Literárním informačním centrum, Bratislava 2013. ISBN 978-80-8119-074-2

Autor zde shromáždil, trochu v recesistickém tónu, své starší, již publikované texty z různé doby, dokonce jedny doby zakázané, rozhovory apod.: jde o subjektivní pohled, samozřejmě vycházející z autorových osobních kontaktů se současnými spisovateli, z nichž někteří jsou už mrtví. Je to nejen osobité přečtení slovenské literary, ale také zpráva, svědectví o slovenských spisovatelích. Jeho recepce Proglasu jde v žertovném duchu a nadsázce, nadhledu, jde o novodobý apokryf. Ve své básni Sú nahé popisuje, kterak Metoděje a Konstantina přijaly krásné slovanské děvy u Dunaje. Tu Konstantina napadl první verš oné básně: „Sú nahé, sú nahé…“ Metodějovi se to nelíbilo: A jak budeš, bratře, pokračovat, co napíšeš teď? Ale Konstantin si jako vždy věděl rady: Sú nahé…Sú nahé… Sú nahé bez kníh všetky národy.“ Jinak jsou tu vynikající partie o pohádce a počátcích slovenštiny; často si však autor musí vypomoci překladem z češtiny, ale ctí ho, že to výslovně uvádí a naopak neuvádí čtenáře v omyl, takže čtenář dobře ví, že text není vždy originál: to by mohlo být dáváno za vzor těm, kteří se vše snaží ahistoricky modernizovat. Totéž lze říci o kapitolce k Holém. Bere na milost i „nevěrníka“ Kollára a Šafárika/Šafaříka. Jen tak mimochodem: Na s. 8 spisu Básně P. J. Šafaříka a F. Palackého s úvodem o básnické činnosti jejich vydaném Františkem Bačkovským v Praze roku 1889 se praví: „Šafařík podpisoval se prvotně ,Šafáry’, potom ,Josef Jarmil Šafařík’, později odložil i básnické své jméno ,Jarmil’ a psal se ,Pavel Josef Šafařík’; v Hromádkových ,Prvotinách’, roč. 1816 a 1817, podepsán i latinkou ,Ssafarzik‘, což stalo se bezpochyby jen asi proto, že v tiskárně neměli ,Š‘ a ,ř‘ (v menším – petitovém – písmě), a za let dvacátých a třicátých psal se také ,Saftařík’ a německy ,Schaffarik‘ (měl jsem v  té chvíli k dispozici jen harvardský scan: https://archive.org/stream/bsnpjafakaafpal00palagoog/bsnpjafakaafpal00palagoog_djvu.txt).

To jen pro úplnost, abychom něco nezamlčeli. A archív Univerzity Komenského, svého času Slovenské univerzity, nám může prozradit něco ze života Učené společnosti Šafaříkovy a jejích dramatických osudů a paměti Alberta Pražáka (Albert Pražák: Politika a revoluce. Paměti. Eds: Miloš Zelenka – Stanislav Kokoška. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ČR, Academia, Praha 2004, vědec. red.: Ivo Pospíšil) zase o tom, jaké se v meziválečném období vedly v Bratislavě polemiky o ten háček a pozici čárky v jeho jméně! Se štúrovci si autor vyhrál, stejně jako s Dobšinským a „magickým“ Bottem. Jestliže se se štúrovci a Hviezdoslavem znát osobně nemohl, jinak je tomu, jak se blížíme ke konci poutavé knížky. Zde se dostáváme také stále více k  Feldekovi jako autorovi a vůbec k  současné recepci slovenské literární minulosti, k její revitalizaci, aggiornamentu. To bychom potřebovali i v české literatuře mnohem více, než je tomu dnes. Různé křivdy, boje s cenzurou, ale hlavně empatie, citlivost, hledání toho, co přežije a jemné a taktní odstíněné od toho, co už je pryč, co se přežilo (i když i v tom musíme být velmi, velmi opatrní!) – to je jasná devíza Feldekovy knihy. Part o Óndrovi Łysohorském s japonským slavistickým pozadím, autorská spolupráce, to je to nejcennější a taky nejčtivější. Žít na Slovensku a vůbec ve střední Evropě nebyla a není legrace, ale někdy je to docela zábavné.

Takže takový „tahák“ lze slovenským studentům jen závidět.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.