„Chtěl bych žít ještě sto let, jsem zvědavý, co bude, ale jsem samozřejmě realista,“ s úsměvem pravil profesor Pavel Materna při jednom z našich posledních setkání. Ta hluboká touha po novém a současně vědomí hranice ho myslím charakterizuje dobře. Byl mým tutorem filosofie na brněnské fakultě od raných devadesátých let. Když začínáte s filosofií, teorie nahlížíte jako v samoobsluze, chybí vám vodítko k výběru. V takové situaci je důležité, objeví-li se někdo vzdělaný, kdo vám tu nabídku představí spolu s nějakým kritériem výběru. Pavlovo kritérium bylo v zásadě prosté, spočívalo v ostrém oddělení pravdy od nepravdy ve filosofii a odmítnutí relativismu. To souvisí samozřejmě s jazykem a sémantikou nejen filosofických tvrzení. Takto, přes antirelativistické prizma, mně filosofii představil můj učitel profesor Materna a já na něj za to budu vždy s vděkem a láskou vzpomínat. Pod jeho vedením jsem dokončil diplomovou práci a znovu pod jeho dohledem pokračoval v doktorském studiu. Později, už jako doktorovi filosofie, mně profesor Materna nabídl přátelství. Považoval jsem to za samozřejmé, neuvědomoval jsem si tehdy, jaké výsady se mi dostává. Byla to nová etapa, z profesora Materny se stal Pavel. Mnohokrát jsme se potom setkali, mluvili o filosofii, umění, především o hudbě, o historii, tu Pavel miloval, ale i o dětech, s mým synem hráli společně na klavír. Pavel dojížděl do Brna, vždy se ozval, sledovali jsme a hodnotili filmy, navštívili Wagnerova Tannhäusera, to jsem nemohl odmítnout, při čekání na vlak diskutovali v hospůdkách. Občas jsme to tekuté čekání, pravda, přehnali. Při mých cestách do Prahy jsem se podobně ozýval já a Pavla navštěvoval a vyzvedával v akademii věd. Byl mým vlídným učitelem a štědrým přítelem. Dýchali jsme stejný vzduch. Volával vesele, když objevil zajímavou knížku. Na dobré komedii jsme se většinou shodli odbornými termíny: „To ti byla taková prča, čéče“! Netušil jsem, že taková přátelství mají konec. Stále čekám, že zazvoní telefon.

Rostislav Niederle