Kdy jste na Ukrajinu začal jezdit? Liší se podle vás od jiných východních zemí, které jste navštívil?

První cestu na Ukrajinu jsem podnikl v roce 1997. Od jiných zemí na východě, kam jsem opakovaně směřoval, se Ukrajina liší především jednoduchostí dorozumění. Tehdy totiž ještě byla rozšířená ruština, což se ale postupem doby hodně změnilo. V posledních letech mladší generace mluví ukrajinsky a dorozumění je horší. Ukrajina se ukázala jako velmi vlídné prostředí, kde starší generace vzpomínala na dobu první republiky jako na období prosperity a pořádku, mladší již nabírala zkušenosti z především pracovních angažmá u nás a tyto pionýrské zážitky u nich byly zapsány kladně.

Jaká místa jste navštívil?

Přibližně devadesát procent času stráveného na Ukrajině jsem pobýval v oblasti Zakarpatské Ukrajiny, mimo to jsem podnikl cesty do Lvova a okolí, do oblasti bývalé Haliče a do Oděsy.

Jak na vás působili tamější lidé a co z toho se vám podařilo zachytit?

Při fotografování mi jde o obecné zachycení toho, čemu se poněkud literárně a nadneseně říká „lidský úděl“. Proto mi na Ukrajině nešlo o to fotit tak, aby bylo vidět, že je to Ukrajina. V praxi to znamená vyhnout se pokud možno nápisům, krojům a podobně, což pochopitelně není rigidní požadavek a často jej překračuji. Na otázku, jak se mi daří zachytit to „obecné“, o co mi jde, by měl odpovědět někdo jiný než já.

Neláká vás odjet na východ nyní a fotografovat válku?

Rozhodně ne. Vždycky jsem fotil a chtěl fotit tam, kde mám ke všemu respekt a pochopení a kde jsem rád, což tedy o stávající situaci na Ukrajině rozhodně říct nejde.

Historik umění Tomáš Pospěch vaše fotografie charakterizuje jako mnohovrstevnaté nereportážní momentky. Váš obrazový jazyk je podle něj spíše abstraktní, prostý narace a rozhodujícího okamžiku. Souhlasíte? Nakolik je pro vás při fotografování důležitá forma, nakolik je podstatný obsah?

Ano, s tím lze souhlasit, pokud si terminologicky srovnáme, co je to například reportáž. Tou by bylo, kdybych chtěl zachytit něco typického, ústřední momenty probíhajících situací, stěžejní postavy na scéně a podobně. V tom, co chci vyfotit, mi jde spíše o opak: vytvořit záběr v jakémsi bezčasí, geograficky málo definovaný, ve kterém je nějaká porce zkušenosti, která je někde uvnitř nás a která je připomenuta.

Ve vaší tvorbě se často zříkáte komfortu a fotografování podřizujete cíli. Tušíte předem, jakou atmosféru fotografie obsáhnou? Pojmenováváte si ji sám pro sebe?

Fotografuji, lépe řečeno do doby před covidem jsem fotografoval v místech často ne úplně snadno dostupných, s ubytováním velmi provizorním, občas spával vedle auta a měl docela náročný denní režim. Pokud jde o nějakou akci, znamená to být tam mezi prvními a odjíždět s posledními. Veškerý čas je v modu intenzivního soustředění a pohybu po celé probíhající scéně. Na určitá místa jezdím opakovaně s již dopředu tušeným potenciálem lokací, v nichž je dobré se zdržet nebo se tam častěji vracet. S ohledem na fakt, že jde o fotografii momentní, tak atmosféru lze sice tušit, ale to, co se podařilo zaznamenat, ukáže až vyvolaný film.

Pracujete s intuicí a zasahujete někdy do zobrazených scén?

Intuice a previzualizace je dobrá složka fotografické zkušenosti a je dobré ji neustále kultivovat i mimo vlastní fotografování, například sledováním situací, světelných podmínek, lidského konání i při cestě autem nebo vlakem. Sám do scén nezasahuji ve smyslu aranžování, často se ovšem hlásím k tomu, že jsem tady a fotím, s lidmi nějak komunikuji, vědí o mně, ale situace nearanžuji.

Nakolik je pro vás důležitý výběr snímků, s nimiž jste spokojený? Jak dlouhý je to pro vás proces?

Fotografie je o výběru. To je základní věc. Obraz můžete přemalovat nebo namalovat znovu, ale na fotografii již mnoho nezměníte. Pokud v ní není nosný základ, tak jí nepomůžou ani hodiny sedění u Photoshopu. K fotografiím navíc postupem času získávám vztah, který je v čase proměnlivý. Některé jsou jasné od začátku, některé přijmu a potom odložím a naopak. Je to bolestná věc. Vede ovšem i k tomu, že nad fotografií stále přemýšlím a kladu si opakovaně otázky, proč toto ano, proč toto ne. Dobré také je posuzovat fotografie až po nějaké době, kdy byly fotografovány, tím vyprchají emoce, které v nás doznívají při vlastním fotografování.

Funguje stále vaše bytová galerie v Brně? Jak dlouho už a jaké autory vám blízké jste měl možnost vystavovat?

Ano, provoz galerie po covidovém přerušení pokračuje, nedávno to byla jubilejní padesátá výstava. První výstavu jsme zahajovali v roce 2009. Nápad se zrodil při pohledu na stěnu, na kterou jsem pověsil fotografie – dary od mých přátel a tento pohled jsem se rozhodl nabídnout i ostatním. Galerie je velmi komorní, ale od jisté doby je doplněna prezentací vystavujících při projekci, čímž se vystavující autor představí ve daleko větší šíři. Svoji tvorbu zde vystavovala celá řada autorů, mimo jiné Markéta Luskačová, Karel Cudlín, Vojta Dukát, Tomki Němec, Irena Stehli, Dušan Šimánek, Bohdan Holomíček, Vojta Sláma a další.

S jakými přístroji nejvíc fotografujete? Na jaké filmy?

Leica M6, několik olympusů, vše na kinofilm. S ohledem na vysokou spotřebu filmů volím vlastní navíjení z velkého balení FOMA 400 ASA.

Kdy jste začal fotografovat? Jaký okamžik byl rozhodující a předurčil vaši etapu fotografa-profesionála?

Fotografovat jsem začal někdy v patnácti letech. Byla to ryze zájmová činnost prostá jakýchkoliv tvůrčích ambicí, stejně tak jsem se mohl věnovat lepení lodí nebo sbírání motýlů. Tento poměrně křehký vztah k fotografii se postupně prohluboval bez nějakého vnějšího vlivu a zásahu nebo iniciace, sám se divím, že jsem u toho vydržel. Postupem času jsem si ovšem uvědomil, že je ve fotografii jakýsi prostor pro tvorbu, a tak to již zůstalo. Profesionál rozhodně nejsem. Jednak se fotografií neživím, jednak bych asi leckteré nároky kladené na profesionálního fotografa neuměl splnit. A ani na to nejsem vybaven, prostě to neumím. Kamarád říká, že jsme profesionální amatéři, což mi připadne trefné.

Máte blízko k řemeslu a práci se dřevem. Ovlivňuje to nějak vaši tvorbu?

Celý život jsem si držel odstup mezi tím, čím se živím, a fotografií. A díky mé profesi, kterou je oblast nábytku a zpracování dřeva, jsem trávil značnou část svého času v úplně jiném segmentu lidí, než jaký vidím u svých kamarádů, profesionálních fotografů. Stýkám se s lidmi zcela mimo kulturní sféru a jistě to jakýsi obecný pohled na svět, který se vrací při fotografování, nějak ovlivňuje. Řekl bych dokonce, že je to velmi podstatné.