Když před dvaceti lety obhajoval Jiří Zahrádka disertaci ke genezi Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, netušil, že se mu stane skvělým východiskem pro vytvoření obsáhlé monografie. K „Broučkovi“ přibyl Osud a vznikla publikace Osud a Výlety páně Broučkovy. Opery Janáčkových nadějí a zklamání, v níž autor představuje dvě pozoruhodné, dosud opomíjené opery.

Disertační práce přitom byla pro Zahrádku pouhým základem. „Musel jsem se vrátit na začátek a vše zpracovat jinak, vše překontrolovat a srovnat. Janáček na Broučkovi spolupracoval s mnoha libretisty – Mačkem, Jankem, Gellnerem, Mahenem, Maxem Brodem, ale nepřijal od nich vše. Kdybych vše zpracovával teprve nyní, trvala by mi příprava mnohem déle,“ upřesnil Zahrádka.

Knihu Osud a Výlety páně Broučkovy psal Zahrádka necelého půl roku. Autorův přístup k přípravě svazku byl, stejně jako u prvního dílu věnovaného Její pastorkyni netypický v tom, že vycházel a priori z pramenů a teprve poté text konfrontoval s literaturou. Jako kurátor janáčkovských sbírek tak opět zúročil svůj vhled do skladatelova materiálu, o který už přes pětadvacet let pečuje v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. „Pramenů k operám Osud a Výlety páně Broučkovy se zachovalo přes dva a půl tisíce, včetně korespondence, zápisníků, poznámek či mnoha návrhů a verzí libret, čerpal jsem i ze soudních spisů nebo smluv,“ uvedl Zahrádka. Připomeňme, že za předchozí výpravnou knihu Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu. Příběh Janáčkovy Její pastorkyně získal Zahrádka britskou cenu Presto Music Awards 2022 v kategorii Kniha roku.

Obálka knihy Osud a Výlety páně Broučkovy zachycuje výřez fotografie Měsíčanek. Jedná se o archivní snímek z premiéry opery Výlety páně Broučkovy, která se konala roku 1920 v Národním divadle v Praze. Tento záběr doplnil a částečně také předurčil výtvarný koncept knihy, laděný do modrého odstínu. Grafické prvky a symbolické vizuální zkratky v knize odkazují k souhvězdím a noční obloze.

K nejzajímavějším snímkům v publikaci patří fotografie ze skleněných negativů ateliéru Langhans, dále například foto pořízené u příležitosti zahájení první výstavy Spolku výtvarných umělců moravských. „Snímek je z 15. května 1907, vznikl v zahradě Besedního domu v Hodoníně. Je zde usměvavý Janáček v kloboučku a spolu s ním velmi dobrá společnost: spisovatel Alois Mrštík, sochař Franta Úprka, malíř Alois Kalvoda a další,“ zmínil Zahrádka. Pozoruhodný, a ne příliš známý je i snímek T. G. Masaryka z roku 1919 pořízený v Atelieru J. F. Langhans. „Zatímco pro Janáčka byl Masaryk nejvyšší morální autoritou, Masaryk se o Janáčka nezajímal, měl ,svého‘ Bedřicha Smetanu,“ podotkl Zahrádka. Na úpravě snímků a jejich postprodukci Zahrádka spolupracoval s fotografem Karlem Ponešem a studiem Fotografiks, které se specializuje na digitální tisk fotografií a digitalizaci pramenů. Důležitá pro autora byla také spolupráce s grafičkou Barbarou Zemčík. „Opět vytvořila vynikající grafický návrh celé knihy a zpracovala sazbu,“ dodal Zahrádka.

Také po obsahové stránce kniha přináší dosud nezveřejněné poznatky. „Mnoho věcí se dosud přehlíželo. Pro mne bylo například překvapující, když jsem našel v Janáčkově zápisníku z roku 1904 poznámky o tom, jak je to s nápěvky mluvy, jak je skladatel užívá či neužívá. Janáček tvrdil, že nepoužívá nápěvky mluvy, ač se k nim přitom hlásí jako k výchozí metodě své kompoziční práce. Byl toho názoru, že je nelze ,krást‘, protože vzít cizí nápěv by bylo jako ,nemíti vlastní krve, citu, vlastního tělesného i duševního života‘. V kompozici tak užívá své vlastní nápěvky mluvy.“

Spolu s Janáčkovými operami odkrývá Zahrádka ve fragmentech i skladatelův osobní život, v případě Osudu provázaný se smrtí dcery Olgy a následným poblouzněním Camillou Urválkovou. „U Janáčka to nejde oddělit, je to podstata jeho díla. Janáčkův život je s jeho tvorbou propleten. Je tomu tak u Osudu, Broučka i dalších děl. Když například v roce 1917 uvažoval o rozvodu, to bylo období spojené se vztahem s Gabrielou Horvátovou, začal komponovat na námět Tolstého dramatu operu Živá mrtvola, zabývající se do značné míry rodinnými vztahy. Jeho životní peripetie s jeho tvorbou souvisejí. Janáček nic v životě nenapsal na objednávku. Vždy tvořil kvůli tomu, že měl vnitřní potřebu něco sdělit, protože to tak cítil – a proto tak dlouho hledal libreta,“ doplnil autor.

Do roku 2028, kdy uplyne 100 let od smrti Leoše Janáčka, zamýšlí Jiří Zahrádka vydat kompletní řadu monografií k Janáčkově hudebně-dramatickému dílu. Zatímco Její pastorkyně vyšla před dvěma lety v samostatném svazku, další díla již budou v monografiích po dvou. „Pastorkyně vyšla samostatně, protože její historie je velmi složitá a pro Janáčka tato opera znamenala hledání nového tvaru. Další opery už tak bohatou historii nemají, Janáčkova cesta k nim byla přímočařejší, i když zrovna v případě Osudu a Výletů páně Broučkových jsou cesty k jejich vzniku a uvedení také dost spletité,“ poznamenal Zahrádka.

V psaní monografií se Zahrádka rozhodl pokračovat právě díky kladnému přijetí Její pastorkyně. „Věděl jsem, že nechci pojednat devět Janáčkových oper v devíti samostatných knihách, protože zatímco třeba k Broučkovi máme 1 700 dopisů, k poslední opeře Z mrtvému domu je jich už jen dvacet. Současně jsem nechtěl dělat hudební analýzu oper, tu nechávám stranou a zaměřuji se na genezi, okolnosti vzniku a prvního uvedení v širších souvislostech a na specifické problémy jednotlivých oper – kompoziční, instrumentální a další. Zároveň se snažím o přístupnost a čtivost textu a hodně času věnuji i výběru doprovodného obrazového materiálu,“ podotkl Zahrádka.

Aktuálně Jiří Zahrádka pracuje na dalším svazku věnovaném operám Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky, jehož vydání je plánováno na rok 2025. „V roce 2027 pak vyjde Věc Makropulos a Z mrtvého domu a v roce 2028 se vrátíme na začátek, kdy vyjde Šárka a Počátek románu,“ dodal autor.