Opět tu máme kus literatury faktu s ironickým podtitulem. Kniha ostrá jako břitva. Autorka pracovala před rokem 1989 v sociálních službách, později na české ambasádě v Paříži, kde se vdala za Francouze. Zaujalo ji téma kolaborace francouzských spisovatelů za německé okupace a vytvořila knihu, která je velmi průkazným svědectvím o zradě intelektuálních elit a obsahuje detaily, z nichž mrazí. Abychom byli spravedliví: taková situace byla tehdy všude, také v našich zemích v letech 1939–1945, pokaždé se to však dělo jinak v závislosti na podmínkách. Problém je v tom, že okupované země západní Evropy – snad kromě frapantních událostí a faktů, které nebylo možné zapřít (kolaborantská vláda v Norsku, speciální jednotky, které bojovaly u Stalingradu – na to navazují i v dnešním Lotyšsku, EU, francouzská vláda ve Vichy) – takové věci po více let nepřiznávaly, např. pozice Švédska za druhé světové války a těsně před ní (v tom se účelově „mýlil“ i severský cestovatel Karel Čapek, jak nedávno doložili sami švédští studenti bohemistiky); to se ve Švédsku reflektovalo dosti pozdě (sám jsem viděl takovou výstavu na univerzitě v Lundu na sklonku 90. let 20. století). Speciální případ je Dánsko: v rámci „spolupráce“ v okupované zemi král kraloval, vláda vládla a volby v roce 1943 pod wehrmachtem vyhráli sociální demokraté. I když situace byla značně složitější, politika spolupráce s okupační mocí měla své výhody i nevýhody. V podstatě dodnes – ani v některých takto tematicky orientovaných závěrečných pracích na českých univerzitách – se nikdo neodváží tyto věci zcela otevřeně pojmenovat – tak je to téma delikátní. Kniha Ladislavy Chateau ve fascinujícím líčení dramatu francouzských spisovatelů ukazuje, jak měl fašismus a nacismus hluboké kořeny právě ve francouzské společnosti s více či méně skrývaným antisemitismem, jak na této ideologii pracovali a ji rozvíjeli špičkoví intelektuálové, že to nebylo jen poblouznění nebo oportunismus, ale hluboké přesvědčení, které stálo řadu z nich život – a nelze přitom mnohým z nich upřít charakternost, čestnost a vytrvalost. Kolaborace zachvátila takřka všechno: nakladatelství, noviny, literární časopisy, knihy. A potom poválečné zachraňování: kdo komu kdy a jak pomohl… Slovo trapné je ještě málo výstižné. Veličiny světové literatury se před námi obnažují jako při tanci u tyče. I zde platilo: zachraň se, kdo můžeš, jak s některými krutě nakládalo, jak se urychleně popravovali, aby moc nemluvili (vzpomeňme na podobný případ z jiné doby: rumunského diktátora Nicolae Ceauşesca, nositele řady vysokých zahraničních vyznamenání, přítele prominentních západních politiků), jak krachovala stará kamarádství: špína, špína… to se týká i velmi známých osobností a autorka i je i zde klidná, ale nelítostná. Na druhé straně je kniha sondou citlivou k lidským tragédiím, ukazuje člověka v kleštích dějin jako oběť: kniha o vlaku do Výmaru (Weimar) symbolizující pravidelné, jen pod vlivem blížící se německé porážky postupně skomírající konference francouzsko-německého přátelství pořádané pod záštitou všemocného ministra propagandy s opulentními hostinami a cestami po jádru Velkoněmecké říše, je knihou lidského zoufalství a varování, které – dějiny se opakují – nebude asi nikdy vyslyšeno.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce