txt info:

[1.] Tuto sě počíná přiemluva o životě přešlechetného Karla, ciesaře římského Čtvrtého a krále českého Prvého předuostojného. – Kapitola prvá.
Sediece na sčastnú naší dvú královú stolicí, dvój tohoto světa život máme poznati a lepší sobě zvoliti. Když dvuoj oblíčej v podobenstvie vidíme, paměť o obú životú máme. Nebo jakžto oblíčej, jenž vidíme v zrcadle, prázdný a nic nenie, takéž hřiešných život nic nenie. Proto Orličník ve čtení praví: Bez něho učiněno jest nic. Než kterak učiněno jest nic dielo hřiešného, když on je učinil? Hřiech učinil, ale ne skutek. Dielo jmenují ot dělníka, a hřiešný všudy rozkoší rozličných žádá a przní sě jimi a obelstěn bude v žádosti své; nebo útlých věcí žádá, ježto sě v nic navracují. A tak pochovají život jeho s ním; neb když tělesné věci zetlejí, tehdy žádosti jeho sě konají. O druhém pak životě die Orličník. Co učiněno jest v něm, život bieš, a život bieše světlost lidská. Kterak pak učiníme život v něm, aby život byl světlost naše. Učí nás spasitel a řka: Kto jie tělo mé a pie krev mú, ve mně přebývá a já v něm. Kteříž jsú živi od také krmě duchové, přebývají na věky. Kterak pak jsú jí živi, znamenajme. Zda nenie, když tělesně rozličné krmě a útlé jieme, žádost k nim musíme mieti a vnitř je přijieti žádostně a pustiti je po údech těla našeho, aby sě obrátily v krev, a duch, jenž ve krvi přebývá [s] život[em] naš[ím] také tu mohl ostati? Ale protože tělesné krmě útlé jsú, protož člověk umierá. Než ktož jie onu krmi duchovní, od niežto jest duše živa, zda nemusí v duši své jie žádati a žadostivě přijímati a snažně v milosti chovati, aby jiskry sladkosti a milosti té krmě horkostí v něm sě narodily, v nichžto duše pokrm svój má živý a v něm přebývá. A jakožto v tom pokrmu nic útlého nenie, takéž ti, ježto v něm přebývají, strádají všie útlosti a budú živi na věky. To spasitel potvrzuje ve čtení svatého Jana v šesté kapitule a řka: Tento jest chléb živý, jenž s nebes stupuje, a ktož jej bude jiesti, neumře na věky. Život věčný jest světlost člověčie, ježto bez boha státi sě nemóž. A protož praví týž Orličník: A život bieše světlost lidská, nebo jiný život má za smrt. A zajisté jest smrt, nebť jest přehořký. A což pak hořčejšieho móž býti, než milovníkem býti rozkoší a tyto muky trpěti? Neb nejsú mrtvi tolik, ale ve všelikú hodinu mrú. Než ti, ježto jsú živi u věčném životě, dobře jsú řečeni živi; neb silú smrti sě protivili rozkoše tělesné zapuzujíce i vzali jsú za odplatu rozkoše věčné. Ale mnozí jedie duchovnie krmi bez chuti i žádosti a vyvracují ji z srdcí svých. Běda jim! nebo jich hřiech s Jidášem popisuje sě a diel jich s Datanem a Abironem, ani prospěšno bude dušem jich ku pokrmu. Zda neznamenáte, jestliže zvieře jest bez chuti, neprospěje jemu k pokrmu, ale bolestí sě mučí? Mnohem viece vy mučeni budete, nebo muka vaše bude věčna, jakož i krmě jest věčna. Jichžto šlepějí, prosím vás, chovajte sě; než na pokrm dušem vašim krmě té žádajte přijieti a bez nie neroďte živi býti, aby věčně živi byli. A netoliko samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž pocházie z úst božích. Neb chléb nebeský netolik jest chléb, ale také tělo a slovo. Nebo by bylo samo tělo, nemělo by pokrmu života věčného. Kterak pak ten chléb jest tělo? Praví spasitel: Chléb tento, kterýž já dám, tělo mé jest. A to tělo slovo jest, jakž to svatý Jan ve čtení praví: A slovo tělo učiněno jest. Kteréžto slovo buoh byl, o němžto týž praví: A buoh byl slovo. A tak ten chléb tělo, slovo a buoh jest. A ten chléb ktož přijímati chce, musí přijieti tělo, slovo a boha v tom chlebě nebeském. Ten jistý chléb andělský chléb jest nazván. V přijímání chleba toho musí také přijieti slovo spravedlnosti, o kterémžto slově Kristus praví: Já jsem pravda a život. Ktož slova spravedlnosti nepřijímá, ten nepřijímá toho chleba. I musí ten, jenž chléb přijímá, tělo přijieti. Neb když jej hospodin svým mlazším dával, řekl: Toť jest tělo mé, ježto za vás dáno bude; a krev téhož těla dal jim a řka: Tento jest kalich krve mé nového a věčného svědectvie, jenž pro mnohé prolit bude. A když člověk přijme to tělo, ztrať tělo své a daj je za Krista, a vezma kříž svój, jdi po něm, aby účasten byl smrti a utrpenie jeho, požívaje v budúciem času chvály jména jeho. A když tělo přijímá, musí také i chléb ten pravý přijieti, jakožto on sám die: Já jsem chléb pravý, jenž jsem s nebes stúpil. Potvrdil nám sám Kristus nové a věčné svědectvie skrze chléb ten. O kterémžto potvrzení David praví v žalmě: A chléb srdce člověčieho potvrdí. David pak ne darmo v podobenství o věčném chlebu mluví. Nebo dnom jeho Bethleem slove, ježto sě vykládá duom chleba. Z toho domu chtěl buoh, aby sě Kristus narodil, jenž jest pravý chléb. A proto jmenuje jeho písmo z domu Davidova, to věz z domu chleba. I potvrdí ten chléb srdcí i duší vašich v svatém milování a v milosti své, aby tak mohli jíti skrze královstvie časná, aby neztratili království věčných.

[2.] Tuto učí budúcie své ten předuostojný ciesař Karel, kterak mají hospodina milovati a svého blížnieho a hřiechov sě vystřiehati. – Kapitola druhá.
Když pak kralovati budete po mně, okrášleni královú korunú, pamatujte, že sem já kraloval před vámi a v prach navrácen sem a v hlínu červóv; takéž vy padnete, jdúce, jakžto stien a jakžto květ polský. Zač stojí urozenie aneb všech věcí stok, jedno ač bude čisté svědomie s vierú pravú a s nadějí svatého vzkřiešenie. Nemněte života vašeho, jakžto nemilostiví, nepravě mysléce, dějí: krátký a tesklivý jest čas života našeho a z ničehož jsme sě narodili, a potom v nic navrátíme sě, jakžto bychme nebyli. Vězte vy, že máte otce věčného a syna jeho pána našeho Jezu Krista, jenž prvorozený jest v mnohé bratři, jenž vy chce účastny býti královstvie svého, ač zákon jeho zachováte a nepoškvrníte myslí svědomie, a vuoli krve a těla vašeho nesplníte, budete synové boží. Jakžto svatý Jan ve čtení die: Dal jim moc syny božími býti. Protož chcete-li synové boží býti, zákon otce vašeho zachovajte, jenž zvěstoval Vám skrze syna svého, pána našeho Jesu Krista krále nebeského, jehožto podobenstvie a náměststvie držíte na zemi. Přikázánie najvěčie jest: milovati pána boha ze všeho srdce a ze všie duše a blížnieho svého jako sám sě. Budete-li tiem milováním Boha milovati, duší vašich proň položiti nebudete sě strachovati, a nebudete sě báti těch, ježto tělo mohú zahubiti, ale duše zatratiti nemohú. Než budete sě báti otce vašeho, jenž mocen jest spasiti a také poslati v uoheň věčný. A budete-li v strachu božiem choditi, múdrost váš bude počátek, i budete súditi bratři vaši v spravedlnosti a v pravdě jakžto sami súzeni býti nadějete se ot hospodina a tak nevstúpíte v bludné cesty; nebo cesta božie upřiemá jest. A bude milosrdenstvie vaše nad bohatými a nad chudými, jakžto sami žádáte milosrdenstvie dojíti z ubožstvie a křehkosti vašie od hospodina, a múdrost vaše posílena bude v moci božie a položí jakžto lučiště mosazné ramena vaše a zetřete boje silné a padnú nemilostiví před vámi. Ale spravedliví budú sě radovati a myšlenie nepřátel vašich buoh zruší a naučí vás činiti pravdu a súd. A zjeví vám tajemstvie, zpytánie spravedlivé ukáže vám a nepokryje muž chytrý zlosti své před obličejem vaším; neb duch múdrosti a rozum boží bude v vás. A zasloněně budú oči nepravých před vámi; i vyňme buoh z srdcí jich slovo a bez paměti budú promluvenie jich. Spravedlivý pak spasí život svój, a tak bude králova čest; nebo psáno jest v žaltáři: čest králova súd miluje. A žezla vaše kviesti budú před hospodinem; nebo podali jste jich poklúzlému a ubohého vytáhli jste z uosidla lovčieho. A koruny vaše budú sě skvieti, oblíčeji vaši osvieceni budú; nebo oči múdrých v ně budú hleděti a budú chváliti hospodina řkúce: Přidaj hospodin dnóv králových nad dni jeho. V pokolení spravedlivých požehnáno buď plémě vaše. Lakomstvie budete-li nenáviděti, připlovú vám bohatstvie; jimžto neroďte srdce přiložiti, ale hromažďte sobě múdrost; nebo mieti múdrost jest mnohé panovánie. Ale lakomý nepanuje; neb poddán jest peněžnému panství. Převráceného tovařistvie a rady varujte sě; neb jest psáno v žaltáři, že s svatými světí budete a s převrácenými převráceni budete; nebo hřiech jest neduh příchopný. Přijímajte naučenie božie, ať sě někdy nerozhněvá a zhynete s cesty spravedlivé, když krátce vzplane hněv jeho. Událi sě vám zhřešiti, teskli duše vaše vašeho života, dokavadž neutečete sě k studnici dobroty a milosrdenstvie. Nebo kterakž kolivěk člověčie věc jest hřešiti, ale ďábelská věc jest v hřieše trvati. Neroďte hřešiti v ducha svatého, hřešiece v úfanie božie; nebo duch boží svatý vzdálí sě od vás; i máte věděti, že duch svatý hřiecha nenaviditel jest. Nedajte v vás miesta hněvu, ale tichosti; neb tichost přemáhá zlost. Neroďte záviděti jeden druhému, ale lásku radějše mějte mezi sebú; neb závist rodí nenávist, a kdož nenávidí, nenie milován a tak v rozlícenie božiem zahyne. Než ktož lásku má, ten miluje a jest mil bohu i lidem. A bude-li povýšenie žádati srdce vaše; pokořte sě, ani přichoď vám noha pýchy. Pýcha nevděčna jest stvořiteli i dobrodějcóm, a protož nemá pyšný milosti ani před bohem ani před lidmi. A zetře ji hospodin na konci, ssazuje mocné s stolice a povyšuje z prachu pokorných, aby seděli s kniežaty a stolici chvály drželi. Neroďte lakotiti v jedení a pití, jakožto činie ti, jichžto břich buoh jest, jichžto chvála a dokonánie jest hnisóv shromážděnie. Neroďte ledvinek vašich przniti, ale ledvie vaše opašte silnú pamětí, manželstvo držiece. Neb duch svatý bude sě varovati těch, ježto sě smilství dávají, ani přebývati bude v tělech, ježto jsú poddána hřiechu. Vzdržte sě vy od lenosti, aby vás netáhla těžkostí svú do hlubokosti pekelné. Protož vystřiehajte sě všelikého hřiechu v mladých létech; nebo malý blud na počátce veliký bude na skonání; ale choďte v ustavení božiem, aby požehnánie přijeli od něho, ježto die: blahoslavení nepoškvrnění na cestě, ježto chodie v přikázání božiem, aby byli jakžto dřevo, ježto vsazeno jest podle stoku vod, ježto ovoce své dá v čas svój a list jeho neopadne, ale bude připsáno v knihy života, tu kdež popsána jsú jména spravedlivých. To nám rač dáti ten, ježto duostojen byl otevřieti knihy i znamenie jich.

[3.] Tuto vypravuje Karel ciesař přemúdrý a přeurozený svój život a své pokolenie a kterak jest jeho poslal otec v sedmém létě do Francie a tu počal v svém dětinství řiekati hodiny matky božie. – Kapitola třetie.
Budúcím našim snažně popsal jsem slova dříve řečená múdrosti a strachu božieho tak, jakžto má malost božie pomoci účastna byla. Již o prázdném a nemúdrém životu mém vám psáti žádám a také o počátku běhu mého světského, aby to mohlo vám přijíti na příklad. Milosti pak mně od boha vlité a smilovánie učenie, to což mých prsí měla snažnost, nezamlčím, aby tiem viece ufali v boží pomoc, že v úsilí vašem vám spomóže, jímžto viece otcové a předci vaši vám zvěstují; nebo psáno jest: otcové naši zvěstovali jsú nám. Žádám proto, aby to vám nebylo tajno, že Jindřich Sedmý, římský ciesař, urodil otce mého jménem Jana z Margarety, kniežete brabanského dcery, jenž pojal ženu jménem Elšku, dceru Václava Druhého, českého krále, a obdržel královstvie České s ní; nebo mužský plod z pokolenie králóv českých bieše sšel. I vyhna korutánské knieže z Čech, ježto mějieše ženu starší sestru ženy jeho dřieve řečené — ta potom umřela jest bez plodu — jenž královstvie České pro tu jistú sestru před ním držieše, jakž to světlejie v kronikách českých záleží. Urodi pak ten jistý Jan, král český, s Elškú královú mě prvorozeného syna svého, jménem Václava, léta božieho narozenie tisícieho třistého šestnáctého, čtrnáctý den máje, první hodinu v Praze. Potom jiného syna měl jménem Přemysla, jenž v dětinných létech sšel. Potom opět porodil třetieho syna jménem Jana. I měl jest dřieve řečený král dvě sestřě vdaně: jednu byl dal uherskému králi Karlovi Prvniemu, a ta jest umřela bez dětí; druhú byl dal Karlovi, franskému králi, jenž tehdy kralováše ve Francí léta božieho narozenie tisícieho třistého třimezcietmého.
I posla mě mój otec dřieve řečený k tomu jistému králi franskému, když běch v sedmém létě mého dětinstvie, i káza mě dřieve řečený král franský biskupu biřmovati, i přezděl mi jméno svému jménu podobné, to věz Karel, a dal mi za ženu dceru Karlovu, strýce svého, jménem Margretu řečenú Blanku. I umřela jest žena jeho, sestra otce mého, bez plodu. Potom ten jistý král jinú sobě ženu v manželstvo pojal. I milováše mě ten jistý král velmi, i přikázal kaplanovi svému, aby mě něco v písmě učil, kterakžkolivěk ten jistý král sám písma neumějieše. A od toho času naučich sě čísti hodinám svaté Mařie panny slavné a jim něco rozuměje na každý den času mého dětinstvie rád jsem je četl; neb přikázáno bieše strážným mým od krále, aby mě k tomu snažně nutili. Nebo král dřieve řečený nebieše lakom na penieze a požíváše dobré rady a dvór jeho stkvieše se starými kniežaty světskými i duchovními.
Sta sě pak toho času veliká sváda mezi králem englickým, ježto bieše v ty časy, a mezi králem franským. Nebo král englický mějieše za ženu sestru dřieveřečeného krále, jižto ten král vyhnal z Anglie i s synem jejím prvorozeným jménem Edvardem. Ona přišedši k bratru svému osta v Francii v sirobě i s svým synem prvorozeným. Tehdy král franský rozhněvav sě pro vyhnánie sestry své a sestřence, prosil ctě [tstě] mého Karla, strýce svého, aby té veliké hanby, ježto se jich pokolení stala, pomstil. Jenž pojav veliké vojsko i taže do Aquitanie, a tu zemi jakžto všecku přemohl, kromě Burdekalis toho města s některými tvrzemi nebo hrady. Vrátiv se pak ten jistý Karel do Francie, vítězstvie obdržav, dal dceru dcery své, hrabině Hanonské, sestry ženy mé, synu dřieve řečeného krále anglického Edvardovi za ženu, toho času, ježto bieše u výpovědi. A dav jemu lid poslal jeho do Anglie. A on rozmohl sě proti otci, jal jeho i zbavil jeho královstvie i vstavil na sě korunu. Téhož léta zahuben byl otec syna dřieve řečeného Edvarda.
Toho také léta umřel jest Karel, test mój, a ostavil syna prvorozeného jménem Filipa. Téhož také léta na hromnice sšel Karel, franský král, ostaviv po sobě ženu těžkú, ježto potom porodila dceru. A když podle obyčeje královstvie dcery nedědie, učiněn jest Filip, syn ctě mého, králem franským; nebo najbližší bieše dědic v pokolení mužském. I přije pak sobě dřieveřečený Filip rádce náměstka svého, ale jich rady neposlúchaje dal sě na lakomstvie. I bieše mezi radcemi jeho jeden muž múdrý, Petr, opat fiskanenský, lemovického pokolenie, člověk úmluvný, řečný a učený a všemi šlechetnými obyčeji okrášlený. Ten v středu v popeličnú prvnieho léta krále Filipova tak rozumě káza, že ote všech bieše chválen. A já běch u dvora toho jistého krále Filipa, jehožto sestru jmějich, po smrti dřieve řečeného Karla krále, s nímžto jsem byl pět let. I libieše sě mi dřieve řečeného opata řec nebo mluvenie na tom kázání, že tak veliké osviecenie jměl jsem v náboženstvie, slyše jeho a hledě naň, že sám v sobě jech sě mysliti, řka: co jest to, že mi sě tak veliká milost vlévá od toho člověka? I vzach potom jeho známost, jenž mě velmě milostivě a jakžto otec kocháše, z svatého písma často mě uče.
I byl jsem dvě létě po smrti Karlově u dvora krále Filipova. Po tú dvú letú navrátil mě týž král s mú ženú, sestrú svú, jménem Blankú k uotci mému Janovi, králi českému, do města Licemburka, jenžto hrabstvie bieše otce mého po otci jeho, božie paměti Jindřichu ciesaři, jenž když bieše hrabě licemburský, volen, byl králem římským, jakžto v kronikách římských, kterak jest aneb kterak dlúho kraloval, plněji záleží.

[4.] Tuto vypravuje, kterak poslal otec jeho do Licemburka pro něho, když sě byl vrátil z Francie, aby k němu přijel do Italie, a kterak potom, kdy přijel do Papie, byla otrávena na velikú noc jeho čeleď. – Kapitola čtvrtá
Tak vrátiv sě z Francie nadjidech otce mého v hrabství Licemburském; a zaměstknáváše v ty časy ciesařstvie Ludvík z Bavor, jenž psáše sě Ludvík čtvrtý, kterýžto po smrti Jindřicha Sedmého, děda mého, římským králem v rozdělení byl zvolen proti Bedřichovi, vévodě rakúskému. Jehožto Ludvíka zvolili a s ním stáli až do jeho zvítězenie, až byl i jal toho Bedřicha, vévodu rakúského, svého protivníka, Jan, král český, otec mój, mohutský biskup a trýrský a Wolmar, poslední bramburský markrabě. A s Bedřichem byli jsú kolinský biskup, knieže saské a hrabě sieni ciesařovy. Ten Ludvík do Říma potom taže a korunu ciesařskú proti vuoli papežově Jana dvamezcietmého ot biskupa benátského a dar svěcenie přijal. A potom učinil křivého papeže jménem Mikuláše z zákona menšieho, jenž potom dán byl v ruce papežově a tak v svatém pokání umřel jest. Ale již Ludvík bieše sě vrátil do Germanie, jakžto v kronikách římských plnějie sě zjevuje.
Toho také času, když běch sě vrátil z Francie do hrabstvie Licemburského a tu také najidech otce svého, oblehl bieše vévoda rakúský město Kolumbarii v Alzacii, a Ludvík jeho vysvoboditi nemožieše; přistupi otec mój k nima, a smíři toho vévodu s Ludvíkem. Potom otec mój jede do hrabstvie Tyrolského k kniežeti korutánskému, jehožto vyhnal byl z královstvie Českého. Toho žena prvá bieše umřela, sestra matky mé; potom pak pojal bieše jinú ženu, sestru kniežete brunsvického, s nížto měl jednu dceru, jižto oddal bratru mému Janovi za ženu a po smrti své ostavil jemu všecka svá kniežetstvie. Potom přijede otec mój do města Tridenského. A toho času umřela jest mátě má den svatého Václava, mučedlníka božieho v Praze. A když tu bydléše v Tridentě otec mój, dána byla jemu města v Lombardii, město Brixské, město Pergam, Parma, Kremona, Papia, Regium, Mutina a v Tuskánech město Luka se všemi krajinami a s hrabstvím, ježto k nie přislušejí. Do nichžto otec mój jede i je sě přebývati v Parmě. Potom Aco, náměstek hrabě z Mediolána, přije v uopravu ta města, jenž vládnieše v ty časy městy Mediolánem a Novarií, jichžto také poručenstvie toho času od našeho otce přijal.
Toho času posla otec mój do hrabstvie Licemburského po mě. Já pak zdvižech sě na cestu skrze město Mec, skrze kniežetstvie Lotorinské, skrze Burgundy a Sabaudii až do města Lozanského, ježto jest nad jezerem. Potom tažech přes hory Brixské i přijidech do zemice Novarské, a odtavad přijedech u veliký pátek do města Papie, jenžto držieše otec náš. Tehdy den velikonoční, to věz třetí den potom, když jsem byl přijel, otrávena byla má čeleď; než já skrze obráněnie milosti božie ušel jsem trávenie; nebo mši velikú dlúho slúžili, a na té mši jsem byl boha přijímal, i nechtěl jsem jiesti přede mší. Kdy pak jidech k uobědu, pověděchu mi, že má čeleď v náhle padla v nemoc a zvláště ti, ježto před obědem jedli. Já pak sedě za stolem jiesti neroděch a běchme sě všickni zžasli. A tak hledě uzřech člověka krásného a křepkého, jehož neznajech, jenž chodieše před stolem a čině sě něm. Na něhožto majíc domněnie, kázachme jeho jieti, jenž po mnohém mučenie třetí den jal sě mluviti a vyznal sě, že on v kuchyni v krmě jed vpustil skrze přikázánie a ujednánie Acovo, náměstka hrabě mediolánského. Od toho pak jedu umřeli jsú pan Jan z Berge, hofmistr dvoru našeho, Jan z Vysokého Kostela, Šimon z Keyla, ježto služiechu k našemu stolu, a jiní mnozí.
A já pak v ty časy bydlech v klášteře sv. Augustina, tu kdež tělo jeho svaté odpočívá v Papii, z kteréhožto kláštera vyhnal byl Ludvík z Bavor opata a kanovníky, duchovnie toho kláštera, kterýchžto já povolav v ten jistý klášter uvedech; kterýžto klášter po smrti té bratři papež Jan Augustinensóm, jichžto zákon dnešní den držie, dal za panstvie otce mého, jimžto otec mój jměnie vzdal.
Potom pak jidech k uotci mému do města Parmenského; a v tu dobu vstupovach v šestnadsté léto. Otec pak mój poručil zpravovánie toho všeho, což jest držal, a obranu moji panu Ludvíkovi, hrabi z Sabaudie, jenž bieše tesť Acóv, vládaře a náměstka hrabě z Mediolána. A tak z té vlasti jede do Francie i vda dceru svú, druhorozenú sestru mú jménem Gutu nebo Dobrotivú, Janovi, synu prvorozenému Filipovu, krále franského. Ale prvorozenú sestru mú Margretu jmějieše Jindřich, knieže bavorské.
Času toho, jehožto běch ostal s tiem jistým panem Ludvíkem z Sabaudie v Italii, učinichu svázánie a smlúvu tajemně proti mě a proti otci mému Robert, král apulský, Florenští, náměstek hrabě z Mediolána, Aco vládař mediolánský, a vládař berúnský, jenž v ty časy držieše Padev, Tervis, Vincencii, Feltrenské a Belunské města, vládař mantavský, jenž dřive bieše nám slíbil věren býti, a vládař farařský. I rozdělichu mezi sebú tajemně města ta, ježto já je držech. Berúnský měl mieti Brixenské a Parmenské města, Mantavští měli mieti Regium, Farařský Mutinu, Mediolánský Papii, Pargam a Kremonu, Florentští měli mieti Luku. A tak všeckni vnáhle, majíce zrady tajemně v městech, dřieve než nám odpověděchu, řítichu sě na nás, a my na ně v ty časy žádného strachu nemějechom; neb sú nám byli slíbili a přísáhli nám i listy svými potvrdili, že chtie věrně mně a otci mému pomáhati. A tak vjede Berúnský do Brixí, Mediolánský obleže Pargam a doby jeho velmi brzo. Papienští zpiečili sě proti nám a přijechu panstvie sobě, to věz, ti z Bakarie, jimžto jsme viece ufali nežli žádným jiným v tom městě. A všickni ti svázavše sě aneb smluvivše sě, učinichu silnú válku se všech stran proti nám. Než pan Ludvík z Sabaudie, dřieveřečený poručník náš a obránce, dobře mohl převěděti některá nebezpečenstvie; ale nepřičinil svého snaženstvie, a nevědě, kterým úmyslem jedno snad k libosti ctě [tstě] svého Acově, náměstka hrabě z Mediolana dřieve řečeného. I vyjide z vlasti, nás ostaviv v tesknosti. Než pak tu měštěné z Parmy řečení z Črvených a ti z Fuliana, a ti Manfredští a ti z Regie, a ti z Dobrotivých z Mutiny a měštěné z Kremony řečení z Punconóv, [ze] Starých, a páni Šimon a Filip z Pistoře z Králových, a ten ježto bieše vládař v Luce přijechu při mú věrně a přičinichu všecku svú radu a pomoc, jakž mohli, jakžto také dále světlejie vypravuje sě.

[5.] Kterak boží divnú mocí den svaté Kateřiny boj obdržel a tu pasován byl, a kterak páni a města lombardská proti němu spřisáhla sě byla, aby jej zradili a sami v jednotu vstúpili. – Kapitola pátá.
Tehdy dřieve řečení přísežníci učinichu silné vojsko před městem naším Mutinú i ležechu tu šest neděl, to věz Mediolánský, Berúnský, Farařský a Mantavský. A po šesti neděléch, když poplenichu biskupstvie a hrabstvie Mutinského a Regii měst, tažechu odtavad a položichu moc svú a vojsko před hradem Svatého Zčastného Mutinského biskupstvie. A když tu vojsko dlúho leže, umluvili ti s hradu s nimi, když by v měsieci, to věz až do dne svaté Kateřiny — neb měsiec měl toho dne minúti — nebyloli by jim pomoženo skrze nás, že by jim hrad chtěli vzdáti. Tehdy Parmenští, Kremonští, Mutinští a z Regie to uslyševše sebrali moc svú i přitažechu k nám řkúce: Pane, braňme se zkažení našemu, dřieve než nás ovšem zahladie.
Tehda vzemše radu vyjidechom na pole a stany rozbichom a z města Parmenského den svaté Kateřiny přijidechme tam, jehožto dne hrad měli vzdáti v ruce nepřátelště. A tak o poledni s tisíce a dvěma stoma helmy a šesti tisíci pěších proti našim nepřátelóm, jichžto dobře tak mnoho aneb viece bieše, boj zdvižechme. A trval ten boj od poledne až do západu slunce. A s obú stranú běchu sbiti jakžto všichni oři a někteří koni a běchme již téměř přemoženi, a oř, na němžto seděchme, také byl pod námi zabit. A zdviženi našimi tak stojiece a hlediece, že jsme již byli jakžto přemoženi, a již také jsme byli téměř se rozpačili, vzezřechme, ani v túž hodinu nepřietelé naši jechu sě utiekati s svými korúhvemi, a najprvé Mantavští, potom mnozí po nich sú táhli. A tak skrze milost boží vítězstvie jsme obdrželi nad našimi nepřátely, osm set helmóv na běhu zjímachme a pět tisícóv pěších zahubichme. A tak skrze to vítězstvie vysvobozen byl hrad svatého Zčastného.
V tom boji přijeli jsme se dvěma stoma mužóv hrdinných rytieřské duostojenstvie. Druhého dne vratichme sě s velikým veselím do Mutiny s kořistí a s vězni a rozpustivše lid náš, vrátichme sě do Parmy; neb tu náš dvuor tehdy držechom. Po tom tažechme do Luky, ježto jest v Tuškaniech a zjednachme válku proti Florenským, i vzdělachme hrad krásný s městem zdmi ohraženým na vrchu hory, jenž jest vzdálí deset mil od Luky proti údolí Mlhy tak řečenému a převzděchme jemu jméno Hora Karlova. A potom vrátichme sě do Parmy, poručivše vládařstvie Janu Šimonovi z Pistoře, jenž dřieve od nás tu dobře vládl a městce Barčem na našich nepřáteléch byl dobyl a mnoho jiného dobrého v svém vládařstvie byl učinil. Když pak do Parmy přijedechme, běchme obtieženi od našich nepřátel se všech stran přesilně. Ale zimy ukrutnost nám byla prospěšna; neb tak sě byla velmi rozmohla, že žádný na poli ostati nemohl.
Toho času běchu počaty smlúvy mezi Berúnskými a mezi jinými nepřátely našimi s strany jedné a mezi Marsiliem řečeným z Črvených a Gibertem z Fuliana a Manfredem z Dobrotivých a mezi najslovutnějšími z Parmy, z Regie a z Mutiny, jenžto běchu jakožto vládaři těch měst. Potom také ti jistí sešli sě s najpilnější radú Berúnského v jednom kostele malém biskupstvie Regie, a proti mně smlúvali sě, aby mě zradili a sami v jednotu vstúpili. I kázachu sobě mši čísti, chtiece přisahati na božiem těle, že chtie ty smlúvy tvrdě držeti. Tehdy sta sě, když kněz, božie tělo posvěti a vzdviže, po pozdvižení božieho těla na té mši učini sě temnost s velikým vichrem a větrem v tom kostele převeliká, tak že všickni lečechu sě. A potom když sě světlost navrati, kněz před sebú na oltáři těla Jezu Kristova nenajide. Tehdy žalostně stáchu všichni, zžásavše sě, a tak jeden na druhého hledě najidechu tělo božie před nohami Marsiliovými, řečeného z Črvených, jenž bieše hlava a vuodce těch smluv. Tehdy všickni jedniem hlasem vecechu: to což činiti jsme umyslili, bohu nelíbí sě. A tak toho nechavše, každý sě k svému vlastniemu navrátil. Tehdy ten kněz, ježto mši slúžil, šel do města Regii, povědě biskupovi to, co sě jest dálo. A biskup posla jeho k Uostienskému kardinálu, jenž tehdy bieše legatem v Lombardii a bydléše v Bononii. Legat pak s biskupem vzkázachu poručníku mému, Jilješovi z Berlaře Francúsovi do města Regii, aby mě vystřiehl, abych sě varoval těch smluvcí dřéveřečených. Než ti, ježto chtěchu proti mně smlúvy činiti, želejíce toho, potom viec věrně mi přikládali a silně se mnú jakožto bratřie ostali, nic v svých srdcích netajiece. Jednoho dne Gibert z Fuliana sedmý z nich vece: nikdy bych nemohl vesel býti, by tělo božie před nohami mými bylo nalezeno jakžto před nohami Marsiliovými řečeného z Črvených; a buoh dobře vystřiehl nás, že jsme neučinili toho, ale již než bychom toho učinili, chtěli bychom radějše umřieti. Já pak to všecko smlčech, jakobych o tom nic nevěděl.
V ty časy uslyšev otec mój obtieženie, ježto trpěch od nepřátel, učini sněm s mnohými v Francii, mezi nimižto běchu za hlavu biskup Belvacký, hrabě z Eu, hrabě Svatého Cezarie a mnozí jiní hrabě a šlechtici. I jedechu z Francie do Sabaudie, potom přes hory až do markrabstvie Montfarařského, a z markrabstvie tažechu přes Lombardii až do Kremony a z Kremony až do Parmy A bieše číslo helmovníkóv blíž tisíce a šest set, ježto nám běchu přijeli na pomoc.
Potom otec náš shromáždiv vojsko, taže na pomoc hradu Papienskému, jenž sě ještě držieše proti městu jménem naším. I rozbichme stany a obležechme město Papii, a bieše nás dobře tři tisíce helmovníkóv. I zkazichme všechna předměstie i také kláštery v předměstie, i naplnichme hrad, jemužto na pomoc běchom přijeli, vší potřebú a lidmi jej obnovichme. Než města skrze hrad nemožechme obdržeti; neb přiekopy a věže mezi městem a hradem měštěné běchu zdělali, tak že přistúpenie k nim nemožechme mieti, a oni také mějiechu tisíce helmovníkóv z Mediolana na svú pomoc. A když tu stachme deset dní, odtavad tažechom a rozbichom stany blíž Mediolana a zkazichme velmi hrabstvie a krajinu Mediolánskú.
A odtavad tažechom proti Pargamu, a tu mějechme skrze naše některé přátely smlúvu, že měli nám otevřieti jednu bránu městskú. A tak zjednáno bylo, že na úsvitě měl vjeti některý diel lidu našeho, a potom měl po nich táhnúti jeden zástup veliký a vjeti po nich a vzdržeti město, ažby otec náš s námi se všiem vojskem toho dne přijel. A tak sě i stalo, že přietelé naši v městě Pargamě, to věz ti z Kollizióv otevřechu bránu, a prví naši vjidechu. Ale druhý zástup nechtěl po nich táhnúti, neviem kterým úmyslem. A tak první, ježto na čas stáli v městě, vyjidechu z města; nebo nemožechu sě sami obrániti nepřátelóm. A mnozí přietelé naši s těmi jistými ušli sú; ale jiní, kteří zuostachu, zjímáni sú byli a zvěšeni přes zeď, jichžto čieslo bylo mimo padesát. Když pak otec náš a my přijidechme, uzřevše to, co sě stalo a co obmeškáno, smútichme sě velmi se vším vojskem naším. Potom po několice dnech přejevše řeku jménem Ade, vrátichme sě skrze zemici Kremonskú do města Parmy.

[6.] Tuto ukazuje, kterak jest byl obležen v Kremoně a kterak nepřietelé lodě a mlýny před městem v Pádu potopili, aby jemu otec nemohl pomoci ani on otci. A když byl u velikém smútku, buoh milý divně jeho vysvobodil. – Kapitola šestá
Potom otec náš jide do Bononie k Uostienskému kardinálovi jménem Beltrandovi, jenž v ty časy bieše legatem od otce svatého v Lombardii a vládnieše tehdy městem Bononským a jinými mnohými městy, to věz Placencií Ravennú a vší Romandiolú a marchií Anakonitánskú. I sjednal s ním, že on slíbi vieru nám a učini sě nepřietel našich nepřátelóv. Než před tiem bieše nepřietel vládaře Farařského pro při cierkve svaté a svú, jenž dřieve s těmi nepřátely bieše, slíbil hotov jim býti na pomoc a oni jemu. I da nám ten kardinál na pomoc lid a penieze, i položi ten jistý legat vojsko a stany proti nepřátelóm toho času v předměstí města Farařského, jichžto hlava bieše hrabě z Armoniaka.
Opět téhož léta po letniciech sebra otec náš veliké vojsko i posla nás napřed do města Kremonského z Parmy přes Pád s pěti set helmy, kteréžto já poslach před hrad Picignicóv, jenž bieše sě zdvihl proti nám a proti městu svého biskupstvie Kremonskému a přikládáše přisluhuje Papienským a Mediolanským. A my zuostachme v Kremoně jedva se dvadceti helmy. Tehdy v náhle rozsilichu sě nepřietelé a přibýváše jich čísla na každý den, tak že ti, ježto běchu před hradem, ohradichu sě přiekopy pomoci našie čekajíce. Toho času v náhle Mantavští a Farařští pustili lodě své po Pádu před Kremonu a potopichu všecky lodě v Pádu krajiny Kremonské, tak že otec náš se vším svým lidem nemože nám přijieti na pomoc ani poslati kterého posla; nebo všecky lodě a mlýny běchu potopili. A my sami v Kremonském městě jsúce tak s malým lidem, běchme v strachu ztracenie města a lidu na každý den pro širokost města; nebo těch časuov město pro války bieše jakžto pusto.
A když běchme u velikém smutku; nebo ani otec nám ani my otci, ani který z nás těm, ježto ležiechu před hradem, možechme pomoci: sta sě pak sváda mezi nepřátely našimi, ježto město dřieve řečené běchu oblehli na té řece Pádu, takže bivše sě mezi sebú, vrátil sě každý z nich k svému vlastniemu. To zvěděv otec náš přitaže z Parmy s svým vojskem po té řece Pádu, i přikáza vytáhnúti lodě ze dna řeky, a tak přeplavil sě v mále do města Kremonského. A druhý den shromáždivše vojsko, tažechme na pomoc těm, ježto běchu před hradem Picignicovým. A tak jsme byli skrze milost boží rozsíleni, že jsme silnější byli všech našich nepřátel; nebo nás bylo v čísle tří tisíce helmovníkóv. A když potom urozuměchme, že před tiem hradem nic neprospievachme, chtěchme táhnúti na pomoc hradu Papienskému, o němžto dřieve paměť byla.
To převěděvše nepřietelé naši, poslachu rádce své a lstivě s otcem naším jednali a s ním příměřie uložili tiem činem, aby s pole táhl a hrad Papienský za tiem příměřím spižovali, ubezpečujíce, že jim skrze nepřátely nebude překáženo, lstivě krásnými slovy a pochlebnými mnoho jemu slibujíce. A tak tažechme s pole, lid náš po městech a po přiebytciech jich rozdělichom. Potom nepřietelé příměřie nebo slibuov nezdržechu, a tak ztracen by hrad Papienský; neb sú nedopustili nepřietelé jeho spižovati, jakž jsú byli slíbili. A tak otec náš s svým lidem pro jich pochlebná slova a lstivé sliby v penězích a v stravě hynuli. A když zima přijide, nemožechu ležeti na poli. A tak zračí sě ono přieslovie na nás: uškodilo jest prodlenie hotovým.
Toho pak času Farařští, Berúnští, Mantavští a Mediolánští rozsílivše sě, jeli hrabi z Armoniaka, jenž bieše hlava u vojště legatově, ježto ležieše v předměstí Farařském, a mnoho jich z vojsky zahubili a jiné v Pádu ztopichu, a vojsko tak velmi snuzili, že legat viec nemohl toho nabyti, ani pole proti nepřátelóm viec mohl držeti až do jeho vyhnánie z vlasti.
Potom uzřev otec náš, ano jemu sě nákladuov nedostává a že také válek nemóž snésti, umysli táhnúti z té vlasti a poručiti ji zemanóm a větčím těch měst, to věz Parmu těm z Črvených, Regium těm z Fuliana, Mutinu těm z Dobrotivých, Kremonu těm z Punconóv starých; neb ti všickni ta města našemu otci v moc byli dali, a proto chtěl jim je zase vrátiti. Než Luku chtieše prodati Florenským; ale uposlúchav našie rady a svých radcí, poručil ji těm z Črvených, jimžto také byl Parmu poručil.

[7.] Tuto ukazuje, kterak anděl boží vznesl jeho v povětřie den Matky božie do nebes vzetie, ukázal jemu hrozné a divné viděnie a napomínal jeho, aby sě hřiechov choval a také otce vystřiehal. – Kapitola sedmá.
Toho času když běchme v Luce, ďábel jenž vždy hledá, koho by pozřel a ofěruje lidem sladkosti, v nichžto sě žluč tají, když před tiem dávno běchme pokúšeni skrze něho ani však přemoženi skrze pomoc božie milosti: a vzbudil lidi křivé a převrácené, když skrze sě nemohl, ti ježto otce našeho na každý den sě přidržievachu, aby nás s stezky pravé v uosidlo hubenstvie a smilstvie svedli; a tak svedeni od převrácených, běchme převráceni s převrácenými.
Potom otec náš nevelmi po dlúhém času zdviže sě na cestu ku Parmě s námi i přijidechme do jedné vsi, jménem Tarenc, biskupstvie Parmenského v neděli, v nižto bieše den do nebes vzetie svaté Mařie čisté děvice. Té pak noci, když nás sen trapieše, zjevi sě nám jedno viděnie takéto: že anděl boží stáše podlé nás na levé straně, tu kdež ležechme, i udeři nás po boku řka: Vstaň a pojď s námi! My odpověděchme v duchu: pane! ani viem ani umiem, kterak bych s vámi šel. On vzav nás za vlasy s přednie strany hlavy, vynese nás s sebú u povětřie i nese nás až nad veliký zástup oděncóv jiezdných, ježto stáchu před jedniem hradem hotovi k boji. Držieše nás u povětří nad zástupem i vece nám: vzezři a hleď! I vzezřech, anoť anděl jiný sstupuje s nebe, maje ohnivý meč v ruce, i udeři jednoho prostřed zástupu a utě jemu úd plodní tiem jistým mečem, a on jakžto smrtedlně raněný zbieráše duši, sedě na koni. Tehdy drže nás za vlasy anděl, i vece: znáte-li toho, ježto jest udeřen od anděla a raněn až do smrti. Jemužto vecechme: pane, neznám, ani miesta viem. Vece anděl: věděti máš, žeť jest to Delfin Viedenský, jenž pro jeho hřiech smilstvie tak od boha jest raněn. A protož varujte sě a otci vašemu móžete povědieti, aby sě vystřiehal z podobných hřiechóv; nebo sě horšie vám přihodie. Ale my litujíce toho Delfina Viedenského jménem Bigona, jehožto babka bieše sestra babky našie, a on bieše syn sestry krále uherského Karla prvého: otázachme anděla, bude-li sě moci zpoviedati před smrtí, a smuten běch velmi. Odpovědě pak anděl, řka: bude sě zpoviedati a bude živ několiko dní. Tehda uzřechme na levé straně zástupa mnoho mužóv stojiece, oděných plášti bielými, jakžto by byli mužie velikého duostojemstvie a svatosti; i mluviechu mezi sebú, hlediece na zástup a na to, ježto sě dálo, a dobře jsme je znamenali. Ale však milosti tázánie jsme neměli, ani anděl sám od sebe nám pověděl, kteří aneb kterací byli ti muži tak velikého duostojenstvie. A brzo potom navráceni běchme na miesto naše, ano již zoře vzchodieše. Přišed pak Tomáš z Nové vsi, rytieř Leodienského biskupstvie, komorník otce našeho, i ubudi nás řka: pane, proč nevstáváte? již otec váš hotov vsedá na koně. Tehdy vstachme a bychme zlámáni, jakžto bychme byli ustali po velikém úsilí cesty. I vecechme jemu: Kam abychme jeli? neb této noci trpěli sme tolik, že nevieme, co činiti máme. Tehdy vece nám: pane, cos trpěl? I vecechme jemu: Delfin jest umřel, a otec náš chce sebrati vojsko a táhnúti na pomoc Delfinovi, jenž válé s hrabí z Sabaudie; naše pomoc neprospěje jemu, nebo umřel jest. A on posmievaje se nám, toho dne, když přijidechme do Parmy, povědě našemu otci všecko to, což jsme jemu byli pravili. Tehdy otec náš pozvav nás otáza, byla-li by to pravda a takli jsme viděli? Jemužto odpověděchme řkúce: Jistě pane; a také zajisté vězte, že Delfin umřel jest. Než otec náš, kárav nás, vece: neroď věřiti snóm. Ale otci našemu a Tomášovi dřieve řečenému nepověděli jsme všeho, jakž jsme viděli, než jediné, že Delfin umřel jest. Tehdy po několiko dnech přijide posel, nesa listy, že Delfin sebrav vojsko své, táhl před jeden hrad hrabie z Sabaudie a že z jednoho samostřiela velikú střelú prostřed všech svých rytieřuov jest zastřelen a po několika dnech zpoviedav sě umřel. Tehdy otec náš slyšav listy, vece: "Divíme sě velmi tomu; neb syn náš smrt jeho nám dřieve zvěstoval." I diviechu sě velmi otec a Tomáš; než pak žádný potom o té věci s námi nemluvil jest.

[8.] Tuto ukazuje, kterak sě do Čech vrátil po jedenácti létech, a kterak ovšem české řeči zapomenul, a královstvie nalezl roztrháno, hrady a zbožie zastaveno, a kterak toho on všeho nabyl, kterak také divné videnie viděl v Praze na hradě. Kapitola osmá.
Potom vida otec náš, že ztravy sě jemu nedostává a války déle proti dřieveřečeným pánóm lombardským nemóže, pomysli o svém vyjetí, i chtieše nám poručiti táž města a válku. Ale my nerodichme; neb se ctí těch měst nemožechme zachovati. Tehdy dav nám odpuštěnie, posla nás napřed do Čech. A vzavše příměřie s našimi nepřátely, jedechme skrze zemici Mantavskú do Berúna a odtavad do hrabstvie Tyrolského. A tu najidechme bratra našeho jménem Jana, jehožto otec náš bieše zdal se dcerú kniežete korutánského a hrabí tyrolského. Kteréžto knieže, test bratra našeho, mělo dřieve sestru matky našie jménem Annu, jakžto dřieve psáno jest. A po jejie smrti pojal sobě byl za ženu sestru kniežete z Brunsvika, s nížto mějieše dceru jménem Margretu. A tu jistú dal bratru našemu a po své smrti odkáza jemu kniežetstvie Korutánské a hrabstvie Tyrolské; neb plodu mužského nemějieše. A tak sě sta mír mezi ním a otcem naším. Neb jsú dřieve nepřietelé byli pro vyhnánie toho jistého kniežete; neb to knieže otec náš bieše vyhnal z Čech, jakžto dřieve psáno jest. Potom tažechme skrze Bavory a tu najidechme sestru naši starší jménem Margretu, ježto jediného syna mějieše s Jindřichem, kniežetem bavorským, jménem Jana.
Potom přijidechme do Čech, v nichžto jsme nebyli jedenácte let. I nadjidechme pak, že několik let před námi matka naše řečená Elška byla umřela. A za jejieho života sestra naše druhorozená, dcera jejie, jménem Dobrotivá, poslána byla do Francie a vdána za Jana, syna prvorozeného Filipova, krále franského, jehožto sestru jménem Blanku jmějechme za ženu. Ale třetie sestra naše a poslednie jménem Anna bieše u té dřievnie sestry v Francii v ty časy.
A tak když přijidechme do Čech, nenajidechme ani otce ani mateře, ani bratra, ani sestry, ani žádného známého. Řeči také české ovšem jsme byli zapomenuli, jiežto potom opět zasě jsme sě naučili, tak že jsme mluvili a rozuměli jakžto jiný Čech. Z božie pak milosti netoliko česky, ale vlasky, lombardsky, německy a latině tak mluviti, psáti a čísti jsme uměli, že jeden jazyk z těch jakžto druhý ku psaní, mluvení, ke čtení a k rozumění byl nám hotov. Toho času otec náš taže do hrabstvie Lucemburského pro jednu válku, jižto držieše s kniežetem brabanským on a jeho tovařistvo, to věz leodienský biskup, juliacenský markrabě a hrabě gerlenský a mnozí jiní, i poruči nám moc svú bez sebe v Čechách.
Kteréžto královstvie byli jsme nalezli tak opuštěno, že ani jednoho hradu nenalezli jsme svobodného, ježto by nebyl zastaven se vším zbožím královským; tak že jsme neměli kde bydliti, jedno v domiech městských, jakžto jiný měštěnín. A hrad Pražský tak[é] byl opuštěn a zkažen i zrušen; nebo od času krále Přemysla všechen položen byl až na zemi. Na kterémžto miestě znovu sieň velikú a krásnú s velikými náklady vzdělati jsme kázali, jakžto dnešní den zjevno jest ohledujícím. Toho času poslachme pro naši ženu; neb ještě bieše v Lucemburce. Ta když přijede, po jednom roce porodi dceru prvorozenú, jménem Margretu. Těch pak také časóv byl nám dal otec náš markrabstvie Moravské a toho hesla požívachme. Uzřevše pak obec Česká šlechetných mužóv, že jsme byli z starého pokolenie králóv českých, milujíc nás, dachu nám pomoc, abychme nabyli hradóv a zbožie královstvie. Tehdy s velikými náklady a s úsilím nabychme najprvé hradóv [Hrádku], Tyřova, Lichtemburka, Lutic, Hradce, Pieska, Nečtin, Zbiroha, Tachova a Trutnova v Čechách, v Moravě pak Lukova, Telče, Veveře, Olomúckého, Brněnského a Znojemského hradóv a mnohá jiná zbožie, ježto byla zastavena a odlúčena od královstvie. A mějiechme mnoho sluh hotových, urozených a prospieváše královstvie den ode dne, i milováše nás obec dobrých a zlí bojiece sě varovachu sě zlého, a spravedlnosti dosti bieše v království. Nebo šlechtici téměř všichni běchu sě zčinili násilníci, ani sú sě báli krále, jakžto slušalo; nebo královstvie byli mezi sebú rozdělili. A tak jsme drželi vladařstvie, královstvie polepšujíce den ode dne, za dvě létě. Toho času dachme mlazší sestru naši jménem Annu Ottovi, vévodě rakúskému, za ženu.
A v ty časy umřelo jest knieže korutánské, test bratra našeho. A když bratr náš jmějieše sě v drženie uvázati kniežetstvie Korutánského a hrabstvie Tyrolského po smrti jeho: tehda byl učinil tajemně svázánie Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem, s vévodami rakúskými, to věz s Albrechtem a s Ottú, aby rozdělili panstvie bratra našeho, tajemně a lstivě, chtě ten Ludvík mieti hrabstvie Tyrolské a kniežata rakúská kniežetstvie Korutanské. A tak zapomenuv Ludvík jakžto nevděčný služby otce našeho, ježto byl jest jemu ukázal, když stáše po ciesařstvie, jakžto prvé psáno jest. Vévoda pak rakúský, kterakžkolivěk sestru naši jmějieše, ihned po smrti kniežete Korutanského skrze smlúvu, jižto sú měli tajemně se pánem z Aufšteina, jenž bieše vladařem od kniežete všech Korutan, ihned s bratrem svým měli sú Korutany, jichžto ten jistý z Aufšteina s bratrem svým jim svobodně dal a drženie těm jistým vzdal. A tak bratr náš ztrati Korutanské kniežetstvie; ale ti z hrabstvie Tyrolského nechtěchu sě poddati Ludvíkovi, než ostachu v poslušenství bratra našeho.
Když sě to sta, přijede otec náš do Čech a přivede s sebú ženu svú, jižto byl vzal sobě za královú, jménem Svatochnu, dceru kniežete z Borbona z pokolenie králóv franských, s nížto potom měl jediného syna jménem Václava. Tehdy zlí a lstiví rádce rozsílili sě proti nám, u otce našeho zisku vlastnieho hledajíce, tak Čechové jakžto ti z hrabstvie Licemburského. Přistúpivše k uotci našemu, radili jemu řkúce: Pane! přizřete o sobě; neb syn váš má v královstvie mnoho hradóv a veliký lid; protož budeli to na dlúze, tak sě rozmóže, že vyžene vás, kdy bude chtieti; neb on jest dědic královstvie a jest z pokolenie králóv českých a velmi jeho milují Čechové, a vy jste král přišlý. A to proto praviechu, hledajíce zisku svého, aby jim poručil hrady a zbožie dřieveřečená. A otec pak náš tak velmi jich uposlúcha, že nám neufáše, a proto otje nám všecky hrady a vládařstvie v Čechách i v markrabství Moravském. A tak nám osta samo jediné heslo markrabstvie Moravského bez užitka.
Toho času jedechme jednoho dne z Hrádku do Prahy, chtiece jeti k otci našemu, jenž bieše v Moravě, a tak pozdě přijedechme na hrad Pražský. I tažechme v starý duom purkrabin, tu ježto jsme přebývali několik let dřieve, než sieň veliká byla udělána. A v noci položichme sě na lože a Bušek z Vilhartic starší před námi na druhém. A bieše veliký oheň v komoře, neb v zimě bieše a také mnoho sviec hořieše v komoře, tak že bieše světla dosti a dvéře a okénce všecka běchu zavřena. A když počechme spáti, tehdy je sě choditi, nevieme co, po komoře, tak že oba procítichva. I kázachme tomu jistému Buškovi vstáti, aby ohledal, co by bylo. On pak vstav chodi po komoře a nic neuzře ani co móže najíti. Tehdy učini vetší oheň a viece sviec zasvíti, i jide k číšem, ježto stáchu plny vína na laviciech, i napi sě a postavi jednu čieši blíž jedné veliké sviece hořície, a napiv sě, opět sě položi na lože. A my oděvše sě v plášť náš, seděchme na loži i slyšechme jednoho chodiec, ale viděti žádného nemožechme. A tak patřiece s dřieveřečeným Buškem na čieše a na sviece, uzřechme čieši vrženu. A ta jistá čieše vržena byla, nevieme od koho, přes lože Buškovo z jednoho kúta komory až do druhého o stěnu. Ta čieše obrazivši sě o stěnu, pade prostřed komory. Uzřevše to, užasli jsme sě velmi, a vždy chodiecieho v komoře slyšechme, ale žádného neviděchme. A potom znamenavše sě svatým křížem ve jméno Jezu Kristovo, spachme až do jitra, a ráno vstavše, čieši, jakžto byla vržena, prostřed komory najidechme. A to našim zvláštním, když k nám ráno přijidechu, ukázachme.
Toho času posla nás otec náš s krásným vojskem na knieže Slezské jménem Polka, pána Ministermberského. Nebo to knieže nebieše man ani knieže otce našeho a královstvie Českého. Ale však již otec náš dobyl bieše města Vratislavského skrze pana Jindřicha sedmého kniežete vratislavského, jenž dědicóv nejmějieše. A to jisté knieže bieše vzalo v dar Kladeckú zemici do svého života. I chtěl radějie dřiveřečené město a kniežetstvie otci našemu a koruně královstvie Českého věčně přičiniti nežli bratru svému Boleslavovi ostaviti; neb on a bratr jeho mezi sebú nepřietelé běsta. Potom pak když otec náš uvázal sě v drženie města Vratislavského, tehdy všecka kniežata slezská a opolská poddachu sě panstvie jeho věčně a koruně královstvie Českého, aby byli zpravováni a obraňováni od králóv českých, kromě kniežete slezského, pána svidnického, a Polka Ministermberského, jehožto zemici byli jsme poplenili, jakožto v kronice psáno jest. A tak velmi byla jest popleněna, že musil skrze smlúvy býti man našeho otce a koruny královstvie Českého jakžto i jiná kniežata.
To učinivše, vzdvižechme sě na cestu do Uher k uotci našemu, jehožto najidechme u Vyšehradě na Dunaji u krále Karla prvého, jenž před tiem bieše jměl sestru otce našeho, a když ona umře, po jejie smrti poje sestru krále krakovského Kazimíra, s nížto jest měl tři syny, Ludvíka prvorozeného, druhého Ondřeje a třetieho Štěpána. A tu tehdy učini ten jistý král Karel mír a pokoj mezi otcem naším a králem krakovským, tak aby odpověděl sě otec náš práva, ježto k němu slušalo v Nižší Polště, to věz Gneznenské a Kalištské a jiných vlastí Nižšie Polsky, a král pak krakovský postúpil otci našemu a královstvie Českému za sě i za své budúcie krále Nižšie Polsky věčně všie pře, ježto jest měl [strany] kniežetství Slezských a Opolských a města Vratislavského. Neb před tiem bieše mieška a válka mezi nimi; nebo děd náš Václav druhý, král český, držal Nižší Polsku dřieveřečenú s kniežetstvími Krakovským a Sudomirským pro jedinú dceru Přemyslovu, krále Nižšie Polsky a kniežete krakovského a sudomirského, jižto byl pojal sobě za ženu. Jenž Přemysl po smrti své dal byl dědu našemu a koruně královstvie Českého věčné jměnie královstvie Nižšie Polsky i kniežetstvie Krakovského a Sudomirského. Ale Kazimír dřieveřečený bieše strýc té panie i pravieše, že má právo k královstvie Nižšie Polsky, potvrzuje toho, že žena nemuož děditi v království. A tak válka ot dlúhých časóv trvala mezi králi českými a Kazimírem a otcem jeho někdajším jménem Vladislavem, králem Nižšie Polsky. A tak ta válka sjednána byla skrze dřieveřečeného krále uherského, jenž proto svázal sě s otcem naším a slíbil býti jemu na pomoc proti vévodě rakúskému, ježto byl odjal bratru našemu kniežetstvie Korutanské, a proti Ludvíkovi dřieveřečenému. Ti pak jsú byli v tom svázánie a v smlúvě: to věz otec náš, král uherský, knieže bavorské Jindřich, jenž sestru naši mějieše za ženu.
Téhož času posla nás otec náš do hrabstvie Tyrolského, abychme je zpravovali a bratra našeho a jeho ženu; neb oni ještě běchu v létech dětinských, tak že jedše, uvázachme sě v to, kterakž nám byl otec náš poručil. I běchme dopuštěni k vládařství té vlasti skrze zemany hrabstvie dřieveřečeného.

[9.] Kterak když chtěl do Lombard jeti skrze Rakúsy, vévoda nechtěl dáti jemu próvodu, i musil jeti do Uher, a tu král uherský dal jemu próvod až do moře, a kterak pak Benátčené chtěli jeho jieti a on jim divně ušel. – Kapitola devátá
Po tom času po velice noci druhý den sebrachme vojsko z hrabstvie Tyrolského i vjedechme v údol Pustarie Brixienského biskupstvie na hrabi gorického, i dobychme hradu jménem hory sv. Lamberta. I tažechme dále na dřieve řečeného hrabi i poplenichme jeho země až do Klauzy, ježto slove Linc. A byli jsme na poli s dřieveřečeným vojskem tři neděle pleniec; neb bieše pomocník kniežat rakúských, našich nepřátel. Prvý den po sv. Jiří mučedlníka božieho zapudi otec náš Ottu, vévodu rakúského, přes Dunaj a doby mnoho hradóv v Rakúsech. Ale Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem, pomáháše kniežatóm rakúským, a tak všecka Almania i vládaři měst lombardských, a zvláště Mastin z Řebříka, vládař Berúnského města, Vindencie, Padvy, Tervize, Brixie, Parmy a Luky. Ti všickni nás a hrabstvie Tyrolské podstupovachu vší svú mocí, tak že město Tridentské a všechen údol Archyský bieše u velikém nebezpečenství; údolu pak [Jinskému] tak od Švábóv jakžtó od Bavorčicóv veliká nebezpečenstvie blížiechu sě, tak že všecko hrabstvie Tyrolské bieše u velikém nebezpečenstvie jakžto se všech stran. Toho času učinichme Mikuláše, kancléře našeho, biskupem tridenským rodem z Brna, a brixienským biskupem jménem Matěje učinichme kaplana bratra našeho. Neb oboje biskupstvie prázdno bieše toho času.
A téhož léta Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem, veliké vojsko se všemi kniežaty z Almanie sebral proti Jindřichovi, kniežeti bavorskému, svaku našemu, jenž tehdy s námi bieše, vévoda pak rakúský přijede na pomoc tomu Ludvíkovi skrze Pasov. Ale náš otec táh tomu Jindřichovi na pomoc, stany rozbiv podle jedné řeky blíž Landova. Tehdy přijede ten jistý Ludvík s vévodú rakúským a s jinými s vojskem velikým. Ale že pro řeku k nám přejeti nemohli, plenivše v Bavořiech jeden celý měsiec, kterakžkolivěk vojsko Jindřicha kniežete menšie bylo, však dřieveřečený Ludvík s vévodú rakúským bez naplněnie jich vóle k svému vlastniemu sě vrátili. Toho také času chtiece přijeti otci našemu a dřieveřečenému svaku na pomoc z hrabstvie Tyrolského s velikým lidem tak pěším jakžto i jiezdným, nemožechme táhnúti přes Gufštein; neb tu bieše syn Ludvíkuov, jehožto s tiem jistým lidem obležechme tak dlúhý čas, jakžto dřieveřečená kniežata proti sobě ležechu na polích. Když sě pak rozdělichu, tehdy do Tyrola vrátichme sě. Potom na svatého Michala jednáno bylo smířenie mezi otcem naším a vévodú rakúským, tak že vévoda rakúský navrátil město Znojemské, ježto otec náš dal byl jemu se dceří svú u věně, a mnoho peněz da otci našemu a některé hrady blíž řeky jménem Drávy k hrabství Tyrolskému bratru našemu. Ale kniežetstvie Korutanské sobě měl obdržeti.
Potom též zimy jedechme s otcem naším do Prus proti Litvanóm. I běchu s námi hrabě Vilém z Holandie, hrabě z Hor a hrabě mladý z Lo, a také mnoho jiných hrabí a šlechticóv. Než zima tak měkká bieše, že ledu nebylo, a proto táhnúti proti Litvanóm nemožechme, i vrátichme sě každý do své vlasti.
Když pak poče sě mezi Lombardy veliká válka, jižto jsme jednali dřieve než jsme vyjeli z Tyrola, totiž pro svázánie, ježto jsú byli učinili Benátčené, Florenští, Mediolanští, Farařští, Mantavští, Bononští a mnozí jiní proti Mastinovi, vládaři Berúnskému a Padevskému; nebo nepřietel náš bieše, jakžto jest dřieve řečeno. Téhož času měsiece Dubna jidechme skrze Moravu do Rakús, chtiece v Lombardii vjeti, tehdy vévoda rakúský. nerodi nám dáti próvodu. Tehdy vsedše na lodi, tažechme k králi uherskému, jenž z Budína da nám próvod skrze Uhry, Charvaty, Dalmacii až do města Senii, ježto jest na břehu mořském. Tu vsedechme na moře. To zvěděvše vládaři Benáčtí, kterakžkolivěk běchme jich přietelé, chtěchu nás jieti. Protož gallii naši obklíčichu gallími svými, tak že gallí naše nikterak nemožieše jich zbýti. A když devátý den přitažechme před město Gradenské, uposlúchavše rady Bartolomějovy hrabi Wegli a Senii, jenž s námi bieše v gallii, přikázachme, aby jim skrze naše řečeno bylo: Ai páni, vieme, že rukú vašich nikterakž nemuožem zbýti; račte vy napřed poslati do města a rozmluviti, kterak chcete nás přijieti do města. A když s nimi naši tak krásnými slovy mluviechu, skrze dvéřce gallii naší pustichme sě do malé bárky rybářovy s tiem jistým Bartolomějem a Janem Lipským. A tak přikryti měchy a sieťmi tažechme skrze jich koráby i připluchme k břehu mezi třtie. A tak rukú jich zbyvše, jidechme pěš až do Akvileje. Ani pak jechu naši gallii s naší vší čeledí, kteréžto několik dní drževše u vězení propustichu. A když běchme v Akvileji vznámichme sě hospodářovi našemu, a on ihned radě městské nás oznámil, a měštěné pak známost naši patriarchovi pronesechu. Patriarcha ihned do města vjed, s velikú ctí žákovstva a lidu a zvonovým zvoněním nás přijev, do své sieni vede. A tak s velikú ctí naše čeleď k nám navrátí sě z vězenie, a on se vší čeledí v své zemi čtyři neděle nás ctil a slíbi nám vieru i vede nás skrze údol jménem Gad až do hrabstvie Tyrolského.

[10.] Kterak jest nesnadně dojel města Belunského, kterak jeho Benátčené do Benátek s velikú ctí přijeli, a kterak také toho léta byly přiletěly kobylky. – Kapitola desátá.
Měsiece července když obležechu Benátčané, Florenští, Mediolánští, Mantavští, Farařští a jiné jich tovařistvo město Padavské s převelikým lidem, jakžto s deset tisíc jiezdných oděncóv a pěších jakžto bez čísla; a některý diel lidu jich oblehli běchu město Feltrenské s biskupem Feltrenským jménem Sicconem z Kaldinače, s hraběmi Sertenskými, se pány z Kamina. A když dlúho stáchu v obležení s pěti set helmy a s mnohými pěšími; neb město Padevské s Feltrenským bieše pod panstvím Mastinovým z Řebříka, pána Berúnského, a jiných měst, ježto jsú dřieve jmenována, a již dřieve řečení Benátčené byli dobyli Tungli, Saraballi a Bosana, ježto dřive byla pod panstvím Mastinovým; také hrabě z Kolalta, súdce tervizský a mnoho jiných zdvižechu sě proti dřieve řečenému Mastinovi a stáchu s Benátčeny. Tehdy jeden měštěnín města Belúnského jménem Sudracius z Bongogie bojieše sě, by nebylo tak ztraceno město Feltrenské a potom Belúnské, a tak došlo v ruce Benátčanóm, jichžto zvláště zlostí nenávidieše. A vida, že jest obležen ze všech stran, pomysli o Jakubovi Anoschanovi, jenž s hrady a s některými horami, ježto slušaly ku panství Belúnskému, naší opravě byl [sě] poručil. Uposlúchav [jeho] rady, když bychme v Parmě bez věděnie obú stranú, tak Berúnského jako Benátčan, přišel k nám tajemně, aby nezvěděli Benátčané ani pán Berúnský, neb proti němu činieše, řka: Byšte mohli přemoci a zapuditi nepřátely od města Feltrenského jednu bránu města chtěl bych vám otevřieti; nebo radějie bych vám přál města než jinému komužkolivěk. A já uposlúchav řeči jeho, položich jemu jistý den, v kterýžto bych tajemně přijel. A proto že jsem musil múdře sebrati lid, k jednomu sedání dvú šlechticí v biskuptví Novotržském nad Atazem sezvach mnoho pánóv tú omluvú, ačby přietelé jich učinili kterú miešku, abych mohl obrániti těch, ježto budú sedati. Ale úmysl byl, aby nebylo zvědieno, proč jsem sněm učinil, abych tak mohl města Feltrenského tajně dojíti.
Než vítěze a záhubci druhého, jenž v tom sedání bieše zvítězil, opásachme jej mečem rytieřským. A když sě to sta, prosich rytieřstva, ježto tu bieše, aby s námi jeli, žádnému věděti nedadúc, kam chceme. A oni hotovi jsúc ihned sě zdvižechu na cestu s námi. I jidechme celú noc skrze jeden údol jménem Flemarský, a zajtřejšieho dne jedechme po pustých horách, ježto jdú skrze Kastrimiginium, tady ježto lidé neobykli jezditi. A když přijidechme k jednomu lesu, ježto jest mezi Kastrimiginium a mezi Primegium, cesty jsme nemohli mieti pro vyvracované dřievie, a tak zúfáváše vojsko naše. Tehdy my pěší s některými pěšími po lomiech a po výmolech horských a po cestách dávno zkažených hledachme cesty, a tak že přijedechme přes les. A stražní lesu dávno byli otešli pro západ slunce, ani sú sě vtipovali v který strach ani v nebezpečenstvie, by sě jim mělo od koho přihoditi. A tak učinichme sobě cestu na horách. A když po nás tažechu, přijedechme k hradu Primegiskému, ježto také bieše obležen skrze Benátčany, a zapudivše nepřátely, dobychme jeho. Ti pak přijedše k tovařiství svému, ježto ležieše před Feltrenským městem, pověděchu, že veliký lid, jehož nevědie, čí by byl, táhne na nás. A oni uslyševše, od města v noci pryč jedechu. A zajtřejšieho dne jedúce z Primegia do Agorda a z Agorda pospiechajíce jedechme k městu Belúnskému. I poslachme napřed k Andigetovi, s nímžto jsme měli smlúvu, dávajíce jemu na vědomie, že jsme blíž města s lidem. Jenž ihned přistúpiv k hlavám a vládařóm toho města i vece jim, že poslové přišli řkúce, že hrabě Klarmonský Mastinóv z Berúna, pána jich, přijel s velikým vojskem, zapuzuje nepřátely, jim na pomoc. Ani vesele otevřechu brány, mniece, by byli přietelé, a my vjedechme v brány den svatého Prokopa čtvrtý den měsiece Črvence. A když všichni vjidechu rozvinuchme korúhve Českého královstvie a hrabstvie Tyrolského, a oni uzřevše nepřátely, užasše sě, nevěděchu, coby měli učiniti a nemožechu sě protiviti moci našie. A tak skrze milost božie obdržechme město. Ale hrad několik dní držechu proti nám; než hruozu uslyšavše ti, ježto na hradě běchu, hrad v naše ruce vzdachu. Potom položichme vojsko před městem Feltrenským. A proto že Berúnský tak mnoho mějieše činiti s Benátčany a oni s ním, že škoditi nám a vojsku našemu nic nemožieše, ale obojí s námi jednachu, žádajíce nás sobě na pomoc přitáhnúti. A když běchme šest neděl v obležení města Feltrenského, smířichme sě s Benátčany a svázachu sě s námi tak, aby s námi stáli se vší svú mocí v té válce proti Mastinovi z Berúna. I poslachu nám na své ztravě sedm set helmóv a mnoho pěších. My pak ostavivše bratra našeho s vojskem, jedechme do Benátek a tu jsme s velikú ctí přijati, a velikú nám počestnost ukázali, a svázánie, ježto bylo mezi námi, toho jsme potvrdili. A odtud vrátivše sě, Feltrenského města hladem dobychme. Oni pak z Karrarie Padvené smluvivše s námi, uvázachu sě v město Padevské a jechu Albrechta staršieho bratra Mastinova z Berúna, jehožto Benátčanóm uvěznie dachu, a zóstavše sluhy naše, obdržechu Padew v své moci. My pak ostavivše v městech Feltrenském a Belúnkém a na hradiech vládaře Wolmara z Burgstala, šlechtice z hrabstvie Tyrolského, v městě Feltrenském a v Belunii učinichme vládařem Andigeta z Bongogie, za hlavu pak války proti Berúnskému Jana Lipského, jenž sedmý den svého vládařstvie umřel jest, [na] jehožto miesto Zajiece jsme ustavili.
Tak vrátivše sě do hrabstvie Tyrolského, jidechme do údole jménem Eni a odtavad do královstvie Českého, a smířichme sě s vévodami rakúskými; neb před tiem neběchme sobě přietelé. Té zimy na masopust dachme dceru naši prvorozenú Margaretu Ludvíkovi, prvorozenému synu Karlovu, krále uherského, a svázachme sě s ním proti každému člověku.
Potom svak náš na zajtřie k uobědu nás pozva. Toho dne, když slunce vzchodieše, jeden náš rytieř vzbudi nás ze spanie a řka: Pane! vstaňte, súdný den nastává, neb všechen svět pln jest kobylek. Tehdy vstavše, vsedechme na koně a velmi ruče jedechme až do Pulkavy, chtiece jim konec uzřieti. A tu jim konec bieše. I byli sú sedm mil na dél; než širokosti jich nikterak jsme nemohli znamenati. Jichžto zvuk bieše podoben zvuku hlučíciemu, a křídla jich běchu zpisána jakžto črnými slovy, a na výsost běchu husty jakžto snieh, tak že slunce pro ně vidieno býti nemohlo. Také smrad veliký pochodieše od nich. A rozdělichu sě, některé letěchu do Bavor, některé do Frankonie, a jiné do Lumbart, a jiné sem i tam po vší zemi. A běchu velmi plodné; neb dvě přes noc porozovachu dvadceti jiných a ještě viece. Ale běchu malé, než brzo rozstiechu, a nalezachu je do třetieho léta.
Téhož času ve dvú měsiecí umřeli sú sestra naše a svak, vévoda rakúský, jichžto od toho času nikdy jsme nebyli vídali.

[11.] Kterak skrze naučenie ducha svatého ve sně jat sě vykládati čtenie svatého Matúše a procítiv velmi umětedlně a mistersky to, což ve snách počal, na jevě dokonal. Kapitola jedenáctá.
Když pak přijedechme do Čech, uda sě nám přijeti z Boleslavě do Túšeně, a když sen nás je sě trápiti, přijide nám silné myšlenie o onom čtení, ježto čtú den svaté Ludmily: „Podobno jest nebeské královstvie pokladu skrytému na poli, jenž, který člověk nalezne, skryje, a raduje sě jemu, prodá všecko, což má, a kúpí to pole.“ Opět „podobno jest královstvie nebeské člověku [kupci] hledajíciemu drahého kamene, a když nalezne jeden drahý kámen, jde a prodá všecko, což má, a kúpí jej.“ Opět „podobno jest královstvie nebeské sieti vpuštěné v moře, v niž sě všeliký národ rybí sebral, a když by naplněna, vytáhše ji a na břehu sediece, vybierachu dobré v své nadoby, ale zlé ven vypustichu. Takéž bude na skončení světa: vyndú andělé i rozdělé zlé z prostředka dobrých i pustie v komín ohnivý. Tu bude pláč a skřípenie zubóv. Rozuměli-li jste tomu všemu? Vecechu jemu: i ovšem. Vece jim: Protož každý mistr učený v nebeském království podoben jest člověku hospodáři, jenž vynosí z své pokladnice nové i staré věci. A tak o tom čtení svatého Matúše jev sě mysliti i usnuch a ve sně počech vykládati. Procítiv pak, obdržech rozum prvé strany čtenie, a tak z božie milosti pomocí všecko čtenie skonach, ježto sě takto počíná: „Podobno jest nebeské královstvie“ atd. Vykládánie šlechetného ciesaře Karla počíná sě na čtenie sv. Matúše.
Bratřie! řeči svatého čtenie nižádný nemóž svrchovaně vyložiti; neb rozum jeho také jest hlubokosti, že nižádný nemóž jich hlubokosti dosieci ani jich smysla dokonale vypraviti. A to svatý Pavel svědčí v své epištole a řka: „Ó vysokosti bohatstvie, múdrosti a uměnie božieho! kterak neobsáhlí jsú súdové jeho a nestíhlé cesty jeho!“ A opět týž: „Kto jest poznal smysl páně, neb kto rádce jeho byl jest?“ Však jelikož mně jest dáno svrchu od božie milosti, od niežto všecko dánie najlepšie a všeliký dar dokonalý s huory sstupující, jakžto píše svatý Jakub ve své kanonice: K rozumění tohoto svatého čtenie svatého Matúše vám něco vypraviti žádám a prosím vás milí, abyšte to bratrsky přijeli a čistým srdcem věrně znamenali. Slyšala jest vaše milost, že svatý Matúš v této pověsti královstvie nebeské ku pokladu skrytému na poli přirovnává, skrze kterýžto poklad zvláště duch sě svatý znamenává, jejž člověk nalezne skrze lásku a milost Jezu Kristovu, jenž jest slíbil svým věrným ve čtení sv. Jana a řka: „budu prositi otce svého, jiného utěšitele dá vám, aby s vámi zuostal na věky, ducha pravdy.“ Ale skrze pole nebo zemi, v nížto poklad onen byl nalezen, znamená sě srdce člověčie, kdežto seje člověk dobré i zlé své skutky, ježto nesú ovoce duši jeho naposledy tak, jakžto jest sěl, jakžto zjevně ukazuje svatý Lukáš ve svém čtení, a řka: „Ale to ježto jest padlo v zemi dobrú, to jsú ti, ježto srdcem dobrým a najlepšiem slyšiece slovo božie, a obdržie je, a ovoce přinášejí v trpělivosti. „Poklad pak ten jistě skryt jest před hřiešnými a nedóstojnými, ježto nechtie poznánie mieti ani pokánie činiti, a tak ztracují oči milosti božie, že pokladu toho nalezti nemohú, jsúce oslepeni, o nichžto praví prorok: Oči mají a nemohú viděti.“ Než člověk, jenž má skrúšenie, nalezne ten poklad skrze milost Jezu Kristovu, jakož dřieve řečeno jest. Nebo podle slova žaltářového: „srdcem skrúšeným a pokorným buoh nezhrdá, ale svým převelikým milosrdenstvím těší je vždy a pomáhá jim,“ jakožto se čte v žalmu: „Kochaj sě v Hospodinu, a on tobě dá prosbu tvého srdce.“ Ale poklad ten když člověk skrúšený nalezne, skryje jej v svém srdci, boje sě, a strachuje sě, střeže jeho, aby ďábel, protivník náš, kterýžto, jak praví svatý Petr v své kanonice, obcházie jakžto lev řeva, hledaje, koho by sežral, aby jeho nevyňal z jeho srdce. Jakž móž rozuměno býti to, ježto sě čte ve čtení svatého Matúše: „nevěz levice tvá, co činí pravice tvá.“ Ale máme znamenati to, ježto die, že pro velikú radost toho pokladu jde, to znamenává chvátánie; neb k dobrým skutkóm máme chvátati. Neb čte sě ve čtení svatého Lukáše: „Vejdi ruče do města a do ulic městských a chudé, mdlé, slepé a chromé uveď sem.“ Potom pak praví v též pověsti, že člověk nalezl poklad, šel a prodal všecko, což měl, to věz své hřiechy, odpoviedaje sě zlých skutkóv. Na svědectvie tomu čte sě ve čtení sv. Lukáše o Matúšovi, „jenž všecko opustil a šel po něm,“ a to bez divu, neb jest řekl spasitel: „dokavadž sě kto neodpovie toho všeho, což má, nemóž býti mým učedlníkem.“ A to jisté prodánie a odpověděnie má býti na trhu; ale ne na každém trhu, ale na trhu svědomie, to věz skrze pravú zpověď a vnitřnie zkrúšenie, a před knězem na to bohem zvoleným podle naučenie Jezu Kristova, jakož jest psáno ve čtení: „jděte a ukažte sě kněžím.“ K témuž také svatý Jakub v své epištole napomíná nás a řka: „zpoviedaj sě jeden druhému [z] svých hřiechóv.“ A za ty zlé skutky, ježto jsú tak prodáni a tak sě jich odpověděl, má vzieti dobré skutky a dědinu toho pole, to věz srdce, kteréž srdce má býti chováno v milosti božie a v trpělivosti, aby v něm poklad dřieveřečený zachoval. Kterýžto poklad v nebeském královstvie bude-li ustavičen, bude věčně mieti, jakož sě čte ve čtení sv. Matúše: „čiňte sobě poklady v nebesiech, kteréžto ani rez ani molové pokazie.“

[12.] Kapitola dvanáctá
Potom čte sě v tom čtení: „Podobno jest nebeské královstvie člověku kupci, hledajíciemu drahého kamenie.“ V kteréžto pověsti najprvé znamenati jest, že jest jeden drahý kámen, jemužto jmě jest margarita. A ten jest kámen přečistý a světlé barvy a beze všie poškvrny. A protož v této pověsti duchovním smyslem zákonu božiemu, v němžto mnoho dobrého, čistého, světlého a nepoškvrněného jest zavřeno, dobře móž přirovnáno býti. Ale tento člověk kupec, o němžto pravie čtenie, vlastním znamenáním člověka znamenává, jenž na tomto světě jest jako na veliké vodě, sem a tam sě točí, jenž rozličným úsilím a mnohým hubenstvím a rozličnými věcmi jest obvázán a jakož praví Job nikdy v jednotě nestojí. A protož vlastně kupec slove a člověku kupci se přirovnává, jenž vždy hledaje chodí, aby moh nalezti ten drahý kámen, to věz zákon boží, jehožto tak hledaje a chodě nalezne jistě. Jakož praví svatý Lukáš ve čtení svém: „hledajte a naleznete.“ A když pak člověk na tomto světě tak hledaje nalezne zákon boží, v němžto jakož dřieve řečeno jest, mnoho dobrého, čistého, světlého a nepoškvrněného, protož dóstojně móž přirovnán býti k onomu drahému kameni, jenž člověk onen nalezl, i šel a prodal všecko, což měl, a kúpil jej. Jenž spravedlivě drahý jest řečen; neb nic dražšieho ani větčieho jest na tomto světě, než podle ustanovenie božieho, přikázanie jeho, ježto jest psáno v tom zákoně, snažně plniti. A to podle vuole božie nám přikázáno ve čtení sv. Jana, když jest řečeno: „milujete-li mě, přikázání má zachovajte;“ neb skrze zachovánie božieho přikázánie bude bohu slúžiti a s ním potom kralovati. A tak móž rozuměno býti, ježto praví sv. Augustin: Bohu slúžiti jest kralovati. A opět praví: ktož chová zákona a přikázanie božieho, ježto jest v zákoně božiem psáno, ten bohu slúží a s ním bude kralovati.
Ale to ježto pravil dřieve v pověsti, že člověk onen šel a prodal všecko, což jest měl, a kupil ten kámen, znamenává sě tento svět neustavičný, v němžto nynie jsme a kupčíme, v němžto člověk den ote dne vždy jde a viecež k své smrti na každý den sě přibližuje. A protož v tom životě má všecko prodati, cožkolivěk má, to věz hřiechy i všecky zemské žádosti a tělesné; skrze svaté utrpenie a skrze jiné dobré skutky kúpiti má zákon boží, ježto jest onen drahý kámen, jehož budeli dobře ostřiehati, tak jda v tomto životě, bude blahoslaven. Jakož sě čte v žaltáři: „blahoslaveni nepoškvrnění na cestě, ježto chodie v zákoně božiem.“ A tak blahoslavený nepoškvrněný čistý vejde u vrata nebeského královstvie; a ta zajisté vrata, ježto jsú z drahého kamenie, ježto skrze moc toho drahého kamenie, to věz z zákona božieho, ihned jemu budú otevřiena. A tehdy uzří moc toho kamene drahého, jenž jest z vrat svatého města Jeruzaléma, když skrze ten kámen vejde do toho svatého města. O němžto a jeho branách sv. Jan v tajemstvie božím praví a řka: „dvanácte bran města, dvanácte drahých kamenóv jest a každá brána z drahého kamenie jest.“

[13.] Kapitola třináctá
Praví potom čtenie: „Podobno jest královstvie nebeské sieti vpuštěné v moře.“ Skrze sieť tuto móžeme rozuměti slovo božie, ježto jest bylo puštěno skrze apoštoly, kdyžto jim bylo přikázáno ve čtení sv. Marka: „Jděte po všem světě a kažte čtenie všemu stvořenie.“ A byla jest od nich puštěna v moře, to věz v tento svět. Protož znamenitě bylo jim řečeno: „Jděte po všem světě,“ jenž svět zajisté skrze moře duchovnie a dosti vlastně znamenává sě. Neb jakžto moře nikdy neodpočine, ale vždy sě tepe, sem i tam sě toče, a ty, ježto na něm plavají, svými vlnami mútí: takéž tento svět rozličným točením vždy sě točí, a ty, ježto jsú na něm, svú lstí a svým nebezpečenstvím vždy mútí. Kterýmžto nebezpečenstvím na tomto nebezpečném moři stesk sobě prorok, vzvolal k hospodinu a řka: „Spas mě hospodine! nebo jsú vešly vody až do mé duše.“ A opět týž: „Aby mě nepotopila búře mořská,“ to věz nebezpečenstvie tohoto světa. Neb zajisté skrze búři nebezpečenstvie a skrze moře tento svět prorok tuto chce znamenati; ale skrze ryby lidé na tomto miestě sě znamenávají. Protož praví ve čtení svatého Matúše: „Poďte po mně, učiním vás rybáře lidské.“ A jinde ve čtení sv. Lukáše řekl hospodin Petrovi: „Neroď sě báti; nebo s tohoto budeš lidi loviti.“ Protož nahoře řečeno: ze všeho národu rybieho, to věz člověčieho, v ni sě sebralo. Nebo všichni lidé kteréhožkolivěk národu, stavu neb výsosti neb kteréhožkolivěk oblíčeje, i zlé i dobré tato sieť, to věz božie slovo zbierá a ulovuje. Nebo netoliko k židóm ale ku pohanóm a obecně ke všem posláno jest, jakož sě čte v skutciech apoštolských: A jest posláno skrze apoštoly, o nichžto praví v žaltáři: „V každú zemi vyšel jest zvuk jich a na kraj světa slova jich;“ skrze ducha svatého, jenž jest, jakož praví múdrý Šalomún, naplnil tento svět; a také skrze našeho spasitele, jenžto zajisté slovo sám spasenie na tomto světě sěl a rozmetal.
A protož ve čtení sv. Jana praví: „Bych byl k nim nepřišel a jim nepověděl, hřiechu by neměli, ale již nemají omluvy o svém hřieše.“ To pak slovo musí sě naplniti. A protož praví nahoře: Když již byla naplněna. A naplněna pak bude ta jistá sieť nebo slovo, když to všecko, ježto jest tiem slovem skrze ústa božie a svatých jeho povědieno, ovšem skutkem naplněno bude. Nebo čte sě ve čtení sv. Matúše: „Najmenšie slovce anebo diel slovce nezhyne, ani zmine národ tento, až sě to všecko stane: nebe a země minú, ale slova má neminú,“ jako sě čte ve čtení sv. Lukáše. A když pak ta sieť, to věz slovo božie, bude naplněno, tehdy ihned naplněno bude číslo svatých lidí a zabitých pro slovo božie, jakož v tajemství bohem viděl sv. Jan v znamení a řekl: „Viděl jsem pod oltářem božím duše zabitých pro slovo božie, ježto jmiechu a volachu hlasem velikým a řkúce: Dokavad hospodine svatý a spravedlivý nepomstíš našie krve nad těmi, ježto přebývají na zemi? I by jim dáno každému dvoje rúcho bielé a řečeno jim, aby odpočinuli čas ještě malý, ažby sě naplnilo číslo bratří jich, ježto mají zbiti býti jako oni.“
Po naplněnie sieti neb božieho slova a čísla dřieveřečených přiblíží sě den súdný a poslední, jakož dává znamenati evangelista v sloviech dřieveřečených, když die: „tak bude na skonání světa.“ Tehdy na tom súdě bude vytažena ta sieť naplněná; protož praví: „vytáhnúce.“ A tiž vytáhnú, ježto jsú ji vpustili, to věz světí apoštolové; neb oni vytáhnú sieť, to věz slovo, ježto jsú v nás sěli, s polem i s semenem i s semenovým ovocem. A plnú vytáhnú zajisté zlých i dobrých, to věz těch, v nichžto slovo božie dobrý plod učinilo, a těch, v nichžto zlý plod učinilo, jakož sě čte ve čtení sv. Lukáše: „To což seje člověk, to žieti bude,“ a takéž praví v žaltáři: „ktož seje ve slzách, v radosti bude žieti.“ A protož že jsú oni vsěli v nás, takéž z nás budú žieti. A vytáhnú pak nás čtyřmi provazy, ježto jsú v té sieti podobně sieti tělesné, již také čtyřmi provazy táhnú. Neb v každé sieti jsú čtyřie provazové, dva nad vodú roztažená a dva v dole pod vodú plaváta. A ta dva dolejšie odpovědáta těma dvěma svrchniema, tak že ten, jenž jest na pravici dolejší, odpoviedá tomu, jenž jest na pravici svrchnější. Takéž jest v té sieti duchovnie, v nížto jsú také čtyřie provazové, jimižto všickni taženi jsú: dvěma, ježto svrchu plaváta, a ta jsta s strany božie, to věz milost a síla; a dvěma, ježto v dole plaváta, ježto jsú s strany našie, to věz přiezeň a nenávist. Prvému provazu svrchniemu, to věz milosti božie, odpoviedá prvý dolejší, to věz přiezeň, a těma dvěma táhne dobré. O prvním praví hospodin ve čtení sv. Jana: „žádný nemóž přijíti ke mně, jedno až by otec mój přitáhl jej, to věz skrze milost.“ O druhém takéž praví ve čtení sv. Jana: „Ktož mě miluje, otec mój bude jej milovati,“ a k němu přijdeme, to věz přitažením milosti a milovánie, a přiebytek u něho učiníme. A o tú dvú provazú móžem rozuměti to, ježto die David v žaltáři: „Provazové padli sú mi u přesvětlých.“
Opět druhému provazu svrchniemu, to věz síle, odpoviedá druhý dolejší, to věz nenávist. A těma táhnú všecky zlé. Neb každý, kto zle činí, nenávidí světlosti, jakž sě čte ve čtení sv. Jana. A jelikožto k těm věcem viece jest potřebna síla než ku prvním: nebo první svobodně pójdú na súd, nadějíce sě odplatě; ale tito poběhnú súdu, bojiece sě věčné muky a skryjí sě v jeskyniech a v skalách a dějí horám a skalám: padněte na nás a skrýte nás před oblíčejem toho, jenž sedí na stolici, a od hněvu beránkova; nebť jest přišel den veliký hněvu jich, a kto bude moci státi? jakož sě čte v tajemství božiem. A protož jelikož k těm potřebna jest síla, aby tu taženi byli nerádi. O prvniem, to jest o síle, móž rozuměno býti to, ježto praví apoštol: všickni budeme vtrženi, to věz silú boží, vstřiec Jezu Kristovi v povětřie. Praví také spasitel ve čtení sv. Jana: „když budu povýšen ot země, všecko přitáhnu k sobě,“ to věz svú silú. O druhém pak čte sě v králových knihách: „vztáhli jsú nad Jeruzalémem provázek Samarie a břiemě domu Achabova,“ A o vobú praví žaltářník v podobenství těch hřiešných: „Provazy hřiechóv jsú mě obtočili.‘ A tak všickni budú vytaženi v té sieti skrze svaté apoštoly, když bude naplněna, jakož jest povědieno: dobří, to věz, i zlí. Neb jakož praví apoštol: „Všickni stanem před stolicí boží, abychom vzeli, to věz odplatu za to, což jsme v těle činili.“
Vytáhnú pak nás na břeh, to věz před stolici všemohúcieho boha, ježto vlastně jest k břehu přirovnána; neb jakož břeh jest konec plavajících, takéž ta stolice jest konec těch všech, ježto na tomto světě jako plovú. A když nás vytáhnú, tehdy sedú světí apoštolé podlé břehu, to věz podle stolice, jakož dřieve řečeno jest. I také praví náš spasitel ve čtení: „Když sede syn člověka na stolici své velebnosti, sedete i vy na dvanácti stoliciech, súdiece dvanácte národóv Israhelských.“ I vyberú súdem božím dobré v své súdy, to věz připíší je k nebeskému království, tu kdež jest mír a radost, podle jeho pravého súdu. Ale zlé ven vypustie, to věz do věčného pekla odsúdie, tu kdež bude pláč a skřípenie zubóv. A to sě stane slovem božím, když die ke všem dobrým: „Poďte požehnaní otce mého, přijměte královstvie vám připravené od počátka světa.“ Ale k zlým die: „Jděte prokletí u věčný oheň,“ jakož sě čte ve čtení svatého Matúše.
A jakž sě ten súd dokoná, ihned andělé jakožto slúhy, ježto mají všecku popravu učiniti, tak jakž jest otsúzeno, rozdělé zlé z prostředka dobrých i pustie je v komín ohnivý, kterakž sě píše ve čtení. Neb oni jsú slúhy božieho přikázánie, jakožto o nich praví žaltářník: „Chvalte, praví, hospodina, všickni andělé jeho, ježto máte velikú moc, činiece jeho přikázánie, aby slyšán byl hlas jeho promluvenie; chvalte boha všecky moci jeho slúhy, ježto činíte vuoli jeho.“
Praví potom ve čtení: Rozuměli-li ste tomu všemu? Vecechu jemu: „Také.“ Otázalivá jsú tato slova. A když syn boží bieše pověděl svým učedlníkóm tři pověsti dřieveřečené, tázáše jich týmiž slovy, a řka: „Rozuměli-li jste tomu všemu?“ Ale ne proto jich tázáše, aby sě mýlil, rozumějíli, nebo on všecko vie dřieve než sě stane, ale aby tieže, jich smysl k svému poznání výše pozdvihl. A o tom máme příklad zjevný o sv. Petru, jakož sě píše ve čtení sv. Matúše, jenžto když byl otázán, „kým by řekli lidé syna člověčieho,“ a on odpověděl: „Tys Kristus, syn boha živého,“ ihned ot boha bylo jemu řečeno: „Tělo a krev nezjevilo tobě, ale otec mój, jenž jest v nebesiech.“ Hledajž, kterak k uotázání synovu, otec s nebes rozum Petróv ku poznání téhož syna skrze zjevenie ducha svatého ruče pozdvihl. Takéž zajisté k tomuto otázání Jezu Kristovu svatých apoštolóv rozum ihned byl pozdvižen, takže ihned odpověděli, a řkúce: „Také pane,“ to věz, tomu rozumieme.Protož hospodin vida jich smysla pozdviženie a znamenaje jich radost k naplnění jeho svatého naučenie, chtě je ještě viece k té žádosti přitáhnúti, radost nebeskú jim slibuje za otplatu, a řka: „Protož každý mistr učený v nebeském království podoben jest k člověku hospodářovi, jenž vynosí z svého pokladu nové i vetché věci.“ A dobře praví: mistr učený, jenž to věz slovem svého učenie a příkladem dobrého života jiné učí; neb kteříž jiné učí a sami nečinie, slovú dobře mistři, ale neučení, jakož praví ve čtení sv. Matúše: „na stolici Mojžíšově sedú mistři a zákonníci; podle jich naučenie čiňte, ale podle jich skutkóv neroďte činiti.“ Hledajž, že slovú mistři ale ne učení. A protož ne každý mistr, ale mistr učený podoben jest k člověku hospodářovi, jenž z svého pokladu vynosí nové i vetché věci. Poklad zajisté jest zbožie, ježto sě jedno po druhém přikládá. A jakožto pravý hospodář v potřebu pro svú čest vynese nové, ježto v nově položil, a také vetché, ježto dávno zachoval: takéž mistr učený z svého pokladu, jenž skrze nadšenie ducha svatého v svém srdci položil a pro čest, ježto má mieti v nebeském království k naučení a ku polepšení jiných svým svatým kázáním a naučením nového i starého zákona znamenie spasitedlné vynosí a vykládá. A právě tacíž jsú mistři učení, o nichžto praví Daniel prorok: „Ti ježto budú učení, budú sě stkvieti jako světlost nebeská,“ a ti, ježto pravdě učie mnohé, jakžto hvězdy věky věkoma. Amen.

[14.] Kterak jeho Ludvík Bavorčic, jenž sě ciesařem činil a nazýval sě jím, křivě osočil k otci, a kterak když byl přijel do Aviona s otcem ku papeži Janovi, kardinál Petr prorokoval jemu a řka: ty budeš ještě ciesařem, a on jemu odpověděl: ty budeš prvé papežem. A to sě obé naplnilo. – Kapitola čtrnáctá.
Téhož léta přijev blíž Mýta, zrušichme hrad Choceň a jiný mnohé hrady páně Mikšovy z Potnšteina; neb jsem měl toho času válku s tiem jistým pánem, než potom byli sme smířeni. Téhož času nalezena byla střiebrná hora u Vřesníka.
Téhož léta zdvižech sě na cestu s mnohými šlechtici českými, chtě jeti do hrabstvie Lucemburského k uotci našemu, jenž bieše pro nás poslal, a z Frankfurta vrátichme sě zase. V tom vrácení učinichme zbor kanovníčí u Všech svatých v kapli králově na hradě Pražském. A potom jedechme k králi uherskému, jenž těžce nemocen bieše. A dřieve než sě do Čech vrátichme, přijede otec náš k Ludvíkovi, jenž sě ciesařem nazýváše, na smluvení smířenie. Ale ten Ludvík slíbil nám byl, žeby nechtěl žádných smluv s naším otcem, ani žádného smířenie bez nás mieti, ale podle našie rady chtěl by sě dobrotivě s naším otcem sjednati.
Ale ten Ludvík zapomenuv viery a slibuov svých lstivě oklamal otce našeho a připravil jeho k slibu, jistě to jemu, že sě dávno se mnú smířil. A tak učinil veliké nedoufánie mezi mnú a otcem mým, a učinil také proto smířenie, ježto byl vymyslil sobě ten Ludvík, by bylo mezi mnú a mezi ním sě stalo, že otec náš přije od něho manstvie jakožto od ciesaře pravého. A smiři sě s ním a v mnohých věcech po jeho vuoli postúpi, ježto by byl nikakéž neučinil, by to byl věděl, že my ještě nejsme s ním mírni. Tehdy já to zvěděv, jedech k uotci našemu do Miltemberka Mohúckého biskupstvie, dávajíce jemu na vědomie, že to všecko jest křivda a lest, ježto ten Ludvík Bavorčic s ním mluvil. A tak všecko to, což mezi nimi bylo sě stalo, s českými šlechtici ani zapečetiti ani té smlúvy chtěli jsme držeti, a toho všeho, co sě tu stalo, za nic jsme neměli.
Odtavad jedechme do Prešpurka, ježto jest na mezi uherské a rakúské, i smířich krále uherského s kniežetem rakúským. Potom otec náš jede do Moravy, chtě zkaziti Mikuláše, knieže opavské a ratiborské, jemužto u otce našeho jedva jsme milost nalezli. Ale však to jisté knieže da otci našemu hrady a mnoho peněz. Odtavad tažechme na obleženie hradu Potnšteina; neb ten pán proti nám a proti králi českému bieše sě zpáčil, a lupeži mnozí dějechu sě s tohoto hradu. A kterakž kolivěk bieše jakžto nedobytý hrad, však v devieti neděléch jeho dobychme a věži s šlechticem, jehož hrad bieše, na zemi převrátichme a zdi se vším hradem na zemi položichme. Potom jedechme s uotcem naším do Vratislavě. Ale biskup toho města bieše otci našemu neposlušen, a proto otec náš rozhněvav sě, odjal tomu jistému biskupu hrad jménem Mileč. A on pro tu věc klel otce našeho; otec pak náš vyhna jeho i s Elenú z města. Ta mieška trvala přese dvě létě mezi otcem naším a žákovstvem tiem.
Odtavad otec náš taže do Budišína a odtavad do Francie na pomoc králi franskému; neb tehdy počínáše sě válka mezi králi franským a englickým. A ostavi nás miesto sebe v království Českém; my pak miesto sebe ostavivše pana Petra z Rozmberka, i tažechme po otci našem skrze Bavory. A když tu běchme, najidechme svaka našeho Jindřicha, knieže bavorského, an již umřel, jenž jediného syna s sestrú naší Margretú bieše ostavil za dědice, dietě v desieti létech, jehožto opravu i země jeho obsáhl bieše Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem, pro manželstvo a smlúvu, ježto ten Ludvík byl učinil s uotcem dřieve řečeného dietěte. I zahnal byl dceru Rudolfovu, kniežete bavorského, syna bratra svého, ježto dřieve řečenému dietěti byla slíbena a oddána, i dal tomu jistému dietěti dcerú svú, ježto ještě nemožieše mluviti řka, že chce za ni slíbiti, dokavad by sama za sě nemohla mluviti. A tak pak božím přepuštěním něma ostala.
A odtavad přejevše Bavory, přijedechme k otci našemu do hrabství Licemburského. A odtavad s velikú žádostí jedechme na pomoc králi franskému, jemužto tehdy oblehl bieše král anglický město Rotomagenské, dřieve než on lid svój sebral. A odtavad tažechme před městečko svatého Kvintina; potom tažech[me] před městce Červené Hory a odtavad tažechme až blíž města Laudinského. Potom navrátiv sě, táhl proti hrabství Hannonskému, a tu král franský taže po něm až do hranic hannonských. Tu pak oba stany rozbista na meziech hannonských, ale král anglický postúpi i taže pryč, ostaviv králi franskému pole, čekav jeho celý den s zjednanými zástupy, kterakž kolivěk v své vojště mnoho kniežat s sebú měl z Almanie, to věz knieže brabanské markrabi juliackého a hrabi ot Hor a hrabi flandrnského; z vyššie pak Almanie měl s sebú markrabi mišenského, markrabi bramburského, syna Bavorova, a mnoho jiných s mocí Ludvíkovú, jenžto Ludvík toho krále anglického po vší Germanii poručníkem ciesařstvie miesto sebe byl postavil.
V ty časy, když otec náš jedno oko bieše ztratil, na druhém počav nemáhati, taže do hory Pessolanské tajemně k lékařóm, zdaliby mohl uzdraven býti; jenž však toho času oslepen byl. A my v ty časy jedechme k králi yšpanskému na pomoc proti králi granackému a skrze Agac lid a přípravu naši již běchme napřed poslali do hory Albanské. Než otec náš vzdrže nás v hoře Pessolanské tajemně, nedada nám dále jeti.
A když nemohl uzdraven býti otec náš, tehdy tažechme s ním do Aviona ku papežovi Benedictovi dvanáctému na sjednání s ním o peniezi svatého Petra, jenž dávají v biskupství Vratislavském, ani tehdy bylo to zjednáno, a by tak ostalo na miešce. Však potom byla zjednána ta mieška, ježto bieše mezi kostelem římským a mezi dřieveřečeným biskupstvím pro peniez dřieveřečený. Ale když tu běchme, zpoviedachme sě tomu jistému papeži o vidění, ježto sě bylo stalo o Delfinovi viedenském, když jsme byli v Italii, jakž jest dřieve řečeno. Však toho času zdálo nám sě, že lépe jest mlčeti pro některé věci nežli otci našemu zjeviti neb rozprávěti. A když tu běchme u papeže, Petr někdajší opat kláštera Sistanského z Lemovického biskupstvie rodem učiněn bieše biskupem altyziodolenským, potom arcibiskupem senonenským, opět potom učiněn arcibiskupem rotomagenským. Než toho času bieše kardinálem jménem sv. mučedlníkóv Nerei a Achillei, o němžto dřieve pamět byla, jenž bieše slúžil mši v popelečnú středu, jakožto prvé praveno jest. Ten přijal nás bieše v svój duom, nás markrabi moravského toho času, když přebývachme u papeže Benedikta. I vece nám v jednu hodinu, jsa s námi v svém domu: ty ještě budeš králem římským, jemužto odpověděchme: ty budeš dřieve papežem. A to obě sě stalo jakožto níže bude vypravováno.
Potom s otcem naším vrátichme sě zasě do Francie, a odtavad posla nás otec náš k sestře naší, ježto bieše ostala vdovú po Jindřichovi kniežeti bavorském, jížto násilé činieše Ludvík Bavorčic, jenž sě ciesařem načítáše, abych jí radil a pomocen byl. A když přijedechme k ní, najidechme, ana sě s ním byla již smířila. A odtavad jedechme skrze arcibiskupstvie Salcburské přes hory, jimžto dějí Aurertur. A když celý den jedechme po údolí, jemuž dějí Gerlos, rozpomenuchme sě o tom divu nebo vidění, ježto den svaté Mařie do nebes vzetie v Tarenci Parmenského biskupstvie bylo nám sě přihodilo. A od toho času na čest velebné panny Marie počech hodiny jednati, aby na každý den zpievány byly v Pražském kostele, tak aby o jejiem svatém životě, skutciech a diviech na každý den nové lekcie byly čteny. A to sě potom stalo,jakožto potom bude vypraveno. Tu také přijidechme k bratru našemu do údole, jemuž jmě Insuburcha, jenž ostaviv biskupa tridentského za hlavu v hrabství Tyrolském i jede s námi do Čech; odtavad k králi krakovskému, potom k Karlovi, králi uherskému, s nímžto a jeho synem Ludvíkem, zetěm mým, sváza sě sliby silnými.
A když tu ještě bieše, přijedechu poslové řkúce, že žena jeho s šlechtici hrabstvie jeho proti němu spřisáhla sě; protož on skrze Bavory a skrze Čechy musil v náhle vrátiti sě do hrabstvie Tyrolského. A my po malém času tažechme po něm do téhož hrabstvie do údolu jménem Eni. A tu tajemně zvěděchme, že jeden jménem Albrecht, syn rozený ženy bratra našeho, a jeden šlechtic, hofmistr dřieveřečené ženy bratra našeho, jednali s jejím povolením a jiných šlechticóv té vlasti, aby sě rozlúčila s bratrem naším a pojala Ludvíka, syna Bavorčicova, jenž sě činieše ciesařem, a že všichni šlechtici chtěli by jeho poslušni býti jakžto svého pána, a ona bylaby jemu za ženu. To my chtiec zvěděti jistě, položichme tajemně stráži tomu jistému Albrechtovi s Buškem menším a javše jeho vedechme po lesu až na hrad, jemuž dějí Sonburg blíž Nyšpurgi. Tu když byl dán na mučenie, vyznal, že to všecko tak jest, jakž mi bylo rozpravováno. Tehdy chtěchme jieti hofmistra ženy bratra našeho, jenž však toho času rukú našich ujide; ale hrad jeho zbořichme až do země. A on také potom skrze přátely své v ruce naše byl dán, tak abych jeho při životu ostavě, v jiných věcech podlé našie vuole v mú rukú držal. To všecko našemu bratru na vědomie dali jsme, jenž nám děkuje uposlúcha našie rady; i položichme stráži hradu Tyrolskému a ženě.
Potom tažechme k sestře své do Bavor; neb nás potřebováše. A odtavad vrátichme sě skrze Salcburské arcibiskupstvie i přijedechme do biskupstvie Brixenského k hradu, jemuž jmě Tanbus. A potom tažechme skrze údol jménem Kadubrii do města Belunského a v noci vjedechme u předhradie hradu přetvrdého jménem Jumellarum u vigilii svatého Václava, božieho mučedlníka. A tak oblehše jej, obdržechme ten jistý hrad, jenž bieše hrabie Cenského pána z Kamina a tak měštan Benátských. A ti všickni tehdy běchu moji nepřietele. Než však ten hrad po smířenie v naší moci osta.
Odtavad tažechme do města Tridentského, a přijevše, tažechme do hrabstvie Tyrolského; i byli jsme [tu] až do vigilie sv. Kateřiny. A ten den obležechme hrad jménem Penode nad Gardií, jenžto hrad oblehl bieše lid Lucemóv, vládaře medulánského a pán z Arta, jichž my, sebravše lid tajemně, s biskupem tridenským odtavad zapudichme, a den svaté Kateřiny hrad v naše ruce byl vzdán, kterýžto my hrad dachme kostelu Tridenskému. Potom dán nám byl hrad jménem Belvesini biskupstvie Vincentinenského, kterýžto hrad se vším hrabstvím držieše Mastin z Berúna. K němužto musili jsme tajemně přijeti v noci s velikým lidem a jej obsaditi lidmi. A odtavad vrátichme sě do Tridenta a z Tridenta jedechme do města Belunského.
A když tu běchme, tehdy patriarcha akvilenský obležen byl od kniežete rakúského a od hrabě veronenského, ježto polem ležechu blíž Veroniana a Forlivii, jímžto patriarcha s svým lidem obrániti sě nemožieše. I posla nám list těmito slovy:
Vám přesvětlému kniežeti Karlovi z pokolenie krále českého, markrábi moravskému, i vašemu rytieřstvu dáváme na vědomie, že duom panie všech paní a panny všech panen duom Akvilenský skrze nepřátely těžce obležen, jemužto však slúhy paní nebo panen radějše mají pomoci. A protož prosíme vás a vašich všech kniežat obecně, aby pro milost panie všech paní nepřepúštěli tak jejieho domu a zbožie kaziti.
To uslyšavše, s naším rytieřstvem, dobře se dvěma sty helmovníky a tisíci pěšími, tažechme přes hory převysoké, tudy ježto nebieše cesta obecná, ale hospodin cestu nám zpósobil, skrze Senevallem. I přijedechme s velikým nesnadenstvím do biskupstvie Akvilenského. A druhý den přijedechme ku patriarše, jenž bieše sebral lid svój a stany rozbil s našie strany blíž jedné řeky proti našim nepřátelóm, ježto ležechu s druhé strany řeky té, ježto bieše mezi námi i mezi nimi. Ani pak té noci zvěděvše přijetie naše, utečechu a rozpršechu sě jich vojsko. Tehda zstíhachme je a obležechme diel jich na jednom hradě. A tu ležechme dlúhý čas a bojovachme často proti tomu hradu. A tu také z našich mnozí byli raněni.

[15.] Kterak král Jan, učiniv poručníkem Karla, markrabí moravského, všeho královstvie Českého sám jel do Francie. – Kapitola patnáctá
Po malém času král Jan a markrabě moravský do Čech běchu sě vrátili. A král Jan všeho královstvie Českého vládařstvie dal v ruce Karlově, ale tiemto činem, aby Karel dal králi Janovi pět tisíc hřiven hotových peněz, a tak aby také král Jan neměl ve dvú letú na bydlo do Čech přijeti, ani v těch létech kterýchžkolivěk peněz od královstvie potřebovati. Ty jisté penieze velmi brzo skrze Karla dobyté král Jan vzav, taže do Francie. Po jehožto vyjetí Karel, markrabě moravský, sčastně, opatrně a mužně zpravoval královstvie, a cožkolivěk bylo zkaženo nebo zrušeno, toho všeho polepšil a ku pravému stavu zpósobil a navrátil.

[16.] Kterak král Jan po dvú letú vrátiv sě do Čech s velikými a urozenými muži, jel do Prus proti Litvenóm bojovati. – Kapitola šestnáctá.
Když pak tě dvě létě minušta, jakž to dřieve povědieno jest, král Jan vrátiv sě do Čech, zpósobi, aby s Karlem markrabí spolu do Prus táhli proti Litvanóm bojovati. Protož brzo připravivše sě na cestu i potřeby, do Vratislavě tažechu; kamžto také král uherský, hrabě holanský a mnohá jiná kniežata, markrabie, vévody a rozliční jiní lidé urození tiem úmyslem z rozličných krajin světa sjeli sě.
A když tu u Vratislavi běchu, mezi jinými utěšeními, po nichžto kniežata obecně stojie, ta nenávistivá vzteklá hra kostek vzdviže sě mezi nimi. Na příklad velikého divu král uherský a hrabě holanský tak vrúce hrali mezi sebú, že ten hrabě holanský na králi uherském šest set zlatých velmi brzo získa. Pro něžto když dřéve řečeného krále hněviva a nechutnú mysl majícího uzře, tehdy z náhlosti a hrdú myslí vece tato slova: "O pane králi! divno jest, že když jste knieže tak velebné, jehožto země zlata dosti má, pro tak malý počet peněz tak máte nechutnú mysl ukázati a v nepokoji položiti úmysl váš! Aj aby vy a všickni jiní viděli zřejmě, že peněz tak dobytých nemiluji, ani v užitek mój jíti mají, ale svobodně otjíti ode mě." A to propověděv všecky penieze ve jhře získané prostřed lidu okolo stojícieho vrže. Pro něžto ten král věčší poče hněv proti němu, kterýžto hněv jakžto múdrý čině sě nedbaje, mlčením zataji.
Ne po mnohých pak dnech všecka ta kniežata a slovútní lidé z Vratislavě do Prus tažechu. A tu když dlúhý čas ledu čekajíce ležechu, ale zima tak bieše teplá, že přes led jiezdy jakožto jiná léta nemohli mieti. A tak mnozí urození lidé, svých slibóv nenaplnivše, ztratichu úsilé a náklady.

[17.] Kterak Kazimír, král krakovský, a Bolek, knieže svídnické, byli pósobili stráži, aby krále Jana a Karla, markrabí moravského, kdyžby sě vracovali z Prus, mohli jieti. – Kapitola sedmnáctá.
Pak vrátivše sě páni jmenovaní, každý z nich do své země jede. Pak král krakovský a Bolek, knieže svídnické, zlostivú a lstivú uložili radu, kterak by krále Jana a Karla, markrabí moravského, když by sě vracovali z Prus, mohli jieti, a po mnohém pohanění až do poslednieho penieze obšacovati. Než oni té lsti nevědúce, král Jan s svými skrze marchii Bramburskú a Lužnickú zemi jeda, do hrabstvie Lucemburského sě zdviže. Ale Karel minúti nemohl, by nemusil skrze zemi krále krakovského do Vratislavě sě zasě vrátiti. A tak jeda přitaže do města Kališe. A tu podle zpósobenie krále krakovského a kniežete svídnického byla jemu stráže tajemně položena, ne tak aby byl jakžto zjevný nepřietel jat, ale aby z města neušel, tajemně měli střieci. Tomu ihned když Karel markrabie urozumě, učini sě jakoby toho střeženie neznamenal, i vece že by tu chtěl pro odpočívánie několik dní ostati. Zatiem posla k vládaři vratislavskému posla pěšieho, dávaje jemu na vědomie všech věcí zjednánie pořádně.
Jenž ihned se třmi sty oděnci blíž k městu Kališi jedva za jednu míli přijev, a výborný hynšt Karlovi markrabí před bránu městskú posla. Jehožto Karel opatrně čekáše, jakžto od posla, jehožto byl do Vratislavě poslal, byl naučen. A tak na ten poslaný kuoň vsed, ručím během k svým, ježto z Vratislavě na vysvobozenie jeho byli přitáhli, brzo přijede. A když král krakovský urozumě, že Karel markrabie tak jeho ušel osidl, všecku čeleď jeho, ježto po něm v Kališi bieše ostala, zjímati káza: jižto potom, kdy Karla markrabí, jakžto byl umyslil, vzdržeti nemohl, svobodnu propustil.
Potom pak Kazimír město Stínavu, ježto k Vratislavské zemi přislušie, oblehl a dobyl jeho, a tu mnoho ohyzdných věcí učinil, panen cti zbavuje a městské ženy pohaněje. To když králi Janovi, jenž tehdy na Rýně přebýváše, vzkázáno bieše, ihned sě do Čech vráti, a sebrav vojsko, město Svídnické obleže, a předměstie zrušiv, země jeho veliký diel zkazil, města Landeshuty dobyl a přemohl. A proto že knieže svídnické ty lsti a úklady nepravé, jimižto Karel v Kališi, jakžto dřieve řečeno jest, měl staven býti lstivě a nepravě, byl zjednal: král Jan a Karel, markrabie moravský, deset neděl v zemi dřieve řečeného kniežete leževše, zemi nepřietelsky poplenivše na pomstu dřieve řečené zlosti, do Čech sě vrátichu.

[18.] Kterak mnohá kniežata odpověděla králi Janovi a Karlovi moravskému, a kterak král Jan oblehl Krakov. Kapitola osmnáctá.
Když sě ty věci stachu, potom po malém času Ludvík Bavorčic, jenž sě ciesařem nazýváše, s králem uherským, s králem krakovským, s vévodú rakúským, s markrabí míšenským a s kniežetem svídnickým silné svázánie na krále Jana, krále českého, a na Karla, markrabí moravského učinichu; a ti všickni dřéve řečenému králi Janovi a Karlovi, markrabí moravskému, v jednom témdni svými listy odpověděchu, chtiece je podstúpiti a jakžto nad svými úhlavními nepřátely sě mstíti. Jichžto novin král Jan užasl sě, slovútné své posly, totiž pana Mikuláše z Licemburka, svého zvláštnieho rádci, a pana Jindřicha z Nyemburka, svého najvyššieho písaře, posla k Ludvikovi, aby s ním sě sjel k některému roku na smířenie, aneb na uloženie příměřie mezi nimi. Jenž sprostně odpovědě, že nechce s ním žádného mieti příměřie, ani kterého míru s ním jednati. A král Jan, to uslyšav, vece: Ve jmě božie! čímž viece budem nepřátel mieti, tiem věčší plen a viece kořisti budem mieti; a my přisaháme skrze pána Jesu Krista, že kterýž kolivěk nás z nich prvý podstúpí, na toho tak sě obořím, že sě všickni jiní leknú.
Potom po malém času Kazimír, král krakovský, město Mikulášovo, kniežete opavského, jménem Zaar podstúpi a nepřátelsky obleže. Jenž ihned k králi Janovi posla a přesnažně prose, aby něco lidí oděných jemu poslal, jichž pomocí město své skrze krále Kazimíra obležené mohlby zachovati a vysvoboditi. Král Jan to uslyšav, veselú myslí odpovědě, že jemu nechce žádného lidu poslati, než ve čtyřech dnech chce na pomoc jemu přijeti sám svým životem a s množstvím převelikým lidu oděného.
Ihned král Jan všecky šlechtice královstvie Českého sezvav v hromadu, vece přede všemi: Aj, urození, hrdinní, věrní a milí lidé! Musíme královstvie našeho a vlasti našie mečem a oděním brániti proti těm, ježto nám a vám bezprávně škodie. A proto že ten Kazimír, král krakovský, podstúpil nám na potupu královstvie našeho a koruny našie mana, knieže Mikuláše, knieže opavského, nepřietelsky, jímžto velebnost naši velmi těžce rozhněval, ani lehce máme nésti, že ti těžký úraz trpie, ježto sě pro mír a pokoj našemu panství poddali, protož aby nám lenost nebyla připsána, ani také netbánie a prázdného odpočivánie spanlivost byla nám přidána: chcem a zkazujem z vás všem a každému zvláště, aby ihned oděnie vaše vezmúce, k boji přípravně bez meškánie po nás táhli, abychme zapudili onoho nemúdrú ošemetnost, jenž knieže a mana našeho směl jest podstúpiti, kterýžto našie obrany požívaje, měl by s právem pokoji sě radovati. Tehdy šlechtici k královým slovóm odpověděchu: Pane králi! z práva našeho jest a od starých časuov bez porušenie držáno, že z královstvie nemáme s uoděním jeti, než v meziech královstvie proti těm, ježto královstvie podstupují nepřietelsky, vší silú máme brániti a opravovati. Jimžto král odpovědě: Kněžstvie Opavské, jakžto jiná kněžstvie Polská, k králi českému a k koruně České útočiště mají, protož my již jedem v uodění připraveni na cestu, a uzříme, kto z vás bude obvázán plachým udatenstvím a smělostí nemúdrú, aby po nás ostati směl.
A tak král Jan té noci s pěti set helmy z Hory Kutny taže, tu kdež ta slova s šlechtici a se pány královstvie Českého bieše mluvil, a ku kniežeti Mikulášovi opavskému dnem i nocí chvátaje jedieše; a ihned tažechu po něm šlechtici královstvie Českého a vládyky všickni. A prvé než k dřéve řečenému kniežeti přijede, měl dva tisíce helmóv, kromě střelcóv a jiných dobře oděných; jichžto pan Čeněk Lipský se třmi sty oděnci spieše chvátaje předjel, a s Uhry i s jinými, ježto královým přikázáním kněze Mikulášovo město běchu oblehli, boj litý napravi. Kteréžto, když sě běžeti jechu, až do města Krakovského stíhal jest, a na tom běhu tři sta Uhróv bylo zahubeno a šedesát mužóv urozených jato. A jiné tak stíhal litě, že on a veliký diel lidu jeho rozlítivše sě, do města po nich vjeli: a oni mřieži s brány spustivše, v městě je zdržechu. Ale král Jan to přehořce nosieše na mysli, že on v takém pobití nebyl; nebo města beze všie obrany bylby dobyl. Však ihned toho dne Krakov s velikým vojskem obleže: a tu leže, veliký diel země popleni a předměstie zkazi.
Tehdy Kazimír, král krakovský, vzkáza králi Janovi, aby množstvie lidu nebezpečenstvie ušlo, by s ním sě sám a sám v jizbě zavřel, a ktoby tu druhého přemohl, aby nad ním svój úmysl měl. Ale proto že král Jan tehdy ovšem bieše oslnul, vzkázal jemu, aby sě oslepiti kázal, tehdy v rovném odění velmi rád chtěl by s ním sedati. Potom ihned ku prosbě Kazimírově, krále krakovského, mezi nimi bylo příměřie uloženo na tři neděle; za kterýmžto příměřím všecky nepřiezně byly zjednány, a tak, aby Karel, markrabie moravský, desieti tisícuov hřiven střiebra čistého, ježto jemu kdys král Kazimír byl puojčil, prázden propuštěn byl a ovšem svoboden těch peněz. A tak zhašena byla mezi nimi příčina té všie války, a mír a pokoj uložen a potvrzen. V kterémžto míru potvrzenie všecka ta kniežata, ježto dřieve králi Janovi a Karlovi, markrabí moravskému, byli odpověděli, v tom smíření byli jsú jednostajně přimieněni.

[19.] Kterak Ludvík poslal posly k králi Janovi a k Karlovi, k markrabí moravskému, chtě jim to vše odložiti, co proti nim učinil, a s nimi sě sjednati. Kapitola devatenáctá.
Potom Ludvík Bavorčic slovútné své posly k králi Janovi a Karlovi, markrabí moravskému, posla, snažně prose, aby s ním na rok smluvenie, sjeli sě: neb chtěl by jim ze všeho bezprávie a z násilé, ježto Jan, syn jeho, skrze Ludvíka, syna jeho, pro odjetie ženy a hrabstvie Tyrolského škody přijal, ovšem cele dosti učiniti, a podobnú navrátiti odplatu. Kterýchžto smluv rok byl na jistý den uložen v Trýře před tryrským biskupem, jenž strýc bieše krále Janóv. K kterémužto roku mnozí páni a lidé velební s krále Janovy strany [sjeli sě], a ti o veliké věci měli sú veliké pomluvy; neb tak toho skutku nepodobnost a učiněného hřiechu a ohyzda nelidská potřebováše. Neb od počátku světa neslýcháno jest, aby tak veliké a urozené knieže a pán tak šlechetné země a ženy své vlastnie úklady nepravými a radú zradnú tak nešlechetně byl zbaven. A tak mnohých rad pokusivše, vyneseno bylo z té rady mezi ně, že kniežeti Janovi, kterýžto z hrabstvie Tyrolského a z jiných panství zlostivú a lstivú radú skrze své vypuzen byl, nikteraké neslušie ani poctivo jest, by sě do hrabstvie a jiných panství opět zasě navrátil, ani také ženy zasě přijímal. Neb tak cizoložnú mrzkostí poškvrněnú nikdyby viec nemohl milým těšiti přijetím, ani žádostí manželskú bez zakrúcenie ohyzdného milovati, jakžto ustavenie manželské potřebuje.
Potom pak k tomu přišlo, že Ludvík z Bavor, jenž sě ciesařem nazýváše, k tomu sě vydal, že králi Janovi a synu jeho, kterýžto z panstvie, jakžto dřieve jest bylo řečeno, byl vypuzen, chtělby dáti zemi Lužnickú, to věz města Zhořelec a Budišín, aby ta města se vším panstvím a se všiem tiem, což k nim slušie, k království Českému byla přilúčena a po vše časy budúcie ostala, a nadto dvaceti tisícóv hřiven čistého střiebra, v kterýchžto penězích Berlín, Bramburk a Stendl ta města markrabie chtěl je zastaviti se všemi užitky a úroky, což k těm městóm slušie, aby tak dlúho králem Janem aneb synem jeho Janem držána byla a požívána, ažby těch dvaceti tisíc hřiven spolkem hotovými penězi v městě Pražském ovšem bylo zaplaceno.
To jisté smluvenie král Jan přijal jest, ale kdyžto Karla, markrabí moravského, a Jana synuov jeho donese sě to smluvenie, nechtěli k němu povoliti, řkúce: Bude-li to, že otec vezme ty penieze, rozdá je mezi Rýnskými Henníky, a tak ostanem oklamáni. Když tomu Ludvík urozumě, že krále Janovi synové toho sjednánie nechtěli sú přijeti, ani svými listy potvrditi, a takto vše, což bylo umluveno a zjednáno, bylo zrušeno: to uslyšev Ludvík Bavorčic, velmi sě leče a násilně sě velmi užase, a je sě mysliti, že to jest zlé příhody zázrak, že synové krále Janovi smluvenie, ježto skrze veliká kniežata múdrú a opatrnú radú zpósobeno a zjednáno a jich otcem přijato, přijieti nechtěli, a tak směle a hrdú myslí odpověděli.

[20.] Kterak král Jan jel do Aviona ku papežovi Benediktovi, a jednal s ním o Karlovi, aby byl volen králem římským. – Kapitola dvacátá a poslednie.
Potom král Jan jede do Aviona ku papežovi Benediktovi, a s ním tak mnoho mluvi, že on jemu poruči, aby szuově volenníky, přede všemi zvěstoval, kterak Ludvík z Bavor nenie pravý ciesař, neb stojí proti přesvatému římskému kostelu, všeho křesťanstvie hlavě, a kterak jest jednoho bratra z zákona menšieho, aby jeho korunoval, papežem učinil. A tak ihned volenci na volenie sedše, Karla, markrabí moravského, králem římským sčastným osudem zvolichu.
Tuto sě dokonává život toho šlechetného ciesaře, až do jeho korunovánie na římské královstvie.

-=^=-
index