V knize Rajčaťáci a Banáni podáváte inspirativní návod, jak se znovu naučit vnímat kouzla. Čerpal jste při psaní inspiraci i od svých dětí?

V jedné z hlavních rolí vystupuje moje dcerka, když byla malá. Jinou dětskou postavou jsem tak trochu já v příslušném věku. Vždycky jsem měl k dětem blízko, ale teď po vydání Rajčaťáků dělám víc vystoupení a dílen pro děti, než by mě kdy napadlo.

Jaký výrazový prostředek je vám při komunikaci s dětmi nejbližší? Psaný text, hudba, performance...?

Právě střídání a kombinování verbálního, vokálního, pohybového a výtvarného pohledu na zdánlivě obyčejné věci.

Knihu ilustrovala Magdalena Rutová, která je podepsaná pod svazky jako Já, chobotnice nebo Magorovy modlitby. Jaká to pro vás byla spolupráce a neuvažoval jste o tom, že byste knihu výtvarně doplnil sám?

Spolupráce byla od začátku výborná, navzájem jsme se překvapovali. Udělal jsem jakási loga uvádějící každou kapitolu a Magdalena je potom zapracovala do svého podání.

Fyzickému básnictví se věnujete od roku 1991, kdy jste jej pojmenovával jako velké dobrodružství a experiment. Trvá to stále, nebo jste si již nějaké pevné body vytyčil a opíráte se o svoji předchozí zkušenost?

Platí obojí, a právě v tom vidím největší dobrodružství.

Od roku 1988 jste na volné noze, jak těžké je uživit se jako svobodný umělec?

Zrovna jsem oslavoval pětatřicet veselých a v podstatě pohodových let na volné noze. A jsem vděčný „nebesům“, že jsem nedal na všechno to sýčkování a zkusil to.

Působíte v kapelách Jasná páka a Ty Syčáci. Na čem aktuálně pracujete? Jste stále aktivní s oběma uskupeními?

Ano, rozhodně. S Pákou jsme minulý rok vydali EP dost intenzivních nových písniček – poslední nahrávky se zesnulým Michalem Ambrožem. Se Syčáky chystáme úplnou novinku, ale to je zatím tajné.

Na JAMU vyučujete fyzické básnictví. Jaký je podle vás přístup současných studentů k uměleckému vyjadřování?

Učím všude možně a vždycky je to jediný předmět v mnoha různých podobách – fyzické básnictví. Dělám workshopy jenom pro lidi, kteří to opravdu chtějí, takže potkávám zvědavé, otevřené, přirozeně spolupracující a inspirativní adepty nejrůznějších oborů.

Téma uměleckého vyjadřování nedávno mediálně otevřel umělec Jiří Černický, k němuž se přidali Jiří Pelcl, Jiří David a další. Shodují se na tom, že se na uměleckých školách vytrácí kvůli (hyper)korektnosti svobodné klima, že dialogy mezi studenty a pedagogy mají efekt tzv. sendvičové metody, kdy učitelé musí své připomínky zaobalovat, aby se jimi studenti necítili dotčeni. Jaký názor na to máte jako pedagog i umělec?

Moc mě zajímají názory obou stran. Ale z již zmíněných důvodů na podobné problémy nenarážím. Moje práce je z hlediska formy i obsahu čistě partnerská, takže se shodou okolností neocitám v žádných „mocenských pozicích“.

Nakolik studium dějin umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity předurčilo vaše další směřování?

Studoval jsem v období let 1983–1988, což byly poslední roky pekelného pseudokomunismu. Takže to předurčilo mé další směřování opravdu vydatně. Leccos bylo dobré, ale výchova odstrašujícím příkladem, mocná hybná síla dějin umění, převažovala. Svobodná tvorba, teoretická reflexe a jejich různé kombinace mně přinášejí velkou radost, je to ale věc naturelu, která se nikomu nedá vnutit. Spousta dětí se do mentálního lunaparku nepohrne – a má k tomu své dobré důvody. (smích)

Na jaké pedagogy spojené s filozofickou fakultou rád vzpomínáte?

Chci být spravedlivý, takže nebudu jmenovat. Někteří učitelé byli výborní, někteří méně a někteří proti mně v roce 1987 rozjeli celkem strašidelnou kampaň kvůli mým textům pro skupinu Z kopce. Zákazy, vyhrožování… Nedopadlo to nejhůř, takže jsem za ty zážitky rád – naučilo mě to vážit si každého slova, které může člověk svobodně napsat nebo vypustit z úst.

Jaké osobnosti s Brnem spojené vás tehdy nejvíc inspirovaly? Byla to přece jen jedinečná předrevoluční éra.

Ano, to byla. Mohl bych dlouho jmenovat. Muzikanti, divadelníci, výtvarníci, odvážní pracovníci v kultuře… Pokud tu spoustu svébytných lidí něco spojovalo, kromě společného nepřítele, byl to můj milovaný „duch brněnské podivnosti“, který kdysi přiměl Antona Pilgrama udělat pokroucenou věžičku na portálu Staré radnice, Gregora Mendela hrát si s hráškem, Janáčka zapisovat si ptačí zpěvy na manžetu během procházek v lužáneckém parku… a nás plynule navázat, každý svým zcela zvláštním způsobem.