Ke své budoucí profesi, v jejímž rámci se Milan Jelínek zabýval mimo jiné jazykovou kulturou, zvláště pak puristickými tendencemi v moderní češtině, byl výborně připraven už od mládí. V Brně, tedy v jeho rodišti, jež výrazně utvářelo i jeho odborný profil, se ještě v období mezi dvěma světovými válkami výrazně prolínaly české a německé vlivy, a právě česko­-německý bilingvismus, s nímž se Jelínek už od dětství setkával v rodině, ovlivnil i jeho budoucí odborné směřování; další jazyky si postupně osvojoval během studií.

Je důležité připomenout, že ještě v tomto období se v češtině výrazně projevovaly puristické tendence, což se týkalo i běžné praxe výuky na školách – průkopnický sborník členů Pražského lingvistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura, s nímž se v době svých studií na gymnáziu setkal, mu ukázal, že existují také jiné přístupy k jazyku, což později ovlivnilo i jeho odborný zájem o problematiku kultury jazyka. Podle pozdějších vzpomínek mu jeden z profesorů často vytýkal různé germanismy, na což si Milan Jelínek postěžoval svému strýci, který byl sice profesí matematik, ale měl i širší zájmy, a právě ten mu půjčil sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, aby jej odnesl zmíněnému profesorovi. Reakce prý byla nečekaně pozitivní – když mu profesor po čase sborník vracel, vyjádřil se ve smyslu „a víš, že vlastně můžeš mít pravdu?“

Po ukončení gymnaziálních studií v roce 1942 byl Jelínek vzhledem k uzavřeným českým vysokým školám, podobně jako mnoho jiných příslušníků stejné generace, totálně nasazen (konkrétně v továrně v rakouském Wiener Neudorfu). Aktivně se zapojil do činnosti v protinacistickém odboji, byl zatčen gestapem a uvězněn, ke konci války se mu však podařilo uniknout a vrátit se domů. Ihned na podzim 1945 zahájil vysokoškolská studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, na níž vystudoval češtinu, ruštinu a srbochorvatštinu; jeho učiteli byli například A. Kellner, J. Kurz, Fr. Trávníček nebo F. Wollman. Po absolutoriu působil v letech 1948–1949 jako středoškolský profesor na gymnáziu v Holešově, poté se vrátil do Brna.

Období od návratu do Brna zhruba do konce 60. let 20. století bylo pro Milana Jelínka velice dynamické: v roce 1950 získal titul PhDr. za práci Slohotvorné prostředky Rudolfa Těsnohlídka v románech z brněnského prostředí, v roce 1958 hodnost CSc. za kandidátskou disertaci Výběr syntaktických prostředků v obrozenské odborné literatuře, roku 1960 se na brněnské filozofické fakultě habilitoval prací Dějová substantiva v dnešní spisovné češtině a roku 1964 byl jmenován profesorem. Už z témat zmíněných kvalifikačních prací je patrná šíře jeho odborných zájmů, a to pouze v rámci jednoho z oborů, jež vystudoval. Publikoval v domácích i zahraničních odborných periodikách, zúčastnil se průkopnické konference o stylu a stylistice konané roku 1954 v Liblicích, ke stylistice se váže i jeho první knižně vydaná práce O jazyku a stylu novin (1957). Pokud jde o periodika vydávaná brněnskou filozofickou fakultou, publikoval v nich především příspěvky z oblasti syntaxe, slovotvorby a stylistiky. Jsou to například studie Postavení slovesa v obrozenských odborných textech (1960), Složená verbální substantiva s dějovým významem (1962) nebo K teoretickým otázkám srovnávací stylistiky slovanských jazyků (1963). Tyto i jiné práce jsou nyní v digitalizované podobě volně dostupné, stejně jako vzájemně navazující bibliografické soupisy prací Milana Jelínka z různých období.

V 60. letech 20. stol. Milan Jelínek získával také zkušenosti z dlouhodobějších pobytů v zahraničí – v akademickém roce 1961/1962 v Německu (Greifswald, Ernst-Moritz-Arndt-Universität) a v akademickém roce 1965/1966 ve Francii (Paříž, Faculté des lettres et sciences humaines, Section d´études slaves en Sorbonne). Během této dekády mimo jiné v Brně zastával funkci děkana filozofické fakulty (1962–1964) a později prorektora univerzity (1966–1970). Skutečnost, že v těchto funkcích byl také výrazně veřejně činný, mu po roce 1968 způsobila problémy, jež nakonec vyústily v nucený odchod z univerzity a zákaz publikační činnosti.

Poté, co musel odejít z brněnské filozofické fakulty, mohl díky pomoci přátel od roku 1971 nastoupit jako odborný pracovník do brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd, dále tam odborně pracovat a do jisté míry i přes zákaz také publikovat, často pod jmény jiných (především pod jmény Jan Balhar, Jana Jelínková a Oldřich Ševčík); například monografie Spojovací výrazy obrozenské češtiny v odborných textech (1972), opírající se o dřívější kandidátskou práci, však už vydána být nemohla. V tomto období rovněž dále promýšlel své vlastní pojetí stylistiky, navazující na tradice Pražského lingvistického kroužku a opírající se o princip výběru z množin konkurenčních výrazových prostředků. Toto pojetí uceleněji představil v práci z roku 1974 Stylistické studie II – Stylistické aspek­ty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty), která však právě vzhledem k připomenutým nepříznivým okolnostem mohla vyjít pouze jako interní tisk Ústavu pro jazyk český. V roce 1983 se Milan Jelínek poté, co odešel do penze, intenzívně věnoval také aktivitám v rámci disentu (vydávání samizdatové literatury a organizaci bytových seminářů, což bylo v té době samozřejmě spjato s rizikem konfliktů se Státní bezpečností).

Do veřejného života, k odborné i k pedagogické činnosti se prof. Jelínek naplno vrátil až po společenských změnách v listopadu 1989, opět s vysokou mírou aktivity, jak bylo pro něho ostatně typické. V letech 1990–1992 byl rektorem Masarykovy univerzity, v letech 1991–1992 zastával také funkci předsedy kolegia rektorů vysokých škol, podílel se rovněž na zrodu Slezské univerzity v Opavě (1991), na níž v dalších letech externě působil, účastnil se mnoha domácích i zahraničních konferencí, opět pod svým jménem publikoval. I ve vyšším věku si zachoval smysl pro posouzení toho, co je skutečně důležité – například na adresu svých spolubojovníků z let druhé světové války se jednou soukromě vyjádřil zhruba ve smyslu: „Já jim budu muset připomenout, že kdysi všem hrozila popravčí četa, a teď se budou hádat o to, kdo má vybírat členské příspěvky.“

Pokud jde o publikace z doby po roce 1989, představil mimo jiné upravenou verzi své koncepce stylistiky i veřejně, konkrétně jako jednu z kapitol v Příruční mluvnici češtiny (poprvé vydána r. 1995); šlo o jednu z kolektivních prací, jejichž vznik byl iniciován právě v prostředí brněnské filozofické fakulty. Problematice stylu a stylistiky se dále věnoval i v heslech zpracovaných pro Encyklopedický slovník češtiny (2002), purismem jako dalším ze svých stěžejních témat se zabýval například v rozsáhlé studii Der Purismus in der Entwicklung der tschechischen Schriftsprache im 19. und 20. Jahrhundert zveřejněné v práci Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen (2000), zpracoval také oddíl Purismus v knize Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (2007).

V této souvislosti je zapotřebí připomenout rovněž množství jazykových sloupků, jež v různých periodikách publikoval od začátku své odborné dráhy a pokračoval v tom vlastně po celý život – jsou to například jazyková zákampí, která v návaznosti na Fr. Trávníčka začal psát do Lidových novin už před rokem 1989 pro jejich samizdatovou podobu a publikoval je tam i v dalších letech (kdy Lidové noviny opět vycházely veřejně). Společným rysem těchto drobnějších prací je odpor vůči regulaci jazyka pomocí příkazů a zákazů, jedná se v nich hlavně o vysvětlování obecnějších souvislostí a z nich vyplývající doporučení uživatelům jazyka. Právě znalost mnoha evropských jazyků umožnila Milanu Jelínkovi kompetentně se vyjadřovat k situaci v moderní češtině – podobně jako svého času R. Jakobson ve výše připomenutém sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura mohl i prof. Jelínek názorně ukazovat, že prvky v češtině někdy odmítané jako germanismy jsou ve skutečnosti evropeismy, a že to je tedy vlastně součást širšího kulturního základu společnosti.

S tím dále také souvisí jeho teze, že lingvista má v takových případech právo popisovat, vysvětlovat a doporučovat – a dál ani krok. Na různé puristicky laděné ohlasy lidí z řad laické veřejnosti, kteří se na něho, podobně jako dříve například právě na Fr. Trávníčka, obraceli jako na autoritu v otázkách jazykové kultury, mezi kolegy často reagoval jasným a rezolutním „nic nezakážu“. Byly to nejen reminiscence na vlastní zážitky z mládí a zhuštěné vyjádření odborných postojů, jež v otázkách jazykové kultury zastával, ale i výsledek bohatých zkušeností s fungováním jazyka v reálném světě. A například právě heslo Čistota jazyka patří k heslům, jejichž autorem je prof. Jelínek, a která lze najít v práci Nový encyklopedický slovník češtiny (2017), vydané několik let po jeho smrti.

Životní dráha prof. Jelínka obsáhla více než devět dekád; za své zásluhy získal různá domácí i zahraniční ocenění, a to jak z oblasti akademické, tak mimo ni – například medaili Za věrnost 1939–1945 (1945), medaili k 50. výročí vzniku Československa (1968), dále zlatou pamětní medaili Masarykovy univerzity (1991), francouzský řád Commandeur dans l'Ordre des Palmes académi­ques (1992), zlatou medaili Slezské univerzity (2003) nebo čestný doktorát Slezské univerzity (2004).

Velkou část pozůstalosti prof. Jelínka převzalo Moravské zemské muzeum v Brně – jsou to nejen knihy, ale také například lístková kartotéka, výstřižky z periodik a také desítky kartonů obsahujících například deníky, část korespondence, odborné práce různého druhu, materiály k bytovým seminářům, samizdaty, diplomy, vyznamenání a podobně. Dalšímu zpracování těchto materiálů se Moravské zemské muzeum průběžně věnuje – v roce 2018 byly vydány paměti prof. Jelínka nazvané Memoáry 1942-1971: Od okupace do okupace mapující úsek mezi dvěma důležitými událostmi v jeho životě. Obecně lze dodat, že dokumenty uložené ve fondu Milana Jelínka v Moravském zemském muzeu je možno brát i jako příležitost a inspiraci pro novou generaci badatelů.

Výčet dat a faktů však sám o sobě samozřejmě není vše, zvláště v případě osobnosti tak výrazné jako prof. Jelínek – snad každý, kdo se s ním někdy setkal, si odnáší svůj pohled na něho, svůj názor a svou vzpomínku, ale i při rozmanitosti těchto pohledů a názorů něco zůstává: vzpomínka na erudovaného odborníka se širokým spektrem zájmů, aktivního účastníka různých diskusí a člověka, který stál za tím, čemu věřil. Jednu takovou vzpomínku také připojil Martin Schacherl, bohemista o několik generací mladší – potvrzuje se tím, že výrazná osobnost jako prof. Jelínek zanechá v jiných silný dojem i při krátkých setkáních.