Na Ústav slavistiky Filozofické fakulty MU jste nastoupila v devadesátých letech. Jaký jste byli tým pedagogů?

Na filozofické fakultě jsem začala pracovat v září 1994, avšak ještě předtím jsem byla v přátelském kontaktu s několika pedagogy této fakulty díky mezinárodní dohodě o spolupráci mezi Masarykovou univerzitou a Univerzitou Tarase Ševčenka v Kyjevě, kterou jsem absolvovala a později zde i učila. Na základě této dohody jsem od začátku 80. let opakovaně jezdila do Brna jako vedoucí studentských skupin a rovněž jsem přijímala a doprovázela skupiny českých studentů, kteří v rámci výměny přijížděli do Kyjeva a dalších měst. Ráda bych zmínila, že právě díky tomu vznikly přátelské vztahy i dlouhodobá pravidelná korespondence mezi jednotlivými vyučujícími, kteří se podíleli na organizaci a realizaci výměny studentů a vyučujících. Z českých pedagogů to byli Aleš Brandner, Jana Jelínková‚ Taťána Juříčková‚ Dana Kšicová‚ ze strany ukrajinské já, Olha Palamarčuk‚ Volodymyr Žytnyk‚ Teťana Lapynska a další.

Byl to právě zrod ukrajinského státu, který vznik samostatného oboru podnítil?

Ano, tehdejší politická situace a vznik nezávislé Ukrajiny dala podnět k myšlence a rozhodnutí ministerstva školství otevřít v roce 1993 na filozofické fakultě v Brně obor Ukrajinský jazyk a literatura, v roce 2000 se tento obor otevřel také v Olomouci. V létě 1993 mi tak tehdejší vedoucí katedry rusistiky docent Aleš Brandner a zástupce děkana fakulty profesor Stanislav Žaža napsali dopis s nabídkou, abych jim pomohla vytvořit základnu pro novou specializaci. Souhlasila jsem a na jaře 1994 jsem se přijela seznámit s podmínkami, požadavky a knihovními fondy, přednesla jsem přednášku o slovanských institucích a směrech výzkumu na Ukrajině pro členy Lingvistické společnosti Akademie věd České republiky a také jsem uspořádala několik přednášek pro první skupinu pěti ukrajinských studentů, kteří byli zapsáni v akademickém roce 1993–1994 a s nimiž v prvním roce pracovala Taťána Juříčková, která se také svého času snažila o otevření oddělení ukrajinistiky.

Spolu s vámi v Brně působili i další „zahraniční“ lektoři...

Od září 1994 tu spolu se mnou byl docent Volodymyr Žytnyk z Kyjevsko-mohyljanské akademie, jehož hlavním působištěm v České republice byla Karlova univerzita‚ avšak do Brna jezdil přednášet o ukrajinské literatuře. Později jej vystřídal docent Václav Židlický rovněž z Univerzity Karlovy. Postupem času přednášky zahrnující téměř všechna období ukrajinské literatury (s výjimkou nejstarší) připravila docentka Galina Binová, která spolu s Taťánou Juříčkovou externě vystudovala ukrajinistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V počáteční fázi budování oboru specializovaného na přípravu nových ukrajinistů přednášeli také profesoři Radoslav Večerka (staroslověnský jazyk), Stanislav Žaža (latinský jazyk), Dana Kšicová (kulturní dějiny Ukrajiny), Ivo Pospíšil (úvod do literární vědy, starověká východoslovanská literatura, ukrajinská literatura 19. století, speciální kurzy), doktorka Galina Binová (ukrajinská literatura), Vladimír Honec‚ Eužen Petrov‚ později pak Pavel Boček a Libor Svoboda (dějiny Ukrajiny). Já jsem přednášela fonetiku‚ morfologii‚ syntax‚ historickou gramatiku ukrajinského jazyka‚ praktický kurz ukrajinského jazyka pro studenty 2. až 5. ročníku, dále speciální kurzy jako praktický překlad ekonomických, právních a uměleckých textů, ukrajinskou frazeologii, kalendářní rituály, simultánní překlad filmů atd. Odborný asistent Jiří Gazda vedl Úvod do lingvistiky‚ Jana Jelínková předmět Kultura Slovanů, Taťána Juříčková Praktický kurz ukrajinského jazyka pro studenty 1. ročníku, částečně pro 3. ročník, lexikologii a stylistiku ukrajinského jazyka, překladatelský seminář a tak podobně.

Jaké problémy a nedostatky jste nejčastěji řešili, co bylo na této etapě zrodu naopak povzbuzující?

Problém způsobovalo hlavně to, že na počátku 90. let nebyl dostatek literatury pro přípravu základních předmětů. Na Ukrajině neexistovaly programy ani učebnice pro výuku ukrajinštiny jako cizího jazyka, tím spíše s přihlédnutím ke specifikům češtiny. Pro utváření nového pohledu na ukrajinskou literaturu chyběly práce, které vycházely delší dobu pouze v zahraničí, nebyl dostatek zobecňujících teoretických prací s novým výkladem určitých historických událostí, s přehodnocením dědictví jednotlivých spisovatelů nebo literárních děl, která byla dříve zakázána, a prakticky neexistovaly učebnice literatury, antologie, slovníky ani encyklopedie. Prioritou se proto stal úkol vytvořit příručky pro praktické zvládnutí ukrajinského jazyka, kdy se výsledkem úsilí staly Praktické kurzy ukrajinštiny, Úvod do jazykovědy, Slovník východoslovanských spisovatelů. Později, po pěti letech usilovné práce, vyšel první právnický slovník v dějinách ukrajinské a české lexikografie (Česko-ukrajinský právnický slovník), který obsadil třetí místo na mezinárodní soutěži v roce 2010.

Naše absolventky Rita Lyons Kindlerová a Lucie Benešová, nyní Řehoříková, sestavilу antologie překladů absolventů tří ukrajinských vzdělávacích center (Pomsta Oleksy Dovbuše. Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti, Expres Ukrajna: Antologie současné ukrajinské povídky a Ukrajina, davaj, Ukrajina!). V roce 2014 také vznikl ilustrovaný slovník 1000 ukrajinských slovíček určený veřejnosti. Nutno podotknout, že na rozvoj a zřízení nové specializace přidělilo ministerstvo školství pět grantů. Především díky tomu vznikl základ knihovny a mohli jsme přizvat zahraniční odborníky pro zpestření a obohacení vzdělávacího programu, koupili jsme elektrický psací stroj s ukrajinskými písmeny, na začátku nového tisíciletí i počítač, audio- a videokazety, diskety, tonery, kancelářské potřeby.

Na koho ještě ve spojitosti se vznikem ukrajinistiky vzpomenete?

S již zmíněnými to byl také dlouholetý vedoucí nově vzniklého Ústavu slavistiky Ivo Pospíšil, zástupce vedoucího Jiří Gazda, značný počet mých kolegů z jiných oborů, pracovníci děkanátu a oddělení zahraničních vztahů. Hluboce se jim všem klaním a jsem jim upřímně vděčná! Když už zmiňujeme ty, kdo „přiložili ruku“ k naší ukrajinistice, je třeba vzdát hold také Velvyslanectví Ukrajiny v České republice a Konzulátu Ukrajiny v Brně, jejichž představitelé se problémy našeho pracoviště většinou upřímně zabývali. Pro potvrzení uvedu příklady, které skvělé vztahy na obou stranách dokládají. Zejména velvyslanec Ukrajiny Serhij Ustyč byl „ideovým vůdcem“ nezapomenutelné pětidenní exkurze pro studenty. Jelo se minibusem na Ukrajinu po trase Brno–Užhorod–Ťačiv–Rachiv–Truskavec–Užhorod–Brno. Byl to rovněž on, kdo během pobytu ukrajinského televizního štábu v České republice navrhl, aby pro ukrajinské televizní diváky byla pořízena reportáž o brněnské ukrajinistice.

Mohla jste v té době využívat kontakty, které jste na Ukrajině měla? Například právě pro získávání knih a textů pro brněnské studenty?

Samozřejmě, vždyť knihy jsme získávali nejen v prodejnách, ale i z jiných zdrojů, například z Ústavu jazykovědy, Ústavu ukrajinského jazyka Akademie věd Ukrajiny a Univerzity Tarase Ševčenka, kdy se jednalo o individuální dary mých bývalých vědeckých kolegů. Částečně jsem vybírala literaturu z knihoven zemřelých kolegů, zejména z knihovny akademika Oleksandra Melnyčuka a vedoucí vědecké pracovnice Ústavu jazykovědy Akademie věd Ukrajiny Niny Rodzevyč, dále to byly sponzorské dary, kdy jsme například dostali roční předplatné časopisů Slovo i čas, Kyjiv a Polityka i čas od kněze brněnské pravoslavné církve pana Josefa Fejsaka a podnikatele Tarasa Tkačuka. Literaturu přiváželi absolventi, studenti a „soucítící“ známí ze svých cest na Ukrajinu. A nakonec to byla i moje vlastní knihovna a knihovna mých rodičů. Komplikovaná byla také přeprava literatury ve větším množství z Ukrajiny do Brna, kdy se nám tento problém podařilo vyřešit za pomoci Velvyslanectví České republiky na Ukrajině, Českého kulturního centra v Kyjevě a opět „sympatizujících“ známých a kolegů.

Na jaké předměty jste se ve výuce v počátcích vzniku oddělení specializovala?

Na začátku mého působení na fakultě bylo nutné vytvořit osnovy pro značné množství předmětů, kromě praktických hodin to byly hlavně základní teoretické kurzy, jejichž výuku jsem si musela z velké části zajišťovat sama, mimo jiné fonetika, morfologie se všemi jejími dílčími součástmi, syntax, později historická gramatika ukrajinského jazyka, jakož i vypracování praktických cvičení, příprava speciálních kurzů a speciálních seminářů, jako byly Materiální a duchovní kultura Ukrajinců, Ukrajinský film, Ukrajinská frazeologie, Ekonomická, politická a právní terminologie ukrajinského jazyka. Když se podíváte na moji činnost v tomto období, bylo to jako v přísloví „I švec, i oráč, i na píšťalu hráč“ – večer přemýšlet, v noci psát, od rána pracovat až do večera, protože jsem zajišťovala spoustu různých předmětů. Kdysi jsem je jen tak ze zvědavosti spočítala a bylo jich celkem patnáct. Můj japonský soused na mě dokonce napsal stížnost na rektorát, že ho ruším ve spánku, jelikož jsem bydlela první dva roky na kolejích, kde byl za zdí slyšet můj přenosný psací stroj, který jsem mimochodem přivezla z Ukrajiny. O rok později jsem stejně tak přivezla elektrický psací stroj s nainstalovanými ukrajinskými písmeny, a to i přes velké komplikace na hranicích.

Na Masarykovu univerzitu jste přestoupila z Kyjevské státní univerzity T. Ševčenka, ještě předtím jste působila na Jazykovědném institutu O. O. Potebni Akademie věd Ukrajiny v Kyjevě. Proč jste se rozhodla právě pro Brno?

Tuto otázku jsem v podstatě již zodpověděla. Mohla bych snad jen dodat, že v mém životě, jak v Kyjevě, tak v Brně, byla vždy na prvním místě práce, kterou miluji. Nakonec jsem ji dlouho, vlastně až do začátku covidu, nevnímala jako práci, byl to zároveň můj koníček, to, co mě fascinovalo a inspirovalo. Na Kyjevské univerzitě jsem měla různé skupiny studentů, jak co do počtu a věku, od deseti do sto dvaceti osob, od 17 do 50 let, tak i národnostně –kromě Ukrajinců a Rusů i Afričany, Jihoameričany, Vietnamce, Číňany, Skandinávce. V tomto ohledu bylo Brno specifické: nejdříve byly skupiny studentů tvořeny Čechy zhruba stejného věku, později se k nim přidali Slováci a od začátku nového tisíciletí i Ukrajinci, ale skupiny zůstávaly malé, což umožnilo věnovat více pozornosti každému studentovi. Po dvou třech letech pobytu v Brně jsem moc chtěla vidět „co z nich vyroste“. Je to jako zrno nebo rostlina, kterou zasejete nebo zasadíte, a sledujete, jak roste, mění se, zraje, získává znalosti a dovednosti. Právě proto za to nejcennější, čeho se mi podařilo dosáhnout, považuji naše absolventy ukrajinistiky, kteří si tento obor zvolili na celý život a nelitují toho, naopak jsou hrdí na to, že jsou absolventy brněnské ukrajinistiky.

Dokážete pojmenovat, co s odstupem uplynulých tří dekád vnímáte jako nejpodstatnější?

Tím možná nejdůležitějším počinem naší brněnské ukrajinistiky je to, co zdůrazňují sami absolventi: objevili Ukrajinu, její bohatou kulturu, její nejlepší představitele, nejen tu, která jim byla dlouhou dobu obsedantně prezentována v rozhlasových a televizních pořadech, se stereotypy uklízeček, pomocných dělníků, opilců... Scházejí se jako „ukrajinské“ rodiny, slaví narozeniny, rádi spolu sedí u kávy nebo piva. Aura, která je obklopovala během studia, jim pomáhala vnímat a formovat lidské vztahy jiným způsobem, a proto rodinná atmosféra, upřímnost, náročnost, přímost v úsudcích (bez bratříčkování!), podmínky, ve kterých se učili nejen nové věci v oblasti vědy, ale i v oblasti vztahů, jsou jimi hodnoceny velmi vysoko. Tento lidský faktor, formování mladé generace lidí, kteří zase budou utvářet světonázor svých krajanů, vytvářet či zkreslovat obraz Ukrajiny, byl a je nesmírně zásadní v mé práci, kterou nepovažuji za práci, jak jsem již zmínila, protože ji mám moc ráda, protože mi přinášela velkou radost. Člověk se přece musí radovat z toho, že se jeho studenti stávají živými propagátory ukrajinské kultury v České republice: týká se to především Rity Lyons Kindlerové, překladatelky a propagátorky děl ukrajinských spisovatelů a básníků, Petra Kaliny, který seznamuje českou veřejnost s počiny ukrajinských skladatelů, M. Ševečkové, která přednáší nejen ukrajinistům, ale i studentům jiných oborů o materiální a duchovní kultuře Ukrajinců, a tak dále.

Vzpomenete si ještě na své studijní začátky, kdy jste se učila češtinu? Učila jste se jazyk hned po příchodu do Brna?

Když jsem byla v roce 1966 studentkou druhého ročníku univerzity, dostali jsme na výběr dvousemestrální kurzy z několika slovanských jazyků: byla to bulharština, polština, srbština, chorvatština, čeština. Vybrala jsem si češtinu, kterou nás učil český učitel pan Volejník. Během prvních dvou let práce na Filozofické fakultě MU jsem mezi svými vlastními přednáškami navštěvovala přednášky Evy Rusínové a jejích kolegů, kteří pracují s cizinci, zkoušela číst jednoduché texty českých autorů během cest MHD, prohlížela noviny a časopisy, poslouchala rozhlasové pořady a sledovala některé televizní pořady, pokud to přes katastrofální nedostatek času bylo možné, a také poslouchala své české kolegy a studenty, od nichž jsem se snažila zapamatovat si jednotlivá slova i celé slovní výrazy, které v určitých situacích často používali. Sama jsem postupně studovala paradigmatiku různých slovních druhů. Od roku 1998 jsem soudní překladatelka a dodnes ráda překládám texty především právní povahy. Dříve jsem překládala i odborné technické a lékařské texty, v případě potřeby jsem pomáhala svým studentům i s překlady uměleckých textů, když šlo o konkrétní ukrajinské reálie nebo nářeční či hovorové výrazy.

Vracíte se na Ukrajinu stále za svými přáteli, za svou rodinou?

Dříve jezdila jsem sama nebo s manželem skoro každý rok, protože v Kyjevě máme syna a snachu, oba pracují na Národní univerzitě Tarase Ševčenka, a rodinu synovce, která žila v Doněcku, ale musela se odtud odstěhovat kvůli válce, která začala v roce 2014 a znovu je dostihla v Kyjevě. Obvykle jsem navštěvovala svou alma mater, Ústav jazykovědný a Ústav ukrajinského jazyka Akademie věd Ukrajiny, knihovny těchto institucí a také knihkupectví, abych si nakoupila nové knihy. Není pochyb o tom, že tam máme mnoho přátel a kolegů, se kterými neustále komunikujeme a rádi se potkáváme jak v Brně, tak v Kyjevě, kde jsme řešili širokou škálu otázek souvisejících s organizací praxe našich studentů, konzultacemi a oponenturami disertačních prací absolventů nebo revize publikovaných výzkumů. Epidemie covidu přerušila stabilitu našich kontaktů a cest na Ukrajinu. Loni, týden před začátkem války, jsme s manželem odletěli na narozeniny našeho syna, vracet jsme se měli opět letecky 25. února. Bohužel, zpět už jsme letět nemohli. Domů jsme se dostali až za čtyři dny, nejprve vlakem s přestupem ve Lvově a poté v Rachovu, kde jsme museli strávit dva dny u známých, abychom se dostali do autobusu, který nás po značných peripetiích dovezl do Brna. Jsem velmi vděčná svým absolventům a studentům, kteří se okamžitě 24. a 25. února 2022 ozvali z celé České republiky s nabídkou pomoci, byli připraveni dojet autem na hranice nebo na Slovensko, aby nám pomohli dostat se domů.

Co byste ukrajinistice popřála do dalších let?

Kolegům ze srdce přeji pevné zdraví a pevné nervy s přihlédnutím k současné nestabilní době a světu, tvůrčí úspěchy a inspiraci, nové nápady a jejich realizaci, přeji jim, aby si hluboce uvědomovali roli a velkou zodpovědnost brněnské ukrajinistiky, a v neposlední řadě jim přeji mnoho chytrých a talentovaných studentů. Český národní symfonický orchestr letos slaví třicáté výročí, stejně jako naše ukrajinistika. To je velmi symbolické, protože je známo, že v orchestru musí každý hrát svou roli, ale vždy pamatovat, že je členem týmu. Chci doufat, chci věřit, že jsme v minulých letech byli všichni kolektivem stejně smýšlejících, kdy každý z nás hrál svou úlohu, ale všichni jsme chápali, že „hudbu“ tvoříme společně. Právě to nám umožnilo vytvořit atmosféru porozumění jak mezi členy pedagogického sboru, tak v konečném důsledku atmosféru upřímnosti, otevřenosti a důvěry mezi vyučujícími a studenty a také vzbudit ne povrchní, ale hluboký zájem studentů o Ukrajinu, její materiální a duchovní kulturu a její postavení jako mezinárodního subjektu.

Do brněnské ukrajinistiky jste vložila téměř třicet let života, co byste oboru do budoucna popřála?

Velmi si přeji, aby se ukrajinistika mohla i nadále pyšnit svými absolventy, kteří již působí ve veřejných i soukromých institucích, případně budou spoluutvářet veřejné mínění nebo, jak jsem již zmínila, vytvářet či deformovat obraz Ukrajiny zde, na území České republiky. Kdysi na mě hluboce zapůsobily dvě myšlenky, jedna z nich patří ukrajinskému spisovateli Juriji Janovskému: „Člověk potřebuje, aby jeho práce žila i poté, až on sám tu nebude“, druhá pak vynikajícímu ukrajinskému historikovi, veřejnému a politickému činiteli a státníkovi Dmytru Dorošenkovi: „Chtěl bych pouze, [...] aby z mého pobytu zde, v cizí zemi, zůstala pro mou rodnou zemi nějaká užitečná stopa.“ Tato slova mám neustále před sebou na stole. V naší těžké době, plné vojenských konfliktů, nejisté ekonomické situace, vážných problémů v mnoha sférách života, upřímně přeji svým kolegům-ukrajinistům, všem lidem dobré vůle, aby se pokusili žít v míru a harmonii, děkovali Všemohoucímu za dar jejich života a žili jej nejen pro osobní uspokojení, ale zanechali onu „užitečnou stopu pro rodnou zemi“.