Uznávaný český režisér a scénárista vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě MU. Mezi jeho nejznámější snímky patří Marketa Lazarová a Údolí včel. Inspiraci u něj hledala také řada současných autorů – např. Václav Marhoul.
František Vláčil, narozený 19. února 1924 v Českém Těšíně, studoval v letech 1947–1951 dějiny umění a estetiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, mimo jiné u svého přítele Olega Suse. Budoucí filmař právě zde teoreticky posílil své múzické nadání. Souběžně pracoval v brněnském studiu kresleného, loutkového a následně vědeckopopulárního a naučného filmu. Povolán do armádního studia, natočil tam vedle řady instruktážních snímků lyrickou leteckou miniaturu Skleněná oblaka (1957).
To už mířil na Barrandov, kde v duchu poetického realismu, jenž byl na prahu šedesátých let přijímán, nejen u nás, jako osvěžující vánek po realismu socialistickém, vytvořil alegorii Holubice (1960), oceněnou na mnoha festivalech. Mistrovským dílem Františka Vláčila je dvoudílná, černobílá, širokoúhlá, radikálně modernistická Marketa Lazarová (1967), dle anket domácí kritiky nejlepší český film všech dob, žel, na rozdíl od jiných arciděl našich zlatých šedesátých, málo doceňovaný v zahraničí. Někteří cinefilové přitom považují Marketu Lazarovou za epos kongeniální s veledílem Andreje Tarkovského Andrej Rublev, jež vznikalo ve stejné době a fascinuje srovnatelnou narací a stylem. Následovaly dva příběhy podle scénářů Vladimíra Körnera s Petrem Čepkem v hlavních rolích: historická metafora o střetu svobodné vůle s autoritou řádu Údolí včel (1967) a bolestivá reflexe poválečných vztahů mezi Čechy a Němci v pohraničí Adelheid (1969).
S příklopem normalizace zastavilo nové vedení studia Vláčilův vytoužený projekt – automobilovou podívanou Rallye. Režisér našel uplatnění v Krátkém filmu a na Kudlově, kde realizoval středometrážní dětské snímky Pověst o stříbrné jedli (1973) a Sirius (1974). Následující barrandovský opus Dým bramborové natě (1976) dle románu Bohumila Říhy Doktor Meluzin byl i návratem herce Rudolfa Hrušínského na plátna kin po pětileté distanci; příběh též skrytě připomněl osud mnoha odborníků, odsunutých tehdy na profesní periferii. Valašský western Stíny horkého léta (1977) podle Jiřího Křižana získal Velkou cenu Křišťálový glóbus (ex aequo) na 21. MFF v Karlových Varech; podvratně čitelný byl i jako podobenství o invazi pěti armád v srpnu 1968. Podmanivým dílem je Stín kapradiny (1984) podle novely Josefa Čapka. Vláčil též natočil životopisné portréty Koncert na konci léta (1979) o Antonínu Dvořákovi a Mág (1987) o Karlu Hynku Máchovi, drama o alkoholismu Hadí jed (1981) a baladu Pasáček z doliny (1983) podle Ladislava Fukse.
František Vláčil náleží do nepočetné množiny světových režisérů, jejichž autorský rukopis vyzařuje „fluidum“: obtížně analyzovatelnou spirituální energii. Jeho dílo dodnes vzrušuje a láká k rozborům a interpretacím. Petr Gajdošík inicioval sborník Marketa Lazarová: studie a dokumenty. Vřele byla nedávno přijata Gajdošíkova obsáhlá a detailní monografie František Vláčil: život a dílo. Projekce Vláčilova historického podobenství o zápasu volnosti s dogmatismem Ďáblova past (1961) přispěla v květnu 2019 v kině Scala k oslavám stého výročí Masarykovy univerzity. Vláčilovská inspirace proniká do tvorby dalších generací, připomeňme debut Petra Hviždě Řád (1994), inscenovaný dokument Tomáše Hejtmánka Sentiment (2003), Nabarvené ptáče (2019) Václava Marhoula či práce nejmladších adeptů a adeptek desáté múzy. Slovy Vladislava Vančury, jimiž se otvírá filmová rapsodie Marketa Lazarová: „Proutek proutkařův se stále ohýbá nad těmito spodními vodami.“ Proč? „Z potřeby básně.“
Autor textu je uznávaný filmový publicista a působí na Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty MU.
(*19. února 1924 †27. ledna 1999)
František Vláčil byl uznávaný český filmový režisér a scénárista. Mezi jeho nejznámější snímky patří Markéta Lazarová, Údolí včel či Adelheid – těmito mistrovskými díly se zařadil mezi hlavní představitele československé nové vlny a nesmazatelně se zapsal do dějin české kinematografie.
Od 23. dubna je k vidění v Moravském zemském archivu a zájemcům mimo jiné nabídne zlomek lekcionáře z 9. století, jehož část je uložena v americkém Chicagu, či Antifonář Elišky Rejčky. Na její přípravě spolupracovali pedagogové a studující Ústavu pomocných věd historických a archivnictví FF MU.
Filozofická fakulta MU chce být i nadále bezpečným místem pro všechny. Proto v souladu se strategií celé Masarykovy univerzity intenzivně pracuje na dalším posílení stávajících bezpečnostních opatření.
