Proč se prominentka sametové revoluce s bývalým předsedou KSČM, filmovým režisérem Jiřím Svobodou dala na sledování temných zákrutů vývoje před 25 lety, nevím, i když o tom také píše. Snad se jí něco nezdálo, snad ji něco zklamalo, snad nechtěla už podruhé nebo potřetí v životě věřit nějaké chiméře… Jejich e-mailová korespondence je místy vzrušující včetně faktu, že je asi sledována. Kým asi? Svoboda má své názory a své svědomí, ale nikdy nechtěl být pronásledovaným disidentem, chtěl prostě dělat svou práci, ale i v ní projevil statečnost, byť jen v rámci mírného pokroku v mezích zákona. Disidenty by nicméně podle něho potřeboval i dnešek. Fascinována jeho filmem Boží duha (2007) na motivy díla Jaroslava Durycha našla ve Svobodovi vnímavého posluchače i uctivého oponenta. Oba jsou vzdělaní, oba mají už něco za sebou, Svoboda však musí odpovídat na to, proč se stal předsedou KSČM, jako by ti přesvědčení stalinisté 50. let, pozdější reformátoři, odstavení od moci normalizací, zapomněli, že každá generace má svoje. Oba jsou čestní, chtělo by se říci čistí v nečisté době. Pěkné počtení, z něhož místy čiší – i když se oba snaží vše pěkně úhledně uhrát – především prázdnota dějin a strach.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.