Svůj přístup nazývá slovenský anglista, germanista a poněkud i orientalista komparatistickou imagologií, tedy srovnáváním obrazů reality; módní slova převzatá od jiných takto vyjadřují v podstatě starou srovnávací Stoffgeschichte, jak dokládá i podtitul; v polské literární vědě se mluví o ikonografii, budiž… Jde nejen o téma, ale o obraz světa, což je také typické pro ruskou kulturní a literární historii, kde je sémanticky přetížené slovo „obraz“ užíváno v řadě významů od časů A. Potebni. Právem sbližuje Gáfrik práci s cizími látkami, jejich významové deformace a dezinterpretace s hrou, neboť tato recepce se struktuře hry ovšem podobá. S Ďurišinem to příliš nesouvisí, ten přece postupně opouštěl pole klasické literární komparatistiky směrem k meziliterárnosti, tedy opouštěl vlastně i pole tradiční literární vědy. Což Gáfrik nečiní. Jeho práce s německými texty je příkladná, ať již jde o poukázání na zvláštní režim německého obrazu staré Indie a její literatury, Goethovu báseň Bůh a bajadéra, jeho trilogii Pária a její volné pokračování až po Stefana Zweiga hlavně Hermanna Hessa a Alfreda Döblina. Autorovu práci s textem dokreslují přílohy, vlastně explikace a komentáře k slovenskému překladu zmíněné Goethovy básně (Ľ. Feldek) a jejím pramenům, stejně jako k zmíněné trilogii Pária. Pěkná, pečlivá práce, atraktivní materiál, postupy inspirující i jiné druhy recepce; poněkud nevyjasněné jsou tu vztahy k dalším souvislostem a tradicím. Například problém evropské a světové recepce staroindické literatury, stejně jako vůbec staroasijských literatur je spjat s hlubinnými procesy v „organismu“ evropské kultury jako takové, jež svůj počátek ostatně od Asie odvíjí. Tu by se hodilo, aby kontext německý byl doplněn právě srovnáním s jinými, např. s britským a francouzským, ale také s ruským – to by bylo ještě zajímavější. Kdy se například objevuje kult asijských umění, jaké jsou jeho vnitřní příčiny, jaký je rozdíl v recepci čínského a japonského elementu a staroindického, jak je to spjato s religionistickou komparatistikou apod. Jinak řečeno: hlubší a širší začlenění do souvislostí a silnější akcent na to, proč k této silné recepci vůbec docházelo, jestli je to možné vůbec nebo v každé národní literatuře zvlášť zobecnit.