Pěkně to napsal Pavel Krafl, moravský historik a vzdělaný polonista: „Česko-polská xenofobie charakteristická pro období 10.–12. století prosycené vzájemnými válkami se v českém myšlení mění v průběhu 13. století.“ (s. 42). Česko-polské vztahy jsou v dějinách značnou anomálií posud. Snahy o sblížení, dříve ve společné monarchii, později federaci či konfederaci československo-polské, vždy neúspěšné, plné nedůvěry, dnešní polský zájem o vše české a česká ignorance, jež se mění v českém prostředí jen zvolna, to vše má hluboké kořeny. Krafl píše o starší době, kdy se síla obou zemí měnila, aby nakonec obě skončily bez vlastního suverénního státu. Češi vládli středověkem a gotikou, byli třeba v literatuře 14. století na evropské úrovni, po husitských válkách jinak utvářeli svou renesanci a humanismus a Poláci na hraně renesance a baroka a později i v klasicismu vynikali, za romantismu – už bez vlastního státu – dosáhli vrcholu. I když se Krafl úzkostlivě vyhýbá jakýmkoliv aktualizacím a extrapolacím, je z jeho textu zřejmé, že staré vzory chování i v novodobém rámci přežívají, že Evropa má před sebou ještě mnoho práce, že vytvořit si jednotné evropské orgány ještě neznamená trvalejší úspěch, že násilím a/nebo tlakem se ještě nic reálně nevyřešilo, že je třeba citlivosti a trpělivosti. To možná evropští bossové nevědí nebo vědět nechtějí, kéž by je někdo osvítil! Neboť na Evropu, už vůbec ne na střední, nelze mechanicky aplikovat multikulti platnější třeba pro Ameriku. Pečlivý faktografický rozbor, ale i varování.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.