pak ne po mnohých dnech syna vypustiv z vězenie některé nešlechetné rádcě na Petříně dckú hlavy dolóv srúbati jest kázal, a druhé v městě ukrutně na kola zbíti: mezi nimižto jako hlava jich byl jest Ctibor, jenž "múdrá hlava" příjmím slovieše. Ten jest jakž právě na Petříně sťat. Potom pak král synu svému dal jest Moravu, i byli jsú až do smrti otec s synem v pokoji živi.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě čtyřidceti a devět Mikuláš biskup pražský byl jest jat, a takž i zvoňenie i v krásných ornátiech slúženie zapověděl jest, mimo jedinká dva zvoncě a jedinký ornát postní, to odpustil byl ku potřebě zvoniti a slúžiti; toho měsiece pak dubna pušťen jest z vězenie. O krupách.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát toho měsécě črvna krúpy veliké spadly jsú o poledni, jenž obilí, lidem i dobytku velikú škodu sú učinily, jenž za sedm dní cěly ostaly velmi veliké jsúce, tréhranaté jako podobenstvie jmajíce, [146b] po nichžto ihned veliká povodeň byla jest.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát a jedno Přěmysl markrabie moravský, syn krále Václavóv, Štyrsko a Rakúsko, jenž dědicě nejmějiechu svého zvláštnieho, podle múdré rady otcě svého bez prolitie krve, bez velikého úsilé panování svému podrobil jest, zčiniv taky pokoj v těch zemiech, jakéhož nepraviechu před tiem nikdy jsúce, neb všicku smělost a zlosynstvie nešlechetníkóv zlých skrotil bieše. Tu pak aby ta vévodstvie potom dědičsky děti jeho mohly mieti, pojal dceru Lipoltovu někdajšieho vévody rakúského a štyrského, vdovu, jenžto Jindřich někdajší řísky syn Fridrikóv ciesařóv jměl byl dřieve. Toho léta toho měsiece února s žakovstvem a s jinými lidmi ta svátost, kterúž papež Agnežcě sestřě krále Václavově poslal byl, poctivě přijata jest. Nad to téhož léta král Václav sebrav vojsko veliké z Moravy i z Čech syna svého Přěmyslava poslal do Bavor, jenž veliký diel té země zhubil jest. Takž pak přímiřé s bavorským vévodú uloživ s velikú škodú těch lidí domóv sě vrátil.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát a dvě král uherský, jménem Bella, když Štyrska a Rakús žádnú mocí nemohl dobýti, vpustil pohany, jenžto Gumanové slovú, jenž ve všěch [147a] Rakúsiech i u Moravě nad lidmi i nad žákovstvem veliké krve prolitie učinili jsú, mužě i ženy s dětmi s jích svázány vedli jsú s sobú, a tak u věčnú službu jě podrobili. Toho léta Přěmysl v Heimburku s tú Markletú rakúskú svatbu měl jest, kterážto jsúci bezdětkyni pořekla na Přěmysla, by on bezdětek byl. Tehdy Přěmysl porozoměv tomu, řekl k nie: Daj mi jednu z svých dievek, a jednak uzříš, sem-liť bezdětek čili nic, viec než v jednom létě. Když povolila k tomu, vzal sobě Přěmysl jednu dievku, jenžto nad jiné milováše, dceru jednoho pána z Kunrulga tam z Rakús, s nížto ihned prvého léta měl syna Mikšě, jehožto potom vévodú opavským byl učinil. Neb přěd tiem Opava příslušala jest k Moravě, ale dána jest tomu Mikšovi. aby ji od Českého královstvie v manství držal věčné časy. Měl jest pak potom s tu jistú tři dcery, z nichžto jednu dal panu Strakonickému, druhú Vartmberskému z Drnholce, třetí panu Bočkovi z Kravař. A takž to bezdědičstvie ne jemu, ale jie bylo připsáno. To když sě tak stalo, vzvěděno jest to, že jest ona po smrti onoho Jindřicha jeptiškú byla stvrzenú zákona svatého Dominika v klášteřě Treverenském, a tak bez odpuštenie papežova za Přěmysla šla byla. Proňežto když papež rozvod mezi nima [147b] učinil byl, vrátila sě jest ona zasě do kláštera. Tak pak Přemysl tento jistý nechtě země bez dědice učiniti, pojal Gunhutu dceru Hostislavovu ciesařě bulgarského krále, jakž potom pravějie bude pověděno o tom. Téhož léta toho měsiece črvencě když Pomen tak řečený súdí králóv v kostele s. Jiřie přěd božími mukami snažně sě modléše svým náboženstvím, z nohy toho jistého křížě krev sě linula, jenžto jest sám svú rukú setřel. Teho léta a téhož měsiece špitál na mostě na čest svatého duchu s. Agnežka učinila a křížovníky s hvězdú tu posadila a všeho zákona zjednala, aby tu hlava byla. Léto božie tisíc dvě stě paddesát a tři král uherský s těmi Kumány točíš Turky všicku Moravu kromě jediné hradóv a ohrazených měst ohňem a plenem zkazil jest, mužě i ženy s mláďátky jich, nižádnému neodpustili ni velikému ni malému, všecko kázal zhubiti; za přímiřím hubenec to učiniv, svú přísahu ohavně přěrušil, jenž mezi ním a vévodú rakúským stala sě byla. Né, i na potupenie svaté vieřě kostely, zvony, oltářě i ornáty zkazil a druhé s sobú do Uher kázal nésti, točíš jako ornáty a jiné věci. Proňežto Rakušené [148a]. Štyřěné, Moravěné spolu králi tomu velikú škodu učinili, královstvie jeho i jiné vlasti přátel jeho zhubivše. Toho léta zajisté veliký strach a bázeň na Čechy sě říti pro sílu těch jistých pohanóv i také rozličných lidí. Proňežto král Václav takú sílu a moc chtě múdřě přědjíti, kázal město zdí hraditi a klášter s. Mařie křížovničí konec mosta kázal dobřě potřěbami špižovati rozličnými, Pražský hrad proti těm nevěrníkóm dobřě ohradiv. Jeptišky od s. Jiřie v městě jsú toho času bydlely kromě kláštera svého.
Téhóž léta toho měsiece října slovútný král Václav český umřel jest a pohrabán u s. Františka v tom klášteře, jenž on s svú sestrú Agnežkú ten klášter založil byl. Ten jistý král po zvěři jeda a žena v lesě větví oko sobě vystrčil i slul proto svých časóv slepooký. Kraloval jest v zemi zčěštně čtyřmezdcietma let a osm měsiecóv. To když sě tak stálo, syn jeho Přěmysl dědicem jsa z Rakús sě vrátiv toho měsiecě dubna vstúpil na králevstvie otcě svého poctivě. Téhož léta toho měsiece zdvihán jest svatý Petr mučedlník boží zákona predikatorovského. Téhož léta toho měsiecě listopada svátost svatého Stanislava jest přinesena a s procesijí [148b] v pražském kostele slavně přijata.

[73.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát a čtyři toho měsiece ledna Přěmysl syn krále českého Václava dobré paměti přijem kříž s množstvím pánóv s velikým lidem z Moravy a z Čech i z Rakús proti pruským i jiným nevěrným vytrhl jest bojovati chtě. Zátiem pak když mezi uherským a mezi ním pokoj byl pojednán, vzdvihl sě do Prus a tu u Vratislavi vánocě okvasil, k ňemužto tu bramburský vévoda přijěl i jeli spolu do Prus. Toho léta Innocencius papež umřěl, na jehožto miesto Alexander vstúpil.
Kterak Přěmysl Prušany pobil a mnoho jim škody učinil a kterak většie přieběhy své vedl ten jistý Přěmysl.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát a pět Vilém král říský když v německých zemiech byl na vojně, od Frízonóv jest zabit. Toho léta kniežě Přěmysl s Brúmem biskupem olomúčským, s markrabí bramburským do Prus mocně vtrhli a nepřietelsky jsú všecku zemi poplenili a spálili a mnohé lich zbili, ani malému ani velikému neodpustivše. Mocnější pak a věčší pruščí, takž jakž tomu věřímy, božím strachem ohromeni jsúce. slyšiece takú slovútnost jméne kniežěte českého, se vší pokorú přišli před ňeho i s životy i sbožím [149a] sě jemu dávajíce, jěžto když Přěmysl dobrotivě přijal na milost rozličnými radami i návody ke křtu svatému jich pobiedil. Proňežto dvě vévodě pruščie Brúm biskup olomúčký křtil jest, z nichžto mocnějšieho kněz Přěmysl křtil i vzděl jemu jmě své Otokarus a druhého křtil markrabie bramburský i také dal jemu své jmě. Mnozí také páni jiné pokřtivše svá jména jim vzdievali a v své rúcho drahé jě obláčili. Odtavad pak jeda Přěmysl slovútné kniežě české s oné strany téj vody, jiež Pregr řiekají, k jedné hořě přijed hrad a město založil, a tak k svéj paměti od svého dóstojenstvie Králova hora nebo jinak Khungsberk obecným příslovím, i učiníl tu kostel a stolici biskupovú na čest s. Vojtěchu, jenž od Prušanóv umučen byl, i nazval to biskupstvie Sabimienské biskupstvie. A takž po tom účinku když sě to tak stalo, to jisté město Kungsberg se vší tú vlastí Sambienskú když kolivěk proti pohanóm táhnú na které pobitie, to město s maršálkem pruským českého krále korúhev nesúce přěd ním prvú špici držie proti nepřátelóm na svědectvie tomu účinku českého krále. Druhé město odtavad nedaleko Brúm olomúčský biskup s pomocí královú znova udělal jest a tak od svého vzděl jemu Brunsberg, jenž [140b] tolik jest řečeno jako Hora Brúmova. A tak pro potvrzenie viery svaté a rozšířenie také stolici biskupovú tu udělal, jež Warmenské slove biskupstvie. Tě obě biskupství Rigenskému kostelu. jenž hlava jest, poddal, pod jeho poslušenstvie vzdělal. Také král mnoho jiných dobrých tvrzí na obranu a na útočišťe věrným zdělal. To všecko když stvrdil a zpósobil a sliby a rúkojemstvie od nich přijal, aby k svéj nešlechetnosti zasě sě nenavrátila, poručiv tu zemi křížovníkóm, cělé léto tu byv, zčěstně se všěmi sě domóv vrátil.
Přiemluva.
[Toho léta Mechtylda, mátě tú dvú sestřencí Janova a Ottova markrabí bramburských, umřěla jest a v Leninském klášteře pochována poctivě, jakž toho slušie.]
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát a šest papež Alexander jeden nový zákon, ješto slove od uterpenie blažených mučedlníkóv stvrdil jest, jehožto hlava v Prazě u svatého kříže jest a slovúť rvačky.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě paddesát a sedm toho měsiece zářijě když sě z Prus vrátil Přěmysl a chvíli v Rakúsech přěbyl, potom do Čech přijel. Zatiem pak Konrát arcibiskup kolínský přijel byl k králi o [150a] některé věci o ciesařství s ním rozmlúvajě velmi pilně, od ňehož ctně jsa ucťen domóv sě vrátil. Mezi tiem král bez rady starších pánóv některé mládencě nesmyslné pojem s sebú vtrhl do Bavor. A když právě až do Lanzhuta všecko byl poplenil a zkazil, chtě sě již pak vrátiti přěs jeden most přěs dřěvený, z prostněho dřievie učiňený, na jinú stranu, když jel s svými, most sě ilmed zlámal, mnoho sě jich ztopilo. Když pak s oné strany ješče s vozy ostali byli i stany, tu jedni raňeni, druzí zjímáni a třetí pak zbiti, a Přěmysl s nemnohem některými utekl, a druzí sěmo tamo rozperchli sě byli a jedni sě do Menldorfa vzdvihli, jež bavorský vévoda oblehl, nikam jim nedada, jedno tak jě chce svobodný učiniti až mezi ním a Přěmyslavem smlúva dobrá bude a stala by sě, jenž sě jest stala, a oni svobodni byli.
Léto božie tisíc dvě stě padesát a osm Mikeš pražský biskup čtvrtýmezdcietmý vstúpil jest na stolici. Téhož léta Přěmyslav pány tyto z Wajdy z Plajvena a z Geravy svému panování mocně podrobil. [Téhož léta Jan a Otta markrabie bramburské země své mezi sě rozdělili přěd Jindřichem biskupem Kulnenským zákona s. Dominika a přěd jinými duchovními, pod tú smluvú, který by diel horší byl, aby tiem [150b] sbožím zostalým roven onomu učiňen byl, jakž jest i srovnáno. Ale že Jan stem rytieří viec jmějiesě nežli Ota, hrad s dědinami, jemuž Lubišlany dějiechu, s tiem hradem řečeným Delvensleven, s hrabstvím, ješto kúpili od Hylberstadenského jest k tomu přičiňeno.] Kterak boží milostí a s. Václava Ottakar král český veliký boj proti Uhróm i jiným obdržal jest.
Léto božie tisíc dvě stě šestdesát toho měsiecě črvna kniežě Přěmysl české, markrabie moravský, rakúský a štyrský vévoda s vojskem všěch svých zemí i vlastí i krajin i s pomoci přátel svých králi uherskému Belovi jel vstřieci, jenž již diel Štyřie sobě byl již osobil i všecku osobiti chtieše. Neb ten jistý král s synem svým Stefanem a s rozličnými lidmi z rozličných vlastí s násilníky křesťanstva, jenžto Čechy, Moravu, Rakúsy i Štyrsko nepřietelsky kaziti chtiechu, a takž pak bez strachu podle té vody, jiež Morava řiekají, na krásných polích a rovninách toho měsiece črvna potkal jé a tu podle té vody s svými sě zřiedil a uherščí králi s druhé strany. A když již tak vojska s obú stranú stáchu, přímiřie by do s. Jana uloženo. To když tak bylo v tom přímiří Přěmysl po zástupiech své vojsko rozdělil byl. Ale však potom u toho města Lava sebralo sě bylo jeho přikázaním. Stefan mlazší král uherský s svými lepšími Uhřaty [151a] a s Turky skrzě špehéřě vlúdil sě některak v ty krajiny i hledal té chvíle, kterak by vojsko Přěmyslavovo, jenž rozsazeno bieše na rózno, rozprášiti mohl a zamútiti. Takž pak poslal s tiem špehéře i vzvěděl, že Jindřich vévoda slezský s Vladislavem Opolským a s biskupem Olomúčským na jedněch lukách podle Pohorlicě stany své rozbili byli, již s tiem tak zjednáním, že když by sě ubezpečili najlép, uděřiti na ně myslili a k tomu sě již vším činem zpósobili. Přihodilo sě tak, že vódce jich zablúdil, nebo ne k Pohorlici, ale k Lávě přijeli jsú, tu kdež markrabie bramburský, Sasicové, hrabie z Hardeka i mnozí také Čechové již přijeli biechu. Již také kniežě české s nimi bylo tu blízko, hotov jsa. A v ty časy taký povyk vzchodieše, že Uhrové a Turkové blízko jsú a již některému vojsku přěkážějí a pohrom mezi nimi činie, proňežto vojsko proti nepřátelóm by hotovo s druhé strany ihned rychle. I by také pověděno to, že nepřátel nenie mnoho a že již jednak ovšem utiekachu preč. Po uslyševše každý do svých stanóv sě vrátil. Zatiem pak hrabie z Hardeka a z Plajvejna a pan Kadolt řečený Sirotek stráž jsú držěli. A když v téj stráži biechu, mnohé jsú viděli Špehéřě i honili jě, aniž preč utekli. Potom pak viděli jsú nalit veliké množstvie nepřátel [151b] vysunu sě i obklíči tyto jisté a s tiém boj mezi nimi počě sě. Ale že nerovný boj jest málu proti mnohu, protož málo jich přěmoženo by od mnoha.

[74.] Tento jistý povyk dojide stanóv, proňedž jiní zbúřichu sě k bojování. Nebo ihned bychu všichni hotovi nepřátely chtiec odtisknúti. A tak s tiem proti nepřátelóm hrdinsky obořichu sě a jich vítězsky popudichu; v tom jistém běžení v tej vodě Moravě strachěm a úžěstí jako bez smysla jsúce, viece sě jich ztopilo nežli mečem zbito. Přěmyslav když tento tak veliký boj obdržal, mezi své kořist na zlatě i na střiebřě i na jiných mnohých věcech rozděliv, vozy těch Uhřatóv pojem, ty poklady veliké a drahé vkladl jest na ně. Zatiem pak prosbú krále uherského i všěch pánóv uherských kniežě české dav sobú hnúti, přímiřé do roka jemu dal, a přísahami s obú stranú to zatvrdil. A tak rukojmě sobě kázal dáti a v Čechách jě chtěl držěti až do hodného mezi tiem dosti učiňenie. To tak zjednav slovútné kniežě toto zdrávo a veselo domóv se vrátilo. Tatoť jsú kniežata v tom boji s Přěmyslavem byla: najprvé Filip Salcpurgenský arcibiskup, Jan pražský a Brúm olomúcký biskupové, Oldřich vévoda karintský a Otta bramburský markrabie, Sasicóv mnoho, [152a] Jindřich slezský a Vladislav Opolský vévody i mnoho jiných kniežat, hrabí i pánóv. Tento boj papeži Adrianovi Přěmysl svými listy poslanými rozlíčil jest tiemto řádem. List.
Otci svatému v Hospodinu z božie milosti papeži všie cěrekvi svatéj, Ottakarus král český. Zavěrné když ovcě od chvátavých vlkóv zprosčeny bývají, pastéř milostný toho utěšenie jmá, tiem vesel jsa, takéž jako dobrotivý otec, když synové ve zdraví jsú. Těžký boj smy měli s Belú uherským králem a s synem jeho, a s Danielem králem Paským a s syny jeho a s jinými Rusy a s Tatary s těmi pohany, ješto na pomoc byli přijeli jemu, a s Boleslavem kralevským a s Lockem mladým, Lučatenskými vévodami, a s jinými bezčíslnými množstvím nevěrných a nekřesťanských lidí, Turkóv, Uhróv i rozličných Slovanóv, Sikulóv těch jistých Vlachóv, Beriminóv a Izmahelitóv, jenžto pohanové jsú svými jmény, těchto také rozdvojencóv, točíš Řekóv, Bulgaróv, Kassicóv a Bosněnských kacieřóv. A tak s pomocí boží nad těmi nade všěmi vítězstvie z nebes nám dáno, a tak potom mezi s obú stranú pokojem to sjednáno. Proňežto vašie svatosti podle pravdy tiemto listem umyslil sem rozlíčiti [152b]. Když k Moravě k téj vodě na jednom miestě od Heinburka od toho města za dvě míli vzdáli přijeli smy, jenž uherské a rakúské mezě dělí, s druhé strany nepřietelé proti nám stany své rozbivše proti nám přijěvše na břězě stachu, tak blízko od sebe biechom, že jedinké voda nás děléše. To když tak bylo, o pokoji mnohokrát hledáno jest sic i onak, Ale oni den ode dne úmysly své vždycky měniechu, a tak sě zatvrdili biechu jako někdy srdce onoho Faraona, proňežto ižádné miesto ku pokoji nebieše. Potom pak dali smy jim na vólech, aby oni nebo nám postúpili, abychom s nimi mohli sě sníti, nebo my jim. Ale však oni vzvolili, abychom my jim postúpili a miesto jeti dali, a aby to bez přiekazy mohlo byti, přimiřie jsú učinili a přísahami zatvrdili; s tiem cělý den na s. Markletu posly ctné své o tom posielali k zatvrzení. Ale že oni slíbili a přísahy obykli jsú zrušovati, nalezše brody sobě příhodné tajné, v noci na naši stranú s svým vojskem přéjeli jsú. A když my praviechom, že by pokoj a bezpečnost byla, aj toť s přěvelmi velikým množstvím, a my sě ubezpečili, proti nám na poli biechu. A když ledva desátá čiest ufajíc v přímiřie při nás bieše ostala, našeho života střehúce, nebo jedni biechu v Hemburkú a druzí s vozy v staniech, ti pak [153a] jistí naši nepřátelé, plni jsúce lsti v okolek nás obklíčichu, tak že by božie milosti nebyló, snad za živa nás by pohltili. Proňežto v také núzi jsúce. věřiece tomu, že s nebes dána bývá moc a že ne v množství zástupóv, ale darem moci boží vítězstvie dáno bývá, v pomoci najvyššieho pána Hospodina všicku naději naši smy položili. S tiem tak své smy napomanuli aby mužně činili a tak ihned na nepřátely smy sě obořili, jenž Hospodin s nebes dav nám vítězstvie nepřátely v naši ruku zaklopil jest, svým nebeským rytieřstvem tak je zděsil a porazil, že ihned na běh sě oddali, takže s takú rychlostí a s takým valem běžiece, dáviece sě v hromadu, takže ta voda Morava správně od svého příslovie jako někdy moře rudné Egyptskými všecko krví zbitých a zdávených a ztopených, též ta Morava zkrvavena biese. Tak jest veliké množstvie těch utiekajících hřiešníkóv přěd božím obličějem zhynulo, že přěs lidskú a přěs koňskú mrchu mnozí z našich jako přěs mosty na téj vodě chodiechu do stanóv nepřátelských, v nichžto vozy a ztravu a jiné drahé kořisti pobrali jsú. Proňežto po tom boji nám bohem daném, kakž kolivěk panstvi našemu u věčné naše podánie králevstvie uherské mohli smy podrobiti, však smy nechtěli onoho slova posiuchajíc, ješto [153b] řiekají: lépe jest mieti súsěda pokojného a sjednaného, nežli přémoha vypleti protivného, jakž také ciesař Konstantin povědě(l) bieše: často chutnéjšie přietelstvie bývá po nepřiezni, když v sjednánie příde. Protož radějše smy s ním v sjednánie a v mír přišli, nežli bychom tak slovútné královstvie umdlili a zkazili a přístup snad tady Tartaróm vjeti dali. Proňežto to jisté sjednánie mezi námi a mezi nimi s našimi i s jich pečetmi posielámy prosiece snažně, aby toho potvrditi ráčil, aby to věčně mohlo pevno býti.
V tom boji jistém viděna jest orlicě bielá mající hlavu zlatú a hrdlo za korúhví s. Václava, jižto purkrabie pražský v boji držal, a lecíce. A tak jako chvíli a znenáhla rostúci rostla jest tak dlúho, až všecko vojsko české svýma křídloma zakryla jest. Sám purkrabie Jaroš ten jistý pravil jest, že najmenšie poskvrny v tom boji ta korúhev nejměla jest. Mnoho také jiných divóv skrzě s. Václava i jiné svaté dědice české v tom boji viděno jest.

[75.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a jedno toho měsiecě dubna Přěmysl s uherským sjednal sě pod jedenmezdcietma tisíci hřiven střiebra pokuty.
Téhož [154a] léta toho měsiece listopada pojal Kunhutu Přěmyslav dceru Hostislavovu, vévody bulkarského, vnukyni uherského krále Bely a na tom hradě, jenž Pošen slove, s ní svatbu měl. S tú jistú měl jest dvě dceři a tři syny, z nichž dva z mládí umřela a třetí Václav na jeho miesto byl vstúpil na králevstvie.
Potom pak kněz Věrnieř arcibiskup mohučský toho měsiece ledna na den božieho narozenie, na úsvitě zavřěv kniežata i pány němečská, polská, rakúská i jiná k tomu v kostele Pražském pro tieskeň lidskú, Přěmyslava i jeho ženu na královstvie koronoval a jich pomazal, a tu obojím jménem nazván jest jako i dřieve, jenž tú obú jménú užíval: Otokar i Přěmysl. Byli na tom korunování pražský, olomúčský, pasovský a dva z Prus biskupové, markrabie bramburský, vévoda polský, mnozí hrabie, páni i šlechtici, jimžto na tom poli, jež letní slove, obe dva dni veliké hody učinil. Třetí den arcibiskup s jinými rozličnými dary jsúc darováni vrátili se domóv.
Toho léta kacís mrskačové biechu vznikli, jesto zakrýváchu hlavu jako zákonníci a do pasa se obnažiec biči s uzlíky velmi sě mrskáchu. Někteří chodiechu v processiech po dvú řadem a kázanie i klekánie i pokory velmi činiechu podle [154b] žákóv svých zpievajíce. Ti jistí také zamyslili biechu bludy, že mezi sobú i zpoviedáchu sě i rozhřěchovachu vraždy i jiných hřiechóv, kajícím úvod dáváchu, pokánie zjevné i tajné lidem skazováchu. By ten blud trál byl, ale žákovstvo za nic nestálo, neb by zahlazeno bylo. Mnozí praviechu, že ten jistý stav jich velmi dušem platen by byl a prospěšný, ti skutkové jich i v pekle i na nebi i také jim po smrti. Ten blud najprve biskup normberský pochytil jest a jeho dobrý diel zkazil. Nebo mnozí páni a slovútní lidé nádržiechu sě toho bludu, mnějíce skrzě to hřiechóv odpušťenie jmieti. A tak pak ohňem zpáleni a mečem zbiti bychu.
Léto tisíc šesdesát a dvě osěnie od krup, od suchoty a od vojanóv zkaženo jest v zemi.
Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a tři pro ty jisté věci velmi veliký hlad v Čechách byl, že mnoho lidí hladem zemřělo jest. A toť jsú byla drahá léta.
Léto božie tisíc dvě stě a šestdesát a čtyři Přěmysl dceru sestry své bramburské markrabiné pro věčšieho pokojě zatvrzenie za syna krále uherského dal jest. [Toho léta, jakž kronika bramburská líčí, Otta třetí bratr Janóv markrabie bramburský dceru svú Kunhutu, jenžto s Boženú českého krále dceří jměl, Belovi synu krále uherského, bratru svaté Elžběty dal jest. [155a] A tu jistú svatbu král Přěmysl s veselím okvasil jest. Potom pak když Bela umřěl, ta jistá Kunhuta dána jest za vévodu lunenburgenského.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a pět král Přěmysl měl jest dceru, jenž na hromnice s velikým veselím pokřťena jest.
Toho léta mezi Bavory a mezí Čechy veliký svár stal sě, proňežto Čechové a Moravčici přikázaním královým vtrhše tam, zemi poplenili tu jistú bavorskú, Cheb se vším, což k ňemu slušie, vévodě bavorskému a sestřěnci jeho synu Kunratovi syna Fridrikova někdajšieho ciesařě nepřietelsky odjeli jsú, a takž v královo zpravovánie s jeho lidmi přislo jest.
Znamenaj.
Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a šest král Přěmysl skrz své rytieře i sám sobú Rakušany s oné strany Dunaje až do Řezna všěcky Bavory nepřietelsky poplenil i zpálil, a na některých hradiech i na městech zběhy a lidi nevinné zpálil. Takž s obú stranú Dunajě Bavory zhubiv do Čech sě vrátil. [Toho léta markrabie bramburský umřěl a v kormenském klášteřě v šěrcovém, jejž on založil i nadál, tu jest pochován.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a sedm Oldřich vévoda korutanský nemajě dětí Ottakara učinil dědicem [155b] korutanským za svého zdravie. [Téhož léta Otta bramburský markrabie slyšav mši s velikým náboženstvím od s. Trojice přěd mnohými lidmi duchovními na s. Dionysie umřěl, jenžto v Strusperku v kóřě u predikatoróv v ldášteřě, jejž on byl založil, poctivě velmi přěd mnohými biskupy i arcibiskupy pochován jest. Onen Jan řečený z Prahy třetí rozenec jejie toho léta, když otec umřel, do Řězna po velice noci na turnej vzdvihl sě i umřěl tu od úraza kopinného, a takž v Lenínském klášteřě pohrabán jest.] Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a osm král Ottakar kázal všěcky váhy i miery obnoviti, aby sě každému pravda dála, a svým znamením znamenati. Léto božie tisíc dvě stě šestdesát a devět toho měsiece zářijě dcera sě urodila králi Ottakarovi; na léto pak v rozličných městech domy i vsi i tvrzě znova kázal dělati všudy.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě sedmdesát a jedno královú Kunhuta toho měsiece října urodila syna i vzděno jemu jmě Václav. Král Ottakar slavný král český, vévoda rakúský, štyrský a korutanský a Carnolský, markrabie moravský, pán chebský a Břěhu Nadonského toho měsiece dubna vtrhl do Uher s svým [156a] vojskem beze všie zpory a ten hrad velmi tvrdý Presburg neb Pošen oblehl a potom svú mocí jeho i dobyl i oblúpil všicku komoru královu, jenž plno drahých pokladóv na zlatě, na střiebřě, na pasiech velmi drahých i na jiných věcech bieše A takž na voziech do Prahy přivezl jest to. A hrad z kořen zkaziti kázal a rytieřstvo zjímati kázal i dovézti do Rakós a do Moravy na tvrdé hrady. S tiem pak jel dál i dobyl jiných měst a hradóv i pobral v nich kořisti veliké. A také některá města i hrady zbořil jest všecko z kořen, k tomu i tvrzě zkazil. Potom přijel k veliké řěce, jiežto jmě jest Rab, na niež Stefan král uherský most byl učinil dřevěný. A když mnoho Uhřat bojovati chtiec postižechu sě v hromadu s Čechy, Čechové ihned mnoho jich smrtedlně ranichu a druzí běziece v řěce sě ztopichu. To když král Stefan uzřěl, ihned most zkazil a sám na běh sě oddal, jenž druzí s oné strany jsúc čakachu, co by sě mělo státi. Tehda pak Ottakar vzem radu s svými, nevěda, co by měl učiniti do svého města do Viedně sě vrátil vítězstvie obdržav.
Téhož léta toho měsiece srpna poslán jest kolínský arcibiskup s některými kniežaty s volenci ciesařskými a s mnonými pány z německých zemí do Čech k Ottakarovi i prosili [156b] jeho, aby ciesařstvie přijal, nebo jednostejným a sjednaným volením volen jest byl říským ode všěch. Jéžto král mile přijem a ctně uctiv radil sě s jedniem pánem Ondřějem jménem z Říčan, jenž komorník bieše králevstvie i s jinými mnohými pány, kteřížto lstivý a škarédý úmysl sobě umyslivše, točíš aby on mocen jim nebyl, rozradili jsú jeho, jako lestně radiece. Jěžto král zasě pustil nechtě toho učiniti. Kteřížto odpuščenie od krále vzemše, rozličnými dary uctěni jsúce od ňeho k jiným druhým volencóm jsú sě vrátili. Pravie to tak i jest tomu věřiti. že té nešlechetné rady od svých pánóv poživ, žělejé toho potom srdečně, svých dnóv s tohoto světa ukrátil jest.
Téhož léta Otta(kar) veliké vojsko shromazdiv vtrhl do Bavor, zpálil a poplenil veliký diel jich tak, že na jednom hradě mnoho lidí zhořalo.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě sedmdesát a dvě s. Hedvika, vévodina polská, v Trebnicích vzdvihána jest. Toho léta Rudolfus hrabie z Habspurka římským jest volen.
Léto božie tisíc dvě stě sedmdesát a tři král Přěmysl s svým vojskem v ty strany, ježto Moravě Rakúsóm a Štyrii náležie, vtrhl do Uher. Nebo Uhrové a pohanové jim velmi překažiechu, i podbil pod sě hrady, [157a] města všěch těch krajin a osadil svým rytieřstvem i vrátil sě zasě.
Slúpy v kosteléch zamyslili.
Léto božie tisíc dvě sté sedmdesát a pět toho měsiece májě papež Řehoř v Lukduně sňem jměl se všěmi biskupy křestanskými, na ňemž Jan biskup pražský byl, a tak zasě sě vrátiv po všěch kosteléch slúpy kázal učiniti almužně klásti ku pomoci svatéj zemi, jakž přikázáno bylo. A tu také Rudolfa říského potvrdil, jenž byl volený.
O králi Ottakarovi, kterak nepřiezeň s Rudolfem mezi nima sě počala, znamenáž.
Léto božie tisíc dvě stě sedmdesát a šest toho měsiece zářijě poslal Rudolfus říský král k Přěmyslovi posly své prosě jeho, aby jemu Rakúsy, Štyrsko a Korutany vrátil a Břěch Naonský a Trh Julianóv, slove patriarstvie Aquiligenské, neb Julianóv ciesařóv v tej zemi jest jako počátek, že ciesařství to příslušie, dávaje jemu to věděti. Jemužto Přěmysl jako muž vysoké mysli tuto dal odpověd: Rudolf těm zemiem, kterýmž chce, nikdy jich jest neměl, ani ješcě jmieti bude potom. Nebo některé u věně dány jsú mně, a druhých sem mečem dobyl.
Vida Rudolf, že prospěti nemóže, rozhněvav sě, k boji sě připravil, jenžto král vzvěděv poslal vojsko [157b] k Tepléj jemu vstřieci, aby jemu vtrhnúti nedali. A sám král po loviech kratochvíl jmějieše. To Rudolfus uslyšav, proměnil svój úmysl a takž s jiné strany Dunaje přitrhl k Rakúsóm, a tu města, vsi i kastely i jiné rozličné vzehral a s tiem až k Linci tak řečenému městu přijed, tu své stany rozbil. To Ottakar uslyšav přikázal svým, ješto k Tepléj vytrhli biechu, aby jakž najspieš mohú, k Drosdorfu přijeli, jenžto chutně skrzě Pulzeňsko a Bechyňsko jedúce po lesiech sěmo tamo blúdiece, mnoho jsú prácě jměli, až k tomu městu přijeli a tak zastavivše sě na miestech země vlastí těch a jě osobivše na šíř i na dál, svým vojskem za čtyří míle své stany jsú rozbili. A již král Ottakar s svými bieše, Rudolf s druhé strany Dunaje stany své rozbil bieše podle Lincě. A když sedm neděl tak stáchu, uzrěvše s obú stranú, že pokrmu lidem i koniem nedostáváše sě, přímiřé mezi sobú učinili a o smlúvu rok vzěli na tom ostrově, jemuž Kamberg řiekají, a takž sú se tu přátelsky smluvili. A tak, že Václav syn Ottakaróv dceru Rudolfovu pojieti jměl, a syn Rudolfóv dceru Ottakarovu. A tak ty jisté svatby přěd biskupy a přěd pány přěd mnohými přísahami a listy jsú stvrzeny. [158a] Proňežto Ottakarus toto sjednánie a zatvrzenie Rudolfovi k jeho prosbě na radu některých zlých pro naději jako věčiejšie milosti pět korúhví vzdal jemu na znamenie pokory, nadějě sě, že by jemu on zasě jě vrátil. To on jako pro čest jedno učinil byl. Zatiem pak Rudolfus s svými poradiv sě Otakarovi jedno dvě korúhvi vrátil: českú a moravskú, a jiné sobě ostavil, řka tak, že by jemu těch zemí potřěbie bylo. Ale potom když by v sboží sě rozmohl a u panování, že by jemu jě vrátiti chtěl. S tiem pak sjednáním domóv sě vrátila oba.
Téhož léta Vítkovici velikým množstvím lidí odstúpivše od krále preč v zemi v Českéj chudým lidem i klášteróm mnoho zlého učinili jsú, jenž král to tak mlčě zminul, neb jemu jich ku pomoci třěba bieše toho času.

[76.] Léto božie tisíc dvě stě sedmdesát a sedm toho měsiece zářijě král Ottakar chtě svú dceru radějí Bohu nežli člověku dáti. tu, ješto syna Rudolfova jmějieše pojieti, v klášter s. Františka s desěti jinými pannami dal jest. To když sě to tak stalo, návodem některých svých rádcí Ottakar svými posly i listy proti Rudolfovi nepřiezeň jest povzdvihl.
O tom, [158b] kterak král Přěmysl skrzě nevěru svých pánóv v Rakúsech zabit a o jiných věcech, jakož uslyšíš jich nevěru.
Léto božie tisíc dvě stě sedmdesát a osm král Ottakar želejě, že ty země vzdal byl, posilňen a naveden jsa od svých některých rádcú nešlechetných lstivě, zasě jě umyslil jmieti, anebo svój život za to dáti. Proňežto vojsko shromazdiv vtrhl do Rakús a tak ohňem a plenem zhubil jě. S tiem tak z krajiny Lauenské hnuv sě, několik dnóv stál na poli a potom do Drosendorfa na to město přijev, tu jest stany své rozbil. Vzvěděv to Rudolf (s) svým vojskem přěs Dunaj přějev, na moravských meziech sě postavil s vojskem. Již také Ottakar přijel bieše na jednu horu v lesě blízko od té vody od Moravy, o říském králi nic nevěda jistého. Proňežto návodem toho nectného a nevěrného zlosyna Miloty poslal špehéře, shladujě, kterak jest tam. Neb ten jistý Milota ohavník nešlechetný proti královi kterakýs starý hněv v svém srdci jmějieše, ano jeho však král po všiej Moravě zprávcí a pánem učinil byl. Takž pak když den ode dne skrzě ty špehéřě přípravú toho Miloty prorádného uzřěl, že král Ottakar s svými ubezpečil sě a sám sě svými pojistil, [159a] přiblíživ sě ihned v rychlosti vojsko obklíčil. Král Ottakar vida vojsko veliké říského a uznamenav, že mnohé zrady nešlechetné v tom stalo sě, z nichžto přěd tiem vystřiehal jeho říský král, protože na jeho dvořě vzchoval sě byl, na to nepotbav nic, vojsko své zjednal a tak nesčakav veliké síly lidí svých, ani také do Miloty vtipu kteréno zlého majě, na bojové příhody sě uloživ doufánie majě obdržění vítězstvie, bojovati směle umyslil jest. Takž pak když sě vojska sjědú s obú stranú, jechu sě bojovati chutně. A zatiem ihned tento nešlechetný zrádcě Milota zapomněv dobroděnie králova, s svými preč odstúpili od svého krále a pána v také nehodě toho bojě utekli nectně zlí zrádcě. Sta sě veliké pobitie a přětěžké, ano někteří Čechové padají na zemi a druzí běžie od svého krále. Proňežto král tu by poražen a v tom boji den s. Rufa zabit, jehožto smrti říský král Rudolf velmi jest žělel. A takž pak král do Prahy jest přivezen a na Prazě poctivě pohrabán.

[77.] Na jehožto miesto syn jeho Václav vstúpil, pět let jedinké jmaje, děťátko mladé, v jehož poručenstvie markrabie bramburský sě uvázal. jakž otec byl zjednal.
Toho léta Jan biskup [159b] pražský umřěl jest, na jehožto miestě Tomáš, biskup pátý a dvadcátý vstúpil jest.
Těch časóv velmi zle země byla zpravována. Nebo mnozí Sasicové a Němcové jiní vtrhujíc do země, Čechy tak hrozně mútiechu, že mnozí od domóv zaběhše v lesiech bydléchu; proňežto, že dědiny neorachu, hlad v zemi byl veliký. Proňežto od těch Němcóv ukrutností země velmi zhubena byla i kostelové také zkaženi byli. Tak dlúho to trálo, až páni s markrabí vzemše radu s bramburským, Dobešovi biskupovi opravu zemskú poručili, a tak Sasicové a Němcové ti jistí byli vypuzeni z země a lidé od jich zádavy zprosčeni byli. [Téhož léta, jakož kronika bramburská svědčí, Otta řečený Šíp syn Janóv vytrhl proti Majtburským; mezi Urozem a mezi Majtburky boj majě, jat jest; jehož Jan a Konrát bratřie jeho pomstiti chtiece, přijemše k sobě Albrechta vévodu z Brunšvika, všicku zemi Majtburského kostelu poplenili a ty hrady Humoldsberg a Ovbifolde obdržěli. Zatiem pak Otta Dlúhý, syn Ottóv v tvář krásný, Jitku dceru hrabinu z Hennemberka pojal jest i měl s ní tři syny a tři dcery, jednu Božěnu, jenžto vévoda polský [160a] pojal, a Mechtildu, jenž Vratislavský pojal vévoda, a Jitku, již saský pojal vévoda, a Kunhutu. jenž v čistoté až do smrti byla. Ten jistý Otta s bratrem svým Ottú byl jest spolu; ale Albrecht bratr jich byl svój diel vzal. Potom Otta tento bratr Otty Dlúhého dceru Rudolfovu pojal říského krále, jenž když umřěla jemu, v templéřský sě oblekl zákon, v ňemž chvíli pobyv, potom v Leníné zákon přijal i byl tu do své smrti. Pronežto tento Otta Dlúhý sám diel ten vešken země měl a dlúhé časy živ jsa, mnoho zemí dobyl a mnoho bojě jměl a s Pomerany a s Slovany jě pod sě podbil (s) svými strýci s Ottú Šípem a s Konrátem i s Čechy také ze všěch Čech múdřě a udatně sobě čině. Za jeho časóv pokoj byl i byla země všěho dobrého plna. Ten když umřěl, v Lenínském klášteře jest pochován a jediného syna po sobě dědice ostaviv, Heřmana; nebo jiní z mládí zemřěli biechu. Albrecht pak Otty Dlúhého pojal jest dceru krále skocského, s nížto dva syny jměl, jenž za jeho zdravie umřěla. Měl také s ní dvě dcery, z nichžto jednu Jindřichovi Majitopolenskému dal jest, a druhú vévodě z Lavemburka. Ten jistý po smrti bratra svého mnoho dobrého jest učinil. Neb ten klášter, ješto Celi porta slove, založil i nadal jest. Učinil také [160b] panenský klášter u Wanseku a jej bohatě nadal, v Soldině kanovnictvie nadal a učinil. a takž pak po smrti ženy své, byv živ jako mnich, sčestně jest umřěl a v Leníně pohrabán, a potom do Celi porty přinesen, jehož všecko jměnie na Heřmana spadlo, na syna Oty Dlúhého.] Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě a osmdesát bez jednoho Jindřich vévoda slezský po smrti Ottakarově Kladsko až do svého života jměl jest; neb sta sobě byla zapsala: Umřěl-li by byl bez synóv Jindřich, všecko jeho vévodstvie věčně k zemi české mělo sě dostati. Pakli král, ale Kladsko do života on jměl jmieti. Zatiem markrabie bramburský zprávcě země i královicě mladého, královú Kunhntu s jejím synem Václavem s hradu Pražského v noci vzem na Bezdězi kázal vésti, Čechy všěcky odlúčiv od nich. i dal jim Sasice za čelediny, i kázal jich snažně střieci. aby nikam bez odpušťenie purkrabina nevychodili a ztravu malú měli. Zeměné často napomínali i prosili, aby jim královú s jejím synem vrátil, aby jich poctivějie chovali, an slíbě, nikdy toho učiniti nechtěl. Zatiem pak králová uhlédavši svój čas s odpuščením purkrabiným nechavši syna na hradě, do Prahy sě brala k Agnežce, ke dceři králově někdajšieho, jenž u s. Františka v klášteřě bieše. Odtavad pak [161a] řekši sě do Moravy pro navštievenie hrobu Ottakarova, k Myklášovi vévodě opavskému, synu královu, jinú cěstú vzdvihla sě.

[78.] O tom, kterak bez krále země Česká mnohé nehody trpěla jest od rozličných cizozemcóv.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a jedno Otta bramburský markrabie poručník kralovice mladého, poslav své sluhy do Prahy, Pražský kostel, do něhož páni i jiní lidé své klenoty a sbožie snosili biechu u války, u zakřistí dveře vybíti kázal a to sbožie v skříniech vybrati a preč odtavad nésti. To když sě tak stalo, potom ten jistý markrabie viděl jest, že země skrzě jinozemcě den ode dne kazí sě, svolav zemany pod šíjí učinli toto ustavenie obecné, aby ižádný Němec v zemi neostával, ale všickni ven vybrali sě. To když sě stalo, přěstal lúpež. V tom jistém sňemu s povolením všěch zemanóv Tobiášovi biskupu pražskému a Theobaldovi sudiemu zemskému zpravovánie země poručili, jenžto jako mužie múdří všěckny zlosyny z země vypleli a pokoj učinili. Takž pak lidé tepruv počěchu orati a svých potřěb po cěstách hledati a činiti jeli jsú sě. Jěde z země markrabie ten jistý slíbil Tobiášovi i jiným zemanóm na uřčený čas již vrátiti kralevice, jehož, [161b] když ten čas přišel, nic jest neučinil, ale dlúhý čas potom ješte, jeho v svéj moci držal jest.
Toť jsú drahá léta.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a dvě pro ty války a pro to ukrutenstvie, ješto Němci činili zemi, dědina mnohé časy, ješto nebyla orána pro ty rozličné nehody, jenž sě dějiechu, drahota, hlad, velmi veliká byla, tak že mnohé mateře milosti té mateřské zapomněvše nad svými dětmi, syny své zbili a jě jedli, a takž pak potom mor velmi veliký vznikl byl.
Ješto znamenie na nebi byly.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a tři toho měséce ledna duha velmi krásná všecko město pražské obklíčivši zjevila sě, proňežto řekli někteří, že to sčastné znamenie jest; neb jakožto duha búři stavuje, takéž bóh všemohúcí, jenž jest obráncě české země, svú milostí tyto nehody staviti ráčí. Opět jiné znamenie toho měsiece dubna zjěvilo sě, hvězda velmi světlá na jednom rohu měsiece jako stojieci svietieše velmi. Skrzě to múdří rozoměli jsú příštie kniežete svého Václava, jehož držieše Otta bramburský markrabie, jenž sě naplnilo to. Nebo ihned toho měsiece črvna kniežě přijelo, jehož [16a] páni, rytieřstvo, žákovstvo i lid obecný všeho města Pražského mile jsú přijeli, vyšedše s biskupem proti ňemu. To jisté kniežě Václav kakžkoli mladých let bieše, však mysli byl velmi mužné, boha sě bál a kněží v čest měl. Ale tento Otta, co jest učinil, nemá zamlčěno býti. Nebo co jeho prosili páni a biskup velmi snažně, an vždy sliboval a nikdy učiniti nechtěl, až právě dotavad, jelikož jemu pět a třidceti tisícóv hřiven střiebra dali a markrabstvie Budišínské s některými hrady a s městy věčně. Tak pak když toto knieže do země sě vrátilo, z takého smutka a z také zádavy všickni lidé jako oddechli radostně sě radujíc.

[79.] V tom času bez kniežete pán jeden z pokolenie Vítkovského neb z Vítkovic točíš z Rosenberka královu mateř tohoto mládencě Gunhutu miloval jest, jenž také pojal ji byl i měl s ní syna jménem Záviši, jenž křižóvníkem svatomařským jsa, mistrem byl potom toho zákona. Tak velmi a tak múdřě ta králová syna svého byla jest obešla, že toho pána nad jiné pány zpravcí neb kapitanem všie České země učinil byl a tak jeho nade všěcky jiné zemany povýšil. Proňežto takú pýchú a takú zpúrú bieše sě rozdul, že jinými[162b] vzhrzieše a nižádnému pravdy nechtě učiniti ani pokoje zjednati. Jehož ta králová potom umřěla jest a u s. Františka pochována.
Tehdy pak ten jistý pán nechtě jako v pohoršenějšiem a v poníženějšiem stavu býti, nežli jest dřieve byl, lákal jest opět s královým rodem smiesiti sě, jakž sě i stalo. Nebo sestru uherského krále jeptišku stvrzenú z zákona pojal, s nížto syna měl, kteréhožto když chtěl křstiti, pozval na ty Českého pána svého i krále uherského. Zatiem pak porozomělo jest toto kniežě, že ten pán na ty hody lestně a nepravě jeho pozval, aby točíš král uherský a vévoda vratislavský o jeho smrt tu sě schukli a zamordovali (jej). Proňežto k sobě jeho povolav i jal jeho a jednak za dvě létě na Pražském hradě držal. A když ižádného znamenie na ňem pokorného neznamenal, kázal jeho vésti na Hluboký, aby sě jemu stalo to, jehož svým nerodstvím a svými skutky zaslúžil byl. Proňežto tu přěd hradem hlava jemu dolóv prknem byla strčena, jenž odtad do Vyšněvého Brodu byl vezen a v tom klášteřě, jenž jej založil, pohrabán.
To když uslyšěli přietelé jeho, preč ihned ode všeho rozprchli sě. jenž když sě byli ti jistí rozběhli Vítkovici, pokoj v Čechách [163a] i v Moravě byl a pravda sě lidem dála. Král pak uherský božím spósobením skoro potom zabit jest, a vévoda vratislavský otráven.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a pět Svatotomščí mnišie s odpuščením Tobiáše biskupa do Menšieho Pražského města jsú přijati.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a šest Jitka dcera Rudolfova říského, ješto Václavovi kniežěti byla oddána, s mnoho lidmi tepru do Prahy přinesena a poctivě od žákovstva i od jiných lidí přijata.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a sedm kněz Václav veliké vojsko lidí shromazdiv, vtrhl do Moravy i zkazil tvrzě zběhové a pokoj dobrý zjednal.
Léto božie tisíc dvě sté osmdesát a osm Václav kniežě měl byl s svú ženú syna i vzděl jemu Ottakar, ale ihned v tom létě umřěl jest. Toho léta dobyl jest hradu Holštýna, na ňemž zběhové biechu. A toho léta onen Závišě křižovník jednu jeptišku stvrzenú pojal jest.
O větších přieběziech krále Václavových a o manželství Kazimírově, jakož uslyšíš.
Léto božie tisíc dvě stě osmdesát a devět vévoda opolský Kazimír [163b] kniežěti Václavovi i jeho náměstkóm i koruně Českéj své země poddal a vzdal, jakž listové na to daní svědčíe túto řěčí:
Velikému a slovútnému kniežěti pánu svému výbornému, králi Václavovi, služba má věrná. Zajisté nynějšie i potomnie věci znamenav, jimžto král Ottakar dobré paměti i přědkové jeho otci mému nákladni byli, jenž jim slúžil, šlépejí otcě svého chtě následovati a pokoj mně a mým poddaným chtě zjednati i synóm mým budúcím, vévodství mému i lidem mým, a chtě také od násilníkóv obranu jmieti, sobě i mým náměstkóm, jimžto častokrát snuzeni smy byli a násilé trpěli, s rozmyslem i s radú i s povolením mých synóv Boleslava a Vladislava i také s povolením všěch mých přátel i všěch mých šlechticóv i pánóv i všeho vévodstvie, ani připuzením, ani pro moc, ani také pro strach. ale dobrovolně mé lepšie i mých budúcích chtě rád viděti, jakž bych najlép mohl, tvéj, králi Václave, i tvých všěch budúcích králóv českých moci a panství sě poddávají, i mé syny i náměstky mé všěcky s mým vévodstvím, s hrady i s městy ohrazenými i neohrazenými i se vším jměním mým i mých pánóv i mých všech lidí [164a] s jednostajným jich povolením, z nichžto někteří tuto nynie jsú. Pány mé všěcky, šlechtice, vládyky. měščany i jiné lidi obecné všěcky mého vévodstvie od manstvie neb od jiného zavázanie, jímžto mně i mým budúcím byli zavázáni, svobodny a prázdny jě činíme, a jě nynie obecně vzdávaji skrzě korúhev mú se všěmi pány i se vším panstvím, ješto ke mně a k mým synóm příslušěli jsú, neb příslušěti mohli, mým jménem i všěch mých budúcích k tvéj rucě, v tvú moc a v tvé panstvie, jenž přijímáš ode mne i od tvých všěch náměstkóv na věky vzdávaji. Také mým jménem i všěch mých budúcích obecně všecky svobody, pomoci i listy ty, ješto přědci moji měli, já měl nebo synové moji mieti mohli, až do tohoto času, takže nižádnému nebyli poddáni ani měli poddáni býti, kromě tebe, pane mój. Jemužto u v manstvie a v právo manové vévodstvie mé se vší ctí i se vším dóstojenstvím, se všěmi šlechtici i pány i všěmi jinými lidmi i se vším jiným právem beru a manstvie činím jakožto pánu mému. Pokoru také poslušenstvie službu i věrnost nynější přísahú činím přěd těmito svědky i tak to [164b] zjednávaji: aby synové a náměstkové moji, jenžto po mně budú, viec potom z rukú tvú neb tvých budúcích to vévodstvie u manstvie přijímali a poslušenstvie věrú i přísahú svú slíbili. Nad to slibuji i mé budúcie v to zavazuji tobě i tvým náměstkóm, českým králóm, věrně pomáhati vší mocí i silú, kdyžkoli kážeš neb káží tvoji budúcí, který čas neb kolikrátkoli, jako věrní tvoji, jman neb pán který tvé země, zvlášče také všěch práv zemských i duchovních i listóv neb milostí papežových neb říských ciesařóv neb jiných kniežat polských neb kterýchžkoli, aby nižádnému jinému manstvie nečinil ani činili. Tomu všemu na svědectvie a na věčné potvrzenie tento jistý list svobodně a dobrovolně tobě králi i tvým náměstkóm pod mú vlastní pečetí dávaji i pod pečetmi dóstojných mužóv, pražského i olomuckého biskupóv a ctných kniežat Bolka vévody slezského a knězě Mikulášě opavského i jiných mnoho opatóv, břěvněvského, strahovského, kladrubského, osěčského i jiných rozličných proboštóv, také i děkanóv, k méj prosbě jsú přiloženi. Dálo sě toto v Prazě v králově sieni přěde všěmi pány a úřědníky mé země i přěde všěmi také pány České země i zákonníky [165a] i měščany i rozličnými jinými lidmi, jenž k tomu přivoláni byli toho měsiece ledna.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát, když Václav kniežě Jitku pojal dceru Rudolfovu, sestru svú za jeho syna dal jest také, a tak ty smlúvy mezi otcem jeho a mezi Rudolfem říským skrzě přietelstvie jsú obnoveny. Rudolfus pak v desěti tisícech hřiven střiebra u věně Václavovi Cheb město se vší krajinú zastavil jest. Toho léta ihned ten Rudolfus poslal posly k ňemu, chtě to zasě jmieti. A Václav pak s svú ženú Jitkú vzdvihl sě sám k ňemu i přijal jě u manstvie od ňeho. Znamenav také Rudolfus smlúvy podobné a spravedlivé jsúce, ješto mezi Ottakarem a vévodú slezským stalo sě, jakž pověděno již napřěd, že to isté vévodstvie od staradávna skrzě české krále téměř jako vzdviženo bylo a pod daní neb platem českým kniežatóm platiti bylo vysazeno, svými listy těch smluv potvrdil v tato slova:

[80.] Hanfest.
Rudolfus z božie milosti říský král vždycky přispořitel, známo činím tiemto listem všěm, že mezi Jindřichem, vévodú vratislavským a slezským, a mezi králem Václavem a mezi Ottakarem králem smlúva a zalíbenie takovéto stalo sě jest. Jindřich dřieve řečený prve [165b] král Václav, aby naň země jeho spadla, kterúžto smlúvu my za spravedlnú a za sličnú majíce, jie z plnosti našie moci potvrzujem, tento list tomu na svědectvie davše. Dán a psán list tento v Erfordi toho měsiece října.
Že králové češčí od staradávna hlas také mají římského krále voliti a že to volenie z práva k nim příslušie, tento list zjevně ukazuje v tato slova.

[81.] Hanfest.
Rudolf z božie milosti král říský vždy přispořitel všěm římského ciesařstvie věrným, ktož list tento opatřie, milost svú a všecko dobré dává. Podle úřada našeho správně sě mámy vzeptati, které právo u volení římského krále na kohož příslušalo by; proňežto vzeptali jsmy od šlechticóv, od pánóv i od kniežat říských, že na výborného krále českého volenie příslušie, a také z starého i z nového svědectvie došli smy toho, že šenkstvie na ně příslušie a na ižádného jiného dědičsky. Ten jistý hlas volenie a to právo šenkstvie zvěděli smy, že jim dědičsky příslušie i jich předkóm, dědóm, pradědóm i prapradědóm, ač také toho všeho chtiece jě z budúce nehod snad někdy potvrzujemy a potvrzeno tiemto listem jmají jsúce, tak aby v to právo nižádný jiný [166a] potom se nevpletl. Za by co marné, protivné neb skřěklivé umněnie které proti tomuto vzpáčeno bylo, jenž sě nám nezdá, to z plnosti našie králové moci doplnijem. Též dánie jako na onom devaddesátého léta.

[82.] Přiemluva.
Skoro potom Jindřich vévoda slezský bez plodu umřěl jest pacholíkového, i byla ta smlúva skrzě říského krále opět obnovena tiemto listem.
Hanfest.
Rudolf z božie milosti jako prve. Znamenavše věrné zaslúženie krále Václava českého i jeho přědkóv dóstojným také darováním jeho darovati smy umyslili. Proňežto kněžstvie Vratislavské a Slezské, ježto Jindřich někdajší vévoda od nás od ciesařstvie měl u manstvie, ta jistá všěcka manstvie, ješto po jeho smrti ostala, kterážto k nám a k ciesařství příslušějí se vším jich příslušením i s jedniem i s druhým právem, kterýmižkoli jmény jmenovati sě mohú, králi českému dřiev řečenému i jeho budúcím od nás a od ciesařstvie jmajíce držěno byti jménem a obyčějem manovým dávámy k držení a k jmění tiemto listem. Dánie jako na dřěvniem i konec, točíš tomu všemu na svědectvie list tento.
Ale kterakkolivěk listy tyto vešly byly, [166b] však tehdy král Václav nebyl toho vévodstvie v pravém držení.

[83.]

[84.] Přiemluva.
Téhož léta král Václav Opavské vévodstvie, ješto otec jeho učinil byl Ottakar i dal Miklášovi synu svému rodilému, manstvie jemu odjal a vyhnal jej ven i měl je sobě.
Toho času Krifina královská a žandomířská vévodina, dcera bulkařského ciesařě, sestra Gunhutina mateře krále Václavovy, jenžto muž jejie Lešek vévoda ješče za živa proto, že plodu nejměl, s povolením svých pánóv tě obě zemi po své smrti oddal jiej a ji mocnu učinil. A ona pak k králi Václavovi tě obě zemi dala jest i poslala k ňemu své posly, aby sě v ně uvázal. Jenž pro jiné věci pro pilné sám nemoha jeti, Tobiášě biskupa poslal, an sě jménem královým i uvázal. To když sě tak stalo, přibrala sě do Prahy ona a tak mnohé časy s králem bydlivši umřěla jest a u s Františka pohrabána podle sestry své královy mateře Gunhuty.
Přiemluva. Znamenaj.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a jedno Rudolf řísky starostí i nemocí byl nadtrápen, jehožto když král Václav s svú ženú navštievil, dcerú jeho, v Erfordi, v Špíru umřěl jest a tu mezi kniežaty římskými pohrabán. Tobiáš biskup pražský od krále [167a] do Polsky byl poslán, aby pokoj zjednal.
O nepokoji v Polsčě.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a dvě poslové z Polsky k kniežěti Václavovi posláni, praviece, že nepřietelé zemi hubie, proňežto s mnohem vtrhl jest tam i také s pomocí markrabinú Otty bramburského, jenž jemu na pomoc přijel byl, jehož ihned ta jistá polská kniežata potkala jsú, míru a pokojě žádajíce i sjednánie. Tu pak v Polště Václav od bramburského markrabie rytieřem učiňen. Odtavad vzdvihl sě do Krakova, byl jest ode všěch dobrotivě přijat a tak pokoj zjednav vtrhl přěd Siraz, ješto sě Loktek tu zavřěl bieše, i rozbil tu stany. A tak pak den s. Václava město obdržav, jal Loketka s některými jinými kniežaty. S tiem tak zemských věcí dobřě a sličně popósobiv s vítězstvím domóv sě vrátil zčěstně.
Téhož léta Adolf hrabie z Mazova říským volen a to zpósobením Václavovým kniežete českého. Toho času kakžkolivěk sestru Albrechtovu vévody rakúského Václav jmějieše, proto však že jemu na věnných zemiech přěkážieše, svár veliký mezi nimi byl. Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a tři Adolf říský král vtrhl do Víšně mocně, jenž když [167b] kniežě Václav povolán byl od ňeho, v Krytnhajmu potkal jeho, a tu jsú pak smluvili svatbu mezi synem říského krále Rupertem, a mezi Jitkú dceru knězě Václavovú.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a čtyři Jitka žena Václavova mezi rakúským a mezi mu: žem svým pokoj zjednala. Téhož léta Přěmysl vévoda bazilienský proti kniežěti Václavovi s povolením papežovým k Polskéj zemi na králevstvie koronován. Ale u malém časě byl zabit.
Těch časóv kniežě toto jisté práva v zemi psaná chtělo rádo zachovati, ale páni bránili proto, aby sě právo nerozmohlo a tak jich užitci zhynuli by. Chtěl jest také tento Václav pařískú školu v Prazě mieti, ale někteří nešlechetníci rozradili jsú.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a pět papež Celestinus papežstvie pro pokoru vzdal jest. Na jeho miestě osmý Bonifacius vstúpil jest, ješto jedny knihy učinil u v práviech, jimžto Sext řiekají. Tohoto papežě Celestina vzdvihal jest Kliment pátý papež léto božie tisíc tři sta a třinádct. Ale Bonifacius od Římanóv jest zabit. Toho také léta židovstvo v němečských zemích zbito bylo. Toho léta toho měsiece břězna Dobeš [168a] biskup pražský umřěl a pochován v Pražském kostele přěd oltářem s. Prokopa. Na jehožto miestě vstúpil Řehoř děkan pražský. Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a šest Albrecht vévoda rakúský s nákladem některých volencóv proti Adoltovi římskému králi povstal a takž pak u boji zabil jeho. Potom sám mnohé bojě strojiv od svého strýčencě Jana ukrutně jest zabit. Zatiem pak ona Agnežka dcera Ottakarova, sestra Václavova, žena Rudolfova, jenž byl syn Rudolfóv krále říského, s nížto ten jistý Jan jmien byl, do Čech sě vrátila a tu život svój skonala a u s. Františka pochována.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a sedm Václav šest mezdcietma let v stáři byl, toho měsiece črvna s svú ženú Jitú skrzě majtburského a mohučského arcibiskupy v Pražském kostele koronován jest slavně. Na tom koronování přěmnoho jest kniežat bylo i z rozličných lidí vlastí. Po třetiem dni pak toho veselé roznemohla sě králová těžkú nemocí a takž pak toho měsiecě črvencě umřela jest a v Pražském kostele pohrabána přěd kaplú s. Martina. Ale potom do kaply svatého [168b] Šimona a s. Judy do nového kóru přěnesena. S tú jistú Jitkú měl jest syna jménem Václava, jenžto byl potom na uherské králevstvie koronován; měl jest s ní také tři dcery, jednu Annu, ješto Jindřichovi vévodě korutanskému a tirolskému hrabí oddána byla; druhú Elžbětu neb Elžku, ješto Janovi z Licemburka králi českému dána byla u manželstvie; třetí Markletu, ješto vévodě Vratislavskému Boleslavovi oddána byla.
Přiemluva.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a osm Albrecht král říský dvór jest měl v Normbercě, tu kdež nade všěcky volencě u toho dvora krále Václava velmi přietelsky jest ctil, že ta čest nad jiné vynikáše. Nebo on svým úřadem šenkstvím římskému králi v svéj koruně královéj slúžil jest, kakžkolivěk toho z práva nejměl učinit. Neb jedno jakožto jiný volenec ne v královém okrášlení měl jest i má slúžiti v svém úřadě. A by ten jistý skutek nebyl na pohoršenie českým králóm, neb jest toho z práva byl neučinil, ale pro milost svého sestřěncě, hanfest ihned dal říský král, aby skrzě to on ani náměstkové jeho češčí králi pohoršenie neměli svému právu. Jeho hanfestu tuto psáti opustil sem, neb nenie potřěben.

Přiemluva o dalšich věcech.
[169a] Toho také dvora římský král kúpenie a prodánie toho města Prna svým hanfestem potvrdil jest a České zemi to město přiosobil, jakž slovo od slova tuto ukazuje.
Hanfest.
My Albrecht z božie milosti král římský vždycky přispořitel, tiemto listem všěm ohlašujem, že my k tomu trhu, ješto sě mezi biskupem míšenským stal a kapitolú jeho a mezi králem Václavem o to město, jemuž dějí Perno s hradem i se vším, což k ňemu příslušie, své dobrotivé povolenie dávámy tak, jakž na jich listech plnějie psáno jest. Zjednávámy a ustavujem také to tak, aby to město k Českéj zemi věčným právem příležalo a přijednáno bylo. Na ňežto tento list náš psáti a učiniti kázali smy.
O zaražení groší.
Léto božie tisíc dvě stě devaddesát a devět. Léto božie tisíc tři sta Václav král český, markrabie moravský, polský a sandomírský vévoda toho měsiece črvencě povolal šesti člověkóv v tom dospělých z Florencie i kázal jim nový groš zaraziti, a haléř, jichžto dvanáste za groš platilo by. Neb dřěvních těch časóv častá měna byla jest lidem velmi škodlivá. Proňežto tento král milostný znamenav to, že jest škodlivá, kázal čistý peniez střiebrný [169b] beze všie příměsky kovati.

[85.] Téhož léta z Polsky přijeli poslové, dávajíc věděti. že král umřěl a jedinú dceru po sobě ostavil, i prosili jeho snažně, aby tu jistú dievku Elžbětu pojieti ráčil a v zemi se uvázati a jie od nepřátel obrániti. Král poradiv se s svými věrnými, sebrav vojsko veliké vtrhl do Polsky a tak všěcky nepřátely udatně ukrotil a králevstvie svému panství osobil. S tiem vzdvihl sě do Hniezda a tak ku prosbě panské těch zemí arcibiskup hnězdský na králevstvie jeho koronoval. A tak zprávci neb kapitána pana Hynka z Dubé Berku tu ostaviv do země české sčěstně sě jest vrátil.
Toho léta bylo jest léto milostné, proňežto mnoho lidí vzdvihlo sě jest do Říma. Přiemluva.
[Téhož léta Albrecht, bratr Ottóv dlúhého, markrabie bramburský, umřěl i pohrabán v Lenínéě a potom do Celi porty přinesen. Také Jan bratr Ottóv umřěl jest. jenž kakžkoli malý byl, ale udatný. Ten Jan ostavil po sobě syna žáka Kunekina kanovníka, jemuž Rynovská země dána byla do života. Po jeho smrti k Woltmarovi sě dostala. Onen Otta Šíp a Kunrat když z vězenie puščena byla, spolu sě do své smrti držala, [170a] ale Otta múdřě a udatně všicku zemi zpravoval mnoho zemí, měst i hradóv svým snaženstvím dobyl. A také mnoho bojóv měv jednak s strýcem svým Dlúhým Ottú, když živ byl, jednak s Majtburčany, jednak s Slovany, jednak s Polany i s mnohými jinými. Tento Otta po smrti Dlúhého Otty, když jako k starosti přišel byl, vždycky s Heřmanem markrabí dobrotivě přěbýval. Ona oba spolu s velikým vojskem králi Václavovi na pomoc proti římskému trhla sta byla, za ňežto zemi Míšenskú od ňeho vzala. a potom o Poměranskú sě směnila Tato jistá s majtburským arcibiskupem války jměla, toho hradu Polte dobyla, potom s velikým vojskem do Slovan vtrhla a jednak všecku zkazila i hrad přětvrdý Eldemburg řečený tu udělala. Potom pak tento Otta když s Woltmarem všecko již markrabstvie zpravovala, stár jsa velmi umřěl jest a v Kormenském klášteře pohrabán. Bratr jeho Konrát člověk byl sprostný a pokojný, po loviech a po pokoji stojě, když ta bratry oba živa byla. Tento Otta s kostelnieho sbožie s bramburského i s biskupa Woltada dani chtieše bráti, a on vzdvihl sě k dvoru i obdržal na [170b] oba klatbu, kterážto klatva až do smrti Konratovy trála jest. Zatiem pak dani ty sňaty byly a klatba také přěstala a Kónrát umřěl a v Chormenském klášteřě pohrabán. A tak Woldmar dědicem ostal, na ňehož sě všecko dostalo.] Biskup pražský umřěl.
Léto božie tisíc tři sta a jedno toho měsiece zářijě Řehoř biskup umřěl pražský, na jehožto miesto Jan kanovník pražský syn Řehořóv z Dražic vstúpil jest. Téhož léta Ondřěj král uherský bez dětí umřěl jest, i byli poslové znamenití z Uher k králi Václavovi posláni, prosiece jeho, aby syna svého Václava mladého jim za krále dal. Nebo král Václav byl jest přietel krále uherského Ondřějě, neb prabába jeho sestra byla krále Ondřějova, jenž poradiv sě s svými pány, dal jim syna svého, a oni přijemše jeho s velikú radostí na králevstvie koronovali slavně.
Toho léta když Bonifacius osmý papež od Říman zabit, arcibiskup burdegalenský papežem volen jest, jenž tehdy v Franské zemi jsa, volení svému povoliv, přikázal kardinálóm, aby k ňemu do Lukduna přijeli, a tuž pak odtavad dvór papežóv do Aviona jest přěveden. Ten papež Klimentem jest nazván byl.
Přímluva.
Léto božie tisíc tři sta a dvě toho měsiece [17la] serpna Gunhunta sestra krále Václavova druhého točíš jménem tiem v klášter v jeptiský u sv. Jiřie oblekla sě. A když pak potom abbatyší byla, mnoho svobody klášteru učinila jest. Léto božie tisíc tři sta a tři král Václav druhý, tiem jménem šestý král český, Elžku dceru Přěmyslavovu krále polského, jenžto pojal byl, s odpuščením mohučského a hniezdského arcibiskupóv skrzě Jindřicha biskupa Vratislavského zjednal a zpósobil byl, že u Pražském kostele slavně jest koronována. Potom koronování měl s ní dceru Agnežku, ješto potom Jindřichovi Svidničskému vévodě oddána byla.

[86.]

[87.]

[88.] O větčích přieběziech krále Václavových, což sě jemu těch časóv přihodilo, tomu dóbrému králi.
Léto božie tisíc tři sta a čtyři Uhrové nešlechetní, nejsúce pamětlivi své viery i svých přísah, krále Václava mladého nechtěli jmieti, ani jemu pomoci dáti. Jiného jménem Karla, syna Karlova krále sicilského zvolili, jehož jim Bonifacius papež dal byl. To král Václav uslyšav otec jeho s velikým vojskem vzdvihl sě do Uher i poplenil jě, Ostřihom město zkaziv až do Budína trhl. Tu vzem svého syna, domóv sě [171b] sčěstně vrátil.
Téhož léta Albrecht římský král po smrti Jitině královéj, poslal posly k králi Václavovi chtě od ňeho Cheb, Míšni, Uhry a Polsko jmieti a chtě aby jemu za šest let Hory postúpil, nebo osmdesát tisícóv hřiven dal jemu. a to jako z práva desátkóv, aby dal za dřěvnie své přědky i také budúcie, že ta jistá daň k ciesařství točíš příslušala by správně. Kterýmžto poslóm král odpověděl, že toho učiniti nechce. Proňežto tento jistý Albrecht vtrhl do země České a syn jeho Rudolfus vévoda rakúský do Moravské, i poplenili jě nepřátelsky. Potom vojsko oboje sešlo sě v hromadu i přitrhli k Hořě a tu stany rozbili. Tehdy měštěné ti jistí vzemše radu i svařili z sazí a z hnisu zemského i z jakýchs střiebrných pěnek jedno svařenie zelené velmi divné, jakž oni uměli, i pustili po potoku dolóv jako k vojsku blízko. Proňežto ktož sě napil, kóň-li člověk-li, potom rychle umřěl. To když sě tak stalo, zatiem král sebral lidí mnoho kudyž mohl, a s tiem tak bramburského a míšenského markrabí s pěti tisíci postavil v Hradišči a tu v krajinách těch okolo. A jiné všecko vojsko okolo Hory zastavil, na [172a] zajtřie boj s nimi chtě jmieti. Tehdy říský to uslyšav utekl preč i s synem. Proňežto král i ti, ješto na pomoc přijeli biechu, domóv sě vrátili.
Léto božie tisíc tři sta a pět když král Václav Sbraslav založil byl přěd tiem a mnoho jiného dobrého učinil byl, starostí jsa nadtrápen zčěstně jest umřěl. Na jehož miesto syn jeho Václav, jenž jedinký dědic byl ostal, vstúpit jest, a to byl král sedmý. Ten Václav pojal jest Fiolu dceru z města tak řečeného vévody z Štětína. Přiemluva
[Těch časóv, jakž bramburská kronika svědčí, Heřman syn Otty Dlúhého pojal dceru Albrechtovu, říského krále, i jměl s ní syna jednoho Jana a tři dcery. Jednu dal za Woldmara vévoda Glokovského, třetí za Bertolda hrabí z Hemnenberka. Teti jistý Heřman byl velmi múdrý a velmi udatný a v bojích rozomný. Tak sě jeho slovútnost všudy byla roznesla. Tento Hřman proti zěti svému Albrechtovi římskému králi s Rudolfem vévodú saským a takž pak ten hrad Rabštein oblehl i zkazil jeho panstvie, jemužto však potom sestru svú Jitu dali s tiem hradem Bělčic a což k ňemu příslušie. Potom vzdvihl sě [172b] do Polsky, veliký jie diel sobě osobil jest, poručníkem synóv Bolkových (byl), Frankonie a Pomeranie dobyl, štědru ztravu měl, dvory činil, i pány i měščany ochotně přijímal; mnohé těch věcí, což k dobrodružství příslušie, to jest páchal, silný životem i u mysli své byl. Ten Heřman když hrad Eldemberk dělal. roznemohl sě jest a tak i umřěl a v Lenínském klášteřě pochován, jehožto všěcka země žělela. Ten po sobě jediného syna ostavil Jana, jehožto ne Woldmarovi, ale čtyřem svým rádciem poručil byl.Potom pak tyto poručníky odjednav některak přichýlil dietě k sobě. Zatiem pak tito jistí poručníci podle rady mateřiny tajně dietě od Woldmara vzěli i nesli na Špandov hrad, i hledali jeho snažně. Když pak o to rok měli po některém času mátě řekla Janova, že o tom usnesení nic nevie. Proňežto Woldmar rozhněvav sě i ukradl dietě s hradu. Ten Woldmar měl jest Heřmanovu dceru markrabinu, ale protože bezdětkyně byla, nižádného dietěte po sobě neostavil. Ten Woldmar byl malý, ale sám rozličné šlechticě a pány se všeho světa u svého dvoru jměl; chlúbcě byl veliký a pyšník. Když od krále dacského passován přěd Roztokem tiem městem, taký byl náklad učinil a i hercóm dary dal, že skrzě [173a] to velmi byl sě vzdvihl. S magnopolenským Jindřichem a s Rudolfem saským vévodú, jehož sestru jměl, ten Jindřich mnoho jest bojóv strojil. Ten Woldmar sebrav vojsko veliké vtrhl do Stargardenské země i poplenil ji. Jedno městečko malé, řečené Woldek když oblehl byl, dlúho u ňeho ležav a mnoho škody na koniech i na jiných věcech měl a nic jest nevzal. Ten Woldmar markrabí míšenského byl jal, jemuž jest Míšenskú zemi za vyplacenie vzdal. Ten Woldmar blízko přěd svú smrtí již sňem sě v hromadu majtburským arcibiskupem Purgehartem protivníky všěcky ukrotil, a tak najprve oni de alvenské ku pokoji připudili, hrad jich Arkiheven oblehše. Zatiem pak Jan markrabie Kateřinu dceru vévody glogovského pojal jest; kakžkolivěk mlád byl, však mysl jměl mužnú. Čtrnádste let maje sobě byl múdrých řečí i skutkóv, přátelóm milostný, nepřátelóm ukrutný, ctných a šlechetných činóv. Byl mládenec, jehožto buoh s tohoto světa brzo jest vzal.] O tom, ješto král Václav v Olomúci zabit, a o jiných mnohých přieběziech, jenž sě v zemi dály.
Léto božie tisíc tři sta a šest toho měsiece února král Václav sestru svú Annu Jindřichovi korutanskému a tirolskému [173b] vévodě oddal.

[89.] Zatiem pak Loktek s pány a s měščany svými uradiv sě krakovské a zandomířské země lstivě od krále českého dobyl. Proňěžto jeho smělost král chtě skrotiti shromazdiv vojsko vzdvihl sě k Krakovu. A když na téj cěstě přijel do Olomúcě, v děkanovu domu sě rozhostil. A když tak letnieho času v jediném čechlu a u pásci po sieni chodieše, jeden nešlechetný a nevěrný syn přistúpiv k královi, an sě nic na ňeho nedomní, uhledáv ten čas, v ňemž s ním ižádný nebyl, tři rány královi nožem smrtedlné učinil a s tiem ihned utekl. A kakžkoli toho času nebyl viděn jest, kto by ten skutek spáchal, však té chvíle ihned skoro jeden rytieř jménem Kunrat z Pocšteina urozením Durink vysunul sě z sieni krvavý nóž v rucě nesa, jenž když běžieše, ti ješto přěd siení biechu, jeli jeho a ihned zabili. Tento jistý král toho měsiece serpna osmnádcte let v stáři jsa, nižádného dědice neostavil po sobě. Zabit jest a v Olomúci pochován a potom do Sbraslavě přinesen. Po jeho smrti jako nejbližší Loktek dědic krále polského Přěmyslava Polsko obdržal a Otta vévoda bavorský uherským králem byl volen, s nímžto Karel onen, syn sicilského krále [ 174a] Karla válku povzdvihl a tak pak po mnohém válení Karel vždy obdržal králevstvie.

[90.] Téhož léta k ochtábu světiej Maří všickni páni i měščené k volení nového krále obecně jsú svoláni. Tu na tom rocě mezi volením byla jest róznice: jedni Rudolfa vévodu rakúského syna krále říského Albrechtova volili, a druzí Jindřicha vévodu korutanského, jenž tu také bieše. Většie strana, kakžkoli ne pevnějšie, rakúského volila bieše. Ano však korutanský dceru krále Václava Annu jmějiešě za sobú, sestřě této dvě Elžka a Markleta, přěde všěmi pány obecně prosily jsú, aby svého dědictvie, králevstvie točíš Českého, zbaveny nebyly, tak aby Rudolf nebyl volen, ale Jindřich aby králem byl korutanský. A tak s tú řěčí ustavenie ciesařská (práva) na svú stranu přivozováchu, ale nic to platno nebylo. Obec vždy voláše, aby Rudolf králem byl. Uslyšav zatiem král říský smrt krále Václavovu, s vojskem s velikým přitáhl, chtě tomu, aby syn jeho králem byl. Nebo jest byl král Václav syn sestry Albrechtovy říského. Proňež ten Albrecht s jedné strany a syn jeho s druhé vtrhli do Čech i rozbili stany své. Proňežto někteří páni i měščené uznamenavše sílu [174b] a moc otcovu i synovu, s velikú múdrostí volili jej králem. To vzvěděv Korutanský s ženú svú tajně sě z Prahy preč vzdvihl. Ten Rudolf královú Elžku, ženu krále Václavovu druhého, pojal jest, jenž byla dcera Vratislavova krále polského.
O tom, kterak někteří páni a zemené proti Rudolfovi sě byli vzdvihli, jenž v zemi nechtěl býti.
Léto božie tisíc tři sta a sedm pan Bavor z Strakonic, jenž Zviekov držieše, a pan Vilém z Hazmburka nebo z Valdeka, jenž Křívoklát držieše, s svými, kohož mohli mieti, tomu volení Rudolfovu vzprotivili sě. Proňežto s velikým vojskem Horaždějovicě oblehl byl, jenž tu ležě, nadtrápen byl tú nemocí dissenteria, slove úplavice, a tak toho měsiece črvencě umřěl jest, za jehožto duši králová Elžka ve jmě svatého Šimona a Judy oltář založila v kostele Pražském a on také v Pražském kostele jest pohrabán.
Potom zemené sjeli sě do Prahy a tak v dvořě biskupově mluvili, kto by měl volen býti králem. Mezi nimižto jeden pán Dobeš z Bechyně přěde všěmi táhl na to i jiné navodil, aby Fridrik brat Rudolfóv králem byl. A když o to rozličné řěči i sice i onako byly, zatiem pak Oldřich z Lichtemburka toho rodu Ronovského, [175a] protože ten Dobeš jinozemcě vinieše do země, těmito slovy jal sě mluviti a řka: O Dobeši, Dobeši, i kterak dlúho ty, ješto nepřietelé našich králóv českých jsú, v králevstvie chceš voliti? Zatiem ihned s tiem dřieve nežli řěč dokona, vysapiv meč svój i prodruži Dobešě přěde všěmi pány. Zatiem také ihned vnuk Oldřichóv Hejman z Krušiny vnuka Dobešova ihned zabil jest. Proňežto byl veliký povyk a křik mezi pány, ano volají se všěch stran a řkúce: Ba nechcemy, nechcemy Rakušanóm, ale radějše k královému pokolení našemu chcemy sě navrátiti. A tak ihned Jindřicha Korutanského na králevstvie volichu a poň poslachu. Vzvědev Albrecht římský král smrt syna svého, chtěl druhého syna králem učiniti. Takž pak s tiem úmyslem plavě sě z Habspurga do Šváb, jenž toho času tu bieše, od Jana syna Rudolfova někdajšieho vévody rakúského, jenž starší byl bratr toho Albrechta, jest zabit, protože jemu otcova dielu nechtěl dáti, ješto naň slušalo. Proňežto naplnilo sě proroctvie, ješto onen prvý Přěmyslav vévoda český pověděl bieše a řka: Když mužský plod mój pohyne, vnuk mstíti bude děda. Nebo tento Jan, ješto toho Albrechta zabil, jenž byl syn Rudolfóv, kterýžto Rudolf u boji krále Ottakara [175b] zabil byl, byl jest syn dcery Ottakarovy, proňežto děda svého i pomstil jest.
Ale jest znamenati, že dřieve než ten Albrecht zhynul byl, toho léta a toho měsiece srpna ten Jindřich Korutanský králem byl vzvolen i vládl potom zemí tři léta. Ale zle zemi zpravoval, neb nic dobrého v zemi neučinil, kakžkoli těch časóv Hora najvěčšieho užitka bieše, že veliké bohatstvie vzal, však nic sličného neučinil, ani pokojě lidmi zjednal. Takž pak zatiem ten Albrecht říský když živ byl ješče, žělel velmi, že sě jemu královstvie nedostalo, proňežto sebrav veliké vojsko, vtrhl do Čech i oblehl Kolín a Horu, jemužto pan Jindřich z Lipého a pan Jan z Vartmberka udatně sě opřěli a země bránili. Zatiem pak Elžka králová Václavova, jenž Rudolf vévoda rakúský ji měl, také nakládajíc Albrechtovi tomu jistému, v sprostném rúšci s jedinú dievkú tajně z Prahy utekla, jenžto Fridrik vévoda podle Zderazě utkav na jejie hrady dovedl ji jest. Jenž ihned tomu římskému králi Hradec, Mýto a Chrudim otevřěla, do kterýchžto měst, že na zimu král chtieše odjeti, Švábóv a jiných nemilostných lidí napustil, jenž lúpeži a jinými rozličnými zádavami zemi poplenili [176a] a jinym chudým lidem veliké škody učinili. Ten jistý Albrecht na léto umyslil jest byl do země vtrhnúti a ješte věčší škodu Čechóm učiniti, ale zatiem pak hanebně byl zabit, a tak jeho lidé, jenž v zemi byl ostavil, ke všěm črtóm preč utekli. [Toho léta u vigiljí s. Mařie zvěstovánie, jakž kronika bramburská líčí, Ján markrabie umřěl a v Lenínském klášteře pohrabán. Jeho všěcka země žělela, neb jediný Woldmar ostal již byl. Když pak ten Woldmar ostal již byl a viděl, že již zhynuli ti, k nimž markrabstvie příslušieše, povolal k sobě Jindřicha syna markrabina, ješto Avelant příjmie měl, nad tú zemí řečenú Bělic, jenž sě jemu v rozdiele dostala byla, učinil jej dědicem. Nebo k tomu všěch markrabí panstvie dostalo sě bylo. Ten Wodmar vtrhl do Míšně a mnohé hrady i tvrze zkazil. Vtrhl také podle té vody proti Polanóm, ukrotil jé, s Magnopolenskýni Jindřichem boj také jměl jest, neb zemi jeho přěd tiem zhubil byl. Proňežto když s obú stranú boj měli veliký, kakž koli s oné strany jich viece bylo, však Woldmar s svými udatnějie činil a také rány trpěl, že za mrtva tu odejden. Nebo sedlákové biechu jeho obklíčili, chtiec [176b] jej dobiti. Ale rytieř Wedske přihodiv sě tu i odjal jim jeho. Ten Voldmar umřěl jest léto božie tisíc tři sta a devět a v Kormanském klášteře pohrabán.]

[91.] O zpravování Jindřichově Korutanského v České zemi.
Tento jistý Jindřich když králem byl volen českým, pět let svého zpravovánie zemí českú vládl. Ale za svého vládanie málo neb nic dobrého učinil, ano však Hora ani dřiev přěd tiem ani budúcích časóv nikdy lepších užitkóv nedávala na střiebřě. Proňežto kakžkolivěk bezčíslné zbožie odtavad jměl, ani sobě ani zemi nic dobrého neučinil, ani pokoje zjednal lidu svému. Toho času králová Elžběta Rakušanóm města svá věnná vzdala: Hradec. Mýto, Chrudim, Polic a Jaromiř, jenž jest své vladařě kakés Šváby v nich zjednali, jenžto velmi zemi zhubili rozličnými nehodami ji pleniece. Ten jistý Jindřich návodem některých měščan i pražských i horských v Prazě veliký dvór volal, k ňemužto když sě páni sjeli, ten Jindřich přěnešlechetný radú a návodem naveden jsa těch měščan, pány jest zjémal, mezi nimižto někteří zbiti jsú a takž jeho dvór hanebně sě jest dokonal. A když ti páni u vězení byli, po některém času bez vědenie svého kniežete s měščany [177a] sě smluvili a některým přietelstvím svatebním sě zavázali. Nebo ten jistý pán z Lichtemburka dceru Jakubovu od věžě pojal jest byl, a dcera Jindřichova staršieho z Lipého synu Ruthartovu oddána měla býti. A tak těmi věcmi i jinými zavázavše sě v přiezeň, ti měščené, jakž přěd tiem k vězení jim dopomohli, takéž k zprosčení jich snažni byli. Proňežto stalo sě jest tak, že páni potom tomu jistému Jindřichovi nikakž nechtěli dóvěřiti, ani k jeho dvoróm jezditi viece; nie, ani za krále jeho chtěli jmieti. A s tiem tak srdečně mysléc jeho ven vypuditi, proti ňemu těžké války búřiechu. A když po tři léta to tak dálo sě v zemi, tento jistý Jindřich markrabie míšenského prosil jest, aby na pomoc jemu přijel, slibuje jemu dobrý žold dáti; jenž s pěti sty helmóv do Prahy přijel. A tak mezi Jindřichem a mezi pány byly veliké války. Mezi těmi přieběhy bál sě ten jistý Korutanský, aby sě jemu skrzě Elžku krále Václavovu dceru něco nepřihodilo nechutného, chtěl to přědjíti, a tak i zjednal to, chtě tu dievku za jednoho pána jménem Bergov dáti, jenž tehdy s jeho strany bieše a jemu slúžieše, slibuje jemu dobré věno dáti. To když dievka ta vzvěděla smutna jsúci násilné [177b] velmi přěd tiem Jindřichem, jenž zemí vládnieše, tehdy mluvila a řkúci takto: Chceš-li mě spravedlivě vdáti podle práva, nečiň mne pohoršenějšie v mém pokolení, neb takto nepohoršij mému rodu. Ale tak se mnú učiň, jakž by slušalo mému pokolení. Anebo nechať v zákon vejdu a bohu mému slúžím, jenžto ráda chci učiniti. Nad to pak učiníš-li co jiného na potupenie mému rodu, věz to jistě, žet tvój nepřietel zjevný jsem. On ta slova uslyšav, nastojieše silně tomu, aby ona jeho chtění povolila. Tehdy dievka to uslyšěvši a na ňem tomu porozoměvši, že on na to tiskne, takto jest odpověděla: Poňevadž tak špatnú mě chceš učiniti a mé pokolenie potupiti vždy myslíš, věziž to také zajisté, že vždy chci na to mysliti velmi snažně, abych tě z země vyklidila a preč vypudila. A když ona řěč tu vymluvi, káza ji jieti a v Prazě poctivě držěti. Toto jisté dievky jětie nerozmyslné, byla jest přěpilná příčina jeho z země vyhnánie.

[92.] O zpravování Jindřichovu a o utečení králové Elžky z vězenie.
Proňežto léto božie tisíc tři sta a osm tato dievka mladičká ale múdrá když za chvíli v tom vězení byla, smutna [178a] jest byla a myslila snažně, kterak by svobodna mohla býti z toho vězenie. Takž pak zatiem čas a miesto uhlédavši sobě s jedniem knězem starým kaplanem svého otcě Berengarian poradivši sě tento čin neb vymyšlenie svému zprosčení učinila i nalezla, aby v noci k jednéj bráně, jenžto jakž ona zpósobila, měla otevřěna býti, přišla tu, kdež probošt Vyšehradský bratr jejie rodilý, ale točíš ne z téhož ložě, jie samé druhé s koňmi velmi pilně čakal. A tak s tiem v ten uřčený čas tato panna Elžka s jednú dievkú a s tiemto starým knězem šlechetným stráží svým v noci z vězenie vzdvihli sě k bráně přišla i nalezla ji otevřěnu a koně skrzě probošta přichystány. Proňežto ihned vsědši na ty koně, úprkem do Nymburka vzdvihla sě. A když u městě byla, svolala k sobě všěcky měščany i mluvila k nim těmito slovy múdřě velmi a řkúc: Vieste-li vy to, že otec mój, když živ byl, z tohoto městečka město jest hrazené učinil a tak vás povýšil? Aj toť sestřě moji poctivě a dóstojně sta vdáně, a ješče já jedinká sirotek ostavši, nechtěla sem Jindřichovi tomuto povoliti vévodě, jenž jako pohyzditi chtě rodu mému, vdáti [178b] i mě chtěl a já nechtěla, a potom sem až do tohoto času u vězení byla nemilostivě držána. A tak z toho vězenie k Vám sem utekla vašiej vieře i vašiej pomoci doufajíc. A tak všecku příhodu jim rozpravila. To když měščené uslyšeli. kakžkolivěk lekli sě a smutni byli pro ten jich svár, však i pro sirobu této dievky i pro jejieho otcě mnoho dobrého, jenž jim učinil, v svú obranu mile ji přijeli a slíbili jie ode všie núzě obrániti a vší sílu po niej státi. To když dívka uslyšala, z toho jim snažně poděkovala. Páni když zvěděchu, že dievka z vězenie utekla, k nie jsú sě sjeli, a o tom kterak by tohoto Jindřicha vyhnali. radu vzěli, s tiem tak proti ňemu většie války nežli dřieve povzdvihli, a tak se všěch stran vší mocí přěkážěti jemu sě jeli, a v tom veliké vojsko lidí shromazdivše ku Prazě přitrhli, a na toho Jindřicha, jenž v Prazě bieš tehdy, mocně trhli. Proněžto stalo sě jest takto, že na Hradčěnech tu přěd hradem, jenž jest ještě zdí ani přiekopy obehnán nebieše. Mezi pány a mezi lidmi toho Jindřicha boj byl veliký; né, taká tieskeň bieše mezi vojskem, že mnozí i s koňmi i s oděním do přiekopóv padáchu u přědměstie. Naposledy pak páni boj obdržěli a těchto mnoho zbili a druhých zjímali a třetí na hrad [179a] utekli k svému pánu, jenž na věži sedieše a na tuto na zlú příhodu hledieše. Proňežto tato jistá dievka s pomocí panskú těžké války proti tomuto Jindřichovi povzdvihla jest a o jeho vypuzenie z země mnoho mocí i mnohým myšlením myslila jest na každý den.

[93.] O tom, kterak král Jan s královú sdán byl, a o jiných rozličných přieběziech mezi tiem.
Proňežto toho léta páni s túto dievkú Elžbětú snažili sě velmi snažně, aby jeho ven vypudili, a s tiem tak jednostajně uradivše sě, syna Jindřichova ciesařova říského sedmého tiem jménem jmenovaného z Licmburga Jana, jenž jediný syn jemu bieše, tiejto dievcě umyslili za mužě vzieti a za ňeho ji vdáti. Po téj jistéj radě a potom výmyslu znamenití páni češčí s túto dievkú Elžkú do Říma byli poslali k ciesařovi římskému králi, kralovstvie České jemu vzdávajíce a synu jeho Janovi s tuto dievkú Elžkú. Jichžto prosbám a jich vzdání Jindřich slavný říský král povolil té smlúvy, tak sě státi jmajíce dopustil jest syna svého jim dav, jakž žádali. Proňežto páni poslali k Elžběté tyto noviny, jiej věděti dávajíce, jenžto pojemši s sobú pány věčšie do Špirského města, v ňemžto [179b] tehdy král bieše, vesele jest přijela. Jenžto král Jindřich výborný velmi poctivé jest ji přijal a tak syna svého jediného Jana, jenž ve čtrnádcti letech v stáři bieše, za ni jest oddal, a Elžka v šestinádcti letech byla. Tu pak po tom oddání svatbu velmi velikú a bohatú jměli. To když sě tak stalo, král říský syna svého Jana mocí svú slavně v zemi Českú uvedl a tak pak oba i syna svého i Elžku se pány českými a s Petrem arcibiskupem mohučským, s Pertholdem hrabí z Hennemberga, s purkrabí normberským i s mnohými jinými pány němečskými poslal, aby toho Jindřicha Korutanského z země preč vypudili. S tiem když vtrhli do Čech, ihned udatně Prahu oblehli, a když několiko dnóv ležěli, Elžka pro svú velikú múdrost mnohé měščany jmějieše u městě, jenž jie velmi přějiechu, a tento Jindřich pro své bláznovstvie. ukrutnost, mnohé nepřátely. Takž ona i hledala o tom tajně, aby brány jie mohly otevřěny býti. Takž pakž zatiem i sjednala to; že jednoho dne na úsvitě brána jim byla otevřěna a jenžto všickni do města vjeli beze všie přiekazy. Přiemluva.
Proňežto léto božie tři sta a desět lidé Jindřichovi i měščené, jenž sě jeho nádržěli [180a], osadivše špitál na Malé Straně u svaté Mařie, tam byli utekli. Ale ihned toho dne krále Janovi lidé jeho dobyli. Takž pak toho měsiece prosince poradiv sě tento Jindřich, v pól noci vzdvihl sě do Korutan s svú ženú, točíš jako bezpečenstvie maje od krále i od králové. To když sě stalo, jenž Prahu. ješto hlava jest, měl, všěcka jiná města i hradové jemu jsú sě poddali beze všie odpory. Potom pak toho měsiecě února Petr arcibiskup mohučský ku panskéj prosbě krále i královú jest koronoval, jakž toho obyčěj jest. Toho také času po smrti Albrechtově říského krále Viedeň a jiná města rakúská svým vévodám jeli sě protiviti. A když uslyšěli, že Jindřich z Licemberga říšským volen a syn jeho Jan králem českým učinen, Fridrika, Lipolda, Jindřicha. Albrechta a Ottu syny onoho Albrechta říského z Rakús ven pudili. takže tu nic nejměli jedinké Medelík a Sternberg ta hrady, a město Nové, jímžto od nich ti z Walsee páni vládniechu. A takž s tiem učinili sobě jednoho obecného vladařě neb vikářě po všěch Rakúsiech až do příštie a do přikázanie Jindřicha říského krále, chtiec toho jmieti, kohož by jim on dal za vévodu. A takž o tom posly k ňemu slavné poslali. Tehdy tyto jisté [180b] vévody to jest třie stařejší bratřie tomuto pilně rozoměvše a múdrú radu měvše, k Jindřichovi k králi římskému spěšně sě vzdvihli i přědstihli posly tyto jisté. Takž pak s králem rozmluvivše, slíbili jeho synu Janovi ta města, jenžtó od svéj nevěsty měli věnná, i hrady Hradec, Mýto, Chrudim, Polic a Jaromíř vrátiti a čtyřidceti tisícóv hřiven střiebra dáti. A jeden z nich se dvěma sty helmóv, donidž by u Vlašiech byl, na jeho službě býti. Ty věci a ty smlúvy, nevěda o jich sváru, přijal jest král naveden jsa rádcěmi svými k zemiem jich jě navrátil. Potom pak tito druzí poslové královi přijeli, ale nic nevzěli. S tiem tak přikázaním páni a měščené kniežatóm svým poddavse sě, domóv sě všickni vrátili a vévody slib svój královi i synu jeho Janovi věrně jsú splnili. Dálo sě jest toto léto božie tisíc tři sta a jedenádcte.

[94.] Tuto jest umenšeno o Jindřichovi ciesaři něco nemnoho tak jakoby mělo státi.
To když sě tak stalo, skoro ihned říský král vzdvihl sě do Vlach, jenž v němečských zemiech tři léta kraloval a vlaských dvě, s nímžto Lipold rakúský vévoda se dvěma stem helmóv vzdvihl sě jest a s ním tam až do jeho smrti byl. Tento jistý Jindřich sedmý tiem jménem najprve [181a] beze všeho vzprocenie ani které vzpóry město Mediolánské jměl jest s jinymi městy lombardskými. Potom pak když již u Medioláně bydlel, povyk neb rumor Mediolánščí vzbudili u městě, ale však lidé římského krále přěmohli jě. Tak pak ilmed odtavad Mafeovi měščenovi mediolanskému, jenž z města vyhnal byl přěd tiem dřieve a velmi již ochudl, město poručil zpravovati. Toho času Gremonščí a Brixsenščí jemu sě byli protivili, k nimžto on s vojskem přitrhl, ani sě jemu na milost dali. Potom on jest v těch městech brány a zed zbořiv přiekopóv povětčil. Potom přitrhl k Brixii, sedm měsiecóv tu ležah. Tu pak v tom ležení Gecharda z Brofaga najmocnějšieho měštěnína, jehožto návodem vzprotivenie sě stalo, v tom městě v jednom pobití jal jest a jeho jako nevěrného zrádci na kolo vzbíti kázal, a tak také město obdržal. Potom pak odtavad vzdvihl sě do Janova a tu jest umřěla Markleta žena jeho, brabanského vévody dcera, a u Bosákóv tu v Janově, jakž slušalo pochována. Odtavad po moři připlul k Pizi a z Pizě až do Říma, tu kdež Ropert apulský král, protože sě římskému králi protivieše, Římec točíš menšie město římské velikým množstvím oděných [181b] lidí osadil bieše. Proňežto v kostele s. Jana v Latrani ostienský kardinal s jinýma dvěma od Climenta papežě posláni jsúc do Říma, Jindřicha ciesařě léto božie tisíc tři sta a třinadctého korunovali a pomazali jsú den s. Petra a s. Paula. Potom pak když koronován byl, s velikým vojskem, chtě sě vzdvihnúti do Apulé a takž s tím úmysiem při jedné straně Senezie když s svým vojskem k Florencí přitrhl a město to oblehl, s tiem poslal do němečských zemí, aby i král Jan i jiná kniežata všěcka s svými lidmi i s náklady svými jemu přijeli na pomoc. Zatiem pak Jindřich ciesař v tom času z Florencie hnul sě s svým vojskem v jednom městě bieše, řečeném Ron, nemocí jest byl nadtrápen a tak v Hospodinu jest umřěl. Ty když žalostné noviny jest král Jan a jiná kniežata uslyšěli, již daleko jsúc na cěstě, každý sě domóv vrátil. O skutciech toho ciesaře Jindřicha, ktož žádá viec věděti, kroniku čti římskú. Ale nynie bud dosti.

[95.] O přieběziech králových Janových a o porodu jeho dětí, a o jiných mnohých věcech mezi tiem, znamenáž.
Zatiem pak král Jan po smrti otcě svého v sedmnádcti letech v stáři jsa [182a] měl s svú ženú Elžkú najprve Markletu dceru svú prvú léto božie tisíc tři sta a čtrnáste léto, jenžto jest potom za Jindřicha za vévodu vavorského byl oddal, s nížto ten vévoda měl byl syna, ale skoro umřěl jest a ona viec dětí nemievala. Takž bez plodu i umřěla jest ta jistá Markleta. Potoní pak léto božie tisíc tři sta a patnádste král Jan s Elžkú svú ženu měl jest opět druhú dceru Jitku, jenžto synu Filipovu krále franského Janovi oddána jest byla, s nížto ten jistý Jan měl krále Karla syna franského a bratry jeho, to jest Lodvíka andekauenského a Jana Baturitenského a Filipa burgunského vévody.

[96.] Téhož léta když ten jistý král Jan královstvie české zčěstné zpravováše po smrti Jindřichově ciesařově mezi volenci ciesařskými pro volenie krále římskěho veliký sě jest svár stal. Proňežto trirský arcibiskup bratr Jindřichóv ciesařóv a Jan král český syn jeho a Petr arcibiskup mohučský Voldmara markrabí bramburského k svéj straně jako připudivše povoliti na poli blízko od Frankfurta podle té vody Mogam Lodvíka bavorského vévodu římským králem volili jsú. A tak pak když toho volenie potvrdili s velikým množstvím lidí do [182b] Frankfurta jeli a jeho v královiej přípravě do města s sobú uvedli a tu v kostele s. Bartholomejě jakož obyčěj jest, říským králem na oltář jeho vsadili. Odtavad pak vedli jeho do Cách a tu mohučský arcibiskup jeho zmazal na králevstvie a na královéj stolici prostřěd města posadil. S druhé strany kolínský arcibiskup, Rothercug a Rudolf sacké kniežě jednoho z vévod rakúských volili jménem Fřidrika také jsú zvolili římským králem. Jehož kolínský arcibiskup zpósobil a připravil, aby tajně do městcě Binnen řečeném přijel, a tu u bosákóv jeho koronoval a na královstvie pomazal. Proňežto oba krále s velikým vojskem na Rýn vytrhla, ale tu jsta sě nesešla, ale každý z nich domóv sě vrátil. Potom pak léta božiehó tisíc tři sta a šestnáctého léta opět, vojsko každý z nich veliké shromazdil a bliz od toho města Esselingen ob obě straně jedné řěky řěčené Nectar. Lodvík s králem Janem s jinými svými a Fridrik také svými sešli jsú sě každý svým vojskem. A když stáchu jedno řěkú rozděleni jsúce, tehdy ihned zatiem na jednom brodu té vody cektovánie neb povyk je sě býti, takže každý k svému odění sě razi, druh na druha jěchu sě bíti. A když na téj vodě jistéj to pobitie bieše u toho brodu, pól druhého tisíce koňóv s obú stranú [183a] jest pobito, takže ten vešken brod koňmi zbitými byl sě zacpal, že k sobě nemohú nijakž dojíti; ale s tiem tak rozlúčivše sě oba sě domóv vrátila. Téhož léta král Jan s svú ženú Elžkú v Prazě měl syna svého prvorozeného jménem Václava, kterýžto Václav skrzě Karla krále franského na biřmování v kostele s. Dionysie blízko od Pařížě Karlem jest nazván. Urodil sě tento jistý Václav toho měsiecě črvencě den s. Bonifacie. Tento jistý Karel byl jest ciesařem a tak jest čtvrtým Karlem ciesařem nazván a králem českým jmenován. Potom pak léto božie tisíc tři sta sedméhonádctého král Jan zemi Českú a vévodstvie licemburské zpósobiv tak jest bydlil. jakž ten čas záležal. Potom opět král Jan léto božie tisíc tři sta osmnadctého jměl s svú ženú syna jménem Přěmyslava, jenž ve dvú letú své starosti umřěl a v Sbraslavi pohrabán.

[97.] O tom, kterak vévoda opavský Mikeš své sbožie podmanil, čte sě.
Léto božie tisíc tři sta a osmnádcte král Jan Mikšovi synu Mikšovu vévody opavského, jenž byl syn krále (Václavóv) někdajšieho rodilý, ale nedědický, jenž vyhnán byl z svého vévodstvie skrzě Václava krále českého syna jeho pravého, to jisté vévodstvie [183b] jemu jest navrátil, jakž list tento svědčí, jenž on od ňeho u manstvie jest přijal. Já Mikeš z božie milosti vévoda opavský známo činím tiemto listem všěm, znamenav službu nynějších i budúcích i potomnější. jenžto smy učinili a učinímy, dá-li buoh, jeho šlechetnosti nám a budúcím našim, dal jest věčně vévodstvie a zemi Opavskú s dóstojenstvím se vším, se všěmi hrady, se všěmi městy i se všěmi tvrzemi i se všěmi vesnicemi i se vším obecné jiným i příjmením i příslušenstvím i se všěmi právy i užitky u manstvie, jakž na jeho hanfestě, jenž nám na to plnějie toto všecko psáno jest. My pak za nás za samých, za budúcie našě přijímajíc od krále našeho vévodstvie toto i manstvie s jedniem i s druhým slibujemy jemu i jeho budúcím králóm Českým many býti, jakožto praví manové pánu svému slibujemy také věrni, služebni a poslušni býti a jeho cti, tiemto listem a túto naší přísahú. Tak také to zjednávámy a tak to chcemy mieti, aby synové a budúcí naši od krále pána našeho i jeho také budúcích i náměstkóv králóv českých to manstvie a to vévodstvie přijímati mámy právem manovým; a jim přisáhli věrnu býti a poslušnu věčných časóv. Zavazujemy také sami [184a] sě i budúcie našě přísahami našimi i sliby, aby kdyžkolivěk král káže nebo náměstkové jeho kteréhožkolivěk času proti kterémužkolivěk člověku pomoci a pomoc dáti, když on koli káže nebo jeho budúcí káží, vší naší mocí i silú, jakožto věrný man i poddanec učiniti má, i k tomu ke všemu k jednomu i k druhému véčně s témi sě všěmi věcmi, což práva manského jest, tak jako pravý man pánu svému učiniti jmá, sě zavazujem i budúcie našě. To také zvláščě vymluvujemy, umřemy-li my neb náměstkové naši bez dědicóv spravedlivých točíš bez synóv, ihned to vévodstvie se všěmi právy i se vším panstvím na krále českého neb na budúcie jeho vrátiti sě má svobodně. Slíbili smy i slibujem nynie tohoto času naším jménem i budúcích našich, toto všecko věrně a právě věčně splniti a zachovati všěmi činy. Tito svědkové při tom jsú byli, Boleslav a Hynek vévody slezské. Oldřich hrabie z Hanova, Otta z Rolandie, Petr z Rozemberka najvětší komorník králóv, Jindřich podkomořie lipský, Oldřich z Zebráka purkrabie pražský, Beneš z Vartmberka šenk, Heřman z Miličína podstolé, Oldřich z Říčan sudí zemský, Tymo z Koldic, Jindřich z Lichtemburka, [184b] Heřman a bratr jeho Hynek synové Pótovi z Fridlant, a jiných pánóv mnoho rozličných českých. Dán a psán list tento v Prazě toho měsiece črvna léta božieho tisíc tři sta osménádctého. Kterak Ludvík s pomocí krále Janovú boj obderžal, jakož uslyšíš.
Léto božie tisíc tři sta a bez jednoho dvadceti král Jan město Korličské s tú podkrajinú jeho, ješto odlučeno bylo od Budišínského markrabstvie, k ňemuž dávno příslušalo, od Jindřicha slezského vévody zasě zemi České svobodně jest navrátil k věčnosti, jakž o tom v tajniciech králových listové plnějie jsú zachováni.

[98.] Toho léta Ludvík bavorský a rakúský všicku svú moc a sílu shromazdili, každý chtě rád ciesařstvie dosieci. S Ludvíkem král Jan byl s [185a] velmi velikým množstvím lidu svého jemu na pomoc. Takž pak blízko od Milndorfa sešli jsú sě v hromadu a špicě zjednavše i učinichu mezi sobú boj veliký a každý z nich vítězem žádaje býti, druh na druha sě obořichu. Proňežto boj by veliký, takže s ohú stranú mnoho jich by zbito. Ale však s jedné strany viece jich padáše rytieřóv zbitých, točíš z Fridrikovy strany. Takž pak ten jistý Fridrik byl jest přěmožen s svými lidmi a naposledy i jat. Král Jan v tom boji rytieřem byv, mnoho skutkóv vítězských učinil jest, své sily nelitujě a svú sílu, moc ukazujě. Byl jest také jal v tom boji král Jan jednoho Rakusicě jménem Jindřicha, bratra Fridrikova, vévodu rakúského. A tak Ludvík s pomocí krále Janovú boj jest obdržal. Slíbil jest tento jistý Ludvík byl králi Janovi pro takú pomoc, jenžto jemu učinili bramburské markrabstvie dáti u manstvie, jenžto po smrti Woldmarově, jenž bez dětí umřěl, prázdno bieše a naň spadlo. A slíbil jemu byl dáti a prodati města tato za peníze: Aldemburg, Cvikavu a Kamennici, tak jako v zástavě to jmieti. A ten jistý slib svými listy stvrdil a na to své listy byl dal. Těch všěch slibóv jemu ten jistý Ludvík nesplnil jest, jakž byl slíbil. Nebo to jisté markrabstvie byl jest dal synu svému Ludvíkovi [185b] a ta jistá města Míšenskému, jemuž svú dceru dal, u věně zastavil. Proňežto král Jan s tiem Ludvíkem pro tu jistú věc s velikú nelibostí rozjěl sě jest a domóv sě vrátil, toho Jindřicha vévodu rakúského s sobú veda domóv, jehož jal byl v boji. Jehožto na Křivoklátě poctivě držal, tu kdež syn jeho Král přěbýváše.

[99.] Kterak mezi králem Janem a Ludvíkem válka sě povzdvihla, protože jemu Ludvík toho nesplnil slibu.
Když pak toho léta král Jan domóv sě vrátil byl, tiem velmi nechuten jsa, že jehož Ludvík slíbil, toho jemu nesplnil, žělel jest toho také, že Budišínské markrabstvie, města a hrady i to, což k ňemu příslušie s tú krajinú, od Čech odvráceny byly skrzě Ottu markrabí bramburského, jenž byl poručník krále Václavóv, s tiem pak s velikým množstvím lidí svými vtrhl do toho markrabstvie, a tak České zemi, jenž k ňemu příslušalo dědicky právě a spravedlivě, všěho toho zasě dobyl svým vítězstvím a svú mocí. A tak byl trhl až do Kubína, lákajě lužické země také dobýti k království Českému. Odtavad potom po všem domóv sě vrátil. Zatiem pak s velikým vojskem vtrhl do Rakús i poplenil a zkazil ty krajiny všěcky tu v Rakúsech [186a] až právě do Dunaje. Tento jistý král Jan měl jest dvě sestřě, z nichžto jedna měla krále uherského Karla, jenžto po dietěti i s dietětem umřěla v těch omladciech. Po jejie pak smrti Vladislavovu dceru pojal krakovského, sandomířského a siradského vévody. Ten jistý Vladislav potom léto božie tisíc tři sta a dvadceti od Jana jedenástého papežě s pomocí krále uherského Roprechta krále silicského; toho papežě přikázaním točíš koronován jest a na králevstvie pomazán u vsěch zemiech v Polště nebo v svých zemiech polských. Tento jistý král uherský Karel s králem Janem s českým jal sě jest o tom jednati, kterak by vévoda rakúský Jindřich z vězenie vyproščen mohl býti. Taká pak jednav i zjednal to tiemto činem, aby králi Janovi čtrnádcte tisícóv hřiven střiebra dal, aby Znojem i jiná města v Moravě, jenž některak odlúčena biechu od země Moravské, prosta učinil, a aby také vsěcky hanfesty, kterakžkoli jich dobyl, jenžto země České sě do tykaly a oni jě v svéj moci měli, aby navráceny byly. Nad to viece aby ve dvadcěti tisícóv hřiven tato města Loch a Weitrach s jich krajinami v zástavě zastavil. Jenžto když tak bylo zjednáno a zatvrzeno, vévoda byl propuščen, jenž [186b] tři léta v králově vězení byl držán. A tak s králem dobrotivě o všecko byl zjednán. Druhá sestra krále Janova jménem Maria králi Karlovi franskému byla oddána, jenž také po dietěti umřěla.

[100.] O větčích přieběziech králových Janových a o poslání do Francie syna jeho prvorozeného, jakož uslyšíš.
Léto božie tisíc tři sta a jedno a dvadceti v ochtáb hromnic vrátiv sě z Licemburka král Jan i učinil turnej. V tom jistém turneji pro množstvie kniežat a pánóv některak příhodú svého ořě uražen jest byl král. Potom pak přěs zimu a přěs léto až právě do sv. Jana křstitele zjednav králevstvie své, vzdvihl sě opět do Licemburka, nebo tam mnohem radějí bydléše nežli v Čechách. Toho také léta Kunhuta abatyšě svatojiřská dcera krále Ottakarova umřěla jest a tu pohrabána. Potom léto božie tisíc tři sta dvě a dvadceti jměl jest král Jan s svú ženú Elžku druhého syna jménem Jana, jenž potom markrabí byl moravským. Toho léta sestra králové Elžky Markleta žena Boleslavova vévody slezského umřěla jest a v Sbraslavi pohrabána. Toho také léta král Jan vrátil sě z Licemburka a dceru svú Markletu starší za Jindřicha vévodu bavorského vdal jest, s nížto králová [187a] v Bavořiech dlúhý čas byla mátě jejie. Léto božie tisíc tři sta a třimezdcietma na velikú noc dvě dcery pospolu urodila v tom městě Chamu, Annu a Elžku, z nichžto jedna jménem Anna rakúskému vévodě oddána jest, a druhá ihned z mládí umřěla jest. Téhož léta král Jan vrátiv sě z Licemburka do Čech syna svého Václava, když v sedmi letech byl, dal jeho králi franskému Karlovi k sestřěnci svému do Franské země, jenž jemu to jmě dal Karel, jakož již pověděno. Ten jistý Karel franský mieckovi svému Karlovi strýce svého Karla valasského hrabie dceru usnúbil jest jménem Blažnicí jenž v sedmi letech bylá v stáři. Potom pak ihned po čtyřech letech ten jistý Karel hrabie valaský ostaviv po sobě Filipa syna svého umřěl jest. Po ňemžto skoro král franský vnuk jeho bez plodu umřěl jest, točíš mužského. Protož pak královstvie Franské k tomu jistému Filipovi bratru Blažničinu pravým dědictvím přišlo jest. Tento jistý král syn krále Janóv s králem franským pět let bydlel jest a s Filipem dvě léta tam u Franciech. A tu sě latinskému i franskému jazyku dobřě naučil i také psáti i čísti tu tomu všemu dobřě obykl. Léto božie tisíc tři sta a čtyřmezidcietma Jan papež druhý, tiem točíš [187b] jménem, Ludvíka ciesaře činieše jako jiného nectného kacieřě, pro rozličné nešlechetné a ohavné skutky po všem křestanství klel jest zjevné a jeho odvrženého učinil ode všeho dobrého. Toho času král Jan okolo Licemburka všudy mnoho válek vítězných učinil jest. Potom ihned na léto na druhé králová z Bavor vrátila sě do země i král Jan také do země sě vrátil toho času a chvilku přěbyv v zemi, mnoho peněz shromazdiv opět sě preč vzdvihl. Léto božie tisíc tři sta a šestmezdcietma Loktek král krakovský Litvanóv, Rusóv a pohanóv poslal byl mnoho do Bramburg, jenžto velmi mnoho škody učinil jest tam. Téhož léta tělo krále Václava. jenž zabit byl, králová Elžka bratra svého do Sbraslavi kázala přinésti z Moravy. Král franský ten z koruny božie králové Elžcě poslal jest po opatovi z Valisach a to zpósobením Královým a jeho přípravú stalo sě jest. Potom opět král Jan vzdvihl sě do Licemburka a tak po mnohých válkách obdržaných s barenským vévodú po svéj vóli sě jest zjednal připudiv jeho k tomu Mecenské také město i tu všicku vlast mnohými válkami hubil jest, takže po jeho vóli, jakž jemu líbo bylo, stalo sě jest. Takéž i Leodinskému učinil byl, [188a] to všecko zpósobiv k svéj libosti a vévodstvie Lucemburgenské zjednav do Čech sě vrátil.

[101.] O tom, kterak mezi králem Janem a vévodami slezskými mnohé hádanie bylo sě vztrhlo, jakož uslyšíš, psáno.
Potom pak léto božie tisíc tři sta sedmezdcietma v ochtáb s. Jana křstitele když sě byl do Čech vrátil, mezi ním a mezi Boleslavem. Jindřichem a Vladislavem slezskými vévodami veliká sě válka stala, takž že jeden druhému jakž najviec možieše, bieše na škodn. Takýto rozdiel mezi bratřěnci těmi stal sě jest, byl: Boleslav, jenž měl sestru králové Elžky jménem Markletu, ten jest měl Břěh a jiná města k tomu a hrady té krajiny, což k tomu příslušie. Ten Boleslav měl s tú ženú, dcerú krále Václavovú, měl dva syny: Václava a Lodvíka. Druhý bratr Jindřich měl město Vratislavské a Noviforenské s těmi krajinami se všěmi. Třetí Vladislav měl město Lehnické s tiem se vším podkrajím. Tento Boleslav bratr starší Vladislava bratra svého mlazšieho chtě jeho čiest rád mieti, dal k učení, jenž do třetieho svěcenie byl svěcen. Druhému pak Jindřichovi bratru svému, jenž sestru Rakúských měl, plodu s ní nejmaje [188b] mužského; veliké nátisky jest činil. Kterýžto Jindřich vida, že bratru svému nemóž odolati. ani sě jemu obrániti, vzdvihl sě k králi Janovi i smluvil s ním, aby jemu Kladsko do života dal, jako někdy Jindřichovi vévodě vratislavskému, jenž strýc byl jeho otcě, a po jeho smrti aby vévodstvie Vratislavské se vším na krále českého a na koronu českú ihned věčně spadlo. Tu smlúvu král velmi rád (král) přijal a tak Kladsko jemu dal. A tento Jindřich manstvie učinil sám sobú i s svými pány králi českému i s svými všěmi měščany všěch měst svých, a tak s tiem i učinil jeho jista a bezpečna v téj smlúvě. A takž král Jan téj smlúvy, ješto někdy o tom smluveni byli, toho času jest dokonal. Neb po onoho Jindřicha smrti někdajšieho otcě těchto bratřěncóv Jindřich řečený břichatý v to vévodstvie byl sě uvázal. A tak svým dědicóm byl sě přijednal kakžkolivěk proti právu, neb Rudolf králi Václavovi byl té smlúvy potvrdil. Toho také léta Břéhský a Lehnický manstvie učinil králi českému.

[102.] Kterak král Jan okolnie země znova k Českéj zemi podmanil, tak jakž hanfesty svědčie a zápisové jich.
Toho léta král Jan mnohá jiná kniežata tepru jako znova věčnými many jmajíce býti království [189a] Českému přijednal jest, jakž tito líčie hanfestové: Hanfest.
Já Bolek z božie milosti vévoda opolský vyznávám tiemto listem, že sem pravý man velebného krále Jana českého a polského krále a hrabie lucemburgenského a zemi od ňeho Opolskú s měščeny opolskými i s hradem Kraskov i se všěmi městy i se všěmi lidmi i se vším manstím i s tiem se vším, což k tomu příslušie, přijímaji což nynie jmám i potom moci budu mieti mým ménem i budúcích svých nebo mých u manstvie. Tak to zjednávámy také i chcemy tomu, aby budúcí i náměstkové naši to vévodstvie od krále mého Jana i náměstkóv s jedniem i s druhým, což k tomn příslušie přijímámy v pravé manstvie, po smrti vévody toho, kterýž umřě v téj našie zemi tiem všiem obyčějem, jakž manové právo jest, jakož jsem já nynie tohoto času učiňil, taktéž budúcí moji učiniti mají věrně a právě to jisté manstvie přijímajíc. Tomu na svědectvie tento list dal sem na sě. Dán a psán jest list tento u Vratislavi na květnici. Hanfest.
Týmž všiem obyčějem i týmž činem i řádem od Kozlanského vévody Vladislava dán jest a psán v Opavi list na také manstvie. Hanfest.
Týž také od Kazimira těšínského vévody na jeho města i na [189b] jeho hrady psán jest list. Hanfest.
Týž také od Bolka vévody opolského a od pána z i Falkemberka na jich města a na jich hrady i na jich země list psán jest a dán v Opavě.

[103.] O větčích přieběziech krále Janových.
To vše když sě tak stalo, král Jan den s. Bernadějě zpósobiv svú zemi, vzdvihl sě na Rýn. Potom pak léto božie tisíc tři sta a osmezdcietma tento jistý Ludvík, jenž od s. cierkvi odvržen byl v Římě s povolením Římanóv skrzě biskupa benátského, jenž sě s svú vlastní smělostí ostienským kardinalem činieše, na nepravé a na křivé ciesařstvie posvěcen jest. Ten jistý Ludvík s Římany, jenžto sě jeho nádržiechu, připravil jest, že mnoho nepravých kardinalóv voleno jest, jenžto potom jednoho jménem Petra z Korbana volili sobě za papežě. Skrzě toho jistého nepravého papežě a jeho kardinály falešné, návodem toho Ludvíka mnoho zlého sě stalo v svatéj cierkvi a zvláště u Vlašiech veliké pohoršenie na lidech i v svatéj vieře. stalo sě jest jeho nešlechetnú smělostí, jenž proti svatéj cierkvi jmějieše, nectné a nepravé. Toho léta dcera krále Janova Markleta do Bavor vzata od [190a] svého mužě. Toho také léta Karel král franský umřěl jest bez plodu mužského. Na jehožto miesto Filip vstúpil, jakž již pověděno, jehož sestru Blanči Karel syn krále Janóv jměl. Těch také časóv král Filip franský s pomocí krále Janovú flandrské jest pobil. Toho také času král Jan z Licemburka vrátiv sě do Čech toho měsiece srpna proti Fridrikovi a bratóm jeho vévodám rakúským povzdvihl válku i vtrhl s velikým množstvím lidu do Rakús, a tak všecko až právě do Dunaje všudy vókol poplenil a zkazil. A tak potom skoro mnoho hradóv a měst i tvrzí dobyl jest udatně. Potom pak když jeho moci nemohli odolati, an jim již přěmnoho škody učinil s velikú prácí po mnohých řěčech jemu sě pokořili a s ním v sjednánie vešli. Tak pak král Jan vítězstvie obdržav, vesele sě do Prahy vrátil. Potom s velikým množstvím toho měsiece listopada král Jan vtrhl do Prus a tak pak vtrhl byl tam do dolejších Litvanóv i zbil jich velmi mnoho, a mnohých hradóv jich dobyl a zbořil jě na přěkot svú mocí. A jednak tři tisíce jich zjímav vedl s sobú do Prus i kázal křstíti jě. Tak pak po mnohých vítězných skutciech, jimižto Hospodin nad jiné darovati ráčil [190b] domóv sě vrátil. Potom když u Vratislavi v svém městě byl král, tyto vévody jakž tito hanfestové svědčie, manstvie jsú královi a České koruně učinili.

[104.] Hanfest.
Já Jan vévoda slezský z božie milosti pán Štětínský tiemto listem znám sě všěm, protože pánu mému velebnému králi Janovi českému a polskému, potom když byl přijal vévodstvie a zemi Vratislavskú, jeho smy rozhněvali, v téj zemi jemu škody činivše. Takž pak s povolením našich přátel i našich zemanóv i měščan znamenavše užitek nynější i budúcí země našie a města i hrady, točíš Štětín, Lobín a Korin se všěmi hrady i se vším, což k tomu příslušie, což nynie jmámy i potom budem jmieti, v rucě krále našeho krále Jana i náměstkóv našich jeho jménem i našich budúcích vzdávámy, aby proti nám potom pro ta dávná zavázánie a zaviňenie skrzě krále ani skrzě koho jiného nižádná příčina hněvu opovržena nebyla, ani které nehody k našemu pohoršení byly vzpěčeny. A to jisté všecko sbožie naše i země s jedniem i s druhým od krále našeho Jana u manstvie přijímámy i slibujemy naším jménem i budúcích našich králi Janovi i náměstkóm jeho, jako našim spravedlným pánóm poslušni [191a] a věrni býti, a jim vieru naši věrně zachovati. Tomu na svědčenie neb na svědectvie tento list dali smy na sě. Dán jest list tento u Vratislavi léto božie tisíc tři sta dvadceti a devět.

[105.] Hanfest.
Známo bucí všěm nynějším i budúcím, že my Conrát z božie milosti vévoda slezský a hlohovský a pán olšinský pro zvláštní milost, jenžto k velebnému pánu našemu k králi Janovi českému a polskému a hrabí lucemburgenskému jmámy s dobrým rozmyslem naším i přátel našich povolením své dobré i našich všěch poddaných znamenavsě nynie i potom naším jménem i našich všěch potomních i budúcích, man jeho i náměstkóv jeho králóv českých smy a chcemy býti věčně. A tak všěcko sbožie našě se všěmi právy a svobodami, ješto od našich přědkóv jmámy i potom budem jmieti podle Odry i okolo Odry s těmito městy: s Wartemberkem, s Olešnú, s Trebenicěmi, s Trahemburkem, i s jinými mnohými, jenž slovú Winck, Herenstat, Milisschz, Lubest. Volav i s hrady, jenžto k nim příležie i s jinými také hrady, Plock, Prusnic i se vším jiným panstvím, se všěmi vesnicemi i poplužími, se všěmi many i manstvími, se všěmi pány i panošěmi i jinými lidmi, se všěmi právy i dědinami, kterakž koli menují sě, dobrovolně [191b] vzdávámy i přijímámy jě od ňeho u manstvie věčně, přísahu učinivše jemu věrni býti slibujíce pravým manstvím jako pánu pravému i jeho budúcím králóm českým slíbili smy i slibujemy věrni a poslušni býti, a proti každému člověku jemu pomoci věrně podle našeho moženie a síly s túto výmluvú, jenžto sobě zachovávámy, abychom staré tvrzě bořiti mohli a nové dělati v našich zemiech k našemu polěpšení i našich lidí; sejdemy-li s tohoto světa neb budúcí naši bez plodu mužského, tehdy ihned sbožie naše, země, města i hrady k bratróm našim k Jindřichovi vévodě slezskému, hlohovskému a zakanskému pánu a k Janovi vévodě slezskému hlohovskému a pánu Stétínskěmu a k jich dědicóm má sě navrátiti. Pakli oni zemrú po sobě plodu mužského neostaviec, ale ihned králi českému dědicky má přijití. Toto vymluvujemy, že budemy-li který súd s žákovstvem, s měščany, s židy neb s jinými lidmi jmieti, aby sě v tom král ani budúcí jeho nikákž nevázali. Pakli by páni nebo zemené naši podle listóv králových nám na to daných přěd námi na tom súdu dosti mieti nechtěli, jenž by od nás vydán byl: tehdy svobodně přěd králem neb budúcím jeho své nehody žalovati moci budú. [192a] Pakli my nebo budúcí naši pohnáni budem přěd krále neb přěd poručníka v Čechách neb v Polště, mámy odpoviedati (v) vratislavské zemi, ktož na ni žalovati bude a odpověděti mámy. Toto také vymlúvámy zvláště, že byli-li bychmy neb budúcí naši nedostatky kterými kdy obtieženi a když bychmy prodati neb zastaviti chtěli kterú krajinu neb panstvie kterému kniežěti nám rovnému nebo jinému, mimo jiné krále neb budúcích jeho najprv k tomu pobiediti jmámy, jenž nechtěl-li by kúpiti ani v zástavě jmieti on, ale to kniežě, kteréž by u vás kúpilo nebo v zástavě mělo, u manstvie má jě od nás přijieti a jim vieru a poslušenstvie jako pravým pánóm svým zachovati. Pakli by nebyl kniežě, jenž by země své nejměl neb krajiny, ale od nás neb budúcích našich u manstvie má to přijieti, kterúžto zástavu neb prodánie král český neb budúcí jeho v týchž penězích vyplatiti moci budú. Také vymluvujemy, povolá-li nás král neb náměstkové jeho sobě na pomoc ven z Čech neb z Polsky, tak abychom přielišnú službú obtieženi nebyli, pomoc některakú má nám dáti. Tomu všěmu na svědectvie list tento na sě smy [192b] dali. Též dánie jako na onom.

[106.] Opět jiný hanfest znamenaj.
Známo buď všěm nynějším i budúcím, že my Jindřich z božie milosti vévoda slezský a hlohovský a pán zakanský (atd.). Týž vešken obyčěj na tomto listě, jako na Conrátově, jediné že města a hradové proměnu mají, tak jakož jeho sbožie záleží.
O odvolání zasě ciesařovu z jiných zemí.
Léto božie tisíc tři sta třidceti Václav Karel prvorozený syn krále Janóv s Blančí jeho ženú odvolán zasě domóv z oněch zemí do Licemburku, tu kdež král Jan jeho příštie čakal a jeho velmi poctivě přijal a tu pak jednak do roka přěbyl. O smrti králové Elžky.
Téhož léta umřěla jest králová Elžka žena krále Janova, mátě Karlova toho dobré paměti ciesařě, a tak na Sbraslavi podle otcě pochována jest, jehož pane buože rač jim dáti všěm nebeský přiebytek. Amen.


-=^=-
index