K protestnímu setkání v Olomouci se připojila také delegace z naší fakulty

Desetičlennou výpravu akademiků i studujících vedl předseda AS FF MU doc. Václav Štěpánek, který na shromáždění také pronesl projev o významu humanitních věd.

3. 4. 2023 Václav Štěpánek Události

„Celomoravského“ protestu na nádvoří historických budov filozofické fakulty v Olomouci se i přes nepřízeň počasí zúčastnily stovky studentů, doktorandů a pedagogů této fakulty, s nimi ale také početné delegace z opavské filozoficko-přírodovědné fakulty, ostravské filozofické fakulty a zástupci senátu z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Naši fakultu zastupovala desetičlenná delegace akademiků a studentů.

Děkan olomoucké filozofické fakulty Jan Stejskal před bouřlivou kulisou shromáždění hovořil o svých zážitcích ze setkání s představiteli vlády 27. března a zdůraznil, že delegace děkanů nedostala žádný příslib. Naopak bylo doporučeno, „ať sami přemýšlíme, jak zracionalizovat naše fakulty, čímž se myslelo, jak je zmenšit.“ Zhodnotil, že situace je vážná a vypadá to tak, „že od stávající vládní reprezentace nemůžeme nyní očekávat patrně nic. „Po tomto jednání jsem byl rezignovaný, plný deprese,“ odhalil děkan své emoce, „dnes jsem spíš už naštvaný. Slibuji vám všem, že v úsilí neustanu,“ ubezpečil přítomné předseda Asociace děkanů filozofických fakult. Připomněl přitom, že stačilo jen několik týdnů k tomu, aby se všechny filozofické fakulty v republice spojily a zorganizovaly akce, které se zde neudály dvacet let.

„Po prvním jednání jsem byl rezignovaný, plný deprese, dnes jsem spíš už naštvaný.“
Jan Stejskal
děkan FF UP

Podobně zhodnotil situaci na nádvoří olomoucké filozofické fakulty i děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity a spolupředseda Asociace děkanů FF Robert Antonín. Domnívá se, že „ministerstvo ani vláda nepomáhá naplňovat oblast vysokého školství vizí. Během setkání,“ pokračoval, „bylo shrnuto pouze to, co víme: že ve vysokém školství je peněz málo a že navýšení bude nutné prosadit ve vládě. Vize jsme neslyšeli. A kde nejsou vize, tam je krize,“ dodal.

Během zhruba hodinového protestu se k situaci vyjádřila také děkanka Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě Irena Korbelářová, předsedkyně Akademického senátu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Veronika Faktorová a předseda AS FF MU Václav Štěpánek, který byl organizátory shromáždění požádán a zamyšlení o minulosti a současnosti humanitních věd. Jeho projev v úplném znění si můžete přečíst níže. Se svým osobním příběhem vystoupili i někteří akademici Filozofické fakulty Univerzity Palackého, za Základní organizaci vysokoškolského odborového svazu FF UP promluvil ke shromáždění František Kratochvíl. V závěru olomoucké Hodiny pravdy se shromážděný dav vydal z nádvoří Filozofické fakulty UP na Žižkovo náměstí, kde před sochou Tomáše Garrigue Masaryka odložil všechny transparenty.

Za použití citací z článku Hodinu pravdy podpořily stovky vyučujících i studujících z webu olomoucké FF připravil Václav Štěpánek.

Olomoucký projev Václava Štěpánka

Vážení přátelé, kolegové a kolegyně,

byl jsem vyzván, abych řekl pár slov o významu humanitních věd dříve a nyní. Pokusím se o to, ač pro tento úkol nejspíš nejsem ten nejpovolanější. Skutečnost, že to byly humanitní vědy, které připravily na jejich úkol všechny naše obrozence i zakladatele novodobého československého státu, asi nemusím příliš připomínat. Ale možná je dobré připomenout, že to byly právě a téměř výhradně filozofické fakulty z Prahy, Brna a Olomouce, které vedly studentské stávky a protesty v roce 1989, a přispěly tak lvím podílem k pádu komunismu. Humanitní vědy totiž svět měnily. Ne vynálezy, které jsou výsledkem vzdělanců z přírodovědných a technických věd, bez nichž by to pochopitelně nešlo, ale rozvojem kritického myšlení a požadavkem univerzálnosti lidských práv a rovnosti lidí i jejich kultur. Tím se staly základními aktéry vývoje nejen evropských společností až do stavu, ve kterém se nyní nacházejí. Tedy společností řekněme svobodných, stojících, doufejme, stále ještě na demokratickém principu a ctících práva všech svých občanů.

Tím se ale role humanitních věd v dějinách nevyčerpala. Poukazovat, či dokonce vychovávat k respektu k těmto hodnotám, tak aby nebyly zkresleny a využívány k utilitárním sobeckým cílům, je nekončící proces, nabývající na významu právě v okamžicích, kdy společnost čelí krizím. A je to právě přístup filozofie a obecně humanitních věd, jenž usiluje mimo jiné také o hledání odpovědi na otázky po celku lidské zkušenosti ve světě a jeho smyslu, odpovědi, které ostatní vědecké poznání, rozdělené do jednotlivých vědních oborů, nenabízí a ze své podstaty ani nabízet nemůže. Společnost díky humanitním oborům získává potřebnou perspektivu, která jí schází v situaci, kdy se vědecký svět čím dál tím více specializuje. Na jedné straně se totiž vědě zaměřující se na analýzu jednotlivých součástí světa daří dospívat k dosud nepředstavitelné hloubce poznání s ohromným dopadem na kvalitu našich životů, na druhou stranu se ale rozděleným vědám navzdory zvýšenému úsilí o interdisciplinaritu nedaří nabízet porozumění celku žité skutečnosti, současnosti i minulosti. Důsledky tohoto poznání v době, kdy vstupujeme do světa, v němž velké ideologické koncepty zkrachovaly či krachují a je nutné hledat nový eticko-morální rámec, jiný než jen ten určovaný viděním světa prizmatem peněz, efektivity a růstu HDP, jsou neblahé.

Bez schopnosti usilovat o komplexní pohled na společenské, hospodářské, technologické, ekologické a jiné problémy, bez schopnosti chránit naše kulturní dědictví, ale také vidět svět plný jinakostí, bez schopnosti porozumět jiným kulturám a společnostem, ale také tváří v tvář umělé inteligenci a robotizaci či změnám způsobeným globálním oteplováním a všech krizí s tím spojených, a se ztíženou možností předávat tyto poznatky mladé generaci, což je primární úkol humanitních věd, nebudeme mít sebevědomé občany. Zanedbávat humanitní vědy, podceňovat jejich roli ve společnosti, a dávat to najevo i neadekvátním ohodnocením těch, co se jimi zabývají, tedy znamená navracet se minulosti ne tak dávné. Do minulosti, v níž bývalý režim, právě proto, aby co nejvíce ztížil přístup ke všem těmto adekvátním informacím a mohl tak lépe prosazovat svou jedinou dogmatickou pravdu, držel humanitní vědy pod krkem, a to jak tvrdým a na vzdělání nezávislým výběrem pro sebe těch nejvhodnějších kádrů, tak mizerným ohodnocením těch zbývajících. Podceňovat roli humanitních věd ve společnosti ale také znamená vydávat se všanc velmi pravděpodobnému riziku, že v ne tak vzdálené budoucnosti začne společnost upadat do osidel technokratické autokracie, případně se bude rozpadat do uzavřených a proti sobě útočících skupin, ovládaných parciálními a často neprůhlednými zájmy takzvaných elit, jak ostatně již leckdy můžeme vidět.

A to přece nechceme. Náš hlas proto musí být slyšet. Naše vědy proto musí mít možnost sebevědomě a hrdě vzdělávat hrdé a sebevědomé učitele, učence a kulturní pracovníky, kteří se budou schopni všem těmto novým výzvám postavit a nesloužit jen utilitárním cílům politických elit. A to nejde bez respektu k nim a bez adekvátního ohodnocení těch, kteří se jimi zabývají.