Bibracte bylo hlavní ekonomické, politické a náboženské centrum Haeduů, jednoho z nejmocnějších keltských kmenů v tehdejší Galii. Rozkládá se na vrcholu kopce Mont Beuvray v Burgundsku. Toto oppidum neboli opevněné město je velkým zdrojem poznání keltské civilizace z 2. a 1. století před Kristem. Do novodobých výzkumů se zde zapojují badatelé z několika evropských univerzit, včetně archeologů z brněnské filozofické fakulty. „Bibracte sehrálo velmi důležitou úlohu v období galské války. Navzdory privilegovaným vztahům s Římem se v roce 52 před Kristem Haeduové přidali k povstání a shromáždění galských kmenů na Bibracte zvolilo náčelníka Vercingetoriga do čela této vzpoury. Po porážce spojeného galského odporu zde na konci téhož roku vítězný Gaius Julius Caesar přezimoval a snad také dokončil část své knihy Zápisky o válce galské,“ vyzdvihuje význam lokality archeoložka a editorka nové publikace Petra Goláňová z Ústavu archeologie amuzeologie Filozofické fakulty MU.

Kniha vyšla v prosinci loňského roku, na půdě filozofické fakulty se dočkala svého křtu letos před letními prázdninami. Akce se zúčastnil mimo jiné vedoucí Bibracte – Centre archéologique européén Vincent Guichard. „Publikaci v angličtině vydalo výzkumné centrum Bibracte jako třiatřicátý svazek odborné řady věnované oppidu Bibracte nebo tématům, která se Bibracte dotýkají,“ doplnila Goláňová.

Nezastavěné plochy v keltském městě

Více než čtyřsetstránková kniha je kolektivní monografií. Oppidum představuje jako urbánní krajinu a zaměřuje se na organizaci a management prostoru na této lokalitě. „V tomto historickém městě žilo odhadem 5 až 10 tisíc lidí a tlak na využití jeho území byl velký. Přesto zůstala některá místa, která by byla ideální pro výstavbu, nevyužitá. Archeologie s oblibou zkoumá zastavěná místa – paláce, svatyně, domy. My jsme si pro výzkum vybrali místa, kde se nic nenašlo, a s pomocí přírodovědných metod jsme se pokusili ze vzorků sedimentů stanovit vzhled a funkci těchto míst v minulosti. V knize proto najdeme výsledky zkoumání rostlinných semen, uhlíků, pylů, fytolitů, tedy křemičitých schránek rostlinných buněk, rozsivek i parazitů spolu s výsledky geochemických a mikromorfologických analýz,“ uvedla Goláňová s tím, že na výzkumu se spolu s brněnským týmem podíleli i odborníci ze Slovenska, Maďarska a Velké Británie. Na základě kombinace výsledků analýz mohly výzkumné týmy detekovat například existenci obilných polí ze závěru doby železné přímo na lokalitě nebo také to, že výstavba města a hradeb neznamenala totální vykácení stromů na kopci a v jeho bezprostředním okolí.

Zásadní podíl na výzkumu rozvržení zástavby a prostoru na oppidu měla geofyzikální měření v kombinaci s využitím LIDARových dat. Přestože průzkum s pomocí magnetometru a georadaru se na Bibracte prováděl již dříve, nejlepších výsledků dosáhl brněnský geofyzikální tým díky systematické práci v letech 2011–2021. „Kolegové z Ústavu archeologie a muzeologie FF MU pod vedením Petera Mila se nezalekli ani nepříhodné topografie, ani porostem pokrytého terénu s ostnatými keři cesmíny a prozkoumali všechny měřitelné plochy na oppidu, jejichž velikost přesahuje 30 hektarů. Objevili dosud neznámé stavby, doplnili půdorysy jiných, již dříve částečně vykopaných. V některých místech dokonce výsledky těchto měření přinesly zcela nové informace o organizaci zástavby celých rozsáhlých areálů oppida,“ doplnila archeoložka.

Zástavba odrážející autority

„Kopec Mont Beuvray i nejbližší okolí jsou pro zemědělství nepříliš vhodné kvůli nízké bonitě půd, svahovitosti a klimatu odrážejícímu nadmořskou výšku. Naše studie ale přináší důkazy o tom, že se zde navzdory tomu na konci doby železné pěstovalo obilí a že zřejmě i v rámci opevněné plochy města existovala malá pole nebo zahrady. Kromě toho ale relikty specifických plevelů v rostlinných makrozbytcích hovoří jasně o tom, že část obilí byla transportována z míst vzdálených desítky kilometrů, z úrodných polí na vápenitém podloží,“ říká Petra Goláňová.

S tímto zjištěním vyvstala další otázka: Kdo měl právo zemědělské pozemky v hradbách využívat? „Z hlediska celé komunity neměla pole uvnitř opevnění velký význam a je jasné, že obyvatelé oppida museli být zásobováni z polí ležících mimo hradby,“ vysvětluje Goláňová. Rozvržení zástavby a nezastavěných areálů bylo podle všeho stanoveno už při vzniku oppida. Urbanismus lokality byl předurčován zřejmě průběhem cest a primární parcelací, která se podle Goláňové dodržovala poměrně dlouho. „Z archeologických odkryvů víme, že tatáž parcela byla zastavována opakovaně ve stejných hranicích, teprve až v závěru osídlení nastaly proměny spojené s romanizací. Původní hranice byly přetvářeny a některé parcely se spojily. Nedokážeme zjistit, zda to souvisí s tím, že se někteří obyvatelé dostávají k většímu podílu na moci, nebo spíše s tím, že už někteří z nich začali odcházet z oppida do nově založeného římského města Augustodunum, a původní parcely byly volné,“ říká Goláňová.

Autority, které spravovaly město – ať už byly volené nebo dědičné – měly poměrně silný mandát rozhodovat o rozvržení prostoru. „Pravidelně a po celou dobu fungování oppida budovali a rozšiřovali cesty a vždy to bylo na úkor zástavby na jedné straně ulice, která tomu musela ustoupit. Stavby veřejné povahy většinou zůstávaly, ustupovat musely jiné na privátních parcelách, které se zmenšily. Není bez zajímavosti, že se to netýkalo nejmocnějších rodin, které poměrně záhy po dobytí Galie Římany začaly přestavovat svoje rezidence podle římského vzoru. Až kolem zlomu letopočtu, v souvislosti s opouštěním oppida, se tyto interní správní struktury hroutí, což se projevuje například tím, že z ulic i parcel přestává být odklízen odpad, který zasypává i vodní nádrž. Prameny nejsou udržovány, hradby se už neobnovují a vestavují se do nich soukromé domy,“ shrnuje pozoruhodné poznatky Goláňová.

Nejen Galové

Na lokalitě Bibracte se podle odborníků nalézá řada unikátních míst; dosud vydala pozůstatky stovek dřevěných a kamenných staveb i statisíce předmětů z doby existence oppida: fragmenty keramiky, kovové a skleněné artefakty a podobně. „Z nemnohých nálezů víme, že místo bylo i po zániku města stále navštěvováno: například až do 4. století jsou ukládány mince ve svatyních. Kolem jedné z nich se soustředí aktivity i v následujících stoletích, kdy je svatyně proměněna v kostel a následně kapli, která, i přes různé přestavby a rekonstrukce, stojí dodnes přesně na místě původní posvátné stavby. Od 13. století jsou v písemných pramenech doloženy na vrcholovém plató vedle kostelíka významné výroční trhy. Jejich tradice byla zřejmě starší a není vyloučeno, že sahala až do doby existence oppida, neboť o v podstatě kontinuálních lidských aktivitách na vrcholu kopce svědčí i radiokarbonová data získaná v rámci projektu,“ doplňuje archeoložka.

První vykopávky v Bibracte započaly již v 19. století a od roku 1984 na ně navázaly moderní odborné výzkumy. Do Francie Goláňová odjíždí každé léto na čtyři až pět týdnů již od roku 2001, kdy se poprvé účastnila výzkumu coby členka francouzského týmu, ještě jako studentka třetího ročníku archeologie. Pod jejím vedením se tým studentů z Masarykovy univerzity podílí na výzkumu jednoho z největších a nejlépe prozkoumaných evropských oppid od roku 2006. V posledních letech kromě průzkumu prázdných míst čeští badatelé odkrývali příkop, pozůstatky cest a zástavby na vrcholovém plató oppida. „Nezastavil nás ani covid v roce 2020, kdy ostatní evropské ani francouzské týmy na Bibracte nepřijely. Nejnáročnější ze všech ale pro mě osobně byla sezóna 2015, kdy jsem vedla výzkum s kočárkem a dvěma malými dcerkami,“ usmívá se Goláňová.

V letošním roce začali odborníci zkoumat novou plochu. „Pro pochopení systému teras, valů a příkopů ve vrcholové části oppida jsme potřebovali upřesnit dobu výstavby jednoho z valů pomocí radiokarbonového datování a opticky stimulované luminiscence. Při jeho odkrývání jsme ale letos na základě stratigrafie zjistili, že celý systém nebyl vybudován najednou, jak se dosud soudilo, ale představuje pozůstatky minimálně dvou fází aktivit, s jistým časovým odstupem. V destrukci mladší z nich jsme našli poměrně početné pozůstatky z období stěhování národů, které ukazují na přinejmenším znovuvyužití opevnění v této bouřlivé epoše dějin. Z Mont Beuvray s výjimkou kostelíka jinak archeologické doklady lidské přítomnosti z tohoto období chyběly, přestože jsme silný vliv člověka na podobu krajiny zjistili již v přírodovědných datech při našem předchozím výzkumu. Letošní odkryvy tedy opět prokázaly přínos mezioborové spolupráce pro archeologické poznání,“ uzavírá Goláňová.

Fotogalerie ze křtu