Často se stává – a dnes mnohem víc než v minulosti – že pomocí ekonomických nebo ideologických, mocenských, politických nástrojů – nejlépe všech – se k nám dostává obraz cizích literatur pořádně zkreslený, záměrně deformovaný: to se týká např. současné ruské literatury v českém prostředí, ale myslím, že do značné míry i české literatury na Slovensku a slovenské v českých zemích. Jde o obraz neúplný, manipulovaný, obraz tzv. mainstreamu, který byl utvořen mocí, jak o tom kdysi psal Michail Berg v knize Literaturokracie – problém přivlastňování a přerozdělování moci v literatuře (Helsinki –Moskva 2000) – to jsou témata u nás dodnes fakticky tabuizovaná. Největší zbraní současné neviditelné cenzury je mlčení, diktatura ticha. Té se bohatě dostalo i této knize novináře, bývalého šéfredaktora Světa v obrazech Zdeňka Hrabici (roč. 1936), který si po roce 1990 musel hledat jiné zaměstnání –stejně jako masy jiných – často v pitoreskních periodikách: každá zkušenost – i ta nejhorší – je cenná, ale za jakou cenu?. Jeho knižní produkce – literatura faktu, kterou přitom tvořil a jen těžce prosazoval, však zůstává trvalou hodnotou, kterou ocení až budoucnost (knihy o generálu Klapálkovi, o osudech vily prezidenta Edvarda Beneše aj.). Dostalo se jim překvapivě i oficiálních ocenění. Kniha o Ludvíku Svobodovi, prezidentu ČSSR v letech 1968– 1975 je brilantní analýzou tragického společenského vývoje v našem geopolitickém prostoru ve 20. století. Těch pět válek: první, druhá (světová), třetí po roce 1945, čtvrtá po únoru 1948, pátá po roce 1968. Nebyla to lehká cesta, spíše pouť naplněná křivdami a ústrky (byl přitom ministrem národní obrany a prezidentem), celá ta doba je tragédií lidských charakterů a nezdá se, že skončila. Psala o tom svého času ve svých také nepříliš komentovaných memoárech jeho dcera Zoe Klusáková-Svobodová (O tom, co bylo. Mladá fronta, Praha 2005). Co jsme se museli načíst osočování Svobody ještě před nedávnem: jeho postoje v roce 1948 i 1968, zejména srpnová cesta do Moskvy, co na to říci, když to byl on, kdo zabránil utvoření okupační vlády a hájil tehdejší ústavnost? Gesta, nikoli odpovědné činy jsou v kurzu. Pocházím z rodného kraje prezidenta, z kraje kamenitých políček, za nimiž se tají obrysy vyvráceného vzdoru. Moje babička viděla pana prezidenta ministrovat v malém kostelíku: Moravan vrostlý do půdy, jenž nemiloval krajnosti a planý radikalismus, neboť věděl své. I když zdaleka ne každý se bude identifikovat s Hrabicovým pojetím Svobody, jak to u velkých a rozporuplných osobností bývá, nemůže mu upřít pevnou koncepci a dokumentární poctivost. Hic Rhodus hic salta.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce