„V životě jsem nepracoval v tak odhodlaném kolektivu“

Iniciativa Masarykovy univerzity MUNI pomáhá organizuje v době epidemie koronaviru aktivity široké skupiny dobrovolníků, a to nejen z řad studentů. O tom, jak poskytování pomoci funguje a jak ho vnímají sami dobrovolníci, jsme mluvili s doktorandem Historického ústavu FF MU Ondřejem Varaďou, který v rámci tohoto projektu působí jako koordinátor.

22. 4. 2020 Radek Návrat


Foto: Martin Indruch

Od 12. března platí nouzový stav. Jaký ten čas byl pro tebe?

Jedním slovem? Hektický. Před měsícem touhle dobou jsem si chystal podklady na svou první přednášku (která se samozřejmě neuskutečnila) a plánoval další výzkum v rámci doktorátu. Nakonec jsem místo toho pomáhal s výrobou a rozvozem roušek, spolupracoval třeba s iniciativou Divadla Husa na provázku a nakonec nastoupil do Krizového operačního centra (KOC) MUNI.

Co tě k tomu motivovalo?

Hned na začátku, když začalo být jasné, že se celá tahle záležitost „jen tak nepřežene“, jsem stejně jako další mí kamarádi nechtěl zůstat sedět doma s rukama v klíně. Opatření vlády, ačkoliv samozřejmě opodstatněná, mi ze dne na den zcela vyprázdnila týdenní rozvrh a nenechala mi moc možností, jak ho zaplnit. Zůstat doma a neustále hltat nové a nové, tehdy poměrně deprimující zprávy – to by mě brzo připravilo o rozum. Když jsem tedy zachytil zprávu o dobrovolnické činnosti studentů pedagogické fakulty a následnou výzvu k zapojení ostatních studentů, neměl jsem moc nad čím uvažovat.

V širší perspektivě pak mám jako historik na paměti mnoho okamžiků našich moderních dějin, kdy v čase krize lidé neváhali dobrovolně činit výrazně více, než od nich v daný okamžik kdokoliv žádal, protože za něčím šli nebo o něco usilovali – ať už to byli čs. legionáři, kteří se zasloužili o vznik našeho státu, letci z RAF, kteří neváhali opustit vlast, aby za ni mohli bojovat, nebo i generace našich rodičů, která v roce 1989 přispěla k úspěšnému průběhu sametové revoluce a svržení totality. Přišlo mi přirozené přispět svým dílem práce a pomoci, když člověk může.

„Každý den se musíme naučit vyřešit nové problémy a překonat nové překážky.“

Ondřej Varaďa
doktorand a dobrovolník

Když se řekne dobrovolnictví, nejspíš se většině vybaví roušky a nákupy. Spočívá činnost dobrovolníka především v tomto, nebo je toho více?

Roušky a nákupy jsou opravdu vidět nejvíce, a v této situaci se navíc jedná o bazální potřeby, které si především starší lidé a důchodci často obstarat buď nedokáží, nebo se toho z různých důvodů obávají. Z praxe v KOC ale můžu říct, že dobrovolníci z MUNI pomáhá se angažují v neskutečně různorodém prostředí. Za těch několik týdnů, co v KOC jsem, jsme namátkou sháněli studenty práv pro projekt právní poradny pro veřejnost, pomáhali najít pracovní sílu pro firmu, která v areálu bývalé Zbrojovky spouštěla výrobu respirátorů, nebo našli zájemce, kteří jezdí do dětského domova v Mikulově zpestřovat všední dny dětem, které zničehonic přišly o možnost hrát si venku.

Z hlediska koordinační práce to pak znamená, že každý den je svým způsobem jiný a každý den se musíme naučit vyřešit nové problémy a překonat nové překážky. Každá otázka, kterou zodpovíme, vede hned k několika dalším, jimž je třeba se věnovat. Ačkoliv se tak sice s tím, jak se celý systém zavádí a „sedá si“, práce v některých ohledech stává rutinní, značná část neustále vyžaduje kreativitu, trpělivost a schopnost improvizovat. Nikdy nevíte, co vám další směna přinese.

Ondřej Varaďa s kolegyní řeší v koordinačním centru dobrovolnických aktivit MU distribuci materiálu. Foto: Martin Indruch

Počítal jsi s tím už od začátku? Jaký byl pro tebe rozdíl mezi očekáváním a skutečností?

Když jsem vyplňoval dotazník, kterým jsem se k dobrovolnictví hlásil, neměl jsem žádnou konkrétní představu, ale očekával jsem, že univerzita využije faktu, že mám k dispozici auto. Nakonec místo rozvážení pomáhám rozvozy organizovat a vybavovat materiálem. Že budu trávit ob den dvanáct hodin v budově rektorátu, okolo níž jsem dříve procházel, by mě v životě nenapadlo. 

Nabídku připojit se k jednomu z právě vznikajících operačních týmů KOC jsem přijal bez delších úvah, ačkoliv jsem měl o svoje schopnosti v tomto ohledu určité obavy. Nakonec jsme si ale všichni sedli a já musím říct, že už teď si odsud odnáším neocenitelné zkušenosti, které se mi budou v životě rozhodně hodit. 

Kromě pomoci mají dobrovolníci z univerzity i své studium, svůj osobní život a samozřejmě své rodiny. Jak se to dá všechno skloubit dohromady?

Nemá smysl předstírat, že být – konkrétně v mém případě – „v práci“ každý druhý den od osmi do osmi není náročné, především v kombinaci s tím, že je třeba nějakým způsobem stíhat i normální život. S postupujícím časem se na nás všech alespoň trochu projevuje únava či frustrace z probíhající krize a udržet si nadšení pro věc není vždy úplnou samozřejmostí. Dělit čas mezi rodinu, partnera, dobrovolnou činnost a třeba i zaměstnání či osobní režim tak, aby si člověk měl čas vydechnout a pořádně se vyspat, je často poměrně neřešitelný problém, a tak jde zkrátka mnohdy jedno na úkor druhého. Všichni s tím ale počítáme a věděli jsme o tom, když jsme do KOC nastupovali. Podobně jako my jsou na tom třeba i medici v odběrových stanech, kteří k tomu navíc samozřejmě čelí daleko většímu nebezpečí a často i nedostatku ochranných pomůcek. Na druhou stranu se dobrovolníky „v terénu“ snažíme buď přidělit na jeden konkrétní úkol, anebo je naopak střídat tak, abychom je zbytečně nepřetěžovali. I pro většinu z nás v operačním centru se již režim poněkud uvolnil.

„Netroufám si sice říci, jak se budou dějiny dívat na rok 2020, ale věřím, že opravdu zažíváme něco výjimečného.“

Ondřej Varaďa
doktorand a dobrovolník

Zvládnout epidemii bude pravděpodobně běh na dlouhou trať. Myslíš, že nasazení dobrovolníků vydrží?

Když jsem nastupoval, neměl nikdo z nás nejmenší ponětí, jak dlouho bude celá krize trvat a co všechno budeme vlastně dělat. Přesto jsem asi v životě nepracoval v tak odhodlaném a pozitivně naladěném kolektivu. Všichni jsme měli obrovskou vůli pomáhat a kdeco vylepšovat tak, aby celý systém šlapal. Uběhl měsíc, pořád nemáme úplně jasno, jak dlouho ještě v nouzovém stavu budeme, a já vidím stále stejné odhodlání jak v rámci koordinačního centra, tak i u dobrovolníků „v terénu“, kteří den za dnem rozvážejí další a další roušky, starají se o lidi, kteří by si sami pomoci nemohli, a především se nám znovu a znovu hlásí s tím, že chtějí další práci. Než se systém zaběhl, byla jedna z nejčastějších otázek, s níž se na nás obraceli: „Předevčírem jsem se přihlásil a ještě se mi nikdo neozval – nezapomněli jste na mě náhodou?“ S takovým přílivem dobrovolníků jsme se zkrátka nedokázali v reálném čase vypořádat. Osobně jsem přesvědčen, že dokud bude pro celý systém dobrovolnické pomoci dostatek práce, udržíme si stejně vysokou „bojovou morálku“, jakou máme dosud. A až pro něj práce nebude, v praxi to bude znamenat, že jsme svůj úkol splnili.

Co bys vzkázal lidem, kteří uvažují o tom, že by se v rámci MUNI pomáhá chtěli taky zapojit?

Rozhodně bych jim doporučil, ať se přihlásí a jdou do toho. Vyplnění dotazníku zabere jen chvilku a dál už v podstatě jen čekáte, až se vám někdo z operačních týmů ozve. Samotné vyplnění dotazníku přitom k ničemu přímo nezavazuje. Pokud se na nabízenou práci úplně necítíte, případně vám v ní brání například situace v rodině, je naprosto v pořádku nabídku odmítnout – je to koneckonců činnost dobrovolná. V případě, že se aktivně zapojíte, však uděláte krok ze své příslovečné „komfortní zóny“ a zažijete něco, o čem budete možná jednou vyprávět vnoučatům. Když jsme jako operační tým začínali, přišel nás podpořit pan rektor. Mluvil mimo jiné – tehdy a pak ještě mnohokrát – o tom, že mu studentská iniciativa, která nyní probíhá, připomíná právě osudový rok 1989, který sám zažil jako student. Netroufám si sice říci, jak se budou dějiny dívat na rok 2020, ale věřím, že opravdu zažíváme něco výjimečného a mimořádného, a má-li člověk šanci být toho součástí, myslím, že by byla škoda nechat si to ujít.

Video: Jak pomáhají studenti MUNI? Vozí roušky nebo odebírají vzorky

20.4.2020

Video: Jak pomáhají studenti MUNI? Vozí roušky nebo odebírají vzorky

Reportáž MUNI TV ukazuje, jak se studenti zapojují do činnosti Dobrovolnického centra Masarykova univerzity.

Čtěte v Magazínu M

Mgr. Ondřej Varaďa je v prvním ročníku doktorského studia historie. Zabývá se především vznikem a dějinami první republiky a ve své disertaci chce zmapovat život a každodennost československých legionářů po návratu do vlasti.

Chcete vědět víc?

Více článků

Přehled všech článků