Filozofická fakulta vzpomíná na Františka Xavera Halase, historika a překladatele Jeruzalémské bible

Komplexnější vzpomínku na Františka Xavera Halase podává historik Jiří Hanuš, který Halasův medailon připravil pro publikaci Sto tváří, sto příběhů. Vybrané osobnosti v dějinách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity vydané před třemi lety v nakladatelství MuniPress.

Navzdory kádrovému profilu bylo F. X. Halasovi umožněno začít v roce 1952 studovat na gymnáziu v Holešovicích, po dvou letech pak přešel do 10. třídy jedenáctiletky. V roce 1955 byl přijat na Filozofickou fakultu UK ke studiu historie. Promoval v roce 1960. Mezi jeho spolužáky byl pozdější kardinál Miloslav Vlk a historik Antonín Klimek. Už během studia se začal zaměřovat na duchovní a církevní dějiny. Na matčině pohřbu potkal přátele svých rodičů, lékaře Jaroslava a Annu Pojerovy. Jejich dceru Dagmar, kterou znával jako chlapec, si později vzal za ženu. Po absolvování vojenské služby se v říjnu roku 1962 František Xaver Halas vrátil k práci v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze. Bylo mu také poskytnuto roční stipendium na uspořádání sebraných spisů jeho otce, básníka Halase. Na jaře 1968 se Halasovi přestěhovali do Brna, kde se uvolnilo místo vědeckého pracovníka na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Od roku 1968 se tedy datuje Halasovo působení na brněnské univerzitě, kde měl jako nestraník „zaražený postup“, ale mohl se v rámci možností věnovat práci, která ho naplňovala. Podílel se na sbornících z historie univerzity, zvláště právnické fakulty, a další léta práce vyplnil studiem a tříděním korespondence Jana Evangelisty Purkyně (Soupis korespondence J. E. Purkyně, 1987). Tato publikace byla vyznamenána cenou Českého literárního fondu za rok 1987. F. X. Halas na tuto práci vzpomíná následovně: „U mne se trest dal zhmotnit do jediného slova, byl jsem neperspektivní. To je tak, byli lidé, kteří byli z práce prostě vyhozeni, jiní tam sice byli ponecháni, ale bez perspektivy jakéhokoli profesionálního postupu. Pro mne to například znamenalo, že jsem nesměl dokončit řízení k získání vědecké hodnosti kandidáta věd, jež by mi dovolilo získat postavení vědeckého pracovníka, to je systematizované místo interního pracovníka Kabinetu pro dějiny Univerzity J. E. Purkyně. Já jsem potom tu kandidaturu dokončil v roce 1993. Ne proto, že bych samozřejmě tu práci nebyl napsal, ta byla hotová už v roce 1977. Ale po jejím dokončení nastala hra kočky s myší. Nejprve mi vždycky někdo z vedení univerzity s rozzářeným obličejem řekl, že už to snad půjde a budu smět práci obhájit, a pak se zase zachmuřili, že to nepůjde, a když se ten jas a chmury vystřídaly asi pětkrát, tak už jsem se přestal o povolení obhajoby ucházet. Shrnul jsem vše podstatné z obsahu kandidátské práce do relativně rozsáhlé studie, kterou přijal a pak v roce 1981 publikoval Časopis Matice moravské…“ Jako odborný pracovník spolupracoval Halas především s historikem Františkem Jordánem, a sice na edici dokumentů, které vyšly později pod titulem Dokumenty k dějinám Masarykovy univerzity v Brně (první svazek 1994, druhý svazek 1995). Roku 1981 dostal nabídku od Dominika Duky, aby přeložil z francouzštiny takzvanou Jeruzalémskou bibli (tento nový překlad Písma vycházel ve Francii na přelomu 40. a 50. let 20. století). Manželé Halasovi nabídku přijali. Počátkem roku 1990 Halase oslovil Dominik Duka s návrhem, aby se stal prvním československým velvyslancem ve Vatikánu. Halas svolil a strávil v Římě osm a půl roku. V roce 2006 vyšla jeho „životní kniha“ Fenomén Vatikán. F. X. Halas se habilitoval na Univerzitě Palackého v Olomouci a po návratu z Říma se opět vrátil k vědecké práci, tentokrát jako profesor církevních dějin a dějin diplomacie na olomoucké teologické fakultě.