Anatolij Fjodorovič Rozov (nar. 1944) je představitelem ruských občanských sdružení v ČR, jenž svůj nový život spojil právě s Brnem. Je to však také spisovatel, jemuž u nás nedávno péčí vydavatelství Ruská tradice v Praze vyšel román literatury faktu pod názvem Ruský rozervaný čas (Russkoje rvanoje vremja). Když si najdeme význam slova „rvanyj“, zjistíme, že je to mj. přetrhaný, rozervaný, přerušený, rozbitý, přetržený, rozedraný, také děravý, tržný, roztrhaný, potrhaný, rozškubaný či přerývaný. Jde jistě o výraz života samotného autora, který se narodil v emigraci, vrací se později do SSSR a zase znovu se ocitá v dnešní České republice, je to však současně také výklad diskontinuity ruských dějin daných válkami a revolucemi 20. století, Stalinovou diktaturou a bipolárním světem. Autor líčí genealogii jedné větve šlechtického rodu, z níž pochází, rodu Skarbek, vypráví legendu o sporu hraběte Skarbeka s císařem Jindřichem V., jež dalo rodu další jméno; podivuhodnými okolnostmi se rod intelektuální vojenské ruské šlechty propojil s jinými rody prostšího původu. Rozovův poutavý příběh nás potom zavádí do období těsně před první světovou válkou, do ní samotné a do zmatků ruských revolucí roku 1917, včetně bolševické; líčí pak emigraci, život v meziválečném Československu, novou válku a poválečné osudy rodiny až po návrat do SSSR a k nové emigraci. Kniha obsahuje řadu rodových detailů, současně představuje kroniku či letopis Ruska 20. století. Autorova próza nese pečeť zralé umělecké kvality, využívá stylistického rozvrstvení moderní ruštiny a přináší řadu zajímavých informací, úvah a domněnek, které se týkají také českého prostředí, včetně anabáze legionářů. Řada tvrzení nám může připadnout jen málo přijatelná, není také jasná autorova představa, jaký měl být ruský vývoj ve 20. století a jaký by měl být nyní. Bolševickou revoluci a následný vývoj pokládá za tragédii, není však ani pro carismus, když poslednímu carovi vytýká politické selhání. Mluví o tzv. třetí cestě, ale líčí jen mlhavě, jaká by vlastně měla být. Když pomineme mezi Rusy rozšířenou hypotézu o zcizení ruského zlatého pokladu československými legionáři, kteří si z něho pak údajně zřídili Legiobanku a financovali Masarykovu meziválečnou Ruskou akci, což asi některé čtenáře zvedne ze židle, nebo matné představy o cíli legií vůbec, zůstává poněkud nejasná politická pozice ruské a vůbec východoslovanské emigrace za Protektorátu Čechy a Morava a také její poválečné osudy, zejména však motivace a důvody její částečné poválečné repatriace. Vzhledem k nezbytí lépe poznat Rusko ve všech časových a prostorových dimenzích je kniha vynikajícím materiálem vhodným k urychlenému překladu do češtiny. Již dlouho se taková kniha v českém prostředí neobjevila, její prezentace proběhla v Mahenově knihovně a další ji čekají v Praze.