Příjemný estetický zážitek připravili svým čtenářům manželé Ivan Dorovský a Dagmar Dorovská, profesor a docentka Masarykovy univerzity, které zde ani nemusíme zvlášť představovat (Dagmar Dorovská: Město – voda – lidé/Градот – водата – луѓето; Ivan Dorovský: Město – voda – lidé/ Градот – водата – луѓето.  Vydáno vlastním nákladem. Brno 2013.). Jsou to soubory básnických reflexí makedonského Ochridu tak, jak je vidí oba manželé v zrcadlovém česko-makedonském vydání. Půvabná příroda, národ a jazyk a stará kultura. Dagmar Dorovská začíná svůj soubor básní Jezero: „U toho jezera/ s tisíci bělavých kudrn, kde i ryby se smějí/ a slunce se propadá do vln,/ je každý večer ze sametu/ a z mušelínu jsou tam svítání […] Tam naše dlaně se s láskou dotýkají/ a více než kde jinde na světě/tam máme k sobě blízko.“

 Lyrické reflexe přírody, ale také motivy přátelství, smíření, smutku, bolestné minulosti a obav z přítomnosti, hrdosti procházejí jemnými verši obou autorů s řadou metaforických náznaků. Makedonský akademik a český slavista a básník Ivan  Dorovský se zamýšlí i nad tématem svého národa: „Ale malý národ?/ Tak jako lidé a stromy a zvířata/dorůstají různých výšek,/ tak také můj národ/ je velký/svými velkými syny/horami a údolími/bájemi a legendami,/písněmi a pohádkami…“ Básně doplňuje prozaické vyznání a vysvětlení. Nemohu posuzovat kvalitu překladů a ani vlastně nevím – zvláště u Ivana Dorovského – pouze to odhaduji, jaký je jazyk originálu a jaký překladu, snad jen pořadí v zrcadlové edici napovídá…. Výsledný dojem je působivý, plný upřímné lásky.

                                      Ivo Pospíšil