Nejen specialisté dumají o tom, kterak oživit tokem času a událostí i mediálním tlakem zmrtvělé klasiky. Česká exulantka v Británii Bohuslava Bradbrooková se o to kdysi pokusila v knize o Karlu Čapkovi, která po Anglii vyšla také v Praze (Karel Čapek. In Pursuit of Truth, Tolerance, and Trust. Brighton 1998, Sussex Academic Press; česky Karel Čapek. Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Praha 2006, Academia), ale byla přijata kladně i záporně; vlna, která odstavila jedny, posunula dopředu jiné, např. katolickou modernu a duchovní literaturu, baroko. Novinář Antonín Hošťálek (roč. 1950) byl sportovním redaktorem Mladé fronty, potom Svobodného slova, Lidové demokracie, Rovnosti a Katolického týdeníku, periodik, která měly zvláštní „životní“ dráhy. Po roce 1989 se v Brně kolem něho a jeho přátel soustředil kruh blízkých duší: tak vznikly časopisy Bariéry a Konec konců. Napsal memoárové vyprávění Husovická romance zakotvené ve zdech jeho Brna, psal o Nadaci Charty 77, uveřejnil průřezy publicistikou. Jeho esej Gorkij (nevím, v jakém nákladu) byl vzápětí vyprodán. O jeho činnosti tu ještě pojednáme, díle i jako o nostalgii, která pozitivně vedla ruku těch, kdo si knížku o ruském a sovětském klasikovi koupili. Jak to říká na počátku sám autor: „Po každém dějinném převratu se vyrovnáváme s minulostí. A protože pohled na vlastní minulost je zpravidla sebezničující, vymítáme z paměti určité události a jména, která s dobou předchozí byla spjata. Takový úděl potkal i Maxima Gorkého. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Rusko naznalo, že je třeba „vymanit se bahna ,minulosti“, a tak bylo desetitisícům továren, škol, institutů, akademií, ulic a náměstí v Rusku odňato pojmenování po někdejším ,prvním sovětském spisovateli’ a vráceny jim názvy předchozí, nebo byly ozdobeny názvy novými. I u nás na místech s Gorkým spojenými zmizelo jeho jméno z názvu hotelu, lázeňského domu, velkodolu a podobně bylo činěno i v zemích bývalého sovětského bloku.“ (s. 5). Ve fascinujícím líčení života a díla tohoto velikána světové literatury, o němž byl jednu dobu jeho spřízněnec T. G. Masaryk přesvědčen, že je nástupcem Dostojevského pro 20. století, píše novinář a spisovatel, jak by to lépe nedokázal ani sebevětší odborník: zákruty umělcova života, jeho zahraniční pobyty, ideová hledání, vztah k Říjnové revoluci a k Leninovi, násilí, západočeské lázně a ostrov Capri, milostný život i poslední léta pod Stalinovou diktaturou. Nechává hovořit fakta, sice známá, ale často potlačovaná, aby lépe vynikla složitá umělcova postava. Hošťálek neretušuje, neidealizuje a jeho líčení je proto přesvědčivé. Hlad po Gorkém ještě nenastal, ale již se k nám plíží.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.