Miloš Štědroň a Jiří Hanuš pokřtili knihu Mé celoživotní janáčkování

Knihu rozhovorů Mé celoživotní janáčkování. Hovory nejen o hudbě pokřtili Jiří Hanuš s Milošem Štědroněm, kmotrou knihy se stala děkanka filozofické fakulty Irena Radová. Miloš Štědroň na křtu zavzpomínal na Dušana Šlosara, Ludvíka či Milana Kunderovy a na své hudební začátky v dětství, čímž trefně odkázal k jednotlivým kapitolám, kterých je v knize celkem pět. „Miloš Štědroň byl velice věcný a střízlivý, odpovídal stručně a výstižně,“ přiblížil společnou práci Jiří Hanuš.

Štědroň připomněl i své hudební začátky. „Byl jsem divadelní dítě, strýc mě už od pěti let učil hrát na klavír a psát kritiky a články. Poté mě maminka přivedla k paní učitelce, profesorce Holubové, která znala osobně Dvořáka, milovala Vítězslava Nováka, a učila dokonce i Pavla Haase,“ řekl Štědroň. Zavzpomínal též na uvedení Příhod Lišky Bystroušky u příležitosti otevření Janáčkova divadla v Brně v říjnu roku 1965. „V hledišti přede mnou seděla Janáčkova hospodyně Marie Stejskalová a měla na sobě velký klobouk. V momentě, kdy na jevišti místo lesa uviděla kovové tyče, vykřikla: ‚Kde je ten les, hajzlové, náš milostpán by vám ukázal!‘“ A právě toto zvolání vetklo název i jedné z kapitol.

Kapitola Kněz umění a asketa zvuků zase odkazuje k úryvku textu od klavíristy a muzikologa Ludvíka Kundery, který o Janáčkovi v roce 1919 napsal: „Stranou veškerého hudebního světa žije moravský teoretik a skladatel Leoš Janáček. S jeho estetickými názory a umělými harmonickými teoriemi můžeme v mnohém nesouhlasit, ale přesto je třeba ocenit jeho tvrdošíjné odmítání veškeré všednosti a neupřímnosti a jeho samostatnost, se kterou on –⁠ skutečný kněz umění –⁠ přináší daň na oltář umění. Tento asketa zvuků se snaží zhudebnit své myšlenky nejprostšími prostředky.“ A jak Miloš Štědroň dodává: „Kněz umění a asketa zvuků si tento původně ruský text naštěstí pro Kunderu nikdy nepřečetl, protože by ho jinak snad přizabil.“

Podle muzikologa Lubomíra Spurného se čtenář obrací nejen k tomu, o čem autor vypráví, ale s pobavením sleduje formu a způsob sdělení. „Milošovy myšlenky mají spád, jsou řazeny v rychlém sledu za sebou, jako by byly zachyceny bezděčně při soukromém rozhovoru. Tím je překlenut prostor mezi odborným jazykem a jazykem běžného života,“ uvedl Spurný na křtu knihy.

Knihu o téměř sto stranách vydalo Nakladatelství Masarykovy univerzity Munipress. Autorem předmluvy je Lubomír Spurný, v závěru svazku čtenáři najdou jmenný rejstřík a dodatek Miloše Štědroně, v němž autor stručně bilancuje své celoživotní janáčkování. „Snad se mi tedy podařilo obrátit pozornost k Janáčkově konfrontaci s novými proudy. Postupně jsem zkoumal jeho verismus, impresionismus a expresionismus a i vlivy nové věcnosti a trvalo mi dalších asi 30 let, než jsem pochopil, že Janáček po rozhodující folklorní epizodě přestal být regionálním Janáčkem a ze svých folklorních zkušeností si odvodil svůj specifický ‚verismus‘, svůj ‚impresionismus‘ i ‚expresionismus‘ a snad i svou ‚novou věcnost‘. Takto je myšlen onen ‚dvojí Janáček‘, ten regionální, brněnský, klášterní, omezený –⁠ a po ponoru do lidové písně a hudby postupně ten nový Janáček, který se mohl po vítězné Pastorkyni stát Janáčkem evropským a světovým.“

Fotogalerie