Mohl byste knihu Stopy lidského umu stručně představit?

Kniha je výsledkem tříletého projektu, který realizoval Ústav evropské etnologie FF MU společně s Etnologickým ústavem Akademie věd ČR. Výzkum byl interdisciplinární, zapojili se do něj kromě etnologů i historici, archeolog, geografové, specialista na kulturní krajinu a geolog. Tento poměrně pestrý interdisciplinární tým se po dobu tří let věnoval problematice drobných technických staveb na území rožnovského panství na severovýchodě Moravy. Spojením různých oborových přístupů, široké škály pramenů a práce v terénu se podařilo navzdory covidovým omezením po třech letech výzkumu přetavit jeho výsledky do několika forem.

V první řadě je to publikace Stopy lidského umu a stejnojmenná výstava. Zatímco výstava prezentuje základní výsledky výzkumu, kniha přináší zevrubné informace, kde lze kromě samotného textu nalézt řadu obrazových příloh, reprodukcí historických dokumentů, několik map a pro snadnější pochopení technologií a technických zařízení také jejich nákresy a popisy. Dalším výstupem jsou webové stránky obsahující databázi technických staveb a specializované mapy se zaznačenými technickými stavbami. Prezentované výsledky výzkumu nejsou pouze popisem technických zařízení či technologií, ale snažíme se ukázat, že za těmi zařízeními a technologiemi stáli lidé. Lidé jako jejich tvůrci a uživatelé.

Jak byste vysvětlil pojem předindustriální technická stavba, čím se odlišuje od manufaktury či průmyslových zařízení?

Tímto poněkud krkolomným názvem pojmenováváme různé drobné technické stavby, jež v minulosti fungovaly na venkově před rozmachem průmyslu. Úmyslně jsme se vyhnuli klasickým řemeslnickým dílnám, které působily ve městech. Zaměřili jsme se na vesnický prostor a technologii zařízení, která lidem zajišťovala obživu, nejdůležitější potraviny, suroviny a jejich zpracování. Jednalo se převážně o základní technická zařízení, která většinou bývala v každé obci – mlýny, pily a kovárny, sporadičtěji sušírny ovoce, cihelny, vápenky a sklárny. Mezi tyto technické stavby jsme zařadili také salaše, které byly velice důležité při proměně lesnaté horské krajiny v odlesněnou pasteveckou krajinu.

Jak probíhal výzkum?

Výzkum se neobešel bez problémů, potíže vyvstaly již při samotném plánování projektu. Původně jsme chtěli realizovat pětiletý výzkum zaměřený na tři různá panství na Moravě. V prvním kole získal sice kladné hodnocení, avšak pro nedostatek finančních prostředků nebyl realizován. Proto pro další kolo, tentokrát tříleté, jsme ho zredukovali pouze na rožnovské panství. Bohužel agenda rožnovského velkostatku byla nakonec poměrně chudá, protože řada dokumentů byla přičinlivými úředníky na počátku 20. století skartována a skončila v rožnovské papírně. A aby toho nebylo málo, realizace projektu začala v březnu 2020, tedy jen několik dní před uzavřením archivů a knihoven z důvodu pandemie covidu-19. Proto jsme byli zpočátku odkázáni na excerpci online zdrojů a na omezený terénní výzkum.

Na druhou stranu nás všechny problémy vedly k větší kreativitě a pečlivému výběru metod a zdroju informací. Z archivních pramenů se pro nás stala důležitou hlavně agenda okresního hejtmanství, které vedlo soupis živnostníků i agendu povolování technických staveb. Kromě detailních popisů objektů, podoby jejich provozu a polohy obsahuje i nesčetná udání a stížnosti, které nám odkrývají pomyslný lidský rozměr. Dochována je například kauza uhlíře Slížka z Prostřední Bečvy z počátku 20. století. Právě na základě zaznamenaného udání jsme zjistili, že tento muž dvacet let nelegálně pálil dřevěné uhlí. Získali jsme tak další náhled na uhlíře, ne z doby středověku nebo raného novověku, ani na uhlíře z pohádky o Pyšné princezně, ale na uhlíře, kteří ještě relativně nedávno v Beskydech vyráběli dřevěné uhlí.

Díky našemu spolupracovníkovi, který je geolog, jsme mohli konfrontovat výsledky geologického výzkumu s lidovým vyprávěním, což přineslo zajímavá zjištění, která nám získané informace umožnila vyvrátit či korigovat. Propojením digitálního skenování povrchu a archeologických sond se nám podařilo nalézt několik míst v horách, kde se v minulosti pálily milíře. Kolegové archeologové se prokopali dokonce do zbytku sklářské pece, jež byla součástí tzv. lesní sklárny. Stručně shrnuto, standardní metody nás etnologů a historiků jsme propojovali opravdu velmi interdisciplinárně. Právě díky velké pracovní kapacitě a mezioborovosti se nám podařilo vytvořit komplexněji pojatý obraz technických staveb v jednom administrativním celku a navázat na dílčí výzkumy z minulosti.

Jak jste sestavovali mezioborový tým?

Iniciátory projektu jsme byli dva etnologové a Vojtěch Bajer, specialista na kulturní krajinu. Vzhledem k náročnosti projektu jsme se spojili s kolegy z jiných oborů, se kterými jsme v minulosti spolupracovali, a sestavili tým odborníků ze sféry společenských i přírodních věd. Pro průzkum objektů v terénu jsme potřebovali archeologa, pro potřebu jasné identifikace těžby, například její lokace a druhů hornin, naopak geologa. Chtěli jsme pracovat s nejmodernějšími metodami, a tak jsme přizvali i odborníky na geoinformatiku a geografy.

Fakticky jsme vytvořili několik dílčích pracovních skupin, jednak pro historický a archivní výzkum, dále pro etnologický terénní výzkum, pro práci s pamětníky a také pro dílčí terénněarcheologické a terénněgeologické aktivity. V průběhu výzkumu bylo nutné tyto skupiny koordinovat. Abychom mohli realizovat archeologický výzkum, museli jsme nejprve získat informace z archivních pramenů a vytvořit a analyzovat model terénu. Geolog potřeboval pro svoji práci informace od historiků a my etnologové jsme naopak mohli pracovat při interpretaci historických pramenů s přihlédnutím k výsledkům práce dílčích badatelských skupinek.

Jak už jste zmiňoval, původní projekt zahrnoval tři panství, ale bohužel se nerealizoval. Proč jste nakonec vybrali právě panství Rožnov pod Radhoštěm?

Zvolili jsme ho z ryze praktického důvodu, protože někteří z nás už v minulosti měli s výzkumem těchto zařízení na rožnovském panství, byť okrajově, nějaké zkušenosti. Dalším důvodem byla velikost rožnovského panství, protože patřilo mezi největší vrchnostenská dominia na Moravě a zahrnovalo dvě městečka a něco přes dvacet vesnic. Z hlediska sídelního vývoje a přírodních podmínek se jedná o poměrně pestrý výzkumný terén, protože se zde nacházejí vesnice založené ve vrcholném středověku, ale i sídla ve vysokých nadmořských výškách, která vznikla během pasekářské kolonizace v 16. a 17. století. Zatímco dříve založená zemědělská sídla a městečka potřebovala mlýn, valchu, kovárnu, horské prostředí poskytovalo ideální prostor pro těžbu a plavení dřeva pro hamry a pro pálení dřevěného uhlí pro výrobu potaše pro lesní sklárny.

V knize zmiňujete důležitost památkové péče o technické stavby. Proč bychom se měli zajímat o tyto typy staveb?

Zajímavé jsou z mnoha hledisek. Jednak jejich vznik a působení ovlivňovaly a formovaly krajinu do dnešní podoby. Zdánlivý potůček může být ve skutečnosti uměle vykopaný náhon měřící stovky metrů, některý dokonce i v délce několika kilometrů. Stopy po těchto zaniklých provozech můžeme najít i v místních názvech. Když se procházíme po horách, můžeme dorazit na místo, které se jmenuje například Pálenisko, Uhlisko či Salajka. To nám napovídá, že se na tom místě mohlo vyrábět dřevěné uhlí nebo potaš. Skrze důkladnější poznání můžeme najednou identifikovat okolnosti a příčiny těchto místních názvů, které nám třeba na první pohled nic neřeknou. Dále jsou to technologie, které naši předci využívali. Jejich poznání nám odhaluje, jak kreativní byl v minulosti lidský jedinec a jak s omezeným množstvím prostředků a nástrojů dokázal využívat přírodní bohatství, aby si pomocí jednoduchých zařízení a technologií zajistil obživu.

Tyto stavby pro nás mohou být poučné také svojí jednoduchosti a tím, jak lidé dokázali využívat místní suroviny. Zároveň nám řada souvislostí ukazuje, že romantizující pohled na minulost, že se tehdy člověk choval lépe k přírodě a neničil ji, je zcela mylný. Člověk byl v minulosti k přírodě vždy kořistnický. Aby naši předkové přežili, museli se vůči přírodě chovat někdy až macešsky a nejednou tak způsobovali lokální ekologické katastrofy.

Když zmiňujete důležitost přírodních podmínek, jaké byly další hlavní činitele ovlivňující podobu jednotlivých technických staveb?

Přírodní prostředí poskytovalo suroviny a energii, ale zároveň musel existovat odbyt. Proč se například plavilo dřevo? Protože komunikace byly v regionu až do konce 19. století velmi nekvalitní a vozit dřevo na delší vzdálenosti se až do vzniku železnice fakticky nevyplatilo. Řešením bylo pálení dřevěného uhlí přímo na místě v horách nebo upravování vodních toků pro potřeby splavování dřeva anebo budování plavebních kanálů. Do toho vstupovaly podnikatelské záměry a snaha zužitkovat tento potenciál. Mnohdy prvním investorem technických staveb byla vrchnost. Ta stavěla a provozovala řadu mlýnů, protože mlýn byl většinou první technickou stavbou, která se v dané lokalitě postavila. Zajišťoval semletí obilí pro obyvatele vesnice, ale zároveň byl místem, kde obyvatelé odváděli dávky vrchnosti v podobě obilí.

Majitelé dominia si postupně uvědomovali, že příjem z poddanského hospodaření má své limity, a proto začali podnikat. Úspěšnou podnikatelskou aktivitu můžeme vidět na hamrech v okolí Čeladné a Frýdlantu nad Ostravicí. Zde se investice vyplatila, protože zde byl dostatek dřeva a kvalitní železné rudy. Naopak provoz hamrů v Zubří se po několika letech ukázal jako nerentabilní, přestože zde byl dostatek dřeva. Místní železná ruda se totiž ukázala být poměrně nekvalitní. Proto po několika letech došlo ke zrušení zdejšího hamru a k jeho přebudování na mlýn a pilu, protože to bylo výnosnější.

Většina sledovaných objektů je primárně z 19. století, potažmo s přesahem do 20. století. Z jakého časového období pocházejí technické stavby zkoumané vaším týmem?

Pochopitelně máme nejvíce zdrojů informací z 19. a 20. století. Pro některé lokality jsme schopni zaznamenat první zmínku již na počátku zdejšího osídlení. Jednalo se zejména o mlýny a pily, zmiňované již v privilegiích, která byla udělena obcím ve 14. nebo v 15. století. Čím jdeme blíže k současnosti, tím více narůstá množství informací i škála technických provozů, které jsme schopni rekonstruovat. Od raného novověku vzrostl počet obyvatel, výrazně pak především v 19. století, což znamenalo i rostoucí počet technických staveb. Současně vidíme, že se objevují některé nové technické provozy. Například sušírny ovoce jsou výsledkem rozvah, jak nakládat s rozvíjejícím se pěstováním ovoce na Valašsku ve chvíli, kdy dochází ke ztrátě odbytu povidel. Zároveň vedle velkých provozů, například mlýnů, fungovaly i malé mlýnky, které byly na malém potoku a které šrotovaly pouze obilí. Tato malá zařízení jsou často těžko zachytitelná v archivních pramenech, a pokud nejsou spojena například s udáním nebo nějakou mimořádnou událostí, tak se o nich nedozvíme takřka nic.

Jak byly schopny malé provozy obstát vedle velkých provozů či továren vznikajících během industrializace?

Rožnovské panství mělo ještě jednu báječnou vlastnost. Přibližně od poloviny 19. století zde vedle sebe existovalo několik vývojových etap. V nížinných oblastech anebo ve velkých vesnicích, kde byl zároveň nějaký investor, můžeme například sledovat modernizaci mlýnů a stavbu zděných objektů, přičemž v horských oblastech stále přežívaly mlýny prošlé jen minimální modernizací, které se technologicky moc nelišily od těch středověkých či raně novověkých. Mnohdy tyto malé mlýny byly zavřeny až za protektorátu, případně za komunistického režimu, kdy docházelo k likvidaci soukromého segmentu podnikání.

Stejně tak vidíme, že už v 19. století byly přebudovávány některé pily. Zpočátku se jednalo o vrchnostenské pily – v důsledku zvětšování kapacity či zavádění páry zde docházelo ke zvyšování objemu produkce. Ovšem v horských vesnicích nadále fungovaly až do poloviny 20. století velice jednoduché pily jednušky, které byly fakticky identické s pilami ze 17. století, nicméně pro jednoduché řezání to zcela postačovalo. Poslední funkční pilu tohoto typu dnes mohou vidět návštěvníci ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Jak dlouho jednotlivé technické stavby fungovaly?

V délce jejich fungování existuje poměrně velký rozptyl. Některé technické stavby končily v důsledku vyčerpání místních surovinových zdrojů, to byly třeba lesní sklárny. Další zařízení se stala obětí masivní modernizace. Technologie lesních skláren byla již v polovině 19. století zastaralá a nebyla schopna konkurence a reakce na zvyšující se poptávku. Proto zanikly a byly vybudovány nové moderní sklárny v Krásně a ve Velkých Karlovicích. Podobně to bylo s bělírnami. Zajímavé jsou sušírny ovoce, které zůstaly ve velice archaické podobě, přičemž mnohé z nich na Valašsku dodnes fungují. Kovárny působily posléze jako běžná živnost a řada z nich zanikla teprve z důvodu zrušení počátkem 50. let minulého století. Některé z nich byly obnoveny po pádu komunistického režimu a ostatní zanikly natrvalo.

Během výzkumu jste vedli rozhovory s pamětníky, ale hovořili jste i s mladými lidmi. Jaké byly rozdíly v informovanosti jednotlivých generací, jejichž zástupce jste zpovídali?

Zpravidla byla snaha vyzpovídat ty nejstarší pamětníky, kteří si toho ještě hodně pamatují ze svého dětství. Náš nejstarší pamětník měl v době výzkumu rovných sto let. Přesto nás ale zajímala nejen minulost, ale i její promítnutí do současnosti, protože tak zjistíme, do jaké míry je současná společnost schopna reflektovat minulost a zdali je důležitá pro její identitu, vnímání okolí, jejích kořenů a její vlastní identity. Dále jsme se ptali, jak ty technické stavby dnes vypadají, jestli zanechaly například stopu v místních názvech nebo v pověstech. Zajímali jsme i o rodinnou paměť, zda se v ní o nich zachovalo nějaké povědomí a jestli vůbec nějakým způsobem ještě dnes oslovují mladou generaci. Kladli jsme si otázky, zda má mladá generace potřebu se o nich něco dozvědět a uvědomuje si, k čemu tyto stavby sloužily.

A zajímá se mladá generace o minulost?

Je to velice individuální. Pro výzkumníka je to obecně zajímavé, ale pro někoho, kdo romanticky pohlíží na minulost, to pravděpodobně nebude vždy milé čtení. Když se dočte, že jsme se od některých respondentů dozvěděli: „A proč něco takového uchovávat, když je to minulost, tak ať se to zboří, ať už se na to zapomene“. Na druhou stranu se naši předkové nechovali jinak: když něco ztratilo svůj účel, bylo zbytečné to udržovat. Nechali stavbu zchátrat, případně ji přebudovali na něco užitečného nebo jednoduše zrušili. Takový příklad nám opět ukazuje, že bychom si neměli minulost idealizovat. Proto jsme se snažili na řadě lidských příběhů ukázat toto pragmatické myšlení a chování našich předků. Právě proto i negativní poznatky jsou pro nás velmi důležité, protože mohou být povzbuzením pro nás, abychom se pokusili bez vnucování přinést podněty lidem, kteří se o minulost nezajímají. Pak záleží na nich, jak s ní budou pracovat. Právě oni totiž přenášejí znalosti a paměť dále. A jestliže v tom nebudou aktivní, tak my bychom se z toho neměli radovat ani smutnit. Musíme to brát jako realitu a pokoušet se jim nabídnout zdroj poznání.